Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Crash Bandicoot N. Sane Trilogy

  • PS4 90
Tento remaster jsem odehrála v rozmezí dvou týdnů, a tak mám v živé paměti všechny tři díly a mohu je tak porovnávat. Než se do toho pustím, tak bych ráda napsala, že se předělávka starých her povedla. Byla zcela zachována hratelnost starých dílů a grafické i zvukové vylepšení je moc povedené. Hra je krásně plynulá (až na některé úrovně, kdy se z toho na chvíli stala slide show) a nemám se vracet k originálu, byť mám i ten ráda.

S Crashem mám ambivalentní vztah. Mám ho ráda a baví mě, ale nemám ráda (respektive nejdou mi) plošinovky. Proto na první díl, který je z pohledu celé trilogie nejblíže k čisté plošinovce, vzpomínám tak trochu jako na peklo na zemi. Nejvíce totiž počítá s na milimetr přesnými a na milisekundu přesně načasovanými skoky, což se projeví zejména v posledních úrovních, jako je High Road, Slippery Climb či nepovinný Stormy Ascent (jen při vzpomínce na Stormy Ascent mám tik v oku). Na Crashe nečekají žádné úrovně typu jízda na motorce, letadla (výjimkou je jízda na praseti) jako v následujících dílech a ani nepřijde žádné vylepšení skoků ulehčující život. Jen čistá bolest, teda skákání. Na druhou stranu mám pocit, že první díl je nejvíce štědrý, co se týče beden se životy a beden s maskou.

Druhý díl už s obtížností trochu polevil, ovšem i tak ty úrovně se včelami, stoky či pistony ze své hlavy nikdy nevymažu. A ty všudypřítomné nitro krabice... Kdy cokoliv jiného s klidem přeskočím, ale jakmile mám přeskočit nitro bednu, tak je hned problém a hned to nejde tak lehce. Přibylo létání s jet packem, které mě zrovna dvakrát nebavilo, i když hudba byla v těchto úrovních povedená. Nejvíce mě bavily zasněžené úrovně, kdy mě klouzání po ledu a počítání s ním při skocích bavilo. Poslední bossfight tohoto dílu byl... divný. Předem jsem se připravila, že to bude mít několik fází, že přijde něco děsivého po oné naháněčce ve vesmíru a ono ne. 

Třetí díl je určitě nejlehčí a nejvíce přístupný. Ubylo požadavků na přesnost a přibyly úrovně, kde o plošinky vůbec nešlo. Závody mě bavily, stejně jako podvodní části, letadla jsem spíše přetrpěla (naštěstí se obě úrovně povedly na poprvé) a skútry taktéž. I co se týče bossfightů, tak jsem je opakovala o dost méně (nebo vůbec) než v předchozích dílech, kdy hlavně v jedničce to nikdy nebyla otázka jednoho, dvou pokusů.

Vzhledem k mým indispozicím k plošinovkám mě nejvíce bavil třetí díl, ale na druhou stranu dokážu ocenit, jakou výzvu poskytuje první díl a ten mi v hlavně utkvěl i nejvíce.
+26