Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Zdá se, že štěstí kápnout na velmi solidní titul, který mě bude opravdu bavit a k němuž se budu při každém zapnutí rád vracet a těšit se na něj, nebere u mě v letošním roce konce a druhý díl Dishonored se mezi tyto šťastné tituly právem zařadil. A nutno dodat, že mu to nedalo absolutně žádnou práci.

Stejně jako u dílu prvního mě oslovil příběh, který nasál tu správnou herní atmosféru a kombinace akčního a stealth stylu pak moji spokojenost jen navyšovala. Píšu sice o možné kombinace dvou herních stylů, ovšem nebyl bych to já, abych se striktně nezaměřil na stealth a výhradně se jej držel až do konce hry. Pravdou je, že tento postup hrou je možná o něco těžší a snaha nezabíjet je ještě více hardcore, avšak pocit, který se po závěrečném shlédnutí skóre dostaví, mi nasadil spokojenou grimasu a utvrdil v tom, že tímto způsobem budu pokračovat dále, což se mi až do samotného konce hry podařilo.

Nevím, jestli se to zdálo pouze mně, ale oproti prvnímu dílu jsem klávesu F9 mačkal poměrně často, a to i přesto, že druhý díl má pro jednodušší postup více technických a dovednostních vychytávek.

Co dodat? Jak jsem psal v úvodu, druhý díl Dishonored u mě, stejně jako ten první, opět zabodoval a jelikož do konce tohoto roku dohrání dalšího titulu s nejvyšší pravděpodobností s časových důvodů nestihnu, jsem opravdu moc rád, že právě druhý díl Dishonored je finální hrou, která můj úspěšný herní rok završila.

Pro: příběh, možnost postupu hrou

Proti: kolísavá úroveň obtížnosti

+40
  • PC 90
Budiž zneuctěn po druhé, řekli Arcane Studios, a tak se i stalo. Zneuctil jsem své mužství, neb jsem se ujal hrát si na ženu a náramně se mi to líbilo! Hra vás uvrhne do jakéhosi převratu království, v němž se krutopřísná Delilah chopí moci a paralyzuje jednu z hlavních postav, přičemž vy budete hrát tu druhou s jasným úkolem – svrhnout Delilah a rozkamenět taťuldu/dcerušku. Příběh v sobě neskrývá kdovíjak velkou originalitu, či sofistikovanost, avšak tvoří vhodný doplněk k jinak prvotřídní hře.

Devět misí můžete projít jak stealth způsobem, pokusit se nevyvolat jediný alarm a nezabít jediného člověka, můžete se pokusit najít všechny runy a bonecharmy, anebo se na to můžete taky pěkně vysrat a prostřílet si cestu rovnou do cíle. Od výše uvedeného se bude odvíjet, jak míra vašeho herního požitku, tak celková herní doba. Hra je samozřejmě dělaná pro ten stealth a musím říct, že v tomto ohledu se nebezpečně blíží dokonalosti. Každý level představuje část města, v které se můžete relativně volně pohybovat a užívat si neuvěřitelného množství detailů. V prvé řadě musím překvapivě pochválit i grafiku, ta zažila od prvního Dishonored obrovský skok a vypadá krásně. Engine je sice optimalizovaný jako ovčí prdel, ale když se nebudete ostýchat, vklouznete do jejího sníženého framerate jako každý správný mudžahidín. Tou největší předností je ale brilantní design prostředí. Všude kolem vás najdete spoustu relativních zbytečností, které však v souhrnu utváří úžasný, nesmírně příjemný a jaksi „reálný“ pocit z prostředí dané doby. Navíc každý kousíček města musí počítat s použitím speciálních vlastností a opravdu nikdy se mi nestalo, že bych např. pomocí Far reach nějak zneužil mechaniky hry. Prostory, které mají být střežené, jsou obtížně narušitelné i za použítí veškerého arzenálu i kouzel a to je jedině správně. Nevím, jak se chová hra na jinou než nejvyšší obtížnost, ale na Very Hard byl stealth místy opravdové labůžo hodné roztřískání klávesnice. Vojáci rozpoznávali chybějící parťáky na obvyklých místech, nedovřené dveře a občas slyšeli, i když jsem si za rohem promnul koule… Za Emily.

Dishonored 2 je ukázkou toho, jak pečlivá práce designérů dokáže hráče odměnit perfektní hratelností. Jsou části hry, které jsem si neskutečně užíval a nemusí se jednat zrovna o již zmiňované levely typu „A Crack in a Slab“ (který je ale mimochodem opravdu nejlepší). Mám na mysli určité momenty, kdy chcete dojít do vedlejší budovy pro nějakou zbytečnost a vymýšlíte, jak se vyhnout detekci, nejlépe bez užití jakéhokoli vybavení… A na tyto momenty narazíte v každém levelu. Mojí motivací k průzkumu prostředí se tedy stalo samotné prostředí, naopak všechny ty různé bonecharmy a zlaťáky jsem ani nepotřeboval. Z kouzel jsem si kromě nutného Far reach později oblíbil Domino, mno a víc vlastně nebylo třeba.

PS: Přiznejte se, vyluštili jste Jindosh Riddle? Podle mě parádní vsuvka do počítačové hry a dobrých pár (desítek) minut zábavy v Excelu. :)
+35
  • PC 95
První hra, kterou jsem po dohrání okamžitě rozehrál znovu a hned jí zase dohrál. Poprvé jsem šel stealth a nikoho nezabil, všechno jsem prošmejdil, přečetl, sesbíral všechny runy a (skoro) všechny bonecharmy - zabralo mi to 33 hodin. Podruhé jsem šel berserkr style, všechny zabíjel nablízko mečem a sbíral jsem jen runy, obrazy a vybíral trezory. Bonecharmy pouze pokud se připletly do cesty - dohráno za 7 hodin.

Fascinující je, že oběma styly je to neskutečně vymakané a nemůžu říct, že by mě jeden styl bavil méně jak druhý. Těch možností jakým stylem projít hru (které schopnosti zvolit, jak postupovat hrou) je tam požehnaně a musím se přemáhat, abych to nerozehrál potřetí na "New game +", protože ta myšlenka nakombinovat si schopnosti obou postav je lákavá.

Design levelů je jeden z nejlepších co jsem kdy viděl, zvolený audiovizuální styl se mi hrozně líbí (je z toho dost cítit Bioshock), úroveň detailů je ohromná (posrané okapy od holubů), vše lze do detailů nakonfigurovat (i obtížnost, kdy lze nastavit "do jaké výšky" stráže vidí (konec bezpečných skrýší na lustrech), jak moc si všímají otevřených dveří, chybějících kolegů, apod.). Jediné, co se dá téhle hře vytknout je zakončení - není to vyloženě průšvih, ale je to prostě moc lehké. Na žádné větší bugy jsem nenarazil, takže zmíním jen jeden - když omráčíte strážného a ten spadne do sebemenší kaluže vody, tak zemře. Bohužel jsem si toho všiml dost pozdě a trochu to komplikuje pokusy o dohrání bez jediného zabití.

Dostal jsem dohromady 40 hodin skvělé zábavy a nadále Arkane Studios považuju za své nejoblíbenější vývojáře. Ještě jsem od nich nehrál špatnou hru.
+35
  • PC 75
Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.
+34 +37 −3
  • PC 80
Po ohromně podařeném prvním dílu a jeho DLC jsem byl na dvojku nebývale natěšený. Přece jen jsem jedničku prošel hned několikrát, zkoušel jsem všechny různé způsoby, sbíral jsem achievementy apod. Na Dishonored 2 jsem se tak skočil prakticky okamžitě, jak jsem dostal možnost. Musel jsem pak sice počkat na nový počítač, ale aspoň jsem si hru vychutnal i po vizuální stránce. A celkově jsou mé dojmy pozitivní, má to však nějaké ale.

Hra je to prostě řemeslně vymazlená, stejně jako první díl. Prakticky všechno, co se mi v jedničce líbilo, najdeme i tady. Různé možnosti postupu, skryté cestičky, výborné souboje, arzenál zbraní a speciálních schopností. Navíc přibyly různé nové fajnové prvky. Ať už je to možnost hrát za Emily s jejím vlastním sortimentem schopností, nebo jsou to nové zbraně. Hlavní co se musí vyzdvihnout jsou některé velmi originálně pojaté mise, resp. jejich prostředí - zejména Stilton Manor s cestováním v čase, Jindosh Mansion se šíleným strojovým domem geniálního vynálezce, nebo oblast Dust District s krátkými prachovými bouřemi. Zachován je zde velmi pečlivý level design se spoustou tajemství, malých side questů, ukrytých pokladů, různými volbami postupu.

Co mě však trochu mrzí, je příběh. Oceňuji návaznost na DLC jedničky, a celkově mu nemám moc co vytknout po stránce logiky, postav, apod. Bohužel mě ale nechal vcelku chladným, nijak zvlášť nezaujal. Zatímco v prvním díle jsem cítil silnou motivaci hlavního hrdiny skrze všechny ty vraždy, zrady, nutnost chránit malou Emily, tady už to bylo slabší. Prostě přišli záporáci, tak víte co máte dělat. Navíc mi chyběl ten zásadní rozdíl mezi hrou na Low a High Chaos, který v jedničce diametrálně měnil vyznění poslední mise.

Přes tyto výtky však musím zdůraznit, že i tak je Dishonored 2 skvělý herní počin. Zaostává v něčem za pro mě nepřekonatelným prvním dílem, sám o sobě je ale výborný.
+32
  • PC 90
První Dishonored patří mezi mé oblíbené hry a dohrál jsem jej s chutí včetně datadisků. Na druhý díl jsem se těšil, ale hra už mi na počítači jela jen na nižší detaily, tak jsem hraní odložil. Až do roku 2023, kdy mi hra pěkně sedla do výzvy, jsem ji dohrál paradoxně na tom samém stroji. Ale i přes nižší grafické nastavení jsem si hru hodně užil.

Druhý díl jsem hrál za Emily, u které mi přišlo, že je to víc její příběh než Corvův. Je to velmi povedené zakončení točící se kolem císařské rodiny, samozřejmě záleží na způsobu hraní hráče, konců je opět několik. Hlavním tahounem je samozřejmě skvěle vystavěný svět. Opět jde o malé otevřené lokace s nějakými těmi skrytými tajemstvími, zkrátka radost prohledávat.

Stejně jako v prvním díle jsem se snažil zabíjet co nejméně a hru projít skrytý ve stínu a omračovat nebohé protivníky, chrnící posléze na hromadě v rohu předem vybrané místnosti. Takže i výběr schopností odpovídal tichošlápkovi. A čím více schopností hráč ovládá, tím je hra sice jednodušší, ale zároveň zábavnější. Což jistě platí i pro násilnější projití hrou. Je to zkrátka satisfakce zamést s protivníkem tak, že ani netuší blížící se pohromu a než se naděje, v lepším případě spí v příkopu, v tom horším si neuvědomí tikající bombu přilepenou na zádech. Fantazii se zkrátka meze nekladou a způsobů překonání protivníků je zábavná hromada.

I přesto, že mi hra na mém fousatém počítači nejela podle představ, musím ocenit grafiku i stylizaci, což napomáhá skvělé atmosféře ve hře. A vybudování parádní atmosféry umí v Arkane Studios skvěle.

A skvěle umí i design úrovní, který je stejně jako v prvním díle naprostá bomba. Potěší slušný počet způsobů jak se někam dostat (a pak se dostat zpátky ven), jen UI trochu pokulhává. Například nepřátelé reagují na hluk i v případě, že to nedává smysl - jednou přilákala vojáka chůze v místnosti jeho nadřízeného (který zrovna spal pod stolem). Proč by jeho šéf nemohl ve svém kanclu chodit? :)

Malou výtku mám jen ke scénáři, přestože mi přišel příběh fajn. Zkrátka si dokážu představit i filmovější a kvalitněji napsaný příběh z tohoto světa. Do kterého se doufám tvůrci ještě někdy vrátí. Je to prostě zábava v něm být.
+32
  • PC 70
U Arkane stále nevím, zda jsem si jejich tvorbu oblíbil, či ne. I přes mé poměrně vysoké hodnocení jejich her mi u každého jednotlivého titulu něco chybí. Osobně to přičítám především srovnání s klasiky jako je System Shock (Prey), Thief (Dishonored) a Crusaders of Might and Magic (Dark Messiah), ze kterého vždy odejde dílo Arkane poražené. Nicméně na druhý díl Dishonored jsem se kvůli zdejší chvále opravdu těšil, a byl i jedním z důvodů, proč si pořídit nový HW (vzhledem k přestřelené „optimalizaci“ enginu). Proto jde také o symbolicky první dokončený titul na novém stroji.

Od vydání Dishonored uplynulo již více jak šest let, a tak mi po letech tamní úrovně zůstaly v paměti pouze v konturách s jednou výraznější – a to večírkem v sídle. Druhý díl přichází s podobným počtem misí, ale obecně je jejich kvalita větší (tři výborné, tři dobré, a tři slabší). Časté výtky jistého „slepence“ misí ovšem chápu a Dishonored 2 jsem i tak hrál. Obvykle platilo jeden den, jedna mise (jejich délka se pohybuje mezi hodinou až dvěma). Návaznost misí, po návratu na (lodní) základnu, tímto trochu trpí a například Thief II toto řeší s výrazně větší elegancí, kdy má hráč pocit, že je opravdu Garretem co prochází živé město. Dishonored 2 je pro mě spíše jeviště o osmi aktech. A tomu i odpovídá hratelnost. Konzistentní stealth mě brzy přestal bavit, zvláště, když souboje a celkově akční část hry je podle mě povedenější. Tam kde série Thief motivovala hráče plížit se ve stínu, a stráže obejít nebo obuškem pacifikovat, skrze velmi rigidní soubojový systém ve kterém Garret neměl šanci, tam je Dishonored rychlým a efektivním simulátorem vraha – tedy pokud chcete. Hrál jsem tak podle chutě, některé části mapy tiše proplížil, jiné proběhl, a další zase vyčistil. A právě tyto možnosti dělají z Dishonored kvalitní titul s vysokou znovuhratelností.

Možná ještě důležitější složkou celkového vjemu jsou všudypřítomné detaily. Obrazy, scenérie města, obytné místnosti a kuchyňské linky… vše je s rozvahou a přesností zpracováno tak, že jen málo her se může pochlubit větší detailností předváděného světa. Perfektní dabing (hlas Emily), zvuky a hudba je samozřejmostí. Co není u konkurence samozřejmé je ale plné vypnutí HUDu, které povyšuje zážitek i vizuální vnímání okolí ještě o stupínek výše.

Dishnored 2 se povedl a řadím ho nad první díl, a s velkou šancí si někdy průchod zopakuji.

Pro: mise (A Crack in The Slab, Clockwork Mansion, Addermire Institute), dabing, detaily

Proti: krátké, HW nároky, nepropojenost misí

+31
  • PC 95
Protože jsem všechny hry, ve kterých hraje hlavní či vedlejší roli čas, zahrála minulý podzim, tak jsem si nechala vyhledat seznam s hrami, kde se alespoň objevuje téma cestování časem a mezi jinými se v seznamu objevila hra Dishonored 2 a já si vzpomněla, že vlastně celá jedna mise je krásně zpracovaná díky cestování časem. A bylo co do výzvy. Ovšem protože to byla hra, kterou jsem již hrála, a to za Emily (high chaos), tak Corva (low chaos), tak jsem zvolila ještě jiný styl, jakým jde hra hrát, a to bez schopností. Ještě jsem k tomu přidala, že se budu snažit, aby mě nikdo neviděl a abych nikoho nezabila.

A tak jsem si po celou dobu v misích říkala "mít tak blink, tak už jsem tam" a hledala cesty, o kterých jsem za předešlá dvě hraní neměla ani potuchy. A největší radost mi udělala nově nalezená cesta v předposlední misi do paláce. V předchozích průchodech jsem totiž šla přes hlavní vchod a to byl opruz. A teď? Doplavala a došla jsem k trezoru od začátku mise během asi tří, čtyř minut a ani jsem nevěděla jak. Dishonored má totiž výborně navržené mise. Oceňuji několik možných způsobů, jak se někam dostat. Několikrát jsem si říkala, že kdo ví, jestli to vedlejší cestou vůbec půjde, když nemám schopnosti a ono to šlo. Bez problémů. Některé mise jsou skvělé, některé působí méně zajímavě, ale jako celek to funguje parádně.

Dvě hratelné postavy mě potěšily, protože ve světě Dishonored je radost používat schopnosti. Nová sada dalších schopností mě bavila a za Emily jsem si hru užila. Nijak mi nevadilo, že procházím těmi stejnými lokacemi, protože s jiným přístupem se to zase hrálo jinak. Musím říct, že bez schopností se to hrálo také dost dobře, a neschopnost rentgenového vidění přes stěny dodávala plížení jiný rozměr. Navíc mi to připomnělo staré časy, které jsem trávila u Thiefa.

Na hře musím pochválit také dabing, ozvučení a také grafiku, respektive její stylizace, která se mi dost líbila už od prvního dílu. Stráž občas byla až moc laxní, takže docházelo k veselým momentům, kdy jsem bez rozmyslu otevřela dveře, pohlédla na dvě vyjevené stráže a zase je zavřela se slovy "jejda, špatné dveře" a odešla. A nikdo po mně nepátral. Někdy fungovalo, že druhý ze stráže začal hysterovat, že mu zmizel jeho kolega, ale někdy jim to bylo úplně jedno, že se kolega rozplynul poté, co šel prozkoumat rozbité střepy.

Na konci hry, po zdolání bosse, jsem zjistila, že jsem opravdu hru dohrála bez zabití a hlavní bez spatření, což mě dost potěšilo, jelikož mě to stálo v některých misích dost nervů a hlavně časté mačkání quick save a quick load :) Zpočátku bylo pro mě Dishonored 2 jako taková záplata za nějakou hru s časem, ale nakonec z toho byl kvalitní herní zážitek v tomhle roce.

Pro: grafická stylizace, dabing, výstavba lokací a jejich detailnost, dvě hratelné postavy, schopnosti

Proti: občas neskutečně dlouhý loading po spuštění hry

+31
  • PC 80
Herní výzva 2019 - 8. Hrátky s časem

Člověk by neřekl, že už je to takovou dobu, co jsem dohrál jedničku, přijde mi to jako včera. Každopádně na dvojku jsem se dost těšil, protože jednička mě opravdu hodně chytla. A na rovinu říkám hned z kraje, že zklamaný rozhodně nejsem. Dvojka je tak krásně vymazlený umělecký skvost, že na něj budu hodně dlouho vzpomínat.

Celkově je design prostředí největší devizou Dishonored 2. Arkane si mě omotali kolem prstu už u Prey, ale zde je to ještě lepší. Díky kouzlu "Blink", kterým jsem se teleportoval na přilehlé římsy a stříšky, jsem měl často herní plochu jako na dlani a kochal se děním pode mnou a dumal, kudy se dám dál.

Drtivá většina situací lze řešit několika způsoby, od Rambo stylu až po pacifistu, který za sebou nechává jen hromady uspaných panáků. Zkusil jsem obě metody a obě mají něco do sebe. Moc mi nesedl příběh a hlavně divné zakončení, ale to je asi jen věc názoru. Každopádně doporučuju všem milovníkům parádního designu a vyznavačům stealth, kterého si zde lze užít do sytosti.

Pro: Grafika; design; možnosti.

Proti: Slabší příběh; pár drobností.

+30
  • PC 80
Tak jsem asi jako jeden z mála tady na Databázi konečně dohrál všechny hlavní hry od Arkane Studios (ne, že by tedy šlo o nějaký achievement, tolik jich není), přičemž ke třem z nich napsal komentáře (1, 2, 3). A nyní, po dokončení Death of the Outsider, nastal čas na souhrnný - a také patřičně dlouhý - komentář k celé sérii. Záměrně jej píši ke druhému dílu, protože tak nějak se k němu chci vyjádřit nejvíce. Spoilery minimální (a označené).

První Dishonored - jak vyplývá z mého hodnocení - považuji za nejlepší hru tohohle zvláštního francouzského studia, které se rozhodlo specializovat na velké hry pro menší publikum. Jasně, pořád je to mainstream, nic to ale nemění na tom, že immersive-sim, divný to hybrid FPS a RPG a kdovíčeho dalšího, nikdy nepatřil k masově oblíbeným žánrům, což dokazuje i množství - nebo spíše nemnožství - vycházejících her. Stěží se můžu považovat za veterána žánru, jelikož jsem jich tolik nehrál (z her Looking Glass Studios tak třeba jenom druhý System Shock), ale co jsem hrál, to mě většinou bavilo. Na druhou stranu, stealth hry mi nikdy tolik neříkaly, a většinou jsem měl to dočinění pouze s tituly, kde bylo plížení a tichá likvidace nepřátel spíše doplňkovou složkou, tu horší (Bloodlines), tu zábavnější (první NOLF, ale to už je zase úplně jiný žánr). V Dishonored představuje stealth jednu ze dvou možností, jak prokráčet hrou (tou druhou samozřejmě je se jí prokrájet) a byť je mi jasné, že standardy jsou asi někde jinde, je na něj i tak kladen silný důraz. A jaké bylo mé překvapení, že mě to neustálé krčení se, běhání po střechách, prohledávání všech zákoutí v rozlehlých úrovních a také (většinou) neusmrcující pacifikace každé živé duše stojící v cestě, vlastně hodně baví.

Co mě však do prvního dílu vtáhlo nejdříve, byla zápletka. Hra začíná velkou nespravedlností, která má naprosto fatální následky pro všechny zúčastněné včetně hlavního hrdiny a hra tak dostává svému názvu během několika prvních minut. Zpětně mě teď překvapuje, že si nepamatuji jinou hru, která by s takovým motivem pracovala, což je trochu zvláštní, jelikož snad každý, kdo se kdy setkal s pocitem křivdy na základě falešného obvinění, ví, jak silná taková emoce je (a to bez ohledu na konkrétní situaci) a Dishonored s tímto pracuje na výbornou. A to navzdory tomu, že co se děje dál, už většinou za řeč nestojí. Tím nemyslím, že by byl příběh hloupý či vyloženě špatný, spíše tak trochu neexistující a na jeho popsání by stačily dva tři odstavce a to ještě se spoustou vaty. Nechybí nějaký ten zvrat a pár dialogů (nebo spíše monologů jiných postav - Corvo, hlavní hrdina prvního dílo, moc nemluví), ale nemůžu se ubránit srovnání s Bioshock Infinite, který vyšel jen o pár měsíců později (abych je já hrál až o mnoho let později). Totiž, ačkoli jsou obě hry na první pohled značně odlišné, při bližším zkoumání toho překvapivě dost sdílejí a jakkoli je příběh Infinite poněkud zamotaný a určitě bych nikoho nepřesvědčoval, že dává smysl, pořád mu nemůžu upřít, že v něm fungovala nějaká dramaturgie a dost silně na mě zapůsobil. Příběh Dishonored je oproti tomu spíše nic, než moc. Neurazí, ale vlastně není na co vzpomínat a je to zkrátka jedna mise za druhou, vždy s nějakým konkrétním cílem k likvidaci.

Druhý díl pak opakuje úplně stejnou formuli, za což mu dávám mínus. Tedy ne kvůli úvodu, ten je opět skvělý, ale čekal jsem, že s výměnou (kanonické) hlavní postavy i vzhledem k jejímu nadabování se vyprávění konečně dostane tolik zasloužené péče. Nestalo se.

Také mi pak přišlo, že má D2 slabší ony cíle, totiž lidi určené k eliminaci, respektive možná ani ne tak charaktery samotné, jakožto způsoby jejich likvidace. Hry totiž umožňují výběr mezi smrtícím a nesmrtícím způsobem a nutno dodat, že ten nesmrtící je kolikrát mnohem horší. Z druhého dílu mi toho ale v paměti utkvělo mnohem méně a nic se nedalo srovnat s tím, když jsem v případě jednoho z hlavních padouchů jedničky zkombinoval oba způsoby tak, že jsem jej nejenže nejprve zdiskreditoval (což už by právě stačilo k úspěšnému dokončení mise), ale poté - co se ve své porážce dostatečně vyválel - jsem mu dopřál i krátkou promluvu se svým ostřím. Některé pocity jsou zkrátka k nezaplacení.

Co každopádně oceňuji, tak to, že se každý z obou hlavních dílů odehrává v jiné části světa. Osobně na mě více zapůsobil epidemií sužovaný Dunwall z prvního dílu než Karnaca z pokračování. Obě místa jsou bezútěšné víc než dost, ale výjevy jako jsou vlaky vyklápěcí do řeky desítky mrtvol se mi do paměti přeci jen vryly silněji.

Tvůrci si dali s vykreslením světa slušnou práci. Setting a jeho lore jsou fantastické. Viktoriánský steam-punk (nebo spíše whale oil-punk) smíchaný s notnou dávkou nadpřirozena, s vlastní historií i mytologií a dokonce i kalendářem - originalitou ani detaily se tu rozhodně nešetřilo. Kolik času jsem strávil jen prohlížením nejrůznějších obrazů! I tak bych si ovšem přál, aby se část kreativní energie za všemi těmi písemnými záznamy přesunula k hlavnímu ději.

Level design byl vždy silnou stránkou her od Arkane, což snad nikdy nezapomenu zmínit, a nejinak je tomu i ve všech Dishonored hrách. Je opět slušně komplikovaný a hodně vertikální, ale až na pár výjimek nikdy ne zmatený. Dishonored 2 má k tomu i pár opravdu nápaditých úrovní, jen mě mrzí, že ta jedna tolik vychvalovaná, jakkoli zajímavá z hlediska formy, nedává smysl (už jsem to psal v diskuzi - jde samozřejmě o cestování časem - potíž je v tom, že v době, do které se Emily vrací, je stále u moci a tudíž jaksi vůbec nedává smysl, aby se před strážemi nebo kýmkoli jiným schovávala). Jednou z nejatmosféričtějších částí je pak určitě poslední kapitola D2, která se tedy opět odehrává v Dunwallu a skoro jsem litoval, že se v podobném strašidelnějším duchu nenesla větší část hry. Zejména od Brigmore Witches mají ve hře velkou úlohu právě čarodějnice a i když na mě žádná z nich nezapůsobila tolik jako Granny Rags v D1, tvůrci je využívají dobře a jedná se pravděpodobně o nejzajímavější nepřátele v celé sérii, které by byla ještě větší radost likvidovat, nebýt toho hloupého systému chaosu. A tím se konečně dostávám k herním mechanikám.

Ten systém chaosu mě hrozně rozčiluje. Vyjma některých rozhodnutí totiž počítá usmrcení kteréhokoli člověka za špatné a při překročení nějakých dvaceti procent zabitých chaos stoupá a s ním i šance na horší konec. Neměl jsem s tím sice problém v tom smyslu, že bych na optimističtější zakončení nedosáhl, vadí mi však velmi pochybná logika. Problém je především v tom, že ona nízká hranice bez ohledu na to, kdo konkrétně je zabit, je vysvětlována tím, že jde o jakýsi vnitřní kompas hlavního hrdiny ukazující, zda preferuje krveprolití či naopak humánnější přístup. Proč však tedy ovlivňuje i vnější svět (vice stráží atp.)? Přitom ve hrách se vyskytuje hned několik výrazně negativních postav, jejichž smrt by učinila svět objektivně lepším (a nejde zdaleka pouze o hlavní nepřátele). Urgh, je to líné a taky hloupé a doufal jsem, že druhý díl bude tohle nějak revidovat a omezí to třeba jen na ta konkrétní rozhodnutí a charaktery. A ono ne. Pouze v závěrečném Death of the Outsider byl chaos konečně zcela vynechán a nepřekvapivě mi vůbec nechyběl.

A těch věcí, co jsem od D2 očekával, že vylepší, aby tomu často bylo spíše naopak, je více než dost. Bonecharmy, tedy předměty zvyšující vaše dovednosti, se zřejmě opravdu vyskytují zcela náhodně, takže třeba Strong hands - naprosto zásadní pro omračování nepřátel, jelikož výrazně snižuje k tomu potřebný čas, jsem získal až někdy na konci, fakt díky. A aby toho nebylo málo, je jejich síla od druhého dílu snížena tak na čtvrtinu. Proč? Protože je tu navíc naprosto zbytečný systém craftění vlastních bonecharmů a chcete-li, aby účinek těch obyčejných za něco stál, musíte nejprve do craftění investovat příliš mnoho run (které byste jinak použili pro permanentní vylepšení svých magických schopností), dále rozbít původní bonecharm, aby se uvolnila dovednost, kterou dodává a pak sestavit vlastní bonecharm se čtyřmi sloty, kdy tuto dovednost přidáte do každého z nich, aby se nasčítal účinek. Konečně, při úspěšném pokusu o sestavení tak získáte bonecharm v takové síle, v jaké jste jej v D1 prostě našli na zemi. Proč píšu o “úspěšném pokusu”, ptáte se? Protože ano, i na nejvyšší úrovni je pořád šance, že se bonecharm úplně nezdaří a vy se budete muset spokojit s kompromisem (nějakou negativní vlastností) anebo - jako troufám si tvrdit většina hráčů - dát prostě load. A pokud se vám zdál tento odstavec nezáživný a vůbec zbytečný, věřte, že to byl záměr - přesně takhle totiž tento mechanismus v Dishonored 2 působí.

Pokus-omyl přístup je vůbec Dishonored docela vlastní a ono by to tolik nevadilo, jen z nějakého důvodu mají nepřátele v D2 při těžší obtížnosti nepřiměřeně lepší zrak i sluch a často tak o vás vědí, aniž by měli, což tak trochu celý stealth systém lehce rozbíjí. Další problém pak pramení i z nadabování hlavní postavy, která k sobě ráda promlouvá v okamžicích, kdy se snažíte odposlouchávat cizí rozhovor. Nevzpomínám si na jinou hru, ve které bych z takového důvodu nahrával starší pozici. Co to má být?

Za poslední výraznější změnu k horšímu pak považuji grafické zpracování. Druhý díl se totiž zbytečně posunul od stylizace k nudnější realističnosti. Pořád do ní má samozřejmě daleko a pořád je to nápaditě vypadající hra, nemohl jsem si však nevšimnout, že scenérie už zdaleka tolik nepůsobí jako olejomalby, což byla věc, která mě z vizuálního hlediska zaujala na grafice původní hry nejvíce.

První díl zdaleka není dokonalý a vyjma slabého příběhu má své další chyby, vynahrazuje to však skvělou hratelností a vůbec zpracováním. Každopádně to měl být odrazový můstek k lepšímu pokračování a přitom se tak dle mého nestalo. Druhý díl obsahuje pár zajímavých nápadů, zejména ke konci má opět silnou atmosféru, ale přidávalo se na mnoha místech, kde nemělo, aby některá potřebnější zůstala prázdná.

V případě posledního stand-alone přídavku Death of the Outsider je asi největší slabina to, že není plnohodnotnou hrou, tím víc, že (prozatím) uzavírá nejen sérii, ale i důležitou část dějin jejího světa.
Zápletka totiž vůbec není špatná a figuruje v ní mimo jiné i kult. Jeho případná infiltrace však vůbec nebyla rozpracována natolik, jak by si zasloužila. U hry typu Dishonored se to přitom přímo nabízí. Přes nečekaně nezáživný rozjezd mě však i tahle poslední kapitola bavila a některá zjednodušení, včetně absence chaosu, mi přišla jako krok správným směrem. Vzhledem k důležitosti titulní postavy mě však opět zamrzela výměna jejího dabéra po prvním dílu, jsou to zkrátka nebe a dudy.

Bez ohledu na mnohé výtky a různé nedostatky jednotlivých dílů je Dishonored velice zdařilá série. A to zejména díky své atmosféře a hratelnosti (někdy v budoucnu si to musím projít více akční cestou chaos-nechaos, jelikož souboje jsou velice krvavé a zábavné, byť určitě neočekávám, že by se mi podařilo jen přiblížit takovéhle úrovni).

Doufám také, že se Arkane do tohohle světa jednou zase vrátí, byla by totiž škoda jej nechat ležet ladem. Příště bych jen poprosil o scenáristu.
+30
  • PC 100
Na Dishonored 2 jsem se těšil už od doby co jsem dohrál jedničku a věděl jsem že dvojku udělají. Obrovský klad hry je to že co bylo v jedničce dobrý tak to tu nechali a něco i vylepšili na začátku hry si můžete vybrat postavu za kterou budete hrát za Corva nebo za Emily a každý má jiné schopnosti. Jako další klad je dizajn misí který je prostě bomba a nejvíce vyniká (The Clockwork Mansion) kde dům vašeho cíle můžete díky jednotlivým pákám přestavět a při boji můžete zatáhnou za páku a skočit o úroveň výš nebo níž, a jako další mise tu je (A Crack in the Slab) kde dostanete přístroj díky kterému můžete cestovat časem a můžete změnit budoucnost podle toho jak misi děláte, ale to že jsem vyjmenoval jen dvě mise neznamená že zbytek je špatný naopak jsou výborný. Stejně jako v jedničce si tu můžete vybrat jak zlikvidujete svůj cíl třeba že geniálnímu vědci vymažete paměť a takový možností tu je víc. Corvo oproti jednice konečně mluví a jeho hlas se k němu hodí. Ohledně grafiky ta je překrásná ale kazí to optimalizace která je pro mě jediný zápor ale nezabrání mi to této hře dát 100%.

Pro: příběh, atmosféra, prostředí, grafika, možnosti jednotlivých misí, postavy a jejich dabing, schopnosti, dvě hratelné postavy.

Proti: optimalizace.

+29
  • PC 85
Takto nejak som si predstavoval prvý diel, než som ho hral. Hlavná postava nemlčí, ale vyjadruje sa k deju a vedie dialógy, postupne reflektuje na to, čo sa deje a vyvíja sa jej charakter. A pritom sme stále v síce stealh, ale akcii a nejedná sa tak o žiadne ukecané rpg alebo adventúru.

Čo sa mi na prvej časti páčilo boli možnosti, akými sa dali jednotlivé misie prejsť, mnoho cestičiek a spôsobov viazaných na level dizajn a špeciálne schopnosti. Obdobné očakávania som mal aj od dvojky, ale som rád, že som sa mýlil, pretože tých možností je tu nielen viac, ale aj jednotlivé misie, hoci si človek povie, že ich je len 9, sú oveľa rozsiahlejšie a obsahujú aj viac skrytých zákutí. Zo začiatku to síce nie je zlé, ale ten zlom nastáva až v 4. misii, ktorá patrí medzi najkomplexnejšie, najoriginálnejšie ale stále extra zábavné misie z hľadiska level dizajnu, aké som zažil. Tento level je totiž celý modifikovateľný a jeho priestory, chodby a miestnosti sa môžu meniť a hráč si tak prispôsobuje svoj postup. A práve to, že hra je vlastne hráčovo pieskovisko a viac mu možnosti otvára, než ho limituje oproti hrám s lineárnym dizajnom alebo oznámením, že ak sa odchýli od cesty, bude game over. Pri Dishonored 2 som mal práve naopak pocit, že až po prekonaní nejakej pasáže som si všimol/našiel ešte dve ďalšie cesty. A to vôbec nemám na mysli tie vražedné, keďže celú hru som hral na spôsob bez zabíjania.

Páči sa mi aj to, že vzhľadom na postup sa niekedy môže stať, že hráč dostane možnosť "vynechať" celý level (Jindoshova hádanka) alebo sa niekedy vysporiadať so svojim cieľom do pár minút v 8. misii po tom ako som sa dostal pred vstup do Grand Palace mi napadlo vyskúšať Far Reach, či sa dostanem na strechu budovy, čo samozrejme fungovalo, na streche som našiel otvorenú výťahovú šachtu zoskákal do výťahu, vyviezol sa na tretie podlažie do Abelovych komnát, omráčil stráž, cez stun mine zneškodnil clockwork soldiera a všimol si, že to musí byť duke Abele a nie jeho dvojník, lebo podľa započutého infa iba skutočný má pri sebe kľúč od svojho vaultu, tak som mu kľúč vzal a omráčil ho - voila, táto časť hotová do 5 minút. To prináša samozrejme veľkú satisfakciu z hrania, aj keď, ja ako explorer som napriek tomu ešte šiel celé tie levely preskúmať, aby som zozbieral predmety a runy. Pri niektorých leveloch má aj prekvapilo, že keď už som si povedal, že tu je to celkom veľké, tak ma čakala ďalšia mapa, pretože tou jednou oblasťou misia nekončila. Toto myslím platilo pre nadpolovičnú časť hry. Kľudne sa mi tak stávalo, že pri pomalom nesmrtiacom kutraní som v niektorých misiach strávil aj 5 hodín.

Hráč samozrejme musí byť stále na pozore a čo mi občas prišlo divné bola detekcia zo strany nepriateľov/npc. Paradoxne mám pocit, že hlavne civilisti a služobníctvo ma vedelo zdetekovať na 50metrovú vzdialenosť sediac na tráme za stromom, no niekedy som mal pocit, že aj keď som bol blízko tak niekto, kto si ma mal všimnúť, si ma nevšimol. Občas som mal dokonca pocit, že AI cheatuje, lebo aj bez vyvolania poplachu/detekcie/zvýšenej pozornosti sa nepriateľ z druhej miestnosti rozhodol, že odtiaľ vyjde, aby mohol ísť mojim smerom a za kusom nábytku ma prísť odhaliť alebo zrazu vyjsť o poschodie vyššie a v tmavom kúte nájsť telo. Neviem, či to bol zámer hry, pretože som hral na hard alebo čo, ale trochu mi to pripomenulo Dark Souls 2, kde nepriatelia vidia do určitého dosahu bez ohľadu na to, či je medzi nimi a vami stena alebo skala. :) No a neviem ako u druhých, ale aj mierenie schopnosťou Far Reach bolo niekedy dosť zlé, čo obzvlášť zamrzí, keďže mnohokrát to bolo v situácii, keď sa každá sekunda počíta.

No a hoci lokácie Karnacy pôsobili super nielen z hľadiska usporiadania, ale aj atmosféry a vizuálu, tak ma zamrzel extrémne krátky príbehový úvod a záver. Je síce pravda, že táto hrá je výnimočná pre svoj gameplay a z príbehu nikto na zadok asi nepadne, ale i tak by nebolo od veci všetku tú drinu trochu viac odmeniť alebo namotivovať.

Pro: vynikajúci level dizajn plný možností a zábavný gameplay, atmosféra

Proti: prikrátky úvod a záver príbehu, trochu divne fungujúca detekcia nepriateľmi

+27
  • PC 90
Dlouho jsem se těšil na další díl a věděl jsem proč. Původní hru i s DLC řadím mezi nejlepší hry posledních let, tak jsem čekal minimálně stejný zážitek.

Dvojka je úplně stejná a zároveň úplně jiná. Všechny aspekty jsou mírně změněné a většinou i vylepšené. Potěší i možnost hraní za obě nejdůležitější postavy předchozího dílu. Já si vybral opět Corva, vlastně ani nevím proč, asi ze zvyku. Velmi mě potěšila možnost odehrát celou hru bez nadpřirozených schopností, ale to se mi pro první hraní zdálo nevhodné, vyzkouším to až při třetím hraní (1. Corvo, 2. Emily, 3. jeden z nich pěkně přirozeně).

Jednotlivé mise jsou většinou nápadité, pár jich samozřejmě vyčnívá. Nejvíc se mi líbily hrátky s časem, na kterých byla jedna postavená. Na druhou stranu se mi moc nepozdávaly začátky, kdy jsem si procházel čtvrtí, lidem kolem vůbec nepřišla moje maska divná (až na pár výjimek) a většinou ani, když jsem jim vybíral kapsy, tak o tom ani nevěděli. Oceňuju ale černý trh, kde se za těžce nakradené a nalezené peníze dá pořídit výbava a vylepšení a při troše důvtipu ho lze i vykrást.

Když ale člověk přišel do "nepřátelské" lokace, tak to všechno začlo. Stráže byly občas bystrozraké, občas slepé, ale to už je v této sérii takový evergreen. Krysy byly upozaděny a víceméně je nahradily krvežíznivé mouchy, které obývaly těžko dostupné oblasti, kde byl k nalezení nějaký ten poklad. Nemůžu moc posoudit nové schopnosti, protože jednak jsem hrál za Corva, takže to co umí Emily neznám, a z těch jeho jsem využíval prakticky ty samé jako dřív. Pro můj stealth postup to byly hlavně: superzrak, blink a zastavení času, občas převtělení, další schopnosti už jsou spíše útočné, takže mi byly na nic.

Alternativní nesmrtící odstranění hlavních cílů je pokaždé bezvadně promyšleno, moc si nedokážu představit ty záporáky jenom zabít, tím musí být zážitek poloviční, no uvidím příště.

Ač je hra opravdu dobrá, tak mě přestala po polovině bavit, ne to není to správné slovo, spíš jsem najednou neměl potřebu jí hrát a dal si zhruba 2 měsíce pauzu, neumím vysvětlit proč se tak stalo, ale co jsem tak sledoval, tak to postihlo více lidí. Možná za to může i délka, která se mi zastavila na podobných hodinách jako u jedničky s DLC dohromady. Což je ale asi klad :)

Trochu se pochlubím, že se mi nakonec povedlo dohrát hru bez jediného zabití, ba co víc, nikdo mě nikdy neviděl, takže si s tím vším v Karnace lámou hlavu doteď :) Oproti jedničce jsou vidět statistiky prakticky pořád a nestane se tak, že kvůli nepozornosti, nebo náhodné smrti kdejakého omráčeného protivníka je potřeba restartovat celou misi, to jsem potřeboval ;)

Až se někdy za rok, za dva pustím do hry znova, tak bude Emily větší záporačka než Delliah, už se těším.

Pro: dishonored, Corvo, schopnosti, skvělé nápady, statistiky

Proti: možné "vyhoření" a nasledná pauza od hraní, pár bugů

+25
  • PC --
Pro mě jednoznačně jedna z nejočekávanějších her 2016, kterou jsem si nechal tak trochu vyhnít, abych se vyhnul počátečním technickým problémům a bugům.

Omílaná optimalizace není ani dnes, po mnoha záplatách, na jedničku a najdou se náročné lokace, ve kterých fps klesají o desítky. Kritický byl také level se strojkem času, se kterým bylo možno vidět v reálném čase přes tři střepy do minulosti nebo budoucnosti. To způsobovalo v některých nasvícených scénách propady až ke 30ti fps. Mnohem větší problém jsou ale chvilkové propady framerate při načítání nových částí levelu nebo při otevírání dveří. id Tech engine nestíhá natahovat textury dostatečně rychle a ačkoli se tady neopakuje viditelné doskakování textur tak jako např. v Rage nebo Wolfovi, stále se jedná o nepříjemné rušení, nabourávající fluidní hratelnost a pocit z pohybu.

Při první hraní jsem volil Corva na Low Chaos, ale Emily představuje trochu originálnější možnost, kvůli novým schopnostem. I když... kdo by hrál za Emily, když Corva dabuje Stephen Russell! Díky jinak položenému hlasu Corva mi chvíli trvalo si jej spojit s Garrettem, ale o to bylo překvapení milejší. Hlas S. Russela považuju za naprostý majstrštyk a dodnes sjíždím intro filmečky z Thiefa, abych si připomenul tu neskutečnou barvu a hloubku.

Na začátku jsem volil vysokou obtížnost a prvních pár levelů jsem měl opravdu problémy. Nepřátelé jsou agresivní, vidí mě i když leanuju a jejich reakční doba je zkrácená na minimum. Oproti dětinsky lehké jedničce to pro mě byl trochu šok, ale zvykl jsem si. Asi od půlky už jsem neměl problém likvidovat cokoli, co mi stálo v cestě a na konci se pocit ohrožení úplně vytratil.

Největší předností D2 je level-design, který je jednoduše úchvatný. Levely jsou open-space, napěchované detaily a je možné je projít vždy minimálně dvěma způsoby. Poskytují opět variabilní hratelnost a spousty možností v postupu. Chrochtal jsem si blahem. Dvě úrovně vyčnívají nad ty ostatní – Clockwork Mansion a Bakalova vila. Upřímně musím říct, že jsem si víc užíval ty jednodušší úrovně bez originálních bejkovin kolem, ale musím dát autorům kredit za nápad a realizaci. Tak trochu zklamáním je poslední úroveň v Grand Palace, která nepřináší nic dechberoucícho, na rozdíl např. od vily Vévody Abela.

Zklamáním je pro mě D2 hlavně po příběhové stránce, protože navazuje na ten nejméně pravděpodobný konec z druhého DLC, kde Daud uvězní Delilah v obraze Voidu. Ne, vážně, opravdu někdo nechá nejmocnější čarodějku žít? Daud to opět posral a Corvo (resp. Emily) aby napravovali jeho chybu. Cesta za pomstou lemována jest přisluhovači Delilah, padajícími jak shnilé hrušky. Samotná Delilah Měďolžícová byla mrtvá dříve, než stačila říct borůvkovej koláč... Slabé, hodně slabé.

Devět levelů pokořeno jako prd a ačkoli mi dohrání trvalo 24hod 54minut (Steam opět hlásí nesmyslnou hodnotu a to rovnou 35 hodin), taxem měl pocit, že to celé netrvalo víc jak 10 hodin. Rychle to uteklo, řekl bych až moc rychle. Hodnocení se celou dobu drželo vysoko, i když na pět to není kvůli optimalizaci. Na konci se to ale tak trochu pokazilo kvůli příliš uspěchanému zakončení, vyznívajícímu do prázdna a bez emocí.

Hodnocení: ✰✰✰
+24
  • PC 95
první dishonored a jeho dlc patří mezi mé nejoblíbenější hry a tak jsem pouštěl druhý díl s velkým očekáváním. a byl jsem ohromen. výborný dynamický soubojový systém s novými schopnostmi a zábavný stealth jsou jen třešničkou na dortu. dishonored 2 je immersive hra, kterou si nezasloužíme a to hned z několika důvod:

level design - nikdo by nic nenamítal, kdyby se mise nesly v tom samém duchu jen v jiných oblastech, ale ne, arkane do každé mise vložili twist: sídlo, které se po stisknutí tlačítka přeskládá, vila, ve které cestujete do minulosti, čtvrť kde jsou dvě frakce a je jen na vás, který cíl si vyberete?

možnost volby - jen málo tvůrců je ochotno vytvořit hru s tím, že minimálně třetinu z ní, hráči neuvidí. hned na začátku si vybrat postavu, která ovlivní scénář ve zbytku hry (nejedná se totiž jen o jiný vizuál, ale rovnou postavu), mise, kde se určitým rozhodnutím připravíte o druhou stranu mince, cestování v čase, kde rozhodnutí zanechají následky do současnosti? tolik peněz padlo a obsah, který tolik hráčů nikdy neuvidí.

vizuál - dishonored mělo vždy svůj typický vizuální styl, nikdy si nehrálo na realistickou grafiku. to ale nic nemění na tom, že hra díky detailům ve světě vypadá nádherně. tak plný a uvěřitelný svět se jinde hledá těžko.

prostředí - celý svět se točí kolem velrybího průmyslu a nejednou jsem zůstal ohromen jak autenticky působí rozhovory npc na ulicích.

Pro: svět, soubojový systém

Proti: nezapamatovatelný score soundtrack

+24
  • PC 95
Herní výzva 2021 - Pacifista

Dishonored, to je moje gusto, po dohrání mám v srdci pusto. Jednoduše vynikající záležitost, která snad ještě posouvá laťku, která byla nastavena již v prvním díle velmi vysoko. Tentokrát jsem se rozhodl hru projít bez jediného zabití (100% stealth, na to moje schopnosti zdaleka nestačí) a musím říct, že díky tomu získala hra na hratelnosti ještě mnohem víc, než kdybych to hrál bez obav ze zabití.

Dishonored 2 má především velmi dobře vystavěný, zajímavý svět, plný výborné loru. Především velmi zdárně kombinuje nádech novověku s přechodem k modernější době plné vynálezů, do toho přimíchejte notnou dávku magie a máte krásný fantasy svět, který se ovšem příliš neliší od naší ne zas tak dávné historie. Taky je zde korupce, zrada, špinavá města, vznešená šlechta, gangy, problémy nižší třídy… Jednoduše jsem měl pocit, že ačkoliv vstupuji do fantasy světa, takového toho snového, tak pořád na mě dýchá něco, co nemá až tak daleko od světa, který znám (ať už reálně nebo z učebnic dějepisu) a právě ta kombinace si mě dostala.

Grafický kabátek je také výborný. Hrozně žeru stylizaci, jakou se Arkane studio prezentuje a nejen díky tomu patří toto studio mezi mé nejoblíbenější. Ačkoliv má hra až skoro komiksovou stylizaci, často velmi ostré křivky (především u postav), dost potemnělou atmosféru a depresivnější barvy, tak na plné detaily hra vypadá nádherně do nejmenších detailů. Opět to na mě působilo podobně, jako u samotného loru, něco, co působí téměř realisticky, ale jako byste se na to koukali přes nějaké snové brýle.

Co je ovšem největší plus celé hry, tak je gameplay, který je jednoduše vynikajúcí! První věc, kterou kvituji, je volba mezi dvěma postavami, kdy každý z nich má svůj vlastní gameplay (ačkoliv dost podobný, tak nějaké schopnosti se liší), čili hru si můžete zahrát minimálně dvakrát, aniž by to bylo úplně to samé. Další věcí je, že způsobů, jakým hru můžete hrát je zde opravdu dost. Můžete využívat spoustu speciálních schopností (kouzelných), už jen u nich si můžete vymazlit svůj vlastní gameplay – agresivní, stealth, proradný, asasínský… Hru můžete hrát bez zabití, nebo jako totální rambo, případně jako nenápadný asasín nebo úplný duch, kterého nikdo nezahlídne… A mezitím máte asi 50 dalších kombinací, které si ze všeho berou něco (a nebo nic).

Osobně si myslím, že aby si hráč hru užil co nejvíc, tak by měl zvolit styl, kdy vůbec nezabíjí, ideálně se snažit o 100% stealth (ale to už beru jako velmi náročnou výzvu a já sám jsem na to v hard obtížnosti neměl, možná na druhé zahrání už by to šlo lépe). Díky tomu si hráč musí pořádně všímat okolí kolem sebe, naučit se každou mapu co nejlépe, využívat jednotlivých zkratek, schovek a míst, že kterých překvapí či obejde své nepřátele. Díky tomu jsem si neskutečně užil level design jednotlivých lokací, které jsou za mě parádně udělané. Zajímavé a originální interiéry, kdy nemáte pocit, že každá místnost je ctrl+c/ctrl+v, ale každá místnost má nějaký ukrytý příběh. Hru tak můžete hrát klidně 5x a pokaždé to bude trochu jiný zážitek.

Tohle je hra, kterou si rád ještě někdy v budoucnu zopakuji. Zároveň je Arkane studio, které tímto řadím mezi své tři nejoblíbenější a v neposlední řadě je tohle hra, která se parádně hodí do první kategorie letošní výzvy.

Pro: grafika, svět, příběh, gameplay, volba stylů, detaily, interiéry

Proti: slabší soundtrack, decentní závěr

+24
  • PC 90
Dishonored 2, hra, které uškodil docela tristní technický stav při vydání, ale jinak se jedná o GOTY materiál.

Začnu od třešničky. Hra představuje zřejmě nejnápaditější herní level a zaseknout se „za zdmi“ Jindoshova sídla je jedním z mých nejlepších herních zážitků vůbec. Následuje level, kde jde opět vidět něco nového a časohrátky se prostě hrají výborně. A aby toho nebylo mále, další je level s naprosto úchvatným palácem. Proč začínám vypisováním levelů? Protože to je převážně to, co táhne Dishonored 2. Je to přehlídka originálnosti a designerského umu. Každá úroveň se skládá z jakési městské části, kde můžete nakupovat, plnit vedlejšáky a pátrat po runách a zároveň také musíte najít cestu do lokace, kde se bude hlavní úkol odehrávat. V obou částech jde utopit stejné množství času a působí to krásně uceleně. A stále si stojím za tím, že podobné systémy městských „hubů“, přeplněných až k prasknutí různými překvapeními, jsou to nejlepší co do hry jde dát. Ať už likvidujete vražedný hmyz, pátráte po záhadách opuštěných domů, hledáte nádherné malby nebo se pošklebujete nad minulými malichernými starostmi obyvatelů, kteří už v době vaší návštěvy slouží jako přenašeči hmyzo-nákazy, či jsou dávno mrtví, budete se cítit jako ve fungujícím světě.

Co se týká hratelnosti, tak zřejmě ani nejde vynachválit množství různých možností. Ano, hra mi zabrala 20 hodin, nikoho jsem nezabil, nikdo mě neviděl a hrál jsem za Emily. Co takhle zkusit Corva? Nebo dělat při průchodu rambajs? Nebo třeba kombinaci schopností obou? A co takhle odmítnout schopnosti úplně? A pozor, za rohem je DLCčko.

Co je dále parádní? Hudba! Už melodie v hlavním menu je neskutečně boží a během hry se vystřídá hromada podobně skvělých podkladů. Jsou parádně zlověstné a ten song v poslední úrovni - Brigmore Lullaby, slast!

Je to přehlídka neskutečně krásných zábavních parků, kde vám půjčí jakoukoliv hračku, kterou si umanete a hraje vám k tomu nebeská hudba. Takže, nezbývá než zmínit, co by mohlo být lepší.

Občas je určitá oblast navržena tak, že pokud chcete docílit dokonalého hodnocení, budete hrát metodou pokus/omyl. Tím mám namysli Jindoshovo sídlo a místo, kde vězní človíčka, pro kterého jdete. Připadal jsem si jako při hraní bombermana a doteď nevím, jak se mi to na perfektní hodnocení vlastně podařilo… úplný závěr hry byl tomuto zmatku obdobný.

Druhá věc, která mě trkla dnes při dohrávání je to, že šipky neprostřelí mříže. Což je možná v pořádku, ale ony neprostřelí ani kolejnici, která má půlmetrové mezery mezi kolejemi. Zřejmě omezení enginu, ale působí to podivně.

A jako poslední věc je, že ač Emily mluví, v klíčových scénách se chová jako Gorgon v Halfovi. Minutu před tím, než se mi jistá postava svěří se svým tajemstvím ho sám zjistím z její kajuty. Emily to nijak neokomentuje. Nijak neokomentuje, že vlivem hrátek s časem, se na dané postavě také něco změní. A to dost OKAtě. Snad to aspoň u hraní trkne každého.

Grafika je věc názoru. Osobně mi nijak nevadí, ale dokázal bych si ji představit trochu reálnější. Hlavně to, že mají všechny postavy místo dlaní hotové lopaty. V Prey to ale vadilo víc, než zde.

Děkuji tvůrcům za hru, protože takto kvalitní SP hry jsou vzácností. Mrzí mě, jaký hra měla těžký start, ale jsem rád, že ji mohu všem doproučit

Pro: Úrovně, Jindosh! hudba, schopnosti, znovu-hratelnost, mechaničtí vojáci, svět dává smysl.

Proti: Hlavní příběh je klasická cesta za pomstou, pár drobností.

+23
  • PC 85
Úvod do deja
15 rokov po udalostiach z prvého dielu je vláda Emily Kaldwinovej znova ohrozená a vy sa budete musieť vydať z Dunwallu do Karnaky s cieľom získať trón späť a oslobodiť Emily/Corva.

Plusy hry
➤dej: nieje príliš originálny ale aj tak dokáže zaujať niektorými situáciami.
➤hlavné postavy: hru som prešiel za Corva a našťastie už nepatrí k tým hlavným postavám u ktorých nepočujete aký majú hlas ( na rozdiel od prvého dielu ).
➤prostredie: z Dunwallu sme sa presunuli do Karnaky a ja osobne si myslím že to nebol krok vedľa. Dostatočne veľké lokácie hlavne pre milovníkov preskúmavania a vo väčšine z nich bol cítiť do istej mieri život čo sa mi v Dunwalli nestávalo ( aj ked dokážem pochopiť že ked´ zabíja mor tak bi som moc vyliezať nemal ).
➤obtiažnosť: hru som dohral na vysokú obťiažnosť a musím povedať že som musel často načítavať. Po dlhej dobe konečne nejaká hra kde je obtiažnosť naozaj cítiť.
➤schopnosti + možnosť hrať bez nich: myslím si že hra by pokojne išla prejsť len zo mžikom a vydením cez steny ale aj tak bi som si hru bez nich moc nedokázal predstaviť. O to viac ma prekvapila možnosť hrať bez nich a určite si ju niekedy vyskúšam.
➤znovuhratelnosť: v dnešnej dobe je veľa hier ktoré po dohraní už nezapnete pretože by vám nič nové nedali, ale Dishonored môžete hrať aj viacej krát a vždy môžete zvoliť inú cestu k cieľu alebo zmeniť vaše rozhodnutia a tým pádom aj váš koniec.

Mínusy hry
➤záporáci: žiadny zo záporákov mne osobne neprišiel nejako výrazní či zaujímavý ( možno len vrah koruny a to až po jeho odhalení ).
➤finálna časť hry: finálna časť sa odohrávala v späť v Dunwalli a bola čo sa týka obťiažnosti najlahšia a to ma dosť sklamalo hlavne preto pretože v predchodzích som bol zvyknutí nahrávať aj 15-krát a v tejto som zaznamenal tak 3 smrti.
➤finálny záporak: určite som očakával náročnejší bossfight hlavne preto, pretože Delilah bola ospevovaná ako veľká čarodejnica označená Outsiderom ale nestalo sa tak.
➤-optimalizácia: Dishonored nemá najlepšiu optimalizáciu a na slabších PC može byť problémový. Kým som nevymenil grafickú kartu tak mi hra zvykla padať a robiť dosť nepríjemné záseky.

!! Záverečné zhrnutie !!
-Dishonored 2 je určite veľmi slušným pokračovaním jednotky. Neprináša moc nových mechanik ale dokáže vás vtiahnuť a niekedy až vytočiť. Jednou z najzaujímavejšich vecí je možnosť hrať za Emily ale pre mňa bol Corvo jasnou volbou. Ale je len na vás za koho a akou cestou sa výdate, či cestou zabi všetko čo vydíš alebo cestou skrývania sa v tieňoch. A ešte pre tých ktorý nevedia až tak dobre anglicky a chcú si hru užiť naplno tak pre nich vznikla fanúšikovská čestina.

➤Čas strávený v hre: 24 hodín bez DLC

HODNOTENIE: 85/100%

Pro: príbeh, prostredie, schopnosti, hlavné postavy

Proti: finálna lokácia, finálny boss, optimalizácia

+22
  • PC 70
Jednička pro mě byla milým překvapením. Užil jsem si veškerá dostupná DLC a ke hře se i několikrát vrátil, jelikož ve mě vzbuzovala příjemnou originalitu v žánru stealth akcí a příběh mě bavil i opakovaně.

Dvojka, se kterou jsem si dal poměrně na čas, už bohužel u mě takové nadšení nevyvolala. Příběh mi přijde jako přes kopírák, který je ještě zabalen do poměrně nudného balení - pokud neberu v potaz ty skvělé herní mechanismy z jedničky, tak dvojka nepřináší moc co nového.

Nutno zmínit, že se mi hru podařilo dokončit na Low Chaos, bez superschopností a bez jediného zabití - challenge complete :) Možná v tom je ten kámen úrazu, protože jednička byla vždycky o schopnostech, ale já hledal výzvu a možná právě proto jsem si hru tak neužil, říkal jsem si. Takže hodnotím to, co na mě působilo celou dobu hraní.

Většinu misí začínáte na lodi, kde není moc co dělat, co upravovat, vylepšovat, nebo doplňovat. Poté se vrhnete na misi, které až na pár již všude zmíněných výjimek působí velmi podobně a pak zase hurá zpět na loď ... až se dostanete do finále, které Vás pravděpodobně vůbec neuspokojí a řeknete si "Tak to je asi vážně všechno!".

Dvojku beru jako příjemný přídavek, ale už se k němu pravděpodobně nikdy nevrátím, i když 17h herního času za 170,- je vynikající poměr Cena/výkon.

Raději jdu oprášit jedničku, která pro mě stále zůstává vzorem "moderní" a chytré stealth akce.

Pro: stealth, vzpomínky na jedničku

Proti: příběh, většina misí, stereotypní začátky misí

+21 +22 −1
  • PC 85
Když jsem začal hrát první Dishonored, myslel jsem si, že je to především 1st person střílečka. Netrvalo to dlouho a hra mě naučila, že stealth přístup je mnohem zábavnější, než jsem si předtím myslel a hlavně mi představila dobře propracovaný svět silně inspirovaný steampunkem. A právě stealthové hraní a zajímavý příběh ve zmíněném světě byla má hlavní očekávání při prvním spouštění druhého dílu hry.

Příběh je tentokrát o násilném převzetí vlády Delilah, která kupodivu v DLC v jedničce nezahynula. Následné postupné likvidace jejích spojenců, kteří jí pomohli k převratu a vlastně i k návratu na svět sice není nijak originální, ale je fajn. Trochu jsem se bál, že tam bude podobný plot twist jako v jedničce, kde by došlo ke zradě ze strany Meagan nebo Sokolova, ale k tomu naštěstí nedošlo.

Jak už jsem zmiňoval v úvodu, mám rád ponurou atmosféru tohoto světa a i zde jí zase dostávám plnými doušky. Obzvláště v poslední misi v totálně upadající čtvrti Dunwallu před věží. Každopádně v takovém světě bych rozhodně žít nechtěl. Nejprve krysí mor, teď zase krvavé mouchy. Všude samé vraždy, gangy, atd. Dále musím pochválit i povedený vizuál, jehož tmavší a částečně vybledlé barvy tu atmosféru dále podtrhují.

Co se mého průchodu hrou týče, první dohrání jsem absolvoval s Emily, která odmítla nadpřirozené schopnosti a celou hrou prošla bez jediného zabití a bez spatření nepřáteli. A musím říct, že i když jsem hrál na střední obtížnost, bylo to dost náročné, hlavně v poslední kapitole. Ty magické přesuny hodně chyběly, ale nakonec jsem to zvládl. Můj druhý průchod pak byl s Corvem a ten se s nikým už nemazlil. Vzhledem k tomu, že mise jsou za obě postavy prakticky stejné, tak jsem je později už probíhal velmi rychle, protože jsem věděl, kam je potřeba jít.

Líbí se mi, že každá postava má trochu jiné schopnosti (byť jsem ty Emilyiny prakticky použil jen v třetím průchodu kvůli achievementu). Pak je taky super, že kombinace trezorů jsou často náhodné a tak je potřeba skutečně najít příslušnou nápovědu, nestačí si je jen přečíst na internetu. A co mě hodně potěšilo, byla Jindoshova hádanka, kterou jsem luštil asi půl hodiny. Popsal jsem skoro celou A4, ale nakonec se zadařilo.

Jak už asi z textu vyznělo, všechny mé požadavky z úvodu byly prakticky splněny. Jediné co mě zamrzelo byl snad ten průchod za druhou postavu, čekal jsem tam trošku více odlišností. No a pak mě ještě štval omezený počet save slotů, kdy jsem musel promazávat staré savy, ale to je opravdu jen drobnost.
+21