Ve hře R.U.R, kde poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef.
„Ale já nevím,“ řekl autor, „jak mám ty umělé dělníky nazvat. Řekl bych jim laboři, ale připadá mně to nějak papírové.“ „Tak jim řekni roboti,“ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“.

A v adventuře Machinarium jsme na jakési planetě, kde jsou také samí roboti. Po lidech ani památky, na světe a jeho robotích obyvatelích už ulpívá čas a patina zašlých a světlejších časů. Paleta barev málokdy vybočí z barev rezavo šedivé, ale výtvarná stránka je pro mě naprosto dokonalá a funkční. Hezky to vypadá a vše se krásně pohybuje. Každá lokace přitom vypadá trošku jinak a má svou tvář.
Do kroku a plynulosti dopomáhá parádní soundtrack a ozvučení od Tomáše Dvořáka aka Floexe, který dopomáhá vytvořit různé pocity na jednotlivých obrazovkách. Symbióza zvuku a obrazu tu funguje.

A jak se to hraje? Ovládání je velmi intuitivní a pochopitelné pro děti i dospělé, tedy až na pár výjimek. Občas ovládání nehlásilo aktivní kombinaci použití předmětu, robot musel popojít pár kroků, pak se proces použití spustil.

Hra kombinuje jak logické interakce předmětů na okolí nebo jiné předměty, ale hojně využívá hlavolamy k otevření dveří či aktivace mechanismů. Obtížnost hlavolamů není výrazně přemrštěná, ale je tu pár míst pro spíše trpělivější řešitele.

Za 5 hodin jsem viděl titulky a s malým hrdinou zachránil malinký svět, který si toho možná ani nevšiml. A proto náš malý robot odcestoval. Možná za lidmi.

„Herní výzva 2019 – Čapkův odkaz “

Antennu neberu ani tak jako plnohodnotnou hru, ale spíše jako hratelné technologické demo. Už při prvním spuštění je poznat, že autor se inspiroval hodně Limbem a to jak po grafické stránce. To tu zvládli velmi dobře. Ale je velká škoda, že z toho nevzniklo něco většího, potenciál jsem tam cítil. Třeba by to nebyla pecka stejně jako Limbo nebo Inside, ale náčrt zajímavého světa tam byl. Další výtka je pro mě absence příběhu. Při té půlhodince jsem si tak představoval, že hraju za Smrťáka z ME série.

"Herní výzva 2019 - Lovec trofejí" (obtížnější varianta)

TAAOCS je adventurka moderního střihu, která vychází z universa Life is strange, jež tedy ještě nemám probádaný, ale tato jednohubka sleduje jedno dopoledne malého kluka, který žije sám se svým otcem, se kterým sdíli jistou temnou minulost. Aby unikl tvrdé realitě všedních dnů, pomáhá si svou vlastní dětskou představivostí, kdy se stává "superhrdinou" se super schopnostmi.

V rámci Herní výzvy 2018

""4. Hru nezastavíš!""

Homefront vydaný v roce v 2011 jsem rozehrál až 7 let po jeho vydání. Nevím, jak bych se tvářil v roce vydání na tenhle politováníhodný kousek, ale nyní byly chyby až příliš moc vidět. Nehledal jsem tam nějaký příběh a masivní cinematické scény, ale věřil jsem, že si užiju akci, poctivé střílení a občas nějakou drsňáckou hlášku. To co máme všichni rádi na akčních filmech 80. let minulého století.

Ale nic z toho jsem bohužel nenašel. Pocit ze střílení nulový. Okolní prostředí vypadalo jako kulisy někde v ateliérech Barrandov, motivace dohrát tento kus klesala a klesala. Naštěstí délka hry single kampaně není dlouhá a utrpení rychle skončí. Přesně takto se akční hry nemají dělat.

„Herní výzva 2018 – Nerozbalený dárek“

Druhé pokračování Goblinů čekalo na mé dohrání opravdu opravdu dlouho. Když jsem jedničku dojel ještě jako malý hráč na monitoru Herkules, nevěřil jsem, že to něco překoná. A tak jsem se po dlouhých letech vydal na dobrodružství s dvěma výtečníkama po kouzelném království zachránit prince Buffona.

A jak se tedy povedl druhý díl? Pár mechanik doznalo změn. Odpadlo ukazatel zdraví, tak jste již nemuseli bát, že byste někde zemřeli. Nově se levely neskládájí pouze z jedné ohraničené obrazovky, ale může již „cestovat“ po několika. A namísto tří ovládate dva kumpány. Co se nezměnilo jsou často velmi nelogické řešení hádanek nebo akce, kdy ke spolupráci potřebujete oba gobliny a to je pak kolikrát utrpení, když třeba druhý nic vlastně nedělá a nebo jde úplně jinam, než jste ho poslali.

I přes tyto starosti mě hraní bavilo, i když první díl mě přeci jen bavil o něco více. U hraní mě určitě udržel humor a ručně malovaná komiksová grafika na které spolupracoval i Pierre Gilhodes.

P.S. prince Buffona se mi podařilo zachránit. Nakonec se prý docela chytil v kopané a udělal tam zajímavou kariéru.

„Herní výzva 2018 – V zemi nikoho“

Rozeběhnout se, držet rychlost, podlézt, přeskočit a šup dlouhým skokem na protější výškovou budovu. Skoro jako asasín nebo spiderman. Ale ne, v Mirror’s Edge hrajete netradičně za ženskou postavu, a to přímo z jejího vlastního pohledu. Hrdinčin vzhled tak můžete ocenit v cut scénách nebo a v odrazu naleštěných oken mrakodrapů.

Příběh nehraje zde až tak důležitou roli, dějovou linku víceméně sledujete bez nějakých velkých překvapení a zvratů, to, co pohání tuto věc je akce a rychlost. V ne příliš vzdálené budoucnosti operujete v klasickém městském downtownu a využíváte své mrštnosti k překonávání překážek několika způsoby, ale stále se to velmi příjemně hraje. Takto rozjetý rychlovlak se těžko zastavuje, takže jsem se obával, jak se dobrodružství zakončí. Obava se na půl splnila, konec nebyl nijak slavný a vkrádal se pocit zbytečného natahování.

Vizuální stránka je velmi přeexponovaná barvami ale vypadá po celou dobu velmi působivě. Hudební doprovod neruší, ale vyzdvihovat bych ho asi nějak výrazně nechtěl.

Dohráno na pohodu za cca 13 hodin

The Dig

Kvalitní point and click adventura od Lucasarts, na které menším způsobem spolupracoval i S. Spielberg je určitě zajímavý kousek, která plně využívá možností pixel art na maximum a s kombinací renderovaných předmětů a scén (rok 1995) vytváří velmi krásné scenérie a lokace, které nevypadají všechny a máte opravdu pocit, že chodíte po cizí planetě na které jste vlastně sami. Až na pár kolegů a pár zastůpců fauny nikde nic, to krásně umocňuje pocit bezmoci a samoty. Doplňuje to ambientní zvukový podkres a kvalitní dabing

Příběh lehce vykrádá nejznámější kultovní scifi kousky ze stříbrného plátna a přidává něco svého, ale dokáže vás držet občas v pěkném napětí. Škoda, že The Dig nedostal vyvrcholení, které by si zasloužil, rozuzlení je až příliš šťastné a pro hráče to není úplně odměnou.


Dohráno za 11 hodin.

Broforce.

Parádní akce v retro grafice se stylovou hudbou a nazvučení, přeplněná klišé a hrdiny ze všech možných akčňáku, které v letech minulých jsme mohli vídat na tehdy nové TV NOVA a nebo na VHS z půjčovny.
Hraje se opravdu v rychlém tempu, které nikomu neodpustí ani chybu. A to obzvlášť v soubojích s bossy, kterých si tu zde opravdu užijete. Obzvlášť ten poslední trojboj, který ale vyústí v krásném zadostiučiněním a nápaditým koncem, který jsem ještě nikde neviděl.

Ohromným plusem hry je parádní level design a takový trademark a to je kompletně zničitelné prostředí, které můžete využívat ve svůj prospěch, taktizovat, ale zároveň vám může kolikrát zadělat na velké problémy
Doba průchodu kampaně na normal: 15 hodin

Asi jedna z prvních grafických adventur, kterou jsem dohrál. Příkazy hlavnímu protagonistovi zadáváte pěkně textově a načež se před vámi odehrává celkem temný příběh ve fiktivním městečku Lytton.

Vyzkoušíte si tak rutinní práci obyčejného poldy, kterému jsou předpisy svaté, jezdíte klasickým americkým menším městem několika druhy vozů, navštívíte pár tradičních lokací a žijete si tradiční život let osmdesátých.

Hrajete za postavu jménem Sonny Bonds, ambiciózní policista, se kterým řešíte nejprve banální příběhy a přečiny a postupně se propracuje do důležité pozice hlavního vyšetřujícího nejtěžšího případu Jessieho Bainse, maniakálního vraha a drogového dealera.


A samozřejmě si vystřelíte z šestiraňáku v nejvyšší nouzi, kdy jako chrabrý policajt chráníte životy občanů vašeho města.

Trivia: Při vývoji pomáhal penzionovaný policajt, který se především dalších dílů se snažil vytvořit co nejvíc reálný pocit policejní práce v rámci média, které tehdejší hry dovolily.

Krásně vypadající hra, která je neskutečně prázdná, nudná a otravná. Herní mechanika je tu velmi primitivní a herní doba krátká. Hra vlastně nemá uspokojivý konec. Lilly opravdu jen dobře vypadá, nic jiného nenabízí.

P.s. připomínalo mi to trochu Limbo, ale zde tu tvůrci zvolili špatný žánr.

Spojit dva oblíbené světy do jednoho v tomhle případě funguje. Ve světě kostek můžete vyprávět libovolný přiběh a zábava je vždy zaručena. Kór když se jedná o příběh galaktický.

Druhá epizoda mě bavila asi o něco více, nejspíš to bylo lepší příběhem, poznali jsme nové postavy, konečně jsme narazili na paradoxy časových změn. Klasika v časocestovatelském žánru.

První epizoda startuje příběh Martyho McFlye a jeho přítele doktora Browna, známá dvojka z legendární filmové trilogie Návrat do budoucnosti. Kdo má rád tyto kultovní filmy, je předpoklad, že si oblíbíte i tuto hru Telltale games, která přistupuje k žánru adventur svým originálním způsobem.