Naprostá paráda, aneb jak prosedět dva dny u počítače a nevnímat okolí. Ještě že mám tak tolerantní rodinu, ale ty nevyžehlené hadry na mě stará házet nemusela, to fakt ne.
Opravdový boj o přežití v černobílém kabátě. S pozadím jak od Thomase Otta. Neuvěřitelně mě to pohltilo. Budovat a vylepšovat polorozbořený barák ve zdevastovaném, válkou zmítaném městě. Takoví The Sims pro dospělé.
Pořádně jsem se do toho dostal až na potřetí rozehrání za první partu. Předcházely tomu nezdary v podobě sebevraždy jednoho člena. Od té doby jsem se snažil neokrádat a hlavně nezabíjet nevinné lidi. No a podruhé mi půlka skupiny umrzla. Kdo by si pomyslel, že se v zimě musí topit.
Nemožnost ukládaní, dělá ze hry opravdu hardcore záležitost a dvakrát si rozmyslíte plenit třeba vojenskou základnu, ale nějakou možnost návratu by to asi chtělo, třeba o pět dní nazpět. Začínat úplně od začátku, nemusí být pro každého.
Parta je hodně různorodá a postupem času se naučíte využívat její členy jen na to, co opravdu umí. Takže třeba bachor uměl vařit a prakticky nevytáhl paty z domu, motal se jen kolem kamen. Na druhou stranu bývalý hasič, toho unesl nejvíc, takže byl permanentně v zápřahu. Taková mula na tahání všeho možného.
Je prostě potřeba zaúkolovat každého jinou činností. Jeden jde v noci ven, druhý stojí na stráži a dva chrápou. No a přes den se to obrátí. U postav se vám odkrývá jejich příběh, pokud přežijí až do konce, dozvíte se o jejich osudu po válce. Jak postoupíte hrou, odemknou se vám další party, za které hru můžete rozehrát. Nebude to žádný med, páč začínáte třeba v zimě, nebo máte jenom starou bábu s dědkem. Většina lokaci se opakuje, ale přibudou i nové. U druhé skupiny to byly garáže a nějaký motel.
Za celou dobu hraní se mi podařilo vylepšit dva postavené montovací stoly a to ještě jenom o jeden level. Na kamna a sporák prostě nevyšly součástky, takže jsem měl jen ty základní. Stůl na zeleninu jsem nestavěl pro jistotu vůbec, kdo by to taky jedl. Věřím tedy, že hra může ještě při dalším hraní překvapit a ukázat něco nového.
K baráku vás chodí různí otrapové žádat o pomoc, léky, nebo jídlo. Já jsem pokaždé vyhověl. Je za to malá odměna a hlavně se zvedá morálka, která může být po nočních přepadech na nule. Ty představují velký problém. Je potřeba zabednit rozpadlé zdi, vlastnit nějaké zbraně a hlavně náboje. Těma obránci rozhodně nešetří a i tak se nájezdníkům většinou podaří něco ukrást. Dělají vlastně jenom to samé co vy.
Ke koupi hry mě nalákal úžasný Reveal Trailer a nelituji ani peněz ani času, který jsem tomu dal a ještě určitě dám. No a vzhledem k tomu co se momentálně děje ve světě, si tvůrci nemohli vybrat vhodnější dobu k vydání. Válku stejně vždycky nejvíc odnesou obyčejní lidi. Fuck the War!

Tak Steam hlásí třiadvacet. To je o tři víc jak Tomb Raider, o pět víc jak Dishonored a Bioshocku Infinite zasazuje tahle hříčka dokonce desítku. Ano tak dlouho mi trvalo dohrání těchto „AAA“ titulů. Pak přijde tohle a celý zbytek roku jde do pr.. ehm do pryč. A trvalo to docela dlouho, než jsem jim tam těch sedm euro nebo kolik nakonec prskl. Teď vím, že bych dal i sto, hmm teda to vlastně ne, tak deset, jo deset bych určitě dal.
Hned od prvních krůčků v garáži jsem věděl, že tohle je moje hra roku. Tak zatím co nadnama někdo zvracel novoroční chlebíčky, já jsem vydával jednu hru za druhou. První dungeon a celkem pozitivní recenze. První vydělané prachy a vzápětí první fiasko, holt doba pro vesmírné simulátory ještě nedozrála. Vydáváte jednu hru za druhou, už víte že v rpg jsou nejdůležitější rozhovory a příběh, ve střílečce zase grafika. Penízky se sypou. Ani se nenadějete a už sedíte v nové kanceláři, přijímáte lidi, vytváříte nové herní enginy. Oslovují vás vydavatelé, ať pro ně uděláte novou hru, stáváte se herní celebritou. A když už to vypadá, že se blíží finále a hře dochází dech, umožní vám otevřít vývojovou laboratoř a odemknou se nové možnosti. Tvorba AAA titulů, vlastní herní veletrh, nebo pokud chcete, velkou pořádnou online hru, která převálcuje to zatracené WoWko. Vlastně jaké, vždyť ho ještě nikdo nevydal a vlastně ani nevydá, ten kdo určuje trend, jste vy. No a pokud je i tohle málo, co takhle nejlepší konzole na trhu. Není problém, to vše umožní nově otevřená hardwarová laboratoř.
Po více jak stovce vydaných her můžu říct, že jsem prostě světový tvůrce herních titulů. Vávro, jestli ještě přijímáš, jsem tvůj člověk.
Na závěr mám jednu zprávu pro všechny milovníky dungeonů a starých her. Nevěšme hlavy, buďme svorni a nadále ve víře vytrvejme. Jednou se krále dočkáme!

Naši východní bratři dali světu hodně dobrých věcí. Například korbáčíky, halušky, brynzu, Zónu A, Obchod na korze a třeba taky Uherský salám, hmm ten možná ne, ale je to z té strany ne? Hlavní obdiv a můj doživotní respekt, jim ovšem patří za vytvoření jedné z nejlepších, nejoriginálnějších a nejtěžších tahových strategií. Takže zatímco se většina zdejších uživatelů modlí k falešnému bohu jménem Mafie, já roztahuji koberec a svoje modlitby směřuji do Maďarska, teda vlastně na Bratislavu, pořád se pletu.
Perfektní a skvěle namluvené intro, mě tehdy doslova uchvátilo. Díky dabingu jsem se těšil, na každý briefing po každém postupu hrou a hláška „problémy“, se stala součástí mého tehdejšího života, moje matka by mohla vyprávět.
Jak už tu někdo psal, hra je prošpikovaná různými popisky a detailními informacemi o každé jednotce ať už vaší, nebo nepřátelské. Jednotky Other Side, musíte nejprve potkat a pak je možné zahájit výzkum a díky tomu získáte nejvhodnější strategii pro jejich zničení. Samozřejmostí jsou nové technologie a nové jednotky. Stačí tohle zanedbat a nemáte šanci se ve hře dál pohnout.
Další podstatnou částí hry, jsou zkušenosti vašich vojáků či obrněnců. Můžete nakupovat nové posily jak zběsilý, ale stejně máte smůlu, protože většinou proti silnějším nepřátelům nemají šanci. Jakákoliv smrt zkušené jednotky, se rovnala restartu. Společně s časovým limitem u některých misí a možnosti ztratit již dobyté území, to byla nejvíc frustrující věc ve hře a to je samozřejmě dobře. Délka hry je taky úctyhodná, i když v té době nic neobvyklého.
Tahle hra se měla stát ve světe legendou, nevím proč tomu tak není a taky nevím, proč už dávno nehrajeme dvojku. Nicméně tohle je jedna z mých nejoblíbenějších her, na kterou nedám dopustit. No a teď už nerušte je čas na modlitbu a pak si udělám na počest tvůrců maďarský guláš.

Fotka krabice.

Jsem rocková hvězda. Stojím na podiu ve vyprodaném klubu a hraju jeden flák za druhým. Fanoušci šílí, peníze se sypou. Po koncertě se ožeru a ošu…, teda promiňte, políbím basáka, eh sakra pořád se pletu, basačku. Jako správný rocker nesmím taky zapomenout na heroin. No to je jedno, stejně je to nějaké divné, reflektory začínají nějak moc svítit. Někdo na mě mluví, prý ať stávám a ukážu občanku. Co to sakra je. A už se probírám, začíná mi to do sebe zapadat. Na koncertě jsem opravdu byl, ale jako fanoušek. Ožral jsem se jako prase a teď mě u obchodního domu Prior, budí policistka s baterkou. Sen se rozpadl, bublina splaskla.
Hrát v rockové skupině byl už od mala můj sen. Dokonce jsme s kamarády jednu takovou založili. Prudká šavle, nikdy jsme na nic nehráli, ale stali jsme se v okrese legendou. No a teď po patnácti letech, se mi na stará kolena můj sen, díky této hře, možná splní.
I přes vysokou cenu, jsem si tedy nakonec pořídil PC verzi i s kytarou (vypadá dobře, kvalitu však nedokážu posoudit). Tuším, že konzole, domácí kino a obývák, by byly daleko lepší volba, ale naštěstí nic takového nevlastním. Teda jako obývák a televizi máme, myslím PS3 a to druhé.
Ze začátku jsem měl obavy, abych jako naprostý laik, byl schopen pochopit, co po mě hra vlastně chce, jak se co drží, kde se co mačká a na co drnká.
No a nepochopil. Je tam sice plno instruktážních videí a vše si můžete dokolečka opakovat, ale prostě levák jako já, potřebuje názornější příklad. Naštěstí je na netu spousta odborníků, kteří radí, co a jak a tak aby to pochopili i úplní dřeváci.
Takže si projdete ty základní věci, hra vás donutí kytaru naladit, to dělá před každým hraním, někdy je to až otravné a rovnou vás kopne k prvnímu songu, Stouni a Satisfaction. Hned zjistíte, že i zdánlivě jednoduchá písnička, je pro začátečníka neuvěřitelně těžká, nebyl jsem schopen pořádně držet kytaru natož ještě mačkat správné struny, které se mi na obrazovce míhaly. Naštěstí to zjistí i hra a začne vám tam posílat jednotlivé noty, místo složitých comb. Po několika absolutních nezdarech, jsem se do toho začal pomalu dostávat a po pár dnech jsem se cítil, jako Hendrixův brácha. Stále však jen jednoduché rify, do složitějších akcí se zatím nepouštím.
Jak postupujete hrou, získáváte za každé správné zahrání body a ty vám odemykají hru dál. Zahrajete obstojně první dvě písničky a otevře se vám možnost zadrnkat si před publikem v nějaké garáži či co to je. Když píšu publikum, není to zas tak docela pravda, páč je tam vždy asi pět lidí, kteří jsou naklonovaní do menšího davu, takže na vás povykuje asi dvacet jednovaječných dvojčat. Ke všem písničkám máte přístup okamžitě, ale tohle je jako taková cesta na vrchol.
Jo písničky to je to nejhlavnější. V základu hra obsahuje asi padesátku hitů. Já bych tedy volil jiné složení. Problém byla asi licence páč to šlo udělat opravdu lépe, někteří matadoři chybí (Black Sabath AC/DC atd.), někdo je tam navíc (Maroon 5). I tak je tam pár interpretů, které mám rád Pixies, The Cure, Nirvana, David Bowie atd. Samozřejmě je možnost dokoupit další, ale písnička za sedmdesát kaček není to pravé ořechové. Nakonec jste stejně tak zažraní do hraní, že je vám jedno co hrajete, hlavně že hrajete.
Je mi jasné, že takhle se pořádně na kytaru hrát nenaučím, to ani nebyl můj cíl, ale zahrát si oblíbené hity, snad za pár dnů, měsíců nebo spíš roků, určitě zvládnu. Možná, si i moje matka časem přestane ťukat na čelo:-). No a pokud vydají nějaký klasický punk, budu v sedmém nebi.
Teď mi volal manažer Kabátů, jestli jim prý Prudká šavle nechce dělat předkapelu. Poslal jsem ho někam. Předkapelu a ještě takovým drnkalům.

Fotka krabičky:-)

Náhoda, haluz, hra v akci, tři stovky, asi blbost, někdy si to možná zahraju. Těmito slovy by se daly charakterizovat moje pocity po nákupu této hry.
Bomba, extáze, erekce, nevychcání se, mozek na kaši, zkurvená válka, vina, sedm hodin nevstal od počítače, magor a závislák. A těmito slovy, mé pocity po dohrání této pecky. Teda ty poslední na mě řvala moje přítelkyně, ale to k tomu tak nějak patří.
„Coppolovu Apokalypsu“ jsem tedy rozhodně nečekal, příběh je asi to nejlepší co jsem u podobného typu hry viděl, i když je vám od začátku jasné jak to dopadne, žerete ho a hltáte tvůrcům až do opravdu grandiózního konce. To nádherně originálně zdevastované město, mi naprosto učarovalo a nebýt neodbytných nepřátel, jejich AI je asi nejslabší článek hry, kochal bych se dlouhé minuty.
U čeho jsem se nekochal, byla možná až přílišná brutalita. Těch ustřelených hlav, bylo někdy opravdu moc. Polomrtví nepřátelé válející se ve smrtelné agónii, s krku stříká krev, bezhlavé torzo plazící se po zemi, opálené mrtvoly civilistů, rozhodnutí o životě jednoho a smrti druhého, to je nefalšovaná posraná válka. A pak stejně zjistíte, že je všechno jinak. K tomu hraje perfektní hudba, hned se zabíjí o něco líp. A že bylo čím, zbraně tu jsou perfektně udělané, s každou jsem alespoň chvilku hrál a arzenál tak využil naplno.
Nemůžu moc srovnávat, ale tohle dílko mi, i přes kratší herní dobu, na kterou kdybych hru koupil za plnou cenu, určitě nadával, udělalo díru do hlavy. Navíc mi při závěrečných titulcích v hlavě zněla ta legendární písnička od Doors.
This is the end
Beautiful friend
This is the end
My only friend, the end…

Taky jste jako děti, chtěli řídit kamion? Cestovat po světě, poznávat nové krajiny, v nádrži pašovat drogy a v nákladovém prostoru uprchlíky? Já tedy rozhodně ne. A jakékoliv hry co to umožňovali, jsem vždy přirovnával svoji kvalitou a hlavně zábavou, k simulátorům rybaření, které svého času recenzoval Rybka ve Score. Pak se něco zlomilo, nevím jestli to je věkem, nebo řvoucím dvouměsíčním dítětem za zády, ale naráz jsem dostal nutkání vypadnout ven, nechat si narůst vousy, pupek, obléct si nátělník, na hlavu nasadit umaštěnou kšiltovku a vyrazit ve svém trucku vstříc zapadajícímu slunci. A tohle všechno vám umožní tahle hra, teda alespoň doufám.
Takže od teď jsem profesionální řidič, dokonce zakládám novou dopravní společnost PávekTrans, se sídlem v Brně. Trans jako transport, ne jako transka. A začínám se rozhlížet. Na pořízení svého vlastního auta samozřejmě nemám prachy, takže přijímám zakázky, kde mi ho zapůjčí. Rajčata do Prahy, dřevo do Bratislavy, sušené mléko do Linzu. Každá společnost má takový svůj areál, kde připojujete nebo odpojujete návěsy, některé jsou větší některé menší, někde je bordel a některé mají vjezd široký 4,5 metru, což pro začínajícího řidiče představuje značný problém. Jak objevujete nové města, zjišťujete, že se je asi pět, nebo šest druhů areálů a ty se potom dokola opakují, tohle mohlo být lepší. Píšu města, ale jsou to spíše taková předměstí, na kterých se nachází vše důležité, opravny, prodejny aut, náborové kanceláře pro nové řidiče, parkoviště pro odpočinek, případně další pobočky vaší firmy, pokud ji tu zakoupíte samozřejmě. Nemůžu posoudit jak moc je to věrohodné, ale třeba při příjezdu do Bratislavy uvidíte známou restauraci UFO či jak se to jmenuje. Proto předpokládám, že něco podobného bude mít každé město. Dá se jezdit asi do osmi zemí Evropy, většina má však jen pár měst a důraz byl kladen hlavně na Německo a Anglii. Což je škoda, protože třeba do Skandinávie, na Balkán, do Španělska nebo za Putinem se nepodíváte vůbec a Itálie s Francií má jen pár destinací na severu. Možná se dočkáme v nějakém přídavku.
Vybírám Prahu, fasuju auto i s návěsem a vyrážím. V kamionu jsem párkrát seděl, nikdy jsem ho však neřídil, proto jsem zvolil automatickou převodovku, hru ovládám klasicky klávesnicí a myší se rozhlížím. Kabina je perfektní, na palubovce vám svítí, co máte zapnuté, ukazuje to spotřebu benzínu, najeté kilometry, zkrátka všechno co je v každém lepším autě. Můžete si zapnout rádio a nahrát si tam vlastní písničky. Nejdůležitější věc je ale navigace, která vás navádí, ukazuje poškození auta, chodí vám tam zprávy atd. Tu se vyplatí sledovat, protože jednou špatně zahnete a jste v prdeli, teda vlastně v Polsku. Ono se totiž na dálnici nedá otočit a musíte jet někdy až úplně do jiného města a odtud zase zpět, což je problém, páč je každá zakázka časově omezena a vy tak přicházíte o peníze. Navíc mají kamiony omezovač rychlosti (dá se stáhnout mód na zrušení), takže žádné závody se nekonají. Nutné je taky dodržování dopravních předpisů, jízda na červenou, jízda bez zapnutých světel, jízda v protisměru, srážky s jinými vozidly, to všechno je pokutováno. Okolní provoz je nastaven opravdu realisticky, měl jsem z toho trošku strach, ale ostatní auta se chovají jak ve skutečnosti, předjíždí, brzdí, když do nich narazíte tak zastaví. Člověk by nevěřil, co udělá kamion v tunelu po nárazu ze zadu.
První cesta proběhla v pohodě, jel sem většinou po dálnici, zapnutý tempomat, nohy na palubovce, prostě pohoda. Na místě vykládky nebyl žádný problém, až na jeden. Musíte s návěsem zacouvat. Jde to obejít, ale nezískáte bonusové zkušenosti. Na podvacáté se mi to podařilo a od té doby jsem se jen lepšil. Je zde možnost bankovní půjčky a vy tak můžete rozjet svoji společnost naplno s vlastními auty (Renault, Man, Scania, DAV a pár dalších) a garáží. Nakoupil jsem tedy tři auta, najal dva řidiče a už to jelo. Vylepšujete garáž, tím získáváte další místa pro nové trucky a pro nové řidiče, prostě expandujete. Navíc získáváte zkušenosti, které umožňují dostat větší, líp placené zakázky a odemknou silnější trucky v obchodech.
Spousta věcí by šla vylepšit. Udělat ten svět ještě uvěřitelnější než je, občas by kolem vás mohla projet sanitka či hasiči. Policajti by mohli zastavovat auta a dávat jim pokuty. Celnici kontrolovat náklad. Na benzinkách slečny čistit okna. Stopaři stopovat. Mohli byste si třeba koupit kur.., no to raději ne, ale na cestě je chlapům smutno zvlášť když nemaj rychlou ruku.
Mohl bych o tom psát dál a dál, ale už toho nechám. Prostě mi to sedlo, je to taková oddychová hra, ani jednou jsem se u toho nevztekal. Akorát když jsem u Mnichova převrátil cisternu s kyselinou, ve Švýcarsku zablokoval tunel dřevem a v Bratislavě sejmul osobák i se semaforem, ale to jsem udělal schválně, páč mě nechtěl nechat předjet.
A teď už nemám čas, vezu hrášek do Štětína.

Moje první originální hra. Díky tehdy ještě kultovnímu časopisu Score, jsem ji vyhrál v nějaké soutěži. Do té doby jsem o ní nic nečetl, nevěděl jsem o čem hra je, i když podle obalu jsem tušil, že půjde o simulaci hrobníka, nebo tak něco. Nutno podotknout, že v průběhu hraní stoupla u nás doma spotřeba energie, protože svícení v nočních hodinách bylo opravdu nutné a taky narostla spotřeba čistých trenýrek.
Cesta k ní se rodila těžce. Po perfektním intru, kdy jsem civěl na obrazovku s otevřenou hubou, přišlo asi dvacet úmrtí na první obrazovce. Na to ovládání si bylo opravdu potřeba zvyknout. Nesl jsem to tehdy těžce a zřejmě tam se u mě začala poprvé projevovat „počítačová agresivita“. Údery pěstí do monitoru atp. Pak jsem se však ponořil do výborného příběhu, plného hrůzostrašných nepřátel. Výborné byly lekací scény, připosraný jsem se šoural chodbou a očekával útok odkudkoliv, ten však nepřišel. Později jsem se pak už bezstarostně, tím místem vracel zpět, náhle vystřelily ze zdi ruky a já jsem zestárl o pět let. Takových scén tam bylo několik, takže teoreticky je mi teď padesát.
Celou hrou vás provází nedostatek nábojů, nedostatek léčivých bylinek, nedostatek čehokoliv co zrovna potřebujete. Navíc nemožnost ukládat kde se vám zachce, hru ještě neuvěřitelně ztíží, když k tomu připočteme logické hádanky, máme tu opravdu tvrdý oříšek. To ale není vůbec na škodu, díky tomu se hra pro mě stala legendou. Další díly šly s obtížností dolů a dolů šla i jejich kvalita.
Navíc je tu možnost hrát, ještě za druhou postavu, takže znovuhratelnost zaručena.
Nakonec se přiznám, že jsem v mládí vlastnil podobně debilní účes, jako měl Leon, takže RE2 byla pro mě jasná volba.

Fotka hry.
odkaz

Absolutně nevím, co mám tady hodnotit. Tohle je snad špatný vtip. Vydat přídavek, který se pokouší osvětlit a doplnit, pro někoho zpackaný konec, této velkolepé trilogie (i když pro mě je opravdu skvělá jen jednička, další dva díly za ní trošku pokulhávají, ale to sem teď nepatří).
Pár minut filmů, nějaké dialogy navíc, záběry na radující se přeživší a útěk Normandie, který tedy nedává moc smysl. No budiž. Ale tohle všechno mělo být už v původní hře, to že se na to autoři vysrali a nebyli schopní vytvořit plnohodnotný konec, který si určitě tato série zaslouží a až po stížnostech hráčů splácali tady toto, plně vystihuje dnešní herní průmysl. Nebo spíše vystihuje politiku EA.
Tohle by tady ani snad nemělo být, je to trapný pokus zavděčit se a vylepšit si pošramocenou, reputaci. Hodně mi to pokazilo celkový dojem ze třetího dílu, který byl, i přes ten původní konec, celkem dobrý. Takže tohle tedy hodnotit nebudu. A ani mě nenapadá nic vtipného na závěr. Jo, děkuji EA že to dali zadarmo.

Je to asi deset hodin, co jsem si omylem smazal uložené pozice do této hry. Nedokážu popsat moje pocity po tomto činu, věřte, že mozková mrtvice, či infarkt už klepali na dveře. Nakonec pomohl bylinkový čaj a několik úderů do klávesnice, stolu, židle, dveří, stěny a přítelkyně. Ne samozřejmě dělám si srandu, do klávesnice bych nepraštil.
Teď s odstupem času jsem tomu rád, protože jsem se vlastně vysvobodil od této hry.
Pětidenní maraton, kdy jsem při každé volné chvíli, sedal na soukromé letadlo a odlétal do Walesu, trénovat Cardiff, přinesl své ovoce. S týmem jsem v první sezóně postoupil do první ligy a ve druhé jsem se tam udržel. To se mi v žádném ročníku ještě nepodařilo. Svědčí to o tom, že jsem dřevák, nebo tvůrci hru o něco zjednodušili. Což vlastně nevylučuje ani tu první možnost. No nic, podstatné je že se mi podařilo nastavit taktiku přesně šitou na míru hráčům a ti si na ni velmi rychle zvykli. Nedělalo mi problém zbavit se nepotřebných hráčů, vždy se našel někdo, kdo je koupil, nebo vzal na hostování, takže mi ulehčil platový rozpočet. Při domlouvání smluv, se mi dařilo snižovat požadavky agentů na únosnou mez, i když člověk občas narazil. Hráči také velmi dobře reagovali na mé rady a nadávky v průběhu zápasu. S tréninkem nebyl problém nikdy a v tomto díle to není jinak. Nemá cenu zmiňovat obrovskou a ve většině případů přesnou databázi, s perfektním scoutingem. Na tomhle je hra postavena. Na dobré úrovni je také komunikace s výborem, pokud jsou peníze, schválí cokoliv. Perfektní je hlavní stránka, kde jsou všechny potřebné informace o týmu na jednom místě.
Co mi naopak vadilo, jsou tiskové konference. Otázky se opakují a navíc se novináři ptají na opravdové capiny. Celkově to působí dost nereálně. Zápasový 3D engine, ten je tam spíš pro zasmání. Pohyby paňáců či zdlouhavé zahrávání standardních situací tomu nepřidají. Fanoušci tam sedí jak na předváděcí akci a náhradníci na střídačkách vypadají, jak kdyby měli nakuleno. Trenér tam není raději vůbec. O sudích nebudu psát, protože bych musel být sprostý. Někdy mi to připadalo, že hraju na Žižkově za dob Ivana Horníka.
Pár chyb hra má i teď. Například se mi zranil na tři měsíce Michael Owen, jaké bylo moje překvapení, když mohl úplně bez problémů nastoupit a dokonce dal i gól, to byl asi největší bug, protože se mu to do té doby nepodařilo ani jednou.
Jedná se o nejlepší manažer, konkurence snad ani není. Tento ročník se náramně povedl. Teď si dám asi pauzu a potom dovedu Zlín do Ligy mistrů, nebo aspoň do první ligy. No tak dobře, pokusím se nesestoupit.

Moje první a na dlouhou dobu jediná online hra, kterou jsem opravdu hrál a prožíval. Hra, o které mohu napsat, že mi změnila život, protože velkou měrou zapříčinila to, že jsem musel maturitu dodělat na jiném ústavu a tím mě nasměrovala úplně někam jinam.
Tehdy to bylo jako zjevení. Online hra, v pěkné grafice, na Dark Paradise v češtině a hlavně zadarmo. I když to v době vytáčeného připojení nebyla zas tak pravda. Doteďka si pamatuju ten řev, když došel první účet za telefon. A to ještě moji rodiče netušili, že to i přes mé sliby nebylo naposled.
Byly doby, kdy se k nám celý víkend nemohl nikdo dovolat a chudák babka si myslela, že nám odpojili telefon.
Slova jako Kal Vas Flam nebo In Vas Mani si pamatuju doteď. Nemůžu zapomenout ani na to, jak jsem se poprvé objevil v hlavním městě s krumpáčem, ve slipech či co to bylo a začal podnikat výpravy po úžasném a rozlehlém světě Britannie. Jak jsem zdravil PK v domnění, že jsou to normální hráči. Jak jsem si koupil svoji první lamu na ježdění a po pár minutách i s lamou umřel. Jak jsem si vyrazil v novém brnění na procházku, byl zabit PK a brnění mi bylo sebráno. Jak jsem si pořidl svůj první domeček a musel jsem si vydělat na nájem, podobnost s reálným životem čistě náhodná. Nezapomenu ani na euforii, kterou jsme zažili při dobití prvního dungeonu. Nebo na radost se zabití mého prvního draka a s následného nálezu části velmi drahé a žádané zbroje, o kterou jsem v zápětí, díky PK jak jinak, přišel.
Vyzkoušel jsem, alespoň na chvilku, takřka všechna povolání. Později jsem se účastnil i bojů s PK, nutno podotknout, že s hodně záporným skóre. Přezdívka Kamikaze mluví za vše, ale to nevadilo, ten adrenalin stál za to.
Byl to prostě několikaletý, dokonalý herní zážitek v perfektním kolektivu hráčů u perfektní hry a i když jsem zanedbával školu(chlastat jsem chodil v tom mi hra nebránila) a zkomplikoval si tak život, určitě nelituju.
Mrkl jsem na stránky DP a je tam přítomno 182 lidí, takže hra se stále hraje, což mě překvapuje. Začíná mi cukat ruka, dostal jsem tik a orosilo se mi čelo, ztopo…. eh teda to samozřejmě ne.
Sakra, psychiatr říkal, že jsem přeci vyléčený. Asi se to zase vrátilo, musím najít prášky, nesmím hrát.

Hlavní devizou tohoto datadisku rozhodně není jeho velikost, nejsou to ani nové předměty, ani nové postavy do družiny (ta tam není dokonce žádná). Lokace až na tu s lodí mě také nějak zvlášť nezaujaly. Příběh a úkoly taky nic moc. V Durlagově věži to byla dokonce občas pěkná nuda. Tak co mě sakra nutilo to dohrát?
Vyšší level postav a s tím spojené lepší kouzla pro čaroděje? Určitě ano. Nový meč pro hlavní postavu? Jo to taky, ale furt to není ono. Chodby plné pastí? No dejme tomu. Ale to hlavní mi stále uniká.
Ne nemůžu si vzpomenout, asi to nic nebylo a tento datadisk stojí za prd. Zbytečná ztráta času, nehrajte to, trapně lehké souboje…..
Počkat, moment už vím, jsou to souboje, pekelně těžké souboje. Tolik úmrtí jsem neměl snad za celou původní hru, Jaheira se musela sakra otáčet, aby to uléčila. Po dlouhé době jsem se zase u počítače vztekal. V jednu ráno to není žádný med. Zkuste nadávat potichu, aby jste nevzbudili sousedy, nedej bože mlátit potichu pěstí do klávesnice. To je takzvaný pantomimický vztek, vůbec se vám neuleví a navíc vypadáte jako debil.
Tohle se opravdu povedlo, pokud hrajete férově a neutíkáte z lokací vyléčit se a prospat, dá vám polovina soubojů opravdu zabrat a to se v dnešní době trapných DLC cení.

Přidávám fotku.
odkaz

Je tomu už nějaký pátek, co jsem dohrál Baldur’s Gate a začal jsem zjišťovat, že pomalu začínám zapomínat, o čem hra byla a detaily příběhu mám poměrně rozmazané. To je pro hráče starých her výborná věc, taková lehká demence, nebo raději napíšu Alzheimer, není k zahození. Tedy do té doby než se začnete pomočovat a slintat na klávesnici z jiných důvodů než je úžas nad hrou. I když ti nejdrsnější hardcore hráči dungeonů na záchod zásadně nechodí, takže je to jedno.
Tak jsem se rozhodl oprášit starou legendu (věřili byste tomu, že když jsem poprvé hrál demo, po pár minutách jsem ho vypnul se slovy co je to za blbost, lehký dement jsem byl už zřejmě tenkrát).
Největší předností je otevřený svět, možnost jít tam kam chci, ne tam kam mě hra nutí, nebo nedej bože koridor tfuj. Poloprázdné mapy tam jsou, to je pravda, ale mě to nějak nevadilo, vždycky se tam nějaký ten úkol nebo příhoda odehrála (schválně kdo z Vás zabil Drizzta?) a za ten pocit volnosti to stojí. Vše Vám potom vynahradí našlapaná Baldurova brána. Taky je pro mě velké plus, když je hra zasazena do již existujícího světa, který má svou papírovou předlohu, své knihy a své spokojené hráče. Mám jistotu, že opravdu funguje.
Příběh rozhodně není klišé, alespoň u hry v osmadevadesátém nebyl. V dnešní době to tak možná někomu připadne, ale tehdy rozhodně ne.
Při putování potkáte spoustu postav, které se k Vám můžou přidat. Mě se ale nechtělo trhat již zavedenou partu, takže jsem hrál s tím, co jsem naverboval na začátku. Parádní je dabing společníků. Z některých hlášek a intonace hlasu jsem měl pocit lehké retardace postav, ale to se mi právě líbilo a smích sedícího ožralého obyvatele města taky stál za to.
Souboje jsou výborné a ke konci hry hodně přituhuje, takže se musíte opravdu snažit a využívat všechno co máte, ať už jsou to kouzla, lektvary, hůlky nebo speciální šípy. Tady byl menší problém s inventářem a se štosováním itemů, ale nějak jsem se s tím popasoval, holt nemůžete tahat všechno sebou. A rovnou skočím na další a poslední věc co mě vadila a to na vcházení, vycházení z budov a zasekávání postav. U toho jsem vážně rostl, ale všechno jsou to chyby enginu, za to hra nemůže, takže vlastně nic.
Nemá cenu se tu dál rozepisovat, důležité věci tu už napsali jiní a lépe než já. Tahle hra je prostě skvělá a stala se legendou, můžeme jen litovat, že podobného titulu se už dnes nedočkáme. Ještě že je tu ta senilita. Tak za deset let zase nashle. Co sem to sakra jenom chtěl, co tu dělám, pane doktore? Jo vlastně, jdu dohrát dvojku.

Na závěr přihodím fotku balení hry.
odkaz

Existují hry lehké, které jsou hratelné pro děti, babičky, jednoruké. Dále máme hry s normální obtížností. Ty zvládají trénovanější hráči, co mají již něco nahráno, nezaleknou se bugů či nemožnosti ukládání v průběhu mise apod. Pak jsou hry těžké a nebo kurev.. eh teda ještě těžší. Ty dohrají jen staří mazáci, co hrají od dob Amigy a ZX Spectra, mají vousy jako Rybka a nejsou Tuček. V dávných dobách se jim říkalo docela debilně pařani, dnes ještě debilněji hardcore hráči. No a pak je tady Warhammer: Shadow of the Horned Rat, tu nedohrál nikdo, kdo není herní polobůh, nebo neobětoval svého mladšího sourozence v krčském lesíku.
Hra se ke mně dostala od mého kamaráda zhruba v době, kdy jsem začal louskat první knihy ze světa Warhammeru, takže jsem to bral jako zpestření četby, což se záhy potvrdilo přítomností legendárních postav. Hned na začátku jsem dostal od známého varování, že je to extra tuhá hra a že on to nedohrál. Na to jsem se mu vysmál a že já to jako dohraju s prstem v nose a s rukou v poklopci atd. Brzy jsem byl však vyveden z omylu.
Po pěkném intru nastal celkem šok, protože tak hnusnou grafiku jsem v té době ještě neviděl, hromada barevných sraček se pohybuje k další hromadě o něco méně barevných sraček, srazí se a vy podle řinčení zbraní poznáte, že se bojuje. Pak vás, protože nejste přeci debil, napadne v nastavení zvýšit rozlišení a už se na to dá dívat, aniž byste přišli o zrak. Dokonce poznáte jezdecké jednotky od pěších, orky od skavenů, dělo od kouzelníka, nicméně je to stále bída.
Z počátku máte pouze dvě jednotky, jak postupujete hrou, přidávají se k vám další. Každá dostává žold a čím je jednotka lepší, tím je také dražší. Nemusím připomínat, že peněz moc mít nebudete. Důležité je také doplňování stavů po boji. Pokud vyberete špatnou taktiku, zemře příliš mnoho vojáků regimentu, budete muset zaplatit větší částku na jejich doplnění. Jakmile dojde ke smrti všech členů, je jednotka ztracena a vám nezbude nic jiného než nahrání pozice. V začátcích jsem hrál mise několikrát, abych dosáhl co nejlepších výsledků a dostal co největší odměnu. Postupem času jsem byl rád, že jsem je vůbec udělal a nezemřela mi půlka armády.
Po mapách se také povalují různé předměty, ty můžete sbírat a vylepšovat svoje jednotky. Hodně důležité jsou zkušenosti, které vaše jednotky v boji získávají. Málo zocelená parta lukostřelců se rozuteče při sebemenším náznaku problému. Jsou však situace, kdy nepomůže nic, před rozběhnutým Rat Ogrem zdrhne každý.
Příběh doplňují mezi misemi videa a přispívají tak k perfektní atmosféře. Máte možnost nahlédnout do knih, kde jsou dopodrobna popsány vaše jednotky, nepřátelské potvory, předměty a kouzla na které ve hře narazíte.
Hra je to opravdu tuhá. Teď se mi ji podařilo asi po deseti letech opět rozchodit, tak ji snad konečně pokořím a dostanu se mezi těch pár nejdrsnějších pařanů a hardcore hráčů.