Komentáře

A Plague Tele: Innocence jsem měla již nějakou dobu na seznamu her, které bych si ráda zahrála, a nyní, když se mi hodí do Herní výzvy 2022 č. 8 – Rodina nadevše, na ni konečně došlo. Zaujala mě především atmosférou a samozřejmě krysami. Hra je děsivá a depresivní od prvních minut. Jste hozeni do barevného světa plného klidu, ale vydrží to jen velmi krátce. Hned první velkou emocionální ránu dostanete, když zemře Amiciin milovaný pejsek. I když s ním nestrávíte moc času a nemáte možnost si ho zamilovat, z reakce Amicie je jasné, že ona ho opravdu měla ráda. Bohužel ho brzy následuje většina její rodiny a přátel.

Zajímavé a zábavné je využívání ohně a strachu krys, který z něj mají. Protože jste závislí na bezpečném prostoru okolo ohně, musíte se občas zamyslet nad svými následujícími kroky, abyste se dostali úspěšně dál. Mozek si u toho ale nezavaříte. Mě se nestávalo, že bych nedokázala přijít na to, jak si zabezpečit cestu vpřed. Občas se však stalo, že jsem špatně odhadla bezpečný kruh kolem ohně a krysy se na mě vrhly. Ve hře se střídají akční a stealthové pasáže. A najde se tu i nějaký ten boss fight.

Hra je lineární, a abyste měli aspoň nějaký důvod se trochu rozhlížet po světě a zajít do té jedné slepé uličky, která zde je, je zde crafting. Tradičně, jak to ve většině podobných her bývá, sbíráte omezené zdroje a vytváříte si užitečné pomůcky. Občas, když se takhle cesty rozvětví, není možné poznat, kterou cestou se pokračuje v příběhu, a kde jsou jen schované díly. Lehce se tak může stát, že se vydáte omylem cestou příběhu, což poznáte po naskočení cutscény. To většinou znamená, že zpět už se nedostanete. Tohle je u her dost časté a možná by se nad tím vývojáři mohli zamyslet a nějakým elegantním způsobem hráči naznačit, že je lepší nejdříve se podívat jinam, než bude pokračovat tím směrem, kterým se vydal. Věcí je všude dostatek a je to logické, protože často je potřebujete k cestě dál a není jiná možnost, než například zapálit pochodeň. Pokud byste jí neměli a v okolí by ani nebyly předměty k výrobě zapalovadla, jste v prčicích a dál se prostě nedostanete. To samozřejmě vývojáři nechtějí.

Ze začátku jsem si myslela, že se bude jednat hodně o realistickou hru bez fantasy prvků. Přítomnost krys, i když je jejich množství opravu obrovské, může být s přivřením obou očí vysvětlena válkou a tím, že se přemnožily na mrtvolách, které zůstaly po bitvách na bojištích. Tím by se vysvětloval i mor, který přenáší. Následně vše ale vezme rychlý obrat, když krysy začnou vyvádět věci jako vytváření krysích výrů a úmyslné zhasínání ohňů. Tak už mi bylo jasné, že přeci jen nějaké ty fantasy prvky ve hře jsou. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale příběh, kde by se opravdu jednalo jen o přemnožení krys by mohl být také zajímavý. Pak by ale nešel udělat happy end. I když vlastně nevím, jestli k němu došlo, protože jsem konec úplně nepochopila. Hugo všechny krysy zahnal? Na konci padne něco v tom smyslu, že ještě se někde vyskytují. A objevili se krysy kvůli němu a tomu, co má v krvi? Řada otázek zůstala nezodpovězená, možná budou zodpovězeny v druhém díle.

Hra je hodně založená na příběhu a je tu velké množství citově vypjatých momentů. Nejvíce mě zasáhla smrt Rodricka. Nejhorší na tom bylo, že hra ve mně vyvolala pocit, že je možné ho zachránit, tak jsem se o to pokoušela znovu a znovu. Sama jsem většinou zemřela při snaze zabít útočníky se šípy. Měla jsem pocit, že kdybych se jen o trošku víc snažila, dokázala bych to. Nakonec jsem to vzdala a vygooglila informaci, že ho opravdu není možné zachránit, protože se jedná o součást děje a přestala se snažit ho chránit, pak pokračovala v příběhu.

Nebezpeční, jak už to tak bývá, nepředstavují pouze krysy, ale také lidé. I když to nebezpečí není až tak velké vzhledem k jejich inteligenci. I když všichni zbojníci mají proti Amice výhodu a dokážou jí zabít jednou ranou, stejně není problém zlikvidovat i větší skupinu nepřátel. Na druhou stranu počítačem ovládaný parťák, popř. parťáci fungují dobře. Často dochází k tomu, že se postavy přímo drží a funguje tak jako taková jedna prodloužená osoba.

Protože jsem rozmazlená z her jako je Dishonored, ze začátku jsem se snažila nepřátele nezabíjet. Bála jsem se možnosti horšího konce. Když jsem na internetu zjistila, že počet zabitých nepřátel nemá na příběh vliv, raději jsem si hru ulehčila a zabila každého nepřítele a vyčistila od nich všechny prostory.

Ve hře jsou dobré nápovědy. Když se člověk zasekne, Amicia si to říká pro sebe jako mohla bych udělat tohle. Mluví nahlas. Možná ale přicházejí až moc brzy. Nechala bych hráče o chvilku déle potrápit mozkové závity, než se mu prozradí, co dál.

Tohle je přesně ta hra, které v poslední době preferuji. Lineární, tedy žádný nekonečný otevřený svět, intenzivní příběh, zábavná hratelnost a ideálně dlouhá herní doba.