Kholat. Pro mě určitě jedno z největších překvapení poslední doby. Kholat mě zaujal již při oznámení. Okamžitě jsem nastudoval zmizení Djatlovi výpravy a byl natěšen na hororové dobrodružství v mrazivé Rusi. Bohužel první recenze a ohlasy mě odradily a na hru jsem zapomněl. Tak by to i zůstalo, kdybych hru nedostal od kamaráda a nerozhodl se jí dát šanci. S většinou bodů, které se hře vytýkají, musím souhlasit. Nicméně právě díky těmto bodům mě hra tak bavila. Jediné s čím nesouhlasím je osočování Kholatu z nudného a stereotypního prostředí. Okolí mrtvé hory se mi vyloženě líbilo, působilo správně mrazivě, mysteriózně a velmi nepřátelsky. Po nějaké době se mi dostalo pod kůži a já se začal orientovat a rozpoznávat jednotlivé body. Zavzpomínal jsem si přitom na doby starých RPG bez rychlého cestování, kdy člověk za chvíli znal každý šutr v okolí Balmory nebo Starého tábora ;-)
Další věcí je, že hra se s vámi moc nemaže. Vrhne vás doprostřed mrazivé pustiny s mapou, ve které se opravdu blbě orientuje a pár souřadnicemi. Na vše ostatní si musíte přijít sami. Zažijete chvíle, kdy budete frustrovaně pobíhat bez tušení toho, kde jste a ještě k tomu vás občas něco zabije. Můžete nadávat na tvůrce, nebo si můžete říct, že prostě uprostřed Uralu ty mapy tak přesně neodpovídají. Až po čase si sami zjistíte, jak poznat blízkost příšery a jak zjistit, kde zhruba jste. V dnešní době vedení za ručičku mě Kholat nadchl právě pro jistou míru frustrace, kterou si už málokdo troufne do hry dát (neberu roguelike hry, které jsou na tom založené).
Kompas, baterka a deník jsou hezky zpracované a dobře sedí do prostředí celé hry. Zápisky v deníku jsou také dobře napsány a hlas Seana Beana hře taky hodně dal. Bohužel celý příběh mi přišel docela slabý. Působilo to na mě jako pokus, nacpat do jednoho příběhu všechny teorie o zmizení Djatlovovi výpravy s trochu nuceným plot twistem.
Závěrem: Nemůžu se přít s ostatními, které hra nebavila a naprosto chápu proč tomu tak je. Mě to ale skvěle sedlo, večery s Kholatem jsem si náramně užil (a ještě hezky s otevřeným oknem, aby i ta zima byla :) a vyloženě se na ně těšil.

Česká modrovláska měla docela špatný start a první dny po vydání nešla hra ani dohrát. Naštěstí většina bugů je už opravena a tak nic nebrání tomu, ponořit se do temného světa, ze kterého dýchá inspirace takovýma klasikama cyberpunku jako je Neuromancer, či blade runner. Svět a jeho zpracování je asi největší klad Dexe. Hra je plná detailů a Harbor Prime i v dvourozměrném provedení působí jako živoucí město. Přestože se příběh odehrává převáženě v několika milionovém městě, postavy jsou spolu často propletené a člověka potěší když, v jednom side-questu zjistí, že mrtvý muž z minulého side-questu, nezemřel jen tak mimochodem, ale stojí za tím zajímavý a temný příběh. Když už jsme u příběhu, tak samozřejmě nechybí zlé mega korporace a hackeři na okraji společnosti. Naštěstí nic není tak jednoduché a tak i příběh a některé postavy překvapily. Hodně lidí si stěžuje na soubojový systém a asi mají pravdu. Zbraně jsou samy o sobě nepoužitelné a nepřátelé mají tendence neustále někam odbíhat. Já to nakonec vyřešil tak, že jsem vše mlátil na blízko a jak se někdo rozhodl utéct, schytal olovo do zad. Také se mi velmi osvědčilo srazit protivníka na zem a dodělat ho svým věrným magnumem. Souboják není dobrý, ale když se s ním člověk sžije, může si i s ním užít dost zábavy. Dalším velkým plusem jsou dialogy a jejich dabing. Často ve hrách jen čtu a dabing moc nevnímám, ale tady jsem s chutí vyslechl vše, co postavy měli na srdci.


Dex má určitě co vylepšovat, na druhou stranu já se u hry skvěle bavil a na konci (po cca 15 hodinách) jsem zjistil, že chci víc.

Na BioSchock Infinite jsem se docela těšil a to i na vzdory tomu, že mě první díl moc nechytl (hrál jsem ho v blbých podmínkách, asi ho budu muset ještě přehodnotit), Infinite mě totiž oslovil hlavně originálním městem Columbie. Nakonec mě úspěch v recenzích zlomil a ještě jsem si stihl hru předobjednat. A musím říct, že nelituju jediné koruny.

Po grafické stránce mi ve výsledku hra nepřišla nijak úžasná. Žádné přelomové technologie, posouvání hranic a podobné věci se zde nekonají. Z čeho jsem ale padnul na prdel je estetická stránka hry. I přes to, že po technologické stránce mi přišla grafika opravdu průměrná, Columbie vypadá úžasně. Město dokáže působit krásně, elegantně, čistě, monumentálně ale i falešně a beznadějně a to přesně v těch pravých chvílích. Nádech steampunku (nebo dieslepunku, moc se v tom nevyznám) a zasazení do historického období tomu nasazují korunu. Další složka hry, která mě velmi zaujala jsou scriptované scény. Ať už se jednalo o komplexní části posouvající děj, nebo o drobné záležitosti dotvářející život na Columbii (hrozně se mi třeba líbil přílet zpívajícího kvarteta na začátku), většina těchto scén mi přišla naprosto nenucená. Občas je zde také možnost volby, která v zásadě nic nezmění. Díky těmto scénám je tak Bioschock docela jízda, kde není moc prázdných, či stereotypních momentů o to víc je tu však momentů, kdy mě opravdu zamrazilo v zádech (například tombola). Příběh hry mě také dostal, přišel mi dost zajímavý a navíc zcela nepředvídatelný (mám to štěstí, že v této oblasti nepatřím zrovna k nejbystřejším). Tolik opíraný konec na mě pak zapůsobil velmi silně, ale zcela chápu že takovýto mindfuck každému nesedí. Já si musel vytvořit novou teorii, která sice asi není správná, ale dokážu s ní vysvětlit většinu nesrovnalostí. Samotný gameplay a souboje mi pak přišeli v pohodě. Nebyla to pro mě sice žádná výzva, ale díky mnoha různým prvkům a mechanizmům mě souboje i tak bavili, navíc tato hra na soubojích tolik nestojí. Navíc je zde několik scén které ukazují, že vaši nepřátelé jsou stále lidi.

Co se týče záporů, tak kromě toho, že jsem si musel vytvořit vlastní teorii, aby mě konec dával smysl, mě žádné nenapadají.

A ještě věnuji pár řádků Elisabeth, alfě i omeze celého Bioschocku. Vývojáři si s touto postavou dali opravdu do detailu záležet s vidinou toho, že si jí většina hráčů zamiluje. Myslím že se jim to povedlo. Elisabeth je za prvý krásná a za druhý mi byla strašně sympatická. V soubojích je nepřáteli ignorována a navíc občas hodí nějaký užitečný předmět, nebo "přisumoní" něco užitečného, navíc má opravdu dobré dialogy, reaguje na prostředí, časem se mění jak vizuálně tak psychicky a umí se teleportovat za záda. Ve výsledku to znamená, že jsem s ní neměl jediný problém a většinu času byla nápomocná. (a ty její oči... (očima myslím oči))

Původně jsem opravdu nechtěl psát jen další ódu na Bioschock, ale ta hra mě opravdu dostala, tak mi to prosím odpusťte.

Na nového Tomb Raidera jsem se vážně těšil, i přes to, že mě nikdy tato série neoslovila. Těšil jsem se na mladou Laru a na to, jak se nám bude postupně měnit před očima. Když jsem navíc viděl, jak to všechno vypadá, sehnal jsem si tento kousek co nejdříve. Ze začátku jsem byl hodně nadšený, ale postupně mě hra přestala bavit a dohrál jsem jí spíše z povinnosti. Teď k samotným aspektům hry.

Začnu klady této hry, kterých má určitě mnoho. Nový Tomb Raider je hlavně úžasná podívaná. Grafika je na špičkové úrovni a konečně jsme se dočkali implementace technologie TressFX, nad kterou jsem již před rokem slintal (bohužel jsem si jí, ani na mém docela dobrém PC, nemohl dovolit). Samotná postava Lary je vytvořena do nejmenších detailů. Z hlediska estetiky je hra také dobře zvládnutá. Ostrov, rozpadlé chrámy i základny nepřátel působili skvěle. I vyhlídek bylo dost. Dalším kladem pro mě byl rychlý spád děje, který mě ze začátku dost chytil a různá QTE tomu jen pomohla. Bohužel toto tempo po chvíli opadlo. Poslední velký klad vidím v postavě Lary. Dívka je to totiž pěkná, sympatická a hlavně je na ní postupně poznat co už zažila. To je totiž věc, která mi ve hrách často chybí. Dívat se, jak Laře postupně přibývají různé šrámy, zranění atd... mě hodně bavilo, asi to je nějaká má úchylka.

Co se týče záporů. Největší zápor vidím asi v přílišné akčnosti celé hry a až moc wow efektech. Ze začátku to celé působilo skvěle, ale po pár hodinách hraní se to pro mě zvrhlo v tupé střílení a přehlídku super akčních scének. Těšil jsem se jak to vše bude na Laru působit, ale za chvíli se tam brodí v lidskejch vnitřnostech a zas tolik jí to nevadí. Level design byl sice esteticky pěkný, ale po chvíli to také byl dokola se opakující řetěz střílení šípů s lanem do vyznačených míst a lezení po označených stěnách. Nepřátel začalo být absurdně velké množství a nepředstavovali žádnou velkou výzvu ani na nejtěžší úroveň. Zkrátka ke konci jsem už jen tupě mačkal knoflíky aby se mohlo stát něco, o čem jsem věděl, že se stane. Velká škoda je, že se vývojáři více nevěnovali ostatním členům týmu, kteří by mohli být i docela zajímaví. Také jsem moc nepochopil význam jistých RPG prvků, které mi přišli naprosto nedotažené (i když jsem ocenil vizuální změny zbraní po vylepšení).

Hra má opravdu mnoho kladů a každému koho bavila to přeji, bohužel mě to nějak nesedlo. Asi jsem očekával survival akci s důrazem na psychologickou stránku Lary a dostal jsem něco o dost jiného.

Jakožto milovník dobrých hororových her jsem byl na Alana vyloženě zvědavý a když jsem ho viděl na Steamu za pár babek, tak jsem neodolal. A musím říct, že jsem nelitoval. První dojem skoro na každé hře dělá grafika a ovládání. Ovládání je konzolové a ze začátku trochu těžkopádnejší, ale po chvilce hraní, jsem ho již nevnímal. Grafika je slušná, ale po technické stránce mi dech nevyrazila, co mi ho vyrazilo bylo prostředí a nádherné scenérie. Skoro celá hra se odehrává v národním parku a tak o krásné výhledy není nouze. Tímto se dostávám k, pro me největší, přednosti celé hry a tím je Bright Falls a jeho okolí. Toto městečko lze nejlépe vystihnout slovem immersion. Všechno zde do sebe zapadá, díky výrazným bodům v krajině a dobré recyklaci levelů jsem měl celou dobu pocit, že jsem v rozlehlém národním parku a že se za skálou, která ohraničuje koridor, opravdu rozprostírá další les. To, že do Bright Falls Alan přijede zrovna ve chvíli kdy vrcholí přípravy na velmi oblíbený jelení festival všemu dodává na uvěřitelnosti, hlavně díky tomu že o tomto festivalu uslyšíte často z rádia, od lidí i uvidíte připravené dekorace. Přitom tato událost nemá v příběhu žádný větší význam, jedná se jen o dokreslení atmosféry. V Bright Falls žijou i lidi, bohužel se s nimi moc nesetkáte a v celé hře je jen pár významějších charakterů.

K příběhu asi není moc co dodat. Spolehlivě zde táhne hráče po celou hru do předu a pomalu se odkrývá. Místy jsem se v něm trošku ztrácel, ale to lze prominout. Skvělé je rozdělení do kapitol s hudebníma předělama a cliffhangerama na konci.

Kromě příběhu a atmosféry je ale Wake založen ještě na jedné věci. Tou věcí je baterka. Všichni nepřátelé jsou obestřeni tmou, která je chrání, tu první odstraníte baterkou a pak odstraníte nepřítele olovem. Ze začátku mě tato mechanika moc neoslovila, ale po chvíli jsem si jí zamiloval. Je to jednoduché a celou hru to ještě vyzdvihává, pochybuji totiž že by mě hra tolik bavila, kdybych jen střílel, jako v každé jiné hře. Kombinace baterky a revolveru totiž dává hráči nové možnosti. Hráč se musí rozhodnout, jestli bude likvidovat nepřátele po jednom, nebo bude střídavě svítit na všechny a držet si je od těla, nebo se pokusí utéct a jen občas se ohlédne, aby nepřátele světlem zbrzdil.

I když jsem se u Alana Waka téměř nebál, je to pro mě určitě nadprůměrná hra, které se nedá upřít skvělá atmosféra (i když né moc strašidelná).

Kdo hledá strhujcí příběh, plný epických momentů a proslovů k vojákům při kterých se vám zastaví dech, tak by si měl asi jít zahrát něco jinýho. Kdo však chce žít ve skvělém fantasy světě, tak je Oblivion přímo pro něj. Serie TES se nikdy nepyšnila nějakým vymakaným bojovým systémem nebo filmovými momenty a ani to v Oblivionu neni. Soubojový systém se od dob Morrowindu sice dost vylepšil, ale stále to je obyčejný sekání a krytí + kouzla. Naprosto to stačí, ale nijak se to nevyvyšuje nad ostatní hry. Co ale už někdy vyrušuje je level scaling který se opravdu moc nepovedl(jde samozřejmě upravit pluginama(např.:Oscuro's Oblivion Overhaul )). Serie TES se ale vždy pyšnila obrovským světem, neskutečným počtem questů, a velkým množstvým rozmanitých skillů.

Příběh Oblivionu se vleze do cca 25 hodin (já to měl za 37, ale nespěchal jsem) ale k tomu máme ještě questy za mage, fighters a thievs guildu, dakr brotherhood, daedry další hafo vedlejších questů, arénu a kdoví co ještě. Takže z toho vyleze, že po 100 hodinách hraní máte ještě spoustu "práce" před sebou. Do toho si můžete koupit barák, kde jsou někteří úchylové schopni ztratit mnoho času rovnáním věcí do regálů. (Přiznávám, jsem úchyl) Vyžijou se zde i bylinkáři, protože ani v Oblivionu nechybí spousta rostlinek, které je možné zpracovat na lektvary a jedy. Pro hráče řešící problémy za pomoci magie je zde připraveno adekvátní množství kouzel rozdělených do 6 skillů (zmizel Enchant) a komu by nestačily kouzla, tak si po získání dostatečného postavení v mage guildě mohůže vytvořit vlastní kouzla. Pro zapřísáhlé rubače čekají však už jen Meče, Blunt(kladiva, sekery atd...) a štíty, nebo to mužou rubat pěstma. Lehké a těžké zbroje jsou samozřejmostí.(střední zmizeli) Pro zloděje čeká klasická sestava plížení, otevírání zámků a střelba z luku. Nechybí ani Akrobaci a Atletika.
Příjemné je že i přes monstrózní množství questů zde nenajdete moc questů typu zabij 10 příšer, nebo přines 10 kůží. A sem tam člověk narazí na opravdovou perlu.
A když by to někomu přišlo málo, tak tu je stále construction set a tísíce pluginů, které vám údělají z Oblivionu téměř cokoliv (je i plugin přidávajcí do hry brokovnici.)

Tamriel ještě disponuje bohatou historií, a mnoha legendami které si může hráč přečíst v knihách. A graficky je i na dnešní dobu Oblivion moc pěknej(až na ty obličeje(upravuje plugin Improved Facial Textures))
Chápu že někdo nesdílí můj názor ale já TES prostě miluju. Objektivní hodnocení by bylo asi tak 85-90%, ale já prostě nedokážu nedat 100%

Po dohráni Overture jsem měl z Black Plague docela strach (ostatně strach jsem měl v souvislosti s Penumbrou VELICE často). Bál jsem se hlavně toho že proti všem monstrům budu již naprosto bezbraný, ale zkončit jen u Overture se zkrátka nedalo.
Black plague opravdu navazuje přímo tam kde Overture zkončil, a po všech stránkách. Grafika je o něco hezčí a velmi mě potěšila možnost s předměty otáčet, sice jsem jí ani moc nevyužil, ale i tak mě ze začátku potěšila. Příběhově navazuje opravdu přesně a tak jsem se vydal z cely s očekáváním toho jestli se opravdu budu bát tolik jako při Overture. Bál. A hodně. Nemožnost proti monstrům bojovat nakonec celou hru vylepšila a potěšila i nová monstra do rodiny. Po možná trošku pomalejším rozjezdu jsem si Penumbru opět zcela osvojil a vše se proměnilo v šílený kolotoč hledání, útěku a skrývání se. Vše bylo doprovázeno opravdu briliantním Clarencem a místy jsem se i v té nejhorší a nejstrašnější situaci pousmál, či dokonce zasmál.
Ještě musím upozornit že hra skrývá momenty ve kterých jsem měl chuť si beznadějně kleknout a rozplakat se, nebo se rovnou zabít, to mi ale nebylo dovoleno.konkrétně ve chvíli kdy jsem vlivem Clarence zabil asi jedinou žijcí bytost v komplexu. Nebo chvíle kdy jsem jako šílenej běhal po komplexu, vše viděl rudě, za mnou běžela mašinérie monster a já prostě ty dveře nemohl najít.protože je Clarence nechal zmizet A celá hra mě nakonec prostě dodělala naprosto dokonalým rozuzlením, kterého se člověk konečně dočkal a vše mu začalo dávat smysl. Geniální a skvěle pasujcí hudbu snad není ani třeba zmiňovat, stejně jako to že všechny logické hádanky jsou stejně logické a dle mého i stejně dobré jako v předchozím dílu.
Pro mě se Black Plague s klidem vyrovná Overturu.

Následujcí komentář se týká Jets'n'Guns gold.
Jets'n'Guns je pro mě docela velká srdcovka. Důvodů proč jsem si tuto hru tolik oblíbil je hned několik.
Graficky je tahle hra pěkná, není nijak přenádherná, ale výbuchy jsou opravdu brutální a efektní a krev je taky všude. Ke konci hry už je to opravdu hukot. Grafika jde ruku v ruce s level designem, který se mi také zdá povedený a úrovně jsou dosti rozdílný, tak rozdílný jak v plošinovce jen mohou být. A to všechno je doprovázeno skvělou hudbou, která ke hře sedne doslova jak p***l na hrnec. Příběh je celkem zajímavý, ale žádný velký tahoun to nebyl.
Možnost vylepšování lodi je opravdu rozmanitý, ať už desítkami zbraní, nebo různými vylepšeními které mají jen nějaké lodě (například vesmírná dodávka s párkama má opravdu dobré chlazení)
V čem je Jets'n'Guns ale opravdu výjimečný je humor, který je zde přítomný úplně všude. Ať už se člověk snaží dostat diktátora který má za cíl vyhladit všechny ošklivé lidi, střílí jakýmsi rajčatometem piráty na koncertu metalové skupiny nebo se snaží zničit pivní krychli a lokalizovat nádrže s ležákem, protože jenom ležák rozpustí téměř cokoliv. U Jets'n'Guns jsem se neustále skvěle bavil a hlavně hodně nasmál.

Far Cry je v podstatě další obyčejnou střílečkou, nevyniká nějakým skvělý dějem, či hutnou atmosférou, nenajdeme zde žádné logické úkoly či rozlehlý svět. Far Cry je prostě střílečka, ale je dotažená až do konce a obsahuje hodiny skvělé zábavy. Nějak takhle bych si čistokrevné střílečky představoval. Všemi opěvovaná grafika exteriérů je opravdu krásná, interiéry nehodnotím, jelikož jsem měl nějaké problémy s grafikou a měl jsem interiéry opravdu hnusný. Fyzika je povedená, ale asi bych ji neoznačil jako nějakou výjimečnou. První část kde člověk střílí lidské protivníky jsem si náramě užil, AI je zde opravdu dobrá (až na drobná, občasná zaškobrtnutí) a místy mě nepřátelé daly opravdu zabrat: Stealth prvky byly dobře provedené a v té pravé míře aby člověka nezačaly nudit, ale jen hru místy okořenily. Náramně jsem si taky užil možnost jízdy ve vozidlech a některé honičky džunglí jsem si opravdu vychutnával. Druhé části jsem se bál, jelikož všichni kritizovaly mutanty. Byl jsem velmi překvapen, protože mise s mutantama mě taktéž velice bavily, někdy to bylo trošku přehnaný, ale zase to u mě hru pošouplo trošku dál a upřímně nevím jestli by mě to tolik bavilo kdyby mutanti byly nahrazený zase jen lidmi. Trošku mě naštvaly konečné mise, které mi ke zbytku hry přišli neúměrně těžké. A daly mi opravdu zabrat. I přes to jsem hru dohrál a náramně jsem se bavil. Ke konci už bohužel první nadšení taky trochu opadlo a stalo se to spíše průměrnou hrou, ale až opravdu ke konci.

Morrowind je jedno z prvních RPG který jsem kdy hrál a už tehdy mě naprosto očaroval.
Začnu s tím že si opravdu můžete udělat charakter naprosto podle vlastních představ, nejsou zde omezení jako v ostatních RPG (např. Gothic, či Dungeon Siege) můžete být opravdu kýmkoliv. Učeň magie který se pomalu učí jak přežít v drsném Vvardenfellu, šlechetným rytířem, ale i zlodějem který si libuje ve velkých kladivech, mágem v nablýskané plátové zbroji nebo Orcem metajcí kolem sebe oheň a blesky. Zkrátka si na začátku zvolíte rasu, vzhled a několik hlavních dovedností z opravdu velkého výběru bojových, magický a zlodějských dovedností, všechny ostatní dovednosti samozřejmě můžete taky používat. Nutno dodat že každá dovednost je závislá na jedné z vlastností(síla, inteligence...). Magie je tu moc pěkně zpracovaná, kouzla jsou rozděleny do několika dovedností (illusion, destruction...) a váš charakter se ubírá cestou jedné či více kategorií kouzel, umět všechny snad ani nejde. Kouzla si kupujete a později si je můžete i sami tvořit což je vskutku lahůdka protože pak opravdu můžete být kouzelník který zabije jedním kouzlem všehny lidi ve městě. Dále je zde dost pěkně zpracovaná alchymie (až na jeden bug s lektvarem posilujcí inteligenci) a poslední dobu jsem si oblíbil možnost očarovat nějaký předmět a následně z něj vyvolat kouzlo bez úbytku many. Boj „obyčejnýma“ zbraněma se mi osobně moc nelíbil, byl takový jednoduchý a dost závisel na umu vaší postavy, zase ho lehce vylepšuje nemalé množství typů zbraní a s nimy souvisejcích dovedností. Zlodějské schopnosti zahrnují zase různé ukecávácí a pohybové dovednosti včetně boje s krátkými meči atd... A z těchto všech dovedností si nakombinujete postavu svých snů a vydáte se do světa.
Na začátek vás trošku naťuknou k hlavní linii, kterou samozřejmě nemusíte plnit a můžete dělat nepřeberné množství questů pro guildy, domy a další spolky, byla by ale velká chyba halvní linii opomenout. Tím se dostávám k pro mě naprosto úžasnému systému světa, který má bohatou a funkční historii, rozdělení vlády na Vvardenfellu a rozdíly kultur velkých domů, což je věc kterou jsem nikde jinde neviděl a naprosto mě zde uchvátila. Je pravdou že svět je možná až moc velký, ale na druhou stranu to světy bývají. Škoda je to že postavy nedisponují nějakým naskriptovaným chováním aby třeba v noci šly spát a v dešti se schovaly jako tomu je u Gothicu. Ještě bych dodal že atmosféra je lehce depresivní a všude je vidět že Vvanderfell je prostě drsná provincie. Celá hra je pak podbarvena velice dobrou hudbou (obzvláště main theme je geniální).
Závěrem bych řekl že do Morrowindu člověk musí proniknout a nesmí se nechat odradit menšímy nedostatky jako je například na začátku nehorázně pomalá chůze, zmatený deník a rozhovory a celkově pomalejší rozjezd. 
A ještě jedna věta o Constructions setu ve kterém se dají dělat divy a lze tím Morrowind vyšperkovat po všech stránkách (grafické pluginy jsou někdy opravdu nádherné)

Tahle hra mě opravdu vzala za srdce a několikrát ho zastavila, následně rozbušila na nejvyší únosnou rychlost, aby ho za chvíli zase tvrdě zastavila. Přiznám se že vždy když zaslechnu oněch pár osamělých tónů na klavír které hrají v menu tak mi běhá mráz po zádech, usměv zamrzá a vybavují se mi všechny chvíle strávené u této hry. Hudba je ostatně hned první věc, která navnadí onu pověstnou atmosféru v jednoduchém menu. Člověk tedy začne novou hru, která ho uvítá krátkým prostým textem z kterého člověk na začátku nic-moc nepochopí. Hned na to se v kajutě jakési lodi seznámí s povedenou grafikou, která sice není nijak dechderoucí, ale naprosto dostačující. Poté si chvíli hraje s ovládáním, kterému zezačátku možná úplně nerozumí, ale později si plně osvojí a užije v plné míře. Například když pomalým táhnutím myši otevírá dveře, které s každým pohybem vydávájí nepříjemný skřípavý zvuk, který všechno upozorní na jeho přítomnost. Následuje krátká a poslední procházka po venku, a pak již příchod do onoho pověstného komplexu. Velice pomalu se člověk dozvídá z roztroušených starých dokumentů co že se to vlastně stalo a kde že to je. Cestou řeší různé úkoly které jsou triviální i zapeklitě těžké a povětšinou využívají právě onoho zmiňovaného enginu a fyziky. A pak se objeví první nepřítel a člověk akce znalý vytáhne z inventáře kladivo a sebevědomě se nepříteli postaví. Následuje zuřivé mávání myší, klení a následné načítání. Phil totiž není svalnatý válečník schopný zmlátit libovolnou příšeru do bezvědomý, ale prostý muž který dává přednost útěku a skrytí ve tmě (navíc jsou souboje ovládány stejně jako vše ostatní, pohyb myší=pohyb zbraní) později člověk ale už něco taky zvládne a ukončí zbytečnou existenci nejedné bestie. Ovšem Phil je opravdu jenom člověk a tak ani jeho odvaha není bezedná a když sleduje monstrum které se pomalu blíží k jeho skrýši tak prostě zpanikaří (a následně většinou zemře). A takhle se člověk prokousává stále hloub a dál, dochází mu souvislosti a pak to najednou skončí. A nezbývá nic jiného než si obstarat Black plague aby se člověk dozvěděl jak to celé dopadne. Touha vědět co se zde stalo a touha přežít je zde totiž opravdu mocná motivace pro postup dál.

Tak jsem se konečně dokopal k tomu dohrát tuhle skvělou hru. Osobně je to nejlepší díl celé této serie. Grafika se nese v mém nejoblíbenějším duchu. Je natolik stará abych si ji užil v pěkných detailech a rozlišení, ale ne tolik stará aby byla nějak škaredá. Jediná věc kterou bych grafice vytknul je že někdy kombinace rychlosti, světel a tmy způsobila že jsem nevěděl jestli silnice zahýbá, nebo pokračuje rovně.
Tuning je v tomto díle velice rozmanitý. A to z výkonostní i ze vzhledové stránky. Zkrátka si člověk může na auto napatlat takových věcí že základní barva neni ani vidět. Ke konci hry se člověk může těšit na skoro celokarbonovou karoserii, dělenou kapotu či skvělé otvírání dveří.
Trošku mě zamrzelo že celou hru jsem dohrál s původní Toyotou (corolou) a sem tam jsem použil Mustanga, závěrečný bos byl opravdu výsměch. Všechny typy závodů jsem si maximálně užil, včetně kritizovaných URL a párkrát mi málem vytekli nervy při Downhill driftu či při jednom dragu po dálnici v zatáčce. Příjemné zpestření byly i volný závody po městě ve kterých člověk párkrát vyhrál a dostal nějaký ten bonusový tuning.
A málem bych zapoměl na legendární a naprosto k dokonalosti vybroušenej soundtrack.