Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
Tell Me Why je další epizodickou interaktivní adventurou z dílny tvůrců série Life is Strange. Naštěstí však vychází pouze v týdenních rozestupech. I tak jsem si ji zahrála raději, až byly všechny tři kapitoly venku. U Life is Strange 2 to vycházelo na 3 – 4 měsíce čekání mezi epizodami a to je tempo přímo vražedné. Do teď mě štve, že jsem raději nepočkala, na druhou stranu je alespoň motivace si ji někdy zopakovat, pořádně a v jednom kuse.

Příběh Tell Me Why se točí kolem dvou sourozenců, dvojčat, která akorát dospěla a vracejí se do rodinného domu, kde to všechno začalo a vlastně i skončilo. Spolu se tak po letech odloučení nejen vzájemně znovu poznávají a posilují své sourozenecké pouto, ale pomalu přicházejí na kloub minulosti, oživují vzpomínky a snaží se společně přijít na to, co se tehdy doopravdy stalo. Zavírají před pravdou celou dobu oči? Vzpomínky jsou přece tak zrádná věc… Ale co když...

Za sebe musím říct, že mě potěšil pokrok v grafickém zpracování, stejně tak pohádková knížka, a tím pádem i větší důraz na řešení logických hádanek. Na druhou stranu mě mrzí, že se koncept těchto her opět příliš neposouvá. Ve smyslu, že mi přijdou všechny tyto hry velmi podobné. Opět se dočkáváte pěkných výhledů a scenérií za doprovodu hezké hudby. Což samo o sobě je uděláno s péčí a kvalitně, ale zároveň už by to chtělo něco jiného, nového. Stejně tak krásnější grafika zvýrazňuje slabší animace, a to nejen obličejů, ale rovnou celých postav. Jinak je v interiérech spousta pěkných detailů, jde vidět rozdíly v povrchu materiálů a nakonec i ten příběh není vůbec špatný. Záleží však hodně na Vašem úhlu pohledu a na Vašich očekáváních. Asi víc, než kdy před tím.

Hratelnost krom zmíněných logických hádanek také nepřináší nic nového. Ono jich možná není zase tolik a rozhodně nejsou časté, ale v paměti utkvět umí. Jinak vše při starém. Rozhovory, volby, průzkum prostředí a sem tam nějaký ten sběratelský předmět. Slušné herecké výkony. Pozorovala jsem, že většinou volba hlasů ostatním nesedla, ale člověk si tak nějak (asi) zvykne. Pokud Vás tento koncept her baví, za sebe doporučím. Na druhou stranu mě s každým dalším obdobným kouskem čím dál méně dokáží nadchnout a překvapit. Avšak pravdou je, že Life is Strange jsem hrála před více jak pěti lety a člověk i jeho pohled na hry se zkrátka mění. Nezapomínejme, že nás čeká ještě thriller Twin Mirror.

Pro: Detaily, grafický posun a vyobrazení materiálů, herecké výkony, myšlenka nespolehlivosti vzpomínek, pohádkové hádanky, zajímavá a poutavá zápletka

Proti: Absence větších změn, animace, dojem, že hra přišla v nevhodnou dobu a tolik neosloví

+29 +30 −1
  • PC 90
Herní výzva 2021 č. 4 – minihraní (hardcore)

Bylo nebylo, v prastarém lese žila moudrá princezna. Prchajíc před nebezpečím našla útočiště ve starém, dřevěném domě, kde konečně nalezla klid a štěstí. K jejímu překvapení se jejími společníky stali goblini. Hrabaví a divocí, ale se zlatým srdcem. Oni a jejich přátelé z prastarého lesa prožili spoustu dobrodružství, než na kraj padla temnota, které gobliny rozdělila. Jejich shledání mělo být šťastné, ale oba zjistili, že prastarý les a jeho obyvatelé skrývají mnohá tajemství, která však musí být odhalena pro klid jejich dušiček...

Hry od Dontnod jsou jako Schrödingerova kočka. Dokud si je nezahrajete, tak nebudete vědět, jestli vás budou bavit nebo ne. Já do toho šel vážně s opatrností, protože zdejší hodnocení i nějaké ranné recenze ve mně vzbudily obavy. Proto mě až překvapilo, jak neskutečně mě celá hra bavila a jak mi to uteklo.

Nebudeme si hrát na to, že tahle hra není převratná, protože zkrátka je. Hry s transgender postavami nejsou, alespoň ne seriózní, a od první chvíle zde zkrátka panovala férová obava, že to autoři podělají těmi nejhoršími způsoby. Smeťme to ze stolu hned – to se nestalo. Menšiny ve hrách mají vždy neskutečně špatné postavení, což mě upřímně systematicky štve, protože to obvykle nemá hlavu ani patu. Buď vadí, že je to hlavní téma postava/příběhu, nebo naopak vadí, že je to moc irrelevantní a vlastně by se nic nestalo, kdyby postava byla „normální“. Zkrátka situace, která nemá vítěze. Zatímco ale, budu optimista, s homosexuálními postavami se tento postoj zlepšuje, u transgender to je stokrát horší. Ale, a fakt netuším, jak se jim to povedlo, autoři vážně nalezli rovnováhu. Transsexualita není hlavním tématem hry, není ale ani irelevantní. Není to transgender hra, ale ani „zbytečná“ propaganda, ať je to cokoliv. Je to vážně jemné a realistické. A to je moc dobře, protože tato hra má velký vzdělávací potenciál.

V současné době každý zná gaye, ti prostě tak nějak existují, ale transsexualita je stále těžko pochopitelné téma, a to i pro velmi „liberální“ osoby. Je to něco velmi nedosažitelného. Tato hra problematiku představuje v různých nuancích. Třeba v tom ohledu, že většina lidí vám jen tak nezačne nadávat do zrůd, ale buď neví, jak se chovat nebo říkají ošklivé věci neúmyslně. Také, navzdory přesvědčení některých jiných hráčů, dovedu ocenit romanci s Michaelem, protože to krásně ukázalo, že transsexualita není spojena se sexualitou a někdo může být transgender a zároveň gay. Tohle jsou věci, o kterých nemá mnoho lidí ani netuší a vlastně o tom ani přemýšlet nechce, protože všechno na tohle téma zní děsně kazatelsky a vlastně to útočí na základy kultury. Hra to dělá nenásilně a zkrátka to ukazuje, jak to je.

Vida, to máme dva odstavce o tom, co mu pro hru „není vůbec důležité“ :) Samotný příběh a gameplay je typický pro Dontnod. Je zde spojení lidského dramatu a nadpřirozených schopností. Sourozenci, dvojčata, se setkávají po deseti letech odloučení, které bylo následkem tragické události. Během této doby jedno z dvojčat začalo procházet genderovým přechodem, a zvolilo si jméno Taylor. Ačkoliv jsou oba ze setkání nadšení, brzy začnou odhalovat tajemství minulosti a otevírat staré rány, které možná měli zůstat zavřené. Nadpřirozené schopnosti zde pochází z jejich sourozeneckého pouta. Nejprve "The Voice", což je jejich schopnost telepaticky komunikovat. Druhou schopnost můžeme nazvat "Memories“. Společně mohou vyvolávat vzpomínky a přehrávat si je jako film. Mohou však nastat chvíle, kdy se jejich vzpomínky liší, a poté je na hráči, ke které se přikloní. Různé volby, nejen co se týče vzpomínek, mohou zesílili si naopak zeslabovat sourozenecké pouto, což vede k odlišným koncům hry.

Stejně jako v případě Life is Strange to není o cíli, ale cestě. Volby zde zřejmě mají ještě menší vliv než v jiné hře, pokud nemluvíme o závěru hry, ale je to o zážitku hráče. To, jakou cestou se vydá, vypovídá něco o něm samém, ale což je nakonec hlavní téma hry. Nejde o to, co jsme, ale o tom, co si vybere a co víc – čemu se rozhodneme věřit. Náš život je z větší části v mlze, a je na nás, jak si tuto hrbolatou cestu vyjasníme a k čemu se upneme.

Hra může někomu přidat příliš obyčejná a nudná, ale buďme upřímní – to je sakra velký problém všech Dontnod her a záleží, jestli vás to chytne. Tell Me Why pomáhá fakt, že hra je mnohem kratší než zbytek jejich portfolia, pouze tři kapitoly, takže to tolik nepřešlapuje na jednom místě a pořád se něco děje. Oceňuji, že hra se nerozhodla jím telenovelským směrem. Postavy se skutečně zkoumají, ptají se, jdou pořád v před. Nenechávají věci vyhnít způsobem, jaký nedává smysl

Hra má velmi dobrou optimalizaci a zábavné achievementy. Co je skvělé a zaslouží si vypíchnout je fakt, že pro sběratelské předměty nemusíte jít na druhou stranu mapy, do naprosto nelogických končin, a vlastně lze všechno najít bez větších odboček. Když navíc pochopíte systém, tak víte, kdy a kde přibližně hledat (figurky lze asociovat s postavami v příběhu, takže obvykle když je s nimi primární děj/scéna, tak poblíž bude). Krásnou korunu tomu nasazuje fakt, že hra nabízí funkci „uzavřeného přehrání“. To znamená, že určitou kapitolu/scénu můžeme hrát mimo svůj hlavní safe, ale přesto můžete získat achievementy nebo figurky které chcete, a to vám zůstane i na „hlavní lince.“ Takhle se to dělá

Co se mě tedy týče, hra se mi zkrátka líbila. Hlavně proto, že já tam prostě nevidím žádné, do oči bijící chyby. A to je velké plus. Autoři se myslím nesnažili přidat nic, co by bylo navíc, prostě věděli, co dělají a tak to taky udělali. Největší síla hry však může být i jejím největším problémem. Tahle hra má sice plot twisty a tak, není to ale zase nic co by už Shakespear nevymyslel. Čím víc jste toho viděli/slyšeli/četli/hráli tím více vás příběh nebude překvapovat. To však neznamená, že si nemůžeme užít ten náboj. Jak jsem řekl… hry od Dontnod jsou o cestě.
+25 +26 −1
  • PC 70
TMW je jednou z tých hier, ktorá keby bola skutočne filmom, tak bola presne ten independent film, ktorý sa ocitne na Sundance festivale alebo na TIFF. Naozaj, berie si to komornú dramatickú zápletku, ktorá sa spolieha na chémiu medzi dvoma postavami, sprevádzanú pár ďalšími postavami a vysporiadanie sa s vlastnou minulosťou a identitou prelína viacerými flashbackmi a obzvláštňujúci momentami (v našom prípade minihrami).

Príbeh tak má pomerne pomalý rozbeh a spád naoberá veľmi pozvoľna a aby fungoval, musí ostať civilný. Avšak toto nie je film, ale hra a tam kde by to všetko na poli 90 - 120 minút mohlo pekne fungovať a mať ťah na bránu, tu som hraním strávil realne 10+ hodín príbeh a scenár nie je natoľko zaujímavý, aby dokázal toľko hodín utiahnuť, Hlavne ak väčšina hrateľnosti spočíva v rozprávaní, chodení a pozorovaním objektov a ich komentovaním. Tie občasné minihry sú osviežujúce a našťastie nepôsobia nasilu. Nemyslím si však, že hra hráča dostatočne motivuje, či už príbehom alebo hrateľnosťou, a občas tak nastáva pocit nudy alebo zdĺhavosti. Dôkazom toho, že príbeh nebol dostatočným ťahák asi ani z pohľadu autorov na hráčov je a v tom, že dvaja protagonisti majú nadprirodzenú špeciálnu schopnosť, čo má za úlohu hru trochu obzvlášť.

Neberte to tak, že som sa pri tom vôbec nebavil, najťažkopádnejšia je asi prvá kapitola a potom to už je lepšie, ale hre by buď prospela kratšia dĺžka, väčší budget (postavy sa fakt dajú spočítať na prstoch) alebo lepší scenár či viac ústredných myšlienok. Takto je z toho hra na jedno zahranie/pozrenie a jediné, čo si asi zapamätám, sú malebné scenárie na Aljaške.

Pro: malebná Aljaška, spracovanie postavy matky

Proti: dostávanie sa do hry je pomalé a zdĺhavé, chýbala zaujímavá licencovaná hudba

+22
  • PC --
Na první pohled zaujme vizuál, který možná nemá nejnovější grafické fičury a s nasvícením se tady nepracuje úplně dobře, přesto se na TMW hezky kouká. Malebná atmosféra aljašského venkova je ztvárněna perfektně a detailní interiéry dotváří uvěřitelnost prostředí.

Komorní příběh dvou sourozenců zaujme, ale na konci druhého chapteru (ze tří) už jsem tušil která bije a kdyby hra v tu chvíli skončila, uznale bych pokýval hlavou. Takhle jsem se musel nimrat ještě v třetí kapitole, která prakticky vyústila v to, co jsem už dávno věděl.

Hádanek je jen pár, ale o to víc mě otravovaly. Naštěstí je možno je většinou přeskočit za ztrátu karmy (např. vylomení zámku, místo hledání kombinace). Nejedná se o nic komplikovaného, ale všechny se točí kolem pohádkové knihy, kterou sepsali sourozenci a matka do formy deníku. Krátké příběhy dvou goblinů - hlavních hrdinů - tak slouží jako indicie. Problém je, že i Medvídek Pú je proti nim sofistikovaná četba pro náročné.

Dabing hlavních dvou aktérů je slušný, ale ostatní postavy mají své velké rezervy. Především pak Eddy je dabovaný unylým hlasem a nulovou intonací, což překvapí o to více, že se jedná o policistu, který by měl mít jasnější hlasový projev. Více než kde jinde je tady vidět, že dabéři vůbec nevěděli, v jaké situaci se postavy nacházejí, protože se často stává, že na sebe mluví přes zeď nebo na větší vzdálenost a přesto se jejich hlasitost nemění. Slabý lip-synch tomu přidává groteskní tečku.

Trochu jsem bojoval s ovládáním, kdy aktivní místo je potřeba kamerou natočit do středu obrazovky, aby bylo možné ho aktivovat a technicky to taky není bez problémů (pro ultra wide jsem musel stáhnout neoficiální fix a to i přesto, že hra podporuje rozlišení 3440x1440), přesto u mě převažuje pozitivní pocit a TMW můžu doporučit. Atmosféra je opravdu kouzelná, transgender je zakomponovaný nevtíravě a v rámci her je to originální příběhový vocásek.

Hodnocení: ✰✰✰
+19
  • PC 70
Jsem velkým fanouškem všech dílů Life is Strange a když jsem zjistil, že od tvůrců vychází další titul podobného ražení, nemohl jsem se dočkat, až si jej zahraju. A když jsem se ke hře konečně dostal, měl jsem od ní pochopitelně vysoké očekávání.

A z počátku jsem byl vskutku spokojen. Grafické zpracování vypadá zase o něco lépe. Je zde typický "LiS level design", kde je po místnostech spousta na první pohled s příběhem nesouvisejících věcí (fotky, dokumenty), které ale pomáhají se vžít do postav, jejich pocitů, apod. První setkání dvojčat mi taky přišlo dobře zpracované, prostě jak si snaží k sobě znovu nalézt cestu a nejprve se spíše otrkávají. Opět je tu super schopnost v podobě telepatického spojení mezi dvojčaty, jsou tu důmyslně vytvořené hádanky v pohádkových příbězích vycházejících z reálného života ve hře, procházení vizualizací vzpomínek z různých pohledů, atd. To vše je fajn. Jenže postupem hraní jsem si uvědomil, že jsem zhruba v polovině hry a těch věcí kolem je nějak moc. Jako by ta hlavní zápletka začala ztrácet dech a byla uměle natahovaná. Ke konci mě pak už ty nedůležité odbočky začaly vyloženě iritovat.

Grafická stránka hry je opět skvělá, to jsem již zmínil. Co mě ale zklamalo, byla nevýrazná hudba. Snad u každé z předchozích LiS her jsem se do hudby hodně zaposlouchal a po dohrání jsem ještě dlouhou dobu poslouchal soundtrack při práci. Zde jsem tuto potřebu bohužel neměl.

Dále mi vadilo, že není možné přeskakovat dialogy a to ani když jsem nějakou scénu opakoval. Stejně tak by neuškodilo, kdybych mohl postavy přimět běhat tlačítkem a ne jen v okamžiku, kdy to chce hra. Taky jsem měl občas problém trefit interaktivní místo. Když byla postava příliš blízko, nebylo ho možné aktivovat.

Na druhou stranu musím ještě říct, že jsem se občas pousmál vtípkům v dialozích (např. tea person) nebo při navazování dětinské atmosféry (cedulka na zádech), apod. Stejně tak potěší i dva hlavní konce podle toho, jak postavy během hry na sebe reagovaly. Bohužel je ale nutné pro druhý konec prakticky opakovat celou hru, což je bez možnosti přeskakování dialogů a běhání zdlouhavé a nudné.

Tell Me Why sice nemá v názvu Life is Strange, ale svým stylem tyto hry hodně připomíná. Proto si myslím, že koho LiS bavilo, může se dobře bavit i zde. Musí ale překousnout méně zajímavý příběh, který je vyprávěný spíše pomalejším tempem a to se nemusí podařit každému.
+17
  • PC 85
Hra Tell Me Why mě překvapila tím, jak těžký a náročný příběh v sobě ukrývala. Často mě napadalo, co by na ni říkali ti, kteří hry odsuzují s tím, že jsou to jen "tupé střílečky", protože Tell Me Why ukazuje, že i hry dokážou předat hráči něco, nad čím se musí zamyslet a co musí v sobě nějak vstřebat. Jestli se něco tvůrcům opravdu povedlo, tak je to zobrazení soužití matky se dvěma dětmi, ve kterém chybí otec, peníze, stabilita a zejména psychická pohoda. Bylo mi strašně líto matky, která se snažila zaopatřit svoje děti, vyráběla jim hračky, šila oblečení, věnovala se jim, jak jen jako samoživitelka mohla, ale všechna tato její snaha si vybírala svoji daň v podobě velkého stresu a značné psychické lability. S hrůzou jsem pak sledovala, jak rodině převrátil životy onen okamžik a říkala jsem si, jak s tím ty postavy mohou žít. Tato zátěž z jejich minulosti se propisovala i do současnosti. Navíc některé věci byly stále nevyřešené (vyřešit to - o to se snaží hráč) a bylo na postavách znát, že s plno věcmi nejsou srovnané a že mají spoustu ran, které nejsou zahojené. Takže, místy nebylo lehké hru hrát.

Co mě zaujalo, tak bylo to, jak tvůrci do hry a jejího příběhu přirozeně zapracovali transsexuální postavu. Jak na jednu stranu na tom ten příběh místy i stojí, ale na druhou stranu, jak kdyby to v té hře vlastně ani nebylo. V pár rozhovorech to sice přímo zmíněné bylo, ale těch bylo tak málo, až jsem si říkala, že je to možná škoda (kolik takových her s touto tématikou je...). Ale chápu, ta hra není o tomhle, ale o rodinných vztazích, kde tato jinakost je spíše vedlejší. Dobré bylo také to, že jsem měla možnost hrát za obě postavy a vidět některé věci z obou stran. Navíc je dalším pozitivem to, že obě postavy mi byly sympatické, a tak nenastala situace, kdy bych raději hrála za tu druhou. Obecně postav bylo ve hře vcelku málo, takže mi někdy bylo líto, že nemám možnost promluvit s více postavami, ale na druhou stranu se jedná o komorní příběh, a tak by větší množství postav mohlo působit možná rušivě.

Hra ovšem měla i svá negativa. Prvním z nich je optimalizace, kdy docházelo k propadům snímků, a druhým problémem byly menší bugy, které třeba znemožňovaly otevřít dveře a které se naštěstí vyřešily znovu nahráním hry. Opět nechyběl moderní ukládací systém ve stylu "nemysli si, že si hru uložíš kdekoliv" a také mě až tak moc nebavila samotná hratelnost, kdy jsem opět jen chodila a opět jen klikala na věci. Jasně, že velice nic jiného čekat nemohu vzhledem k tomu, že je to adventura od Dontnodu, ale i tak mě hra po té hratelnostní stránce nebavila. Naštěstí tyto hry nehraji kvůli hratelnosti. Oproti jiným hrám od stejného studia mě Tell Me Why překvapilo po vizuální stránce, kdy mohu říct, že se jedná o nejhezčí hru od studia. Zimní období Severní Ameriky přímo vybízelo ke kochání se krajinou. Slova chvály ovšem nemám pro audio stránku hry, kdy nemohu říct, že tam byla nějaká hudba. Určitě ovšem byla, ale asi byla tak nevýrazná nebo jí bylo tak málo, že o tom ani nevím. 

Tell Me Why nejvíce vyniká v tématu, které zpracovává a také ve vykreslení postav a jejich komplikovaných vztahů, a proto jsem si hru fakt užila, i když po té hratelnostní stránce nebyla pro mě hra nijak zábavná. Na závěr ještě oceňuji, jak si tvůrci vyhráli s knihou pohádek, která je plná metafor a která odkrývá plno věcí o postavách ve hře. Pokud ovšem hráč čte mezi řádky...
+17
  • PC 70
Tell Me Why je interaktívna epizodická hra od tvorcov Life is Strange. Ocitáme sa v meste Delos Crossing na Aljaške a stretávame s dvojčatami Alyson a Tylera Ronan, ktorý sa nevideli roky. Ako už je zvykom tam dvojčatá nie sú úplne obyčajné majú schopnosť telepatie a vyvolávania spomienok.

Príbeh je pekne prepletený zvratmi a rozhodnutiami medzi postavami. Taktiež tu nájdete hádanky, ktoré riešite za pomoci vašej rozprávkovej knihy z detstva o dvoch šikovných goblinoch. Snažíte sa objasniť udalosť jednej strašnej noci kedy vaša matka umrela ale dej sa dosť zamotá, že človek pomaly nevie čomu veriť. Rozhodnutia majú rozhodne nejaký dopad ale nie nejaký prevratný. S prichádzajúcim snehom sa objavujú viac otázok ako odpovedí a k ním aj iné postavy. Vývojári sa snažia hrať na city a niekedy im to vyjde ale niekedy má toho človek už plné zuby. Človek si po dohraní si hovorí: "Či minulosť nie je lepšie nechať na pokoji a posunúť sa ďalej."

Hra je veľmi pekne spracovaná. Od grafickej stránky cez scenáristickú až po hudbu. Ovládanie pekne padne do ruky. Charakter postáv je dobre vymyslený musí sa uznať, že voice-over mali v malíčku. Hra rozhodne stojí aspoň za dve odohratia pre dobrý, či zlý koniec.

Pro: Príbeh, Ovládanie, Postavy, Hudba, Atmosféra, Grafické spracovanie

+15
  • PC 75
Na první Life is Strange to nemá. Nebudeme chodit kolem horké kaše, ale jinak je to fajn adventura se sympatickýma hlavníma postavama a super hudbou. Líbí se mi, že hra probírá, ale zároveň násilně nevnucuje téma transgender lidí anebo psychických problémů.
+4 +6 −2
  • PC 50
Na začátek musím zdůraznit, že nejsem zastáncem moderních WOKE trendů, tak chci poukázat, že jsem celkem zaujatý vůči hře, ale pokusím se zde níže o neutrální konstruktivní kritiku. 

Herní výzva 2022 – 8. Rodina nadevše Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře hrajete za dva sourozence.  

Je pochopitelné, že hry začnou zpracovávat transgender téma, koneckonců, je to dost moderní otázka, jde spíše o to, jakým způsobem to budou dělat. Tahle hra to nedělá dobře. Souhlasím zde s ostatními, že to nedělá takovým klasickým vtíravým způsobem (většinou tedy), ale je velikou škodou, že nabízí pouze jednoúčelový pohled na věc a neukazuje i další aspekty, které s tímto stavem často souvisí, jako například přetrvávající deprese či jiné zdravotní problémy. Přesto po dokončení hry na Vás vyskočí text, který vyzývá trans lidi, aby vyhledali pomoc, pokud mají psychické problémy. Ve hře je pouze párkrát zmíněno, že Tyler (hlavní trans postava) docházel na terapii, aby se smířil sám se sebou, což nepovažuji za dostačující argument. Jednoduše řečeno, schválně není ukázána ta temnější stránka trans tématiky.

Hra se místo toho převážně soustředí na sociální dopad nebo společenské mínění na danou problematiku, ve hře je však svět vykreslený moc namyšleně a sluníčkově, takže všichni respektují Tylera. Možná to je dobře, protože kdyby zde byla postava (pokud zde je, já jsem jí nepotkal), která by oponovala, byla by nesmyslně vykreslená jako záporák, protože tvůrci tohle neumí správně pojmout…i když, jedna taková postava se zde nachází …máma hlavních postav, pokud si hráč správně zvolí. Zde tvůrci dokázali, že to neumí dobře zpracovat, protože daná postava je většinu hry vykreslená jako hodně zajímavý a dobrý člověk, ke kterému jsem si dokázal vytvořit i vztah, ale je napsaná stylem, aby ve finále vyzněla jako blázen nebo agresor. Lehce to zachraňuje možnost volby, k jaké pravdě či pohledu, se člověk nakonec přikloní.

Když pominu výše napsané a budu se soustředit na další herní aspekty, tak to není o moc lepší. Příběh mě z počátku poměrně zaujal a byli části, které byli dost zajímavé ale postupným odkrýváním tajemství, jsem zjišťoval, že příběh zase za tolik nestojí, a začínal jsem se více nudit. Takhle se to střídalo, chvíle tajemna mě udržovali v pozoru a popoháněli dopředu, potom přišlo vyuzlení, které mě nedokázalo potěšit, a zase přišla nuda. Nemluvě o tom, že je příběh v pozdějších fázích poměrně předvídatelný. Co mě také nepotěšilo, byla většina konverzačních voleb, které jsem mohl rozhodnout. Přišlo mi, že ve velkém množství případů, jsem se mohl rozhodnout buď být kretén, nebo být trochu menší kretén, nic jiného. Z toho důvodu jsem nedokázal navázat nějaké větší pouto s hlavními postavami, a daleko větší pouto jsem navázal naopak s vedlejšími postavami, které mi přišli v chování, daleko více normální a sympatický. Ale abych byl férový, tak v některých věcech jsem se dokázal ztotožnit jak s Tylerem, tak s Allyson, ale moc toho nebylo.

Co už konečně můžu pochválit, tak je vizuální zpracování…až na pády snímků za sekundu. Grafika je nádherná a dopomáhá k tomu i krásné prostředí Aljašky. Zasazení hry jsem si tedy velice užíval. Samotný námět a mechaniky rozpomíná si, byli určitě zajímavé, bohužel z potenciálu by se daleko vyždímat více. Zpracování pohádek ve spojení s příběhem a hádankami bylo určitě fajn, až na to čtení dlouhého textu, ale nebylo to tolik časté aspoň. Hudbu jsem moc nevnímal, tak o té pomlčím, ale asi to nebylo nic extra, když mě nedokázala zaujmout.

DONTNOD Entertainment (teď už DON’T’NOD) nemám moc v lásce, hlavně za jejich zpracovávání woke tématik ve hrách (Life is Strange 2) nebo epizodické vydávání her, ale mám velice rád první Life is Strange, které jsem si hodně užil a považuji jej, za jednu z nejlepších her, co se týče scénáře, postav a vytváření světa. Tell Me Why naopak u mě nefunguje ať už pojetím zpracovávané tématiky, tak ani moc v ostatních věcech. Více procent nemohu dát.

Pro: Prostředí, grafika a vizuály, mechaniky

Proti: Zpracování transgender tématiky, příběh, konverzační volby

+4 +15 −11