Do Xenoblade Chronicles X jsem se pustila s očekáváním, že prvních pár hodin bude pro mě zmatených, že budu přehlcená vším, co mi hra ukáže, že budu zasypána tutoriály a že zase nebudu nějakou dobu rozumět soubojovému systému. A byla to pravda. Nicméně jsem se nenechala tímhle odradit při vzpomínce na stejné pocity, které jsem měla u Xenoblade Chronicles 1, a pustila se do prozkoumávání světa planety Mira. Příjemné bylo, že jsem si mohla vytvořit vlastní, byť mlčenlivou postavu a díky/kvůli tetování přes jedno oko vypadala spíše trochu jako klaun, což jen umocnilo její idiotský vzhled, když výrazem obličeje dělala nějakou emoci. Ale rychle jsem se s mým idiotským avatarem sžila a vrhla se na dobrodružství.
Jak už jsem zmínila, tak postava má bohatou paletu emocí a nálad díky výrazům v obličeji a jedním z nich je úžas, který vypadá tak, že postava vytřeští oči a otevře ústa dokořán. No a přistihla jsem se, že tu a tam tento výraz napodobuji, když jsem začala prozkoumávat zdejší svět. Hra nabízí bohaté prostředí, takže jsem navštívila základní, skalnatou oblast Primordia, husté lesy oblasti Noctilum, pouštní oblast Oblivia s obrovským prstencem, naprosto mimozemsky vypadající Sylvanum s ještě naprosto více mimozemskými nepřáteli a hrozivě vypadající Cauldros, který hrozivě pouze nevypadal. Každá oblast měla svoji hudbu a především ta v Cauldrosu mi přišla nervy drásající a místy mi bylo nepříjemné tam pobíhat a doufat, že moje cesta bude mít šťastný konec. Hlavní předností této hry je hratelnost a to zejména průzkum. Často se mi stávalo, že jsem měla namířeno do nějakého bodu na mapě, ale samozřejmě mě cestou zlákalo tolik míst k prozkoumání, že jsem k onomu místu došla až po několika reálných dnech hraní. Jednou jsem tak podnikla výpravu do Cauldrosu a řekla si, co kdybych zkusila vyskákat na tyhle skály, co asi za nimi bude. Po složité akrobacii se mi to povedlo a když jsem se vyškrábala na vrchol, tak jsem zůstala zírat na krásná jezírka plná bílého fosforu s obrovskou kytkou uprostřed. Hned jsem radostně seskočila dolů (a znovu poděkovala vývojářům za skvělý nápad odstranit fall damage), abych vzápětí během několika vteřin zahynula v onom jezírku plné fosforu. Takových více či méně skrytých míst jsem během svého hraní objevila řadu a vždy mi to vyvolalo úsměv na tváři a radost, že jsem něco našla. Podstatnou část herní doby jsem takřka celou mapu prochodila po svých a tipla bych si, že jsem tak prozkoumala 85 % mapy. Podobně živě si pamatuji na můj průzkum oblasti Sylvanum, kdy jsem si tak vesele běžela vpřed, když jsem najednou slyšela naprosto odlišný zvuk, takové pravidelné klepání/bouchání, které neznělo vůbec pěkně. Tak jsem se rozhlédla a přišlo mi, že to vychází z jakýchsi divných soch s více končetinami. V tu chvíli jsem je ignorovala, ale o to větší překvapení bylo, když jsem zjistila, že ony sochy nejsou vůbec sochy, ale tvor jménem Cantor, který se oním divným zvukem koordinuje s ostatními kamarády ke společnému lovu.
Když už jsem zmínila strach, tak toho si hráč užije dosyta. Mira totiž své nové obyvatele rozhodně nevítá s otevřenou náručí a nepřátelé se nerozestavují dle levelu. Takže se často stává, že je nutné projít nějakým způsobem okolo nepřátel, kteří mají o dost větší úroveň, než má hráč a většinou ho i jednou ránou zabijí. Místy mě to naprosto štvalo a to hlavně kvůli tomu, že mě nepřátelé byli schopní zabít naváděnými střelami i z dost velké dálky a místy trvalo na můj vkus až nesmyslně dlouho, než jsem ztratila jejich zájem. Na druhou stranu tato mechanika dodává na strachu z průzkumu a postupného budování respektu k místní fauně a flóře a za každý další posun vpřed jsem byla ráda. Kdybych nebyla tvrdohlavá a používala schopnost, díky které je možné proběhnout nepozorovaně skrz nepřátele, tak si ušetřím dost nervů, ale i dost zábavy. Sranda také byla, když jsem si pěkně bojovala s řadovými nepřáteli, když se v tom spustila hudba značící, že se někde vylouplo něco velkého a špatného a do pár vteřin jsem byla mrtvá. Na hráče opravdu číhá nebezpečí na každém rohu. Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála u hry, která není hororová. Atmosféru cizí nepřátelské planety se tvůrcům podařilo vytvořit naprosto perfektně.
Po několika desítkách hodin hraní jsem se dostala ke svému prvnímu skellu a hned jsem se vypravila do míst, na která jsem nedokázala vyskákat se svojí postavou, ale se skellem už to šlo. A začalo další kolečko průzkumu nových oblastí. Vrchol zábavy pak přišel v podobě modulu pro létání, kdy se mi planeta úplně celá otevřela a já se mohla vydat na místa, na která jsem se skoro sto hodin jen dívala a říkala si, jaké to tam asi je a co za hrůzy tam žije. A že toho bylo. Jak kdyby hra začala odznovu a oči mi přecházely z těch výhledů, z pozorování toho, jak si planeta žije svým způsobem a z nových skrytých míst. To byla hotová euforie, na kterou jsem zírala s otevřenou pusou, jak ta moje pitomá postava. A ta krásná skladba, která k létání hraje. Kolikrát jsem se jen vznášela ještě nad zemí a čekala, až hudba dohraje, než jsem se skellem přistála, čímž se vždy píseň přerušila.
Soubojový systém byl zpočátku trochu náročný a prvních 25 hodin jsem mnohokrát umřela. Často jsem si myslela, že na daného nepřítele mám, ale nakonec mě sundal tak rychle, že jsem se ani nestihla zorientovat. Boje mi přišly ve stylu všechno nebo nic. Buď jsem nepřítele snadno zabila, nebo nepřítel snadno zabil mě. Nedařilo se mi najít rovnováhu a každý level navíc ve mně vzbouzel naději, že to bude lepší, ale nebylo. Nakonec jsem se rozhodla pomocí simulátoru absolvovat několik virtuálních bojů, aby se mně a mým parťákům odemknuly nové dovednosti a schopnosti, změnila výbavu, vytvořila několik augmentů a pochopila systém Overdrive a už se mi žilo podstatně lépe. Samozřejmě že jsem tisíckrát přecenila moje schopnosti či podcenila nepřítele (velice časté v této hře), ale už jsem viděla světlo na konci tunelu (OP build) a začala si troufat na speciální nepřátele, Tyranty, o několik (desítek) levelů výš. Pak přišly souboje ve skellu, kdy jsem s radostí mohla rozšmelcovat všechny ty potvory, které si kdysi dovolily mi stát v cestě, a svět byl hned veselý. Opět jsem se vrhla na grind materiálu a hlavně ticketů, za které jsem si ty materiály mohla kupovat, a vytvořila si vcelku slušnou palebnou sílu a dobyla s ní planetu Miru. Nádherný pocit vítězství. Z naprosté nuly, která se plahočila po svých a zabila ji ubohá Blatta, jsem se stala královnou země i oblohy, která pokořila superbosse. A jak mi přišel ten soubojový systém úplně pitomý a že mě bavit nebude, tak nakonec jsem si ho užila o dost více než v prvním díle Xenoblade Chronicles.
Popsala jsem ódy na hratelnost, ale co příběh? Mohu o něm říct, že ve hře je. Hlavní dějová linka není žádným velkým tahákem, ale to mi vůbec nevadilo, protože to doháněly vedlejší úkoly. Ty přispěly k budování světa, k uvěřitelnosti života na cizí planetě, v rámci vedlejších aktivit jsem i narazila na nové mimozemské rasy a zažila několik mikropříběhů, které by samy o sobě na samostatný film nevydaly, ale často mě do sebe vtáhly a byla jsem zvědavá, k jakému konci to dospěje. Super bylo, že jich řada byla propojených, takže některé příběhy pak ještě pokračovaly o několik kapitol dál. Podobně mě bavily i postavy, kterých je tady hodně a někdy jsem se v nich ztrácela, ale dost přispívaly k dojmu, že jsme někde na cizím místě a krom přežití musíme řešit i ty naprosto lidské věci, jako je láska, xenofobie, kriminalita, náboženství, věda či dostatek pizzy. Velice kladně pak musím hodnotit i affinity mise, které jsem absolvovala s mými spolubojovníky. Některé byly méně zábavné, některé naopak více, ale snad každá mi umožnila poznat mého parťáka o něco víc a pochopit jeho charakter.
Byť se to tak vzhledem ke zdi plné textu nezdá, tak je hru strašně těžké popsat. Přijde mi, že slova nestačí, aby člověk poznal, jak tato hra dokáže být úžasná, jak často mi brala dech, jak jsem nechápala, jak tohle mohli stvořit na konzoli z roku 2012 v té původní verzi. Tato hra je zážitek a jsem moc ráda, že jsem ho absolvovala. A jak jsem na konci komentáře k Xenoblade Chronicles psala, že mám před sebou ještě dost dílů ze série a že je to fajn, tak teď už jsem v půlce a už to není tak pěkné.
Jak už jsem zmínila, tak postava má bohatou paletu emocí a nálad díky výrazům v obličeji a jedním z nich je úžas, který vypadá tak, že postava vytřeští oči a otevře ústa dokořán. No a přistihla jsem se, že tu a tam tento výraz napodobuji, když jsem začala prozkoumávat zdejší svět. Hra nabízí bohaté prostředí, takže jsem navštívila základní, skalnatou oblast Primordia, husté lesy oblasti Noctilum, pouštní oblast Oblivia s obrovským prstencem, naprosto mimozemsky vypadající Sylvanum s ještě naprosto více mimozemskými nepřáteli a hrozivě vypadající Cauldros, který hrozivě pouze nevypadal. Každá oblast měla svoji hudbu a především ta v Cauldrosu mi přišla nervy drásající a místy mi bylo nepříjemné tam pobíhat a doufat, že moje cesta bude mít šťastný konec. Hlavní předností této hry je hratelnost a to zejména průzkum. Často se mi stávalo, že jsem měla namířeno do nějakého bodu na mapě, ale samozřejmě mě cestou zlákalo tolik míst k prozkoumání, že jsem k onomu místu došla až po několika reálných dnech hraní. Jednou jsem tak podnikla výpravu do Cauldrosu a řekla si, co kdybych zkusila vyskákat na tyhle skály, co asi za nimi bude. Po složité akrobacii se mi to povedlo a když jsem se vyškrábala na vrchol, tak jsem zůstala zírat na krásná jezírka plná bílého fosforu s obrovskou kytkou uprostřed. Hned jsem radostně seskočila dolů (a znovu poděkovala vývojářům za skvělý nápad odstranit fall damage), abych vzápětí během několika vteřin zahynula v onom jezírku plné fosforu. Takových více či méně skrytých míst jsem během svého hraní objevila řadu a vždy mi to vyvolalo úsměv na tváři a radost, že jsem něco našla. Podstatnou část herní doby jsem takřka celou mapu prochodila po svých a tipla bych si, že jsem tak prozkoumala 85 % mapy. Podobně živě si pamatuji na můj průzkum oblasti Sylvanum, kdy jsem si tak vesele běžela vpřed, když jsem najednou slyšela naprosto odlišný zvuk, takové pravidelné klepání/bouchání, které neznělo vůbec pěkně. Tak jsem se rozhlédla a přišlo mi, že to vychází z jakýchsi divných soch s více končetinami. V tu chvíli jsem je ignorovala, ale o to větší překvapení bylo, když jsem zjistila, že ony sochy nejsou vůbec sochy, ale tvor jménem Cantor, který se oním divným zvukem koordinuje s ostatními kamarády ke společnému lovu.
Když už jsem zmínila strach, tak toho si hráč užije dosyta. Mira totiž své nové obyvatele rozhodně nevítá s otevřenou náručí a nepřátelé se nerozestavují dle levelu. Takže se často stává, že je nutné projít nějakým způsobem okolo nepřátel, kteří mají o dost větší úroveň, než má hráč a většinou ho i jednou ránou zabijí. Místy mě to naprosto štvalo a to hlavně kvůli tomu, že mě nepřátelé byli schopní zabít naváděnými střelami i z dost velké dálky a místy trvalo na můj vkus až nesmyslně dlouho, než jsem ztratila jejich zájem. Na druhou stranu tato mechanika dodává na strachu z průzkumu a postupného budování respektu k místní fauně a flóře a za každý další posun vpřed jsem byla ráda. Kdybych nebyla tvrdohlavá a používala schopnost, díky které je možné proběhnout nepozorovaně skrz nepřátele, tak si ušetřím dost nervů, ale i dost zábavy. Sranda také byla, když jsem si pěkně bojovala s řadovými nepřáteli, když se v tom spustila hudba značící, že se někde vylouplo něco velkého a špatného a do pár vteřin jsem byla mrtvá. Na hráče opravdu číhá nebezpečí na každém rohu. Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála u hry, která není hororová. Atmosféru cizí nepřátelské planety se tvůrcům podařilo vytvořit naprosto perfektně.
Po několika desítkách hodin hraní jsem se dostala ke svému prvnímu skellu a hned jsem se vypravila do míst, na která jsem nedokázala vyskákat se svojí postavou, ale se skellem už to šlo. A začalo další kolečko průzkumu nových oblastí. Vrchol zábavy pak přišel v podobě modulu pro létání, kdy se mi planeta úplně celá otevřela a já se mohla vydat na místa, na která jsem se skoro sto hodin jen dívala a říkala si, jaké to tam asi je a co za hrůzy tam žije. A že toho bylo. Jak kdyby hra začala odznovu a oči mi přecházely z těch výhledů, z pozorování toho, jak si planeta žije svým způsobem a z nových skrytých míst. To byla hotová euforie, na kterou jsem zírala s otevřenou pusou, jak ta moje pitomá postava. A ta krásná skladba, která k létání hraje. Kolikrát jsem se jen vznášela ještě nad zemí a čekala, až hudba dohraje, než jsem se skellem přistála, čímž se vždy píseň přerušila.
Soubojový systém byl zpočátku trochu náročný a prvních 25 hodin jsem mnohokrát umřela. Často jsem si myslela, že na daného nepřítele mám, ale nakonec mě sundal tak rychle, že jsem se ani nestihla zorientovat. Boje mi přišly ve stylu všechno nebo nic. Buď jsem nepřítele snadno zabila, nebo nepřítel snadno zabil mě. Nedařilo se mi najít rovnováhu a každý level navíc ve mně vzbouzel naději, že to bude lepší, ale nebylo. Nakonec jsem se rozhodla pomocí simulátoru absolvovat několik virtuálních bojů, aby se mně a mým parťákům odemknuly nové dovednosti a schopnosti, změnila výbavu, vytvořila několik augmentů a pochopila systém Overdrive a už se mi žilo podstatně lépe. Samozřejmě že jsem tisíckrát přecenila moje schopnosti či podcenila nepřítele (velice časté v této hře), ale už jsem viděla světlo na konci tunelu (OP build) a začala si troufat na speciální nepřátele, Tyranty, o několik (desítek) levelů výš. Pak přišly souboje ve skellu, kdy jsem s radostí mohla rozšmelcovat všechny ty potvory, které si kdysi dovolily mi stát v cestě, a svět byl hned veselý. Opět jsem se vrhla na grind materiálu a hlavně ticketů, za které jsem si ty materiály mohla kupovat, a vytvořila si vcelku slušnou palebnou sílu a dobyla s ní planetu Miru. Nádherný pocit vítězství. Z naprosté nuly, která se plahočila po svých a zabila ji ubohá Blatta, jsem se stala královnou země i oblohy, která pokořila superbosse. A jak mi přišel ten soubojový systém úplně pitomý a že mě bavit nebude, tak nakonec jsem si ho užila o dost více než v prvním díle Xenoblade Chronicles.
Popsala jsem ódy na hratelnost, ale co příběh? Mohu o něm říct, že ve hře je. Hlavní dějová linka není žádným velkým tahákem, ale to mi vůbec nevadilo, protože to doháněly vedlejší úkoly. Ty přispěly k budování světa, k uvěřitelnosti života na cizí planetě, v rámci vedlejších aktivit jsem i narazila na nové mimozemské rasy a zažila několik mikropříběhů, které by samy o sobě na samostatný film nevydaly, ale často mě do sebe vtáhly a byla jsem zvědavá, k jakému konci to dospěje. Super bylo, že jich řada byla propojených, takže některé příběhy pak ještě pokračovaly o několik kapitol dál. Podobně mě bavily i postavy, kterých je tady hodně a někdy jsem se v nich ztrácela, ale dost přispívaly k dojmu, že jsme někde na cizím místě a krom přežití musíme řešit i ty naprosto lidské věci, jako je láska, xenofobie, kriminalita, náboženství, věda či dostatek pizzy. Velice kladně pak musím hodnotit i affinity mise, které jsem absolvovala s mými spolubojovníky. Některé byly méně zábavné, některé naopak více, ale snad každá mi umožnila poznat mého parťáka o něco víc a pochopit jeho charakter.
Byť se to tak vzhledem ke zdi plné textu nezdá, tak je hru strašně těžké popsat. Přijde mi, že slova nestačí, aby člověk poznal, jak tato hra dokáže být úžasná, jak často mi brala dech, jak jsem nechápala, jak tohle mohli stvořit na konzoli z roku 2012 v té původní verzi. Tato hra je zážitek a jsem moc ráda, že jsem ho absolvovala. A jak jsem na konci komentáře k Xenoblade Chronicles psala, že mám před sebou ještě dost dílů ze série a že je to fajn, tak teď už jsem v půlce a už to není tak pěkné.
