Další DLC, které mělo být součástí hry. Vydat ho společně s vydáním základní hry je fakt trapné. Zatímco u předešlých rozšíření, která přidávala nového společníka, by až tak nevadilo, pokud by je hráč nevlastnil, tak hrát hru bez tohoto rozšíření by bylo velké ochuzení o zajímavé příběhové pozadí. Přece jenom mít v týmu zástupce rasy, která vyhynula před tisíci lety, se nestává každý den. ... I když na druhou stranu jsem měla mnohdy pocit, dle (ne)reakcí okolí na Javika, že je to denním chlebem v univerzu ME. Reakce sice občas byly, ale já osobně bych z něčeho takového byla více v šoku. Ale to je jen malý a bezvýznamný detail a navíc je mi jasné, že neustálé upozorňování okolí na Javika by asi bylo otravné po čase.
Mise, která nového společníka přidává, je obsahově docela chudá. Přiletět, vystřílet, otevřít víko od kapsule a zpátky domů na Normandy. Přišlo mi to trochu odbyté. Mohli jsme v rámci mise cestovat do hlubin ruin Protheanů, omni-toolem zkoumat anomálie, artefakty nebo třeba jen nápisy na zdech, cokoliv, do toho by hrála tajemná hudba. Bohužel, Cerberus udělal všechno za nás a je to škoda.
Co mě naopak potěšilo, tak byla osobnost Javika, protože byl jiný, než jsem si já (a Liara) představovala. Také jsem sklouzla k oné stereotypizaci, že jistě bude vznešený, vzdělaný a moudrý. Místo toho jsem dostala sarkastického a pragmatického vojáka, pro kterého není problém obětovat slabší rasu v rámci většího dobra a byl tak skvělým protikladem k mému Shepardovi. Na mise jsem ho brala často, a to z toho důvodu, že jsem se tak mohla více dozvědět o historii vesmíru, ve kterém se série odehrává, a také míval vtipné připomínky k nějaké rase či události. Po dohrání celé hry ještě více oceňuji, že byl Javik takový, jaký byl. I když se jeho komentáře mohly zdát býti necitlivými, tak si myslím, že doopravdy měl velké obavy o to, že tento cyklus dopadne stejně jako předchozí, jako ten jeho, a tak se spíše projevoval jako přemýšlivý a chladný stratég nežli empatická bytost. Přece jenom být posledním zástupcem své rasy je velmi těžké břímě.
Mise, která nového společníka přidává, je obsahově docela chudá. Přiletět, vystřílet, otevřít víko od kapsule a zpátky domů na Normandy. Přišlo mi to trochu odbyté. Mohli jsme v rámci mise cestovat do hlubin ruin Protheanů, omni-toolem zkoumat anomálie, artefakty nebo třeba jen nápisy na zdech, cokoliv, do toho by hrála tajemná hudba. Bohužel, Cerberus udělal všechno za nás a je to škoda.
Co mě naopak potěšilo, tak byla osobnost Javika, protože byl jiný, než jsem si já (a Liara) představovala. Také jsem sklouzla k oné stereotypizaci, že jistě bude vznešený, vzdělaný a moudrý. Místo toho jsem dostala sarkastického a pragmatického vojáka, pro kterého není problém obětovat slabší rasu v rámci většího dobra a byl tak skvělým protikladem k mému Shepardovi. Na mise jsem ho brala často, a to z toho důvodu, že jsem se tak mohla více dozvědět o historii vesmíru, ve kterém se série odehrává, a také míval vtipné připomínky k nějaké rase či události. Po dohrání celé hry ještě více oceňuji, že byl Javik takový, jaký byl. I když se jeho komentáře mohly zdát býti necitlivými, tak si myslím, že doopravdy měl velké obavy o to, že tento cyklus dopadne stejně jako předchozí, jako ten jeho, a tak se spíše projevoval jako přemýšlivý a chladný stratég nežli empatická bytost. Přece jenom být posledním zástupcem své rasy je velmi těžké břímě.
