Trochu pozapomenutý díl. Koho by napadlo, že zrovna verze Dooma na Nintendo 64 přinese jinou hru, než byly všechny dosavadní Doomové. Díky celkem nedávnému remasteru na PC a konzole jsem se teprve začal o hru více zajímat a nakonec jsem jí koupil za euro na PlayStation Storu. Dooma mám rád, a tohle by můj první Doom na gamepadu.
Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouselook, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodl. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.
Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.
Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.
Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě tajná místa hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.
Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.
Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouselook, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodl. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.
Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.
Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.
Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě tajná místa hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.
Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.
Pro: perfetní design, skvělá hudba, důraz na tísnivější atmosféru, nová zbraň, Lost Missions
Proti: nudné secrety, nudné zvuky monster, hra nepůsobí tak epicky jako Doom 2, nemožnost zapnout zaměřovací terčík