A Little to the Left je sbírka logických hádanek zčásti zasazená do domácnosti mezi předměty denní potřeby. Některé z hádanek spočívají v uspořádávání věcí podle určitého vzorce, některé mají více řešení, všechna přesně daná. Součástí některých hádanek je výskyt kočky, která hráči buď překáží v činnosti, nebo je jeho úkolem odstranit stopy, které po sobě zanechala.
Ve hře se nachází přes 75 hádanek rozdělených do pěti kapitol a navíc se každý den vytváří nová denní hádanka, která je vždy variací na některou ve hře obsaženou.
hatifnat
Zklamání.
Myslela jsem si, že jako člověk, kterej miluje třídění a nachází uspokojení v tom, když každá věc má své místo, jsem pro tuhle hru cílovka. (Jako dítě jsem se každý prázdniny těšila na to, až přijedeme k babičce, já si tam vysypu na zem obrovskej pytel různorodejch knoflíků a strávím několik šťastných hodin jejich tříděním na hromádky podle barev a tvarů.) Ale nejsem. Protože o to v ní téměř vůbec nejde. Je to první hra, u které jsem zvažovala refund - jenže zrovna v té chvíli (po asi hodině a půl hraní, ve třetí kapitole z pěti) se objevilo pár levelů, které se tomu, co jsem od hry čekala, aspoň blížily, tak jsem jí chtěla dát ještě šanci; bohužel pak už to bylo jenom horší.
Podstata většiny levelů nespočívá v uspokojivém/úhledném seřazení předmětů nebo nalezení logického řešení puzzlu, ale v nalezení řešení/uspořádání, které si z nějakého důvodu autoři usmysleli, že je správné. Občas je to zábavné, často frustrující, občas to nedává žádný smysl. Hodně principů se opakuje (což by bylo v pořádku, kdyby to byly ty zábavné, ale to nejsou) a počet levelů je uměle natažený takovými trapnými a s proklamovaným tématem hry zcela nesouvisejícími trivialitami, jako je sestavení rozstříhaného obrázku. Nějaké to třídění podle barev je tam taky, jenže to je ve své podstatě primitivní, přičemž ale nepředstavuje základní nebo odpočinkové levely, ale ty "lepší", které aspoň nejsou dementní/frustrující/nesmyslné (jejichž poznávacím znakem je, že když konečně přijdete na to, co se po vás chce, nemáte radost, ale jen otráveně protočíte oči). Těch pár komplexnějších třídících levelů ze třetí části zmiňovaných výše jsou světlé výjimky.
Čím mě hra ještě zaujala a na co jsem se těšila, bylo využití tématu domácnosti, každodennosti. Jenže to se taky vyskytuje v míň než půlce levelů (převážně ve druhé a třetí kapitole) a navíc často není uchopené stylem "mimochodem si třídím při plnění domácích prací", ale "místo domácích prací dělám s věcma nesmyslný kraviny" (jako je třeba hadříkem čistit a rukou špinit nádobí tak, aby se mohlo seřadit podle stupně zašpiněnosti), což tu ideu dost podkopává. Vrcholem je pak čtvrtá kapitola Inner Nature, jejíž náplní je kromě uspořádávání mušlí a jiných přírodnin (často podle principu, který jsem odhalila až s nápovědou a proti kterému se má systematická duše všemi silami bouří) taky otrhávání listů kytkám a umisťování much do pavučiny - tyhle levely jsem přeskakovala, protože takové věci dělat odmítám (a dávat je do kapitoly s takovym názvem je buď velmi cynické nebo skoro chucpe). Většina levelů naštěstí přeskočit jde. Až skoro na konci jsem došla k levelu, kterej začíná hlazením kočky a naprosto jsem netušila, čím má pokračovat, a kterej přeskočit nešel. Pak jsem hru ještě občas zapla a chvilku se zkoušela vrátit k něčemu nedořešenému, ale musela jsem se do toho dost nutit.
Nakonec se mi nějak podařilo dostat na konec ("řešení" spočívalo v zoufalym klikání, dokud se něco náhodnýho nestalo, na pocitově téměř nekonečnym počtu po sobě následujících obrazovek; do spoileru to nedávám záměrně) a s úlevou hru odkládám jako dohranou. Kromě levelů přeskočených z principu a levelů, kde fakt jako vůbec netušim, co dělat, a ani mě to nijak zvlášť nezajímá, tam mám pár levelů, které si myslím, že jsem vyřešila, ale zřejmě mi chybí nějaká blbost, aby mi to hra uznala, jeden z půlky vyřešenej ostatním se vymykající puzzle, jehož dořešení by mě zajímalo, a pár neodhalanejch druhejch nebo třetích řešení - ale nechce se mi ani zkoušet je dotáhnout s pomocí nápovědy, protože ta taky funguje dost pochybně. Použila jsem ji párkrát: někdy opravdu naťukne a pomůže, ale jindy prostě vyplivne kompletní řešení, což je dost demotivující. V recenzích píšou, že na druhý/třetí řešení je taky nepoužitelná, protože obsahuje jenom jedno, obvykle to, který už člověk má.
Hodnocení neodráží ani tak moje zklamaná očekávání (to bych musela jít níž), jako fakt, že hrát A Little to the Left byla po většinu času prostě nuda střídaná otravou. Jedna recenze na steamu to trefně shrnuje: "I wasted an evening wishing it was something else." Protože kdybych si původně nemyslela, že to něco jiného je, tak tu hru v první řadě vůbec nekoupím, a kdybych s každým levelem nedoufala, že se to přece jenom zlepší, tak takhle nezáživnou hru vůbec nehraju. (Bohužel se obávám, že jsem možná dost pitomá na to, abych si, až bude někdy ve slevě, koupila i DLCčko v naivní víře, že tam těch povedených levelů bude třeba víc.)
Jo a ani tu kočku nemůžu počítat mezi klady, protože je jí tam dost málo a skoro výhradně figuruje v těch otravnějších levelech.
Myslela jsem si, že jako člověk, kterej miluje třídění a nachází uspokojení v tom, když každá věc má své místo, jsem pro tuhle hru cílovka. (Jako dítě jsem se každý prázdniny těšila na to, až přijedeme k babičce, já si tam vysypu na zem obrovskej pytel různorodejch knoflíků a strávím několik šťastných hodin jejich tříděním na hromádky podle barev a tvarů.) Ale nejsem. Protože o to v ní téměř vůbec nejde. Je to první hra, u které jsem zvažovala refund - jenže zrovna v té chvíli (po asi hodině a půl hraní, ve třetí kapitole z pěti) se objevilo pár levelů, které se tomu, co jsem od hry čekala, aspoň blížily, tak jsem jí chtěla dát ještě šanci; bohužel pak už to bylo jenom horší.
Podstata většiny levelů nespočívá v uspokojivém/úhledném seřazení předmětů nebo nalezení logického řešení puzzlu, ale v nalezení řešení/uspořádání, které si z nějakého důvodu autoři usmysleli, že je správné. Občas je to zábavné, často frustrující, občas to nedává žádný smysl. Hodně principů se opakuje (což by bylo v pořádku, kdyby to byly ty zábavné, ale to nejsou) a počet levelů je uměle natažený takovými trapnými a s proklamovaným tématem hry zcela nesouvisejícími trivialitami, jako je sestavení rozstříhaného obrázku. Nějaké to třídění podle barev je tam taky, jenže to je ve své podstatě primitivní, přičemž ale nepředstavuje základní nebo odpočinkové levely, ale ty "lepší", které aspoň nejsou dementní/frustrující/nesmyslné (jejichž poznávacím znakem je, že když konečně přijdete na to, co se po vás chce, nemáte radost, ale jen otráveně protočíte oči). Těch pár komplexnějších třídících levelů ze třetí části zmiňovaných výše jsou světlé výjimky.
Čím mě hra ještě zaujala a na co jsem se těšila, bylo využití tématu domácnosti, každodennosti. Jenže to se taky vyskytuje v míň než půlce levelů (převážně ve druhé a třetí kapitole) a navíc často není uchopené stylem "mimochodem si třídím při plnění domácích prací", ale "místo domácích prací dělám s věcma nesmyslný kraviny" (jako je třeba hadříkem čistit a rukou špinit nádobí tak, aby se mohlo seřadit podle stupně zašpiněnosti), což tu ideu dost podkopává. Vrcholem je pak čtvrtá kapitola Inner Nature, jejíž náplní je kromě uspořádávání mušlí a jiných přírodnin (často podle principu, který jsem odhalila až s nápovědou a proti kterému se má systematická duše všemi silami bouří) taky otrhávání listů kytkám a umisťování much do pavučiny - tyhle levely jsem přeskakovala, protože takové věci dělat odmítám (a dávat je do kapitoly s takovym názvem je buď velmi cynické nebo skoro chucpe). Většina levelů naštěstí přeskočit jde. Až skoro na konci jsem došla k levelu, kterej začíná hlazením kočky a naprosto jsem netušila, čím má pokračovat, a kterej přeskočit nešel. Pak jsem hru ještě občas zapla a chvilku se zkoušela vrátit k něčemu nedořešenému, ale musela jsem se do toho dost nutit.
Nakonec se mi nějak podařilo dostat na konec ("řešení" spočívalo v zoufalym klikání, dokud se něco náhodnýho nestalo, na pocitově téměř nekonečnym počtu po sobě následujících obrazovek; do spoileru to nedávám záměrně) a s úlevou hru odkládám jako dohranou. Kromě levelů přeskočených z principu a levelů, kde fakt jako vůbec netušim, co dělat, a ani mě to nijak zvlášť nezajímá, tam mám pár levelů, které si myslím, že jsem vyřešila, ale zřejmě mi chybí nějaká blbost, aby mi to hra uznala, jeden z půlky vyřešenej ostatním se vymykající puzzle, jehož dořešení by mě zajímalo, a pár neodhalanejch druhejch nebo třetích řešení - ale nechce se mi ani zkoušet je dotáhnout s pomocí nápovědy, protože ta taky funguje dost pochybně. Použila jsem ji párkrát: někdy opravdu naťukne a pomůže, ale jindy prostě vyplivne kompletní řešení, což je dost demotivující. V recenzích píšou, že na druhý/třetí řešení je taky nepoužitelná, protože obsahuje jenom jedno, obvykle to, který už člověk má.
Hodnocení neodráží ani tak moje zklamaná očekávání (to bych musela jít níž), jako fakt, že hrát A Little to the Left byla po většinu času prostě nuda střídaná otravou. Jedna recenze na steamu to trefně shrnuje: "I wasted an evening wishing it was something else." Protože kdybych si původně nemyslela, že to něco jiného je, tak tu hru v první řadě vůbec nekoupím, a kdybych s každým levelem nedoufala, že se to přece jenom zlepší, tak takhle nezáživnou hru vůbec nehraju. (Bohužel se obávám, že jsem možná dost pitomá na to, abych si, až bude někdy ve slevě, koupila i DLCčko v naivní víře, že tam těch povedených levelů bude třeba víc.)
Jo a ani tu kočku nemůžu počítat mezi klady, protože je jí tam dost málo a skoro výhradně figuruje v těch otravnějších levelech.
Pro: pár zábavných levelů, téma domácnosti, portréty mazlíčků týmu v závěrečných titulcích
Proti: řešení velké části puzzlů, umělé natahování, čtvrtá kapitola, "témata" mnohých levelů