Rozšíření jsem začala někdy ke konci hlavní hry, protože jsem věděla, že po dohrání základní části se moje postava objeví v NG+ a nechtělo se mi absolvovat toto DLC na těžší obtížnost. Hra mi nabídla postupně tři nové oblasti, i když ta první byla zčásti stejná jako Cathedral Ward ze základní hry. Co ovšem už nebylo tak úplně stejné, tak bylo zdejší osazenstvo nepřátel a zvlášť z hunterů jsem měla docela respekt. K mé smůle se tu vyrojily i ty odporné komáro-blechy, ale naštěstí jsem si s nimi už dokázala poradit mnohem snáz než při mém prvním setkání s nimi v Cainhurst Castle. Druhá nová lokace, kam jsem vyjela obrovským výtahem, nabídla to, co mě obzvlášť baví. Tedy velkou, několikapatrovou budovu, s mnoha schodišti a s mnoha místnostmi. Do nich jsem zbaběle natáčela kameru tak, abych viděla, co za překvapení tam na mě za rohem čeká, abych samozřejmě vešla do zdánlivě prázdné místnosti a překvapení mě vyděsilo až ve chvíli, když už jsem to nečekala. Vrchol pak pro mě, jakožto milovníka atmosféry "příšera z moře a rybářská vesnice plná rybolidí", pak přišel ve třetí lokaci. Až mi přišlo škoda, že je finální část tak krátká. Sice mi někteří nepřátelé pili krev (zřaloci), ale klidně bych v ní strávila tak o hodinu či dvě déle.

Co se týče bossů, tak těch jsem se obávala. Věděla jsem, že jsou o dost těžší než bossové v základní hře, ale nakonec mě mile překvapilo, jak hladce jsem jimi prošla. Dost mě bavil souboj s Laurencem, kdy mi paradoxně jeho poslední fáze přišla lehčí než jeho první fáze. Nejvíce mi dala zabrat paní ve věži, kdy se mi moc nedařilo načasovat parry, ač je to prý s ní dost jednoduché, a tak jsem musela spolehnout spíše na hrubou sílu a dobře načasované úskoky. Vrcholem pak byl finální boss, který se po stránce designu fakt povedl, kdy souboj s ním začíná až v jeho druhé fázi, kdy chytne totální amok a těžko jsem stíhala sledovat, co se vůbec děje. Kolikrát jsem ani nechápala, jak jsem se něčemu dokázala vyhnout, asi reflexy. Ale po pár pokusech padl i tento boss a já si tak mohla oddechnout a nechat hladinu adrenalinu a kortizolu zase trochu poklesnout.

Jsem ráda, že jsem se do Bloodborne nakonec dostala a mohla tuhle skvělou hru zažít na vlastní kůži. Je fakt škoda, že nevyšel alespoň nějaký update na 60 FPS, protože zpočátku se mi ta hra moc nehrála dobře, ale nakonec jsem si na nižší framerate zvykla a dalo se to.