Komentáře

Gothic 2 pro mě vždycky představoval moment, kdy se Piranha Bytes podívali na jedničku, řekli si „Himlhergot, Das war Wundabar!“, a pak přišli na to, jak zdokonalit dokonalé.

Už první kroky v Khorinisu měly takovou zvláštní sílu: všechno působilo známě, ale zároveň větší, živější a propracovanější. Najednou tu byl svět, který nepůsobil jen jako drsná kolonie v pralese, ale jako opravdová země se svými problémy, ekonomikou, vztahy, politikou a osobnostmi. A já do toho světla z monitoru prostě zase spadl - po hlavě, bez odporu.

Hra excelovala v tom, jak podávala příběh bez toho, aby tě vodila za ručičku. Všechno se přirozeně propojovalo: město s farmou, farma s hornickým údolím, údolí s klášterem, a tak dál. Ať ses vydal kamkoliv, měl jsi pocit, že to místo existovalo dávno před tebou. NPC měly reálné rutiny, lidi se mezi sebou bavili, reagovali na tebe podle toho, co jsi už udělal, a budování reputace nebyla nějaká meta mechanika, ale organická součást světa. To, že se z bezejmenného stal někdo, s kým ostatní počítali, nepůsobilo jako graf na statistikách - cítil jsi to z každého dialogu.

Co se týče plusů, těch je pro mě dodnes hromada:
+ Atmosféra Khorinisu, která je snad nejlepší, jakou kdy RPG mělo.
+ Svět, co drží pohromadě, logický, konzistentní a plný detailů, které tě nutí zkoumat každý kout.
+ Výborně napsané postavy, často jednoduché, ale o to uvěřitelnější. Každá měla svůj tón, svoje postavení, své malé drama.
+ Frakce, které dávaly smysl, ať už jsi šel cestou žoldáka, paladina nebo mága, vždycky to nabídlo unikátní zážitek.
+ Postupný růst hrdiny, který nepůsobí jako grind, ale jako přirozená cesta.
+ Svoboda - nic tě nehladí po hlavě, nic ti neříká "běž tam". Hraješ, jak chceš, a svět na to reaguje.
+ Každý upgrade výbavy byl naprosto obscénní, téměř spirituálně-orgasmický zážitek. Fakt nezáleželo na tom, jestli jsi právě získal novou zbroj, která z tebe konečně dělala někoho, koho by ani mrchožrout neklofnul do zadku, nebo jestli jsi dostal do ruky meč, sekeru, kuši či nové kouzlo. Ten okamžik, kdy sis to poprvé oblékl, uchopil, nebo odpálil - to bylo jako kdyby do tebe někdo vpálil čistou esenci moci. Husina vystřelila na zátylku a okamžitě jsi musel ven, natěšený jak predátor po dietě, abys tu nově nabytou nadvládu aplikoval na prvního tvora, co se odváží dýchat ve stejném lese.
+ Hudba , která teď už funguje skoro jako Pavlovův reflex: slyším první noty OST a jdu si dát další průchod hrou.

A pak jsou tu mínusy… ale upřímně to jsou mínusy jen pro lidi, kteří nezažili ten původní kontext:

- *Technické mouchy*, NPC se zasekávaly o dveře a pathfinding byl spíš hazardní sport… ale ve výsledku? Meh. Ten svět byl tak živý, že tě to prostě netrápilo. A když se něco rozbilo, aspoň sis zanadával a šel dál.
- Soubojový systém, který ti někdy připadal jak rytířské rodeo po třech pivech. Ano, bylo to neohrabané. A když ses ocitl mezi dvěma nepřáteli, člověk by přísahal, že hra dělá všechno proto, aby tě pohřbila. Ale zároveň tahle surovost dávala bitkám charakter. Ten chaos byl vlastně součást kouzla.
- Začátky hry dokážou být krutě odrazující. Nový hráč si připadá jak rosol, který někdo omylem poslal do světa plného masožravých rostlin, polodementních žoldáků a vlků, kteří mají větší power level než ty, i kdybys stál na bedně. Ale přiznejme si - tohle je jen mínus pro někoho, kdo nemá žaludek. Já jsem si to vychutnával, protože čím víc mi hra nakládala, tím větší byl pozdější triumf. 
- Některé úkoly byly jako skládat rubikovu kostku poslepu a s rukama ponořenýma v oleji. Hra ti neřekla skoro nic, postavy ti dávaly poloinformace, a pokud jsi neznal svět, umřel jsi zmatený. Ale právě tahle tvrdohlavá nepřístupnost dělala z každého dokončeného questu malou osobní výhru.

Jenže pro mě to nehraje žádnou roli. Protože kult. Protože nostalgie. Protože tahle hra formovala to, jak vnímám RPG žánr, světotvorbu, atmosféru i styl hraní. Gothic 2 je pro mě stoprocentní záležitost právě proto, že ty „nedostatky“ jsou dnes spíš šrámy na starém meči - a díky nim ten meč jen působí autentičtěji. 

Celkově bych řekl, že Gothic 2 je takový ideální kompromis mezi drsnou surovostí jedničky a větším, propracovanějším světem. Méně frustrace, víc možností, pořád stejná atmosféra, která tě vtáhne tak, že si po hodině hraní říkáš: „Himllaudondonrvetr, ještě jeden quest a jdu spát.“ A pak zjistíš, že venku začíná kuropění.

Jestli teď přemýšlíš, jestli Gothicu 2 dát šanci i dnes, jdi do toho. Možná tě zklame, možná jsi nezažil nejlepší období herní scény, možná je to pro tebe málo akční, ale tahle hra je absolutní diamant.