Když The New Colossus vyšel, byl jsem z některých videí poměrně zklamán. Předchozí díl pro mě byl klenotem s famózním koncem, který dvojka na první pohled přepisuje. A ze všeho, co se ke mně dostalo, mi nepřišlo, že tento zásah stál za to. Naštěstí se ukázalo, že Wolfenstein II je pro mě jedna z těch her, která se lépe prožívá a hraje, než se na ní kouká.

Hned během prvních několika desítek minut nám hra ukazuje, že tentokrát to bude větší, přepálenější a plné nových postav. A právě postavám jsou pak podsouvány myšlenky, které chtějí tvůrci kritizovat či vyzdvihnout, což je za mě super. Někomu tohle může vadit, pro mě to hře dodává novou vrstvu. The New Order nám dokázal naservírovat dokonalou kombinaci příběhů postav a akce a The New Colossus v tom skvěle pokračuje. Pro vás, kteří tuto stránku hry máte rádi, tu je navíc plno menších příběhů, o kterých se můžete dozvědět jak v podobě psaných dopisů a zpráv, tak díky vyslechnutých rozhovorů mezi postavami. Oproti jedničce je více scén podbarvených přepáleným humorem, což u některých z nich může být na škodu. Těch je ale opravdu jen minimum a jako celkem to funguje skvěle.

Stejně jako v samostatném rozšíření do jedničky s názvem The Old Blood tu máme kompletní novou sadu zbraní. Změnou ale prošel systém jejich upgradování, nenacházíme tu totiž tentokrát vylepšení na konkrétní zbraně, ale upgrade kity. Do čeho body vylepšení investujete je čistě na vás. Změnou prošel také dual wielding, a tak můžete nyní v každé ruce držet odlišnou zbraň. Dobrý nápad trochu kazí způsob, jakým si druhou zbraň volíte. Ten je dost zdlouhavý a tuto funkci tedy využijete maximálně před začátkem přestřelky, protože jak vám na jedné zbrani dojdou náboje, není na nějaké kombinování kvůli rychlosti hry moc času. Co naopak zůstává při starém a já jsem za to neskutečně rád, je systém odemykání nových schopností. I když také ne úplně. Stejně jako dříve musíte i tady zabíjet nepřátele daným způsobem pro odemčení konkrétní schopnosti, ale s tou změnou, že má každý perk více úrovní.

Další zajímavou novinkou jsou vedlejší mise. Během lovů na jednotlivé Überkommandanty s cílem oslabit nacistické síly se vydáváte zpět do jednotlivých lokací. Můžete během toho navíc posbírat sběratelské předměty, vylepšení pro Blazkowicze nebo upgrade kity. Někdo by to mohl nazvat recyklací, já bych v tom ale úplně problém neviděl. Jednotlivé lokace jsou často trochu či více pozměněné, navíc to, že takto můžete získat i sběratelské předměty, je za mě lepší způsob, než bylo v jedničce opakování celých kapitol. Co ale už není tak fajn, je nutnost farmení kódů k Enigmě, které u sebe mají jednotliví velitelé. Za tyto kódy si pak v jednoduché a vlastně i zábavné minihře odemykáte jednotlivé lokace s vedlejšími misemi. Hlavní příběh vám ale těchto kódů neposkytne dostatek, a tak musíte do některých lokací jít znovu jen proto, abyste zabili pár velitelů a mohli do lokace nové. Gunplay i stealth je ale natolik zábavný, že to není až taková bolest. Rozhodně se to nevyrovná třeba otazníkům na Skellige v Zaklínači 3.

Největším trnem Wolfensteina 2 je tedy ve výsledku pár technických problémů, z mé strany konkrétně tři. První problém nastal hned při spuštění, konkrétně žádné spuštění neproběhlo. Mám herní notebook, u kterých je vcelku normální, že mají integrovanou a dedikovanou grafickou kartu. Doposud se mi nikdy nestalo, že by mi hra hlásila problém kvůli tomu, že není schopná zvolit tu dedikovanou. Hádám, že vše je jednou poprvé. Druhý problém byl asi někde v komunikaci mezi hrou a Steamem. To, že je ztraceno během hry propojení se Steamem je mi vcelku fuk. To, že mi ale o tom během přestřelky naskočí přes spodní čtvrtinu obrazovky informace, která si ještě vyžaduje potvrzení kliknutím na přijmout, mi už tak jedno není. Poslední problém se pak týká nejmodernější nacistické technologie jménem neviditelné prahy. Protože jinak si nedovedu vysvětlit důvod, že se BJ během plížení skrz dveře občas zasekne.

Pokud to ale všechno shrnu, těch pár negativ nemůže přebít to, jak moc jsem si každou vteřinu hry užil. V jaké jiné hře můžete střílet nacisty a členy Kukluxklanu zároveň? Suma sumárum, Wolfenstein II: The New Colossus je hrdým pokračováním svého předchůdce a já rozhodně nebudu mít sebemenší problém se k němu po nějaké době zase vrátit.