Suikoden II

O druhém dílu Suikodenu se většinou říká, že dělá vše lépe než první díl a já to mohu potvrdit. Zatímco v prvním díle byl příběh spíše tak do počtu, antagonista hry nebyl ničím výrazný či zajímavý, tak druhý díl je v tomhle už jiný. Příběh je hlubší, má větší šanci zasáhnout emoce hráče, antagonista hry, ač je poněkud plochý, co se týče jeho osobnosti, tak je dost zapamatovatelný svojí maniakální touhou zabíjet a budí respekt, ať už mimo boj či v něm. Hra pracuje s tématem, co vše člověk musí obětovat (včetně části sebe), aby dosáhl vytyčeného cíle a konečné setkání s druhou důležitou postavou bylo dost emotivní. Hra nabízela také několik zakončení, včetně dobrého, lepšího a nejlepšího konce. Překvapením bylo, když v jednu chvíli hra opustila zažitý stereotyp, že společníci vydrží s protagonistou hry putovat i přes to, že se sami necítí dobře kvůli tomu, co musí vytrpět.

Další příjemnou změnou byla větší možnost využití magických run, kdy postavy nebyly omezené pouze na jednu runu a tedy na jeden typ magie, ale mohly mít nasazené dvě až tři runy a další se mohly dát do zbraně. Jinak zůstal soubojový systém stejný, opět je v partě šest postav a tisíc čeká doma. Bitvy se také změnily a začaly být více komplexní. Tentokrát má hráč možnost ovládat jednotky, pohybovat s nimi po čtverečkové bitevní mapě a útočit na jednotku nepřítele dle svého uvážení. Bohužel zčásti jsou bitvy pořád o náhodě, jestli se jednotka trefí do nepřítele nebo ne, takže stejný útok na stejně silnou jednotku bude mít pokaždé jiný výsledek. Kvůli tomu jsem hru musela několikrát nahrávat a některé bitvy opakovat, protože v nich mohou natrvalo umřít moji společníci, a to jsem samozřejmě nechtěla. Ale ve výsledku mě bitvy bavily o dost více, byť byly místy trochu stresující.

Hra se odehrává asi tři roky po událostech prvního dílu a byla jsem vždy ráda, když jsem potkala nějaké postavy, které jsem už znala a které jsem mohla naverbovat i tentokrát. Také hrad/pevnost se dočkal změn, bylo více možností, co v něm dělat (minihry), bylo v něm více živo a přišlo mi, že i přes svoji rozsáhlost jsem se v něm zorientovala docela rychle. Ale je fakt, že až v posledních hodinách hry jsem zjistila, že máme k dispozici i hřbitov.

Hra mi zabrala něco málo přes 30 hodin a bavila mě celou dobu. Vždy jsem se těšila, s čím náš vrchní stratég Shu přijde, jaký bude další postup proti nepříteli a které další postavy potkám. I hudba se mi ve druhém díle více líbila a častěji jsem si některé melodie prozpěvovala, jak jsem se procházela městy nebo v overworldu. Mohu jen doufat, že jednou dojde na remaster i dalších dílů.