Další věcí je, že hra se s vámi moc nemaže. Vrhne vás doprostřed mrazivé pustiny s mapou, ve které se opravdu blbě orientuje a pár souřadnicemi. Na vše ostatní si musíte přijít sami. Zažijete chvíle, kdy budete frustrovaně pobíhat bez tušení toho, kde jste a ještě k tomu vás občas něco zabije. Můžete nadávat na tvůrce, nebo si můžete říct, že prostě uprostřed Uralu ty mapy tak přesně neodpovídají. Až po čase si sami zjistíte, jak poznat blízkost příšery a jak zjistit, kde zhruba jste. V dnešní době vedení za ručičku mě Kholat nadchl právě pro jistou míru frustrace, kterou si už málokdo troufne do hry dát (neberu roguelike hry, které jsou na tom založené).
Kompas, baterka a deník jsou hezky zpracované a dobře sedí do prostředí celé hry. Zápisky v deníku jsou také dobře napsány a hlas Seana Beana hře taky hodně dal. Bohužel celý příběh mi přišel docela slabý. Působilo to na mě jako pokus, nacpat do jednoho příběhu všechny teorie o zmizení Djatlovovi výpravy s trochu nuceným plot twistem.
Závěrem: Nemůžu se přít s ostatními, které hra nebavila a naprosto chápu proč tomu tak je. Mě to ale skvěle sedlo, večery s Kholatem jsem si náramně užil (a ještě hezky s otevřeným oknem, aby i ta zima byla :) a vyloženě se na ně těšil.
Pro: Atmosféra, prostředí, na všechno si hráč musí přijít sám
Proti: Příběh