Draugen

Výborné The Longest Journey jsem si i přes jeho stáří fakt užil a ani obě pokračování, byť v nich byla cítit určitá sestupná tendence, mě nijak výrazně nezklamala. A ač se Draugen dočkal, podobně jako Dreamfall Chapters, také spíše rozporuplného přijetí, měl jsem od něj i přesto určitá přiměřená očekávání a šel do hraní velmi dobře naladěn. A odcházím nadmíru zklamaný. Jediné, co Ragnar Tørnquist tentokrát předvedl, je po všech směrech naprosto generický walking sim, který nemá ve velké žánrové konkurenci téměř co nabídnout.

Na jednu stranu mám tenhle typ her fakt v oblibě, protože dobře uchopen umí přinášet umělecky silné zážitky a příběhy, které nejsou za každou ředěné zbytečným herním balastem, na stranu druhou mě ale fakt vadí všechny ty generické statické tituly, kde se žánrem tvůrci snaží spíše zakrýt absenci financí či nedostatek vlastní invence. A Draugen patří bohužel spíše k té druhé kategorii. Takže tu opět máme nějakou opuštěnou lokaci, kde hráč chodí sem a tam a pátrá, co se zde přihodilo. Prostředí je zachyceno docela pěkně, ovšem Draugen je jedna z těch her, které kvůli nepříliš detailním texturám, místy nehezkému nasvícení a nepříjemnému doskakování objektů vypadají lépe na statických screenech než v pohybu.

Přesto mě ale poklidné šmejdění po opuštěné severské vesničce, které trvá asi 2/3 celkové herní doby docela bavilo. Může za to jednak napjaté úvodní očekávání, jednak severské horské prostředí s náznaky místního folklóru a jednak fajnově rozpohybovaná a nadabovaná postava Lissie, která hlavního hrdinu na jeho cestě doprovází. Aniž bych konkrétně spoileroval, už od prvních okamžiků je zřejmé, že s jejich vzájemným vztahem není něco v pořádku. Je Lissie Edwardova dcera? Ne, její laškovní chování tomu neodpovídá. Je to snad jeho výrazně mladší přítelkyně? Studentka? Heh, nevlastní sestra? V téhle fázi se divoká představivost rozjíždí různými... ehm... netušenými směry. Kdo ovšem alespoň trochu zná mystery žánr, tak podvědomě začne tušit směřování velice brzy a jen doufá, že tvůrci z toho vybruslí alespoň trochu originálně. Inu, nevybruslili. Od určitého momentu se z toho lusknutím prstu stává přesně taková stokrát omletá fantasmagorie, kterou jsem od toho nechtěl. A přesně v tom momentu mě to přestalo úplně zajímat a bavit.

Nakonec tedy vnímám postavu Lissie jako trestuhodně nevyužitou, stejně jako celý příběh, který nejenže končí dříve než pořádně začne, ale končí i neosobně, nezajímavě a herně příšerně nudně. Což je u titulu, který se honosí označením "psychologický thriller" prostě problém.