Komentáře

RDR II vypadá fakt nádherně. Je úplně dech beroucí a i s mým PC, který hold už přestává stíhat, je opravdu oku lahodící. Většinou jsem zvyklá na to, že ve hrách s velkým otevřeným světem museli vývojáři dělat řadu kompromisů a vzhledově nejsou tak dokonalé a detailní. V Rockstaru se rozhodli své fanoušky šokovat všemi různými drobnostmi, kterými svůj svět naplnili. Normální hráč, který nezkoumá každý objekt, si většiny těchto věcí ani nevšimne. Naštěstí tu máme i ty pozorné, kteří zaplnili internet videi na téma, čeho jste si nevšimli v RDR II. Já jsem jich viděla hodně a samozřejmě jsem si řadu z nich šla je hned vyzkoušet.

Tyto detaily se týkají spousty různých věcí. Od možnosti interagovat s předměty, u kterých byste to nečekali (střelíte do pasti na medvědy na stěně a ta se zavře), po chování NPC. Zrovna chování postav vytváří živý svět, ve kterém se pořád něco děje. Například v táboře. Pokaždé, když jsem tam přijela, dělo se něco jiného. Lidé si povídají, hádají se, někdo někoho utěšuje. Vy jim můžete něco říct, co většinou reaguje na poslední události, které se staly. Opravdu to působí, jako že žijí svým životem a ne, že by plnili vývojáři předpřipravené činnosti. Hlavně ze začátku jsem měla pocit, jako kdyby se opravdu tyto scény vůbec neopakovali. Stejně tak při setkání s cizinci a při dalších událostech. Je pravdou, že ke konci po nějakých těch 150 odehraných hodinách jsem již pozorovala opakovaní. Nebylo to však v kempu, tam třeba jen paní Grimshaw opakovaně hubuje dívkám, ale neměla jsem pocit, že by se jednalo o přesně tu stejnou scénu. Stejné scény jsem potkala třeba, když mě napadli z některé skupiny nepřátelských gangů, nebo to byly setkání s cizinci jako unesené ženy, muži potřebující lék, apod.

Nic není dokonalé, tak třeba některé stmívání na mě působilo, jako když vypneš světlo v pokoji. To je ale asi jediná výtka, kterou bych měla ke vzhledu hry.

Příběh této hry mě zasáhl takovým způsobem, jako se to povedlo málokteré hře. I když je Arthur mrzout, který reje do většiny lidí okolo sebe, nakonec jsem si ho zamilovala. Hrála jsem na pozitivní reputaci, což jistě mělo vliv na jeho příběh i různé konkrétní momenty. Některé jeho reakce mě překvapily. Hlavně reakce na smrt jeho blízkých. Vždy působí spíše naštvaně, než že by pro ně truchlil. Ano, vliv má i situace, ve které se nachází. Někdy prostě na truchlení není čas. Hlavně bych řekla, že své pocity potlačuje v sobě, což z něj vlastně dělá uvěřitelnějšího člověka. Většinu příběhu jsem ho viděla jako muže, který by pro své milované udělal cokoli, proto s nimi zůstává (možná jsem ho tak prostě chtěla vidět). O to více mě zaskočilo, když se nechtěl vrátit pro ostatní (ani za Johnem, Abigail a Jackem). Jak by je mohl opustit, jen aby si zachránil svůj krk? Tahle část hry byla jako na houpačce, protože Duch byl ten, kdo trval na návratu k ostatním, a s kým jsem souhlasila. Vzápětí se ale to obrátilo. Dutch se ukázal jako pyšný blb, Artur ten rozumný.  

Hrát hru několik let po jejím vydání má jednu velkou nevýhodu. Prostě není možné se vyhnout spoilerům. Z tohoto důvodu jsem od začátku věděla, že Arthurův osud je zpečetěn, že ten plivanec, který by za ideálních podmínek zasáhl jen jeho hrdost, má mnohem tragičtější následky. Ono, i kdybych to neznala, Arthurova smrt by stejně nebyla šokujícím překvapením. Od určitého momentu je jasné, že tuberkulózu neporazí. Když si to uvědomí i on, stává se tím mužem, kterým jsem ho chtěla mít, a kterým jistě chtěl být on. Snaží se napravit své chyby a zachránit své nejbližší. O to je jeho ztráta bolestivější. A to ani nebudu zmiňovat, že nejdříve zemře jeho kůň, kterého jsem zrovna měla Buela. O to více mě to zasáhlo. Byl to vážně good boy. Ale k němu více níže.  

Co hra umí opravdu dobře, je představit všechny postavy jako lidi, kteří nejsou ani dobří ani zlý. Ano, pak je tu Micah, kterého jsem od začátku nesnášela, ale to byla výjimka. Často se mi ve hrách stává, že si prostě nepamatuji jména některých vedlejších postav. Ale tady zůstali v mé paměti i srdci všichni členové gangu. I když byli protivní, odměření, nebo líní. Například takový Kieran. Toho jsem si velmi oblíbila. Nejspíše proto, jak hezky se choval ke koním. Na toho byl Arthur podle mě až příliš zlý. V této hře, jako ve Hře o trůny, se nevyplatí mít oblíbené postavy. O to jsou události hry bolestivější a šokující. Dalším ryzím člověkem byl Charles, ale zde je jeho osud naštěstí pozitivní. Vážně jsem se v některých částech o něj bála. On byl jediným, který se zajímal o ztracené členy natolik, že se vždy vrátil a pohřbil je.  

Po konci Arthurova příběhu přichází na řadu John. V rámci Epitafu dojde k jeho vzpomínání na proběhlé události. V tomto sestřihu se mi u Johna trošku pomíchaly vousy. Můj John měl vousy dlouhé, ale v sestřihu měl v některých částech vousy krátké.

John splní Abigail její sen, koupí farmu a postaví jim krásný domek. Když už je všechno hotovo a zařízeno, byla jsem zmatená z toho, že v přízemí je obývák, ložnice, kuchyň, koupelna a pokoj, který je evidentně pro Jacka. Následně se mi ještě podařilo najít půdu, která byla evidentě pro Uncla, ale co Charles? Byl obrovskou pomocí při stavbě domu, myslím, že si zasloužil pokoj. Nakonec se rozhodne odjet, ale to v době stavění a zařizování nevěděli, prostě mu pokoj neudělali. Problém s tímto domem mám ještě jeden a to, že nesedí zvenku a zevnitř. V ložnici by měla být střecha jinak a mělo by tam být okno dopředu, které tam není. Z venku je vidět.  

Během hlavního příběhu se mi stala velká nepříjemnost, která mohla skončit i tak, že bych hru nemohla hrát dále. Konkrétně to bylo u The Joy of Tobacco . Kvůli ohni mi hra vždy crashla. Nakonec jsem hrála v okně na nejmenší detaily s rozlišením 1024/768. To přineslo problém, že vše bylo na mém monitoru malinké a nic jsem neviděla (a nikoho jsem nemohla trefit). Podařilo se mi dostat dál a naštěstí se nic podobného neopakovalo.

Nebyli jsme ochuzeni ani o velkou dávku vedlejších příběhů. Ty také umí člověka zasáhnout. Pokud mluvím o citovém zasažení, hned mě napadne příběh Hamishe. Hned mi byl sympatický a líbil se mi jeho vztah k Buelovi, jeho koni. I když na něj nadával a vyhrožoval mu, bylo jasné, že jen tak hudruje a nikdy by mu nic neudělal. To se ukázalo i na konci, protože jeho posledním přáním bylo, abych se o Buela postarala. To mi postavilo do prekérní situace. Prostě jsem nemohla toho ubohého koně nechat jeho osudu, ale zároveň jsem měla svou černou arabskou klisnu Night. Nejraději bych ho dala do péče někoho důvěryhodného, kdo by se o něj dobře postaral, ale to možné nebylo. Nakonec jsem si řekla, že ho dám k ostatním koním do stáje, ale nejdříve s ním budu chvíli jezdit a udělám si s ním vztah. Jak jsem pokračovala v příběhu, ne až tak úmyslně jsem vstoupila do poslední části. Neříkám, že ztráta Night by mě nezasáhla, ale Buel byl možná ještě horší. Přeci jen jsem s ním nějaký čas strávila a oblíbila si ho. U tohtoto vedlejší ho příběhu mi přišlo blbé, že jsem tam Hamishe nechala jen tak ležet, Artur ho měl pohřbít. To z jejich skupiny, jak už jsem zmínila, dělal jen Charles, ten se pro všechny vracel a pohřbíval je, i pro Artura. Naštěstí nebyly všechny vedlejší příběhy dramatické, ale řada z nich je i humorná. Ale rozhodně jsou všechny jedinečné.

Součástí hlavních i vedlejších misí je herní mechanika, která mi vadila. Během jejich hraní se mají plnit úkoly. Problém je, že to, jaké úkoly máte splnit, se nedovíte dopředu, ale až po ukončení mise. Pak se dozvíte, zda jste je splnili, a podle toho vás hra ocení bronzovou, stříbrnou, nebo zlatou medailí. Většinou jsou jednoduché. Kdyby je člověk znal, bylo by jejich splnění velmi snadné. Já ve většině případů dostala bronzovou medaili, tedy splnila tak 1 ze všech úkolů. Jak to vidím já, hra se s snaží všemi svými detaily zaměřit na realističnost a vžití se do nabízeného světa. Mechanika těchto úkolů takovýto dojem kazí. Pokud úkoly nesplníte, můžete si misi okamžitě zopakovat, to evidentně narušuje přirozené plynutí hry. Druhým důvodem je to, že jedním z těchto úkolů byl téměř vždy dokončit misi v určitý časový limit. Já přeci nechci pospíchat, abych misi dokončila, co nejdříve. Chci si to projít svým tempem. Medaile jsem se rychle naučila ignorovat.

Již jsem zmínila setkání s cizinci. Cizinci dělají cestování světem zajímavější. Některé se mohou časem opakovat, ale najdou se i unikátní. To, jak na ně budete reagovat, má velký vliv na reputaci Arthura. Abych získala pozitivní reputaci, což bylo mým cílem, jsem se snažila všem pomoci (krom lidí, kteří byli převáženi do vězení, tam jsem si nebyla jistá, co je tou správnou volbou). Bohužel ne vždy všechno vyšlo podle plánu. To si takhle jedu a okolo mě projede muž, který má u sebe na koni unesenou ženu, která volá o pomoc. Neváhala jsem ani vteřinu a muže zabila. Tím jsem samozřejmě vyděsila koně, na kterém jel, a na kterém byla žena. Tu jsem sundala a dala na zem. Před jejím rozvázáním, jsem běžela uklidnit koně. Chudák za nic nemohl a jí by se taky určitě hodil, aby se dostala do bezpeční. Asi mi to trvalo moc dlouho. Najednou okolo jel nějaký člověk, viděl svázanou ženu a hned uháněl a nahlásil mě jako únosce. Pak se to všechno nějak zvrtlo a moje pověst utrpěla, než aby byla vylepšena... Setkání s cizinci ukázaly některé nedokonalosti hry. Nejen opakování. V jednom setkání potkáte muže, který útočí na ženu. Je to nejspíše ve Valentine. Když ho chytíte, můžete ho odnést šerifovi a dát ho do vězení. Inspirovaná tímto setkáním, když mi nějaký muž chtěl ukrást koně, chytla jsem ho, svázala, s tím, že taky půjde do vězení. Bohužel to nefungovalo. Jak sem se přiblížila k městu, najednou byla spousta svědků na to, že jsem ho unesla. 

Další náplní hry jsou výzvy a objevování různých věcí ve světě. Výzvy jsou řazeny do jednotlivých kategorií jako Gambler, Herbalist, Survivalist a další. Každá z nich má 10 úrovní. Kvůli dobré pověsti jsem záměrně vynechala kategorii Bandity, ale jinak jsem se je snažila splnit. Pravdou je, že u některých jsem potřebovala trochu poradit, co přesně mám udělat. Pár jich bylo obtížných, ale jinak celkem šly.

Z objevování věcí ve světě jsem nadšená nebyla. Mají se hledat dinosauří kosti, skalní malby, lapače snů, cigaretové kartičky. Pak je také možné snažit se o vyplnění Compendia. To znamená objevit všechny zvířata (koně zvlášť) i ryby, zbraně a další předměty, rostliny a gangy. Jak často zmiňuji, tohle mě nebaví. Zvláště, když není žádné alespoň trochu viditelné vodítko, které by při hledání pomohlo. Tady to znamená detailně prolézt každou píď mapy, nejlépe s tím, že je stále zapnutý lovecký pohled. Ani to podle mě není nic úžasného. Schovat na velkou mapu řadu drobných věcí, které je velmi obtížné najít, dokáže každý. Kdyby vývojáři k nim hráče nějak chytře navedli, bylo by to něco jiného. Jediného navedení jsem si všimla u mrtvol sériového vraha. Navedení bych ocenila, ale nebudu trávit hodiny projížděním každého kousku mapy. Na internetu je k dispozici velmi detailní mapa, kde jsou všechny drobnosti vyznačeny, ale myslím, že ani běhání od bodu k bodu není způsob, jak bych tuhle hru chtěla hrát. Cestování je tak beztak fůra. Je to velký otevřený svět. Na koni se stráví spousta času. Naštěstí alespoň cestování v rámci příběhu je obohaceno o rozhovory, které jej udělají zábavnější. Když dojde rozhovor, většinou následuje cutsécna, kterou se postavy přesunou na místo určení.

Zásadní součástí hry jsou již několikrát zmínění koně. Raději hned sem napíšu upozornění, že pokud nechcete přednášku na téma, jak se správě chovat ke koním, tak raději přeskočte na další odstavec. Bohužel já koně miluji a zajímám se o ně. Díky internetu a youtube jsem v poslední době získala o koních spoustu informací, které mi nikdo, když jsem aktivně jezdila, neposkytl. Ano, mám tyto informace pouze v teoretické rovině, protože se okolo koní již nepohybuji, ale to by s mými aktuálními názory ani nebylo možné. Jediná možnost by bylo mít vlastní koně na vlastním pozemku. Tohle mi mé finanční možnosti nenabízí. Bohužel hra ukazuje spoustu špatných praktik, které se ve světě koní berou jako normální. Chápu, že se jedná pouze o hru, ale tyto věci jsou tak běžné a jsou všude, že je lidé berou jako normální. I já, když jsem byla malá, tak jsem tyto praktiky nezpochybňovala. Proto je důležité na ně upozorňovat. Začala bych s uzdami. Jedinou variantou, která jde použít k sedlu je uzda s udidlem. A to ještě, když si pořídíte vylepšené sedlo, které vylepší staty koně, tak k němu dostanete opravdu hnusné pákové udilo, které ke koním obzvláště kruté. Síla vyvinutá na otěž je přes páku udila několikanásobně (podle jeho délky) přenášena na hubu koně. Animace, které jsou do hry vytvořeny, ukazují Artura trhajícího za otěže. To je velmi špatné. A nelíbí se mi, že si s koněm vytváříte pozitivní vztah, jen proto, že ho párkrát poplácáte, očistíte a nakrmíte, když se k němu jinak chováte hrubě. Chápu, že Arthur je drsný pistolník, který se s ničím moc nepárá, tak u něj správné chování ke koni nebude důležitá věc, ale pak by tam nemělo být to utváření vztahu s koněm. Nejsmutnější je, že se ve hře nachází provazové ohlávky, které jsou pro koně nejlepší. Když kůň nemá sedlo a dáte, že ho chcete vést, má krásnou provazovou ohlávku, no tedy párkrát se mi objevil i war bridle, ale většinou to byla ohlávka. Stačilo by jen uvolnit použití ohlávky i k sedlu. Další věcí, kterou vidím jako problémovou, je ustájení koní ve stájích. Je to jediná možnost, jak si zachovat více, než jednoho koně bez rizika, že vám zmizí. Když použijete jiného koně a zvýší se vám s ním vztah na úroveň 1, pokud máte náhradního koně u kempu, zmizí vám. I když si můžu představovat, že pokud tam nejsem, správce stáje koně vypustí na pastvu, spíše to vypadá tak, že jsou pořád zavření. Kůň je stádové zvíře, které potřebuje být v přímém kontaktu s dalšími koňmi. Také je jeho zažívací ustrojí uzpůsobeno na neustálé pasení se a pohybování se při tom. I když je jen to krok po kroku. To ve stáji možné není. Určitě bych ocenila, kdyby se koně mohli nechat u kempu, jako tam jsou koně ostatních. I když jsem na začátku byla přesvědčená, že si nechám prvního koně a více jich mít nebudu (tak stáj nevyužiji). Nakonec jsem podlehla a pořídila si jich více, ale tomu se budu věnovat níže. Podkovy se ve hře neřeší, i když jsem četla, že koně ze stájí je mají. I když jsou případy, kdy jsou pro koně nutné, je pro koně lepší, je nemít. Podkovy narušují funkci tlumení nárazů, zhoršuje se prokrvení nohou koně a mají ještě spoustu dalších negativ. Správě je ve hře zobrazeno vedení koně. Když koně vedete Arthur drží lano na jeho druhém konci, ne u hlavy koně, jak to dělá spousta lidí, co si myslí, že tím získají nad koněm větší kontrolu.

U koní zůstávám, ale teď z jiného hlediska. Zaměřím se na možnosti, které ve hře jsou a mé zážitky. Postupně se můžete dostat k lepším koním. Ve hře je spousta plemen. Nevýhodou je, že pokud koně vyměníte, musíte s znovu utvářet vztah. Samozřejmě není nutné se hned stávajícího koně zbavovat. Můžeme vlastnit koní více, ale je logické, že nejdůležitější bude jen jeden. Protože se nebudete pořád zastavovat v táboře nebo ve stájích, abyste koně vyměnili. Pokud tedy neroleplayujete a starání se o koně i ve stájích neberete jako součást života. Něco podobného jsem dělala na začátku hry. Po každé, když jsem přijela do kempu, odsedlala jsem koně, očistila ho a nakrmila. Později mě to ale přestalo bavit a tu mojí chudinku jsem ani neodsedlala. Čištění a krmení jsem prováděla převážně během pomalejší jízdy. Na úplném začátku Arthur o svého koně příjde (toho ani nepoznáte) a jede na nějakém, řekněme, náhradním. Pak dostane černého shirského s tím, že ho má prodat a koupit si nového. To jsem přesně udělala. V přesvědčení, že musím koně prodat, abych si mohla pořídit nového, jsem shiráka prodala. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o unikátního koně, který je ve hře jediný a asi by stálo za to si ho nechat. A stáj mi nabídla plnokrevníka zdarma, tak jsem ani peníze nepotřebovala. Zpětně jsem zjistila, že je součástí Ultimátní edice. V tuhle chvíli jsem se tímto netrápila, protože jsem tyhle informace neměla. Úžívala jsem si tedy svou krásnou klisnu plnokrevníka. Pojmenovala jsem jí Moon, protože měla znak, který mi připomínal měsíční srpek, který jen dole přecházel do lysiny. Jinak její zbarvení bylo reverzní černý grošák. Jsou to vlastně černé fleky, které pokrývají téměř celé její tělo a na pár místech prosvítá bílý podklad. No prostě nádherný kůň. Mě se sice více líbí čistí vraníci, ale Moon mě učarovala. Byla jsem přesvědčená, že si jí nechám do konce hry. Žádného jiného koně nepotřebuji, mám toho nejlepšího a nejkrásnějšího. Nakonec jsem podlehla a chytila bílého Araba, a když jsem měla hodně peněz, se kterými jsem stejně nevěděla, co dělat. V kempu už nic vylepšit nešlo. Tak jsem si koupila černého Araba. Úplně posledním koněm byl Buel, ale k to jsem již zmínila. Bohužel chudák Moon skončila ve stáji při snaze zajistit si, co nejlepší a nejrychlejší pohyb po světě.

Nesmím zapomenout na ostatní zvířata ve hře. Ve hře se nachází domestikovaná i divoká. Krom koní si můžete pohladit i pejsky, ale to je vše. Lovení zvířat k získání jídla a surovin je téměř nutností. K získání těch nejlepších surovin je důležité správně volit zbraň, kterou je usmrtíte. K tomu je musíte nejdříve prostudovat. V rámci několika druhů zvířat můžete potkat legendární kousky, které přinesou speciální suroviny a tvorbu speciálního oblečení, ale i cetek, které nabízí nějakou tu výhodu, jako vyšší snášenlivost alkoholu, aj. Legendární jsou i ryby, ale ty mi dělaly velké problémy. Nedokázala jsem podle obrázky poznat, o jakou rybu se jedná, tak jsem nevěděla jakou použít návnadu, a pořád chytala nějaké jiné, než byla ta legendární. U ryb jsem objevila něco, co by se dalo považovat za takovou drobnou chybku. Podařilo se mi to jen jednou u velké ryby. Tato ryba byla blízko břehu a místo, abych jí ulovila na prut, prostě jsem jí odtlačila na břeh, kde byla instantně mrtvá. Krom lovení se dostanete i dalším aktivitám se zvířaty, jako třeba nahánějí ovcí a krav. Ovečky se mi nahánělo dobře, ale krávy dělaly potíže. Pořád se někde zasekávaly.

Bohužel tohle je hra, ve které by člověk mohl strávit stovky hodin hraní, které já nemám. Kdybych je měla, tak bych nejspíše psala naštěstí, ale nemám je. Abych splnila Výzvy 2023 – Karbaník, měla jsem něco málo přes 4 měsíce s tím, že toho času v běžném týdnu na hraní moc není a na konci roku už vůbec ne, což mě donutilo některé části si neužít tak, jak bych chtěla. Ale rozhodně se do hry budu vracet a nepovažuji jí za dokončenou. Ještě dodělám nějaké ty výzvy, nebo si budu jen užívat toho úžasného prostředí.

Když jsem se rozhodovala ohledně hodnocení RDR II, bylo to velmi těžké. Do hry jsem šla s velkým nadšením, jak má být neuvěřitelně dobře udělaná s až absurdními detaily (jako zmenšující se varlata koní v zimě). Pak při hraní jsem se setkala s řadou prvků, které jsou typické pro hry s otevřeným světem, které mě vážně nebaví a k tomu jsem objevila, že ne vše je tak perfektně dotažené, jak se na první pohled může zdát (např. snaha předat zločince šerifovi). To mě přimělo přemýšlet o tom, že si hra nejspíše 100 % nezaslouží. Jenže pak je tu vykreslení postav a jejich příběhy. Hlavně ten Arthurův a jeho konec, který mě hluboce zasáhl. Nemůžu tedy jinak, než nakonec těch 100 % dát.
Nevím, jestli bych si teď neměla znovu zahrát první díl. I když mě příběh zasáhl i při prvním hraní, teď po dohrání RDR2 by to mělo na mě mnohem dramatičtější dopad. Předtím cíle v RDR byli jen nějaký bývalí členové bandy, ke kterým jsem neměla žádný vztah, ale teď znám jejich příběh. Také vztah k Johnovi je přítomen hned od začátku a není třeba si ho budovat během hraní. Pravdou ale je, že už jsem dost rozložená z RDR2 a RDR by mě nejspíše dorazilo.