Bloodborne jsem poprvé hrála dva roky po vydání v době, kdy jsem měla za sebou jen první Dark Souls, které jsem jako naprostý začátečník v žánru odehrála schovaná za štítem. Není tedy divu, že jsem Bloodborne vzdala po nějakých pěti hodinách, protože hra neměla štíty, naopak měla parry mechaniku, se kterou jsem do té doby ani neměla moc tu čest a bylo to na mě prostě moc těžké a rychlé a místo toho, abych to překonala a zvykla si, tak jsem to vzdala. Po devíti letech a stovky hodinách v Dark Souls sérii jsem se k Bloodborne vrátila s tím, že to zkusím. Svým zasazením mě hra naprosto lákala a přišlo mi, že by byla velká škoda to aspoň nezkusit. Samozřejmě jsem už po pár minutách do toho spadla, hra mě naprosto vtáhla a musela jsem na ni myslet i mimo hraní tak, jak se mi to stalo se všemi hrami od FromSoftware.

Ta hra má tak hutnou atmosféru, že by se dala krájet. Už hned od prvních chvil byla moje postava jménem Bedřiška doprovázena kvílením, těžkým a hlubokým dýcháním, dupáním čehosi obrovského někde za rohem, zoufalými výkřiky (trochu i těmi mými), všechno hnusně vrzalo, skřípalo a vůbec dělalo nehezké pazvuky. Kolikrát se mi stalo, že jsem se tak zaposlouchala, jestli někde někdo nedýchá a nedupe, že jsem se vyděsila zvuku kroků mé postavy a rychle se otáčela, kdo jde za mnou. Je ovšem škoda, že občas je hlasitost těchto zvuků tak nevyvážená, že někdy nebylo pořádně slyšet hudbu, která v pozadí hrála (Vicar Amálka).

Není divu, že jsem se dost bála, protože tady byla ta hororová složka hry dost umocněna nejen tím audiem, ale také vizuálem. Neustále jsem byla v příjemném nepříjemném napětí, kdy jsem tušila, že něco zlého přijde a chtěla jsem, aby už to přišlo a bylo to za mnou. Nepřátelé jsou odporní, nechutní, děsiví a dokážou fakt vzbuzovat strach a byl to nápor na moji amygdalu. Viděla jsem nepřátele čekající ve vodě u žebříku dole a říkala jsem si, že tam přece nepůjdu. Podobně jsem viděla nepřítele velkého jako dům a říkala jsem si, že maximálně kolem něho s hrůzou v očích proběhnu, ale rozhodně s ním nebudu bojovat. Viděla jsem hady obrovských rozměrů a říkala si, že s těmi fakt bojovat nebudu, ať jdou jiní. Ale vše jsem nakonec aspoň jednou, ale spíše víckrát zabila, bát se přestala a začala mít jistotu, která mi byla záhy sebrána při návštěvě nové lokace. (S hady to vůbec bylo veselé. Když jsem viděla dvě klubka těch velkohadů v jámě pode mnou, tak jsem jako zkušený hráč Dark Souls vytasila Molotov a zkušeně jsem věděla, že postava při hodu udělá krok vpřed, tak jsem si dala zkušeně rezervu, ať za nimi nespadnu. A samozřejmě že jsem spadla a v panice se pak vykutálela ven jako amatér.)

Když už jsem zmínila lokace, tak ty mě bavily ze všech Dark Souls her nejvíce, protože mi nejvíce sedělo zasazení - gotický horor s Lovecraftem. Byla radost všechny lokace prolézat, hledat schované předměty, objevovat nové nepřátele a odemykat si zkratky. Podívala jsem se i do lesů a bažin, ale stejně se mi nejvíce líbilo procházení obrovských mnohapatrových budov. Některá místa by si zasloužila více pozornosti - například Byrgenwerth, Lecture Hall, hrad Cainhurst či Upper Cathedral Ward. Všechny jmenované mi přišly docela krátké a přitom dost zajímavé. Naopak Nightmare Frontier mě až tak moc nebavila a byla jsem ráda, že už je to za mnou. 

A jak to tedy byla s tou obtížností v rámci hlavní hry? Vzhledem k tomu, že už mám něco odehráno v žánru a nejsem tedy úplný začátečník, tak mi hra přišla lehká. Elden Ring mi úplně změnil očekávání, co se týče bossů, protože jsem pořád čekala na ta nekonečná komba útoků či nějaké opožděné útoky, ale nic nepřicházelo. Většina bossů padla na první či druhý pokus, jen paradoxně Cleric Beast mi dala zabrat, protože jsem ji porazila až na třetí pokus a stejně tak Shadows of Yharnam. Při hraní jsem vzpomínala na moje první hraní Dark Souls, kdy jsem měla u Artoriase desítky pokusů, než jsem ho porazila. To by mě zajímalo, jak by to bylo teď. Ani při procházení lokací jsem moc neumírala. Tipla bych si, že jsem mohla umřít za celou hru tak 10x. Takže asi se v těch hrách mohu zlepšovat, což mi zní neuvěřitelně, neboť nejsem žádný šikovný hráč.

Hra mě tak bavila, že jsem si prošla všemi vrstvami pekla v podobě Chalice Dungeonů a mohla si tak užít i "užít" některé nové bosse, kteří mi trochu srazili sebevědomí a u kterých jsem na sebe naštvaně křičela, proč jako naprostý začátečník uskakuji od bossů dozadu, když přece vím, že lepší je uhýbat k útočníkovi či aspoň do stran. Ale holt panika. Jmenovitě Keeper of the Old Lords a Pthumerian Descendant mi dali zabrat a už je nikdy v životě nechci vidět.

Je to vynikající počin a pro mě nejlepší hra od FromSoftware, kterou jsem hrála. Myslím, že se hodně povedlo přenést do videohry onen strach z neznáma, jak o něm píše Lovecraft. Jen mi zpočátku trvalo si zvyknout na těch 30 FPS, ale pak už jsem to ani nevnímala, jak jsem ponořená do hry.