Warcraft II: Tides Of Darkness je pro mě především krásná vzpomínka na léta devadesátá spojená s MS-DOSem. Ačkoliv nejsem velkým obdivovatelem strategií, tato hra je výjimka, která uchvátí především skvělou hratelostí a roztomilou SVGA grafikou. I po těch více než dvaceti letech se jedná o geniální titul, který stojí za to si ho čas od času připomenout.

Velkým plusem hry je, že se nejedná o akci na pár hodin, ale přinejmenším na několik dní, v mém případě i týdnů. Tedy za předpokladu, že se jako hráč snažím vytěžit co nejvíce surovin a zničit vše, co mi stojí v cestě. Vše je tak jednoduché a přitom téměř dokonalé.

Toto je jedna z legendárních her, která si zaslouží obdiv každého správného hráče. Již se nemohu dočkat, až budu pokračovat ve hraní s datadiskem Warcraft II: Beyond The Dark Portal.

Jelikož jsem druhý díl hrál bezprostředně po dohrání dílu prvního, čekal jsem neméně kvalitní pokračování nejen po stránce grafické, ale i herní. Jenže hned po úvodní desetiminutovce jsem byl trochu rozčarovaný. Jak jsem se později dočetl, hra má konzolový původ, nemohu tedy jinak, než že druhý díl je krok zpátky.

Hraní jsem několikrát přerušil a vrátil jsem se až po několika dnech. Pomohlo to. Ten pocit, že se znovu těším, až budu pokračovat, se chvílemi i dostavoval. Zhruba od druhé poloviny hry mě některé levely začali i trochu bavit.

V celkovém hodnocení se tento díl však příliš nepovedl. Po fantastické jedničce je to spíše zklamání. Sice na najde několik vydařených levelů, díky kterým se hra nepropadá ještě níže, ale jako celek hra působí nudně a šedě. Respawn nepřátel hře také moc nepřidá. Pozitivní je snad jedině geo mód, kterým se dá poničit spousty zdiva, ale stejné jako v díle prvním jsem ho prakticky nevyužíval.

Druhý díl tak mohu doporučit jen skalním příznivcům série Red Faction nebo těm, kteří si dopřejí i méně kvalitní střílečku za cenu určitých kompromisů.

Já jsem sice rád, že jsem hru dohrál, ale předpokládám, že se k ní už nevrátím. Za celou dobu hraní se nedostavilo nic, co by po dohrání zůstalo jako krásná herní vzpomínka.

Je to neuvěřitelné, ale první díl herní série Red Faction nedávno oslavil patnáct let od svého vzniku. Ovšem krásu této hře čas rozhodně neubral. Naopak. I po těch letech jde o velice vydařenou střílečku s krásnou grafikou, výbornou hratelností, úchvatným designem levelů a skvělým příběhem.

V hlavní roli se nám představí řadový horník jménem Parker, který, ač nespokojen s prací v dolech, narozdíl o jiných neremcá a hledí si své práce. Ale jen do té chvíle, než se nevědomky a nechtíc připlete do jedné přestřelky, ze které už není úniku a započte tak velkou revoluci. To vše na Marsu roku 2070.

Načítání jednotlivých levelů je neuvěřitelně rychlé, takže má hráč pocit, že hraje od začátku až do konce bez pauzy. Celá hra je přerušována pouze krátkými a decentním filmovými vstupy.

Nezaznamenal jsem zde žádný respawn nepřátel, takže pokud prostor vystřílíte do posledního žoldáka, můžete se libovolně procházet nejbližšími lokacemi a kochat se grafikou bez toho, aniž by po Vás někdo šel, střílel či Vás očumoval.

Geo mód, který je zde tak vychvalován, je určitě příjemné bonusové rozptýlení, ale osobně jsem ho ve větší míře až tak nepoužíval.

Téměř celou hrou je Vám nápomocen tajemný hlas a ikona muže jménem Hendrix. Slovně radí a pomáhá a nakonec se s ním i setkáte. Bohužel, v závěru hry je zastřelen, a tak nezbyde, než mu věnovat tichou vzpomínku a několikeré ohlédnutí se za jeho ležícím tělem.

Celá hra se dá projít za čtyři hodiny, ale rozhodně jsem tohle vražedné tempo hraní nepraktikoval. Pěkně pomalu, všechny nepřátele zlikvidovat a kochat se nádhernými marsovskými lokacemi.

První díl herní série Red Faction je nadmíru povedený a rozhodně patří do mé soukromé zlaté pokladnice FPS.

Mafia je klenot. Mafia je herní klenot. Mafia je český herní klenot.

Živě si vzpomínám na rok 2003. Konkrétně léto roku 2003. Přesnější řečeno srpen 2003. Byl jsem jak omámený. Zatímco většina mých vrstevníků trávila letní podvečery obdivováním tajemně se dmoucích půvabů volajících po prozkoumání, já seděl doma a tři týdny se po večerech věnoval půvabům Mafie.

Tři týdny každovečerního poctivého hraní. Na dnešní poměry se mi to zdá dlouhá doba, ale opravdu to tak bylo. Jen misi Fair Play jsem hrál tři večery, než se mi ji podařilo dokončit. Vlastnil jsem verzi hry 1.0, u které nebyla možnost nastavení obtížnosti závodu, a cheating jsem nepoužíval, ba o něm ani nevěděl. Neměl jsem do té doby žádné zkušenosti s hraním podobných her, ale protože je Mafia vskutku návyková a úžasně hratelná, brzy jsem se do toho všeho dostal. Užíval jsem si to.

Retrospektivní způsob, který zde byl zvolen, hře velice sluší. Grafika je i na dnešní dobu velice krásně zpracovaná a lahodí oku hráče i po letech, dabing je nezapomenutelný, jednotlivé mise perfektně zpracované.

V srpnu roku 2015 jsem se do hraní Mafie pustil již potřetí a hraní si užíval stejně jako kdysi. Ba možná i více. Nejenže jsem projel základní hru, která čítá dvacet více či méně náročných levelů, ale podařilo se mi dohrát i všechny vedlejší úkoly a nacpat garáž až k prasknutí krásnými vozy rozličných značek a barev. Poté jsem si řadu měsíců dosyta užíval Jízdu a poprvé i Extrémní jízdu. Ta je luxusním bonusem. V minulosti jsem sice pár úkolů zkoušel, ale neměl jsem moc trpělivosti. Tentokrát to bylo jiné. Řekl jsem si, že pokořím všechny úkoly za každou cenu. Sice mi to chvíli trvalo, ale podařilo se. Extrémní jízda nabízí devatenáct převážně lehkých až středně těžkých úkolů. Mezi opravdu náročné úkoly patří jednoznačně Vybuchující Celeste a Nitroglycerinová jízda. Úkoly, které prověří převážně hráčovu trpělivost a řidičské schopnosti a za které hráč dostává bonusové vozy, se kterými se může v Jízdě projíždět dle libosti. I když je Extrémní jízda náročná, vřele ji doporučuji každému, kdo dohraje základní hru. Zrovna tak i Jízdu. Prodloužíte si zážitek z Mafie o další desítky hodit.

Ani po dohrání Extrémní jízdy však Mafia nekončí. Jsou zde tajná místa, která stojí za to prozkoumat. Za zmínku stojí především rampy, které umožňují unikátní skoky. Především s největší rampou v Down Townu jsem si užil mnoho zábavy.

Za mě rozhodně 100 %, Mafia si to opravdu zaslouží. Děkuji pane Vávro.

Soldier Of Fortune 2: Double Helix je druhý díl slavné střílečky. Kdysi byl tento druhý díl pro mě oblíbenější než díl první, po letech a po několika dohráních obou dílů však musím konstatovat, že je to spíše jednička, která se stala legendou.

Začátek hry vypadá na první pohled velice lákavě. První mise se odehrává v Praze a srdíčko českého hráče zaplesá. Bohužel, zároveň je to mise, která se příliš nepovedla a rozhodně patří mezi ty nejhorší mise v celé hře. Od druhé mise je však hratelnost mnohem lepší a dosahuje kvalit prvního dílu.

Mezi mé oblíbené mise vždycky patřily akce v Kolumbii, odehrávající se v krásně zelené džungli a která má na můj vkus úžasný hudební doprovod, a mise na Kamčatce, která vrcholí systémem laboratoří a výzkumných zařízení.

Brutalita, která byla tak známá z prvního dílu, se samozřejmě vyskytuje i zde a ještě o něco propracovaněji, a to i z důvodu lepšího a detailnějšího grafického zpracování než v prvním díle.

AI protivníků je na slušné úrovni, zbrojní arzenál je více než vyhovující a celková hratelnost výborná. Přesto se neubráním pocitu, že první díl je přeci jen o trošičku hratelnější a levelově propracovanější. Nicméně i Double Helix je skvělá pařba, která rozhodně stojí za těch několik příjemně strávených podzimních večerů s panem agentem Johnem Mullinsem.

Soldier Of Fortune je bezesporu jedna z nejvydařenějších akčních stříleček z pohledu první osoby ze staré školy. Pravda, je to hra, která nedávno oslavila 16 let od jejího vypuštění do herního světa, ale to jí ani po tolika letech neubírá nic na své výborné hratelnosti a skvěle propracovanému designu jednotlivých levelů. Umělá inteligence možná není na nejvyšší úrovni a příběhová linie možná trochu pokulhává, ale co více bychom chtěli od hry vydané v roce 2000.

Když jsem hru před více jak deseti lety hrál poprvé, snažil jsem se jí co nejrychleji dokončit rychlým postupováním od jednoho levelu ke druhému, aniž to ve mně zanechalo nějaké leveldesignové vzpomínky. Dnes jsem ke hraní přistupoval tak, že jsem si užíval každičký metr herního prostoru. Kam se dalo, tam jsem vstoupil, všechno řádně prozkoumal, střelbou zničil každý předmět, který rozstřílet šel a pozabíjel všechny nepřátele, na které jsem narazil. Zamrzel mne snad jen občasný respawn protivníků, který se ve hře objevuje, ale nejde o nic tragického. Místy jsem si hold zastřílel trochu více a až pak pokračoval ve hraní dále a znovuobjevší nepřátelé nechal živé a čekajíc na Johna Mullinse navždy.

Za zmínku stojí především velmi propracovaný model poškozování těl všech protivníků, kteří se proti mně mnohdy bezhlavě vrhají. Čím více jsem ve hraní pokročil dále, tím více jsem si užíval i zabíjení. Oddělit občas od těla hlavu a poté všechny končetiny a nechat jen torzo těla, dává hře jakousi přidanou hodnotu, kterou však nemusí všichni využít. Mnohým naopak stačí jen běžná rána či rány do těla k usmrcení protivníka. Ostatně, i já to takto prováděl, nehledě na to, že k rozporcování všech těl na největší počet kusů bych potřeboval hodně střeliva, kterého je na druhou stranu hojnost a až na jeden či dva případy, kdy mi všechny náboje došly a já byl odkázán jen na nůž, jsem si na jejich nedostatek nemohl stěžovat.

Za celou dobu hraní se mi nestalo, že bych se někde zasekl nebo si nevěděl rady kudy dál a tak jsem za skvělého zvukového doprovodu směle postupoval různými lokacemi a místy jako New York, Uganda, Kosovo, Sibiř, Irák, Sudán, Tokyo a Hanover, až se mi nakonec přeci jen podařilo vyzvat na přímý souboj úhlavního nepřítele Sergeie Dekkera, zničit ho a zachránit tak ruské jaderné hlavice a alespoň oddálit hrozící katastrofu, přinejmenší do příštího dílu s podtitulem Double Helix, na který se už teď velice těším.

V roce 2008 přišli vývojáři ze City Interactive s plnohodnotným druhým dílem akční budgetové série Terrorist Takedown. Podtitul s názvem U.S. Navy Seals využívá nových enginů, které jsou známé z herní série F.E.A.R. Přesto to má k celkové atmosféře této legendární hry poměrně daleko, což je zcela logické vzhledem k odlišnosti herního tématu. Hra je poměrně lineární, snad až na několik jeskynních propletenců, na které hráč v první polovině narazí. Druhá polovina hry je o něco záživnější, přesto jsem se neubránil pocitu chvilkové nudy a odkládání hraní. AI dostačující, zbraně průměrné, hratelnost ucházející. Jsem rád, že mám tento titul za sebou a dohraný, i když musím uznat, že to zas tak špatné nebylo. Ke hře se však s největší pravděpodobností už znovu nevrátím. Co naplat, budgetovky tohoto typu jsou ve většině případů pouze k jednomu dohrání, a i to je někdy až moc.

War In Colombia je podtitul další hry z akční série Terrorist Takedown od polských City Interactive. Jak už název vypovídá, hra nás zavede do Kolumbie, kde bojujete proti všudepřítomným drogovým organizacím. Samotné boje se odehrávají většinou v kolumbijské džungly, narazíte však i na místa s močály nebo se starobylými ruinami dávno zaniklých civilizací či letiště. Díky tomu je hra oděna předeším do zelené barvy. Deset let stará grafika je z dnešního pohledu nevyhovující, přesto se na to koukat dalo a oči si brzo zvykly. Obtížnost hry není příliš vysoká, zvláště díky neustále vypadávajícím lékárničkám z postřelených kolumbijců. Stejně tak i náboje, všude se jich povaluje hojnost. Inteligence nepřátel není na vysoké úrovni, ale u her takovýchto kvalit to není nic vyjímečného. Výtku mám tak pouze k ovládání, které se mi neustále vracelo k defaultnímu, a to při přenastavení i uložení ovládání nového. Ucházející hra, ke které se však s největší pravděpodobností už nikdy nevrátím.

Mezi mé další budgetové resty patří akční střílečky z pohledu první osoby zvané Terrorist Takedown. První díl má podtitul Conflict In Mogadishu. Ocitám se v čele protiteroristické skupiny, která je vyslána do afrického Somálska s cílem zlikvidovat tamní rebely a zachraňovat rukojmí. Hned po prvních vteřinách hraní zjišťuji, že se jedná z grafického pohledu o velmi jednoduchou a zastaralou grafiku. Avšak po několika desítkách minut s překvapením zjišťuji, že mi to naprosto vyhovuje. Jednoduché, jasné, zkrátka pohodové hraní, které si užívám. Co naplat, že se kromě postav a vozidel ve hře hýbe pouze travní porost. To vůbec nevadí. Celá hra se odehrává ve dne, pouze v samotném závěru okusíme boje s rebely i v noci. Každá mise začíná s určitým zbraňovým arzenálem a munice je omezená. Zbraně, které se povalují po zlikvidovaných rebelech, nejde sebrat, a tak je potřeba s municí šetřit. Nicméně, nestalo se mi, že by mi uprostřed krvavého boje došly náboje. Kooperace s ostatními členy mé skupiny funguje dobře, většinou se drží opodál a s radostí mi přenechávají likvidaci většiny kolemjdoucích somálců. Hra čítá celkem deset misí, dojde i na jízdu v obrněném vozidle s možností nekonečné palby do všeho živého. Hra mě docela překvapila, čekal jsem mnohem horší zážitek.

Série Terrorist Takedown coby střílečky z prvního pohledu má další čtyři pokračování. Postupně je všechny odehraji, ale nedělám si žádné iluze, že budou další díly v mých očích tak hratelné.

Konečně jsem se dostal k závěrečné hře této herní trilogie - Code Of Honor 3: Desperate Measures. Po mizerném začátku, který se odehrává v letadle, byl děj přesunut do nekonečného komplexu budov a kanceláří, kde se snažíte zlikvlidovat vše, co se pohne. A to sám i s ostatními spolubojovníky. Docela herní nuda. Druhá polovina hry se odehrává v jakémsi podzemním komplexu a tady už byla herní atmosféra o mnoho zajímavější. Opravdu se mi tato část líbila. Škoda jen, že v tomto duchu nebyla větší část hry. Zbraňový arzenál opět příliš neoslní, ale zas tak na škodu to není, vždyť se dají likvidovat protivníci tím, co je právě po ruce. Celkově bych hru hodnotil o něco lépe než díl druhý, avšak o něco hůře, než díl první.

Svým způsobem mám budgetovky rád. Nečekám od nich nic převratného, ale určitým způsobem zaplňují touhu si zastřílet a rychle si splnit nějaký ten herní rest. Tedy pokud se najde někdo takový, kdo by si hry tohoto typu zařadil mezi Chci si zahrát. Já mezi tuto sortu lidí patřím a dobrý pocit z odvedené práce mám, i když bych nikomu tuto herní trilogii příliš nedoporučovat, snad jen nadšencům City Interactive. Na druhou stranu, zas tak špatné to nebylo, jsou mnohem větší herní průsery.

Po dohrání prvního dílu této trilogie jsem se s chutí vrhnul do dílu druhého. Přiznám se, že jsem se docela těšil. Jednička mě bavila, a tak jsem něco podobného očekával i u tohoto dílu s podtitulem Conspiracy Island. Bohužel, už po pár desítkách minut jsem byl rozladěn z hratelnosti a měl chuť to utnout. Dal jsem si den volno a zkusil pokračovat. Nakonec jsem hru dohrál, ale zážitek pramizerný. Celkový dojem trochu pozvedla druhá část hry, která se odehrává více ve světle, a také samotný konec, dějově zasazený do kanceláří. Délka hry je akorátní, vzhledem k tomu, že jsem se konce hry nemohl dočkat. Zbraňový arzenál příliš neoslní, takže jsem střílel s tím, co bylo po ruce. AI protivníků možná o chlup lepší než v díle prvním.

Podtrženo, sečteno - budgetovka, která ničím nepřekvapí a na kterou brzy zapomenete, neboť zážitek ze hry brzy vyprchá. Leč dohráno a se smíšenými pocity očekávám závěrečný třetí díl.

I přesto, že se jedná o hru z dílny City Interactive a dlouho jsem tohle hraní odkládat, musím po dohrání říci, že to tak špatné nebylo. Naopak...

Je říjnový páteční večer a po náročném týdnu se člověku nechce moc přemýšlet. Sáhnul jsem proto po tomto restu a užil si tři čtyři hodinky pohodového hraní. Nad hlavou neustále modrá obloha a všude okolo převážně písečná krajina, která svou horkostí prostupuje až před monitor. Hra obsahuje osm levelů, každý zabere necelou půlhodinku. Výběr zbraní je poměrně slušný, s inteligencí protivníků, kterou tvoří občané černé pleti z Pobřeží slonoviny, je to už horší. Většinou šli po mně, občas ale tupě civí a nechají se zastřelit, jako by byli se smrtí už smíření. Asi to bylo právě tím sluncem a celkovou projasněností, že na mě hra pozitivně působila. O to více v tomto pošmourném počasí.

Příjemné a nenáročné hraní, ale o to mi po pracovním týdnu šlo. Uvidím, jak na tom budou další dva díly. Nechám se překvapit.