Letošní rok byl opravdu nabitý konzolovými peckami a Spider-Man se dokonce vyšplhal na vrcholy prodejních žebříčků - a to rozhodně zaslouženě. Narozdíl od filmového si tenhle Spider-Man už prošel tou nejhorší pubertou a pěkných pár záporáků už má za sebou. Přesto se s ním stále táhne jeho osobitý puberťácký humor plný slovních hříček, který nás bude provázet celou hrou. S tím také souvisí příběh, který asi komiksového fanouška příliš nepřekvapí, zápletka je navíc docela dost napovídána, ale i přesto má své kouzlo.

Grafický kabátek je stejně jako u jiných letošních exkluzivek opravdu bombový, a to i přes obavu z downgradů, které vydání předcházely. Hudební podkres doplňuje bohatou komiksovou atmosféru a stále se drží stejného známého tématu jako před lety. Od minulých dílů se zlepšilo mnohé, včetně systému pohybu po městě po pavučinách a soubojového systému.

A přestože jsou DLC většinou ve hrách brána negativně, jsem ráda, že po dohrání jsme měli po dobu tří následujících měsíců ještě možnost zahrát si další kusy příběhu.

Všehovšudy prostě Marvel umí.

Na Chuchlovi je jasně znát, že je to hra dělaná s láskou, ale očividně to prostě nestačí. Hra je sice docela úsměvná, ale po chvíli začne trochu nudit. A to je u takhle krátké hry celkem problém. Některé minihry byly zábavnější a hraní trochu oživily, nicméně už tu laťku úplně zvednout nedokázaly. Příběh není nikterak hluboký, na druhou stranu to od takové hry asi ani nelze čekat, a tak není člověk příliš zklamán.

Po grafické stránce je naopak hra opravdu výborná a občas donutí člověka zamyslet, na čem ti autoři asi tak jedou, že tohle vyplodí (a to v dobrém!).

Amanita Design mám hodně v lásce, ale myslím si, že tohle není jejich nejslavnější počin, přestože se v prodejích vyhoupl poměrně vysoko.

Poslední dobou je tajemných walking simulátorů, kde se člověk pomalu prokousává k zápletce, poměrně přehršel, a musím přiznat, že Firewatch se úplně nezařadil k mým nejoblíbenějším. Na(ne)štěstí je hra krátká a člověk na rozuzlení nečeká dlouho. Navíc se zde stále něco děje a i kochání přesaturovaně barevnou přírodou je docela příjemnou pastvou pro oči.

Hudební podkres je navíc příjemný a vztah dvou hlavních hrdinů je miloučký a osvěžující. Občas trochu zamrzí delší chození sem a tam, jelikož od jednoho k druhému bodu vede většinou jen jedna/dvě cesty, které hráč projde za krátkou dobu klidně desetkrát a už to někdy přestává být ono. Naštěstí se člověk aspoň nemá moc kde ztratit a když náhodou neví kudy kam, hra se snaží mírně napovědět.

Sama o sobě mě hra hodně bavila a nebýt nudnějšího konce, který zdaleka nevysvětluje vše, určitě bych na ní vzpomínala mnohem radši. Bohužel právě i kvůli tomu už Firewatch příliš neláká na opětovné zahrání, které pak postrádá hlubší smysl.

Tahle hra je prostě neskutečná pecka. A to i pro ty, kteří o téhle slavné mlátičce dřív neslyšeli, nebo je vůbec nezaujala. Tenhle díl je totiž mnohem více vyspělý a jen stěží se na něm najde něco nepovedeného. Z grafického hlediska je hra naprosto pornografickou záležitostí a PlayStation 4 prostě ždímá naprosto na maximum a jen máloco se jí může vyrovnat. Hudba je charismatická, atmosferická a do severského prostředí nesmírně dobře zapadá.

Celý svět se mění spolu s postupem v příběhu a všechno funguje na jedničku. Snad poprvé má hráč ve hře pocit, že je doprovázející postava opravdu k užitku a není to jen otravné NPC, co se pořád motá pod nohy. A dalších kladů má hra snad nekonečno - vylepšování schopností zároveň s nákupem a nepřemrštěné množství úrovní, kterých může člověk dosáhnout, zábavné souboje s dokonale vyvedeným ovládáním a úrovně obtížnosti, které nepřidávají nepřátelům jen životy a poškození, ale i nové taktické schopnosti a reakce, napínavý vztah mezi hlavními postavami, skvěle fungující semi-otevřený svět, zábavné hádanky a výzvy,... tahle hra má prostě fakt šťávu.

Není divu, na hře se taky pracovalo pěkných pár let a ke každému jejímu aspektu bylo přistupováno s největší vážností a zodpovědností, každý kamínek, slovo i každý tón je vyveden k naprosté dokonalosti. Bože, už aby tu byl další díl!

South Park je hodně specifická zábava sama o sobě a tahle hra zaujme hlavně fandy seriálu, kteří jsou na ten osobitý humor prostě zvyklí. Kromě všemožných skvělých popkulturních referencí hra obsahuje i nepřeberné množství reakcí na seriál (zejména pak na nejtradičnější starší díly) a vytváří i spoustu nových neotřelých žertů, na které sama později odkazuje.

Grafika samozřejmě odpovídá té seriálové, a tak se toho o ní moc říct nedá. Hudba je často také plná narážek na seriál, často na pozadí hrají i písničky, které zazněly v mnohých dílech. Příběh je také docela zábavný a i vedlejší úkoly nepřestávají být humorné a mají většinou nějaké smysluplné zakončení. Postavy málokdy něčím překvapí, protože se přecijen drží svých seriálových předloh, ale i tak se v průběhu hry dočkáme páru zvratů.

Největší vadou na kráse je tak asi soubojový systém, který mi vůbec nepadl do noty. Tahové souboje by samy o sobě nebyly špatné, ale snažit se do nich zapojit realtimovou složku v podobě neustálého nesmyslného mačkání tlačítek a správného načasování bylo téměř od počátku naprosto otravné a nutilo mě to vyhýbat se nepřátelům jak jen to půjde. Přitom schopnosti hlavního hrdiny i jeho pomocníků jsou rozmanité, vtipné a zábavné a samy o sobě by fungovaly mnohem lépe bez nutnosti se neustále muset soustředit a bránit v každém tahu.

Pro fandy seriálu je ale Stick of Truth prostě dobrá volba. Hra je až na pár vad dost zábavná a byla by škoda si ji nechat utéct, už jen kvůli tomu, že druhý díl je ještě o něco zábavnější a na prvním díle částečně staví.

Japonské hry u nás zrovna dvakrát neletí, ale první díl Ni No Kuni byl přecijen na PlayStationu 3 docela modlou, s půl milionem prodaných kopií šlo o jednu z nejprodávanějších her na tehdejší generaci konzolí. Tenhle díl je naštěstí ale stejně stavěn tak, aby si ho užil i někdo předchozí hrou naprosto nepolíbený.

Hra má navíc už odzačátku docela rychlý spád. Člověk hned skáče od jednoho úkolu k druhému a postupně na sebe vše navazuje. Ve hře se navíc setkává několik různých žánrů, v rámci stavby království se vlastně jedná o takovou budovatelskou strategii, klasické souboje, systém levelování a nabírání týmu zase zapadají do JRPG a na mapě se nacházejí i speciální události skrývající realtimovou strategii.

To všechno hráč potkává v honbě za napínavým, leč často naivním příběhem plným všemožných klišé. Ale vesměs to působí, jako by to ke hře patřilo, hlavní hrdina je přecijen ještě malé dítě, což se výrazně odráží i na jeho pohledu na svět. Kvůli tomu je ale i příběh silně předvádatelný, což vynahradí jen konec hry, který skrývá malé překvapení. Obecně si hru určitě mnohem více užije fanoušek animovaných filmů, zejména pak japonských.

Gameplay je sice dost zábavný a člověk se u hry úplně nenudí, přesto jsou ve hře některé nešvary, které si letošní hry už mohly opravdu odpustit - na mapě se například nezobrazují úrovně některých výzev a nepřátel a tak k nim je nutné dojít pěšky, na trend smysluplných vedlejších questů se tady úplně zapomnělo a většina z nich se drží schématu "přines" a "zabij" ... a hra se potýká i s mnoha dalšími problémy, které docela jistě souvisejí s tím, že se jedná o asijskou hru, protože větišna z nich je naprosto typická.

Je ale nadmíru jasné, že slávy prvního dílu prostě nedosáhne. To však neznamená, že by neměla co nabídnout, je to jen hra pro dost specifické publikum, ale dá se v ní bezesporu po několik desítek hodin ztratit.

„Každé dobrodružství se musí vyplatit.“, tak zní hlavní motto akčního rogue-lite RPG s prvky obchodního simulátoru. A ne, to není omyl. Tvůrci z mladičkého studia Digital Sun se skutečně rozhodli pro takto netradiční spojení žánrů. V roli Willa, kurážného obchodníka, se budete ve dne starat o svůj zpočátku skromný obchůdek a v noci brázdit náhodně generované dungeony v honbě za novým zbožím.

Samotný prodej však také není procházka růžovou zahradou. Nejprve je nutno odhadnout, na kolik si vaši zákazníci vašich archeologických nálezů vůbec metodou pokus-omyl, kde podle reakce zákazníka poznáte, jak moc je s cenou spokojen. Párkrát jistě zapláčete, když prodáte blyštivý kousek kovu za cenu suchého listí, a jindy zase namíchnete nejednoho zákazníka těmi šíleně přestřelenými cenami za kus ztrouchnivělého provazu. Stačí však pár (herních) dnů a správné ceny každého typu zboží máte v malíku, takže se o ně až do konce hry nemusíte vůbec starat. Ačkoliv hra samotná tvrdí, že v pozadí stojí ještě jakási neviditelná ruka trhu, která dle poptávky a nabídky s cenami různě manipuluje, ve skutečnosti si za celou dobu hraní ničeho takového ani nepovšimnete.

Za utržené peníze pak budete rozšiřovat pole působnosti svého byznysu – obohatíte své vetešnictví o další prodejní plochy, nalákáte více zákazníků a pozvete do vesnice nové obchodníky. S každým dalším podzemním světem se odemkne možnost nákupu silnějšího vybavení a k lepšímu se bez pokročení do dalšího jednoduše nedostanete.

Postupně si tak v noci projdete čtyřmi různými typy dungeonů, které se kromě finálního bosse liší i pobíhajícími monstry a lootem. Časově nejste nijak omezeni a dokud vás netíží nedostatek místa v inventáři, nemusíte se vůbec ohlížet nazpátek. V případě „smrti“ vás dokonce milosrdný dungeon pouze vyplivne zpět v nově vygenerovaném prvním patře, dokonce i bez ztráty jakéhokoliv vybavení a s ponecháním první řádky předmětů v inventáři.

Hlavním tíživým aspektem je tak nedostatek místa v inventáři, po jehož naplnění už vám motivace pro delší pobyt schází. Ani takové sbírání předmětů se ale neobejde bez zvláštností. Některé předměty totiž disponují speciálními schopnostmi a kletbami závislými především na jejich umístění v inventáři, některé jsou ke škodě, jiné zase k užitku. Prokousat se vždy až k bossovi daného dungeonu pár nocí zabere, ale porazit ho pak i na první pokus není nijak zvlášť složité. Vroubkem především pro achievement huntery je pak fakt, že bossové se po poražení již znovu neobjevují, a tak dosáhnout některých úspěchů souvisejících s jejich poražením může být velmi náročné.

Za celým Willovo putováním se překvapivě neskrývá honba za titulem nejbohatšího muže planety, nýbrž odemknutí poslední (páté) brány, za níž se skrývá rozuzlení celého příběhu. Ten sice není nijak srdcervoucí, nicméně vcelku bravurně vysvětluje některé herní aspekty, jež se žádná jiná hra ještě neobtěžovala opodstatnit. Některé otázky stále zůstávají nezodpovězeny, ale jelikož vývojáři stále vydávají nové herní updaty, je dozajista možné, že se ještě něco zajímavého dozvíme.

Moonlighter se také bezesporu ovládá mnohem lépe na ovladači, na což hra již při startu upozorní. S tím jistě souvisí i fakt, že se tato hra nyní nachází již na všech hlavních herních platformách. O to více zamrzí, že zde chybí prakticky jakýkoliv obsah po dokončení přibližně desetihodinové příběhové kampaně, přitom k tomu tento typ hry přímo vybízí. Hra dokonce dovolí po dohrání hlavní linie ve hře nadále pokračovat, jenže kromě lovení některých splnitelných achievementů zde již žádná zábava nezbývá.

Night in the Woods sice na první pohled působí jednoduše a nevinně, přitom opak je pravdou. Ve hře je sice silně cítit teenagerovské téma, ale vůbec jí to neubírá na vážnosti a už jen kvůli probíraným tématům se určitě nedá říct, že by byla pro děti. Na walking simulator (protože nazývat to adventurou není asi úplně na místě) má dokonce docela dlouhou herní dobu (mně hra zabrala kolem 9 hodin). To je občas trochu znát na tempu, ale zdá se, že i to byl záměr, aby si hráč stihl vybudovat vztah k jednotlivým charakterům - a to zde hraje opravdu podstatnou roli.

Grafické zpracování je moderní a čisté, i to je ale občas na škodu, protože i předměty k interakci často splývají s pozadím. Na kráse hře také ubírají poněkud zmatené hádanky, u kterých občas člověk neví, co se po něm chce. Tam ale chybky končí a krom toho je hra opravdu skvělá. Korunku tomu dodává ještě atmosferická hudba, která díky absenci dabingu hraje ještě větší roli.

Zkrátka a dobře, přestože je takových rádoby hlubokých her už na trhu docela dost, Night in the Woods mezi nimi stojí právoplatně na vrcholu.

Jeden z nejkontroverznějších dílů série Final Fantasy, přesto se rozhodně řadí k těm lepším. PC Port je snad poprvé v historii FF sice stabilní a funkční, ale stejně je cítit, že tam to kontrolerové ovládání prostě sedí více, zejména si člověk někdy ťuká na čelo, kdo sakra vymýšlel mapování tlačítek.

Hned po spuštění hra upozorní, že není jen pro zaryté fandy, ale i úplné nováčky. To je sice pravda, ale na jednu věc zapomněli - aby měl člověk šanci se trochu lépe orientovat v trochu zašmodrchaném příběhu, je předchozí znalost filmu Kingsglaive: Final Fantasy XV téměř nutností. Z přívalu nových tváří jde jinak opravdu hlava kolem a to ještě umocňuje fakt, že hra disponuje jednou z největších herních map, které kdy spatřily světlo (herního) světa. Na(ne)štěstí je větší část mapy nepřístupná, vyplněná mořem a pohořími, přesto je ta velikost znát, hlavně u načítacích obrazovek, kterých je lepší se vyvarovat jak jen to jde.

Přestože některé nedokonalosti už by se asi v nových hrách objevovat neměly, není většina z nich tak otravných, aby pokazily jinak dost zábavný gameplay doplněný úžasným grafickým zpracováním, včetně nápaditého designu monster i některých oblastí. Hudba na druhou stranu asi tolik nezaujme, i když ony country odrhovačky dodávají příběhu na té správné roadtripové náladě. Nejvíce hra zakopává na relativně nudných charakterech, které se za hru příliš nevyvinou, to ale zase napraví příběhová DLC, která jsou v PC verzi rovnou obsažena - každé se věnuje jednomu členovi party a dodávají dost stěžejní informace i do hlavního příběhu, nemluvě o jejich zábavnosti a naprosto jinému stylu gameplaye.

Dalším kazíkem je pak klasicky asijský styl levelování - grindování, který chvílemi působí opravdu nekonečně a nutí se prokousávat více či méně nudnými vedlejšáky, jelikož rozdíl mezi hráčovou a nepřítelovou úrovní rychle roste. Vytouženou odměnou je pak alespoň obstojný příběh pro ty, kteří s ním dokáží držet tempo.

Tahle hra si určitě zaslouží pozornost, a to i od těch, kteří k této sérii ještě vůbec nepřičichli. Jen kdyby se Square Enix rozhodl jít příště ještě o kousíček dál a odstranil několik dalších nešvarů přetrvávajících z předchozích dílů. Jistě nebylo možné se s takovými změnami poprat najednou, jelikož již s těmi stávajícími nebyli někteří fandové úplně spokojeni. Tento díl však ukázal, že modernizace nejznámějšího JRPG má rozhodně smysl a do budoucna můžeme čekat tatáž rozhodnutí i v dalších dílech.

Kratická adventurka Rime je poměrně zajímavým uměleckým dílem. Pomocí barevných kontrastů v grafice a jednoduchých melodií utváří vtahující atmosféru. Příběh je vyprávěn téměř beze slov jen skrze jemné náznaky a prostředí jako takové. Postupně vše graduje a směřuje k jakémusi vyvrcholení, které však nakonec není tak uspokojivé, jak bych si přála.

Hádanky jsou až na vyjímky poměrně přimitivní, ale jelikož je řeší ve hře malý chlapec, hře to příliš na šarmu neubírá. Záměrně při nich také hra prakticky nenapovídá, což může být někdy poměrně frustrující, zejména v rozsáhlejších oblastech, kde se člověk snadno zamotá a neví kudy kam, i to však přidává právě na oné atmosféře a obtížné pouti, kterou má chlapec před sebou.

Celkově se jedná o vcelku oddychovou zábavu, která sice neurazí, ale velkou část publika ani nijak zvlášť nenadchne.