Final Fantasy Tactics bylo v mém hledáčku již nějakou dobu a byla jsem připravená si tuto hru zahrát na mé PS Vitě v PSP verzi. Ovšem byl ohlášen remaster, a tak jsem s radostí sáhla po něm. Často jsem narážela na názory, že příběh je v tomto tahovém díle série Final Fantasy velmi povedený a já mohu jen souhlasit. Hra představuje několik zásadních postav, které mají uvěřitelné cíle a motivace, čekalo na mě několik příběhových zvratů a překvapivých odhalení. Příběh krásně graduje a s každou další kapitolou se toho odkrývalo více a více. Hra hráči představuje několik více či méně tragických příběhů a jednoznačně nejlepší z nich je cesta Delity za změnou systému, aby ve výsledku dopadl jako ti, proti kterým tak usilovně bojoval. Je schopen pro to udělat vše a postupně se mu odbourá systém morálky a jde doslova přes mrtvoly. A potitulková scéna je pak výborným vyvrcholením.
Musím pochválit antagonisty našeho hlavního hrdiny. Občas totiž v nějaké hře, když se moje postava ocitne v dialogu (či monologu) se zápornou postavou a poslouchám její žvanění o tom, jak jsou všichni okolo mimo a že ona chce jen to nejlepší pro lidstvo, a to nejlépe cestou nějaké genocidy, tak to tak odkývu a nakonec ji zabiju. To neplatí v Tactics, kdy jsem často narážela na to, že můj oponent v dialogu měl vlastně pravdu a nebylo to jen černobílé vidění světa, jak je časté. Tady nepřátelé mají naprosto trefné poznámky, jejich pohled jsem nakonec naprosto chápala a občas mně bylo i líto, že se nějak nedokážeme dohodnout. Podobně byl na tom nejspíše i Ramza, hlavní postava, který se z poněkud naivního a poměrů neznalého panoše stal vcelku ostřílený oponent, a to jak ve fyzických bojích, tak v těch slovních. Dialogů jsem si užila nakonec do sytosti, i když by se to nemuselo zdát vzhledem k tomu, že se jedná o taktickou hru odehrávající se na malých čtvercích. Dost často bylo setkání s dalšími postavami zahaleno nejistotou, jestli se jedná o přítele či nepřítele, jestli dojde k boji či ne.
Co příběhu hodně napomáhá, tak je to, jak jsou efektivně udělány animace postav. Postavy ve hře jsou totiž sprity ve tvaru obdélníku a řada z postav měla snad i stejný obličej, takže velkou parádu, co se týče vyjádřených emocí výrazem obličeje, s tím moc vývojáři nemohli udělat. Proto jsou často cutscény a dialogy doplňovány o malé, zdánlivě bezvýznamné animace, které ale skvěle vystihovaly náladu či rozpoložení dané postavy. Podobnou službu vyprávění příběhu dělá i skvělý dabing (v mém případě japonský), kdy bych chtěla vyzdvihnout postavy Argatha či Gaffgariona a také styl, jakým je hra napsaná. A tím nemyslím ani tak shakespearovskou angličtinu jako spíše to, kolik je toho řečeného mezi řádky. Některé věci jsou jen naznačeny a je tak třeba si je domyslet, nebo jsou řečené nepřímo (třeba mrazivý příběh Raphy a jejího bratra Maracha).
Hratelnost je skvělá. Okamžitě se aktivoval můj XCOM gen a začala jsem vytvářet skupinu vcelku schopných bojovníků. Strávila jsem nějaký čas zvyšováním úrovně, abych moje hrdiny naučila základní potřebné dovednosti (Auto Potion, Movement +1, JP Boost a Focus). Občas mi hra přišla i tak nevyvážená. Zatímco první a druhá kapitola byla lehká, tak ve třetí a čtvrté obtížnost značně narostla a musela jsem opakovat začátky některých bojů, aby moje parta přežila aspoň v polovičním počtu první kolo. Ale ani to nebyla žádná výhra, protože kouzlo na oživení dost často nevyšlo a když už jsem postavu ožila přes předmět Phoenix Down, tak byla jistota, že první nepřítel, který bude na tahu, ji okamžitě znovu zabije. Nepřátelští střelci byla moje zkáza. A protože jsem byla lehce přelevelovaná, tak taková náhodná setkání se kolikrát stala místem hrůzy a utrpení mých postav. Takový Finnath Creek jsem zvládla až poté, co se na mapě objevil jediný červený Chocobo. Když byli tři a k tomu pár černých, tak mě dokázali zabít dříve, než jsem přišla pořádně na řadu. Ale všechno naše trápení mělo konce, když se do naší party přidalo pár NPC a hned se poměr sil vyvážil, až se nakonec převrátil na moji stranu a závěrečné souboje už byly zase lehké.
Užila jsem si i nepovinný dungeon se zajímavou mechanikou, kdy bylo celé bojiště zahaleno do tmy a až krystal, který mohl či také nemusel zbýt po zabitém nepříteli, mapu trochu osvětlil. Odnesla jsem si skoro všechny cenné poklady a probojovala se až do osmého patra, kde na mě čekal závěrečný boss. U nich bylo fajn, že nebylo vidět, kolik mají životů, což dodávalo soubojům další napětí.
Slova chvály mám i pro hudbu, která sice nemusí znít tak epicky, jak zní v dílech hlavní série Final Fantasy, ale je dost chytlavá a skvěle se do hry hodila. Oceňuji i bohatou kroniku, ve které si hráč může hodiny číst.
Musím pochválit antagonisty našeho hlavního hrdiny. Občas totiž v nějaké hře, když se moje postava ocitne v dialogu (či monologu) se zápornou postavou a poslouchám její žvanění o tom, jak jsou všichni okolo mimo a že ona chce jen to nejlepší pro lidstvo, a to nejlépe cestou nějaké genocidy, tak to tak odkývu a nakonec ji zabiju. To neplatí v Tactics, kdy jsem často narážela na to, že můj oponent v dialogu měl vlastně pravdu a nebylo to jen černobílé vidění světa, jak je časté. Tady nepřátelé mají naprosto trefné poznámky, jejich pohled jsem nakonec naprosto chápala a občas mně bylo i líto, že se nějak nedokážeme dohodnout. Podobně byl na tom nejspíše i Ramza, hlavní postava, který se z poněkud naivního a poměrů neznalého panoše stal vcelku ostřílený oponent, a to jak ve fyzických bojích, tak v těch slovních. Dialogů jsem si užila nakonec do sytosti, i když by se to nemuselo zdát vzhledem k tomu, že se jedná o taktickou hru odehrávající se na malých čtvercích. Dost často bylo setkání s dalšími postavami zahaleno nejistotou, jestli se jedná o přítele či nepřítele, jestli dojde k boji či ne.
Co příběhu hodně napomáhá, tak je to, jak jsou efektivně udělány animace postav. Postavy ve hře jsou totiž sprity ve tvaru obdélníku a řada z postav měla snad i stejný obličej, takže velkou parádu, co se týče vyjádřených emocí výrazem obličeje, s tím moc vývojáři nemohli udělat. Proto jsou často cutscény a dialogy doplňovány o malé, zdánlivě bezvýznamné animace, které ale skvěle vystihovaly náladu či rozpoložení dané postavy. Podobnou službu vyprávění příběhu dělá i skvělý dabing (v mém případě japonský), kdy bych chtěla vyzdvihnout postavy Argatha či Gaffgariona a také styl, jakým je hra napsaná. A tím nemyslím ani tak shakespearovskou angličtinu jako spíše to, kolik je toho řečeného mezi řádky. Některé věci jsou jen naznačeny a je tak třeba si je domyslet, nebo jsou řečené nepřímo (třeba mrazivý příběh Raphy a jejího bratra Maracha).
Hratelnost je skvělá. Okamžitě se aktivoval můj XCOM gen a začala jsem vytvářet skupinu vcelku schopných bojovníků. Strávila jsem nějaký čas zvyšováním úrovně, abych moje hrdiny naučila základní potřebné dovednosti (Auto Potion, Movement +1, JP Boost a Focus). Občas mi hra přišla i tak nevyvážená. Zatímco první a druhá kapitola byla lehká, tak ve třetí a čtvrté obtížnost značně narostla a musela jsem opakovat začátky některých bojů, aby moje parta přežila aspoň v polovičním počtu první kolo. Ale ani to nebyla žádná výhra, protože kouzlo na oživení dost často nevyšlo a když už jsem postavu ožila přes předmět Phoenix Down, tak byla jistota, že první nepřítel, který bude na tahu, ji okamžitě znovu zabije. Nepřátelští střelci byla moje zkáza. A protože jsem byla lehce přelevelovaná, tak taková náhodná setkání se kolikrát stala místem hrůzy a utrpení mých postav. Takový Finnath Creek jsem zvládla až poté, co se na mapě objevil jediný červený Chocobo. Když byli tři a k tomu pár černých, tak mě dokázali zabít dříve, než jsem přišla pořádně na řadu. Ale všechno naše trápení mělo konce, když se do naší party přidalo pár NPC a hned se poměr sil vyvážil, až se nakonec převrátil na moji stranu a závěrečné souboje už byly zase lehké.
Užila jsem si i nepovinný dungeon se zajímavou mechanikou, kdy bylo celé bojiště zahaleno do tmy a až krystal, který mohl či také nemusel zbýt po zabitém nepříteli, mapu trochu osvětlil. Odnesla jsem si skoro všechny cenné poklady a probojovala se až do osmého patra, kde na mě čekal závěrečný boss. U nich bylo fajn, že nebylo vidět, kolik mají životů, což dodávalo soubojům další napětí.
Slova chvály mám i pro hudbu, která sice nemusí znít tak epicky, jak zní v dílech hlavní série Final Fantasy, ale je dost chytlavá a skvěle se do hry hodila. Oceňuji i bohatou kroniku, ve které si hráč může hodiny číst.
