Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Kompletní recenze na Somhrac.sk a Leebigh´s Doom Blog

Klasický Doom je většinou spojován s PC platformou, nicméně postupem času se objevily nejrůznější konzolové verze. Většinou se nesly v duchu originálu s menšími technickými úpravami pro hardware konzolí. Doom pro konzoli Nintendo 64 oproti PC originálu přináší zcela nový herní zážitek, ovšem dlouhá léta byl oficiálně k dispozici jen pro tuto nedostupnou platformu. Až nyní, spolu s vydáním Doom Eternal, vychází oficiálně pro PC a aktuální modely konzolí - Nintendo Switch, Sony PlayStation 4 a Xbox One.

Hlavním tvůrčím mozkem nové verze je Samuel “Kaiser” Villarreal. Tento zkušený designér doomovské komunity přinesl kromě tvorby četných levelů nejen pro Doom i hacky konzolových verzí Doomu pro Atari Jaguar, Game Boy Advance a Sony PlayStation. Ale hlavně také neocifiální PC porty Doomu 64 - Doom 64: Absolution a Doom 64 EX. V současnosti pracuje jako programátor pro firmu Nightdive Studios, jež stojí za vývojem nového Doomu 64. Toto studio se specializuje na úpravu starších her pro současné platformy a Doom 64 používá její interní engine KEX, jenž pohání i další remaky 3D akčních her, jež firma vydává.

Díky existenci Doom 64: Absolution a jejímu opakovanému úspěšnému dokončení pro mne Doom 64 nepředstavoval horkou novinku. Nicméně jsem se těšil, že si konečně budu moci zahrát originální verzi, tak jak ji původně vytvořila firma Midway pro původní Nintendo konzoli. Absolution měl přece jen určité odlišnosti, zejména v zařazení některých nových a nepůvodních levelů a nových nepřátel, o brutalizované verzi nemluvě.

Doom 64 nám nabízí celkem 32 úrovní, tedy tolik co originální Doom II. Nicméně celkem čtyři jsou tajné, takže vám mohou poměrně snadno uniknout. Navíc jako bonus autoři připravili celkem šest Ztracených úrovní - The Lost Levels, což je nově designovaná kampaň přímo od Kaisera.

Nová verze běží dokonale. Nabízí aktuální rozlišení pro současné počítače, možnost vylepšení grafických efektů, široké možnosti ovládání, všechno běží krásně plynule a zejména textury vypadají velice hezky. Zbraně a modely nepřátel si zachovávají svůj spritový pixelovatý vzhled. Nicméně mám určité technické výhrady. Úvodní loga není možné přeskočit, což zbytečně zdržuje, než naskočíte do víru akce. A problémy jsem měl při konfiguraci ovládacích kláves, kdy se mi nepodařilo nastavit kolečko myši pro výměnu zbraní a musel jsem používat přepínání pomocí klávesnice. Doufejme, že následné patche tyto dílčí nedostatky upraví.

Pro hráče, kteří Doom 64 spouštějí poprvé, může být první kontakt s prostředím Nintendo verze poněkud šokující, Hra zkrátka vypadá úplně jinak. Je laděná v temnějším stylu, původní grafika Doomu je pryč a byla kompletně nově vytvořena. Textury i prostředí jsou tmavší, hra je hororovější a strašidelnému vyznění napomáhají efekty ohňů, svící a různé grafické doplňky. A také soundtrack od Aubrey Hodgese, který s metalovou hudbou Bobbyho Price nemá nic společného. Je tvořen ambientními melodiemi a zvuky a nářek obětí pekla na pozadí skladeb občas přinese mrazení v zádech.

Zatímco původní Doom nabídl kolekci mutantů, kteří mají v současné době až cartoonové pojetí a takový cacodémon by se klidně vyjímal jako plyšový mazlíček, z monster v Doomu 64 čiší na první pohled strach. Spektrum mutantů bylo zachováno, nicméně někteří z nich (kulometčík, zaklínač, revenant a spider mastermind) byli vypuštěni. Tvůrci zařadili dvě nové potvůrky, a to Nightmare impa a závěrečného bosse - Mother démona. Zbraňový arzenál je převzat kompletně, i když s poněkud odlišným vzhledem. Ba naopak je kolekce obohacena novým kouskem - The Unmaker, jenž je ultimátní zbraní a svým laserovým paprskem pomáhá zejména v soubojích proti finálním potvorám.

Design úrovní je kompaktní, nenajdete žádné plošně rozlehlé mapy, ale prostor úrovní tvůrci dokonale zaplnili bez hluchých míst. Většinou bojujete v komplexech základen a gotických hradů, exteriéry jsou spíše doplňkem a většinou se pohybujete v interiérech nebo na nádvořích. Některé mapy jsou laděny až v arénovém stylu. Design je čistý bez zbytečných detailů a mapy se hrají velice dobře. Ačkoliv jsou zdánlivě na první pohled jednoduché, jejich struktura je komplikovanější a mnohdy budete bloudit. I mně se stávalo, že jsem si nemohl vzpomenout, kudy se dát nebo co aktivovat, a to mám Doom 64 dokončený několikrát. Ale to zkrátka ke klasickému Doomu patří.

S designem souvisejí i secrety, kterých je docela dost. Zejména přístup do tajných úrovní je mnohdy docela vypečený. Třeba musíte zničit všechny barely v úrovni a navíc najít vstup do tajného teleportu, jindy musíte proskočit ze skalního výčnělku do neviditelné chodby, nebo třeba aktivovat správnou kombinaci spínačů. Ale tajné levely si jistě nenecháte ujít, a tak se vyplatí najít si strategické pokyny, pokud si chcete hru užít kompletně. Musím zmínit první tajný level Hectic, který je čirý masochismus a trýznění hráče, a doposud jsem neviděl, že by byl teleport pro exit dostupný hned v první místnosti. Mnozí hráči jej určitě rádi využijí, protože na vyšší obtížnosti se boje zvládnout nedají. Mně se jej podařilo pokořit jen na první obtížnost.

Akce je v Doom 64 intenzivní a je velice dobře vyladěno nastavení obtížnosti. Ultra Violence je výzvou, monster je bohatě a i zkušený hráč se může zapotit. Jsou sice přítomna místa, kde vás tvůrci záměrně postaví vůči přesile nebo do pozice, kde vaše kondice notně utrpí. Nicméně i tato místa jsou zvládnutelná. Monstra celkově oproti klasickému Doomu disponují o něco rychlejšími firebally, takže rychlé reflexy jsou nezbytností. I ztracené duše, tedy poletující lebky, jsou zde velmi nepříjemným protivníkem. Boss fighty jsou taky výzvou, ale zejména s použitím Unmakeru férové a nečekejte frustrující zápasy.

Pro začínající hráče je adekvátní Hurt Me Plenty, kde jsou monstra v daleko menším počtu a akce tak plynule odsýpá a můžete se tak v relativním klidu soustředit na průzkum a vychutnávat si perfektní design. I nové přídavné levely v kvalitě nezaostávají za originální hrou a je vidět, že Kaiser je kromě svých programátorských dovedností i v designu odborníkem na svém místě.

Doom 64 je tedy povedenou konverzí Doomu z historické Nintendo platformy a jsem rád, že si ho můžeme užít v oficiálním provedení. Pro mne v podstatě o novinku nejde, ale titul doporučuji nejen všem fanouškům Doomu a historických 3D akcí. Těch pár Euro na Steamu či u Bethesdy jistě stojí za útratu. Pokud jste k Doom 64 přišli v rámci bonusu k předobjednávce Doom Eternal, určitě jej alespoň vyzkoušejte. Zjistíte, jak má vypadat ten správný Doom.

Pro: Nové ztvárnění klasického Doom universa. Perfektní level design a akce. Temná hororová atmosféra.

Proti: Problematická konfigurace kolečka myši. Některá zákeřná a obtížnější místa. Nemožnost přeskočit úvodní loga.

+39
  • PC 85
Doom 64 ve mně vyvolal hned několik otázek – proč někdo jen pro konzoli vytvořil komplet nové levely? Proč když už existovaly nové levely, nevyšla hra i na PC? A proč jsem takový borec? Inu, hrát tuhle hru v roce 1997 a vědět v té době, že ze mě bude takový borec, byl bych býval mnohem šťastnější…

Líbí se mi příjemné změny ve vizuálním hávu. Úplně první pohled po spuštění hry jasně evokuje Quake, barvy jsou trochu více do temno-gotično-vyblita, ale v tom dobrém slova smyslu, oblíbená brokovnice je jasně z Quake převzatá. Následují stísněné chodby evokující prostředí vesmírné stanice s několika počítačovými obrazovkami, při kterých jsem si zase vzpomněl na System Shock. Ovšem nebojte se, Doom 64 se hraje naprosto stejně jako Doom (II) a to je paráda! Prvotní prolézání úzkých chodeb jsem dával na vrub konzolové verzi hry, kdy jsem předpokládal, že manévrovat ve volném prostoru by mohlo být na gamepadu asi příliš obtížné, ale mýlil jsem se. Po chvíli hraní se otevřou i větší arény plné starých známých příšer, ale s novým kabátkem. Monstra skutečně vypadají lépe, více děsivěji a tím i „mocněji“. A zde musím na moment odbočit a výjimečně pochválit v first person shooteru také hudbu. No a vlastně i zvuky celkově, ty jsou ze starého Dooma zkopírované, ale jen se potvrzuje, že je vytvářel nějaký génius. Věřte nebo ne, ale místy jsem se téměř bál. Nebyl to strach jako u hororu, ale takový ten znepokojivý pocit zvýšené nervozity.

Hrál jsem na druhou nejvyšší obtížnost a pro zkušeného hráče to byl ideální stav, zažil jsem hromadu chytlavých masakrů, finální level byl epický a dokonce i lepší než závěr Dooma I a II. Jako jistou designérskou neobratnost vnímám občasné podpásovky, kdy se Vám nateleportují potvory přímo do zad. Také musím přiznat, že jsem si moc neužíval nutnost projít jeden level několikrát tam a zpět, když byly zrovna klíče a dveře rozmístěny schválně „zig zag“ na opačných stranách mapy. Projevilo se to ale spíše tak, že bych Dooma 64 nechtěl hrát opakovaně, ne že bych si naše poprvé neužíval.

Při příležitosti hraní Dooma ze staré školy jsem si uvědomil ještě jednu zajímavou věc. Za celou dobu existence žánru FPS jsem asi v žádné jiné hře nezažil tak uspokojivý pocit ze střelby, jako když v Doomu narvete dvouhlavňovku pinky demonovi přímo do nosu a zmáčknete spoušť…
+31
  • PC 90
Dooma jsem na originálním Nintendu 64 bohužel nikdy nehrál. Fanouškovský projekt Doom 64 Absolution jsem sice odehrál, ale ten není úplně přesný a obsahuje i nové neoficiální části smíchané s ostatními. Vydání oficiálního remaku pro PC mě tak udělalo velkou radost. Jde o velice zvláštní hru. Z akce a celkového pocitu ze hry je jasné, že jde o pravého Dooma. Přesto grafika, design monster a ladění atmosféry je spíše temnější a od klasického Dooma odlišné. To něco, co dělá Dooma Doomem ve hře je, což je nejdůležitější. Doom 2016 ani Doom 3 vůbec nejsou špatné hry, jen odlišné, ale tohle je prostě správné pokračování. Všechna monstra i zbraně mají nový design, ale přibylo i pár nových kousků. Nightmare Imp je rychlejší verze klasického impa a dobře doplňuje základní sestavu. Mother Demon je finální boss, který mě nezaujal tolik jako Cyberdemon. Skvělá je nová zbraň Unmaker. Střílí silné laserové paprsky a jde dokonce třikrát upgradovat. Po jejím zisku jsem na plazmovku a BFG již nesáhl. V závěrečných bojích jde o nenahraditelného pomocníka a bez něj by to bylo výrazně těžší. Zvláště plně vylepšená dělá velkou paseku. Několik nepřátel z Dooma 2 naopak chybí.

Doom 64 v novém vydání nabízí rovných 40 levelů. Základní část je shodná s původní N64 verzí. Levely jsou menší než třeba v Doomu 2, ale jejich design je krásně spletitý. Počty nepřátel nejsou nijak závratné a obtížnost je tak akorát. Hledaní secretů je výzva a je jich slušné množství. Součástí je štědrá porce čtyř tajných levelů. Ty rozhodně stojí za návštěvu, protože tři skrývají vylepšení pro Unmakera a dokončení jednoho zpřístupní skryté Features menu. Díky němu se lze dostat k čtyřem Fun levelům. Ty nabízejí malé arény naplněné silnými nepřáteli a jsou opravdu výzvou. Prostě zábava jak má být. Poslední částí je nová epizoda Lost levels. Ta příběhově propojuje původní Doom sérii s tou moderní (Doom 2016/Eternal). Nová část zachovává ducha původní, snad jen obtížnost je vyšší.

Po dohrání jsem udělal malý test prvního levelu v Doom 64: Absolution a Doom 64: Retribution. Retribution je znatelně věrnější originálu a má i shodné řazení levelů. Obsahuje také nové úrovně, ale ty jsou přístupné přes samostatnou položku v menu a navíc se připravuje celá nová epizoda. Projekt určitě stojí za pozornost pokud vás šedesát-čtyřka zaujala. Celkově je Doom 64 skvělou součástí série, kterou by byla škoda minout. Nové vydání je příjemně rozšířené a stojí za zahrání i pokud původní hru znáte.
+30
  • PC 90
Zatímco se všichni vrhli na Eternal, já si smlsnul na předobjednávkovém bonusu - Doomu 64. Neměl jsem s ním tu čest na původní platformě a neoficiální porty jsem vynechal, takže pro mě šlo o první střetnutí. Střetnutí, které jsem si náramně užil a vychutnal.

Jde o klasický old-school Doom, do kterého byl dodělaný mouse-look a grafika se trošku zaostřila, aby se na to dalo i ve FullHD dobře koukat. Zbytek příliš péče nepotřeboval, a tak jej taky nedostal - brutální oldschoolová řežba bez kompromisů tak jen čeká, až vás pohltí.

Rozjezd, resp. Garretem zmiňovaných prvních osm levelů, není úplně úžasných, ale potom se Dooma 64 stává neskutečná adrenalinová jízda, která drží tempo až do závěrečných titulků. Tedy pokud v některé z úrovní autoři nedostanou nápad, že by mohli zapojit i nějaké hádanky - a to pak vytváří víc mrzení, než užitku. Nicméně hádanky nejsou složité a pokud se přes ně přenesete, stejně jako přes někdy zvláštní touhu udělat z některých úrovní bludiště, dostanete opravdu čistou, adrenalinovou akci ve většinou skvěle nadesignovaných úrovních: ať už jde o spirálovitou arénu v devatenácté úrovni, nebo úžasně propracovaná Unholy Temple... Tohle je prostě akční nářez, kde se ve skvělém tempu střídají přestřelky v otevřených prostranstvích i klaustrofobních chodbách a vaším nejlepším přítelem je dvojhlavňová brokovnice.

Hlavní devízou nového vydání je nicméně šestice nových úrovní, která propojuje příběh starých Doomů s novým rebootem z roku 2016. Z příběhového hlediska na nich nic objevného není, z hlediska designu jsou to nicméně lahůdky: už první z nich vám trochu pocuchá nervy tím, jak od začátku zostra šlape na pilu, a vy teprve pomalu skládáte svůj arzenál a prokousáváte se vesmírnou stanicí... Druhá odsýpá zrovna tak dobře, třetí Frozen Grounds v hradu plném démonů je asi moje nová oblíbená Doom mapa, čtvrtá super, pátá taky a šesté závěrečné over the top peklo s naplňujícím poražením dvou kyberdémonů a hlavního bosse jen podtrhuje, že i přídavek se povedl.

Ve zkratce: pokud máte rádi starý Doom, tenhle díl si nenechte ujít.

Pro: Dobře navržené úrovně; vylepšená grafika; super adrenalinové tempo

Proti: Zmatené hádanky; u původních úrovní je někdy znát, že doba je už někde jinde

+28
  • PC --
Objeven teprve až s releasem Brutal konverze, Doom 64 byl pro mě velkou neznámou. Prakticky jsem o něm nikdy neslyšel. Nikdy jsem z něj neviděl jediný screen, nečetl jediné slovo v časopise. Doom 64 je víc creepy, než původní hra. Hororověji laděné sprity nepřátel, větší ponurost, hra světel a stínů i v originální verzi N64 hrála hodně na atmosféru. Hra obsahuje klasických 32 map, z toho 1 supertajný, 3 tajné a 3 bonusové. Ty měly být zpřístupněny po dohrání hry v jakémsi spešl menu, to jsem ale v Brutal verzi nenašel.

Hned v první mapě můžete navštívit super secret level - Hectic. Fucking shit! Tajný level natolik nepříjemný, že má hned na startu button na okamžité ukončení levelu, což mluví samo za sebe... No, nedal jsem to. V tajných úrovních je možno najít runy upgradující novou zbraň - Unmaker. Ten StMark trochu modifikoval, i taxe ale jedná o naprostý overkill, se kterým jde Cyberdemon k zemi po několika výstřelech a finální boss lehl dřív, než stačil říct borůvkovej koláč. Další novou zbraní je Lasergun, který staví plasmovku na vedlejší kolej. Z nepřátel je nový pouze Nightmare Imp (pokud nepočítám bosse), což je varianta neviditelného prasete.

Prvních osm map bylo spíše průměrných, ačkoli nemůžu říct, že bych se dloubal nudou v nose. Poté začíná mnohem zajímavější a záživnější peklo. Začátek 9. levelu byl fenomenální. Tajný level 30 byl overkill a očividně upravený pro coop hraní, protože v originálu hráč na začátku levelu nemusí likvidovat hromadu Revenantů místo Impů. Díky tomu jsem se potýkal s dost kritickým nedostatkem munice. StMark vůbec udělal hromady designových změn, které zvedají dost razantně obtížnost a např. aréna v levelu 17 je bez odstraněné středové části, docela brutal.

Celkově byl Doom 64 solidní střílečkou a dokážu si docela dobře představit, že v době vydání bych se z něj posral. Dneska už level-design nepůsobí tak nápaditě, ačkoli se autoři v několika prvních levech snažili napasovat i jakési texty a s nimi spojené plnění úkolů pro postup do tajného levelu. Hudba se soustředí pouze na ambient a nemůžu říct, že bych jí během hraní nějak vnímal.

Doom 64 mě bavil a fandové by jej rozhodně měli vyzkoušet. Když se nad tím zamyslím, doporučil bych možná spíše Doom 64 EX, než StMarkův Brutal mod a to právě z již zmiňovaného důvodu - nešťastné úpravy level-designu.
+25
  • PC 60
O existenci Doom 64 jsem do nedávna neměl vůbec tušení. Prakticky jsem se o něm dozvěděl až v Doom Eternal, kde se objevila bonusová zbraň, která byla poprvé uvedena právě v této hře.

Hned od prvního okamžiku sem si musel zvykat na trošku jinou grafiku. Tak nějak úplně nechápu ty superlativy z popisků hry, protože mi přijde až zbytečně tmavá a nepřehledná. Působí to tak sice temněji, ale celkově mi to k Doomovi zase tolik nesedí a mnohem více se mi líbí vzhled z prvních dvou dílu hry. Každopádně jsem si po chvíli na tento vizuál zvykl, takže zase tak velkou překážkou pro mě nebyl.

Zbraňový arzenál je pak téměř stejný jako u dvojky s jedním přídavkem v podobě unmakeru. Popravdě jsem ho ale nakonec nijak zvlášť nevyužíval, takže mi bohatě stačila především dvouhlavňovka a raketomet. Pak mi ještě přišlo, že je oproti předchozím dílům až příliš pomalé přepínání zbraní.

Co mi ale na této hře hodně nesedlo, byl level design. Na můj vkus je zde mnoho dříve ne až tak obvyklých postupů. Myslím tím až příliš časté umístění klíče nebo přepínače na nějakém hůře dostupném místě, nebo je třeba z dálky do něčeho střelit, aby se otevřely dveře, apod. Stejně tak zde jsou až příliš častá tlačítka, která otevřou někde něco na druhé straně mapy. Tohle vše na mě působí hrozně neintuitivně.

Pak mi přišlo až příliš otravné, jak se skoro v každém levelu někde dodatečně teleportují nová monstra. Prostě vyčistím nějakou oblast, někde něco zmáčknu nebo otevřu dveře a po návratu jsou tam zase. Levely pak ještě obsahují celou řadu pastí. Ať už nejrůznější létající projektily nebo propadla do kyseliny či lávy, ze které se ale oproti předchozím dílům nedá dostat a znamenají jistou smrt.

Vzhled monster je oproti předchozím dílům taky celkem pozměněn a zde musím říct, že některá vypadají lépe. Třeba takový cacodemon či pain elemental na první pohled působí mnohem nebezpečněji. Škoda, že ve hře není můj oblíbený archvile, chtěl bych totiž vidět, jak by ho zpracovali. Trošku mě zklamalo až příliš velké přesílení bossů. Mám na mysli především cyber demona a finální mother demon. Těch cyber démonů naštěstí není ve hře až tolik, takže se to dalo, ale můj souboj s mother demonem mi v mém umírání až moc připomínalo Dark Souls. A něco takového jsem od Dooma fakt neočekával.

Nakonec pak ještě musím zmínit zvukovou a hudební stránku hry. Zvuky mi přišly takové nemastné neslané. Dříve jsem podle specifických zvuků celkem jasně poznal, které monstrum je poblíž. Zde mi přišly zvuky monster spíše takové generické. A zhruba to samé platí o hudbě. Schválně jsem si ji dal na maximální hlasitost a i přesto jsem ji při hře nijak zvlášť nevnímal. V porovnání s vynikajícím zpracováním z předchozích dílů je to tady opravdu nic moc.

Když tak čtu pozitivní recenze a komentáře jiných hráčů, kteří jsou z této hry nadšení, nestačím se divit. Asi mám na Dooma trochu jiné požadavky a očekávání a nebo mi hra prostě jen nesedla. Mně hraní ze začátku sice celkem bavilo, ale právě kvůli nevyhovujícímu level designu jsem se na další úrovně těšil míň a míň a spíše jsem vyhlížel vytoužený konec.
+23
  • PS4 85
Trochu pozapomenutý díl. Koho by napadlo, že zrovna verze Dooma na Nintendo 64 přinese jinou hru, než byly všechny dosavadní Doomové. Díky celkem nedávnému remasteru na PC a konzole jsem se teprve začal o hru více zajímat a nakonec jsem jí koupil za euro na PlayStation Storu. Dooma mám rád, a tohle by můj první Doom na gamepadu.

Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouselook, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodl. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.

Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.

Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.

Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě tajná místa hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.

Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.

Pro: perfetní design, skvělá hudba, důraz na tísnivější atmosféru, nová zbraň, Lost Missions

Proti: nudné secrety, nudné zvuky monster, hra nepůsobí tak epicky jako Doom 2, nemožnost zapnout zaměřovací terčík

+21
  • PC 50
Oba původní Doomy, respektive kompilaci Ultimate Doom s vynikající epizodou Thy Flesh Consumed (která v kontextu prvního dílu konečně přinesla nějakou výzvu) a Doom 2: Hell on Earth jsem dohrál poměrně nedávno. Překvapilo mě, jak neuveřitelně dobře a svižně se to hraje i dnes, po téměř třiceti letech a jak osvěžující je zahrát si čistokrevnou střílečku, která hráče neobtěžuje zbytečným příběhem, RPG prvky, craftingem, inventářem, a podobně. U Doomu je tohle samozřejmě úmyslná vlastnost a díky tomu nabízí obě hry krystalickou čistou akční hratelnost, stoprocentní focus na souboje a zvláštní zenový relax, vycházející z jednoduchosti konceptu, učení se a precizování správného způsobu hraní a samozřejmě fantastické hudby, bez které by tahle hra byla poloviční. 

O Doomu 64 z roku 1997 jsem dlouho nevěděl a neslyšel nic. Potom se v roce 2020 nečekaně objevil na PC a dalších platformách a já se dočítal o "možná nejlepším Doomu všech dob," "skutečném pokračování legendárního Dooma 2" nebo "nejlepším Doomu, jakého jste pravděpodobně nehráli." K tomu se objevily pochvalné recenze a známky až 90 % (i když na serveru, který je posledních 20 let úplně mimo) a bylo jasné, že by tahle hra neměla ujít mé pozornosti.

Doom 64 je skutečně v mnoha ohledech jiný, ačkoliv hlavní strukturou téměř tří desítek lineárních misí odkazuje na legendární dvojku. Tím ale z mého pohledu veškerá podobnost končí a po dohrání, které mimochodem zabere jen pár hodin, bych hru nejvýstižněji ohodnotil slovem "meh!". Doom 64 má z mého pohledu tři velké problémy, které z něj dělají v nejlepším případě průměrnou jednohubku pro ty, kdo si chtějí zkompletovat doom-sérii nebo se o hry zajímají z historických důvodů. 

1. Obtížnost. I na třetí obtížnost z výchozích čtyř (což by měl být Hard) je hra neuvěřitelně jednoduchá. Hráč má téměř od počátku kompletní arzenál zbraní (možná s jedinou výjimkou a tou není BFG 9000), plnou munici, zdraví a obvykle i armor. Nepřátel je pár, jsou pomalí a jejich střelám (kromě základních vojáků) se lze bez problémů vyhnout. Připadáte si, jako byste celou dobu hráli s aktivovaným bullet-time nebo jako by nepřátelé byli zpomaleni Sloth talismanem znamým z Nioh. Chápu, že množství nepřátel a povaha jejich útoků souvisí s technologickým limited své doby (CPU toho při zachování nějaké plynulosti víc nespočítalo), ale první dva Doomy tohle dokázaly maskovat a kompenzovat jinými způsoby a například 4. epizoda Thy Flesh Consumed z Ultimate Doom ukazuje, že když se chce, tak to jde. Je možné, že u Doomu 64 je to citelnější z důvodu původu hry na konzoli a tedy designu nepočítajícího s klávesnicí a myší (které to činí oproti gamepadu ještě snažší), ale to je pro mne jako pro koncového konzumenta jen akademický argument. V každém případě s dvěmi nebo třemi výjimkami jsem poprvé umřel až u závěrečného bosse, což prostě není v pořádku. 

2. Level design. Všude čtu o geniálním level designu, ale není mi jasné, co to znamená. Osobně bych takový termín použil u Dark Souls nebo Prey (2017), kde vidím organický provázaný celek a vím, že nad tím někdo přemýšlel. Doom 64 se skládá z několika desítek samostatných miniaturních levelů (někdy vyloženě arén), v nichž je jediný problém najít to správné tlačítko a potom zkoumat, co se kde změnilo nebo otevřelo. Pokusy o jakési logické hádanky jsou asi tři a nejtěžší na nich je, že je nečekáte. Obvyklý gameplay většiny úrovní je tedy: Všechno vystřílet, všechno pomačkat, script a noví nepřátelé, všechno vystřílet, hledat co se kde změnilo, repeat until exit. Nutno podotknout, že cca poslední tři úrovně jsou už zajímavější a komplikovanější, ale to je trochu málo a trochu pozdě. 

3. Hudba. Doom 64 nemá hudbu. Nebo jsem si ji nevšiml. Má nějaký ambient, občas snad nějaké nenápadné melodie, ale to je vše. Bloudíte prázdnými levely, hledáte tlačítka nebo dveře/stěnu, která se někde otevřela a u toho je... ticho. Božské ticho do pekelného Doomu nepatří a působí jako zvětšovací sklo na celkovou nudu a vyprázdněnost celé hry. Vůbec nechápu, jak mohl někdo vydat Dooma bez hudby. Ke konci jsem si k tomu pouštěl soundtrack z Doom Eternal a hra mě najednou bavila dvakrát tolik. Názory, že absence hudby přispívá k celkové hororové atmosféře slušne řečeno nesdílím a Doom bez pořádného metaloveho podkresu je jako akční blockbuster v kině s vypnutými reproduktory.

V Doomu 64 není z mého pohledu žadný aspekt, který by překonal laťku průměrnosti a v porovnání se svými staršími bratříčky tahle hra nemá šanci obstát.
+17