Nejlépe hodnocené komentáře

Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

No, není to žádná sláva, ale to jsem ostatně ani nečekal. Vedle svých "větších" brášků z klasických konzolí působí dost jako chudý příbuzný. Bohužel se nedá říct, že za to mohou jen limity PS Vita.

V padouchy prolezlé věznici Blackgate se Batmanova kontrola ze strany hráče omezuje pouze na dva rozměry. Prostředí je přitom plastické, o změnu "dimenze" se však stará hra sama a tím pádem je hraní Batmana trochu zvláštní (byť ne nutně nepříjemný) zážitek. Uvedený přístup má však i jedno značné úskalí... po věznici se občas opravdu hodně špatně orientuje. Otřesná mapa tomu moc nepomáhá.

Z klasických novodobých her s Batmanem přebírá Blackgate některé prvky. Nechybí tak (notně zjednodušený) ikonický soubojový systém i postupné odemykání gadgetů. Právě dostupným vybavením je Batman často limitován v postupu a ke slovu tak přichází prvky metroidvanie. Opakované procházení dřívějších lokací zde však i kvůli obtížné orientaci spíše rozčiluje.

Blackgate se bohužel nechal svoji původní platformou, spočívající v handheldu PS Vita, svázat prakticky ve všech ohledech. Grafika není žádné terno, prostředí je však velmi uniformní a příliš nepřekvapuje, nehledě na to, v jaké části se zrovna nacházíte. Souboje ani hádanky nejsou příliš komplexní a z častá nutnost překážku nejprve "oskenovat" patláním po obrazovce začne celkem brzy otravovat.

I přes zcela zjevné problémy hra naštěstí nepůsobí zbytečně a Blackgate i přes svoje značné rezervy dokáže svoji existenci obhájit. Temná atmosféra zůstala naštěstí nedotčena a až přistoupíte na zdejší zákonitosti, vlastně se na té malé obrazovce ve chvílích volna celkem obstojně pobavíte. Na klasických konzolích či PC bych však hraní Blackgate doporučil jen zarytým fanouškům Temného rytíře. Ve větším formátu musí být četné bolístky hry ještě o dost palčivější.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 14. hodnotící; digitání verze PSN

Mise za převedením Dark Souls do 2D podoby dopadla (víceméně) úspěšně. Tvůrci si z ikonické série od FromSoftware vzali opravdu hodně a to nejen co se týče herních mechanik, ale i ponurého tónu hry, atmosféry a způsobu vyprávění.

Salt and Sanctuary je velmi temně laděná hra, čemuž jsou poplatná i prostředí a protivníci. V této souvislosti se mi však příliš nelíbilo zpracování designu hráčovi postavy a NPC, které mi svým vzezřením do světa prostě nesedí. Zejména obličeje mají zdejší postavy tak ošklivé, že jsem za každých okolností nosil helmu. Temná prostředí jsou do grafického provedení trochu strohá, což lze však vzhledem k velikosti autorského týmu lehce prominout, občas je však pohyb 2D prostředí nepřehledný a zákoutí v jednotlivých lokacích podobná a matoucí.

Princip hry je souls klasika. Sbíráte tak duše (pardon sůl) a u checkpointů v podobě ohníčků (pardon oltářů) vylepšujete postavu. Hra je poplatně předloze také poměrně obtížná, v tomto ohledu však záleží na způsobu, jakým se rozhodnete zlepšovat svoji postavu. Zejména ve střetech s poměrně početným zástupem povedených bossů mi nepřišla obtížnost úplně vyvážená a někdy kolem poloviny hry jsem zkejsnul u obtížného souboje na pár desítek neúspěšných pokusů, abych některé další bossy smázl bez problémů prakticky několika ranami napoprvé či podruhé. Bossové se mi však svým provedením i pestrostí rozhodně líbili. Jen zamrzí padající framerate na PS Vita zejména při střetech s těmi většími z nich (Kraekan Dragon Skourzh).

Počet druhů nepřátel je úctyhodný a hra nabízí velmi slušnou porci zábavy. Leveldesign mi přišel trochu nevyrovnaný a občas tak hra frustrovala, aniž by byla na vině vyšší obtížnost soubojů. Lore světa mne příliš nezaujalo. Hra se inspirovala v předloze i ve způsobu vyprávění, což je snad jediný aspekt, který na "soulsborne" hrách nemám rád. Vše je tak tajemné a nejednoznačné, mezi řádky mě však číst nebaví a hlubší story jsem z Salt and Sanctuary "nevytáhl".

Průchod mi zabral něco přes dvacet hodin, postava se vydrápala na 74 úroveň a drtivou většinu herní doby jsem si vystačil s obouručními sekyrami a kladivy. V konečném součtu rozhodně stojí za doporučení, jen bych kvůli problémům s FPS raději doporučil verzi pro "velké" konzole či PC.

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 29. hodnotící; digitální verze PSN

Golden Abyss je nejhorší hra ze série Uncharted. Bezpochyby a výrazně. Jenže zrovna v tomhle případě je potřeba vzít v potaz i cílovou platformu – PS Vita. Hra totiž i všechny své nedostatky a limity rozhodně patří k tomu výrazně lepšímu, co na zatím poslední a nepříliš úspěšný handheld od SONY vyšlo.

Kapesní Uncharted jsem hrál už někdy v roce 2015 a doposud jsem ji měl zafixovanou jako velké zklamání a vlastně celkem mizernou hru. Zjevně na tom lví podíl sehrál fakt, že jsem před deseti lety došel dvě kapitoly před konec a pak se mi nezvratně dostrala uložená pozice (corrupted game save jsem snad schytal jen právě tady). Pochopitelná pachuť tak za ta léta zjevně přebila všechny dobré vzpomínky.

Letos jsem byl překvapený, že mě to vlastně slušně baví. Je to sice horší, ale stále Uncharted se všemi náležitými ingrediencemi (byť v notně vylouhované podobě). Na Drakea tak čeká další dobrodružství tentokrát v doprovodu nové ženské postavy Chase. Ta mi sice moc nesedla, ale naštěstí se alespoň na chvíli vrátil i Sully. Prostředí není tak hezké a pestré jako u "velkých" bratříčků a úrovně jsou opět designované v mantinelech platformy, přesto mne to šplhání, skákání a střílení i tady bavilo. Autoři z Bend Studio poměrně rozumně využili možnosti VITy a třeba oprašování artefaktů, či focení zajímavých míst dává smysl a relativně i baví. Dotykovou obrazovku lze využívat částečně i pro pohyb po překážkách, což je však otravné a nepohodlné. Na druhou stranu, nikdo hráče k tomuto způsobu ovládání naštěstí nenutí. Během asi dvou nebo tří bossfightů však chtě nechtě budete muset prstíkem dle šipek šmátrat po obrazovce a byl jsem rád, že tenhle typ obsahu není častější.

Ač jsou zdejší kapitoly v podstatě dost krátké, napěchovali je autoři až k prasknutí sběratelskými soškami, ztracenými poklady i dalším harampádím. Je toho ve hře možná až moc a chvilkami sbírání všemožných ptákovin zbytečně rozptyluje. Až na pár výjimek se na to lze zcela vykašlat, takže žádný velký problém to taky není.

Střílelo se mi sice podstatně hůře, než na klasickém gamepadu, do jisté míry to však byla otázka zvyku. Typů nepřátel sice není závratné množství, ale hra smysluplně dávkuje nové zbraně, takže během 10-15 hodin, co dohrání zabere, stereotyp na vrátka příliš často neťuká. Příběh je takový Uncharted standard, jen jsem měl tentokrát pocit, že zase o tolik nejde. Napsané je to však obstojně a nadabované jakbysmet. Hra vypadá solidně (vzhledem k věku a platformě) a hudba je také již tradičně povedená. Při ústřední lince až slzička skoro ukápla, holt jsem k sérii už dlouho nečuchl.

Uncharted na cesty tak i přes své zjevné limity a určitý béčkový feeling dokáže slušně zabavit. Možnosti VITy byly využity víceméně rozumně a i když nejde ani omylem o plnohodnotný díl, fanouškům Drakových dobrodružství dokáže posloužit více než solidně. Nakonec tak hodnotím poměrně vysoko.

Parádní kousek. Hra po krátkém úvodu nabere pořádné obrátky a pestré úrovně přináší hráči výborný, byť co do obtížnosti vlastně poměrně nenáročný (v kampani) zážitek.

Propojení plošinovky s hudebním doprovodem, který úroveň postupně rozezní a rozpohybuje, funguje znamenitě, levely jsou nápadité a pestré. To samé platí i pro hudební podkres. Líbila se mi rozdílná nálada odlišných hudebních "desek" (vyzdvihl bych zejména polední "Cities") od různých umělců. Hratelnost je vlastně minimalistická, ovládání je však krásně responzivní a postupem hrou jsem se bavil stále více. Jen škoda, že všemi vývojáři připravenými úrovněmi se proskáčete za nějaké tři hodiny a další případné levely od hráčů si v současnosti už prostě nestáhnete - servery jsou vypnuté. Kratší hry mám vlastně rád, ale tady by to vážně chtělo do kampaně alespoň hodinku hratelnosti přidat. Četná DLC bohužel tento problém bohužel příliš neřeší.

S dohráním krátké kampaně ke slovu naštěstí přichází dva další módy. Beat School mne nakonec i přes počáteční skepsi (nejsem moc kreativní člověk) dost bavil. Nakonec šlo vlastně o soubor hádanek, které netradičně řešíte za použití sluchu. Uvažuji i o tom, že dokoupím balík DLC, která přináší právě nové výzvy do tohoto módu. Velmi dobře funguje i série pekelně náročných výzev v podobě Death Mode. Jen je trochu škoda, že tyto úrovně velmi citelně ovlivňuje prvek náhody - jednotlivé noty se totiž v úrovni objevují náhodně a kvůli dost šibeničnímu času k jejich sesbírání je tak k dokončení potřeba vedle šikovnosti i notná dávka štěstí. V době psaní těchto řádků jsem ještě všechny nepokořil. Uvidíme, zda v sobě najdu dostatečnou trpělivost.

 Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Od hry jako Corridor Z snad ani nelze mít příliš velká očekávání. Vlastně mi celkem slušně posloužila k odreagování během hospitalizace v nemocnici a jako naprosto "mindless" zábava by mohla fungovat velmi dobře, chtělo by to však ze strany autorů přeci jen přidat.

Corridor Z je hříčka z žánru tzv. endless runnerů a odehrává se v prostředí americké střední školy během právě vypuknuvší zombie apokalypsy. V případě této hry mě onen prvek nekonečnosti vadil, hra se totiž tváří, že z školy uprchnout lze (údajně jen stačí otevřít ty správné dveře), plníte zde jednoduché úkoly, odemykáte pár nových schopností, dny ubíhají a převážně prostřednictvím sběratelských předmětů se odvíjí i jakýsi příběh (špatně napsané i namluvené klišé). Že je únik z budovy školy nemožný jsem se dozvěděl až v jedné diskusi na internetu a k tomu, jak se hra prezentuje, to prostě nesedí.

Samotná hratelnost je jednoduchá. Jedna z až pěti postav prostě zdrhá chodbami s hladovými zombíky za zadkem. Jde jim házet do cesty překážky a kosit je pistolí, brokovnicí či revolverem. Základ hratelnosti mi přišel naprosto adekvátní, bohužel toho autoři příliš nevymysleli a postupem času se tak odemkne pouze jedna nová lokace (která do hratelnosti až na jednoho speciálního zombíka vlastně nic nepřináší), pár nových kvérů a nenápaditých bonusů. Za každou z postav se taktéž (alespoň zdánlivě) hraje zcela stejně a přidání nějaké schopnosti či specifické výhody by hře rozhodně prospělo.

Jakousi třešničkou na dortu pro mě bylo, když jsem po hodinách grindu zjistil, že se mi "rozbila" trofej pro sesbírání všech příběhových předmětů a videí. Osobně jsem si právě tento moment vyhodnotil jako "konec hry" a dál se ke Corridoru Z vracet nebudu. Je škoda, že se autoři s tímhle v jádru primitivním žánrem nepokusili více experimentovat. Takhle je to prostě ok (zvlášť když mě to stálo asi 9 korun) a v krátkých seancích zábava na úrovni řekněme trochu lepší mobilní hry.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN