Pokud by se mě někdo zeptal, jakou multiplayerovku jsem hrál v dětství, řeknu mu, že to byl Counter Stike 1.6 staženej z Kotelny. A právě "Kántr" byl první online střílečka, celkově první hra, kterou jsem si nechal od kámoše nainstalovat na svůj první počítač...ono už to bude dobrejch 16 let zpět :D

Rád vzpomínám na zlaté časy na základce, kdy jsme to hráli s kámošema v šestičlenné partě. Hodiny a hodiny propařené na všelijakých serverech. Kolikrát jsme si i vytvořili a zaheslovali vlastní server a hráli proti sobě. Naše nejoblíbenější mapa byla Dust 2 a jednu dobu, jsme ujížděli na Obří kuchyni (Název serveru si bohužel nepamatuji). Bylo také období, kdy jsem to hrál i sólo. Ze začátku jsem hrál Paintball servery, potom jsem přesedlal na Zombie módy a nejdéle jsem vydržel u Avatar serveru.

Hrát v partě, má svoje výhody, ale já si CSko dokázal užít i v jednom. Je tedy fakt, že když jsem byl sám, tak se vždy našel server, kde se to hemžilo pakošama první třídy a to pak bylo na mrtvici. Ale dám si ruku na srdce, sám jsem měl pubertální potřeby a byly dny, kdy jsem kempil a nějaký ten ban, za to taky padnul. A nebo mě pos*al kempmetr.

Hra má docela solidní arzenál a svojí TOP zbraň si tu vybere snad každý. Skiny jednotlivých hratelných postav, ať už Policistů nebo Teroristů, jsou taky povedené. Nejvíce se mi vryl do paměti soundtrack  v menu, ten je prostě legendární. Hra nabízí i spoustu zajímavých map, které jsou různorodé a zajímavé.
Counter Strike je nenáročná hra, pro nenáročné lidi, kteří chtějí u hraní relaxovat a dobře se pobavit. Ač se na hře podepsal zub času, tak se furt jedná o legendu. A myslím, že jí tento titul navždy zůstane.

Sice nevím proč, ale Retrun to Castle Wolfenstein jsem poprvé hrál, až v roce 2009. Byl to také stejný rok, kdy přišel na svět, můj oblíbený Wolfenstein.
Musím konstatovat, že moje první setkání s touto hrou, nedopadlo nejlíp a já se nebyl schopný dostat z krypty do další lokality. Dalo by se říct, že jsem hru přestal hrát hned na začátku, protože jsem jako 12ti leté kido, měl z podzemního prostředí a umrlců hnědý flek na trenkách.
Nějaký čas, pro mě, zůstala hra mrtvá, ale pak mi jí kamarád nainstaloval do nového noťasu a řekl: "Kámo, je to sice starší hra, ale tebe bude bavit". Když jsem uviděl název, řekl jsem si, že to asi znám a ono hle, fakt že jo.
Už o něco starší a zkušenější hráč, jsem se do této gamesky ponořil a během několika dní i dohrál. Samozřejmě, sem jí dohrál, postupem času, několikrát a bude to přibližně dva roky, co jsem si jí, ve slevě, koupil na Steamu a tentokrát z Češtinou opět pokořil.

Na hře se sice nemilosrdně podepsal čas, ale kdo vám, v dnešní době, dá takovou hru? Já myslím, že nikdo. Ať už grafika může, pro dnešní generaci hráčů, vypadat strašně, pro mě, má hra nádech starých dobrých časů, kdy vám nikdo necpal, skrze hraní, do chřtánu politiku a vývojáři, s omezenými možnostmi, dokázali vytvořit skvost, který dnes nedostanete. Dnes mají hry krásný obal, ale zbytek stojí kolikrát, promiňte mi to slovo, za piču. Samozřejmě, ne vždy.

No a co se týče samotného Retrun to Castle Wolfenstein, tak nemám vlastně žádné velké námitky. Já si hru užíval od začátku do konce. Grafické zpracování je, na tu dobu, bezvadné a třeba hodně propracované jsou i uniformy Německých vojáků.
Mnoho lokalit, kterými procházíte, jsou nezapomenutelné. Vývojáři si s tím fakt hodně vyhráli a je vidět, že měli spoustu zajímavých nápadů. Co se týče nepřátel, tak těch je tu pestrá škála. Když vám nejdou po krku obyčejní pěšáci, tak vám za zády přistanou potunění výsadkáři. A pokud se těmi hordami skopčáků prostřílíte, tak vás chce zadupat do země polorobotický Super soldier nebo kolem vás hopsají německé slečny se Sten Gunem v ruce. A to kolikrát dostanete pěknou bídu.
Musím taky vychválit krásný Soundtrack, který vás doprovází celou hru.

Jediné, co mě na hře zamrzelo, byl finální  Boss Fight.  Heinrich I.  měl solidní potenciál, ale jen se motal, plížil se jak stařena a moc humbuku nenadělal. A umírat se mu taky moc nechtělo. V tomto ohledu mi, Hans Grösse z Wolfa 2009, přišel mnohem lepší Boss jak tahle mánička.

Toš toto se moc nepovedlo. Jsem zastáncem spíše těch starých dílů, ale dokázal mě třeba hodně nadchnout Old Blood, který byl TOP.  The New Order a The New Colossus  už mě zas tak nepotěšily, ale pořád jsem si dobře zahrál a investovaných peněz jsem nelitoval.
Ovšem Youngblood, to už byl docela průser. Asi takhle, tohle už byl přepal a dost nevydařený vtip.

Základ celé hry, zní a vypadá zajímavě a na první pohled lákavě. Paříž 80. léta minulého století, ale v alternativní historii, kdy celému světu vládnou Nacisté. Hlavní protagonista už není Blazkowicz, ale jeho dvě dcery Jessica a Sophia. Vše je krásně graficky zpracováno a i jednotlivé lokality, po kterých se pohybujete, vypadají bezvadně.
Oni hold autoři Wolfa umějí vytvořit parádní atmosféru, kdy jsou celá města ověšená Svastikama a všude se producírují vítězní Skopčáci a jejich geneticky či roboticky upravení soukmenovci. Všechny tyhle detaily ještě víc přidávají hernímu zážitku....jenže....

Všechny mise mi přišly strašně stejnorodé a nezáživné. Furt chodit tam, pak zase zpět. Někde vystřílet barák plnej Gestapáků, pak poskakovat po nějaké prapodivné věži či co to bylo. Najednou zmateně pobíháte ve stokách, kde je vidět pěkné hov*no. No a největší výs*r bylo běhání po katakombách a řešení pitomostí se členy Francouzského odboje.
B.J. Blazkowicz  střílel Nacisty v Evropě, Africe a Americe. Jeho pubertální dcery poskakují, v prapodivných oblečcích, po Paříži a řeší blbosti. S tímhle přístupem, svého tatíka nenajdete děvčata!!!!
Pro tentokrát se vývojáři rozhodli, že vynechají drama a příběh okoření humorem. Ne, že bych byl suchar, co se nechce zasmát, miluju komedie, ale já myslel, že hraju Wolfenstein a ne Žhavé výstřely.
Musím se přiznat, že sem hru nedohrál, protože po několika hodinách, mě to prostě přestalo bavit. Docela mě to zamrzelo, protože série Wolfenstein je geniální.
Nepomohlo ani vylepšování zbraní a měnění jejich skinů. No a vyměňování oblečků pro slečny, jsem měl tak trochu u zádele, protože v tom obě vypadaly příšerně.
Tohle se Pánům od  MachineGames trochu vymklo z ruky.

Nevím, co se posledních několik let děje v herním průmyslu, ale začínám být krapet znechucený. V roce 2003 vyšla moje srdcovka Call Of Duty a následně její DLC Unitet Offensive, které bylo velice dobře propracované, a na tu dobu, i docela realistické. Následovalo vydání Call of Duty 2, které dalo této herní sérii úplně nový nádech.
Ačkoli se pak Activision vydal na docela dlouhou dráhu moderních konfliktů, tak stačil ještě vydat World at War, které taktéž nemělo chybu. Ovšem zlom přichází v roce 2017, kdy světlo světa spatří WWII. A tady začne být něco špatně, nebo tedy alespoň dle mého názoru….
Jako by se EA a Activision navzájem předhánělo ve vydávání válečných her, které vše zesměšňují, urážejí a překrucují k obrazu svému. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale politika do her nepatří. A vybírat si pro moderní politické agitačky dvě světové války, které zapříčinily utrpení a smrt miliónů lidí, mi přijde jako zrůdnost.

Sledgehammer Games vám pro Call of Duty Vanguard naslibuje kampaň, plnou těch nejznámějších bitev Druhé světové války, které budou propracované do posledního detailu. A to jak historicky, tak graficky a příběhově. Grafické zpracování je úžasné, a prostředí je doopravdy velice pestré a má svoje kouzlo. Ale tím, bohužel, končí veškerá chvála, tedy alespoň u mě.
Příběh je parodií na Jamese Bonda, Wolfenstein a Black Ops dohromady. Pouze vracení se s jednotlivými postavami do minulosti, mi přišlo docela zajímavé. A co se samotných postav týče, tak tam nemám moc co dodat….docela děs.
No a historická přesnost se nám opět nekonala, stejně jako ve WWII. Vývojáři naslibovali hory doly a pak skutek utek.
Černoch velící jaké si podivné záškodnické jednotce, či Britským výsadkářům. Nesmrtelná a nepolapitelná Ruská sniperka, která likviduje Němce líp jak B.J. Blazkowicz. A třešničkou na dortu, Japonská armáda vyzbrojená kulomety MG42, útočnými puškami Sturmgewehr 44 či pistolemi Luger. O prznění Německých uniforem se radši nebudu ani zmiňovat.

Mám dojem, že Activisionu už nezabrání ve vydávání těchto katastrof ani to, že jim padají akcie. Ale každý svého štěstí strůjcem, já jsem jen hráč a nic neznamenající osoba na této velké planetě. Jen mě mrzí, jak dopadla moje oblíbená herní série, na které jsem de fakto vyrůstal a strávil spoustu času….a dobře se u toho bavil.

Tři roky jsem čekal na den, kdy vyjde pokračování Jedi: Fallen Order. Kultovní akční adventury, která si získala moje srdce, jako málo která hra. Od Star Wars Jedi: Survivor sem si hodně sliboval, a neváhal jsem si hru koupit ještě před vydáním. Hodně jsem očekával a mnoho jsem dostal.
Perfektní příběh, který je sice ze začátku pomalejší, ale posléze nabere takové obrátky, že mě, za monitorem, málem klepla pepka. Suprové grafické zpracování a hlavně obří svět, na kterém se vývojáři opravdu vyřádili, a bylo na co se koukat.
Hodně čtu, že lidi nadávají na špatnou optimalizaci a škubání obrazu během hry. Jako ano, tu a tam se to škublo, ale díky tomu, že nejsem až tak náročný, jsem si hru i tak užil. Škubání a padání FPS mi vykompenzoval úžasný herní zážitek. Zase se ale nechci zastávat Pánů od EA a Respawnu, mohli si s nastavením pohrát, stejně jako se zbytkem hry a vše by bylo OK.
Postavy nezklamaly, ale taky nijak extrémně nepřekvapily. Za mě, byly ve Fallen Orderu, kupříkladu lepší záporaci (Trilla a Malicos TOP).
Ovšem potěšila Nightsister Merrin, na kterou jsem se těšil, a ze které, jsem šel opět do kolen. Románek Cal/ Merrin jsem očekával, asi jako většina fanoušků prvního dílu. Už jejich první setkání mi cosi napovídalo…. a posezeníčko u ohníčku? Tak tam už byli oba jasní. Merrin se toho nebála a Cal si z ní málem krupnul do textilu. Držení za ručičky, v první polovině hry, nakonec vyvrcholilo polibkem ve druhé části hry a to ve velkém stylu. Líbáníčko při měsíčku...TOP ty vole :D
Merrin a Cal si prostě byli souzeni. A já jsem rád, že to takhle dopadlo. 

O Max Paynovi 3 sem věděl již léta letoucí, konec konců jedničku a dvojku mám dohranou tisíckrát. Oba díly se u mě vyšplhaly na příčkách oblíbenosti hodně vysoko a mají u mě vysloužený titul starých, dobrých klasik. Ale trojce sem se dlouho bránil, ani vlastně pořádně nevím proč. Furt se mi na tom něco nezdálo a i když sem to nehrál, tak se mi to moc nezamlouvalo. Nedávno to bylo na Steamu za pár šlupek, tak sem si řekl, že tomu šanci dám a hru sem si koupil.

Hra má docela zajímaví úvod a začátek není vůbec špatný. Grafické zpracování je také dobré a je vidět, že se hošové od Rockstar snažili co nejvíce zachovat Maxe Payna tak, jak si ho pamatujeme z předchozích dílů.....ale......
Jejich snaha vyšla vniveč, když se Max ostříhal a udělal ze sebe Johna McClana ze Smrtonosné pasti. Nějak mi při hraní chyběla ta temná atmosféra, Paynovská hudba v pozadí a vlastně i samotný Max.
Ten se mi se vším co si pamatuji vracel akorát v pasážích, kdy jste se z Brazílie vrátili v čase zpět do New Jersey. Tam to byla ta hra, kterou sem měl už jako puberťák tak strašně rád. Velmi nerad píšu tyto řádky, skřípou mi zuby a trhám si nehty na nohách, ale je to bohužel tak.
BOHUŽEL, sem třetím dílem ztratil Maxe Payna a nahradil ho již zmíněný McClane. Kampaň se postupem času mění ve zdlouhavou střílečku, která nebere konce a spíše vás unavuje. Vaši protivníci z Comando Sombra a Crachá Preto jsou dobří ale na ostřílené uklízeče z Squeaky Cleaning Company nemají ani náhodou. Zkorumpované jednotky UFE nehodlám ani moc komentovat, jelikož se mi zdá, že si chlapci hráli na airsoft a nepřiznávali moje zásahy. Kupříkladu, chlápek co měl baret dostal dva jasné zásahy, jeden do krku a druhý do hlavy. Frajer se otřepal a zvesela mě kosil dál.
Tak jako v předchozích dílech, i zde byl arzenál zbraní veliký a přidáním kulometu to nabralo grády. Jenže Přidali kulomet a ubrali munici k jednotlivým zbraním. Musel sem čorkovat jak divej, abych měl střelivo a stejně se mi nespočetněkrát stalo, že sem šel proti nepřátelům s jedním zásobníkem nebo dokonce bez munice.

Hru sem ukončil, když sem po vykosení policejní stanice došel na letiště. Hra mě tak strašně nebavila a nudili mě ti téměř nesmrtelní cápci od UFE, že sem to prach sprostě vypl a už se k tomu nevrátil a ani nevrátím, hru sem totiž odinstaloval. Bylo to pro mě velké zklamání a mám do teď divný pocit, už jen proto, že starý Max Payne je prostě topovka.
Chápu, že mě teď mnoho lidí bude chtít ukamenovat klávesnicí skrze monitor, ale pokusím se tyto jedince trošku uklidnit. Hra měla i své klady a ty sepíšu v kolonce "Pro" :-)

Po letech strávených u akčních stříleček sem poprvé vzal do rukou světelný meč a můžu říct, že sem byl mile překvapen a hlavně potěšen. Jelikož nejsem fanda Star Wars a podobných blbin, tak sem vlastně slepě a bezhlavě skočil do něčeho, pro mě, úplně nového. Ke Star Wars Jedi: Fallen Order sem se dostal úplnou náhodou díky traileru na YT. Po shlédnutí několika recenzí sem si řekl, že tu hru prostě musím mít ve své Steam knihovně a musím si jí zahrát ať to stojí, co to stojí.
Po 18 hodinách hraní a dohrání Fallen Order sem zjistil, že sem udělal dobře, že sem si hru koupil a že bezhlavé skočení do nového herního žánru nebyl vůbec špatný nápad.

O Star Wars hrách, které za posledních 10 let vydalo EA sem nic moc dobrého neslyšel a proto sem se jim striktně vyhýbal a mě samotného ani nijak nezaujaly. Ono, když nejste fanboy těchto her, jen stěží si k nim nacházíte cestu, jenže tato hra si našla cestu ke mě. Jako by říkala- "ty blboune, zahraj si taky něco jinýho než Call of Duty, mám ti co nabídnout"

Po dost prudkém začátku, kdy sem se učil ovládat postavu Cala Cestise a neustále sem umíral, protože moje schopnost se hře krapet přizpůsobit byla mizivá, sem se nakonec do této hry trošku vžil a začalo to být o dost lepší. Nakonec se mi podařilo vžít i do role Padawana co nemá samopal ale světelný meč a nemůže běhat po mapě jak Rambo. Po zvládnutí počátečních problémů sem se mohl směle vrhnout do této hry.

Úchvatné grafické zpracování jak postav, tak i všech planet, které navštívíte dodávalo hře nádech. Příběh byl také zajímavý a nenudil. Hra je sama o sobě dost zajímavá a hráči má co nabídnout. Ať už je to výběr hadrů, které bude nosit hlavní hrdina, tuning jeho světelného meče nebo výběr laku kosmické lodi se kterou lítáte po galaxii. Výběr nátěru vašeho robotického parťáka taky není k zahození.
Na jednotlivých planetách nevíte, zda se kochat krásným prostředím nebo kosit Stromtroopery. Každou planetu také obývají, ne zrovna krásná, a také dost nebezpečná stvoření, které vám jdou po krku stejně jak Impérium, takže se nenudíte. A když to na nějakou nudu vypadá a není co kosit, tak musíte všelijak šplhat, skákat a přemýšlet jak se dostat dál aniž by jste někam spadly, jako třeba já 20x za sebou a na tom samém místě.
Boss fighty byly také hodně dobré a taky těžké. Jen s Malicosem sem se drbal docela dlouho. Velké plus dává hře i fakt, že máte při probíhání map naprostou volnost a můžete si po planetách poskakovat jak chcete.

Hlavní záporačka Inkvizitorka Trilla je celkem drsná a Cal od ní dostává pěknou sodu. Byla jí škoda, její konec mě docela zklamal. Ale kdo mě potěšil ze všech postav nejvíc byla Nightsister Merrin. Jak ze začátku vystupovala jako mrcha, tak se z ní s postupujícím příběhem vyklubalo roztomilé stvoření a jak sundala kapuci, tak se z ní stala dočista kóča. Mám i takový dojem, že se Merrin do Cala zamilovala a snaží se to všelijak okecávat a dělá ze sebe svéráznou čarodějnici jenom proto, aby to Cal nezjistil. Ten konec mě jenom utvrdil v tom, že Merrin je do Cala fakt zakoukaná...kdo ví, třeba se mílím, ale pocit je pocit.

Co mě na celé hře nepotěšilo bylo trio hlavních hrdinů, kteří byly neslaní, nemastní a řekl bych, že na klasické hrdiny těchto příběhů i dost ubrečení. Nejsem zastáncem namyšlených superhrdinů, ale Cal Kestis je spíše chcípáček co se skrývá před Impériem. A ostatní na tom nejsou, bohužel, o moc líp.
Kolikrát sem si při hraní připadal jak v Tomb Raider nebo Indiana Jonesovi když sem musel všelijak kombit abych se mohl posunout dál. Skákání tam bylo na můj vkus trošku moc a bylo to kolikrát o nervy, když jste furt chcípaly na jednom místě a problém jste překonaly až po dlouhých minutách přemýšlení jak dál.

Sečteno podtrženo... Star Wars Jedi: Fallen Order je nadprůměrná hra a vývojáři se na tom dost vyřádili. Mile rád si počkám na pokračování.

Left 4 Dead je takový rychlejší, záživnější, zábavnější a lépe zpracované No More Room in Hell. Perfektně zpracované prostředí vylidněných měst, kolikrát dost depresivní prostředí zombíky zamořeného venkova dodává hře bezvadnou postapokalyptickou atmosféru. Člověk se prostě při hraní nenudí a když už to na nějakou tu nudu vypadá tak vás osedlá Jockey nebo pozvrací Boomer, takže je o zábavu postaráno. Postavy přeživších jsou dobře vymyšlené a vypadají skvěle. Obě party jsou originální a nejsou si navzájem nijak podobné. Nikdo nemá dobrý hlášky jako pesimista Nick a nikdo není ostřílenější než válečný veterán Bill.
Snad v každé recenzi se dočtu, že má hra krátkou kampaň, já osobně jsem spokojen a myslím že by delší kampaní ztratila hra na kouzle. Pokud se vám zdá oficiální kampaň krátká tak si můžete ve Workshopu stáhnout další mapy vytvořené fanoušky a ty se vám pak objeví v doplňující kampani. Jak už sem zmínil na začátku, hra nenudí a na pestrosti nešetří. Střelných zbraní, zbraní na boj zblízka, zombíků i postav za které můžete hrát není málo a je z čeho vybírat a hlavně se máte čím kochat když hrajete. Doufám že se někdy dostanu i k prvnímu dílu.

Nic mě nenaštve víc než pomatení boti se kterými hrajete singleplayer. Tento problém má zjevně víc her a Leftko není výjimka. Boti se chovají kolikrát dost nelogicky, zdržují víc než hráč začátečník a vrcholem je, když se někde bugnou a vy tak nemůžete pokračovat dál. A největší lahůdkou pro boty jsou čarodějnice, které plaší ve velkém.

Chicago 1930 je snad jediná hra z mafiánského prostředí která mě kdy bavila. Přišel sem na ní naprostou náhodou a jsem za to rád. Tady se také vývojáři pěkně vyřádili a krásně vyobrazili Chicago na počátku 30. let 20. století. Na jednotlivých postavách i misích taky odvedli kus dobré práce a celá hra vás naprosto vtáhne do té doby a do prostředí města plného korupce a nájemných vražd. Okusíte jaké to je být chladnokrevným mafiánem nebo nepodplatitelným agentem FBI.
Ať už jste mafián Jack Beretto nebo agent FBI Edward Nash, děláte vlastně to samé, najímáte si lidi, zjišťujete fakta a snažíte se splnit všechny úkoly zadané vašimi nadřízeními aby jste došli svému cíli. A nejlepší na všem jsou velmi dobře vymyšlené proslovy, které vám před jednotlivými misemi říká vás nadřízený či Don. Zejména dialogy Dona Falcona nadabované Janem Přeučilem nemají chybu.

Jediným zádrhelem na této povedené hře vidím pouze první misi jak za mafii, tak za policii. První mise za mafii je krátká a dost nezáživná. První mise za policii sice není krátká, za to ale zbytečně dlouhá, protože než najdete všechny vodítka k jejímu dokončení tak si vytrháte všechny vlasy a rozmačkáte myš.

Na mnohých webech čtu že mnozí čekali víc, nebo že to není ono, ovšem já jsem nadmíru spokojen. Temná atmosféra Eisenstadtu který je doslova ověšen hákovými kříži. Vykopávky, také ověšené hákovými kříži, farma na venkově která ukrývá vstup do obrovské podzemní laboratoře...no prostě nádhera. Vývojáři si s tím pěkně vyhráli a je na co se koukat. Mise jsou plné akce a k tomu se můžete kochat pěkným prostředím, co víc si přát? Zbraně, které ukořistíte od mrtvých Němců si můžete za peníze vylepšit, což je taky obrovské plus. B.J. Blazkowicz vypadá jak spojenecký agent a ne jak nějaká hora svalů připomínající Arnolda Schwarzeneggera, prostě normální chlap co bojuje proti zlým silám. Dost se mi zde líbil i Wilhelm Strasse, ty černé esesácké uniformy tomu taky daly pěkné grády, to byla masáž pro moje oči. No a třešničkou na dortu jsou mutanti a všelijak geneticky či roboticky upravení němečtí vojáci, kteří nemohou v této hře chybět.

Vytknout mohu jen takovou maličkost, chyběla mi tam nějaká služební pistole, která je snad v každém jiném díle. Mohli tam k tomu velkému arzenálu dát Waltera P38 nebo Parabellum, když už si s tím dávali takovou práci.

Taková docela povedená divočárna kde střílíte jak pominutí aby jste se dostali na nejvyšší hodnost. Na základce s tím přišel jeden kámoš a hrávali jsme to v šesti lidech celé noci. Některé mapy jsou velmi pěkně udělané a nenudí, zombie mód je taky na jedničku. Obchod se zbraněmi a dalším příslušenstvím pro vaší postavu je taky pěkně zpracovaný a je celkem přehledný. Celá hra je vlastně jednoduchá a není třeba se u ní nijak zamýšlet, prostě střílíte, posunujete se na vyšší a vyšší hodnosti a za utržené peníze si můžete koupit třeba přilbu. Arzenál a výstroj pro vaší postavu je veliký a je z čeho vybírat.

Co mě ale doopravdy štve je, že si zbraně nekupujete ale pronajímáte na určitý čas, podle toho kolik máte peněz. Jak pitomec sbíráte všelijaké bonusové boxy, které vám vyplivnou nějakou dobrou zbraň a za týden vám zmizí z inventáře protože není na pořád. Na prd je taky fakt, že ne všechny zbraně si můžete koupit, musíte mít také nějakou hodnost aby jste si danou zbraň mohli koupit když se vám třeba líbí, je dobrá a máte na ní peníze.

Není to tak dlouho co sem jí hrál po dlouhé době sam a vidím to tak, že si jí brzo zase nainstaluji.

No More Room in Hell je dost realistická a brutální hra, která si atmosférou a prostředím musí získat snad každého fandu postapokalyptických her. Velmi se mi líbí arzenál, který si můžete posbírat na ulici. Nejvíc mě potěšil fakt že jednou z nejlepších zbraní, kterou můžete mít, je československý vzor 58. Pak jsou tu všelijaké zbraně na boj zblízka, které taky potěší co se týče druhů. Je také zajímaví výběr postav za které můžete hrát.

Jediné co mě docela štve je, že mapy jsou strašně dlouhé, musíte tam neustále něco hledat, aby jste se dostali dál, což vás strašně zdržuje. To se pak promítá v tom že nemáte munici, a to jste celkem bezradní protože stovky zombíků v pěti nebo sedmi lidech zbraněmi na blízko nepřemůžete. Vše je prostě pomalé a kolikrát sem to uprostřed hry vypnul, protože mě to nebavilo.