Tak jak tady už někdo psal, ze hry kde skutečně cítit, jako by byla takovou herní verzi Band of Brothers. Příběh je minimalisticky vyprávěn skrze vzpomínky seržanta Bakera. Vypráví nám o pekle, které zažil za 8 dní tvrdých bojů v Normandii. O tom jak je těžké ztratit ve válce své kamarády. Bohužel hra je velmi krátká na to, aby ztráta některého z hrdinů vyvolala nějakou emoci.

Jako velitel družstva( nebo 2 pěchotních družstev/ nebo tanku a pěchoty) rozdáváte rozkazy svým vojákům. Možností zde není mnoho. Vojáci mohou útočit, kryt se za překážkou, vést umlčovací palbu, útočit a následovat hráče. Ovládání je jednoduché. Pomocí pravého tlačítka myši a shiftu. Možná bylo ovládání zjednodušeno až příliš, protože se  mi téměř v každé misi povedlo omylem poslat jednotku na smrt. 
Spolubojovníci jsou zde totiž z masa a kostí a neumírají jenom v cutscénách. O své vojáky můžete v přestřelce přijít velmi snadno. Ani hráč není kdovíjaký Rambo a vyplatí se spíš pomalý taktický postup za pomoci  příkazů, vydávaných svému družstvu. Střelba působí velmi nepřesně, ale je to proto, aby hráče nesváděla k sólo postupu.

Dosud jsem tuhle sérii měl spíše za chudšího příbuzného Call od Duty a jen díky DH jsem zjistil, že je to vcelku originální hra. Škoda, že celou dobu na mě působila nějak osekaně, zbytečně krátce.

Policista Leon dorazí do Racoon city v době propuknutí zombie apokalypsy. Místo jeho uvítacího večírku ho čeká boj o holý život.

Na rovinu jsem byl překvapený jak skvělou atmosférou, tak gradací celkem napínavého příběhu. Zprvu zvláštní zprávy které tu a tam ve hře naleznete, do sebe ke konci hry zapadnou a já měl po dohrání opravdu pocit, že jsem si zahrál něco opravdu dobrého.
Ano hra je trochu divná a na první pohled je znát, že je Japonská. Ale tak je to správně.
Po přivyknutí si na krkolomné ovládání a statickou kameru jsem si už ani neuvědomoval, že je RE2 tak starou hrou. Úplně mě to pohltilo a musel jsem ji dohrát co nejdříve. K tomu pomohlo, že hra vlastně není ani nijak extra obtížná ani složitá. Jediný zásek byl policejní stanice a pověstné hledání klíčů od dveří.
RE 2 pro mě byla první hrou v sérii a už se nemůžu dočkat, až si zpětně dohraji i jedničku.

Příběh L.A Noire je příběhem válečného hrdiny Cola Phelpse, který se po válce v Pacifiku stane policistou. Brzy má šanci předvést, jak mu to pálí, chopí se příležitosti a brzy stoupá v kariérním žebříčku jako detektiv. Do případů vstupuje bez předsudků a s otevřenou hlavou a vedle zkušenějších kolegů působí jako svěží vítr - nová mladá krev policie.Bohužel se svým počínáním dostane do křížku mocným lidem v L.A. a ti se pokusí najít jeho slabé místo a zbavit se ho.

Příběh hry není žádná pohádka a zkaženost společnosti i bezpečnostního sboru ukazuje zcela otevřeně. Poukazuje taky na problémy válečné generace. Obecně se nejedná v dnešní době o nic objeveného, ale na videohru z roku 2011 opravdu dobrý příběh.

L.A. Noire je žánrem něco mezi městskou akci a detektivní adventurou a nutno říct, že jsem ještě nikdy žádnou detektivku nehrál. Hledání stop na místě činu mě bavilo, stejně jako vyslýchání charismatických svědků. Akčnější přestřelky taky nebyly špatné.

Zklamaný jsem byl pouze z jízdního modelu dobových aut a města jako takového. Oproti třeba mafii působí jízda po městě nudně, monotónně. Chování aut je zvláštní, sterilní.
Město zase působí jako obří kulisa v kterém je těžké se bez mapy orientovat. Otevřený svět je trochu v kontrastu s povedenými lokacemi příběhu, míst zločinu a pár pečlivě vymodelovaných pamětihodností.

Grafikou hra taky neurazí a v interiérech se správnou hrou světel a stínů vykouzlí spolu se skvělou hudbou tu pravou noirovou atmosféru.
Škoda, že na PC jede pouze ve 30fps, ale vzhledem k době vydání je to odpustitelné.

Bolt je hrou podle stejnojmenného animovaného filmu. V příběhu se Peny za pomoci psa Bolta snaží zachránit svého otce ze zajetí, ale také celý svět před zničením Dr. Calicem.

Ve hře jsou 2 postavy mezi kterýma nejde přepínat a kroky jedné navazují v příběhu na kroky té druhé. Za každou postavu se hraje trochu jinak a hratelnost je tak rozdělena na 2 části.
V první pomalejší stealth/plošinovkové hrajete za Peny. Sem tam přeskáčete pár plošinek a pak použijete její speciální tyč s ozubenými kolečky s jejíž pomocí se dostanete na další místo. Vždy máte navíc k dispozici nápovědu, pokud zrovna nevíte, kde tuto věc použít.
O plížení jsem po chvíli zjistil, že je snad zcela zbytečné. Potom, co vás nepřátele uvidí, tak stačí stisknout ve správný moment jedno tlačítko a zbavíte se jich. (Nejde takto akorát v jedné misi) K pomalejšímu hraní tedy nic nemotivuje. Zmínit můžu ještě minihru při hackování. Ale i ta je pořád stejná a po čase spíše otravná.

Při hře za Bolta se hra mění ve zběsilou hack and slash rubačku a mezi arénami si zase trochu zaskáčete. Tato část hry mě bavila o něco více, ale po 2 hodinách hry taky působí stereotypně.

Naštěstí je hra vlastně i dost krátká a v úplném závěru se trochu změní, když vygraduje příběh( zcela očekávaným směrem).

Bolt je průměrná hra grafikou i hratelností. Není nijak nápaditá a dohrát se dá snad za 4 hodiny.

Abych byl fér, tak musím přiznat, že jsem ji celou odehrál sám a připravil jsem se nejspíš o lepší zážitek z Kooperace.
Nicméně se hra tváří, že nabízí plnohodnotný režim pro jednoho hráče. Hrajete sami, NPC na vás reagují jako na jednotlivce, ale ve filmečku vystupuje vždy celá sestava, což bylo přinejmenším rušivé.

U příběhu jsem mnohdy nevěděl, jestli se hra zrovna bere vážně. Dramatické filmy ale i některé rozhovory v reálném čase se vážně tváří.Jsou ale nabourávány arkádovou hratelností se systémem zuřivosti, výkřiky hlavního hrdiny při boji a taky až groteskní umělou inteligencí.Některé vedlejšáky, které byly prvoplánově vtipné mi ke zbytku hry seděly více, než béčkové drama hlavní linky.

Naštěstí hratelnost sama o sobě spolu s dobrou grafikou je dost dobrá na to, aby vás až do konce u hry udržela. Dead Island je prostě dobrá zombie rubačka. Ze začátku spíše o brutálním boji zblízka,ke konci taky trochu více o střílení.
Zombíky můžete přelámat tupou palicí( kterou ale můžete vylepšit třeba ostny), krájet mačetou, zapalovat molotovem. Vylepšovat své zbraně můžete různě a při boji se tak vyřádit.
Bohužel ani boj není bez chyby a sem tam se o něco třeba zaseknete, nebo vás někdo zastřelí přes zeď. V některých arénách ze kterých není snadného úniku jde taky vidět, že se prostě počítalo s více hráči a tak je škoda, že tam s hráčem zrovna není alespoň jeden společník.

Důvod může být opravdu hrozná umělá inteligence. Vždy když bylo úkolem někoho chránit nebo doprovázet, tak se mi orosilo čelo :D

I přes to vše se pořád jedná o zábavnou hru, ke které se chci vrátit. Musím vyzkoušet ten COOP.

Celou sérii Medal of Honor jsem dlouhá léta míjel, i když jsem byl hráčem starších dílů Call of Duty. Někdy loni mě na původní hru z roku 99 nalákal článek oslavující 25 leté výročí a teď díky výzvě na ní přišel ten správný čas.

Graficky hra vypadá asi tak jak bych vzhledem k jejímu stáří čekal. Díky tomu jak je temná a hlavně díky dobré hudbě má však skvělou atmosféru. Promakané jsou taky různé animace umírajících nepřátel.

Příběh je vyprávěný krátkými filmečky spolu s texty před a po misi. Hráč se ujme role agenta americké SOS a vydává se na sabotáže slavných německým zbraní, ale i utajovaných základen.

Herně je hra lineární koridorovka. Kosíte zástupy nepřátel, kteří se občas nevhodně objeví přímo před vámi a máte k tomu takový tradiční výběr zbraní. Dvě mise(myslím že 2, trochu jsem ztratil přehled, jelikož mise jsou rozdělené na části)jsou však zajímavější a vydáváte se v nich za německého důstojníka a musíte si vraždou těch pravých důstojníků sehnat papíry a nevzbudit velký rozruch.
Jak už tu někdo psal, hra začne být bohužel ke konci až příliš těžká. Neustále jsem umíral kvůli tomu, že každý 3. voják měl panzerschreck a nebo se vám spawnul samopalník do zad.

Je to tedy opravdu stará hra se vším dobrým a špatným a hratelnost tady bohužel zestárla více, než třeba u Dooma. Za zkoušku ale určitě stojí. Můžu ještě dodat, že se dá solidně zahrát na PS Vitě a to s 2 analogy.

Jako malý kluk jsem nevěřícně čuměl na obrázky z Gunu v herním časopisu a představoval si, jak to musí být super zahrát si to westernové GTA. Hra která vyšla mnohem dříve před RDR a soudobá RD Revolver byla lineární hrou. Když jsem teď četl o westernové výzvě, tak jsem měl jasno. Teprve nedávno jsem taky objevil verzi pro PSP a tak jsem oprášil svou PS Vitu, na které jsem si hru zahrál :D.

Začnu tím, jak hra vypadá a na handheld verzi hry z roku 2006 to není špatné, ale taky to není ta nejkrásnější hra. Oproti PC verzi hra působí velmi ploše(nejspíš chybí zastínění okolí i globální nasvícení) a hlavně po skončení úvodu jsem byl překvapen jak mrtvý svět hra ve skutečnosti má. Krom úkolových postav nenarazíte ani na živáčka.
Hra běží na nižším frameratu( něco kolem 20 nebo 25), ale na PS VITE se ho alespoň drží celkem stabilně.

Jelikož PSP nemá druhou analogovou páčku, tak se zde míří pomocí tlačítek. Chce to trochu zvyku, ale nehraje se to tak zle, jak to možná vypadá. Funguje zde navíc zpomalení času podobné tomu, co známe z moderního RDR2. V úzkých jsem se ocitnul jen když jsem měl střílet na jezdce na koni. V kombinaci s tím jak se hra pomaleji hýbe, nebylo možné s tlačítky jezdce zaměřit. Za nešťastnou jsem z těchto důvodu taky viděl jízdu na koni samotnou.Naštěstí se nejedná o nijak těžkou hru a všude se tu povaluje dost nábojů i whiskey k léčení.

Příběhově je Gun naprosto typický western. Hlavního hrdinu žene touha po pomstě, která je hlavní motiv hry spolu s tajemným španělským pokladem. Nechává za sebou spoustu mrtvých a až později zjišťuje, kdo je skutečný nepřítel a kdo si na spojence jenom hraje, aby ho využil. Ve hře je pár zvratů celkově se mi vlastně příběh líbil. Vůbec jsem od něj taky neodbíhal, ale to spíše z důvodu, že mě vůbec nelákalo prozkoumávat okolí, nebo plnit vedlejší úkoly.

Hra byla ve své době určitě unikátní hrou, ale GTA ( a třeba i těm pro PSP) se dle mého názoru určitě vyrovnat nemohla. Vlastně bych si ji i uměl představit bez toho prázdného světa, pouze s chronologicky po sobě jdoucími úkoly. Určitě se do hry někdy vrátím, ale příště raději sáhnu po PC verzi.

KCD2 je hrou která ve všech ohledech překonala svého předchůdce. Tak by se dal shrnout můj názor na ni do jedné věty. A ještě k tomu bych mohl dodat, že i ta jednička už byla fakt dobrá hra.

Po nezáživném(ale chápu, že nezbytném tutoriálu) se ocitnete na Trosecku, které nejen že vypadá naprosto úchvatně, ale taky to tam žije. Všude je plno zajímavých věcí. Lidé na vás reagují - na to jak vypadáte, na to jestli smrdíte, na to co zrovna děláte. Zkrátka svět působí uvěřitelně a platí v něm spousta pravidel z reálného světa, což ve videohrách nebývá vždy zvykem.
Trosecko považuji ze 2 herních částí za tu lepší co se otevřeného světa týče. Prozkoumával jsem, plnil spoustu rozvětvených vedlejších úkolů a aktivit. Kradl jsem, bojoval s jinými lupiči a splnil hádanku a získal Bruncvikovu zbroj. Hra mě naprosto pohltila. Po 45 hodinách jsem si vzpomněl na nějakého pana Ptáčka a posunul jsem se v příběhu do Kutné Hory.

Mapa Kutnohorska je sice větší, ale za to působí prázdněji ( Až na to veliké město samozřejmě. Kutná Hora je super). Úkoly už tu za mě nebyly ani tak vymazlené a plné vtípků jako v první části. Když už mi po 70 hodinách zbývaly jen úkoly které mě ani plnit nebavilo, tak jsem se zase vydal po hlavní dějové lince.

Hned jsem pochopil, že ta je tou nejsilnější částí hry z Kutnohorska. Po komediálním úvodu, studené sprše a útěku z první mapy( který se mi zrovna moc nezamlouval) hra zvážněla. Ne vše šlo podle plánu. Příběh se více točil kolem politiky a osudu království než kolem Jindry. Děj se pomalu rozplétal, aby byl náhle přetnut zvratem. A že takových zvratů příběh nabízí více. To vše doprovází úžasná hudba a doplňují hodiny filmových cutscén. To vše dokonce s českým dabingem.

Vylepšena byla taky hratelnost. V prvním díle jsem do šermu nedokázal pořádně ani proniknout. V druhém KCD byl souboj zjednodušen (díky čemuž je hlavně více přehledný) a já si po chvíli mazal na chleba i převahu 2 nebo 3 lapků na jednoho Jindru.
Jediné zklamání za mě nakonec byly palné zbraně. Nedokázal jsem pochopit, proč někdy nepřítele minu i z bezprostřední vzdálenosti. Tak jsem i přes ničivou sílu tuto zbraň vůbec nepožíval.
Bojoval jsem taky s rychlým výběrem zbraní. Místo dneska oblíbeného kolečka s rychlou volbou,které by dle mého bylo rozumnější řešení, zde rolujete pozice v opasku a téměř vždy jsem dokázal sáhnout po jiné zbrani než jsem původně chtěl. Opět jsem to vyřešil používáním buď pouze meče nebo pouze palcátu.

Krom těchto maličkostí, ale není co vytknout a musím říct, že jsem si už dlouho nezahrál takhle robustní, ukecané, zábavné RPG u kterého jsem ztrácel pojem o čase.

Letos můj druhý dohraný Doom je oproti předchozímu dílu Doom3 úplně jinou hrou. Vlastně se jedná o reboot série který se okatě inspiruje u prvních dvou dílů.
Zatímco ve 3ce byla nejsilnější stránkou budování atmosféry a rozkrývání šíleného příběhu základny, zde se vracíme spíše do 90. let a příběh je znovu upozaděn před hratelností.

Není to vůbec špatně. Probudíte se totiž na základně, kde už je dávno otevřen portál do samotného pekla a krom vás již není živ žádný smrtelník. Nemá tedy smysl toho moc vymýšlet a nezbývá než se chopit zbraně.

Akce je mnohem rychlejší než ve třetím díle. Zde nehrajete za obyčejného vojáka, ale za skutečného Doom slayera, který pekelné bytosti masí pomocí pořádných zbraní. Útočná puška, která může střílet minirakety, brokovnice kterou můžete vylepšit na malý kanón, ale i raketomet, rotačák, laserové dělo.

Průběh je vždy stejný: probijete se( nebo tam jenom dojdete) k aréně, kde máte dost místa na pohyb a manévrování. Střílíte dokud nedojdou náboje a pak někoho rozkrojíte motorovkou a zase střílíte.Vykosíte velké množství nepřátel a po aréně následuje kratší přesun, při kterém si můžete trochu oddechnout. Postupem času jsou střety delší a těžší, ale vždy tak akorát. V průběhu hry vylepšujete zbraně i postavu.

Jak jsem říkal, hra má taky příběh, ale nic rozsáhlého, co by vás zatěžovalo čtením. Béčkový, ujetý. Hlavní záporák chce spojit své síly s peklem. Snad jenom ten konec mohl být trochu lepší.

Tak v rámci výzvy jsem si zahrál The sims 4. Vytvořil jsem Simíka. Našel si drahou polovičku, vybavil dům, vyrobil syna. Prací kosmonaut a koníčkem spisovatel.
The sims 4 je hra zdarma ( alespoň její základní část bez DLC) a i přesto je v ní spousta obsahu a dá se v ní jistě utopit i nějaká stovka hodin( já však bohužel nejsem cílovka a nedal bych už ani hodinu). Krom volné hry si můžeme zahrát ještě nějaké výzvy a scénáře.

Žádný jiný live sim krom staršího The Sims 2 jsem nehrál, ale ve srovnání s ním 4ka nabízí v základní hře více a zůstává vtipná, relaxační hra. Oproti staršímu dílů mě překvapila velká autonomie Simíka, která ale často nadělala dost paseky a tak bylo lepší naflákat vždy celou frontu příkazů, než postavy nechat zahálet a pak zjistit, že si v domácnosti jeden druhému překáží.
Změn se asi dočkal i dříve poklidný late game v důchodu. Náladoví a věčně unavení starci vám dokonale znechutí tuhle poslední fázi hry :D.
Hra je v jádru prostě dobrá, jen ty otravné chyby ve spojení s opakováním činností po čase omrzí a já byl rád že po necelých 20 hodinách konečně všichni simíci umřeli.

Mladý Vito se nechce smířit se svým osudem chudého, údřeného imigranta a chce se odlišit od svého otce. Vydá se tedy na dráhu zločinu, kde ho však krom peněz, úspěchu a respektu čekají taky opakované pády až na samotné dno.
Gameplay je moderní, akční s dobrým systémem krytí a střelby. Grafika je na svou dobu pěkná a jako v jedničce se můžeme těšit na stará vozidla. Skvěle se taky vizuálně povedlo město, které je bohužel zase spíš kulisa pro příběh, než opravdová součást hry.

Na hře je vidět, že původně měla obsahovat větší množství vedlejších úkolů a místy se to už autoři nesnažili ani zamaskovat. (například když Derek opakuje, jak pro vás zrovna dneska nic nemá). V Empire Bay nemáte kde vydělat peníze a když už je máte, tak je nemáte za co utratit. Nejlepší je tedy se nechat vést misi za misí po příběhu a v otevřeném světě moc dlouho ani neprobíhat.

Hra je tedy velmi okatě osekaná z původních plánů az na dřeň - na hlavní příběh, který je, ale skvělý a sám o sobě určitě stojí za zahrání.

Letošní výzvu jsem rád započal se hrou Doom3 a to díky kritizovanému svícení baterkou.(Vesmírní mariňáci nemají jak přichytit svítidlo na své futuristické zbraně :D )

Lidstvo v roce 2145 na Marsu vybudovalo teleportační zařízení a to podle odkrytých plánu dávné civilizace, která na Marsu žila a zanikla. Lidé nedbali různých varování a omylem sestrojili bránu do pekla.
Na scénu přichází hlavní hrdina mariňák. Na rozdíl od novějších dílů je to voják z masa a kostí - žádný nadčlověk. Pohybuje se vcelku pomalu, musí si svítit do tmavých zákoutí, v každé přestřelce se mu hlasitě rozbuší srdce.

Příběh základny, která si pomalu kopala svůj vlastní hrob, odkrýváte v e-mailech a nahrávkách mrtvých, ale občas i ještě živých zaměstnanců. Tyto mrazivé poznámky z podivného života základny se pojí s opravdu hutnou atmosférou budovanou temnými zákoutími a strašidelným ozvučením a po dvou dílech krvavé řezby je tu trochu pomalejší, ale mnohem děsivější Doom.

Pokud se snažíte najít a odemknout veškeré sklady a skrýše, tak budete mít munice dostatek. Pokud se na ně vykašlete, můžete narazit. Někteří pozdější nepřátelé dokáží spolykal i větší množství munice a v úzkých koridorech jim nemáte ani moc kam utéct či uhnout.

Co mě trochu zklamalo bylo samotné peklo, do kterého se podíváte rovnou dvakrát. To totiž působí stejně stísněných dojmem, jako vesmírná základna a jsou zde nejvíc okaté hranice výkonu tehdejšího hardwaru, který se vývojáři snažili maskovat tmou a malým prostorem - ještě navíc rozčleněným na ještě menší fragmenty dveřmi, výtahy atd.

Takže AC3. Pamatoval jsem si, jak mě kdysi dávno hra překvapila. Tím jak je obrovská, jak vypadá a tak dále.
Nyní jsem si hru zahrál po 12 letech.(Remaster)
Překvapilo mě, jak hra opravdu dobře po všech těch letech vypadá, zvlášť nasvícení a stíny v lese. Překvapilo mě jak detailně působí prostředí např přístav v Bostonu. Hra je však také na své stáří dost žravá na výkon, zvláště při vyšším rozlišení.
Příběh vás zrychleně provede důležitou částí americké historie. Osobní příběh hlavního hrdiny, působil naléhavě, možná až uvěřitelně. Byl hlavním důvodem proč jsem hru dohrál.

Nicméně jsem tohle AC proletěl za nějakých 17h hodin aniž bych více zavadil o nějaké vedlejší aktivity. A těch je opravdu veliká spousta. Většinu však důvěrně znám z modernějších dílů. Jejich repetitivnost v kombinaci s kostrbatým ovládáním a obrovským množstvím chyb, mě přiměla je raději ignorovat.
Za mě se jedná o jednu z těch horších her Ubisoftu, ale možná je to jen stářím hry a nebo mým vkusem.

Turok je opravdu oldschoolová akce plná skrytých lokací, jejichž hledání vybízí ke znovuzahrání levelu.
Příběh je vlastně nulový. Sbíráte klíče k dalším lokacím a části zbraně na závěrečný boss fight. Povedený je zejména platforming, kterým se nejspíš ve své době odlišil od ostatních stříleček.
Taky střílení hlavně na ovladači působí místy až magicky(na hru z roku 1997, i když jde o nějakou vylepšenou Steam verzi). Nemáte záměrný bod, ale není problém se trefit. Na pixely se při míření nehraje, ale o to důležitější je rychlost pohybu. Zvláště při větším množství nepřátel.
Na odehrání na nějakou normální obtížnost určitě zabaví.

Jak tady mnozí hře vyčítají, hra není moc dlouhá a ani moc sofistikovaná. Je to rychlá akce s komiksovou grafikou. Forgive me father je velice oldschoolová střílečka. Taková směsice Dooma a Quaka, velice intenzivní a krátká. Místy dost těžká(ale s výběrem nastavení obtížnosti). Za mě hra umí dobře škálovat obtížnost, kdy po náročném boss fightu přijde úvodní lokace nového světa v trochu poklidnějším tempu, aby pak zase gradovala. Směsice zbraní a dovedností s lehkým RPG systémem je fajn. Rozhodně jsem se u hraní nenudil. Graficky hra vypadá moc dobře a má super atmosféru. Zazlobit dokázal trochu těžkopádný platforming, který je podle mě nepovedený a ve hře být ani tolik nemusel. Víc asi nemá cenu psát. Hra jde dohrát za 2 večery.

Tak trochu netradiční ani ne městská akce tak jako ,,školní'' akce od Rockstaru. Příběh rebela Jimmiho, jehož vyhodili z další školy a jeho matka jej přihlásila na školu do města Bullworth.
Nejspíš jak hra naráží, se kvůli tomu musela s někým vyspat a a Jimmy se tedy musí snažit, aby nebyl znovu vyhozen. Není to však tak jednoduché, jelikož jak z názvu hry vyplývá, tahle hra je tak trochu o školní šikaně. Ale tak trochu paroduje a utahuje si z celého školství a jeho problémů.
Vliv ve škole mají rozdělené jednotlivé ,,gangy'' školáků. Na svou stranu je získáváte plněním úkolů. Někdo potřebuje něco sehnat, někdy zase někdo jiný potřebuje udělat nějakou černou prácičku. Někdy si o pomoc řeknou samotní učitelé. Krom misí jde ve městě dělat slušné množství vedlejších aktivit, kterých postupným hraním příběhu přibývá. A jelikož chodíme do školy, tak nás čeká i vyučování formou miniher.
Hraní je zábavné, situace do kterých se Jimmy v rámci příběhu dostává jsou Rockstarovsky přehnané a bláznivé. Trochu mě ale zklamala grafika a zpracování města, do kterého se taky v pozdější fázi hry tu a tam vydáte. Přece jenom hra vyšla 2 roky po GTA:SA.
Nicméně jako menší, ale zábavnou hru od Rockstaru ji doporučuji. Snad ještě můžu dodat, že se výborně hraje na Steam decku.

Když se dívám na některé předchozí komentáře, tak má lehká kritika k této hře bude pro některé hráče vnímána jako kacířství.

Začnu tím, co se mi nelíbí. Například všudypřítomné chyby. (Edit: byl jsem upozorněn, že grafické chyby jsou způsobeny moderním hw a počítače a hra je v tomhle nevině. Netuším, jak je to potom s chybami v misích, kdy jsem minimálně 2 musel restartovat, protože se kously a já nemohl jít dál.)Nedávno jsem viděl dnes již postarší reakci pana Vávry kde kritizoval nedotaženost remaku a spoustu nelogických chyb v něm. Já bohužel podobné chyby vidím i u originální hry a ani remake ani originál není dokonalý. V rychle se odvíjejícím příběhu jsou pomalé přejezdy městem (s velmi dotěrnou policíí v zádech) přímo frustrující.

Avšak když vezmu v potaz, že hra vyšla v roce 2002 ve stejném roce jako Vice City, tak už mi nezbývá než chválit.

První a hlavní rozdíl oproti GTA jsou určitě modely aut a jejich fyzika. Máte pocit, že řídíte těžkou, nevýkonou popelnici se špatnou aerodynamikou, což byla tehdy většina vozů. Navíc si můžete manuálně zakvedlat s převodovkou. Řídit auta v mafii je radost. Pokud teda ovšem nejedete přes celé město a nepátrá po vás policie. V tu chvíli jsem hru proklínal, že i ten nejlepší sporťák v kampani se chová zase jako ta těžká popelnice.

Další rozdíl oproti GTA je větší detailnost prostředí a města. I když pohyb po městě v GTA je svobodnější a město působí živěji, díky obchůdkům a nějakým vedlejším aktivitám, které bych ale po vyzkoušení určitě stejně ignoroval.

To nejlepší na Mafii je však jeho příběh a jeho ,,filmové'' vyprávění. To že postava Toma je člověk z masa a kostí se svými pocity a svědomím. To že se bojí o svůj život a není to jenom vraždící monstrum, které jako one man army vyřídí celé zločinecké organizace.( I když tak trochu taky jo :D) Příběh má taky dojemný závěr a trochu přesah do druhého dílu.

Uvěřitelnější jsou také přestřelky a zde se mi klasická hra na přesnost líbí mnohem více než třeba systém krytí/střílení z remaku Mafie. Nebo systém střílení hlava nehlava z GTA. Trochu neohrabaně působí boj zblízka.

Příběh utíká a hra na mě sype zajímavé momenty a zvraty. Provází mě příjemná hudba a legendární český dabing. Až je mi líto, jak rychle příběh zase končí.

Sid Meier's Pirates jsem měl v plánu zahrát na výzvu v bodě Noemově Říše. Nakonec jsem si díky ní odškrtnul lásku nebeskou, cože jen podtrhuje kolik obsahu tento remake (2004) původní hry z roku 1987 skrývá. Je přesně taková hra, jakou jsem si ji pamatoval, když jsme ji hráli asi před 18 lety.
Pěkný barevný svět, svižné, jednoduché a intuitivní ovládání, veselá a satirická grafika.

Příběh vás vrhne na širé moře, kde se jako mladý pirát snažíte nalézt svou ztracenou rodinu a pomstít se tomu lotrovi, který vám ji unesl. Vedle toho však můžete plnit úkoly pro lordy místních frakcí - evropských velmocí kolonizujích Karibik. Guvernéři vás za to budou povyšovat a zahrnovat vás půdou a zlatem. Můžete rozvíjet vztahy s jejich dcerami a jako správný pirát mít svou milou doslova v každém přístavu( ale vzít si bohužel můžete jenom jednu). Můžete hledat ztracená indiánská města, či poklady slavných pirátů. S pirátskými velikány můžete soupeřit v počtu potopených lodí, nebo jednoduše můžete potopit tu jejich a jednou provždy jejich pirátskou kariéru ukončit.

Hra je opravdu příjemná záležitost na nějaký prodloužený víkend a dá se vytěžit za nějakých 10 hodin. Jelikož žádná část obsahu v sobě neskrývá další hloubku, tak se hra stane po této době repetitivní a na další zahrání se teď nechystám. Snad možná zase za dalších pár let..

Jako fanoušek her od Bethesdy jsem se na Fallout 4ku dlouho těšil. Jsem sice více tým Elder scrolls než Fallout, ale předchozí trojrozměrné díly ( trojku i cizácký New Vegas) jsem dohrál a mám tedy s čím srovnávat. Ke hraní mě konečně dostal Fallout seriál a já se svezl na vlně popularity této starší hry.

Začnu technickou stránkou. Co se grafiky týče, tak hra místy opravdu vypadá dobře. Nejspíš také díky nový aktualizacím. Pokud se však aktualizovalo, tak mohlo dojít k opravení starých chyb a křivd. Googlil jsem jich spoustu a dle vláken na Redditu nešlo o bolesti nové verze. Např nechápu jak je možné, že Steam deck s emulací načítal hru z paměťové karty rychleji než nativní Windows na SSD disku.

Podobně rozporuplně působí i ovládání a samotné hraní.
Po sto hodinách, které jsem strávil ve Starfieldu jde stáří Falloutu vidět na každém rohu. Jde o různou kostrbatost herních prvků, ovládání, umělé inteligence, slabá různorodost úkolů. Po navyknutí na různé zvláštnosti ale můžu určitě pochválit RPG systém, který vám dovolí si zvolit si herní styl a k nim širokou plejádu zbraní ( od atomovek po obyčejné prkna či trubky)

Nejlépe bych nakonec hodnotil příběh, který je pořádně praštěný a sedí do satirického postapokalyptického světa. I když zpočátku byl velmi vážný a měl rychlý spád. Nastalý obrat a vmíchání příběhu mezi místní frakce mě začal bavit a já si mohl hrát na dvojitého, nebo spíš trojitého agenta hnaného touho po pomstě.

Rozhodně jsem po dohrání hlavního příběhu neměl chuť na desítky dalších vedlejších úkolů a aktivit, které hra nabízí.Tudíž bych byl k nějakému doporučení na zahrání opatrný a hodnotil bych ji kladně vzhledem ke snížené ceně 10 eur, které jsem za Fallout 4 utratil.

Tato pixelová jednoduchá, ale chytlavá hra vzdává hold nejenom dvěma legendárním velikánům akčních filmů, ale taky automatovým arkádovým mlátičkám.
Trhlý příběh, hromady nepřátel občas se měnící hratelnost, která nabourává stereotyp z jinak opakovaného mačkání 2 tlačítek a mlácení hlava nehlava. Super odpočinková záležitost.

Ke hraní GTA Vice City mě dovedla letošní herní výzva(tenkrát v Hollywoodu).Ne že bych hru jako takovou ještě nikdy nedohrál, ale rozhodnul jsem se tentokrát sáhnout po remaku - definitivní edici.
Ihned po spuštění hry jsem byl nadšen. Kouzlo nostalgie na mne zafungovalo.
Grafiku narozdíl od mnohých hodnotím pozitivně.Ikdyž remake jede na novém enginu, hra si přesto zachovala své tehdejší nedokonalosti: kostrbaté a hranaté modely postav, aut, nepříliš plynulé animace, podivné obličeje. To co kdysi VC předvedlo jako vrchol tehdejší technologie, remake přináší ve vysokém rozlišení s novým nasvícením, odlesky a ještě větším důrazem na vyřvané pastelové barvy. Hra díky tomu dostala zvláštní komixový nádech a vypadá jako moje idealizovaná vzpomínka na starou hru. Bohužel stejně jako ve zbytku hry má i grafika spoustu nedodělků a chyb.

Co se ozvučení týče, tak tam už některé podivnosti( i když je někdo nejspíš tupě zkopíroval z původní hry) beru jako chybu. Soundtrack je navíc ochuzen a spoustu pecek například Billie Jean od krále popu. Ano vím že je to z licenčních důvodu, ale zamrzí to.

Vylepšení se dočkalo i ovládání, což nejvíce doceníte, pokud hrajete na ovládači. Hrát s jeho pomocí se dalo i v původní hře, ale nyní to funguje tak, jak by jste po vzoru moderních her očekávali.

Na závěr nezbývá než dodat že remake si opravdu nezaslouží titul Definitivní edice( na rozdíl třeba od remaku první Mafie, kde i přes řadu ústupků jde o povedené oživení staré klasiky).
Hru jako takovou jsem si užil a protože není ani moc dlouhá, čas s ní strávený mi příjemně utekl. I tak mi ale dojem z ní neustále kazily chyby. Ať už jenom grafické, nebo i ty větší znemožňující dokončení úkolu. Naprosto hloupé AI, které těžce soupeři s tou z původní přes 20 let staré hry. 3 a půl roku od vydáni a tak výrazné chyby nejsou opraveny.

Jako fanoušek obou předchozích dílů jsem se na hraní Exodus dlouho těšil. Odkládal jsem ho hlavně kvůli nedostatečnému výkonu mého počítače a po několika letech jsem se dostal rovnou k vylepšené verzi s RTAO.

Hned v první scéně mě hra úplně ohromila. Raytracing vykouzlil v zamrzlých troskách Moskvy krásnou podívanou. Nad audiovizuálem jsem se pozastavoval i u dalších částí ,,světa" ( jsou to spíše větší jednotlivé mapy). Opravdu je to 3 roky starý remaster hry z roku 2019 ?! Animace obyčejných činností jako lezení po žebříku, nebo přebíjení jsou precizní a nejsou zrychlené. Takže s nimi musíte neustále počítat a přidává to na pocitu, že hrajete za vojáka z masa a kostí. Arťom sice není žádné ořezávátko, ale do superhrdiny má daleko. Na hru z roku 21 ( a vlastně z roku 2019) má hra hezky detailní prostředí. Uvěřitelný postapokalyptický svět, jehož příběh dokreslují různé poznámky pohozené po světě se mi prostě zalíbil.

Líbila se mi taky hratelnost. Funkční crafting( nepříliš složitý) se doplňuje s interaktivními prvky na mapě. Hra vás vybízí k prozkoumávání, hledání zásob, ale i obíráním mrtvol.Denni doba ovlivňuje výskyt nepřátel (v noci vylézají monstra, lidé se stahují do základen) a vy tak musíte přizpůsobit herní styl. Někdy není třeba ani vystřelit a uděláte lépe, když o sobě ani nedáte vědět.
Vaši společníci vám poskytnou informaci o mapě a nabídnou tak nějaký ten vedlejší úkol.
Jediné co mě celkem zklamalo, tak byla monstra. Nejdříve to byli otravní zmutovaní psi, kteří mi připomněli první Stalker. Souboj s medvědem v malé aréně také působil zastarale a nedotaženě. A Bigfoot v Novosibirsku mě napoprvé překvapil, ale další setkání už působilo spíš komicky.

Herní doba je dlouhá tak akorát a hra má i přes klidnější pasáže dobrý spád. Příběh Arťoma a jeho společníků pro mě byl vtahující a na závěr až dojemný. Těším se až si udělám vše na DLC.