Téměř na den přesně se mi po roce podařilo další hru z Xeno série, tentokrát se jednalo o nejstarší díl z roku 1998. A byla to teda (několikaměsíční) jízda. Asi jsem nehrála hru, která by byla tak ambiciózní z hlediska námětu, příběhu, zasazení a která by překypovala tolika nápady. Opakovaně mě hra nechávala v úžasu, kdy jsem se dozvěděla něco nového z minulosti světa, kdy jsem pochopila, jaké propojení mají některé postavy mezi s sebou, zaskočilo mě několik příběhových twistů a byla jsem zcela pohroužena do náboženské symboliky světa Xenogears či do témat, kterými se zabývali nejslavnější psychoanalytici. 

Tato velkolepost má velkou nevýhodu. Hra totiž velmi ráda více či méně zřetelně naznačuje některé věci či události, občas pohodí větu na hráče, kterou ovšem bez znalosti celé hry a celého příběhu nemá šanci zachytit a pochopit, pokud si jednotlivé věty nepamatuje po desítkách hodin hraní. Takže spousta narážek přijde vniveč, jen jsem tušila, že něco je zle, ale neměla jsem ani ponětí, co se děje. Moc tomu nepomáhá ani to, že někdy prostě nebyl čas vysvětlovat, a tak jsou některé události odbyty krátkými větami, nebo se jimi hra už vůbec nezabývá. Věřím, že při druhém hraní už bych chápala více z příběhu a více bych si dokázala spojit jednotlivé události a hlavně dialogy by na mě místy nepůsobily jen jako zmatené blábolení (Gazel Ministry). A to není zrovna pěkná vlastnost - nutnost hrát desítky hodin dlouhé RPG podruhé, aby hráč příběh chápal a plně si ho užil. Takže jsem po dohrání zhlédla důležité části hry znovu na YouTube a najednou všechno dávalo o mnoho větší smysl a věci do sebe více zapadaly. V tomhle ohledu mi pomohly i dva podcasty rozebírající Xenogears: Resonant Arc - skvělý, hluboký rozbor hry a její filosofie a Retrograde Amnesia - také povedené, dost jsem se nasmála při poslouchání. Mohu doporučit.

Příběh je totiž opravdu propracovaný, i když vzhledem k disku dva bych spíše měla napsat, že příběh chtěl být opravdu propracovaný, a tak nám zbyla spíše poloohlodaná kostra, která je ovšem i tak výživná. Příběh byl občas doprovázen anime scénami, na které jsem se vždy těšila a na můj vkus strašně rychle i skončily. Klidně bych se dívala i déle. Hra se nebojí představit několik antagonistů a jiných vedlejších postav, pak je na desítky hodin schovat, takže jsem na ně naprosto zapomněla, a pak je opět znovu ukázat. Hrou také prostupuje několik časových rovin, které ve vyprávění a v hlavě hráče nadělají pěkný bordel, ale musím říct, že pro mě byla zábava to celé postupně rozplétat a skládat si obraz toho, jak se to celé odehrálo. A často jsem kroutila hlavou nad tím, jak je to chytře vymyšlené. Byla jsem velmi příjemně překvapena, jak hra zpracovala téma jedné specifické psychické poruchy a ze záběrů, které se týkaly těchto událostí, mi šel mráz po zádech. Paráda. 

Teď už něco k samotné hratelnosti. Úplně živě si pamatuji moje první chvíle ve hře, když jsem s protagonistou Feiem prozkoumávala vesnici Lahan, točila si vesele kamerou a skákala po budovách. Hra mi přišla krásná a užívala jsem si možnost pohybu a rozhlížení. Samozřejmě pak přišly časy, kdy jsem na tu kameru nadávala, že nic nevidím, protože se vždy natočí do blbého úhlu a o skákání ani nemluvě. Nějak se mi nedařilo zároveň sprintovat a pak skočit, takže jsem místy strávila dlouhé minuty tím, že jsem se pokoušela někam skočit. Ale byl to začátek hry a všechno bylo krásné a nové. 

Co mě okamžitě chytlo a nepustilo až do konce hry, tak byly souboje. Zčásti za to může určitě soubojová hudba, která je vynikající, ale také možnost vytvářet komba, které se postavy postupně a pomalu učí, a nepřítele po několika kolech převálcovat. Podobně na tom byly i souboje v Gearsech, kterých bylo zpočátku málo, ale ke konci hry se jejich četnost zvyšovala. Tady mi chvíli (desítky hodin) trvalo, než jsem pochopila, jak se dostat s Gearsy do Hyper modu, ale nakonec jsem i tohle zvládla a ty souboje mě fakt bavily. Sice některé souboje s bossy byly trochu stresující, protože Xenogears má ve velké oblibě boss rushe, takže bylo nutné si pošetřit palivo a životy na další kola bojů. Z toho důvodu jsem zrovna neholdovala dungeonům, které jsem procházela v Gearsech, protože to vyžadovalo myslet na dostatečné množství paliva. Bez něho Gear totiž nemůže útočit a nedá se nijak doplnit krom návštěvy robota, který za poplatek doplní životy i palivo. Jenže ten spíše často nebyl přítomný v takových dungeonech. Oceňuji také způsob, jakým byl proveden přechod do soubojové obrazovky - tříštění skla, který má i příběhový význam a není to jen zajímavý efekt.

Když už je řeč o dungeonech, tak ty považuji za hrozné. Často jsem si říkala po jejich absolvování, že to byl ten nejhorší dungeon a že už je to snad za mnou, jenže pak přišel další, který tu cenu za nejhorší dungeon opět získal. Drtivá většina jich je naprosto nenápaditá, chodby jsou všechny stejné, nic v nich není navíc, co by posloužilo jako orientační bod, všechno je to zkopírované, takže se hráč strašně lehce ztratí, pokud nemá oči přikované na kompas, nebo pokud zapomene po boji, jakým směrem šel. Hrozné, vždy jsem si oddechla, že už je to za mnou.

Hra také výborně pracuje s kamerou, místy byla kompozice scény skvěle vymyšlena nebo pohled kamery schválně zůstal na něčem viset, zatímco se scéna posunula. Bylo vidět, že nad tím tvůrci přemýšleli. Některé záběry mi vzaly dech, například představení katedrály v Nisanu. Co musím vychválit až do nebes, tak je hudba. Perfektní. I když je pravda, že mi přišlo, že skladeb je vlastně docela málo a že se často opakují. Je těžké vybrat jen pár skladeb, které bych chtěla vyzdvihnout. Už jsem zmínila soubojovou hudbu, moc se mi líbila také hudba v bossfightech, z těch nebojových pak Bonds of Sea and Fire, Flight, The One Who Is Torn Apart, Steel Giant, Grahf Emperor of Darkness, The Jaws of Ice nebo Blue Traveler. 

Xenogears je hra, které musí hráč odpustit některé nelogické věci, ať už z hlediska hratelnosti či příběhu. Hra vyžaduje maximální soustředěnost, ale ani ta nemusí být nápomocna z hlediska pochopení příběhu. Překlad není moc zdařilý, i když se Richard Honeywood hodně snažil a odvedl tu nejlepší práci, kterou mohl. Na spoustu věcí už nebyl čas, takže je třeba k celému příběhu přečíst knihu s názvem Perfect Works, ve které je popsáno zasazení příběhu, události z minulosti a jsou tam také dovysvětleny některé věci ze hry. Ani jsem ještě nezmínila onen slavný disk dva, který je značně odlišný od prvního disku a který je takovým smutným pozůstatkem toho, jak to může dopadnout, když není dost času na vývoj hry a když jsou vývojáři až moc ambiciózní. Ale jsem ráda, že hra byla nějak dokončena a párkrát mě ty židlové scény rozesmály, jak mi to přišlo absurdní.

Byl to zážitek a je mi líto, že si tuhle hru už nikdy nezahraji poprvé.