Jsem velkým fanouškem všech dílů Life is Strange a když jsem zjistil, že od tvůrců vychází další titul podobného ražení, nemohl jsem se dočkat, až si jej zahraju. A když jsem se ke hře konečně dostal, měl jsem od ní pochopitelně vysoké očekávání.
A z počátku jsem byl vskutku spokojen. Grafické zpracování vypadá zase o něco lépe. Je zde typický "LiS level design", kde je po místnostech spousta na první pohled s příběhem nesouvisejících věcí (fotky, dokumenty), které ale pomáhají se vžít do postav, jejich pocitů, apod. První setkání dvojčat mi taky přišlo dobře zpracované, prostě jak si snaží k sobě znovu nalézt cestu a nejprve se spíše otrkávají. Opět je tu super schopnost v podobě telepatického spojení mezi dvojčaty, jsou tu důmyslně vytvořené hádanky v pohádkových příbězích vycházejících z reálného života ve hře, procházení vizualizací vzpomínek z různých pohledů, atd. To vše je fajn. Jenže postupem hraní jsem si uvědomil, že jsem zhruba v polovině hry a těch věcí kolem je nějak moc. Jako by ta hlavní zápletka začala ztrácet dech a byla uměle natahovaná. Ke konci mě pak už ty nedůležité odbočky začaly vyloženě iritovat.
Grafická stránka hry je opět skvělá, to jsem již zmínil. Co mě ale zklamalo, byla nevýrazná hudba. Snad u každé z předchozích LiS her jsem se do hudby hodně zaposlouchal a po dohrání jsem ještě dlouhou dobu poslouchal soundtrack při práci. Zde jsem tuto potřebu bohužel neměl.
Dále mi vadilo, že není možné přeskakovat dialogy a to ani když jsem nějakou scénu opakoval. Stejně tak by neuškodilo, kdybych mohl postavy přimět běhat tlačítkem a ne jen v okamžiku, kdy to chce hra. Taky jsem měl občas problém trefit interaktivní místo. Když byla postava příliš blízko, nebylo ho možné aktivovat.
Na druhou stranu musím ještě říct, že jsem se občas pousmál vtípkům v dialozích (např. tea person) nebo při navazování dětinské atmosféry (cedulka na zádech), apod. Stejně tak potěší i dva hlavní konce podle toho, jak postavy během hry na sebe reagovaly. Bohužel je ale nutné pro druhý konec prakticky opakovat celou hru, což je bez možnosti přeskakování dialogů a běhání zdlouhavé a nudné.
Tell Me Why sice nemá v názvu Life is Strange, ale svým stylem tyto hry hodně připomíná. Proto si myslím, že koho LiS bavilo, může se dobře bavit i zde. Musí ale překousnout méně zajímavý příběh, který je vyprávěný spíše pomalejším tempem a to se nemusí podařit každému.
A z počátku jsem byl vskutku spokojen. Grafické zpracování vypadá zase o něco lépe. Je zde typický "LiS level design", kde je po místnostech spousta na první pohled s příběhem nesouvisejících věcí (fotky, dokumenty), které ale pomáhají se vžít do postav, jejich pocitů, apod. První setkání dvojčat mi taky přišlo dobře zpracované, prostě jak si snaží k sobě znovu nalézt cestu a nejprve se spíše otrkávají. Opět je tu super schopnost v podobě telepatického spojení mezi dvojčaty, jsou tu důmyslně vytvořené hádanky v pohádkových příbězích vycházejících z reálného života ve hře, procházení vizualizací vzpomínek z různých pohledů, atd. To vše je fajn. Jenže postupem hraní jsem si uvědomil, že jsem zhruba v polovině hry a těch věcí kolem je nějak moc. Jako by ta hlavní zápletka začala ztrácet dech a byla uměle natahovaná. Ke konci mě pak už ty nedůležité odbočky začaly vyloženě iritovat.
Grafická stránka hry je opět skvělá, to jsem již zmínil. Co mě ale zklamalo, byla nevýrazná hudba. Snad u každé z předchozích LiS her jsem se do hudby hodně zaposlouchal a po dohrání jsem ještě dlouhou dobu poslouchal soundtrack při práci. Zde jsem tuto potřebu bohužel neměl.
Dále mi vadilo, že není možné přeskakovat dialogy a to ani když jsem nějakou scénu opakoval. Stejně tak by neuškodilo, kdybych mohl postavy přimět běhat tlačítkem a ne jen v okamžiku, kdy to chce hra. Taky jsem měl občas problém trefit interaktivní místo. Když byla postava příliš blízko, nebylo ho možné aktivovat.
Na druhou stranu musím ještě říct, že jsem se občas pousmál vtípkům v dialozích (např. tea person) nebo při navazování dětinské atmosféry (cedulka na zádech), apod. Stejně tak potěší i dva hlavní konce podle toho, jak postavy během hry na sebe reagovaly. Bohužel je ale nutné pro druhý konec prakticky opakovat celou hru, což je bez možnosti přeskakování dialogů a běhání zdlouhavé a nudné.
Tell Me Why sice nemá v názvu Life is Strange, ale svým stylem tyto hry hodně připomíná. Proto si myslím, že koho LiS bavilo, může se dobře bavit i zde. Musí ale překousnout méně zajímavý příběh, který je vyprávěný spíše pomalejším tempem a to se nemusí podařit každému.
