Rayman 3: Hoodlum Havoc

Už už to vypadalo, že se zdárného konce snad nikdy nedočkám. Nerad nechávám dílo nepokořeno, zde ale vše nasvědčovalo tomu, že je závěr nad mé síly a schopnosti. No, nakonec "Mission is over, mission is done". Ale vůbec to nebylo tak lehké, jak se v počátcích zdálo.

Třetí díl se nese ve stejné duchu jako původní počin - roztomilé postavičky bez údů Michela Ancela a jejich skopičiny - s každého koutu hry, po stránce audiovizuální, jde typický rukopis tohoto francouze jednoznačně cítit. A že je tato stránka setsakramentsky výborná, až kouzelně vyvedená, a je to jeden z hlavních důvodů proč se vůbec do této hry pustit. Každá část je přitom zcela jiná a přesto podobná. Jsou zde obsaženy kapitoly, zasazené jak do pohádkového lesa, prastarých ruin, země ledu a chladu nebo smrtících a nehostinných bažin, tak i do industriálního prostředí továrny přetavující lávu, jež je součástí zlotřilého plánu záporáků. Vizuál je podbarvován atmosférickým hudebním doprovodem, kde se střídají úderné melodie (v částech, kde je nutné někomu nakopat zadek) s melodiemi uklidňujícími až relaxačními. Sem tam zazní i beaty diskotékového ražení, kdy si člověk začne nakažlivě pohupovat nohou do rytmu.

Každá část a předmět ve hře má důmyslný důvod, proč se ve hře vůbec nachází - bedýnka plná drahých kamenů (pro ty co chtějí mít co nevyšší skóre), klícka s Teensies, plechovky vlastností pro Raymana, výklenky v skalních masivech (bez nich by nebyl možný postup dál) a mnoho jiného, co dotváří genialitu nápadu. I samotní protivníci tento důvod mají a na každé platí trochu jiná taktika. Základního Hoodluma je možné zvládnou bez jakýchkoliv problémů, ale ve spojení s takovým rychlostřelcem, granátníkem nebo vzdušnou jednotkou už dokáže docela potrápit. Ještě, že je hra docela shovívavá a tam, kde se čeká tužší boj, jsou přítomny červené koule pro doplnění života, pravidlo to ale není. Občas se stane, že se tak tak prokoušete skvadrou nepřátel a pak přijde část, kde je nutná zručnost a přesnost skoku, bác, dotyk lávy a šup zpět na začátek - hra nedovoluje ukládání v průběhu, jen po check pointech na začátku každé části.

Tento systém téměř neumožňuje tzv hraní " jen na chvilku si k tomu sednu, dostanu se dál a skončím". Hráč si musí vyšetřit čas pro každou kapitolu, což může být svým způsobem dobře, protože třetí díl dokáže opravdu vtáhnout. Na stranu druhou je to občas frustrující - v těch částech, které nejsou zrovna nejkratší a malá, dalo by se říct až bezvýznamná chyba, způsobí v lepším případě nervový tik, v tom horším panický řev a chuť něco rozmlátit (obzvláště, když je opakována po x-té). Další neduhem s tímto přímo spojeným je katastrofická kamera, která je z větší části původcem výše popsaného, hlavně pak ve vypjatých situacích a při eliminaci samotných bossů. Leč je zde možnost natáčení pomocí myši, je tato pomůcka spíše k ničemu, sensitivita je nastavena na pomalo a přenastavit se nedá . U pc verze znatelně chybí podpora gamepadu, tedy že prý nějaký způsob existuje, ale asi bych hru neměl ještě dohranou a stále bych se vrtal v nastavení. A že mám s čím srovnávat, remake v HD na konzolích je, co se týče ovládání, nebe a dudy.

Zajímavou myšlenkou je zapojení hráče i v přechodech mezi kapitolami. Tyto minihry, pokud by se daly takto popsat, jsou z větší části zábavné. I když i tyto minihry se nesou v režii check pointů, kdy špatná reakce na stisknutou klávesu vede neomylně k opakování pokusu.

Hra jako celek působí dětsky a jednoduše, ale v žádném případě dětská není a už vůbec není jednoduchá a není ani dokonalá. Dokáže však zabavit na hodně dlouhou dobu a spolu s obsaženými arkádami (tenis, původní Rayman, naváděná střela, Commando aj.) je dobrou volbou. A to se počítá.