Po tom, jak mě první DLC mile překvapilo, se vracíme do zajetých kolejí. Na rozdíl od základní hry je to však ovládáním výrazně bolestivnější. DLC totiž přináší nové mechaniky, které jsou však při nejmenším diskutabilní.

Hned v úvodu vám DLC představí nové rostliny, které vám pomohou s navigací po lokaci. Jen aby vám vzápětí představilo nové mechaniky pro vašeho ikrana, kolem nichž se točí téměř celé DLC, a dříve představené možnosti navigace tak už nikdy nevyužijete. Samotné mechaniky pro ikrana na první pohled působí skvěle — tedy jen do momentu, kdy po vás hra začne chtít, abyste je používali při ničení letounů RDA. Ikran totiž funguje skvěle jako dopravní prostředek. Jakmile ale potřebujete ve vzduchu zastavit na konkrétním místě a pod specifickým úhlem trefit konkrétní motor, dojde vám, že znovu zahrát si Dark Souls by byl možná pohodovější zážitek.

A zbytek problémů DLC je stejný jako v základní hře. Tady jsou ale ještě umocněné tím, že je DLC krátké. Potkáte tu kupu postav, které nemáte šanci stihnout poznat, takže emočně to nikde nefunguje. Máte sice možnost craftit nové vybavení pro ikrana, herní doba je však tak krátká, že na grindění legendárních úrovní materiálů se opravdu nedostane. Ve finále navíc získáte ultimátní zbroj, takže ani nemáte důvod někde grindit. Nejzábavnějším aspektem jsou tedy opět infiltrace větších základen, kde nově můžete narazit na jezdící plošiny, které přinášejí alespoň nějaké zpestření. A samotný combat z ikrana proti vrtulníkům, případně pozemním silám RDA, je díky nové zbrani v podobě kuše alespoň trochu závanem svěžesti.

DLC oproti základní hře navíc ještě trochu sráží technický stav: několikrát jsem narazil na bugy, kvůli kterým jsem musel hru restartovat, což se mi do té doby v celém Avatarovi snad nikdy nestalo.

Přestože jsem do DLC na začátku šel na pozitivní vlně, na konci jsem cítil spíš zklamání a frustraci — a to jsem nečekal zase tak moc.