Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Reny

Reny

32 let • student • ČR - kraj Zlínský

Komentáře

Prince of Persia: Warrior Within

  • PC 80
Warrior Within sice nějaké zásadní změny v herním konceptu oproti prvnímu dílu nepřináší, ale stejně jsem měl pocit, že hraju odlišnou hru. Potěšilo mě hlavně mnohem lepší prolnutí soubojů s nebojovými pasážemi, které byly v prvním díle od sebe zřetelně odděleny. Patrná je i změna atmosféry, která přešla z pohádkové na ponurou, dále grafiky, která přešla z pestré na matnou a i hudby, která přešla z orientální na rockovou. Tyhle dost zásadní změny nepovažuju za klad, ale ani za zápor.

Velmi se mi líbil nápad s cestováním do minulosti a přítomnosti, který je výborně realizován v příběhu, ale jeho převedení do herní podoby podle mě není nejšťastnější. Zhruba tak do poloviny hry je procházení stejných lokací ve dvou časových rovinách zábavné, jenže pak už mi neustálé návraty do již dříve prošlých úrovní začaly vadit, a na dveře začal neúprosně klepat stereotyp. Za špatný tah taky považuju výrazné zvýšení obtížnosti. Značná redukce ukládacích míst je viditelná na první pohled a v kombinaci s velkým množstvím časově omezených úseků, kterých oproti prvnímu dílu přibylo jako hub po dešti, je hra místy až moc obtížná(např. některé útěky před Dahakou, které jsem opakoval vícekrát, než by mi bylo milé nebo úrovně za písečného ducha na konci hry, v nichž jsem se musel hnát neustále rychle vpřed k životodárným fontánám, jelikož jsem si nastřádal málo zvýšení HP, které mu neustále ubývají). Díky těmto pasážím se naplno projevily nedostatky nestabilní kamery, jejíž vliv na ovládání byl při časově omezených úsecích mnohdy rozhodující a znamenal restart úrovně (sekvenci s nápisem game over, která trvá na můj vkus zbytečně dlouho jsem začal brzo nenávidět).

Obrovským posunem vpřed oproti prvnímu dílu je provedení soubojů, které jsou drsnější, efektnější a určitě i zábavnější. Počet úderů a komb se značně zvýšil, většina z nich se dá efektivně používat a není ani moc těžké si je osvojit. Rozhodně potěší i možnost používat různé sekundární zbraně, popř. je házet po nepřátelích, kteří už nejsou tak tupí jako klauni z prvního dílu a na některé je třeba používat speciální taktiku. Výborné jsou záverečné údery, jimiž lze protivníky masakrovat na X způsobů(ideálně ještě ve zpomalených záběrech). V prvním díle jsem si souboje moc neoblíbil a považoval jsem je spíš za nutné zlo, ale ve druhém díle představují rozhodně to nejlepší co může hra nabídnout.

Celkové hodnocení sráží dolů hlavně obtížnost některých úseků a opakující se prostředí, ale i přesto hodnotím hru kladně, a to hlavně díky vynikajícím soubojům, jejichž intenzita nemá v jiných hrách obdoby. Když porovnám první dva díly série, tak u mě sice jednoznačně vítězí Sands of Time, jelikož jsem se u něj bavil mnohem víc, ale Warrior Within je pořád výborná a zábavná akční hra, jen občas frustrující.

Pro: Naturalistické a zábavné souboje, nepřátelé, několik nových prvků v nebojových pasážích, dabing

Proti: Stereotypní prostředí, občas přehnaná obtížnost, kamera

+7

Prince of Persia: The Sands of Time

  • PC 90
Písky času se vyznačují famózním level designem, netuctovým příběhem, krásnou grafikou a hudbou, ale také ostrým kontrastem mezi zábavností akčně/adventurní a soubojové části hry, z nichž druhá jmenovaná je podle mě o poznání slabší. I při soubojích jsem se zpočátku docela bavil - komb a úderů sice není moc, ale choreografie soubojů je parádní, stejně jako nepřátelé, jejichž vzhled, mnohdy vyvolávající úsměv na rtech, koresponduje s pohádkovým laděním celé hry. Čím víc jsem ale postupoval hrou a užíval si všudypřítomného skákání, hopsání, běhu po zdech, vyhýbání se pastím a hrátkám s časem, tím víc mě děsila vidina nadcházejícího souboje, jejichž obtížnost a nezábavnost se v průběhu hry neustále zvyšovala. V konečných fázích hry jsem se bohužel nevyhnul několikerému opakování soubojů (např. bitka na stoupající plošině, u níž jsem už pomalu přecházel do berserk stavu), ve kterých jsem měl co dělat, abych ubránil sám sebe, natož ještě mou křehkou společnici, jejíž začlenění do hry je jinak ale výborným tahem přinášejícím značné oživení.

Dál už není téměř co vytknout, snad jen občas neposedná kamera, která dovede pozlobit hlavně díky časté změně úhlů pohledu, kvůli kterým princ náhle změní směr běhu. Nemyslím si, že by to celkovou kvalitu hry nějak výrazně sráželo a rozhodně mi vliv kamery na ovládání vadil méně než neustálé opakování soubojů.

Trochu jsem se bál úrovně grafického zpracování, jelikož jsem se ke hře dostal až v roce 2009, ale i po více jak pěti letech od vydání grafika neztratila nic ze svého kouzla a rozhodně je základním stavebním kamenem oné pohádkové atmosféry.

Můj celkový dojem z Písků času je jednoznačně pozitivní. Drtivou většinu hry jsem se výborně bavil, a to hlavně díky vynikajícím nebojovým pasážím, jejichž poměr mezi zábavou a obtížností je téměř ideální. Potěšila mě i přítomnost několika rébusů, ať už logických(zrcadla, fáze měsíce) či méně logických, resp. nelogických(kruhová komnata se dvěma patry a několika vchody/východy). Skvělý start novodobé PoP série.

Pro: Level design, grafika, hudba, atmosféra, příběh, hratelnost,

Proti: Souboje

+14

F.E.A.R.

  • PC 75
Osobně sice horory moc nemusím, ale na F.E.A.R., který měl skloubit hororovou atmosféru s adrenalinovou akcí jsem se dost těšil. Bohužel ale podle mě jedna z těchto složek hry nefunguje správně.

Hororovým momentům je na můj vkus věnováno až příliš prostoru, což má ve výsledku jediný dopad - zpomalování tempa hry. Typické lekačky jako odpadnutí poklopu nebo vypadnutí mrtvoly ze šachty bych ještě bral, ikdyž jsem je většinu hry sotva registroval. Horší už ovšem jsou momenty, kdy se objeví na scéně naše malá mylady Alma(někdo se asi moc díval na Kruh) nebo pomazaná huba Fettel. Jeden příklad za všechny - jsem na začátku dlouhé chodby, kterou si nejdřív zpomaleně projdu po pás v ohni, následně ještě po krk v krvi, abych se na jejím konci dočkal Almy, která mě přijde spíš trapná než děsivá, a následně byl navrácen na začátek chodby do normálního času/prostoru/reality a mohl konečně pokračovat dál. Tyto mnohdy zpomalené pasáže mě nejenže nepřišly děsivé, ale bohužel ani zábavné. Rozhodně mám větší strach z něčeho nepoznaného, než z toho, jak se přede mnou neustále někdo nebo něco promenáduje.

Akce je ve F.E.A.R. naprosto vynikající a tady není moc co vytknout. Zbraní sice není moc, ale jejich různorodost je o to větší a některé z nich si nelze nezamilovat. Výborná jsou i melee komba, jejichž kombinace je naprosto lahůdková - skluz k protivníkovi, následný kop do jeho úsměvu a je vymalováno. U nepřátel platí skoro to samé co u zbraní. Opět jich není moc, ale klidně bych i některé z nich vynechal, jelikož suverénně nejzábavnější protivníci jsou řadoví (super)vojáci. Sice jsem měl pocit, že bojuju proti plecháčům, ze kterých stříká kečup, ale nějaká ta urvaná končetina nebo rozpůlené torzo se občas objeví, což potěší. AI vojáků je velmi slušná, ale zároveň taky úzce podřízená stísněnému level designu. V rozlehlejších prostorách, kterých bohužel ve hře moc není, ale vojáci dovedou fungovat taky celkem obstojně. Naprosto parádní jsou jejich hlášky, kterými pohotově reagují na aktuální situaci, což nemálo přispívá k už i tak výborné atmosféře přestřelek. Docela mě zklamala absence jakýchkoliv spolubojovníků, kteří jsou hned na začátku mise něčím nebo někým zmasakrováni...škoda.

Dalším významným prvkem hry je bullet-time, který je zpracován velmi dobře. Při přepnutí z normálního času do bulletu mě potěšil přechod zvuku do nižších poloh(ostatně všechen zvuk ve hře nebo občasná hudba je na vysoké úrovni). Trochu mě ovšem zarazilo jeho rychlé doplňování, které spolu s kvantem lékárniček činí hru poměrně snadnou.

Level design je lineární a prostředí je celkově dost sterilní, což mi vůbec nevadilo při přestřelkách, ale při nebojových pasážích jako byly např. dlouhé postupy šachtami, podzemím nebo liduprázdnými kancelářemi jsem se nudil k smrti. Jednou se mi dokonce povedlo nepěkně zakysnout, jelikož jsem se v tom repetitivním prostředí trochu zamotal a nevěděl jsem už, jestli postupuju dozadu nebo dopředu...brrrr. V souvislosti s level designem mě nemile překvapil úvod - chápu sice že je pojat spíš jako tutorial, ovšem já si ho představoval trochu atmosféričtěji, a ne že se budu deset minut producírovat po liduprázdném domě. a závěr hry - závěrečný útěk z komplexu působí trochu jako špatný vtip - extrémně slabí duchové, kteří jdou skolit tři na jednu ránu + rádoby efektní všudypřítomné exploze, které ale hráči nijak neublíží + několik zpomalených pasáží s tentokrát nahou Almou = asi nejhorší level celé hry. Jediná věc, co mě na poslední misi potěšila byla možnost konečně rozstřílet tu malou bitch na cucky.

Příběh jsem sledoval a vnímal(dokonce jsem i poslouchal nahrané zprávy na telefonech, které jsou naprosto k ničemu) do té doby, než se na scéně objevil ten tlustej požírač koblih, jemuž autoři přikládali v dalších fázích hry takovou důležitost. Hra, protkaná řadou hororových momentů a temnou atmosférou a najednou se v ní objeví tato kreatura, jako vystřižená z nějakého humorného komiksu... to je skutečně originální.

Vůbec pro mě není snadné F.E.A.R. nějak zhodnotit. Akční část hry je naprosto fámozní a výborně jsem se při ní bavil. Bohužel je ale prokládaná spoustou nebojových a "hororových" momentů, které bych já osobně notně osekal, ne-li vynechal úplně. F.E.A.R. je rozhodně dobrá akce. Ale akce roku 2005 nebo jedna z nejlepších her roku 2005 jak byla nazývána v mnoha herních magazínech a na mnoha herních webech? To pochybuju...

Pro: Akční pasáže, umělá inteligence.

Proti: Hororové prvky, úvod a závěr hry, příběh, velká HW náročnost.

+21

World of Warcraft

  • PC 100
WoW je hra, která mi nejvíc ovlivnila život. Dřív jsem byl zastáncem názoru, že to není jen hra, že je to něco víc, nedílná součást životního stylu a životní filozofie, čemuž se můžu teď akorát zasmát. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mě WoW úplně nepohltilo a k závislosti jsem skutečně neměl daleko(během dvou let asi 100 dní čistého času hry, z toho první rok asi 65 dní)a kdybych tento komentář psal před rokem nejspíš by byl plný superlativů. Jenže ho píšu teď, kdy je můj názor na hru už mnohem střízlivější. Nemůžu WoWku upřít, že mi spoustu věcí dalo. Našel jsem si spoustu nových kamarádů, na spoustu událostí mám krásné vzpomínky, ať už na raidy, na BG, na guildu nebo na organizaci a hlášky na TSku. Dřív jsem si ale neuvědomoval, že spoustu věcí i ztrácím, a tou největší ztrátou bohužel nebylo množství času, promrhaného dychtivou honbou za každým, třeba i sebemenším vylepšením equipu, statistik nebo reputace, který šel strávit v reálném světě, a ne v tom virtuálním. Nejhorší bylo, že čím víc jsem postupoval ve hře, tím víc jsem klesal ve svém životě. Začal jsem mít problémy ve škole, oddaloval jsem se ode všech kamarádů a i od rodiny, ale včas jsem si uvědomil co se děje a výrazně jsem hraní WoW omezil. Po této zkušenosti jsem si mnohem víc svých blízkých začal vážit a líp se k nim i chovat, protože díky WoW jsem si uvědomil co v nich mám, a už i proto mu musím dát nejvyšší hodnocení. Jeden z herních tipů od Blizzardu, zobrazovaných během loadingu, který paradoxně s hrou samotnou nemá nic společného, říká: "Buďte se svými kamárady v Azerothu, ale nezapomínejte na kamarády mimo Azeroth"... neřídil jsem se tím, ale teď vím, že to je ta nejlepší rada pro hráče WoW. Pořád WoW hraju, ne kvůli hře samotné, ale právě kvůli kamarádům co v ní mám. Dnes už mám jasno...skutečně to je jen hra.
+46 +53 −7

Shellshock: Nam '67

  • PC 80
Další z řady her zabývajících se válkou ve Vietnamu a vydaných v post-Vietcong období, která sází na atmosférickou akci a na pořádnou porci násilí. Všudypřítomné ustřelování hlav, končetin a cákání krve doplňují cut-scény a animace, ve kterých jsou nebozí rákosníci lynčováni běsnícími Američany(tohle nejklišoidnější klišé ze všech klišé všech her a filmů o válce ve Vietnamu si autoři mohli odpustit, ale je to jen detail:)).

Teď už k technické stránce hry a k hratelnosti. Design úrovní je sice striktně lineární, ale pro potřeby svižné akce naprosto dostačující. A je se i na co dívat- netradiční zrnitá grafika spolu s tehdy ještě ne tak okoukaným prostředím džungle tvoří funkční a v rámci možností i líbivý celek. Jelikož válka není one-man show, dostává hráč několik parťáků, kteří jsou výteční jako křoví, ale jako spolubojovníci už méně, poněvadž trefit něco co je vzdálenější než půl metru je pro ně mission impossible, ale funkci živého štítu plní docela obstojně. Asi bych i kvitoval s povděkem, že tak autoři mysleli na hráče a chtěli, aby si dosyta zastřílel a vykosil většinu úrovně sám, nebýt několika podstatných nedostatků. Jedním z nich je systém ukládání, jenž je vyřešen formou checkpointů, kterou nesnáším snad ze všech nejvíc. Bohužel je vzdálenost mezi některými checkpointy na můj vkus až příliš velká a ve spojení s velmi přesnou střelbou nepřátel a nehorázně zpomalenou odezvou myši, je hra místy dost obtížná a nevyhnul jsem se opakovaní některých delších úseků, což mě občas vytáčelo na max. Ovšem těhhle zákysů bylo poskrovnu a převážnou většinu hry jsem se výborně bavil.

Vždy po dohrání akce s tématikou války ve Vietnamu se nabízí otázka, zda už konečně byl pokořen Vietcong a musím říct, že v případě Shellshocku rozhodně ne a určitě bych i dost pochyboval o tom, zda jej můžu s klidem všem doporučit, ale milovníci arkádových, atmosferických a brutálních akcí by si jej neměli nechat ujít.

Pro: Svižná hratelnost, zábavné mise, osobitá grafika.

Proti: Systém ukládání, neohrabané ovládání, místy je hra dost těžká.

+8

I.G.I.-2: Covert Strike

  • PC 90
Takhle nějak měl vypadat už i IGI1. Hlavní neduh prvního dílu, a to nemožnost ukládání pozice, byl odstraněn, ikdyž jsem si nejdřív myslel, že ukládat opět nejde, jelikož je ukládání vyřešeno docela netradičně a chvíli mi trvalo, než jsem na to vůbec přišel. Díky ukládání je obtížnost o dost nižší než v IGI1, ale pořád je velmi vysoká, ikdyž se některými misemi šlo bezhlavě prostřílet.

Největší klady IGI1 přetrvaly nebo byly ještě vylepšeny. Mise jsou dlouhé, s mnoha různorodými úkoly, které zaručují, že kampaň ani ke konci nepřejde do stereotypu. Exteriéry, v nichž se naštěstí většina misí odehrává, jsou ještě rozlehlejší, členitější, bohatší a hlavně jsou mnohem rozmanitější než v IGI1, což také rozhodně přispívá ke hratelnosti. Díky vynikajícím outdoor misím bohužel mnohem víc vyniknou poměrně fádní indoor mise, jelikož interiéry jsou chudé, nevýrazné a nemají moc co nabídnout. Stejně jako u IGI1 musím vyzdvihnout rozsáhlý zbraňový arzenál. Zbraně opět dobře zní a vypadají a nutno dodat, že v málokteré akci mě tak bavilo střílet ze zbraní a zabíjet jimi:). Mile mě překvapilo několik druhů zaměřovacích křížů, příslušejících k různým druhům zbraní.

Na závěr bych zmínil jeden aspekt, ve kterém druhý díl oproti prvnímu zaostává. A to atmosféru. Ta už prostě není tak hutná jako v jedničce. Ale není to ani tak zápor, jako spíš fakt, jelikož málokterá akce dovede trumfnout atmosféru při infarktových závěrech misí v IGI1. Na druhou stranu mě osobně víc vyhovuje si hru v klidu uložit, popř. nahrát, než do zemdlení mise opakovat kvůli chvilce nepozornosti nebo malé chybě.

Pro: Dlouhá a zábavná kampaň, outdoor mise, zbraně, grafika.

Proti: Indoor mise.

+15

Battlefield 2

  • PC 95
Battlefield 2 je můj nejoblíbenější díl z celé série, ikdyž těsně v závěsu je první díl 1942. Ještě před Battlem jsem zkoušel CSko, CoD 1 a CoD 2, ale nevydržel jsem u nich moc dlouho. Nemůžu a ani nechci hrát online akce každý den, a proto bylo téměř nemožné se do CSka nějakým způsobem trochu dostat a nebýt pořád ta největší lama, kvůli bandě závisláků co rozdává headshoty jak na běžícím pásu. S CoD to bylo už určitě lepší, ale časem mě omrzelo, ikdyž na odreagování bylo parádní. Poměrně nedávno jsem dostal chuť zahrát si po delší době nějakou online akci a rozhodl se pro Battlefield 2(dřív jsem zkoušel jen singleplayer).

Když se mi po menších-větších problémech s punkbusterem a já nevím čím vším ještě konečně podařilo dostat do hry, aniž by mě pořád něco vykopávalo do hlavního menu, tak jsem dostal velmi zábavnou MP akci, kterou si s trochou tréninku osvojí snad každý, ale bohužel je možná až moc návyková. Doposud jsem sice hrál většinou bez týmu, ale když už jsem v něm byl, byl to opravdu parádní zážitek, jelikož týmová práce v B2 je dovedena téměř k dokonalosti. Všech sedm tříd je nedílnou součástí týmu a každý si najde svou nejoblíbenější. Nechybí samozřejmě hlasová komunikace a skvělý inovátorský systém velení. Třešničkou na dortu je systém hodností, spojený s odemykání nových zbraní a detailní statistiky, které si někdy hodně dlouho prohlížím a sleduju svůj postup:). Ten se ale teď zastavil. Ne snad kvůli tomu, že by mě hra přestala bavit, ale z důvodu totálního zanedbávání osobního života, zapomínání na příjem potravy a tekutin, a pouze sporadického kontaktu s okolním reálným světem:). Brzo se k Battlu ale vrátím a možná založíme s českými kamarády i tým(těm německým moc nerozumím:)), čehož se ale trochu děsím kvuli zmiňované návykovosti. Jsou možná lepší online akce, ale co jsem začal hrát Battlefield 2, nemám potřebu zkoušet nějakou jinou.

Pro: Skvělá zábava pro týmové hráče i pro osamělé vlky, městské mapy, hraní v týmu, systém hodností a velení, skvěle se u hry hubne...

Proti: ...ale na druhou stranu je tu nemilá vyhlídka na skonání hladem a žízní.

+10

Stronghold

  • PC 95
Středověk, a s ním spojené budování, obléhání a dobývání hradů mě vždy fascinoval a docela citelně mi v žánru strategií chyběla hra, která by se věnovala hradům v širším měřítku. A přitom i ve strategiích, které vyšly před Strongholdem, šlo stavět hrady, jenže zpravidla to byla jedna budova postavená během pár sekund, která sloužila k ochraně základny. A v tomhle je Stronghold jiný. Základnu zde představuje pravý středověký hrad se svými zdmi, věžemi, budovami, obyvateli a zákonitostmi. Ekonomická část hry není zbytečně složitá, je snadná na pochopení a v rámci možností i zábavná(vedlejší ekonomická kampaň), ale to nejlepší co Stronghold nabízí je pro mě jednoznačně bojová část. Hra sice nenabízí závratné množství jednotek, ale vůbec mi to při hraní nevadilo. Pro někoho bude asi nejzajímavější hlavní bojová kampaň, která rozhodně má co nabídnout - je zábavná, dlouhá a humorněji pojatá(hlavní protivníci Krysa, Had, Prase a Vlk:)). Já mám ale nejvíc v oblibě mód obležení, u něhož jsem strávil spoustu času. Obrana a dobývání hradů je ve Strongholdu zpracováno naprosto výtečně. Obléhací stroje jsou samozřejmostí, ale velmi mě potěšilo podkopávání hradeb, hloubení vodního příkopu(zvedací most je parádní) a jeho zasypávání v případě útoku, pasti s kůly, olejové skvrny, které přemění zápalné šípy v ohnivé peklo nebo možnost lití vroucího oleje z hradeb na hlavy nepřátel. Při obraně malého hradu s pár desítkami vojáků, na které útočila mnohonásobná přesila za hraní zlověstné hudby, jsem slintal blahem. Editor je taktéž skvělý a dá se v něm do sytosti vyřádit a postavit si hrad podle svého gusta. Sečteno podtrženo, u málokteré strategie jsem se bavil tak jako u Strongholdu, a právem se řadí nejen mezi moje nejoblíbenější strategie, ale i mezi nejoblíbenější hry vůbec.

Pro: Bojová část hry, výborná kampaň, osvěžující hratelnost.

Proti: Návykovost.

+14

Project I.G.I.

  • PC 80
K Projectu IGI jsem se dostal někdy na začátku roku 2001. Tehdy se moje zkušenosti s akcemi rovnaly takřka nule a lepší křest ohněm jsem si ani nemohl přát:). Poprvé jsem hru nedohrál, dostal jsem se asi do její poloviny a o nějaké zábavě nemohla být ani řeč, spíš o totální bezmoci, nechuti hrát dál a rukách omlácených od stolu(tehdy jsem byl ještě pubertální vztekloun:)).

IGI je velmi kontroverzní hra. V době vydání nabízela krásnou detailní grafiku a nevídané obrovské členité exteriéry, po kterých se šlo procházet a rozhlížet, kam až oko dohlédlo. Atmosféra, podpořená výbornou hudbou, by se dala ve velmi zábavných a pestrých misích doslova krájet. Na zbraně si také rozhodně nešlo stěžovat - bylo jich hodně, vypadaly dobře a zněly dobře. Zajímavým zpestřením bylo přepínání z první do třetí osoby při různých činnostech(hackování počítačů, přelézání plotu, sjíždění po laně). Potud je vše v pořádku a hra by si zasloužila nejméně 90%... jenže nemožnost ukládat pozici během mise, kvůli které jsem při prvotním hraní byl vzteky bez sebe, hře velmi škodí. Úvodní mise jsou famózní a nejsou až tak obtížné, ale zhruba od poloviny hry začne obtížnost gradovat pořádným tempem a vyvrcholí v šíleně težkou poslední misi.

Podruhé jsem IGI rozehrál asi dva roky po první zkušenosti se hrou. Tentokrát jsem se už opravdu bavil a hraní si užíval, samozřejmě jsem dost misí musel několikrát opakovat, ale to nebylo nic oproti poslední misi, kterou jsem hrál 2x tak dlouho jako všechny předcházející mise dohromady. Po týdnu útrap se mi povedlo misi dokončit, díky přesně nastudovaným pozicím a přesunům nepřátel. Ke konci byla hra na můj vkus už moc hardcore a musel jsem si klást otázku, jestli tohle mám zapotřebí a málem jsem ji ani podruhé nedokončil. Teď, s odstupem času, na hru vzpomínám rád, ale potřetí bych do ní už rozhodně nešel. IGI není hrou pro každého, je třeba vybavit se pevnými nervy a mít velkou trpělivost... a ke konci je třeba i trocha štěstí.


Pro: Zábavné mise, nutnost obezřetného postupu, zbraně.

Proti: Systém (ne)ukládání, závěr hry.

+22

Full Spectrum Warrior

  • PC 85
FSW je hra, která se může pyšnit přízviskem originální. Na tento mix strategie a taktické akce jsem se velmi těšil(navnazen z různých preview a trailerů). Originálním se ale rozhodně nedá nazvat klišovitý příběh o amerických zachráncích arabského státu, který trpí pod útlakem krutého diktátora... tohle se opravdu moc nepovedlo, ale na druhou stranu to je prkotina. Hráč musí být nějak uveden do hry a v průběhu hraní už o nějakém příběhu nemůže být řeč, což je asi dobře.

Teď už k samotné hratelnosti - hra je chytlavá, ovládání přejde rychle do krve a zhruba prvních pět misí kampaně jsem se výborně bavil. Jenže poté, co nadšení z úvodu hry opadlo, se začal pomalu dostavovat stereotyp. Přece jen se pořád dokola opakuje postup: tým A pálí na nepřítele, tým B postoupí dál, tým B pálí na nepřítele, tým A postoupí dál a zabije nepřítele... trochu jsem se ve druhé třetině hry už nudil(i kvůli opakujícím se městským prostředím) a přiznám se, že jsem poprvé hru ani nedohrál, což byla chyba, protože poslední 3-4 mise kampaně jsou to nejlepší co FSW nabízí. V těchto misích se už nebojuje proti pár nepřátelům, kteří se dají lehce obejít. Nepřátel je mnohem víc a jsou ve velmi výhodných pozicích, navíc se začne hojně vyskytovat nepřátelská obrněná technika, kulometná hnízda a snipeři, což už je pro hráče pořádná výzva. Velké plus posledních misí je taky možnost ovládat tým Rangerů, kteří bojují a postupují trochu jinak než základní týmy a výrazně oživí hru.

Největším nedostatkem hry, vyjma trapného příběhu, je podle mě prodleva mezi vydáním a splněním rozkazu. U přesunů by to až tak nevadilo a dá se to pochopit, ale u střelby se tato prodleva často ukázala jako smrtící a nejednou jsem kvůli ní přišel o několik členů týmu a následoval load(systém ukládání je vyřešen formou checkpointů). Opravdu by se hodilo občas převzít jednoho člena týmu do svých rukou(podobně jako ve SWAT 4) a vyřešit situaci rychleji, než by ji vyřešili vojáci, ale hře by to asi víc uškodilo než pomohlo. Přímo se dá ovšem ovládat vrhání granatů a střelba z granátometu a to je vyřešeno výborně.

Pro: Snadné a intuitivní ovládání, originalita, dlouhá kampaň.

Proti: Pár nedostatků v herním systému, repetitivní prostředí.

+11

Sniper Elite

  • PC 90
Pro mě je Sniper Elite největším(příjemným) překvapením roku 2005 na poli akčních her. Hra neměla skoro žádnou reklamu, a taky jsem k ní přišel úplně náhodou, ale zkusil jsem ji(s nevalným očekáváním) a mile překvapila. Příběh je velmi zajímavý(co se akcí týče rozhodně nadprůměrný), a není v něm nouze o celou řadu zvratů. Další věcí, kterou se Sniper odlišuje od většiny akcí je velmi dlouhá herní doba. Já projel hru na střední obtížnost asi za nějakých 20 hodin čistého času, což je velmi solidní a nedá se říct, že bych se v pozdějších fázích hry nudil, spíš ještě zábava ke konci roste. Rozbombardovaný, boji zmítaný Berlín je velmi atraktivní prostředí a tamější ponurá atmosféra je vskutku výborná. Rozhodně bych vyzdvihl AI, která je na velmi vysoké úrovni a na nejtěžší obtížnost jsou už nepřátelé velmi zdatní protivníci. Párádní je také animace, která následuje po přesném výstřelu na hlavu protivníka. Ta sleduje dráhu kulky a následný dost brutální headshot.


Pro: Výborná hratelnost, dlouhá herní doba, umělá inteligence.

Proti: Nic zásadního.

+11

Gothic II: Night of the Raven

  • PC 100
The Night of the Raven tak obměňuje a vylepšuje původní hru, že jsem si ji s chutí střihl několikrát celou znovu, protože jestli jsem se u hraní původní hry výborně bavil, tak u datadisku jsem se bavil přímo královsky. Dalo by se říct, že datadisk dělá z Gothic 2 Gothic 2 a půl:). Samozřejmě přináší spoustu nových questů, NPC, zbraní a kouzel, ale největším přínosem datadisku je rozhodně nový svět - Jharkendar. Jeho pestrost a exotičnost skvěle doplňuje drsnost Kolonie a malebnost Khorinisu. Z těchto tří světů je můj favorit Jharkendar - zdejší fauna je parádní a na okolní prostředí je radost pohledět. Skvělou atmosféru nového světa ještě podtrhuje výborná opakující se hudební smyčka, která se jen tak neoposlouchá. The Night of the Raven je podle mě to nejlepší ze série Gothic. Opravdu unikátní datadisk.

Pro: Vylepšení starého světa, nový svět, vyšší obtížnost.

Proti: Snad jen, že Kolonie zůstala nedotčena, ale to asi ani není proti:)

+21