Komentáře

Představte si to – já, malý kluk, dokonce tehdy ještě ne tak krásný s eroticky vypracovanými bicepsy jako dnes – bylo mi asi 8 let a ještě jsem nebyl pořádně senzámen s tím, co je to počítač. Doma „televizní hry“ (Nintendo), ale když jsem takhle jednou za čas mohl navštívit dědu v práci na městském úřadě, posadil mě tam za obrazovku a pustil mi zajímavou hru, kde jsem se pohyboval po jakémsi bludišti, pokládal bomby a měl za úkol zabít, co nejvíc „čertů“. Koukal jsem na to jak z jara, vypadalo to trochu lépe než mé „televizky" na blikající televizi a hlavně ovládání na klávesnici mi sedělo trochu lépe než joypad.

Hratelnost byla hodně chytlavá, postup kampaní nabíral svou intenzitu, na konci každé kapitoly skládající se zpravidla z 8 levelů čekal boss, neboli čert, s kterým nebyl žert. Dodnes si pamatuju ty rychlé, hladové saně, které vás dohnaly vždy, když jste špatně zahnuli, nebo které ustály větší než malé množství nelegálních bomb, popř. čertovské duchy chodící přes zdi… Dyna mi vydržela dlouho, samozřejmě i po tom, co jsem měl vlastní PC znova jsem rozehrával kampaň znovu a znovu a těšil jsem se, kam až se probojuju. Po čase jsem samozřejmě objevil, že není třeba hrát po každé znova, ale na hraní lze navázat pomocí kódu (nikoli cheatu), který vám hra vyhodí po úspěšném dokončení levelu. Paradoxně dlouho trvalo, než jsem objevil, že hra má také multiplayer, neboli předchůdce známého Atomic Bombermana. Mulťák byl sice chudší o to, že neměl levely, které zabíraly více než jednu obrazovku (což singleplayer měl), také zde nebyli „čerti“, ani velké množství power upů, nicméně na svou dobu se jednalo o velmi chytlavou pařbu!