Upřímně, Conviction bylo pro mě příjemným překvapením. Obával jsem z tehdejších preview a gameplay záběrů, že hra už nebude oproti předchozím dílům o taktickém a stealth postupu. Ale jelikož je příběh postavený na hněvu hlavní postavy, ten akčnější postup hrou mi tam příjemně sedl. Sam je naštvaný a bylo to vidět a slyšet v každém dialogu a jeho brutálním výslechu postav, omezenější tichý (respektive rychlejší) postup zkrátka dával smysl. Jednotlivé úrovně jsou poměrně rozmanité, líbil se mi i level design hry, kdy například ukazatel krytí ve stínu je reprezentován černobílým zabarvením celé obrazovky. Zajímavá byla i funkce označení více nepřátel (aktivuje se za tři zabití na blízko) a jejich následné automatické efektivní zastřelení. Aktuální informace zobrazované v podobě obřích nápisů přímo ve hře mi sice přišli už trošku zbytečné, nicméně napoprvé v rámci série se jedná o dobře vypadající stylizaci.

Bohužel kampaň pro jednoho hráče není nejdelší, nicméně je zde možnost v kooperaci vyzkoušet nové mise. Příběh nabízí zajímavé zvraty, ale občas obsahoval zbytečné pasáže (například flashback v Iráku mě moc nenadchnul a přišel mi zbytečný). Škoda, že již nelze přenášet mrtvoly, protože občas na ně nepřátelé narazili a začali více "čenichat" – sice umělá inteligence tady zrovna nezáří, ale i tak už nemělo cenu se nějak výrazně skrývat a bylo lepší přejít na hrubou sílu.

Když bych měl zhodnotit singleplayerovou část, tak je Homefront celkem pozoruhodná FPS se zajímavým alternativním vývojem historie. Příběh se komorně zaměřuje na partyzánský boj a okupované civilisty, což mi v celku přišlo jako fajn nápad a mělo to svoji atmosféru (až tedy na občasný přehnaný americký patriotismus). Ale i tak jsem si pořád říkal, že má hra nevyužitý potenciál, kdy zkrátka z tohoto námětu mohli vývojáři více vytěžit i v rámci lineární akce. Hratelnostně však hra dobře odsýpala a překvapila mě i "užitečnost" spolubojovníků, kteří razantně pomáhali s eliminací nepřátel a nenechávali vše na mě.

K záporům – i když kampaň nabízí zajímavé mise nabité všemožnou akcí, byla velice krátká, Steam mi po odehrání ukazuje jenom strávené 3 hodin. Navíc pocit ze střelby byl po celou dobu nevýrazný a též mi zbraňový arzenál přišel na jedno brdo, alespoň teda ze stejné kategorie. Bohužel dost často jsem i narážel na neviditelné zdi, včetně občasných viditelných chyb ve skriptu během hraní.

Musím se přiznat, že vůbec nejsem sportovní typ a obzvlášť přes chladnější období a většího času stráveného sezením v práci ten pohyb zkrátka chybí (to byl také důvod pořízení bazarového Wii a jeho pohybových her). Nejdříve jsem zkoušel Wii Fit, ten mi ovšem přišel až moc zaměřený na mladší hráče a rodinou zábavu, bez nějakého specifického sestavení doporučených cviků. Další volba tak padla na EA Sports Active 2, za sebou už mám nějakých 12 hodin cvičení a i přes náročnější cviky mám ze hry stále kladné pocity a motivaci. Zprvu bych vyzdvihnul šikovně vyřešené snímací zařízení, kdy člověk už nemusí ve většině případů "otrocky" držet v rukách Wiimote a Nunchuck, ale nasadí si speciální snímače na ruku a nohu – nejen že se s nimi lépe cvičí, ale hra i lépe zaznamenává pohyb. Oproti Wii Fit se mi zde více líbilo avizované sestavení cviku a mini her, kdy mi hra bez nějakého složitého nastavování podle herního kalendáře doporučila i odpočinkové a cvičební dny. Navíc každý den se objevila nějaká ta nová aktivita a odpadl tak stereotyp ze stejného každodenního cvičení, včetně záznamu progresu výkonu a váhy.

Velkou nevýhodu vidím v potřebě mít neustálé zapnutou Wii podložku a Wiimote, i když v danou chvíli nejsou potřeba. Nejen, že to zbytečně vybíjí baterky, ale obě dvě periferie se navíc při určité době sami vypínají, což zapříčiní okamžité pozastavení hry, a to i v průběhu cvičení (člověk tak musí přerušit cvik a opět je zapnout). Zamrzela mě i absence češtiny. Nemám to tvůrcům za zlý, jsme malý trh a poslední slovo mají stejně distributoři, ale hra na mě překvapivě chrlila ke každému novému cviku tuny odborného textu, jak se má správně provést (a do toho ještě virtuální trenér říká, co dělám správně a co špatně). Při té rychlosti jsem to prostě nevstřebal a spoléhal se tak pouze na vizuální předvedení a snahu to zopakovat po svém co možná nejlépe.

Battlefield 4 jsem zkoušel už pár lety dříve kvůli multiplayeru, o kterém bych chtěl hned na úvod konstatovat, že je beze sporu největší tahounem celé hry. Sice se jedná o vylepšenou trojku bez nějaké větší inovace, avšak s výběrem map si opět vede na výbornou a nějaký ty hodiny jsem díky tomu ve hře s radostí strávil. Aktuální verze navíc už nepotřebuje ke hraní Battlelog, který byl ve trojce spíše zbytečný než k užitku.

Původně jsem se ke čtvrtému dílu již nechtěl vracet, nicméně s Herní výzvou 2018 ("Nervy z oceli") jsem se rozhodl okusit příběhovou kampaň, o které jsem slyšel převážně negativní ohlasy. Bohužel, legendy nelhaly… Celá kampaň od začátku do konce působila nemastně a neslaně, obzvlášť děj a postavy byly nevýrazné a často i méně uvěřitelné. Akční sekvence sice občas překvapily, ale často jsem kroutil hlavou nad až moc velkou absurditou některých momentů.

Tragédií byla i umělá inteligence, která je (alespoň teda na nejtěžší obtížnost) nastavena na vzájemnou ignoraci nepřátel a spojenců, kdy prostě nepřátelé stříleli pouze do mě a mí parťáci do nich stříleli jen na oko. Někoho sejmout se jim podařilo až po přímém rozkazu (respektive označení). Dost často tak nastala například komická situace, že z jednoho metru na sebe pouze koukali nebo dokonce běhali bez povšimnutí vedle sebe nebo za sebou.

Největším kladem singleplayeru je audio a grafická stránka hry, která v této sérii byla vždy na špici. Působivé byly i scenérie s úchvatnými efekty počasí. Tím ale největší plusy kampaně končí. Škoda, že se vývojáři snažili tlačit na celkovou vážnost hry. Se slzou v oku pomalu vzpomínám na kampaň prvního Bad Company, kde se příběh naopak nebral vůbec vážně a parťáci byli natolik osobití, že dokázali udělat i řadu poměrně vtipných momentů, aniž by to působilo nějak trapně. Mé kladné ohodnocení hry tak vychází pouze z multiplayeru.

Tak tentokrát nám vývojáři naservírovali odbočku v podobě nové postavy zcela nesouvisející s hlavní sérií. A upřímně se to opět v rámci interaktivního vyprávění nehrálo špatně. Hra svižně odsýpala, QTE sekvence byly celkem zábavné, dabing byl jako obvykle u sérií TWD na úrovni. Jenom škoda opětovné bezvýznamnosti voleb a rozhodnutí, které jsou opět kosmetické (i přes možnosti ušetření Randalla stejně dojde k jeho nevyhnutelné smrti v příští epizodě, prostě klasika od Telltale Games…), ale svým způsobem to chápu, že by se v opačném případě jednalo o složitější vývoj hry pro každou odlišnou volbu.

Navíc krátkost hry pak zapříčinila omezený prostor pro vývoj některých postav, i když zrovna příběh Michonne byl slušně našlápnutý a působivě na konci vygradoval. Ale ta přehnaná scéna v polovině hry, kdy Michonne "zapřáhne" nemrtví pomocí lana, mi už přišla opravdu přes čáru :-) Graficky hra sice už strádá, nicméně to stále udržuje svojí komiksovou stylizací. Kdyby vznikl další spin-off, vůbec bych nebyl proti.

Pokud nepočítám spin-off Assault Horizon, tak šestý díl je mým prvním dohraným dílem z hlavní série. Moje pocity ze hry tak nejsou ovlivněny předchozími díly a vůbec netuším, jak moc je jim šestka podobná a v čem se posunula dál. Z dnešního pohledu je ale neuvěřitelné, že se jedná o hru z roku 2007. Myslím tím nádherně působivé letecké bitvy a naprosto úžasně vypadající reálie a počasí, včetně samotných stíhačů. Sám jsem se přistihnul, kdy jsem si jen tak prohlížel precizně vymodelovaný letoun, včetně všech jeho detailů. Upřímně, kdyby AC6 vyšel na PC, jednalo by se spíše o Screenshot Simulator :-) Znamenitý soundtrack je už pak jen třešničkou na dortu.

Děj i přes fiktivní svět neurazí. Příběh je svým způsobem poutavě vyprávěn (mezi jednotlivými misemi) skrze pár obyčejných lidí a vojáků, jejichž osudy se nakonec tak nějak propojí. Na druhou stranu se jedná o klasické melodrama o napadení jedné země tou druhou, u které se občas nějaký ten patos vyskytnul.

K misím – ty celkově nebyly špatné, sice mohli být občas nápaditější, ale třeba mě potěšila sekvence s tankováním letadla za letu nebo možnost během hry se kdykoliv vrátit na základnu / letadlovou loď, doplnit si munici a provést opravu a pak opět vzlétnout nad bitevní pole. Takovéto momenty by už na konzole asi v dnešní době kvůli zjednodušování pravděpodobně chyběly. Některé mise navíc solidně zatopí a několikrát jsem je opakoval (checkpointů je pramálo), ale je to spíše o taktice ve zvolení vhodného stíhače a jeho výběru speciálních zbraní. Škoda jen, že po dohrání singleplayerové kampaně není šance zakoupit (za získané kredity) všechny dostupné letadla, což nutí hráče k opakovanému hraní misí.

Když to shrnu, Ace Combat 6 měl pro mě i přes pár drobností asi nejpůsobivější zážitek z letecké akce, který jsem zatím kdy hrál. Díky střední cestě mezi vyloženě simulátorem a největší arkádou (v podobě Assault Horizon) se jedná o snadno osvojitelný kousek, který mě zabavil a slušně navnadil na plnohodnotný sedmý díl.

U hry bych chtěl zprvu pochválit opět osobitý a precizně vytvořený celkový design hry. Nicméně je celkem škoda zjednodušeného "pozadí" jednotlivých úrovní – chápu že se asi jednalo o záměr, ale i tak v porovnání s výtvarným stylem ostatních her od Anamita Design prázdnější prostředí Chuchelova dobrodružství s Kekelem zkrátka zamrzí. Bohužel i jednotlivé úrovně působí jaksi odpojeně a postrádají větší smysl navazování na tu předchozí, ale u způsobu prezentace hry ala Tom & Jerry se nejedná o nějak závažný problém kazící zážitek ze hry.

Hra naštěstí nešetří humorem, který mi občas vyvolal úsměv na tváři, a i když jsem měl pocit, že více cílí na menší publikum, tak zvuková stránka a hlavně hudební doprovod je zpracován na výbornou ve všech směrech. Přepracované puzzle hry známějších značek v minihrách i přes svoji jednoduchost též působí kouzelně a roztomile. Hru jsem dohrál za nějaké 2 hodiny, znovu hratelnost se sice nabízí při hledání zbytku achievementů, ale i tak se jedná o další povedenou relaxační hříčku, u které strávený čas nelituju.

G-Force bylo pro mě docela příjemným překvapením. Čekal jsem spíše rychle uplácanou hru podle filmu, která by jenom "otrocky" a bez nápadu kopírovala celý děj od začátku do konce. Naštěstí hra příběhově vypichuje jen zajímavější závěrečnou část filmu, kterou ve hře více rozvíjí (a možná tak vylepšuje i samotný film). Jako plošinovka a její herní mechanika fungovala celkem slušně, v průběhu se postupně objevovali noví nepřátelé a přidávala se do arzenálu nová výbava, včetně možnosti jejich vylepšení. Herní doba je také poměrně slušná, ale i když mě hra bavila, ke konci jsem přeci jenom již pociťoval mírný stereotyp. Ovládání by občas možná také zasloužilo lepší péči, Darwin se sice neovládal špatně, ale při letu mouchy Mooche jsme si musel zvykat na jeho krkolomnější ovládání.

Bokem bych pochválil český dabing. I když se oproti filmu na postavách podíleli jiní dabéři, dabing byl celkem příjemný a hlavně si hru užijí i daleko mladší hráči, kteří by se jinak trápili s angličtinou. Navíc mě překvapilo při porovnání z gameplay videí anglické verze, jak byli čeští dabéři vybráni co možná s nejvíce podobným hlasem. Rozhodně pro tuzemského vydavatele Comgad palec nahoru.

Stanley Parable je celkem zajímavá experimentální hříčka. Bez spoilerů je asi největším kouzlem hry objevování různých možností a Stanleyho "životních" rozhodnutí, které se v průběhu hry naskytují a ovlivňují následující pasáž nebo rovnou konec, čemuž napomáhá i kratší herní doba. Jenom škoda, že se některé úseky kvůli zkoušení nových voleb opakovaly stále dokola. Nicméně bych vypíchnul i humorně zvolený styl vyprávění pro různé situace, který se více umocňoval díky dobře zvolenému dabérovi.

Grafická stránka hry a její design v rámci své prezentace ani dnes neurazí (dokonce bych řekl, že se na tento typ her Source engine zkrátka hodí), ale občas mi tam chybělo nějaké výraznější audiovizuální zpracování, které by více zdůraznilo danou atmosféru.

V pořadí třetí díl série Call of Juarez jsem ani původně nikdy nechtěl hrát, protože už v době vydání jsem ze všech stran slýchal vesměs negativní ohlasy. Nakonec jsem se rozhodl hru dohrát v rámci Herní výzvy 2018 ("Sousedy si nevybereš"). No, po dohrání mám pocity ze hry opravdu smíšené. Zprvu bych chtěl říct, že mi nikdy nevadilo, když se nějaké herní pokračování snažilo vydat jinou cestou, ať už zcela jinými herními mechanizmy či zasazením do úplně jiné doby či prostředí. Ale v tomto případě se zasazení hry z divokého západu do moderní doby do boje s drogovým kartelem zkrátka nepovedlo. Už počáteční zápletka hry mi přišla tuctová a navíc atmosféra přestřelek (oproti minulým dílům) mi přijde nudná a velmi generická. I když mě potěšil návrat do kulis původních dílů a návštěva mexických venkovů, bohužel jednotlivé úrovně vypadaly nezajímavě, zejména několik vzájemně zaměnitelných městských uliček a barů.

Nicméně chválím možnost si vybrat podle počátečních sympatií, za koho může hráč ze tří parťáků hrát (což může vést i k znovuhratelnosti) nebo si rovnou zahrát kampaň ve třech lidech. Občas bylo i fajn si v průběhu hry zasednou za volant vozidla a zúčastnit se pár automobilových honiček, i když jich bylo na můj vkus možná až moc a bohužel v singlu si nešlo vybrat, kdo bude řídit a kdo bude kropit nepřátele jako spolujezdec. Příjemná a poslouchatelná byla i hudba, která parádně navodila westernovou atmosféru. Po grafické stránce asi nemůžu hře nic vytknout, i přes některá místa na hru z roku 2011 nevypadá vůbec špatně. Zajímavá byla i možnost plnit vedlejší úkoly v podobě nenápadného kradení peněženek a mobilů povalujících se v okolí hráče, ve finále se ale pak jednalo o příliš stereotypní a nezáživnou činnost.

Hra ale dost trpí příliš okatým respawnem nepřátel a navíc se mi dost často naskytovala situace, kdy respawn nepřátel proběhl přímo před očima nebo pár metrů za mnou, kde jsem již před chvilkou byl. Překvapivě jsem narážel i na viditelné bugy, které bych už po posledním vydaném updatu hry nečekal. Dále AI parťáků je dost nešťastně vyřešena, neboť v singlu při přestřelkách funguje jen jako kulisa, která snad nikdy nikoho nezabije a vše nechá na hráči. Příliš často se také objevuje vyrážení zamčených dveří, kdy náhlé zpomalení času a vystřílení místnosti už po X hrách nepůsobí příliš epicky.

The Cartel tak na mě působí po všech kladech a záporech ve finále jako průměrná hra, které jsem původně chtěl vlepit 50%, ale v posledních částech hry mě začala více bavit než na začátku a trošku si to u mě vyžehlila. Nicméně pokud bych měl někomu doporučit, který díl Call of Juarez by si měl zahrát, rozhodně bych se třetího dílu vyhnul obloukem, protože na první dva díly ještě dnes nostalgicky vzpomínám a hratelnostně jsou oproti třetímu dílu ve všech směrech o několik třít výše.

Na úvod bych chtěl jen zmínit, že patřím do kategorie těch lidí, kterým se předchozí dobrodružství Lary Croft líbilo. Od pokračování jsem tedy očekával, že se ponese ve stejném duchu akčního pojetí dobrodružné hry. Asi není překvapením, že i v Rise of the Tomb Raider to tak zůstalo, přesto i zde vývojáři udělali pár příjemných změn.

Obrovskou radost mi udělali (oproti předchozímu dílu) značně rozsáhlejší kobky, jejichž průchod komplexem a řešení puzzlů je daleko zábavnější. Nejsou hardcore složité, člověk se sice občas nad tím musí zamyslet, ale nikdy jsem se nad něčím nezasekl tak, abych se musel podívat do nějakého návodu. Objevování kobek je nepovinné, je zcela na hráči, zda je bude prozkoumávat.

Větší důraz je také kladen na stealth postup a taktiku, kdy si Lara zahraje na MacGyvera a může si třeba z přilehlé flašky udělat molotov koktejl či z obyčejné pohozené plechovky ruční granát. Skillovaní Lary a vylepšování zbraní /nástrojů zde také dostalo více prostoru a na konci hry tentokrát nelze mít vše na max, je potřeba více vybírat podle vlastních preferencí.

A co příběh? Ten je zkrátka klasický tohoto typu – celkem zajímavý, nechybí zvraty a celé je to obklopeno tajemnem s akční filmovou atmosférou. QTE až na pár výjimek v animacích již zde nečekejte (animace jsou většinou renderované a v ingame animacích se od hráče nevyžaduje). Vedle hlavní příběhové linie je možnost (kromě výše zmíněných kobek) prozkoumávat krajinu otevřeného světa a hledat různé artefakty, objevovat skrýše, lovit zvěř, plnit vedlejší mise místních obyvatel (něco "přines" a "znič") a v neposlední řadě sbírání všemožných materiálů, co se naskytnou Laře do cesty. Budu se opakovat, ale vše je opět nepovinné, hra do toho nenutí, lze se soustředit jen na hlavní linii.

Lara se zkrátka vrátila ve výborné formě. Předchozí díl mě velice překvapil a bavil, novější díl disponuje takřka stejnými herními mechanizmy, ovšem více cílí na atmosféru Indiana Jonesa. Těžko říct, zda ti, co jim předchozí díl nešmakoval, bude tento díl bavit. Nicméně pro mě se jedná o fajnové pokračování, které si s chutí rád někdy zahraji znovu.

PS: Hru jsem dohrál na Xbox 360, která se od PC verze liší jen v grafických detailech. I tak bych chtěl pochválit Crystal Dynamics (respektive Nixxes Software za jejich port), že i z 10 let staré konzole dokázali vytěžit maximum a hra i zde vypadá po grafické stránce parádně.

Tak se mi dostal pod rukou další díl ze série Men of War. A jak dopadl? Nejdříve zmíním, že vývojáři slibovali před vydáním detailněji vymodelované postavy a vylepšenou AI. Co se týče postav, tak ty už konečně vypadají k světu i při největším přiblížení, ovšem AI mi přišla nepozměněná a stejná. Docela zamrzí i fakt, že si ve hře opět zahrajeme jen za ruskou stranu, v roli trestaneckých praporů. Technická stránka hry zůstala od předchozích dílů stejná a kromě výše uvedených detailnějších postav vypadá grafika na hru z roku 2012 trochu podprůměrně.

Celkem se ve hře nachází 15 misí po čtyřech kampaních a jedna bonusová kampaň. Jednotlivé mise ovšem působí příliš amatérsky, respektive vypadají, jako kdyby byly pouze přidány od nějaké fanouškovské modifikace, a zdaleka už nejsou tak dobré jako v původním Men of War. Obtížnost jednotlivých misí mi přišla asi nejtěžší (a nejotravnějších) ze všech dílů, protože kromě častých load & save jsem i párkrát resetoval misi, kvůli takřka bezvýchodné situaci a naplánovat si tak úplně jiný postup. Bonusové mise po dohrání všech kampaní už ale byly daleko lepší a zábavnější.

Celkově je Condemned Heroes průměrnou hrou, nejhorším dílem série a pro mě i zklamáním. Nebýt skalním fanouškem série, asi bych se to ani nesnažil dohrát. Pokud někdo ještě nezkoušel ani jeden díl z této série, tenhle rozhodně nedoporučuji. Naštěstí vývojáři údajně pracují na novém enginu a plnohodnotném Men of War 2, což by mohlo být opět dobrým krokem vpřed.

Stejně jako LEGO hry od Traveller's Tales, u kterých je styl hry nepozměněný v každém díle, ale vždy alespoň jiné téma, tak i série Men of War se vydalo stejnou cestou, ovšem pořád se stejnou válkou. Tentokrát ale nastala velká změna, jak podtitul napovídá, hra konečně opustila prostředí 2. světové války a přesouvá se do období války ve Vietnamu. Tahle změna rozhodně přidává velké plus hře. Nejenom že přibila nová technika, kde každá zbraň a tank je do detailů vymodelován, ale překvapivě je dobře udělané i atraktivní prostředí džungle.

Hra obsahuje dvě kampaně a bohužel pouze pět misí za vietnamskou stranu a pět misí za americkou stranu. I když je hra obtížná i na obtížnost "easy" a u některých misí se stráví i několik hodin, stále mám pocit, že je to sakra málo. Jakoby vývojáři řekli: „to stačí chlapy, jdem dělat další díl“. Je to opravdu škoda, protože mise jsou právě díky své obtížnosti slušné a některé výborné (hlavně stealth mise). Díky své těžší obtížnosti nutí hráče neustále přemýšlet a taktizovat, každý voják se cenní, obzvláště u vietnamské kampaně, kde si úrovně projdete (až na jeden případ) pouze se skupinkou čtyř vojáků.

Jedině co mi v kampani obecně vadilo, je absence protitankových "granátů", které byly v každém díle nedílnou důležitou součástí. V tomto případě hází hra pořádný klacek pod nohy, protože pěchota je proti tanku bezbranná. I když se se během hry najde nějaký protitankový RPG, které by dokázalo zneškodnit možná nějaký lehčí tank, tak proti silnějšímu (heavy) tanku je to jen bodnutí komárem. Hra také trpí někdy opravdu prapodivnou umělou inteligencí, ale pravě ta „tupá“ inteligence občas pomáhá zdolat několika násobnou přesilu, takže možná i díky za ni :-). Překvapivě ve hře neuslyšíme ani žádnou dobovou hudbu, jak je to u každého filmu a hry z tohoto období zvykem.

Suma sumárum je Men of War: Vietnam je se svou singleplayerovou kampaní a novým prostředím povedená hra, u které pár nedostatků i tak najdeme. Tentokrát neobsahuje z nepochopitelného důvodu Editor a skirmishový multiplayer, a tak se bohužel na hru rychle zapomene. Vyloženě jenom multiplayerový hráči by měli zvážit koupi hry nebo spíš v nejlepším případě zůstat u multiplayerového MoW: Assault Squad, protože MoW:Vietnam jim nic nenabídne.

Tak hned ze začátku musím podotknout , že Faces of War a Men of War mě hodně bavily (singleplayer), protože hra k sobě skloubila dohromady mé oblíbené hry – Company of Heroes a Commandos. K tomu kuchtíci z Best Way přidali i povedené a zajímavé mise, kdy „taktika“ byla jediná správná cesta a díky malé skupině ovládatelných jednotek, které měli i svůj vlastní inventář, se každý voják cenil a jeho ztráta někdy vedla i k loadu předešlé pozice.

No a teď tu máme nový díl s podtitulem Assault Squad, samozřejmě i ten jsem musel vyzkoušet. A to víc co jsem byl natěšený, o to víc jsem byl zklamaný. Ze singleplayerových misích a kampaně se staly tkz. Skirmishy (viz popis hry ) – pouze mapy s vlajkami, kde jediným cílem je obsadit tyto pozice a samozřejmě je také udržet (po vzoru série Battlefield). Takže každá strana si posílá své jednotky podle získaných bodů a že nám nějaký "vojáček" umře nás už vůbec bohužel nezajímá. Tím hra bohužel ztratila to svoje kouzlo. Ano, čekal jsem příklon k multiplayeru, jak autoři dlouho před vydáním oznamovali, ale že nakonec bude singleplayer jen takovým „doplňkem“ jsem opravdu nečekal.

Když už je slabý singleplayer, tak multiplayer to musí vyrovnat. Hru lze hrát poprvé i co-op, kdy rozhodně spolupráce s člověkem přeci jenom trošku zvedá hratelnost výše. Poprvé lze nyní hrát i za Japonce a vyzkoušet si tak nové mapy z tichomoří. Hra obsahuje i Editior (známý už z Men of War), se kterým lze snadno a rychle vytvářet mapy, popřípadě i scénáře s úkoly nebo si loadnout již předem vytvořené mapy, vylepšit si je a přidat jednotky podle libosti. Editor je podle mě velký plus hry, protože člověk se na tom dokáže dobře pobavit :-)

Men of War: Assault Squad rozhodně není dokonalý ani špatný, ti co čekali dobrý singleplayer z minulých dílu budou stejně zklamáni jako já, ovšem ti co se nemohli nabažit multiplayeru z minulých dílu budou v tomto případě naopak potěšeni. Mě nezbývá než jen doufat, že další připravovaný díl Men of War: Vietnam bude opět obsahovat dobrý a zábavný singleplayer a vrátí tuto sérii opět k dokonalosti.

Abych pravdu řek, k datadisku jsem přistupoval trochu skepticky. Přeci jenom původní Prameny měli dobrý příběh, který měl i podle vašeho rozhodnutí i dobrý konec. A když jsem se dozvěděl, že Procitnutí bude hned navazovat na konec Pramenů, tak jsem si myslel, že se bude jednat jen o takovou splácanou rychlokvašku a právě slabší začátek datadisku mě teda opravdu málem odradil, ale postupem času mě hra začala bavit. Do party vám postupně přibudou nový členové a bohužel pouze jeden z původní hry, a to trpasličí ožrala Oghren. Je to poměrně škoda, protože nový členové už nejsou tak charakterově zajímavý a konverzace mezi nimi už není tak obsáhlá jako v Pramenech. Nejvíc mě ale na hře štvaly bugy, už dlouho jsem se nesetkal s bugama, které mi znemožňovali dohrání mise, se kterými jsem musel loadnout hru a opakovat tak znovu 2 hodinový úsek nebo animace konce, která se mi opakovala 6x než naskočili závěrečné titulky :-)
Co ale na datadisku oceňuji, je docela slušná délka hraní, přidání několika nových věcí, brnění, zbraní, lokací, talentů a schopností postavy. Úkolů je taky poměrně dost, přibude až 80 nových questů. Kdyby takhle rozsáhle byla vydávána třeba DLCčka, ať už do Dragon Age nebo jiných her, tak bych byl vždy nad míru spokojený.
Když to shrnu, tak Procitnutí není špatný datadisk, samozřejmě komu se už nelíbily Prameny, tak Procitnutí nemá cenu zkoušet, ale jestli jste si oblíbili původní hru jako já tak datadisk je pro vás povinnost :-)

Tak po dobrém Shadow of Chernobyl a horším Clear Sky tu máme nejlepší díl STALKERa, Call of Pripyat, který je ze všech tří ten nejlepší a nejpovedenější. Změn tu je oproti předchozím dílům dost, hlavně konečně dobrá hratelnost a atmosféra, zábavnější hledání artefaktu, zajímavější a lepší mise - už konečně bez časového omezení, upgrady zbraní a obleků (zamrzí ale, že nejdou vrátit zpět), opět možnost se přidat k frakcím nebo zůstat neutrální. Co mě dále potěšilo, že každý váš čin a rozhodování během plnění úkolů má vliv na zakončení hry. Konečně je tu taky možnost spát s možností vybrání probuzení, kdy konečně můžete přespat a přečkat noc. Mezi zápory hry patří slabší grafika a mutanti s tuhým kořínkem. Grafika je průměrná a místy "ošklivá", ale když se procházíte zónou při svitu slunce, sluneční paprsky krásně procházejí skrz listí stromů a keříků - tento efekt je nádherný, ovšem jen málokdy je pěkně nad zónou :-). Co se týče mutantů, s těmi budete mít ze začátku problémy a zažijete tak pár frustrujících okamžiků, třeba s upírem, který stále pobíhá neviditelný kolem vás, snaží se vás vysát jenom ze zadu a s obyčejným samopalem nemáte šanci tu potvoru zabít, protože se zviditelní jen na okamžik. S lepší výbavou ale už pak nebudete mít problém :-)
Pokud vás začátek neodradí (mě málem jo a co jsem četl ostatní recenze, nebyl jsem jediný), tak se u Call of Pripyat budete dobře bavit a po nepovedeném Clear Sky si spravíte chuť :-)

Tak tohle je asi společně s Lego Batmanem nejslabší Lego hra od Traveller's Tales. Jo to poměrně škoda, Indy je můj oblíbenec a první Lego Indiana Jones se podle mě poved a příjemně se i hrál.

Princip a styl hry zůstal (naštěstí) stejný a pořád se dobře hraje, ale předělané levely z prvního Lego Indyho už moc člověku nedávají chuť hrát. Sice jsou trochu jiné, ale kratší a ne tak už zábavné. Co dále zklamalo je, že levely se hrají z jakéhosi otevřeného interaktivního světa. Lepší to bylo myslím pořešeno v Lego Star Wars a v prvním díle Lego Indyho, kdy jste začínali v Kantýně/škole a tam jste si vybírali levely, které chcete hrát. Ovládání všemožných vozítek je opět špatně zvládnuté.

Mezi kladné stránky hry patří lepší hraní ve dvou lidech, již se obraz hry šikovně rozpůlí, pokud se rozhodne každý z nich jít jinou cestou. Vývojáři opět ponechali příjemný a jednoduchý humor Lego panáčků, který ponechá člověku alespoň úsměv na tváři a děti to rozhodně pobaví. Novinkou je ovládání letadel a různých vzdušných prostředku, ovšem stejně jako u pozemních vozítků, i ty se špatně ovládají.

Když to shrnu, Lego Indy 2 se nehraje špatně, ale část hry ždímá z prvního Lego Indyho a tak hru doporučuju pouze těm, kteří prvního Lego Indyho nehráli, protože potom by nebyla motivace hrát levely z první filmové trilogie a zůstali asi jenom u levelů čtvrtého díla filmového Indyho.

Tak tenhle Hitman je myslím ze všech čtyřech dílu nejlepší. Pěkná grafika, soundtrack, příběh, povedené mise - je jen na vás jak se rozhodnete zlikvidovat cíl a vyřešit úkol, buď "nehodou" nebo prostě cíl odprásknete. Vaše rozhodnutí ovlivňuje i noviny, které se zobrazují na konci splněné mise, buď píšou o tom, že se váš cíl zabil nehodou nebo že byl zabit nájemným vrahem - tato vychytávka mě docela potěšila a i podle toho se určuje, kolik za odvedenou práci dostanete peněz. Naštěstí zde zůstali staré dobré věci a vychytávky zabijáka 47 z předchozích dílů - možnost se převlékat za nepřítele, používání struny, omračovadel a použití různých zbraní, kterých je v tomto díle opět hodně. Další příjemná změna je, že v předchozích dílech, když jste byly převlečeny za nepřítele nebo za nějakého civilistu, tak vás nepřítel hned prokouknul, pokud jste u něj zůstali chvíli stát, biď jen na chvíli. Ve čtvrtém díle je to naštěstí o hodně více tolerovaný, a tak nemusíte v převleku rychle kolem něj proběhnout. Co mě ale zklamalo, byl poněkud divný systém ukládání. Sice se dalo v průběhu mise hru uložit, kdyby se náhodou nějaká ta akce nepovedla, ale jakmile jste hru vypli a znovu zapli, tak uložené pozice už tam nebyly a tak nezbývá nic jiného, než hrát misi od začátku. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, jedná se rozhodně nejlepší díl, který má spád a i slušně udělaný konec, sice se najdou nějaké ty chybičky a nedostatky, ale hráním této hry určitě neprohloupíte :-)

Myslím, že na světě už není nikdo, kdo by neznal nejslavnějšího filmového archeologa světa, Indiana Jonesa. Filmový Indy toho hodně procestoval, i během hry tak navštívíme Cejlon, Prahu (čekal jsem a těšil jsem se, že ve hře uslyším češtinu, ale nepřátelé v Praze mluví pouze německy nebo anglicky s německým přízvukem), Istanbul, Hong Kong a Čínu. Příběh ve hře trošku "pokulhává", je spíše průměrem než filmové předlohy. Styl hry připomíná sérii Tomb Raidera - klasická "hopsačka" s občasnými puzzly, které je potřeba vyřešit pro průchod dál. A jako třešnička na dortu je možnost hledání starobylých artefaktů v každém levelu hry - není to sice povinné, ale je to dobré zpestření pro hledání tajných místností.

A jako pravý Indy, i zde používáme jeho revolver, bič, mačetu a to nejdůležitější - pěsti. Ve hře vám zkříží cestu mnoho nepřátel, ale mnohem zábavnější je prostě schovat zbraně a pustit se na ně na férovku pěstmi, souboje bývájí zábavnější. Je třeba i zmínit celkově poslouchatelný soundtrack inspirovaný z filmů.

Velkým nedostatkem považuji nemožnost uložit hru během hraní a Indyho smrt tak znamená resetování levelu až na začátek daného levelu - to je dost otravné, protože některé mise jsou docela dlouhé. Hra obsahuje i pár chybiček, ale ty v hrání nebudou nikterak překážet. I tak si, ale myslím že hra Indiana Jones and The Emperor's Tomb se povedla, já se u ní dobře bavil a je to určitě dobrá alternativa Tomb Raidera pro hráče a fanoušky Indyho.