Silnej zážitek. Cesta.

Hrála jsem Brothers s nejmladší dcerou, třináctiletou v době, kdy jsme hrát začaly. Ona byla starší brácha, já ten mladší – tohle převrácení rolí, kdo se o koho stará a kdo dělá blbosti, nás bavilo. Od začátku bylo ale jasný, že to bude hodně temný, takže jsem procházela recenze, abych zjistila, jestli hrát tuhle hru s dítětem je dobrej nápad. Nejhorší z tohohle hlediska byl asi průchod válečným polem obrů a muž, který se chystal oběsit. S výrazně mladším dítětem bych do toho rozhodně nešla.

Příběh nás od začátku pohltil. Měly jsme cestou pár záseků technickýho rázu, pár míst, kde jsme bojovaly s mechanikou puzzlů, jeden fakt nepříjemnej úsek, kde jsme kvůli umístění check pointu musely nejmíň desetkrát dokola zhlédnout emocionálně vypjatou scénu (jejíž působivost se tím pochopitelně oslabila). V noci u vlků se dcera hodně bála, pasáž s pavouky jsem odehrála sama.

Sdílení pro mě zážitky umocňuje, sdílení zážitků s dětma je jedna z nejdůležitějších a nejsmysluplnějších věcí v životě. Četla jsem všechny ty ódy na jedinečnost zážitku hraní za oba bratry najednou, všechna ta prohlášení, že hrát to takhle je jedinej správnej způsob, že to přinese silnější emoce než hraní ve dvou. Popravdě mi tvrzení, že simulace prožitku sdílení je silnější než sdílení skutečné, přijde dost absurdní.

Zajímavá mi přišla jedna věc: hráči popisují, jak jim bratři přirostli k srdci, jak jim bylo jednoho nebo druhého líto, jak ho nechtěli k něčemu nutit. Dívají se na ně zvenčí, asi logicky, do obou najednou se vžít nelze. To ale určuje rozdílnost zážitku – když je vidíte zvenku, teprve simulace pocitu ztráty vám umožní vžít se do toho bratra, co zbyl. Pokud jste ten bratr od začátku, žádnou simulaci nepotřebujete, ztrátu pociťujete bolestně zcela přirozeně. (Samozřejmě vám tenhle zážitek hra nezprostředkuje, pokud je pro vás smrt sourozence zdrojem radosti, že jste nad reálným sourozencem, se kterým hrajete, získali vrch.)

Bez ohledu na deklarovaný záměr tvůrců je naštěstí na vás, jaký způsob hraní zvolíte. Já nemůžu než doporučit hraní v tandemu s někým, s kým jste si blízcí.

Jako fanynku Crypty mě demo Rift of the NecroDancer nadchlo. Při čekání na full release jsem v něm strávila mnoho hodin procházením dostupných tracků na čím dál větší obtížnost a pokusy ještě o další kousek vylepšit svůj výkon (hráč je hodnocen písmenky a pro každou verzi každého tracku se eviduje osobní high score). Krátce po vydání jsem hru koupila svým starším dcerám a brzo nevydržela, přes knihovnu si ji půjčila, pustila se do ní a dohrála ji. A sama už si ji asi nekoupím.

Demo vlastně nabízí to, co je ve hře nejlepší. V plné hře je samozřejmě mnohem víc skladeb, víc nepřátel, přibyla obtížnost Impossible (která se mě netýká, protože pro mě je opravdu impossible; prostřední dcera stejně jako v Cryptě i tady i nemožné zvládá). Ale ostatní herní obsah má pro mě zápornou hodnotu a pro úmorný a nezáživný zápas s minihrami a boss fighty, jejichž mechanika je na rozdíl od té základní – zábavné a těžké – nudná a těžká (což je smrtící kombinace; nemluvě o tom, že u jedné z miniher jsem zaboha nemohla přijít na to, co se po mně chce, a tak jsem se donekonečna snažila mačkat klávesy podle instrukcí, které nefungovaly, a znovu a znovu bezmocně sledovala, jak moje postava navlečená ve směšném kostýmu jakéhosi zvířete znovu a znovu padá za doprovodu "vtipných" zvuků… brr, jenom z té vzpomínky se mi dělá zle), nezbytný k projití příběhového módu, už mi skoro nezbyly síly užívat si to, co mě na hře baví. 

To samo o sobě nemá chybu. Nutnost studovat chování různých nepřátel a učit se na ně reagovat byla základním stavebním kamenem hratelnosti už v Cryptě a její kombinace s herní mechanikou založenou na rytmu funguje i tady skvěle. Většina nepřátel jsou staří známí z Crypty a je poutavé sledovat, jak jsou vzorce jejich chování a vlastnosti do nové mechaniky převedeny. Obtížnosti jsou hezky odstupňované a přinášejí natolik dostatečnou variabilitu, že na každou skladbu připadají ve skutečnosti čtyři obsahově různé tracky. (Další módy jsem moc nezkoumala a custom made tracky od hráčů, které jsem zkoušela, většinou úplně neseděly na hudbu, takže toho jsem taky brzo zanechala.) 

Příběh je nic moc, ale o ten tu opravdu nejde. Grafika není můj šálek kávy, ale vadila mi míň, než jsem čekala.

Vzhledem k očekávání vyvolanému demem pro mě byl Rift vlastně zklamáním. Po bok Crypty, která v mém herním žebříčku září jako klenot, se nezařadí. Ale k oblíbeným trackům nebo zdolávání obtížnějších variant těch, u kterých se mi do toho zatím nechtělo, se časem nejspíš vrátím.

Hra pro lidi, které baví třídění – relaxační, stresující, případně obojí zároveň, podle osobního nastavení příslušného hráče.

Byla by skoro dokonalá, mám ji teď rozehranou asi popáté a pořád mě baví, i když nového zboží, které jsem ještě neviděla, už moc nepřibývá, ale v druhé půli to vždycky znova drhne a konec je vždycky znova takový antiklimaktický.

Každá hra vám náhodně přidělí 200 z celkových 500 možných druhů zboží, které přibývají vždy po 4. Vykládka nových druhů zboží nevyhnutelně přináší střídavě očekávání a zklamání: jste zvědaví, co nového mezi nimi bude, jestli vám pěkně doplní rozrůstající se skupiny třeba nářadí nebo galanterie – a ono někdy ano, přibude něco hezkého/zajímavého, ale často jsou to bohužel samé nebo skoro samé kraviny (nicneříkající tvary, příspěvky do soutěže "poznej, co je to za bazmek").

Za včasný výdej zboží dostáváte hvězdičky, za které si můžete kupovat vylepšení: některá zrychlí pohyb po skladě nebo usnadní manipulaci se zbožím, jiná uvolní místo, ze začátku zabrané pilíři. A to je potřeba, protože zboží se naskladňuje víc, než vydává, takže sklad se plní a plní. Když jsem občas něco nestihla doručit, protože se mi s věcmi v přeplněném skladě už špatně manipulovalo, nevadilo mi, že jsem nedodala požadované zboží svým spolupracovníkům (co je mi do nich), ale že jsem se tím pádem nezbavila pár věcí, kterých jsem se zbavit mohla, a promarnila tak možnost uvolnit si trochu místa.

Poslední 4 druhy zboží už vám jen ukážou a ani nenaskladní a hra končí. Hráči se tím upře to nejvyšší uspokojení, kdy by si v subjektivně ideálně uspořádaném skladě mohl alespoň chvíli po svém a bez stresu hospodařit. Jedna recenze na steamu, která celou hru analyzuje coby metaforu fungování kapitalismu, to označuje za součást záměru: ve chvíli, kdy by zaměstnanec (aka bezvýznamná pracovní síla) mohl konečně začít sklízet plody své práce, je zaměstnavatelem, který už ho díky robotizaci nepotřebuje, nemilosrdně vykopnut. Což lze ocenit jako koncept (pokud to tak opravdu bylo myšleno), ale z hlediska hratelnosti to člověka moc nepotěší. (Robota jako jedno z vylepšení – tehdy má člověku ještě pomáhat, ne ho nahradit – jsem si koupila jen v první hře a brzy ho odstavila do kouta, protože třídil špatně, respektive jinak, než jsem chtěla já, a předělávat to po něm dalo víc práce, než všechno rovnou udělat sama.) Mrzí mě, že pro nedostatek save slotů – jsou jen 3, z nichž jeden jsem vyhradila dceři – si člověk všechna svá stará skladiště nemůže schovat. Rozdíl mezi tím prvním, které vznikalo, když jsem ještě nevěděla, jak se hra vyvine, a tím posledním je obrovský a zajímavý, ale byla bych si opravdu ráda schovala všechny.

Hra nabízí expert mód, který ale jen umožňuje zkrátit si čas na třídění/doručení, časově omezit normálně nečasovanou fázi nebo skrýt objednávky, ani jsem ho nezkoušela, nepřišlo mi to jako čímkoli zajímavá challenge. A také co-op mód: upřímně si neumím představit, že by tuhle hru chtěl kdokoli v co-opu hrát. Každý si třídí podle svého a svým způsobem, já bych určitě nechtěla, aby mi do toho někdo mluvil, a být jen pomocná síla by mě už vůbec nebavilo.

Je to blbina a žánr není zrovna můj šálek čaje, ale jak Vánoce jako téma ve hrách a filmech nesnáším, tak námět téhle hříčky je nevyhnutelně sympatický, grafika půvabná, design i v detailech precizní (je balzám na duši vidět, když někdo věnuje čistotě designu důslednou péči) a soundtrack prostě boží (pun intended). Janchorovo album Operace Sněhobíl mám na bandcampu koupené už roky a občas ho o Vánocích poslouchám, zahrát si hru mě donutila až DH.

Zklamání.

Myslela jsem si, že jako člověk, kterej miluje třídění a nachází uspokojení v tom, když každá věc má své místo, jsem pro tuhle hru cílovka. (Jako dítě jsem se každý prázdniny těšila na to, až přijedeme k babičce, já si tam vysypu na zem obrovskej pytel různorodejch knoflíků a strávím několik šťastných hodin jejich tříděním na hromádky podle barev a tvarů.) Ale nejsem. Protože o to v ní téměř vůbec nejde. Je to první hra, u které jsem zvažovala refund - jenže zrovna v té chvíli (po asi hodině a půl hraní, ve třetí kapitole z pěti) se objevilo pár levelů, které se tomu, co jsem od hry čekala, aspoň blížily, tak jsem jí chtěla dát ještě šanci; bohužel pak už to bylo jenom horší.

Podstata většiny levelů nespočívá v uspokojivém/úhledném seřazení předmětů nebo nalezení logického řešení puzzlu, ale v nalezení řešení/uspořádání, které si z nějakého důvodu autoři usmysleli, že je správné. Občas je to zábavné, často frustrující, občas to nedává žádný smysl. Hodně principů se opakuje (což by bylo v pořádku, kdyby to byly ty zábavné, ale to nejsou) a počet levelů je uměle natažený takovými trapnými a s proklamovaným tématem hry zcela nesouvisejícími trivialitami, jako je sestavení rozstříhaného obrázku. Nějaké to třídění podle barev je tam taky, jenže to je ve své podstatě primitivní, přičemž ale nepředstavuje základní nebo odpočinkové levely, ale ty "lepší", které aspoň nejsou dementní/frustrující/nesmyslné (jejichž poznávacím znakem je, že když konečně přijdete na to, co se po vás chce, nemáte radost, ale jen otráveně protočíte oči). Těch pár komplexnějších třídících levelů ze třetí části zmiňovaných výše jsou světlé výjimky.

Čím mě hra ještě zaujala a na co jsem se těšila, bylo využití tématu domácnosti, každodennosti. Jenže to se taky vyskytuje v míň než půlce levelů (převážně ve druhé a třetí kapitole) a navíc často není uchopené stylem "mimochodem si třídím při plnění domácích prací", ale "místo domácích prací dělám s věcma nesmyslný kraviny" (jako je třeba hadříkem čistit a rukou špinit nádobí tak, aby se mohlo seřadit podle stupně zašpiněnosti), což tu ideu dost podkopává. Vrcholem je pak čtvrtá kapitola Inner Nature, jejíž náplní je kromě uspořádávání mušlí a jiných přírodnin (často podle principu, který jsem odhalila až s nápovědou a proti kterému se má systematická duše všemi silami bouří) taky otrhávání listů kytkám a umisťování much do pavučiny - tyhle levely jsem přeskakovala, protože takové věci dělat odmítám (a dávat je do kapitoly s takovym názvem je buď velmi cynické nebo skoro chucpe). Většina levelů naštěstí přeskočit jde. Až skoro na konci jsem došla k levelu, kterej začíná hlazením kočky a naprosto jsem netušila, čím má pokračovat, a kterej přeskočit nešel. Pak jsem hru ještě občas zapla a chvilku se zkoušela vrátit k něčemu nedořešenému, ale musela jsem se do toho dost nutit.

Nakonec se mi nějak podařilo dostat na konec ("řešení" spočívalo v zoufalym klikání, dokud se něco náhodnýho nestalo, na pocitově téměř nekonečnym počtu po sobě následujících obrazovek; do spoileru to nedávám záměrně) a s úlevou hru odkládám jako dohranou. Kromě levelů přeskočených z principu a levelů, kde fakt jako vůbec netušim, co dělat, a ani mě to nijak zvlášť nezajímá, tam mám pár levelů, které si myslím, že jsem vyřešila, ale zřejmě mi chybí nějaká blbost, aby mi to hra uznala, jeden z půlky vyřešenej ostatním se vymykající puzzle, jehož dořešení by mě zajímalo, a pár neodhalanejch druhejch nebo třetích řešení - ale nechce se mi ani zkoušet je dotáhnout s pomocí nápovědy, protože ta taky funguje dost pochybně. Použila jsem ji párkrát: někdy opravdu naťukne a pomůže, ale jindy prostě vyplivne kompletní řešení, což je dost demotivující. V recenzích píšou, že na druhý/třetí řešení je taky nepoužitelná, protože obsahuje jenom jedno, obvykle to, který už člověk má.

Hodnocení neodráží ani tak moje zklamaná očekávání (to bych musela jít níž), jako fakt, že hrát A Little to the Left byla po většinu času prostě nuda střídaná otravou. Jedna recenze na steamu to trefně shrnuje: "I wasted an evening wishing it was something else." Protože kdybych si původně nemyslela, že to něco jiného je, tak tu hru v první řadě vůbec nekoupím, a kdybych s každým levelem nedoufala, že se to přece jenom zlepší, tak takhle nezáživnou hru vůbec nehraju. (Bohužel se obávám, že jsem možná dost pitomá na to, abych si, až bude někdy ve slevě, koupila i DLCčko v naivní víře, že tam těch povedených levelů bude třeba víc.)

Jo a ani tu kočku nemůžu počítat mezi klady, protože je jí tam dost málo a skoro výhradně figuruje v těch otravnějších levelech.

Zážitek z rodu nepopsatelných.

Na The Other Half mě na potkání upoutala její prazvláštní atmosféra. V jedné z citací z recenzí uvedených v popisu jsem si přečetla, že je to hra, která vás bez varování popadne, spolkne a vyplivne sežvýkané a omlácené jako ze ždímačky. Pak jsem pustila demo a po kratičkém úvodu nechápavě postupovala od jednoho souboje sestávajícího z vysílání střel a později i uhýbání ke druhému a ptala se, tohle že má být ono? Přesto, a nedokázala bych říct, proč vlastně, jsem si hru koupila, znovu prošla pasáží známou z dema, hrála dál a ještě chvíli si nebyla jistá, jestli mě to vůbec baví a jestli to má cenu hrát. A mezitím nenápadně, skoro nepozorovatelně a s pozvolna narůstající intenzitou mi The Other Half různými drobnostmi a náznaky dávala najevo, že ano, až jsem se přistihla, že hraju téměř bez dechu, zcela ponořená do příběhu a sevřená strachem, protože v kterémsi momentu mi najednou docvaklo, že a čeho se mám bát. Doufala jsem, že se mýlím, že to, co se bojím, že se stalo, se nestalo, a zároveň žasla nad tím, jak hra pracuje se žánrovými klišé a pomalu a nepostřehnutelně je přetváří a převrací v nečekané a jak mnohé detaily, zdánlivě jen ornamentální a zábavné, nabývají na významu. A všechno dohromady nějak dávalo smysl, přestože kdybych své pocity měla vyjádřit slovy, zněla by nejspíš "co to sakra do háje má být?". Něco takového jsem doposud nikde nepotkala. Scéna často zmiňovaná coby vrchol a zlom byla pro mě přece jen snad zbytečně doslovná, ale to je nepodstatná výtka. Dohrála jsem vyždímaná a omlácená a omráčená. Konkrétnější nebudu, protože kdybyste se rozhodli si tuhle hru zahrát, nechci vám to zkazit.

Pokud jste připraveni vystoupit ze své komfortní zóny, The Other Half jednoznačně doporučuju, ale s varováním - obzvlášt pro toho, kdo má s něčím podobným zkušenost ze skutečného života, by mohla být až příliš sugestivní.

Stylová hříčka, která potěší, pokud od ní nečekáte víc.

Western Press jsem si koupila, protože mě nadchla přesvědčivá westernová stylizace a zlákal dojem, že půjde o typing game, které miluju, a přitom je jich tak málo. Příslib prvního byl naplněn beze zbytku - grafika, hudba a celkový ráz vytvářejí a hráči zprostředkovávají dokonalou atmosféru Divokého západu. Hra stojí za spuštění už jen kvůli krásným filmovým titulkům / intru (i když já osobně bych se obešla bez toho hlubokého "trailerového" významy obtěžkaného hlasu vypravěče) a stylu se nezpronevěřuje ani po nich. Gameplay spočívá v duelech s přesně deseti protivníky a skrývá se pod volbou Skill Tester. Protivníci - indiáni, floutci, dámy, kněz a další - jsou výborní, každý má svou osobnost, své prostředí a své kousavé hlášky/urážky, kterými vás během souboje častuje (stejně jako vy jeho), vy sami máte na výběr z více různých postav, za které můžete hrát, a výběr se s poraženými protivníky postupně rozšiřuje (můžete si také zdarma stáhnout jako DLC postavu Heavyho, vytvořit si v editoru postavu či prostředí podle svých představ nebo si ve workshopu stáhnout ty vytvořené ostatními hráči - já si vybrala mimozemšťana a Doktora Who). Je to všechno strašně okouzlující, ale je tomu rychle konec. Pokud byl single player mód myšlený pouze jako trenažér pro multiplayer, dává to asi smysl, ale protože na serverech nikdo není, je to vlastně všechno a je to zoufale málo.

Existuje tu sice ještě možnost turnajů s boty, u nichž si můžete nadefinovat různě vysokou úroveň schopností, ale ani ta toho ve skutečnosti moc nenabízí, protože v časovém módu turnaj ve výsledku sestává z pár vašich duelů ničím se zvlášť nelišících od těch už odehraných a z nekonečně dlouhých prostojů při čekání, až nezbytné duely odehrají boti mezi sebou (a to i pokud souboje jako takové přeskakujete - přičemž si hra neodpustí komentáře typu "Někam spěcháš?" - protože loadingy / animace / představení protivníků / oslavy vítězů jsou při neustálém opakování v úhrnu dlouhé skoro k nepřečkání), zatímco v paměťovém módu i při nastavené obtížnosti "very hard" váš protivník začne někde okolo desetipísmenné řady dělat chyby, takže pokud například chcete splnit achievement "zapamatovat si dvacetičlennou řadu", musíte se v té chvíli přestat snažit být bezchybní a začít se snažit dělat přesně stejný počet chyb jako on, aby duel neskončil (z mých několika pokusů se mi zdá, že v tom není neměnný pattern, který by bylo možné vysledovat, zapamatovat si, a pak se jím řídit, ale že je to v daném rámci náhodné, i když jistá si tím nejsem), což tedy je opravdová výzva, pro mě pro neúnosnost již zmiňovaných vše protahujících prostojů příliš velká. (K ilustraci pojmu "neúnosná délka" může posloužit in-game statistika "time duelled", zachycující čistý čas, po který hráč skutečně hrál - při mých necelých 5 odehraných hodinách je to pouhých 12 minut.)

Možná pokud byste měli k dispozici člena rodiny s kontrolerem nebo kamaráda, který by si s vámi zahrál po síti, mohlo by to být jiné, já jsem hru po příliš brzkém konci "kampaně" a víc než desítce nakonec vždy (nikoli z důvodu obtížnosti) frustrujících turnajů nerada opustila. Občas se do ní zkouším vrátit a vždycky si mě okamžitě znova podmaní, ale ono v ní prostě není už co hrát.

Na závěr ještě poznámku - parametry typing game (alespoň pro mě) Western Press nesplňuje, protože se vždycky strašně načekáte, než se dostanete k napsání toho jednoho soubojového slova. (Jak stojí v jedné steamové recenzi: "It's good for testing out your 1 word bursting speed however.")

Myslím, že jsem člověk poměrně vstřícný k netradičním konceptům, v umění obecně, i konkrétně ve hrách, akci nepotřebuju vůbec, a na Mountain jsem se těšila a šetřila si ji na správný čas a náladu. Ale nic z toho, o čem se píše v pozitivních recenzích, jsem v ní nenašla. Z mého pohledu je tahle hra o hoře úplně plochá.

Je pravda, že jsem ji hrála jen něco přes dvě hodiny (přičemž mezi dvěma z několika spuštění se mi postup / stav hory neuložil, netuším proč), takže je teoreticky možné, že během dalších hodin by se v ní něco zajímavého stalo, ale na to, abych jí je věnovala, nemám nervy; mohla bych ji samozřejmě nechat běžet na pozadí a občas se podívat, jaké zrovna máme roční období a kolik bordelu na hoře přibylo, ale to u mě není hraní - smyslem by přece mělo být do hry se ponořit. A kdykoli jsem se o to pokusila, výsledkem bylo jen stoupající naštvání, jak je to celé pitomé (tolik k občas v recenzích zmiňovanému zenovému zážitku). Polovinu achievementů jsem dostala nevim za co a vrcholný okamžik celé hry byl, když se mi podařilo prohodit horou auto a sledovat ho, jak mizí ve vesmíru (nemám zdání, jestli to má jít, nebo to byl kiks).

Nejhorší ze všeho jsou jalové kecy prezentované jako myšlenky hory - dají se sice vypnout, ale to není argument; je to jedna z mála věcí, které hra nabízí, a jestliže by vás měla ponoukat k zamyšlení (protože k čemu jinému by měla být), a přitom sama, dostane-li možnost, předkládá takové texty, jaké předkládá, znamená to, že zkrátka nemá naprosto co říct. Tisíc a jedna variace na "ztotožňuji se s touto hvězdnou nocí" a "jsem potěšena tímto deštivým dnem", jako vrchol sofistikovanosti a hloubky po opětovném zapnutí myšlenka "kde jsem to teď byla? existuju vůbec?" a pak vám po čtvrthodině, kdy na zkoušku neděláte nic, hora žijící v pomalém, geologickém čase sdělí: "Nuuuuudaaaaaaaa." To jako vážně?

Shrnutí: Mountain nijak zvlášť pěkně nevypadá, zábavná není, inspirativní není a irituje svou hloupostí.

Dangerous High School Girls in Trouble! je nesmírně rozporuplná hra. Na první pohled vás očaruje humorem, grafikou a atmosférou a rychle vtáhne do děje. A pak vás tím napínavým dějem neúprosně táhne a cestou ubíjí úmornou, repetitivní a frustrující mechanikou a nechává čím dál víc nevěřícně žasnout, kam jste se to probůh vlastně dostali.

Úplný začátek, kdy je virtuálně položena na stůl ošoupaná krabice s deskovkou, stanoví náladu a té se hra drží. Volba vůdkyně party a najmutí dalších dívek proběhnou bez zbytečných průtahů a pak skočíte rovnýma nohama do příběhu, odehrávajícího se nejprve jenom na školních pozemcích, a přitom jste nenásilně seznámeni se všemi pěti minihrami, které se takhle napoprvé jeví jako zábavné. (Pro účely psaní komentáře jsem začala novou hru s jinými děvčaty a okamžitě mě zase chytla; kdybych nevěděla, co přijde pak, měla bych chuť zahrát si to znovu.) Příběh vás postupně zavede do dalších lokací, takže se vaše pole působnosti rozšíří na celé městečko, je čím dál tím víc spletitý (až zamotaný) a zasahuje čím dál tím víc do minulosti až k založení Brigitonu. Já jsem hru dohrála za 18 hodin, složených z téměř veškerého volného času během necelého týdne, protože se od ní prakticky nešlo odtrhnout, pokud mě k tomu zrovna sama nedonutila přílišnou otravností.

Nejdřív ty méně podstatné věci. První vada na kráse je pohyb po desce realizovaný buď šipkami nebo umístěním kurzoru na okraj obrazovky, který je dost pomalý, což v kombinaci s tím, že vždy vidíte jen poměrně malý výsek hrací plochy, znepříjemňuje hru víc, než by člověk čekal. Druhá drobnost, která začne vadit až o něco později, je nemožnost přerušit jednou zahájenou interakci s protivníky, takže v případě jakékoli chyby se musíte nejdřív proklikat ke konci, než se lze pokusit chybu napravit, a někdy to trvá celou věčnost (pokud třeba v uzlovém bodě hry neuváženě pošlete do souboje královnu, ona prohraje, některá z ostatních dívek se za ni obětuje a vy víte, že takhle to nechcete, stejně musíte absolvovat další královnin souboj, pokud opět prohraje, tak ještě další a ještě další, dokud buď nevyhrajete nebo vám nedojdou dívky, pak teprv si můžete nahrát před soubojem uloženou pozici).

A pak jsou tu samotné minihry, které vlastně tvoří soubojový systém tohohle RPG. Co asi mělo být svou netradičností osvěžením, ve skutečnosti po čase začne hru táhnout strašlivě ke dnu. Jde o čtyři základní hry a flirt navíc. Ve všech má velkou roli náhoda a jsou ve své podstatě primitivní, přesto mi, přiznám se, podrobnosti pravidel často nebyly úplně jasné a jak funguje gambit, což je podivná, složitější variace na kámen-nůžky-papír, jsem nepochopila do konce hry, a to jsem jeho "partií" musela odehrát mnoho desítek (že je tohle vůbec možné, mluví samo za sebe). Kromě něj je tu ještě něco jako poker (fib), nejjednodušší, ale na náhodě závislý téměř totálně, takže nepříliš zábavný; něco jako šibenice (expose), při které pomocí srdcí, kár, piků a křížů odhalujete jednotlivá slova vět a když vám symboly dojdou, zbytek musíte dohádat - tímhle způsobem většinou zjistíte něčí tajemství nebo důležitou informaci a docela mě to (v malém množství) bavilo, i když podle jakého klíče přesně se symboly v závislosti na vlastnostech dívky přidělují, jsem neodhalila; a výměna urážek (taunt), která trochu připomíná sword fighting v Monkey Islandu a byla asi nejzábavnější, i když se kvůli získání správných odpovědí občas člověk hodně nachodil (a urážet stejnýma průpovídkama spolužačku i starostu je trochu divný). Docela zábavný je i flirt, při němž musíte odhalit vzorec, podle kterého je třeba (opět za použití karetních symbolů) chlapci odpovídat, jenom si často potřebné symboly vyplácáte, když stylem pokus-omyl (jinak to nejde) po vzorci pátráte, takže už partii nemůžete vítězně dohrát, a já osobně měla problém s výsledkem flirtu (o tom později).

Na wiki stránce hry jsem se dočetla, že autorův záměr byl zaujmout "both experienced, casual gamers, and core gamers who like variety and novelty in their games" - podle mého se mu povedlo pro obě skupiny vytvořit vzácně nepříjemnou herní zkušenost: casual hraní je znemožněné vtažením do příběhu (přímo ve hře autoři jako tip doporučují hrát po malých kouscích, vždycky jen pár miniher - to vůbec nechápu a neumím si představit, že by někdo právě tuhle hru hrál tímhle způsobem, že by ji zapínal kvůli tomu, aby si po práci zahrál pár partií ne zrovna optimálně nadesignovaných casual hříček), naproti tomu hráč, kterého žene příběh, který prozkoumává lokace a mluví s lidmi, musí brzo při téměř každém rozhovoru nebo setkání zatínat zuby, když je v jeho rámci potřeba se už zas, postopadesátý, proklikat simplicistní variací na poker a doufat, že člověku náhodná výhra umožní dostat se v ději o kousek dál.

Děvčata ze své party si člověk rychle zamiluje a záleží mu na nich, takže když pak o některou z nich kvůli nějaké hlouposti přijde, je mu to dost líto (začínala jsem proto dvakrát znova, než jsem se naučila dostatečně často ukládat do různých dohrávek).

Kromě děvčat, která můžete zlanařit do party, děvčat, se kterými máte konflikty, ostatních děvčat, učitelů, úctyhodných i méně úctyhodných měšťanů a dalších dospělých potkáváte taky chlapce, se kterými můžete flirtovat, a když vám to půjde, tak je i sbalit. Ale radost z toho, když se vám podaří okouzlit opravdového sympaťáka - většina hochů se mi spíš nelíbila a uspět ve flirtovací minihře úplně jednoduché není - brzy zkalí poznání, že všichni do jednoho slouží ve skutečnosti jen jako předmět na jedno (opakované) použití. (Abych byla přesná, jeden z nich kromě toho ještě o dost později vystupuje v jisté opravdu nepěkné roli v rámci příběhu.) Když se děvče dostane do problémů a z vaší party by kvůli tomu vypadlo, může se za ně její chlapec obětovat, jejím chlapcem tím ale být přestane. Můžete ho pak potkat znovu a kterákoli z vašich dívek ho může znovu sbalit a znovu použít. Životní filosofii, kterou takové pojetí demonstruje, radši komentovat nebudu, zážitek ze hry, v níž mezilidské vztahy hrají důležitou roli, to pokazí.

Hudba je dobová a většinou fajn, i když pokud hrajete delší dobu v kuse, můžou vám některé opakující se kousky začít lézt na nervy.

No a příběh, ten klame tělem, jenže ne tak, že byste to ocenili, ale tak, že se v průběhu hraní cítíte čím dál tím víc zmatení a na konci podvedení a zrazení. Možná to byl i záměr, ale výsledkem je každopádně nepříjemná pachuť a pocit, že jste se hraním tak trochu ušpinili a ulepili. Hra se od začátku tváří a působí jako lehká zábavná hříčka - podtrhuje to grafika, hudba i humor a opět můžeme také citovat autora: "It is definitely a light-hearted experience, a sit-back, relax and laugh experience." Tomu se opravdu lze jenom hodně hořce zasmát (na druhou stranu pokud svou hru opravdu takhle vnímá, asi to dost vysvětluje), protože po nějaké době, kdy už jste v dívčím vyšetřování příliš zaangažovaní a prostě se musíte dovědět, co za tím vším vězí, co se to v městečku podivného děje a v minulosti dělo a proč se vám sakra děvčata, kterým jste v dobré víře pomohly získat jejich vyvolené, od svatby obloukem vyhýbají, zjistíte, že i úsměvně praštěné zápletky jako starostův zákaz používání skákacích tyčí mají nepěkné důsledky a znepokojivé konotace a že jste najednou zabředlí v příběhu o těch nejhorších stránkách politiky, sexuálním násilí a prohnilosti systému, v němž se mnoha lidem děly a dějí opravdu hnusné věci a v němž žádný člověk není dobrý. Lehký tón ale zůstává a ve výsledku působí bezcitně a krutě. Navíc hra dlouho budí zdání, že stojí na straně feminismu a ženské samostatnosti ("girl power"), ale konečné vyznění je přesně opačné. Slogan "this is the game where good girls get better by being bad" zní sice moc pěkně, ale i pokud bychom mu s oběma očima zavřenýma přiznali jakous takous faktickou platnost (pokud "being bad" znamená být drzá na dospělé a courat po městě v době nočního zákazu vycházení), co je hra zač, nevystihuje ani náhodou. Ve skutečnosti vám Dangerous High School Girls in Trouble! s příjemným úsměvem za zvuku ragtimu naservírují cynismus nejhrubšího zrna a plivnou na boty.

Hra - zázrak. Úchvatná a unikátní.

Jednoduchý princip ve službách nekonečné obrazotvornosti. Fascinující, nejednoznačný a znepokojivý příběh. Překrásné obrazy. Všechno do sebe zapadá, prostory a časy přecházejí jeden v druhý. Dlouhé je to přesně tak, jak to dlouhé má být.

Nenápadný skvost.

Hra založená na jednoduchém principu dovedeném k dokonalosti. Má jen deset úrovní, ale poslední tři dají opravdu hodně zabrat, a (nejen) díky způsobu, jakým vytváří hudbu za pochodu, se k ní lze i po dohrání znovu a znovu vracet, nikdy neomrzí.

Vizuálně krásná a zábavná hra s neběžnou mechanikou a zbytečným přívažkem příběhu, který je zprostředkován metaforickými texty pronášenými naléhavě zlomeným hlasem a který lze naštěstí v podstatě ignorovat. Objevování a prozkoumávání papírového světa je radost, souboje jsou návykové, postupně získávaná magie různých živlů přináší do boje možnost (a někdy nutnost) kombinací a na mapě odemyká dříve uzavřené cesty, tematicky vázaná slovní zásoba vás obohatí a občas pobaví (a dorazit jednoho z hadů v pokročilé fázi hry napsáním pětačtyřicetipísmenného názvu plicní nemoci bylo opojný).

Hrála jsem anglickou verzi.

Skvělá, působivá, vtáhne vás a nepustí.

Zážitek z hraní budou mít různý lidi různej, v závislosti na tom, kudy se budou ubírat jejich myšlenky a asociace, i na tom, jak obecně zpracovávaj nový informace a vjemy - patří ke kladům hry, že s tím počítá a pracuje. Já na první dobrou hltala příběh, jedno video za druhým, dokud nebylo jasný, co se zhruba stalo. Teprv pak jsem si začla skutečně všímat dat a časů, oblečení a účesů, pouštěla některý videa znova a znova, vzala si papír a zapisovala slova, který bylo potřeba vyzkoušet, taky mě najednou napadlo jiný možný vysvětlení základní zápletky. Přemýšlela jsem o tom všem několik následujících dní.

Krátká, ale půvabná a vtipná. Z principu žánru hidden object znovuhratelná (nemáte-li fotografickou paměť). Srovnání s výrazně delší The Tiny Bang Story snese v ostatních ohledech směle.

Tématem sympatická hra s pěknou grafikou a spoustou iritujících detailů.

K ovládání mám jen jednu výtku: typy skoku, ze kterých máte při spuštění na výběr (a působí to jako čistě preferenční volba), nejsou rovnocenné - s tím vysokým, elegantnějším, se na některá místa nelze dostat.