Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 60
Zvyčajne si viem približne vybrať hru, ktorá by ma bavila a moje očakávania bývajú pomerne realistické. Vampyr je jeden z tých prípadov, kde som sa fakt netrafil. Od Dondnod mám rád sériu Life Is Strange a bavila aj ich akčná hra Remember Me . Keďže ide o ich prvé RPG, myslel som si, že postavy, dialógy a zaujímavé questy, nebude niečo, o čo by som sa mal báť.

Väčšina dialógov však pôsobí extrémne umelo, ako by to ani nehovoril človek a ja ako rpgčkár, ktorý vždy rád prekecá všetky možnosti u všetkých postáv a rád číta aj lore knihy, som bol po čase pomaly znechutený, keď som mal s nejakým NPC komunikovať. Navyše použitie špeciálnej upírskej schopnosti, keďže Vaša postava je upír, ktorou hypnoticky dotlačíte NPC k odpovediam, ako keby vôbec neberie ohľad na ostatné dialógové možnosti, ktoré sa môžete opýtať aj neskôr. Napríklad chcete zistiť, čo má postava za lubom a zároveň viete aj jej tajomstvo, lebo ste ju špehovali, ale keď použijete ďalšie dialógové možnosti po použití tej upírskej, Vaša postava rovnako ako NPC, sa tvária, ako keby tento odhalujúci dialóg nikdy neprebehol, čo je obzvlášť hlúpe v situáciach, kde práve táto voľba je tá, ktorá ma Vás posunúť v deji ďalej, takže ju vždy pre postup musíte vybrať. Najhoršie je, že toto sa môže niekedy stať aj viackrát za jeden dialóg. To, že by bolo NPC zhypnotizované a nepamätalo si, že mi to povedalo (hoci to tak nie je), by som ešte pochopil, ale keď sa vlastne Jonathan, ako hlavná postava tvári, že pohrozí niečím, čím vlastne už pohrozil alebo nevie niečo, čo sa už vlastne v tom istom dialógu dozvedel, tak mi to príde extrémne, ale extrémne odfláknuté.

Čo mi ešte na dialógoch a príbehu vadilo je aj to, že na to, že vaša postava upíra je študovaný, vraj inteligentný doktor, tak mu to v rámci príbehu zapaľuje extrémne, ale extrémne pomaly. No a práve toto všetko ma u Dontnod šokovalo. Myslel som si, že problém bude v iných veciach, ako RPG prvky, ale tie sú celkom fajn, postupne si rozdeľujete body skúseností do základných a špeciálnych schopností, všetky však slúžia na boj a delia sa na aktívne a pasívne. Špeciálne upírske schopnosti sú fajn, ale mimo nich tam nie je nič svetoborné.

Zbraní je pomerne málo aj keď vezmeme do úvahy upgrady, ale čo sa dontnod tiež nepodarilo je súbojový systém. Keď som začal hrať, tak som si hneď povedal "hmm to sa niekto snažil inšpirovať Dark Souls". No bohužiaľ ako pri väčšine souls inšpirácii ani tu autori nepochopili, že Dark Souls funguje preto, že kombinuje viaceré elementy ako level dizajn, striedanie nepriateľov, learning curve hráča a odmeny v podobe predmetov a len ťažko to bude fungovať, ak si vezmete len jeden, dva elementy a nepopremýšľate nad tým.

Á mám pocit, že to sa presne stalo tu. Hur-dur, dáme boj postavený na stamine a vždy keď hráč bude odpočívať, tak zrespawnujeme všetko, to bude sranda. Lenže to by hra nemohla mať dokopy tak 8 druhov nepriateľov, nekonečný backtracking, zbrane, ktoré viete v podstate zrátať na prstoch bez nejakého špeciálneho rozdielneho efektu, len niektoré sú chladné a niektoré strelné a ani tie strelné vlastne proti ľudským nepriateľom až tak dobre nefungujú. Až na dvoch, na každého bossa platí tá istá primitívna taktika uhýbania a udierania na konci jeho útoku. Navyše väčšinu tých bossov aj tak skončí ako radoví nepriatelia. Loot? Náhodné súčiastky na primitívny crafting troch druhov potionov (na krv, na život, na staminu) a nábojov. Na začiatku to vyzeralo celkom sranda, lenže to, čo robíte prvú hodinu, budete už opakovať do konca hry bez rozdielu. Navyše tu máme ten u hráčov "Strašne obľúbený" level-scaling, kde vlastne celú hru bojujete proti tým istým nepriateľom, len sa im zvyšuje číslo levelu. Ono je to o to bizarnejšie, že stačí, že nejaký pouličný chuligán je od vás o tri levely vyššie a vy mu uberáte po milimetroch, zatiaľ čo on z vás vie urobiť dvoma údermi fašírku. Strašná zábava. Po istej časti hry som už pri premiestňovaní štvrťami nepriateľom len utekal, lebo tých bojov som mal naozaj po krk. Väčšinou ani nie sú žiadna výzva, len trvajú dlho, lebo nepriateľov je veľa a kvôli level scalingu a manažmentu staminy im uberáte pomaly.

Je to inak veľká škoda, pretože upír v Anglicku na začiatku 20. storočia počas epidémie španielskej chrípky je výborný setting a aj vizuálne si myslím, že sa autorom podarilo vytvoriť dobrú atmosféru. Škoda len, že aj tá malá časť Londýna, v ktorej sa to odohráva je len maličkou maketou a väčšina postáv sa chová neskutočne neživo (nie nemŕtvo) a hlúpo, pretože celý ten hlavný príbeh, ktorý sa tiahne hrou, aj keď častokrát len na pozadí je podľa mňa vymyslený a napísaný fakt dobre a aj na pomery upírskej tématiky originálne. Len škoda, že sa k nemu treba prebíjať tonou priemernosti až nudy.

Pro: hlavný príbeh, atmosféra nočného Londýna

Proti: respawn nepriateľov, nezáživný gameplay, nekonečný backtracking a level-scaling, hlúpe dialógy

+20
  • PC 80
Zajímavý koncept, kdy jako upír získáváte z lidí tolik zkušeností, podle toho, kolik toho o nich víte. Čím více tedy o své oběti zjistíte, tím hodnotnější pro vás potom je. U některých z nich tyto informace zjednodušší možné morální dilema (zjistíte, že daná postava není vůbec tak milá, jak se tváří), nebo naopak přitíží (zjistíte, že postava má ke svému špatnému chování dost pádný důvod). V tomto ohledu je hra tedy velice zajímavá a může se stát, že když vysajete více lidí z jedné části města, že tuto část i evakuují.

Co se týká boje, tak ten je povedený. Zabíjení bossů je zábavné, ke konci občas dá i pěkně zabrat. Jediné, co to kazí, je neustálé respawnování nepřátel všude po mapě a nutnost jejich lidvidace stále znovu, když chcete jen projít.
+3
  • PC 75
Před hraním kolem mě Vampyr jen tak prošel. Měla jsem o této hře jen pár informací a na jejich základě jsem si udělala zcela mylnou představu. Myslela jsem, že to bude drsná hra, kde bude volba zabíjet/nezabíjet spíše ovlivněna tím, že při zabíjení budou následky v podobě ztížení hry. Nečekala jsem, že by hlavní hrdna i po přeměně na upíra měl stále silnou potřebu lidi zachraňovat, byl citlivý, a dokonce prožíval romanci (i když k tomu se ještě vyjádřím později), což k volbě zabíjet/nezabíjet přidává i morální stránku věci.

Volba, zda při hraní zabíjet nebo nezabíjet a její vlivy, byla podle mě špatně vysvětlena. Hra dává jasně najevo, že zabíjení přinese negativní následky, ale dle mého názoru už přesně nespecifikuje, co pod zabíjením myslí. Nevěděla jsem, jestli se jedná pouze o to, když lidi zabiji vysáváním krve, nebo i jejich „pouhé“ zabití. Postavy v bezpečných oblastech, které na hráče neutočí, jde s nimi komunikovat a mají vlastní příběh, lze zabít pouze vysátím krve (aspoň většinou). Lovce naopak můžeme zabít zbraní, ale vysávat krev z nich můžeme také. To jim většinou moc zdraví neubere, ale pravděpodobně by je bylo možné usmrtit i takto. Lovci jsou všude po ulicích a hra neumožňuje plížení*, tak jedinou možností je jejich eliminace. Občas se dá několika lovcům vyhnout použitím nějakého balkónu, nebo jiné uličky, ale je to velmi omezené. Pak je tu ještě otázka skalů, ekonů, a dalších úpírů. Jejich zabíjení pomůže, nebo uškodí? Jejich krev se pít může? Možnost si doplnit zdraví přes jejich krev by hru usnadnilo, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jestli by to nemohlo mít následky, krmila jsem se jen na krysách. Lovce a upíry jsem používala jen ve stavu nouze. Vlastně jsem se během hraní značně postarala o to, by se z Vamypra nestalo Plague tale. Samozřejmě nikdy zavrhuji variantu, že jsem někde něco přehlédla/přeslechla a důvodem nepochopení je chyba na mé straně. Jako vždy, když něco takového nevím, jsem šla na internet a našla odpověď. Minimálně na to, že lovce můžu zabíjet dle libosti a jako lidé se vlastně ani neberou. To mi ke štěstí stačilo, tak už jsem nezjišťovala, jak je to s pitím jejich krve a krve upírů.  

Bohužel jsem také ze začátku nepochopila systém zdraví jednotlivých čtvrtí a to, co má na něj vliv. Spoiler. Myslela jsem, že na zdraví čtvrtí má hlavně vliv to, zda tam budu zabíjet občany. I když jsem se snažila, aby město bylo zdravé, tak po ukončení dne, tedy noci, mi zdraví v některých částech kleslo. Než jsem zjistila, že zabíjení lovců je povoleno, měla jsem podezření, že je na vině to. Pokoušela jsem se kolem nich probíhat, což vůbec nebylo zábavné a dost často to nešlo, protože jednotlivé čtvrti jsou často odděleny zavřenými branami, které při aktivním souboji není možné otevřít. Ono, ne že by zabíjení těch samých lovců na těch samých místech nějak extra zábavné bylo… Samozřejmě jsem si všimla, že někteří lidé mají u sebe znak hvězdičky a věděla jsem, že to znamená, že je trápí nemoc, ale protože hlavní problémem ve hře je španělská chřipka, nenapadlo mě, že bolení hlavy několika postav (vím, jsou tam další i vážnější nemoci a problémy lidí) bude způsobovat pokles zdraví celé čtvrti. Myslela jsem, že léčení je spíše vedlejší aktivita, jejíž účelem je získat pár dodatečných zkušeností k následnému levelování. Jak jsem byla překvapená, když jsem si řekla, že se mi dodatečná XPčka hodí a jednu čtvrť jsem vyléčila, a po ukončení dne se zdraví v této části zlepšilo. Aspoň jsem na to přišla sama a negoogla jsem to…

Vhledem k mé volbě nikoho nezabít a snaze ani nevysávat krev z ničeho jiného, než jsou krysy, mě i základní nepřátelé dokázali potrápit. Na začátku každé kapitoly se nepřátelé ztíží, během hraní, po vylepšení zbraní a schopností, se obtížnost sníží, ale s další kapitolou je vše opět skokově těžší. Já sem vždy na začátku umírala a umírala. Možná ale moje volba přinesla tížený výsledek, protože finální 2 bossové byli docela snadní a dala jsem je hned na poprvé. Možná jsem jen měla dobrou chvilku a fakt mi to šlo. Proč si nepřičíst trochu zásluh, že? :)  

Vzhledem k tomu, že ve hře není fast-travel (mapa není největší, tak kromě vyhnutí se soubojům, není potřeba), musíte při průchodu městem opakovaně bojovat s těmi samými lovci a upíry, kteří se respownují na stejných místech. Nejsem si teď jistá, jestli se rewponují pouze po tom, co vás zabijí, nebo ukončíte den, nebo i v případě, že odejdete dále do jiné části města, ale rozhodně se mi nestalo, že bych v klidu prošla z jednoho místa do druhého bez soubojů. Jak jsem ale zmínila, dost často jsem umírala. Rewpon nepřátel je složitá otázka. Když se nebudou respownovat, bude hra nudná, když se takto respownují moc, je to až otravné. Možná by pomohlo, aby to alespoň nebyli pokaždé ti samí nepřátelé.

V soubojovém systému mi neseděl pohyb, útoky a úskoky během zalockování nepřítele. Hlavně při souboji s bossy. Pokud jsem si ho lockla, většinou jsem zemřela. Nedařilo se mi uskakovat dostatečně daleko, a tak mě nepřítel často i po uskoku zasáhl. Hlavní boss měl většinou pomocníky, kteří situaci také neulehčovali.

Velkou součástí je zlepšování schopností a zbraní. Co se týká schonpostí, tak vzhledem k nedostatku zkušeností jsem si je moc nevyzkoušela. Zaměřila jsem se na zvýšení života, staminy, schopnost regenerace a množství krve. Na nic moc dalšího nezbylo. Některé útočné schopnosti vypadaly zájímavě (a dost protivně, když je zrovna nepřeátelé používali na mě :)), ale ty jsem nevyzkoušela. Používané zbraně vylepšit na maximum byla nezbytnost.

Na první pohled nevypadá hra špatně, ale když se zadíváte do detailů, moc jich tam není a úplně nepotěší. Nejhorší je mimika postav, o které by se dalo říct, že žádná není. Postavy se tváří pořád stejně a některé mají i podivně pootevřenou pusu v divném tvaru (např. sestra Dorothy Crane). Mrtvé oči, které mají všechny postavy, jsou v kontrastu se skvělým dabingem. Protože jsem hodně umírala, animace úmrtí Jonathana mi je velmi známá a vůbec nevypadala dobře. Jonathan sebou podivně flákne na zem, což působí až komicky.

Také si myslím, že hra nebude nejlépe optimalizovaná. I když již nemám nejnovější PC, grafické nastavení her mám běžně na vysoké detaily při rozlišení QHD. Zde jsem musela detaily razantně snížit, protože docházelo k takovým pádům FPS, že hra byla prakticky nehratelná.

Úvod do příběhu a jeho závěr je vyprávěn za přítomnosti stylizovaných obrázků. Působí to hezky, trochu komiksově. Myslím, že tento styl vyprávění je u her docela populární, právě na nějaké úvody a závěry, prostě části příběhu, které nepotřebují být přímo představeny animovanými scénami, ale mají být odvyprávěny. Obrázky jsou jen pak doprovod k mluvenému textu. Já tenhle styl mám docela ráda.

V rámci příběhu se mi asi nejvíce líbil vývoj Jonathana a pozadí jednotlivých postav. Celým příběhem je prostoupen boj s epidemií, a to nejen chřipky. Přirovnání šíření skalů k šíření nemoci je zajímavý nápad. Samozřejmě už se tato epidemie odlišuje tím, že u nemocí nepomůže k zastavení šíření eliminace původního zdroje nákazy. Je trochu zvláštní, že se vlastně ze všech lidí v nemocnici nestali upíři.  

Naopak romantická linka mezi Jonathanem a Elizabeth není úplně nejlépe podaná. Kromě jejich poznání, kdy mu ona zachrání život, nebo vlastně neživot, spolu vlastně nic neprožijí. Elizabeth skoro nepoznáme, jen s ní prohodíme několik dialogů. Ano, je užitečná, snaží se pomoc, ale nevidím tam nic, co díky čemuž by se měli vyvolat tak silné city, jako jsou ty, které ke konci hry obě postavy vyjadřují. Pak se do toho zamíchá ještě William Marshal, kde jsem si vůbec nebyla jistá, jaký vztah k lady má. Ona ho nazývá otcem, ale jejich společný příběh vyvolával pocit něčeho jiného. 

Vývojáři občas trochu až moc tlačili na pilu ohledně toho, jak moc dojemný příběh má být. Jonathan tedy nepřijde o svou sestru jednou, ale rovnou dvakrát. Trochu absurdně pak působní, když hned po tom, co ji jako upírku zabije, jí slíbí, že najde lék. Chápu, že představovala nebezpečí pro všechny okolo. Nabízí se ale otázka, proč jí někde jen neuvěznil. Určitě by přežila i bez lidské krve, jako hráč jsem taky byla převážně na krysách, tak co.  

S příběhem souvisí styl hraní, který jsem zvolila. Nevím, jak hra vypadá, když zabíjíte lidi, ale dost pochybuji, že se hlavní příběh nějak zásadně změní. Ano, hra má více konců a můžete dopadnout jinak, ale jednotlivé cutscény a rozhovory, např. právě mezi Jonathanem a Elizabeth, budou určitě stejné. Myslím, že to mělo velký vliv právě na volbu, jakým stylem jsem hru hrála. Je pro mě divné hrát za padoucha a zabijáka, když ta samá osoba se v určitých částech hry chová citlivě, obětavě a starostlivě.

Některé dialogové volby mě trochu zmátly. Možná to bylo jazykovou bariérou, ale stávalo se mi, že odpověď nebyla v tom tónu, jak jsem si myslela z „ukázky“, kterou jsem vybrala. Vzhledem k tomu, že hlavní postavou je lékař, občas mi přišlo, že angličtina byla pro mě obtížnější, než tomu tak je u jiných her. Pak tu byly také dialogové volby, které prosbě musely vést ke stejné reakci (nezkoušela jsem to, ale nedovedu si to představit jinak).

I když jsem si nemyslela, že bych se někdy k Vampyru znovu vracela, jak píšu tenhle komentář a o hře přemýšlím, mám vlastně chuť ji začít hrát znovu a tentokrát pozabíjet vše, co půjde. Čímž se ukazuje, že vývojáři odvedli dobrou práci.

* je možné otevřít schopnost neviditelnosti, ale to stejně problém zcela nevyřeší. Jsou nepřátelé, kteří vás i tak objeví.

Pro: Hlavní postava, voice-over, příběhy jednotlivých postav

Proti: Nepovedená romance, respown lovců a upírů

+7
  • PC 75
Drákula od Dontnodů? Ne, to určitě ne. Spíše takový pre-Morbius, mluvím samozřejmě o filmové verzi Jareda Leta, nikoliv komiksovou předlohu. Vampyr je naštěstí několikanásobně kvalitnější.

Herní výzva 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře se hraje za upíra.

Londýn roku 1918, probouzíte se na hromádce mrtvol, cítíte se zvláštně a netrvá dlouho, než se napijete z první oběti. Stali jste se upírem. Po menším úvodu, se konečně hlavní postava dostává do děje. Po Londýně se rozmohla epidemie španělské chřipky. "Kdo je mým stvořitelem? Co způsobilo epidemii a jak jí zastavíme?" To jsou základní otázky, na které musí Dr. Jonathan Reid najít odpovědi. Má na to jenom celou hru.

Základ příběhu jsem tedy shrnul, více než o něm, se ale chci rozepsat o jeho mechanikách. Jako upír, musí Reid pít krev, to je jasné. Je ale pouze na hráči, zdali se bude ukájet, a hlavně kdo se stane jeho obětí. Jedna z nejoriginálnějších mechanik, co jsem ve hrách zažil. Veškeré lidské postavy, se kterými lze navázat kontakt, mají přidělené zkušenostní body (na základě kvality své krve), které Jonathan získá, pokud se hráč rozhodne danou postavu vysát. Body se dají ještě navýšit, dozvídáním se nových informací o postavě. Dozvědět se nové informace lze za pomocí rozhovorů, rozhovorů s ostatními postavami, nebo nalezení nějakých dokumentů, válejících se všude možně po světě. Kolikrát se mi stalo, že jsem se nové informace o postavě dozvěděl až klidně o několik hodin dále, až na druhém kraji města, záleží totiž na tom, jak moc jsou vedlejší questy mezi sebou propojené.

Každá postava má ale omezený maximální počet bodů a nelze je tedy "nadojit" až do nekonečna. Některé mají menší počet, a takové ty "důležitější" mají vyšší počet bodů. Nelze navíc svévolně od začátku zabíjet kohokoliv. Ve hře existuje omezující ukazatel úrovně "hypnotizace", který se u Jonathana postupně příběhem navyšuje, a až bude jeho úroveň vyšší nebo rovná úrovni NPC postavy, tak teprve pak lze postavu vysát.

Osobně jsem moc postav nezabíjel, když už jsem se ale pro nějakou rozhodnul, vedl jsem s ní konverzaci, abych se následně dozvěděl, že je třeba válečný veterán, samoživitel rodiny nebo že je takovou hromádkou neštěstí či nabitý pozitivnější energií a ideály na světlou budoucnost. Rázem se moje nekalé úmysly ztížili a najednou mi bylo blbé tu postavu zabíjet. Takových morálních dilemat je ve hře spousty a jsem za to vděčný, bylo to aspoň o to více zajímavější.

Postavy byli poměrně dobře napsané, některé mě dokonce tak zaujali, že jsem pro ně splnil i ten vedlejší úkol, nad některými jsem ale naopak mávnul rukou a vůbec si jich nevšímal. Jejich smrt má následně vliv na budoucí dění, což není nic, co by bylo od Dontnodu netypické a funguje to adekvátně. Nezkoumal jsem do jaké míry, ale jednou se mi na základě špatné volby povedlo nechat vymřít jeden celý distrikt města, což bylo zajímavé, ale ochudilo mě to o spousty potenciální krve.

Hrál jsem na základní obtížnosti a hra postupně začíná na hráče tlačit, aby se vylepšoval, protože souboje s nepřáteli začínají být těžší a náročnější. Když se hráč dostatečně vylepší, tak už nepředstavují takový problém. Nezáleží ale pouze na zlepšeném zdraví nebo výdrži, musí se také používat dostatečně kvalitní zbraně. Mluvím hlavně o ručních zbraních, střelné tu taky ale jsou, využíval jsem je však minimálně. Soubojový systém je poměrně toporný ale bavil mě, když byl správně dávkovaný. Obecně, když bylo až moc rozhovorů, tak jsem je po chvíli přestával vnímat, když bylo moc soubojů za sebou, přestávali mě bavit a spíše byli otravné. Fungují na principu útoku a úhybu, s tím, že každý pohyb spotřebovává výdrž, která se musí zase nabít. Nepřátel zde zase tolik typů není, ale nevadí to, stejně jsem značnou část náhodných střetů ignoroval a svištěl rychle pryč. Souboje s bossy se mi v rámci příběhu líbili, ale designově oslnivé nebyli. Když byli navíc o více levelů výše než já, bylo to na několik pokusů, ale nebylo to nepřekonatelné.

Město jako takové, je vizuálně hezké, a to nejsem velký fanoušek staré Anglie (např. Viktoriánské). Design města už tak oslnivý není. Když jsem v klidu prozkoumával okolí a obyvatele, tak to bylo fajn, když jsem ale chtěl rychle proběhnout z bodu A do bodu B, tak to pro mě představovalo spíše přítrž, jelikož hra nemá žádný fast travel. Občas jsem dokázal zabloudit, nebo mě zdržovali nepřátelé za každým rohem.

Hru jsem si jednou rozehrál už dříve tenhle rok, na PS4. Po hodině hraní jsem to musel vypnout, protože optimalizace byla zde tristní. Naštěstí mám hru i na PC přes Epic Games Store a tak jsem to rozehrál pěkně na PC. Ani zde se nejedná o nejlépe optimalizovanou hru, ale je to dostačující.

Vadu na kráse lze taky najít v různých malých designérských detailech, kdy třeba výběr nepovinných dialogů následně nenavazuje na ty hlavní rozvětvené dialogy. V titulkách se často píše něco jiného, než v dabingu, byť se jedná většinou o jedno slovíčko. Dále když se Jonathan baví s neznámou postavou, ale v titulkách už je její jméno, aniž by ho ta postava zmínila. Nebo když se aktivuje souboj, ale vy nechcete bojovat a spíše utéct, ovšem v cestě stojí zavřené dveře nebo brána, tak se jednoduše neotevře, dokud se neztratíte nebo nedokončíte souboj, což je i ve více hrách, ale stejně mi to vadilo, tak se o tom musím zmínit. Co mě ještě moc neuspokojilo byl konec hry, který jsem si nejspíš způsobil sám svým jednáním.

Ve hře jsem strávil něco přes 26 hodin a hru bych určitě doporučil ostatním. Není to perfektní, ale nabízí to vcelku zajímavý Lore, chytlavý příběh a zábavné mechaniky pro výběr oběti. Toporný soubojový systém se dá přežít, místy horší animace postav taky a další detaily. Nejedná se konec konců o velkorozpočtovou hru. Navíc moc kvalitních her s upíry taky není tolik. Nedokážu se rozhodnout jestli 75 nebo 80 %, tak prozatím jdu s nižší variantou.

Pro: Příběh, mechanika vysávání lidí a její dopady, LORE

Proti: Soubojový systém mohl být lépe propracovaný, designérské detaily, absence fast travelu

+21
  • PC 75
Moje první hraní Vampyra nebylo zrovna zvlášť úspěšné, protože jsem mu dal hodinku a pak jsem ho 2 měsíce nezapnul. Ale když už ho mám v té Herní výzvě, dokopal jsem se k němu znovu a šel dál, dvě až tři hodiny u kterých jsem trpěl, říkal si jak mě to nebaví a že už tu hru přece nechci hrát. Kdybych tehdy skončil, tak bych šel s hodnocením hodně dolu a nechápal bych co na té hře někdo může hodnotit tak pozitivně.

Ale jak vidíte, krizi jsem překonal a dostával se hlouběji do příběhu a tak po deseti hodinách jsem se do hry zakoukal a těšil se jak malej kluk kdy jí znovu pustim. Nakonec se ten nával emocí uklidnil a já hru v pohodě dohrál už s normálním zájmem jako u většiny her, ale s hodnocením jsem měl velkej problém. Začátek mi dal najevo, že na úplně vysoké hodnocení to nebude, prostředek mě táhl hodně do zeleného čísla, ale nakonec mi pomohl konec, který zas byl na můj vkus o něco skromnější než jsem čekal.

Ke kladům hry za mě rozhodně patří atmosféra a upírské prostředí, které mě bavilo prozkoumávat a hrát za upíra pro mě byla opravdu zábava. Skvěle podaná hudba, kde k dokonalosti chyběla jen větší rozmanitost a chválu si rozhodně zaslouží i skvělý dabing postav. Přidal bych i příběh, který sice není nijak originální, ale táhl mě dál a dost mě zajímaly i ostatní minipříběhy lidí kolem. To byl asi i jeden z největších taháků hry, že vaše rozhodování bude mít vliv i na hratelnost, který bych řekl, že se povedl tak napůl.

Proč, no hlavně proto že vývojáři všude hlásali jak bude těžké rozhodování, koho ušetřit, kým se nakrmit a že zabíjením si ponesete zřejmě neblahé následky. Jenže, lidé a upíři jsou zde rozděleni do dvou kategorií, ti kteří mají nějaký příběh a nemůžete je jen tak snadno zabít a ti kteří jsou na ulicích a dělají vám ze hry zabijácké rodeo, protože je bez milosti budete muset celou hru likvidovat po desítkách, nebo před nimi utíkat pokud máte dost staminy.

Výborný nápad je tedy dostávání zkušeností za krev, za úkoly je dost, za likvidaci těch postav s příběhem též, ale za ostatní souboje na ulicích jen nepatrně. Což je ok a hra postupně zvyšuje level protivníků aby vás nutila pojídat nebohé občany. A hlavně zde jsou i souboje s bossy, které jsou trochu těžší, jenže ani tak mě hra nedonutila zabít, kromě jedné příběhové postavy kterou bych zabil klidně i bez odměny, nikoho dalšího. A tím narážím i na konec hry, kde asi jsou různé konce, já měl docela dobrý, ale vůbec to nemělo vliv na ty příběhové postavy, kterým jsem buď pomohl, zůstaly v půlce řešení, nebo jsem jim nepomohl vůbec, tak to bylo úplně jedno, už jsem se o nich nic nedozvěděl a to bylo pro mě velké zklamání.

Pak mě tedy napadlo, proč se vůbec snažit ty lidi potkávat a vůbec jim nějak pomáhat, no asi jen kvůli situaci v jednotlivých oblastech, které mají podle mě jen vliv na samotný konec hry a částečně na obtížnost, ale já chtěl prostě něco víc. A přitom je hra neskutečně ukecaná, kde se každý tváři jako ta postava na které záleží, tak jsem je pečlivě všechny prokecával a ve hře tak odehrál asi i dost přes 20 hodin. Ani grafika není něco nádherného, prostě průměr, ale to mi zas tolik nevadilo, koukat se na to dalo.

Na co jsem si musel hodně dlouho zvykat, byly souboje. Dost je lidi přirovnávají k souls hrám, ale já to tam až tak nevidim. Ano je tady stamina a musíte uskakovat úderům, ale působí to na mě hodně neohrabaně, není tam ta lehkost a někdy jsou ty souboje tak zvláštně chaotické, hlavně když si na hraní vyberete myš a klávesnici, ale s gamepadem to bude asi o něco snadnější. Moc se mi nelíbila ani mapa, ve které se sice dalo vyznat, jenže hra vám háže klacky pod nohy a vše musíte neustále obíhat, nic nevede přímo a i když si postupně otevřete zkratky, pořád jsem se v jednotlivých uličkách ztrácel.

Co mě ještě nemile překvapilo, bylo dost časté nahrávání lokací, ta hra mi nepřijde ani tak velká ani tak krásná, že bych zde vůbec nějaké loadovací obrazovky očekával.
Inventář mi přišel divný, raději jsem do něj skoro nelezl a na to jak si přehodit zbraně v boji, nebo je vylepšovat jsem přišel taky docela pozdě. A to že jste největší zloděj v Londýně, protože úctihodný lékař krade jak straka aby našel materiály a tak mohl vyléčit nemocné mi taky hru trochu kazilo.

Těch maličkostí co mi na hře vadí je opravdu dost a to jsem zapomněl na nesmyslné rozhodování hlavních postav, které nemůžete vůbec nijak ovlivnit či někdy divně vyznívajíci rozhovory vzhledem k jejich stavu, momentální situaci atd., ale nechám to jen takhle bez spojlerů, abych se ještě víc zbytečně nerozepisoval.

Ale Vampyr mě bavil, jsem moc rád že jsem si ho zahrál i přes všechny jeho zápory. Chtěl bych strašně moc pokračování, kde by vývojáři odstranili zbytečné chyby a vylepšili hratelnost. Klidně s jinými postavami, klidně s úplně novým příběhem, ale s pořádným rozhodováním, kde i ostatní postavy budou hrát svou roli. Jen pochybuju, že se dalšího dílu někdy dočkáme, bohužel.
+20
  • PC 70
Začnu tím že jsem nevěděl vůbec do čeho jdu jen to že je to hra z upírem a čekal jsem nějaký příběh a akci. musím říci že hra mě překvapila a byl jsem zní dost unešený do určité chvíle ale také tomu předcházela hratelnost jak na houpačce. tak to si postupně rozebereme a na začátek dodám že jsem to hrál na Epicu a s českým překladem zato jsem moc rád protože bez češtiny bych z hry nemel vůbec nic a pokud nevládnete nějakým podporovaným jazykem hru nemá smysl vůbec hrát.

Příběh hry je zasazen do Anglie po první světové válce období je to temné a špinavé kde probíhá epidemie. Hrajete zde za upíra co vlastně na všechno musí přijít a postupně odkrýváte příběh a příběhy postav na které narazíte. Hlavní příběh není špatní jsou místa kde věci překvapí. Vedlejší postavy už tak nepřekvapí tím co se jím stali. V této hře je postav poměrně hodně a myslím tím že jsou jich desítky a mají na výběr nespočet otázek na kteří se můžete zeptat a vše ovlivňuje postavy jim příbuzné nebo na ně navázané. Toto je jedna z věcí která mě osobně moc nesedla toho textu je tam opravdu hodně, zvláště když přijdete do nové lokace a musíte si z každým promluvit. Bavím se zde o tom kdy po hodině nepřetržitého čtení jsem měl chuť začít přeskakovat dialogy a to když návrhy na otázky byli stereotypní a opakovali se u každé postavy dokola a vesměs mě už ani nebavili informace o tom co se těm lidem stalo. Je to jedna z hlavních mechanik hry a mnoho z vás to sedne já osobně bych uvítal o něco méně zbytečných otázek. Jelikož jsem hru hrál jen jednou nemohu říci jak moc konec hry ovlivní vaše rozhodování ale určitě dialogy otevírají cestu k vedlejším misím kterých je opravdu pár na každou část města.

Pokračovat budu soubojovým systémem líbí se my poměrně jednoduchý systém ovládaní z několika abilitamy ke speciálním dovednostem a pár druhu zbraní. Zbraně jsou tu jednoruční obouruční a dva druhy střelných zbraní, vše jde vylepšit v pěti úrovních a k tomu některé úrovně mají na výběr ještě drobnou úpravu třeba zvednutí dmg nebo ochromení. Na mapě se nachází par druhu nepřátel jsou zde zastoupeni jak nemrtví tak lidé. Za získané zkušenosti můžete vylepšovat postavu v několika směrech jak v útoku tak sebe samého. je to slušně zpracované jen my vadilo že se zkušenosti nedali získávat i po vyčerpání Q neboť zabíjením nepřátel je zisk tak malí že se zato moc nevylepšíte a to nebýt slabý se hodí. Ve hře můžete hrát volbou že nebudete zabíjet civilisty a nebo naopak budete a tím si přijdete na slušné expi no volba bude na vás. Já osobně jsem se snažil hrát systémem nezabíjet lidi bohužel asi jsem ne moc zkušený a dostal jsem se do fáze kdy nešlo zdolat část která mě posune jinak než abych získal zkušenosti na vylepšení zabytím nevinných, kdyby byla varianta udělat další Q a nasbírat další zkušenosti určitě bych ji využil. Vlastně aby jste odemkli všechny úrovně vylepšení nemáte moc možností jak získávat potřebné expi.

Zde se dostanu ke kritice a to je pocit ze hry. Prostředí bylo super zpracováno vyváženost souboje a příběhy tak nějak ale vše se to tak prapodivně dávkovalo a to mě vadilo. bylo to jak na houpačce samé čtení nebo samý souboj vlastně v určité fázi mě přestali bavit rozhovory a souboje na mapě také. Největší problém bylo penalizováni za neúspěch ve hře máte možnost použít injekce na doplnění zdraví nebo krve na použití speciálních útoků jenže když je při souboji použijete a neuspějete tak jste o ně přišli tudíž opakovaní dalšího pokusu už je se snížením, munice i injekcí a také bez kapacity krve a to nebylo moc příjemné. Také zde není žádná možnost z rychleného cestování a spon z jedné strany mapy na druhou všude jen po svých takže když pak jste se chtěli někam podívat a bylo to daleko už tam člověk raději nešel jen pokud tam byl úkol. Je zde také poměrně málo surovin a získávaní materiálu na výrobu léku je také dost těžké pokud chcete město jako Lékař upír spravovat.

Závěr je taková že hra má své pro i proti a každý ho asi spatří v jiných mechanikách já vám svoje napsal. pokud se k této hře dostanete zkuste ji stojí zato ale zda vás nadchne nezaručím ale určitě si nebudete říkat že to je blbost.

Pro: Nápad, délka, zpracování

Proti: mraky textu, špatně nastavený zisk Expu

+15
  • PC 80
Herní výzva 2022 – 9. Vzkaz ze záhrobí (hardcore)

Vampyr bude zřejmě jedna z nejrozporuplnějších her které jsem kdy hrál. Názory hráčů jsou velmi pestré, a i já jsem během hry zažíval celou škálu pocitů. Ono je to zřejmě tím, že hra je tak trochu živoucí paradox. Je to skvělá hra s neskutečným množstvím chyb.

Jak ví každý hráč, který zároveň investuje svůj čas do herní historie, tak Dontnod se před svým proslavením s Life is Strange věnoval i jinému stylu, konkrétně jejich první hra je Remember Me. Futuristické sci-fi které pracuje s technologiemi vzpomínek, kolem které se točí i celý herní mechanismus. Tato akční hra s prvky RPG nebyla zcela neúspěšná, ale Dontnode s tím neprorazili, a tak se vydali poněkud jinou cestou, která nám přinesla nádherné epizodické příběhy. Mám dojem, že Vampyr je odpovědí na tuto první hru, která se snaží být jiná a lepší. V něčem úspěšně, v něčem neúspěšně.

Už od samého začátku mě hra velmi frustrovala. Přeskočím problémy technického rázu, není to nic co byste nečekali od hry dělané v Unreal Enginu která je dostupná na řadu platforem. Přežil jsem to. Hra má však těžké chyby v mechanikách a designu, které lze jen obtížné odpustit.

V první řadě je hra nepřehledná. Co se týče mapy, co se týče menu, co se týče výroby, co se týče tutoriálu. Je ostudné to přiznat, ale mnohé věci mi došli až k závěru hry, což se mi nestalo od mých deseti let. Mapa je do jisté míry fajn, ale není zde možnost detailního popisu lokací a nechá vás poněkud plavat v tom co přesně čekat. Nicméně, hardcore hráči to mohou ocenit.

Lze si všimnout chyb, kterými se šlo snadno vyhnout. Co smě především zaujalo je výroba. Inventář a výroba má odlišné rozhraní, což bohužel znamená, že při výrobě nemůžete zkoumat co přesně potřebujete. To je obvykle problém třeba při výrobě léků, protože nemůžeme snadno ve výrobě zjistit, co pacient potřebuje.

Co osobně považuji za poněkud nepovedené je přeskakování dialogů. Mám dojem, že Dontnode to celkově nemá rád, a tak to ve Vampyr udělali polovičatě. Dialogy lze přeskakovat, problém je, že se nepřeskočí jen jeden titulek ale celý jeden monolog postavy, což je někdy skutečně na nervy. Nevím, jestli by bylo lepší zcela přeskakování dialogů zakázat, ale rozhodně to šlo udělat lépe.

Jedna z dalších věcí, která mě štve do teď, je absence jakéhokoliv rychlého přemisťování. Tato absence je během hry čím dál tím palčivější. Rychlý přesun mezi Safe Havens by byl dobrý a hře by to absolutně neubralo. Hra má celkem jednu chvíli, kdy je mezi lokacemi souboj. Jednu cutscénu, kterou šlo však udělat kdekoliv. A jeden moment, kdy by to mohlo být deaktivované a hráči by chápali proč. Především v pozdní fázi hry tomu nic nebránilo a nedovedu pochopit, proč tam rychlý přesun není. Prostě ne.

Souboje jsou… obtížné. Ale nebyl by to Vampyr, aby i toto nebylo náročné na vysvětlení. Během hraní a čtení některých názorů mi došlo, že už jsem taky trochu hardcore hráč. Existují lidé, kterým mnohé části připadali nesmírně obtížné, a dokonce považují souboj s tou kterou nesmíme jmenovat, a která je jedním z prvních bossů, za nejobtížnější. Já ten pocit nakonec moc neměl, protože jak popsal skvěle jeden hráč, hra má svůj rytmus. Souboje mají svůj rytmus a ve chvíli kdy ho pochopíte, celé se to velmi ulehčí. Je nesmírně důležité nebýt hrrr a půjde to. Přesto jsem z počátku dost tápal – za což může především ta nepřehlednost – a ke konci byl vážně frustrovaný.

Ve hře jsou nepřátelé, které vám mohou ublížit mnohem víc než jiní. A pokud jich hra dá na jedno místo moc, je téměř nemožné vyhrát. A, ač to bude znít dětinsky, já to považuji za nefér.

Hra je vůbec neskutečně často nefér podle mého názoru. V první řadě, pokud prohrajete souboj a vrátíte se k checkpointu, ztratíte všechny předměty, které jste v souboji využili – a které jsou prosím pěkně DOST drahé – a k tomu téměř veškerou krev. Je to prostě nefér, není to správné. Ještě bych to pochopil na nejvyšší úroveň, ale hra vás vyloženě dodatečně trestá za vaši přípravu k souboji a zoufalou snahu vyhrát.

Ke konci se zároveň projevuje problém toho, že hra nemá žádná brnění ani jiné možnosti zvyšování odolnosti. Existuje sice schopnost krevní bariéry, ale toho se myslím nevyplatí dlouhodobě investovat.  To se projevuje tak, že někteří nepřátelé vám na jedno seknutí uberou tři čtvrtiny zdraví – a to i když si ho dost zvýšíte. Abych vysvětlil problém, existují zde souboje, kde krásně taktizujete, ubere nepříteli 80% zdraví, pak ale uděláte jednu maličkou chybu a je po vás. A často to ani nemusí být boss.

RPG systém nabízí však poměrně zajímavé schopnosti a možnosti. Ve hře získáváte expy, které vlastně fungují jako zkušeností body. Poté co expy investujete, tak se zvýší vaše úroveň, což také postupně zvyšuje úroveň nepřátel, které můžete potkat v ulicích. Expy lze získat za vše možné. Malé množství za zabíjení nepřátel, více za plnění questů. Ale nejvíce za Embrace což je zřejmě jedna z nejzajímavějších mechanik ve hře,

Ve hře máte několik čtvrtí, a v každé čtvrtí žijí občané. Lidé, kteří jsou považováni za nevinné a jejichž smrt není nikdy v boji, ale výsledkem vaší touhy se nakrmit. Mechanika krmení se nazývá Embrace Neslouží však k naplnění hladu, to budou spíše naplňovat nepřátelé a krysy. Embrace je naprosto nejlepší způsob, jak získat expy, a to skutečně obrovské množství.,

Aby to nebylo málo, zisk expů se liší. Zdravý člověk dá více, proto je lepší dávat lidem kterými se chcete nakrmit léky.  A dále se zisk zvyšuje podle toho, kolik toho o dané osobně zjistíte. Jednoduše pokud odhalíte celý jejich charakter, získáte nejvíce expů. Kromě toho svět na smrt občanů reaguje, a to nikoliv pouze stavem města. Většina občanů má blízké, které se na ně vážou, a je zajímavé sledovat, co se po jejich smrti změní a jak na to ostatní reagují.

Tohle je síla ale opět i slabost Vampyr, protože mě tato mechanika zůstala z větší části uzavřena. Rozhodl jsem hned na poprvé hrát pacifisticky, a poněkud pozdě jsem pochopil, že u Vampyr je to vážně škoda. Dost to ubírá hernímu zážitku. Nepomáhá ani fakt, že v každé čtvrtí je vážně minimálně jeden člověk, co si smrt zaslouží, a tak ve dvou případech je vyloženě kruté nechat je žít. Jinými slovy, hra je tímto způsobem dělaná, a i při občasném zabíjení lze dosáhnout dobrého, ač ne nejlepšího, konce.

Nicméně, ona slabost spočívá i v tom, že hra bez Embrace poněkud stagnuje, a to v případech, kdyto nedává smysl. Drobný spoiler. Dva lékaři se hádají, jak léčit pacienta. Aby se to pohnulo, musíte jednoho z nich zabít. Nemůžete prosadit svou lékařskou vůli, ne, prostě se musí zabíjet a když to neuděláte – a nutno říct, že on proto není moc důvod z morálního hlediska v žádném případě – pacient tam prosedí celou hru. Zkrátka je opět nějaké minus. Zároveň je poněkud nemilé, že bez Embrace nezískáte nesmírné množství zbraní a předmětů, což opět omezuje rozmanitost.

Je však třeba ocenit tu paradoxní živost světa. O všem ve Vampyr se dá říct, že to mohlo být lepší, ale propojení jednotlivých osudů a celkově život lidí bylo uděláno vážně dobře.

Stejně tak si nemohu stěžovat na svět a lore. Mě to skutečně zaujalo a vlastně doufám, že vznikne pokračování, protože tu nemohu říct vůbec nic špatného. Je to zajímavé spojení vědy, folklóru a mýtu. A funguje to! Stejně tak hudba je velmi kvalitní. Ono je asi jasné, že ty chyby jsou vážně spíš v tom designu a mechanikách. A to je tak trochu důvod, proč je Vampyre rozporuplný. Nicméně, je třeba dát za pravdu, že hlavní romantický příběh je poněkud povrchně napsaný a nepůsobí přirozeně. Pro mě měl mnohem větší chemii Jonathan Raid a Geoffrey McCullum, než Jonathan a Lady Asbury. Bylo to zkrátka poněkud zvláštní.

Během hraní jsem se rozhodoval mezi 70 % a 80 %. A nakonec budu velmi hodný, a dám to zelené hodnocení. Proč? Protože se chystám na replay a strašně se na něj těším. Nakonec i přes veškeré své chyby se mi Vampyr dostal pod kůži a já si to chci dát znova, a tentokrát být více prakticky, a ne takové sluníčko. Mechanika Embrace ve spojení s příběhem tvoří skvělé prostředí pro replay a pravda je, že Vampyr je jedna z těch her, která mnohem víc září, když jí hrajete po druhé. Poté co ta zmatenost zmizí, jste v novém světě jako doma a láká vás to k dalším průzkumům.

Má noc ještě neskončila.
+23 +25 −2
  • PC 70
Tento komentář je věnován všem krysičkám a krysáčkům. Přinesli jste nejvyšší oběť. Nezapomeneme!

Dontnot jsou čínská fabrika. Po LiS je Vampyr další hra, která si poměrně okatě vypůjčuje jinde. Máme tu sledování stop s pomocí "witcher senses" a z Bloodlines toho je více (včetně onoho výše zmíněného vysávání krys). Nicméně zatímco LiS je velmi zdařilá syntéza, zde se to podle mého už tak moc nepovedlo.

Příběh samotný je ale poměrně dobrý. Postavy z velké většiny zajímavé a rozhodně nijak černobílé. Ospravedlnění pro smrt toho či onoho obyvatele nemusíte hledat dlouho. Snad žádný nemá čisté svědomí. Až to trochu působí, že naživu v Londýně zůstali už jen ti nejhorší. Zároveň má ale téměř každý i svou světlou stránku.

Samotný hlavní hrdina naopak místy působí trochu jako blázen. Nebo spíše obecně hodně drhne logika celé hry. Možná jsou Guards of Priwen vlastně zombies, jinak nevím, jak může Jonathan skálopevně Lady Ashbury (vztah s ní asi taky musel z většiny proběhnout "mimo záběr") tvrdit, že nikoho celou hru nevysál. O chudinkách krysičkách nemluvě. Zvířátka se nepočítají, jakkoliv by jim měli v Londýně postavit sochu, neboť bez nich by se hlavní hrdina stěží dostal přes pět soubojů.

Podobný zásek je probodnutí Mary Reid kůlem a následně slib, že Jonathan ten vampyrismus vyléčí. Působí to až jako černý humor, když Lady Ashbury slíbí na konci hry vlastně totéž. Ale tentokrát se to obejde i bez její smrti, páč upíři mají přece moře času. Ale tak… Kdo se chce věčně (pun intended!) dohadovat se sourozenci.

Kde ovšem Vampyr nejvíce ztrácí je gameplay. Tady jsem místy vážně uvažoval, že to nedohraji a hře fláknu šedesát procent. Ty neustále souboje s mobem jsou příšerné. Dvojnásob když naprosto nelogicky nemáte „fast travel“. Nedává žádný smysl, že musíte ty stejné lokace procházet třebas stokrát a znova se probíjet respawnujícími se nepřáteli. Jakkoliv přesun z jedné strany mapy na druhou už s boostnutou staminou trvá jen pár minut, anžto mobem lze proběhnout.  

Velmi rychle mě rovněž napadlo, jak si ušetřit další čas. Jakmile rozdělíte nastřádané zkušenosti do jednotlivých schopností, uběhne den. Nový den znamená nový respawn nepřátel a nové choroby obyvatel města. Čím méně tedy spíte, tím méně musíte pobíhat po celé mapě. Osobně doporučuji rozdělit zkušenosti jen jakmile začnete dostávat od nepřátel (bossů i mobu) přes pozadí. Spal jsem tak asi jen čtyřikrát za celou hru. Končil jsem na dvacáté čtvrté úrovni (s devíti a půl tisíci zkušenostmi v záloze) a na finální souboj to stačilo.

Vampyr má své světlé momenty. Místy jsem tak uvažoval až o zeleném čísle. Následně mě ovšem zase hra posílala přes celou mapu (a respawnutý mob) a já skřípal zubama a naopak mířil k šedesátce. Výsledné číslo je tedy kompromisem. Vampyr je vyloženě hra pro „lockdown“. I svým ústředním tématem do něj hezky pasuje. Až jednou korona víceméně skončí, tak si hru ale můžete s klidem umístit velmi nízko na svůj seznam „k dohrání“.

Celkově jsem se ale bavil. Díky tedy Ronikovi za poskytnutí hry zdarma! Darované krysičce na zuby nekoukej (až na ten koment výše)! :)

Pro: Slušný příběh a atmosféra, ucházející grafika, krysy zachraňují Londýn.

Proti: Respawn, chybí fast travel, málo originální, místy nelogické chování hlavního hrdiny.

+34
  • PC 70
Do hry Vampyr jsem se dostávala dlouho a ani ke konci jsem nemohla říct, že bych se na hraní hry hodně těšila, a tak se její hraní protáhlo na docela dlouhou dobu. Při hraní jsem měla rozporuplný pocit, kdy se ve mně mísil zájem o tamní svět, líbila se mi jeho ponurá atmosféra a vůbec tématika upírů, ale do toho se vkrádal i stereotyp, který jsem na můj vkus začala pociťovat až příliš brzy.

Pro mě jsou největší předností hry bezesporu postavy, jejich příběhy a dabing. Každá postava měla svůj příběh, svoji minulost, některé byly syrové, kdy se přiznávaly k vraždám, jiné si s sebou táhly břímě v podobě ztráty milovaného člověka a hledaly cestu, jak mohou svůj život žít dál. Jejich životy se zdály prosté, ale po bližším zkoumání jsem zjišťovala, že je to jen zdání a že mi toho mají hodně co říct. Všechny je spojoval stejný osud - život v zamořené části Londýna, kde propukla epidemie a aby toho nebylo málo, tak se začali objevovat na ulicích i upíři. Nebyli úplně odevzdaní životu a většina z nich viděla lepší zítřky, i když někde kdesi v dáli...

A do jejich životů jsem přišla já, která si řekla, že Vampyr by mohl být skvělou hrou pro roleplay zlé postavy. Musím říct, že tohle vývojáři vymysleli skvěle. Hráč může ostatní postavy léčit, může pátrat po jejich minulosti, plnit pro ně úkoly a tvářit se, že právě on může být jejich přítelem, jejich člověkem, na kterého se mohou v nouzi obrátit. A pak jejich nuzný život ukončit v temné uličce bez svědků. Jonathan se tak stává silnějším a mocnějším upírem a je na hráči, aby si sám pro sebe zodpověděl morální otázky a ospravedlnil si své chování, je-li to vůbec možné.

Co už mi přišlo méně propracované, tak byl vztah s mojí milou Lady Ashbury, že k sobě chováme lásku jsem se dozvěděla až poté, co měla moje postava vzkázat Elisabeth, že jí miluje. Samozřejmě ty náznaky tam jsou, ale toto zjednodušení mi do hry moc nepasovalo vzhledem k tomu, jak se hra zaměřovala na příběh a NPC. Vždyť jsme se sotva znali!

Největším záporem je pro mě soubojový systém. A to ani ne tak z toho důvodu, že by mě nebavil, i když mě ani nenadchnul, ale štvali mě ti nepřátelé a jejich respawn. Ne, že by se neměli vůbec objevovat znovu, ale proč to pořád museli být ti stejní, se stejnou úrovní a na úplně stejném místě? Když jsem měla běžet z bodu A do bodu B v pozdější fázi hry, tak už jsem přesně věděla, koho kde potkám a to mi na těšení se nepřidávalo.

Hru jsem si užila a myslím, že studio DON'T NOD (Dontnod Entertainment) odvedlo dobrou práci, jen bych některé věci ve hře měla raději udělané jinak. Na případný druhý díl se těším, pokud bude.

Pro: atmosféra, komorní příběh, postavy, dabing, hudba

Proti: souboje a s nimi spojený stereotyp, absence mimiky

+36
  • PC 85
Moje letošní poslední dohraná hra dopadla na očekávání dobře a z jakého důvodu? Protože očekávání byla všelijaká, hodnocení rozporuplná, ale téma a zasazení vypadalo zajímavě. Když přišlo Origin Access s nabídkou na měsíc zdarma, tak nastal správný čas to otestovat na vlastní kůži.

A světě div se, dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal. Ano, hra má pořád takový ten feeling nižšího rozpočtu, ale tvůrci si to dobře uvědomovali a taky k tomu tak přistoupili a nakonec zvládli udělat velmi kvalitní a zábavnou hru.

První předpokladem je, že máte rádi upírskou tématiku, ta je tu vedena hodně klišé cestou, takže všechny ty pověsti s česneky, denním světlem, lovci upírů, uhranutí... no prostě všechno, co jste někde o upírech slyšeli, tu nejspíš najdete. Ale zároveň je to doplněno vlastní zajímavou historií, která všechna ta klišé posouvá někam dál a stává se to tak mnohem zajímavější a já se přistihl, že všechny úryvky textu s nadšením čtu.

Příběh je také z jedním velkým tahounem hry, celou dobu vás bude udržovat v očekávání a napětí, je silný, napínavý, temný, drsný. Bohužel mám pocit, že se mohlo trochu přitlačit v rozdílných rozhodováních a ne to všechno tahat jen přesto, kolik osob zabijete. Navíc herní doba je někde mezi 20-30 hodinami, což je méně, než by si hra zasloužila, klidně by tu mohlo být víc vedlejších questů.

Velkou zajímavostí je, že jste i doktor, takže nejenom, že budete zabíjet příšery, ale zároveň léčit nemocné, což má velmi důležitou úlohu. Těch věcí, co ve hře děláte je více než dost a díky tomu je hra celou dobu zábavná. Zabíjíte, kecáte, léčíte, craftíte, sbíráte, vylepšujete a zase kecáte. Ano, hra je docela dost ukecaná, ale autoři si mohli dát více záležet v tom, jak hovor sám hráč povedete, tady těch vlastních rozhodnutí moc není.

Souboje jsou zábavné, používáte schopnosti, střílíte a do toho klasicky mlátíte. Důležitá je trpělivost, ale obtížnost není nějak závratná a třeba hlavního bosse jsem dal na první pokus (střední obtížnost) a byl jsem 7 levelů pod nim. Strašně super je právě to, že obtížnost se odvíjí i podle toho, jak moc badass chcete být, pokud přistoupíte na to, že jste upír a budete sát NPC o sto šest, tak bude obtížnost lehká, pokud se budete snažit o nejlepší konec, tak vám hra dá dost zabrat a to mi přijde v téhle konkrétní hře naprosto fér.

Navíc nemůžete vysávat úplně bezmyšlenkovitě, nejdřív samozřejmě musíte získat potřebnou schopnost uhranutí, ale taky co nejvíc zjistit o dané postavě, popřípadě splnit nějaký side, který s postavou souvisí. Ale také pozor na to, že když budete bezhlavě vysávat, vykašlete se na léčení, tak vás hra potrestá jinak.

Nebudu to natahovat, hra mi sedla velmi. Pořád tu je pár nedostatků, které by se u případného druhého dílu mělo vylepšit. Především delší hrací dobu a víc si pohrát s možnostmi. Trochu otravné je neustálé respawnování nepřátel, takže každý průchod městem (není fast travel) si dobře rozmyslíte. Naopak výborná je hudební složka, to je naprostá paráda. Do toho velmi zajímavé postavy a vynikající prostředí temného Londýna. = spokojenost.

Pro: prostředí lore; postavy; hudba; příběh; pestrost toho, co dělat; dobrý X zlý průchod

Proti: krátká herní doba; slabé větvení a ovlivňování příběhu; málo možností s opravdovým dopadem v dialozích

+21
  • PC 75
Herní výzva 2018 - 9. "Nerozbalený dárek"

Vampyr, pro někoho zklamání, pro někoho překvapení, ale určitě se většinově shodneme na tom, že jsme od hry, dle prvotních představení, rozhovorů a trailerů čekali každý tak trochu něco jiného, než ve výsledku ze hry je. Je to dobře? Kdo ví. Pro mě byla hra spíš tím překvapením.

Celé jsem si to z doslechu představovala jako atmosferický polo-openworld, kde bude čistě na mě, zda půjdu cestou zabití nebo se potenciálním soubojům zcela vyhnu. Kde na mě budou čekat těžká morální rozhodnutí a vlastně víc nic. Nemyslela jsem si, že si utvořím vztah s některými z postav, že nad nimi budu více přemýšlet, nebo že strávím tolik času u rozhovorů. A vadilo mi to? Ne. Bavilo mě to? Velice. A to celou dobu!

Ač jsem se chtěla vyhnout veškerým střetům, nebylo to možné. Lovci upírů byli na každém rohu a občas narazíte na nějaký klíčový bossfight. Takhle jsem si to nepředstavovala. Spíš, že půjdu stealth, z něčeho se vykecám a ublížím možná tak v zápalu žízně po krvi nějakému zvířeti nebo si krev obstarám v nemocnici. A ono prd. A když jste nějakou lokaci vyčištili, příště jste nepřátele potkali zas a znova. Ale i přes to mě to nakonec bavilo.

Graficky se mi hra líbila, i když původní představa (utvořená na základě ukázek) také byla jiná. Atmosféra byla dobrá, místy výborná. Stejně tak hudební podkres vynikající. Jediné co mě zaráželo a rozhodně v tom nejsem sama, je zjev Jonathana. Proč jsou ostatní upíři k nerozeznání od normálních lidí a já musím mít krví podlité oči a celkově vypadám jako přenašeč mnoha smrtelných nemocí, se kterým by nikdo nechtěl mít nic společného? A proč si toho nikdo nevšímá?! Je to jasné, Jonathan je blázen a já spolu s ním!

Nakonec mi veškeré mechaniky vyhovovaly. Jo, rozhovory byly dlouhé a časté, obzvlášť pokud jsem chtěla splnit většinu vedlejšáků. Nutnost vracet se do lokací kvůli udržení zdraví ve čtvrtích bylo možná chvilkama otravné a repetitivní. Soubojů bylo víc, než by mě normálně bavilo. Snažila jsem se jít dobrou cestou a v temném zákoutí zakousla pouze pár velmi nesympatických jedinců, a i přes to jsem se dostala ke třetímu konci. Za což si můžu sama díky rozhodnutím. Ale bylo to překvapení. Jak píšu výše, celá hra pro mě byla a je jedno velké překvapení.

Pro: Atmosféra, audio, grafika, herní doba, level design, OST, příběh, vedlejší postavy

Proti: Repetitivní hratelnost (souboje a pro někoho možná i obíhání čtvrtí)

+19
  • PC 65
Johnathan Reid je staromódní, džentlemanský, Londýnský batman. Aby taky nebyl, když je to doktor veterán, který se vám takhlenc jednou vzbudil s šeredným bolehlavem a čestvými superschopnostmi v jednom! Vzbudil se totiž jako upír. Zfleku ukojil tu zcela novou a nezkrotnou žízeň na své sestře, což mu do mysli vtisklo jediný cíl - vypátrat svého tvůrce a řádně se pomstít. Cestou se mu do cesty ovšem přimlelo tolik různorodých joudů a čmoudů, že si holt Johnny nemohl pomoct a jal se jim všem pomáhat, co mu síly stačily.

A já si tuto pouť s Johnnym zprvu nadmíru užíval. Malé, ovšem nadmíru detailní a atmosférou pekelně prosáklé městečko byla zprvu neskonalá radost prošmejzovat, kor když na každém třetím kroku jsme poznali zase další vpravdě unikátní postavičku a mohli tak vypomáhat se zase novým problémem. Rozhovory jsem hltal, neboť je tentokrát někdo napsal přímo znamenitě, a bez vyjímky všem aktérům jsem baštil každou slabiku. Nedlouho po rozehrání se taky notně zvýšily sázky a já můžu s relativním klidem na tepně prohlásit, že takto promakanej, do hloubky jdoucí C&C (čti volby a následky) systém jsem dost možná v žádné hře ještě nezažil. Na paměť se sice dere Until Dawn, který měl podobnou premisu v tom, že kdokoliv mohl umřít, ale zároveň mohli všichni přežít, nicméně v U(uu)Du byla řeč o postavách do jednoho tuctu, zatímco zde kráčí o celou šedesátku. Nemluvě o tom, že tady můžu jednoho šerého večera s jistou slečnou koketovat, jen abych kvůli svým akcím tu samou slečnu musel za necelej tejden v zatemnělý uličce porazit v neférovým souboji a zabít. A žádná fanfára se nekoná, prostě zcela obyčejný koloběh života a smrti v pradávné době, a jasné stanovení potravního řetězce. Všechna čest.

Možná jste si v předchozím odstavci všimli toho podezřelého 'zprvu', a pokud ano, tak chválím váš čich. Bo přestože mít tolik unikátních postav je fakt fajn, a možnost je všechny vykidlit a tím seriózně ovlivnit svět kolem sebe a životy jejich blízkých je přímo boží, tak...to ve výsledku stejně hovno znamená díky tomu, jaký to všechno reálně má vliv na konec příběhu. A to vám povím, jak jsem si příběh užíval a zvrat v polovině hry mě vyloženě odrovnal, tak samotný závěr si vysloužil ten patrně nejsilnější ksichtfacan, jaký jsem si v dohledné minulosti udělil - bo vono si to prostě muselo střihnout Twilight a vyzobrazit prastarého upíra (v tomto případě upírku, starou cca 500 let), jak se bezhlavě zaláskuje do někoho, koho dohromady zná bajvoko 15 minut. Na tenhe anální chlup jsem neskutečně alergickej a kor v takovéto hře, kterou jinak nemám problém brát zcela seriózně, to fakt zamrzí. Nejhorší ovšem ale je, že právě táto überláska je vlastně to jediné, co se ve finále řeší, a přežití Johnnyho milé je to jediné, do čeho jeho průběžné volby zasahují.

A hratelnost? Bueno: Je to přísně akční erpégéčko, jehož bojový systém je nepříjemně pomalý, otravně nepřesný, citelně neintuitivní, a vůbec kolem a kolem nedomrlý. Půl bídy, ale tady se na každém kroku imrvére enemáci respawnujou, a to v rámci každého zdravotního stupně naprosto a dokonale identicky. Půl bídy, když nechcu fajtit tak to prostě proběhnu...akorát že tady dveře a branky nezůstávají otevřené, a Johnny je neschopnej je otevřít, pakliže do vzdálenosti dvaceti metrů nějakého enemáka jen cejtí. Půl bídy, je to semi open-world, zajisté to můžu vzít jinudy...akorát že eeeh, jak je to město vizuálně impozantní, tak na praktické úrovni si hovno zapamatuješ stezky, a i kdyby, v takové situaci je prostě mnohem rychlejší kidlit, ačkoliv se ti do toho už těžce nechce. Půl bídy, to je všechno určitě na pohodu snesitelné...akorát že vedlejšáky tě budou permanentně posílat na všechny možné konce mapy, cestou budeš permanentě narážet na zamklé brány, seš ultraupír kterej se umí instatně teleportovat čtyři metry na balkon, ale jednu a půl krabice už borečku nedáš, bo to by bylo až moc pohodlné, víme.

A vůbec, stejně jako u Remember Me jde zcela bez debat o hru se srdcem a duší, nad kterou si dontnoďáci dali kus poctivé práce, ale nachcali si do konvice buď soustem natolik přemrštěným, že na něj jejich čelisti prostě nestačí, nebo je to fakt jenom o tom, že krom kreativity v rámci výpravy a příběhů obecně jsou prostě slabí. A ten populární AA argument neberu, furt je to hra za 50 éček, tedy skoro třiáčkovou cenu, která je bohužel s některými prvky svého designu zašprajcnuta ve staré generaci, a možná ani ne hned té poslední.

Pro: Atmosféra; audiovizuál v čele s fantastickým OST a kvalitním VA; 90% příběhu; unikátní zpracování NPC a s nimi spojený ultimátní C&C

Proti: Hratelnost; design mapy z praktického hlediska; hratelnost; příšerně četné loadingy; hratelnost; děsně ošklivé, odflákle působící UI

+26 +27 −1
  • PC 75
Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.
+37