Zážitek z rodu nepopsatelných.
Na The Other Half mě na potkání upoutala její prazvláštní atmosféra. V jedné z citací z recenzí uvedených v popisu jsem si přečetla, že je to hra, která vás bez varování popadne, spolkne a vyplivne sežvýkané a omlácené jako ze ždímačky. Pak jsem pustila demo a po kratičkém úvodu nechápavě postupovala od jednoho souboje sestávajícího z vysílání střel a později i uhýbání ke druhému a ptala se, tohle že má být ono? Přesto, a nedokázala bych říct, proč vlastně, jsem si hru koupila, znovu prošla pasáží známou z dema, hrála dál a ještě chvíli si nebyla jistá, jestli mě to vůbec baví a jestli to má cenu hrát. A mezitím nenápadně, skoro nepozorovatelně a s pozvolna narůstající intenzitou mi The Other Half různými drobnostmi a náznaky dávala najevo, že ano, až jsem se přistihla, že hraju téměř bez dechu, zcela ponořená do příběhu a sevřená strachem, protože v kterémsi momentu mi najednou docvaklo, že a čeho se mám bát. Doufala jsem, že se mýlím, že to, co se bojím, že se stalo, se nestalo, a zároveň žasla nad tím, jak hra pracuje se žánrovými klišé a pomalu a nepostřehnutelně je přetváří a převrací v nečekané a jak mnohé detaily, zdánlivě jen ornamentální a zábavné, nabývají na významu. A všechno dohromady nějak dávalo smysl, přestože kdybych své pocity měla vyjádřit slovy, zněla by nejspíš "co to sakra do háje má být?". Něco takového jsem doposud nikde nepotkala. Scéna často zmiňovaná coby vrchol a zlom byla pro mě přece jen snad zbytečně doslovná, ale to je nepodstatná výtka. Dohrála jsem vyždímaná a omlácená a omráčená. Konkrétnější nebudu, protože kdybyste se rozhodli si tuhle hru zahrát, nechci vám to zkazit.
Pokud jste připraveni vystoupit ze své komfortní zóny, The Other Half jednoznačně doporučuju, ale s varováním - obzvlášt pro toho, kdo má s něčím podobným zkušenost ze skutečného života, by mohla být až příliš sugestivní.
Na The Other Half mě na potkání upoutala její prazvláštní atmosféra. V jedné z citací z recenzí uvedených v popisu jsem si přečetla, že je to hra, která vás bez varování popadne, spolkne a vyplivne sežvýkané a omlácené jako ze ždímačky. Pak jsem pustila demo a po kratičkém úvodu nechápavě postupovala od jednoho souboje sestávajícího z vysílání střel a později i uhýbání ke druhému a ptala se, tohle že má být ono? Přesto, a nedokázala bych říct, proč vlastně, jsem si hru koupila, znovu prošla pasáží známou z dema, hrála dál a ještě chvíli si nebyla jistá, jestli mě to vůbec baví a jestli to má cenu hrát. A mezitím nenápadně, skoro nepozorovatelně a s pozvolna narůstající intenzitou mi The Other Half různými drobnostmi a náznaky dávala najevo, že ano, až jsem se přistihla, že hraju téměř bez dechu, zcela ponořená do příběhu a sevřená strachem, protože v kterémsi momentu mi najednou docvaklo, že a čeho se mám bát. Doufala jsem, že se mýlím, že to, co se bojím, že se stalo, se nestalo, a zároveň žasla nad tím, jak hra pracuje se žánrovými klišé a pomalu a nepostřehnutelně je přetváří a převrací v nečekané a jak mnohé detaily, zdánlivě jen ornamentální a zábavné, nabývají na významu. A všechno dohromady nějak dávalo smysl, přestože kdybych své pocity měla vyjádřit slovy, zněla by nejspíš "co to sakra do háje má být?". Něco takového jsem doposud nikde nepotkala. Scéna často zmiňovaná coby vrchol a zlom byla pro mě přece jen snad zbytečně doslovná, ale to je nepodstatná výtka. Dohrála jsem vyždímaná a omlácená a omráčená. Konkrétnější nebudu, protože kdybyste se rozhodli si tuhle hru zahrát, nechci vám to zkazit.
Pokud jste připraveni vystoupit ze své komfortní zóny, The Other Half jednoznačně doporučuju, ale s varováním - obzvlášt pro toho, kdo má s něčím podobným zkušenost ze skutečného života, by mohla být až příliš sugestivní.
Mini Motorways