Dangerous High School Girls in Trouble! je nesmírně rozporuplná hra. Na první pohled vás očaruje humorem, grafikou a atmosférou a rychle vtáhne do děje. A pak vás tím napínavým dějem neúprosně táhne a cestou ubíjí úmornou, repetitivní a frustrující mechanikou a nechává čím dál víc nevěřícně žasnout, kam jste se to probůh vlastně dostali.

Úplný začátek, kdy je virtuálně položena na stůl ošoupaná krabice s deskovkou, stanoví náladu a té se hra drží. Volba vůdkyně party a najmutí dalších dívek proběhnou bez zbytečných průtahů a pak skočíte rovnýma nohama do příběhu, odehrávajícího se nejprve jenom na školních pozemcích, a přitom jste nenásilně seznámeni se všemi pěti minihrami, které se takhle napoprvé jeví jako zábavné. (Pro účely psaní komentáře jsem začala novou hru s jinými děvčaty a okamžitě mě zase chytla; kdybych nevěděla, co přijde pak, měla bych chuť zahrát si to znovu.) Příběh vás postupně zavede do dalších lokací, takže se vaše pole působnosti rozšíří na celé městečko, je čím dál tím víc spletitý (až zamotaný) a zasahuje čím dál tím víc do minulosti až k založení Brigitonu. Já jsem hru dohrála za 18 hodin, složených z téměř veškerého volného času během necelého týdne, protože se od ní prakticky nešlo odtrhnout, pokud mě k tomu zrovna sama nedonutila přílišnou otravností.

Nejdřív ty méně podstatné věci. První vada na kráse je pohyb po desce realizovaný buď šipkami nebo umístěním kurzoru na okraj obrazovky, který je dost pomalý, což v kombinaci s tím, že vždy vidíte jen poměrně malý výsek hrací plochy, znepříjemňuje hru víc, než by člověk čekal. Druhá drobnost, která začne vadit až o něco později, je nemožnost přerušit jednou zahájenou interakci s protivníky, takže v případě jakékoli chyby se musíte nejdřív proklikat ke konci, než se lze pokusit chybu napravit, a někdy to trvá celou věčnost (pokud třeba v uzlovém bodě hry neuváženě pošlete do souboje královnu, ona prohraje, některá z ostatních dívek se za ni obětuje a vy víte, že takhle to nechcete, stejně musíte absolvovat další královnin souboj, pokud opět prohraje, tak ještě další a ještě další, dokud buď nevyhrajete nebo vám nedojdou dívky, pak teprv si můžete nahrát před soubojem uloženou pozici).

A pak jsou tu samotné minihry, které vlastně tvoří soubojový systém tohohle RPG. Co asi mělo být svou netradičností osvěžením, ve skutečnosti po čase začne hru táhnout strašlivě ke dnu. Jde o čtyři základní hry a flirt navíc. Ve všech má velkou roli náhoda a jsou ve své podstatě primitivní, přesto mi, přiznám se, podrobnosti pravidel často nebyly úplně jasné a jak funguje gambit, což je podivná, složitější variace na kámen-nůžky-papír, jsem nepochopila do konce hry, a to jsem jeho "partií" musela odehrát mnoho desítek (že je tohle vůbec možné, mluví samo za sebe). Kromě něj je tu ještě něco jako poker (fib), nejjednodušší, ale na náhodě závislý téměř totálně, takže nepříliš zábavný; něco jako šibenice (expose), při které pomocí srdcí, kár, piků a křížů odhalujete jednotlivá slova vět a když vám symboly dojdou, zbytek musíte dohádat - tímhle způsobem většinou zjistíte něčí tajemství nebo důležitou informaci a docela mě to (v malém množství) bavilo, i když podle jakého klíče přesně se symboly v závislosti na vlastnostech dívky přidělují, jsem neodhalila; a výměna urážek (taunt), která trochu připomíná sword fighting v Monkey Islandu a byla asi nejzábavnější, i když se kvůli získání správných odpovědí občas člověk hodně nachodil (a urážet stejnýma průpovídkama spolužačku i starostu je trochu divný). Docela zábavný je i flirt, při němž musíte odhalit vzorec, podle kterého je třeba (opět za použití karetních symbolů) chlapci odpovídat, jenom si často potřebné symboly vyplácáte, když stylem pokus-omyl (jinak to nejde) po vzorci pátráte, takže už partii nemůžete vítězně dohrát, a já osobně měla problém s výsledkem flirtu (o tom později).

Na wiki stránce hry jsem se dočetla, že autorův záměr byl zaujmout "both experienced, casual gamers, and core gamers who like variety and novelty in their games" - podle mého se mu povedlo pro obě skupiny vytvořit vzácně nepříjemnou herní zkušenost: casual hraní je znemožněné vtažením do příběhu (přímo ve hře autoři jako tip doporučují hrát po malých kouscích, vždycky jen pár miniher - to vůbec nechápu a neumím si představit, že by někdo právě tuhle hru hrál tímhle způsobem, že by ji zapínal kvůli tomu, aby si po práci zahrál pár partií ne zrovna optimálně nadesignovaných casual hříček), naproti tomu hráč, kterého žene příběh, který prozkoumává lokace a mluví s lidmi, musí brzo při téměř každém rozhovoru nebo setkání zatínat zuby, když je v jeho rámci potřeba se už zas, postopadesátý, proklikat simplicistní variací na poker a doufat, že člověku náhodná výhra umožní dostat se v ději o kousek dál.

Děvčata ze své party si člověk rychle zamiluje a záleží mu na nich, takže když pak o některou z nich kvůli nějaké hlouposti přijde, je mu to dost líto (začínala jsem proto dvakrát znova, než jsem se naučila dostatečně často ukládat do různých dohrávek).

Kromě děvčat, která můžete zlanařit do party, děvčat, se kterými máte konflikty, ostatních děvčat, učitelů, úctyhodných i méně úctyhodných měšťanů a dalších dospělých potkáváte taky chlapce, se kterými můžete flirtovat, a když vám to půjde, tak je i sbalit. Ale radost z toho, když se vám podaří okouzlit opravdového sympaťáka - většina hochů se mi spíš nelíbila a uspět ve flirtovací minihře úplně jednoduché není - brzy zkalí poznání, že všichni do jednoho slouží ve skutečnosti jen jako předmět na jedno (opakované) použití. (Abych byla přesná, jeden z nich kromě toho ještě o dost později vystupuje v jisté opravdu nepěkné roli v rámci příběhu.) Když se děvče dostane do problémů a z vaší party by kvůli tomu vypadlo, může se za ně její chlapec obětovat, jejím chlapcem tím ale být přestane. Můžete ho pak potkat znovu a kterákoli z vašich dívek ho může znovu sbalit a znovu použít. Životní filosofii, kterou takové pojetí demonstruje, radši komentovat nebudu, zážitek ze hry, v níž mezilidské vztahy hrají důležitou roli, to pokazí.

Hudba je dobová a většinou fajn, i když pokud hrajete delší dobu v kuse, můžou vám některé opakující se kousky začít lézt na nervy.

No a příběh, ten klame tělem, jenže ne tak, že byste to ocenili, ale tak, že se v průběhu hraní cítíte čím dál tím víc zmatení a na konci podvedení a zrazení. Možná to byl i záměr, ale výsledkem je každopádně nepříjemná pachuť a pocit, že jste se hraním tak trochu ušpinili a ulepili. Hra se od začátku tváří a působí jako lehká zábavná hříčka - podtrhuje to grafika, hudba i humor a opět můžeme také citovat autora: "It is definitely a light-hearted experience, a sit-back, relax and laugh experience." Tomu se opravdu lze jenom hodně hořce zasmát (na druhou stranu pokud svou hru opravdu takhle vnímá, asi to dost vysvětluje), protože po nějaké době, kdy už jste v dívčím vyšetřování příliš zaangažovaní a prostě se musíte dovědět, co za tím vším vězí, co se to v městečku podivného děje a v minulosti dělo a proč se vám sakra děvčata, kterým jste v dobré víře pomohly získat jejich vyvolené, od svatby obloukem vyhýbají, zjistíte, že i úsměvně praštěné zápletky jako starostův zákaz používání skákacích tyčí mají nepěkné důsledky a znepokojivé konotace a že jste najednou zabředlí v příběhu o těch nejhorších stránkách politiky, sexuálním násilí a prohnilosti systému, v němž se mnoha lidem děly a dějí opravdu hnusné věci a v němž žádný člověk není dobrý. Lehký tón ale zůstává a ve výsledku působí bezcitně a krutě. Navíc hra dlouho budí zdání, že stojí na straně feminismu a ženské samostatnosti ("girl power"), ale konečné vyznění je přesně opačné. Slogan "this is the game where good girls get better by being bad" zní sice moc pěkně, ale i pokud bychom mu s oběma očima zavřenýma přiznali jakous takous faktickou platnost (pokud "being bad" znamená být drzá na dospělé a courat po městě v době nočního zákazu vycházení), co je hra zač, nevystihuje ani náhodou. Ve skutečnosti vám Dangerous High School Girls in Trouble! s příjemným úsměvem za zvuku ragtimu naservírují cynismus nejhrubšího zrna a plivnou na boty.