Lidstvo zvítězilo, ale za jakou cenu? Celá civilizace leží v troskách a jenom hrstka odvážných pokračuje v zoufalém boji proti zbytkům nepřátel. Má to ale cenu? Blíží se nové nebezpečí a šance na vítězství jsou prakticky nulové. Přesto jednotky EDF pokračují boji.

Nový díl navazuje přesně tam, kde ten předchozí skončil. Pokračujete v boji proti invazi z kosmu a tentokrát se do toho navíc ještě zapojí cestování časem, takže bude o zábavu postaráno. Celá atmosféra je mnohem temnější než u předchozího dílu, ale i tak si udržuje stále svůj humor.

Po mechanické stránce se toho moc nezměnilo. Hra je pořád ta stejná střílečka se spoustou nepřátel spoustou zbraní. Některé bych řekl se chovají trochu jinak než u předchozího dílu, ale byly to opravdu jen drobné detaily, jako delší prodleva při střelbě z některých zbraní (v rámci několika vteřin), síla a podobně.
Jinak je tady vše při starém a to jak klady, tak zápory.

Změnou prošel ale příběh. Je na něj dán mnohem větší důraz, takže máte ke vší té zběsilé akci i trochu víc informací. Osobně bych řekl, že byl příběh šestého dílu asi nejlepší, i když se k tomu váže jedno ALE.
Jak už bylo zmíněno, tak se tady bude cestovat časem. A to ne zrovna málo. K tomu se váže i opakování misí a tím nemyslím využívání starých map, ale hraní těch stejných misí, které jste už v předchozím díle hráli (někdy i víckrát než jen jednou). Zde jsem trochu rozpolcený. Ne jednu stranu chápu myšlenku tvůrců, a potom zde vidím určitou lenost kdy prostě vzali starou misi a hodili jí do nové hry, sem tam trochu upravenou. Celkově mi to ale vůbec nevadilo, protože mě hra prostě bavila.
Mise jsou zábavné a cestování časem přináší několik skvělých momentů, které jsem si užíval.

Mezi novinkami jsou i noví nepřátelé, s kterými se mění i obtížnost. Každá nová jednotka představuje určitě riziko, s kterým je třeba se nějak vypořádat. Protože pokud si nedáte pozor, je po vás. Hra mi to dala velmi jasně najevo a myslím, že jsem u předchozího dílu nezemřel tolikrát, co tady. Dokonce i malý robůtek který působí celkem nevinně je velmi smrtící. Naštěstí je hra dávkuje v pravidelných intervalech, takže nejste zahlcení (pokud nepočítáte hordu robotů která vás pohltí jako divoká voda).

Šestku jsem hrál hned po pátém díle, což je dle mého názoru vytváří ten správný ucelený zážitek. Ano, těch misí je spousta, ale není to tak strašné.

 Tak na co ještě čekáte. Popadněte pušku a hurá bránit naší planetu. Za EDF!

Další díl ze známé série Earth Defense force (EDF). Jedná se sice o díl s číslem 5, ale jde v podstatě o restart celé série, takže neznalost předchozích dílů ničemu neuškodí.

Základní premisa je stejná jako mnohokrát před tím. Lidstvo si v poklidu žilo na své modré planetě, když jednoho dne zaútočila monstra, což později vyústilo v invazi z kosmu. Je tedy na jednotkách EDF aby tomu zabránili. Celý příběh je velmi prostý a slouží spíše jako hnací motor vpřed aby vám dal nějaký důvod na vše kolem střílet. Tedy kromě zábavy samotné, kterou akce poskytuje.

Začínáte jako obyčejný civilista, který se v průběhu několika prvních misí stane plnohodnotným vojákem. Jakým, to je zcela na vás. Pro sérii jsou ikonické čtyři třídy. Obyčejný pěšák představující zlatý střed (Ranger), těžký pěšák který si v ničem nezadá s tankem (Fencer), podpora zaměřující se na vozidla a všelijaké gadgety (Air raider) a vzdušná pěchota (Wing diver).
Každá třída se hraje trochu jinak a vyžaduji určitý přístup, který samozřejmě není pevně daný. Ranger je sice na papíře rychlejší a obratnější než takový Fencer, ale stačí zvolit správnou výbavu a styl hraní a budete s ním skákat po bojišti stejně jako by měl křídla.

Nepřátel je zde hodně. A tím myslím jako OPRAVDU HODNĚ. Nejdříve na vás hra pošle obyčejné mravence a přerostlé vosy. K těm se pak přidají létající talíře, roboti a další. Každá jednotka má pak své variace, které se liší chováním a barvou. Na první pohled celkem odfláknutý design, ale později mi došlo, že na tom není nic špatného. Nač vynaložit práci na něco, co v bojové vřavě ani nepostřehnete? V momentě kdy vidíte, že na vás utíká horda červených mravenců, je to mnohem užitečnější vidět barvu, která vám řekne víc, než vědomí, že mají kusadla větší než normální mravenci.
Ke slovu přijdou samozřejmě i ohromné kaiju typy, které srovnají okolní budovy se zemí v rámci vteřin. Střety s nimi patří vždycky k těm velkolepým, obzvláště když k tomu do ruky dostanete obřího mecha.

Hra má jeden malý problém a to s recyklováním map. Opakovaně vídáte stále ty stejné mapy, které se sice liší rozložením nepřátel, úkolem nebo tím proti komu bojujete. Není tak těžké si toho všimnout, což by mohlo někomu vadit. Na druhou stranu to nemám tvůrcům za zlé. Hra je “stupidní“ akce o zabíjení přerostlých mravenců a nemůžu říct, že bych v něčem takovém musel zkoumat každý strom nebo barák. Jsou to přeci jen kulisy pro samotnou akci. Nebudu zmiňovat repetitivnost akce, protože pokud vám bude vadit tohle, nemá o hraní ani cenu přemýšlet.

Hra není těžká na pochopení a vlastně ani na hraní. Prostě utíkej a střílej, dokud nejsou všichni mrtví (tedy kromě lidí). I přes její jednoduchost ale vyžaduje hra nějaké to přemýšlení a taktizování, protože přehnaná sebedůvěra vás může rychle potrestat. Někdy je to nový nepřítel, jindy počet nepřátel, nebo jejich kombinace. K řešení občas stačí vyměnit zbraně a jindy prostě musíte být lepší než před tím. Hra je HODNĚ prostá. Nevyniká výjimečnou grafikou, ani inovativními prvky. Tvůrci vsadili na ověřenou hratelnost předchozích dílů a nesnažili se přidávat něco moc divokého. Upřímně, je to hodně obyčejná hra, ale současně neuvěřitelně zábavná.

Jak jenom Templar Battleforce popsat? V základě se jedná o docela prostou tahovku, využívají klasické mechaniky jako třeba známý XCOM. Máte svůj tým vojáků, každý s body pro pohyb a pro akci. Odehrajete svůj tah a následuje tah nepřítele. Potom zase vy a pak on. Pořád dokola, dokud nesplníte cíl mise nebo nezemřete.

Čím se ale hra od ostatních tahových strategií liší, je množství nepřátel. To není pevně dané a s každým kolem přibývají další a další. Nekončící horda, kterou jen tak nezničíte. A aby těch problémů nebylo málo, tak zbroje vašich vojáků se s každou provedenou akcí zahřívají. Překročte určitou hranici a bude je teplo zraňovat. Dosáhněte kritické hranice a zbroj se vypne. Dvě zcela obyčejné věci, které činí hru neuvěřitelně zábavnou. Vytváří to ten správný tlak a pocit ohrožení.

A o co tedy vlastně jde? Stáváte se členem militaristické organizace Templářů, lidí se schopností "dědit" vzpomínky své pokrevní linie. Bojujete a chráníte své spojence na cestě neznámými kouty vesmíru, ve snaze založit nové kolonie. Během kampaně jste vysíláni na různé planety, kde je pokaždé vaším úkolem něco jiného. Někdy jde o prostou likvidační misi, jindy hledáte ztracenou jednotku nebo bráníte město. I přes to, že je jádrem úkolu vždy ZNIČ, ZABER nebo DOJDI, tak mi jedinkrát nepřišlo, že by se hra opakovala. Příběh je velmi prostý a není tady na něj kladen moc velký důraz, přesto byla každá mise unikátní.

Na vašich akcích vám pochopitelně bude k dispozici vaše osobní jednotka, kterou si můžete vytvořit podle svých představ. A tady začíná ta pravá zábava. Z počátku máte kromě svého Kapitána k dispozici pouze tři druhy jednotek: Vojáka, Průzkumníka a Inženýra. Časem si ale můžete odemknout i další, včetně nového vybavení a zbraní. Například Hydry využívají plamenomety a vynikají tak v plošných útocích. Paladin zase dokáže léčit zraněné vojáky a sám je dobrý v přední linii. Nebo základní inženýr. Pokud ho dobře vylepšíte dokáže vytvářet obranné stavby. Každá třída je nějakým způsobem užitečná a je zcela na hráčích jak se ke stavbě své jednotky postaví. Já sám zvolil celkem konzervativní přístup, kdy jádro mojí jednotky tvořili klasičtí vojáci, Neptuni s těžkými kulomety a čas od času nějaký ten specialista podle potřeby.

Hra má sice jednodušší grafické zpracování a nemůže se v tomto směru měřit se hrami větších studií, ale mě osobně se vizuál hodně líbil a tak nějak k tomu všemu seděl. Co mi ale trochu vadilo, byl hudební podkres. Ten sice není špatný, ale po několika prvních hodinách mi začala stále opakující se smyčka trochu vadit a musel jsem hudbu vypnout a nahradit jí něčím jiným. Jinak hru vřele doporučuji.

Vítejte ve městě Windspell, městě řemeslníků. Po letech tréninku se i vy stáváte jedním z nich a je na vás, aby jste ukázali, že se o sebe dokážete postarat.

Jak už úvod napovídá, tak se v této hře stanete řemeslníkem. Budete kovat zbraně, opravovat rozbité předměty nebo vyrábět úplně nové.
Co se mi na této hře hodně líbilo, byla volnost, jakou dostanete. Od každého zákazníka obdržíte vždy nějaké zadání. Jak se k tomu postavíte, to už je čistě na vás. Dejme tomu, že je zadáním Elegantní a jednoduchý meč. Zaměříte se na rukojeť? Použijete zdobený ingot? Nebo bude meč úplně obyčejný a jenom ho pak dozdobíte drahokamy? Co takhle nějaká pírka? V zadání sice nebyla ale proč nepopustit uzdu fantazii? Podstatné je, aby jste splnili zadání, které jste obdrželi. Čím lépe, tím více peněz dostanete.

V příběhovém módu je třeba dokázat, že zvládnete provozovat váš obchůdek po dobu 11 dní. Budete se setkávat s nejrůznějšími zákazníky a budete plnit jejich mnohdy podivná přání. Mezi mé oblíbené patřil například kultista, který si to ke mě do obchůdku nakráčel s malým cthulhu monstrem v dětském postroji. A přání? Obětní dýka. Ne, že by to chtěl s malým chapadláčem skoncovat, to ne. Ale prcek rád ocumlával nože a všechny příbory doma už měl rozleptané. A takových je ve hře více. Někteří se k vám pravidelně vracejí, na jiné třeba narazíte, když pak po dlouhém dni zavítáte do hospody. Postavy jsou pestré a hlavně kompletně nadabované.

Hra není žádný hard-core simulátor řemeslníka. Možnosti tvorby jsou i přes jejich pestrost velmi jednoduché a hra se hodí spíše k odpočinku než ke tvoření složitých děl.

Celý příběh začíná tam, co většina dobrodružství, v hostinci. Zatím co pro mnohé je to jen zastávka na začátku, nebo na konci jejich cesty, pro vás je to jen další den v práci. Jste hostinský a jako takový se staráte o hosty, kteří k vám zavítají.  Někdo má za sebou těžký den a potřebuje se napít, jiný si chce popovídat a svěřit se někomu se svými problémy.  A pak jsou zde tací, co hledají nějaké dobrodružství. Vítejte v Asterii, zemi plné magie.

Jak to už tak u vizuálních novel bývá, tak se hra točí především kolem rozhovorů. Obvykle k vám přijde nějaký dobrodruh, dá si něco k pití, prohodí s vámi pár slov a pak zase odejde, aby ho po chvilce vystřídal někdo jiný. A to je vlastně ve zkratce celá hra. Občas se dozvíte nějaké ty drby, které pak můžete použít k vytváření úkolů, ale jinak nečekejte nic jiného. Žádné epické dobrodružství nebo management vašeho hostince. To ale neznamená, že by byla hra špatná. Právě naopak.

Rozhovory s postavami jsou bezvadné a často i zábavné. Osazenstvo je pestré, a především není nudné. Taková trpaslice Rhea je sice typický nabručený trpaslík, který se snadno naštve, ale společně s jejím upířím společníkem Kylem tvoří velmi vtipnou dvojici. Především proto, že je Kyle VELMI zapomětlivý a nepamatuje si co bylo před sto lety, ale ani co se stalo včera. Nebo třeba tajemný zloděj s tragickou minulostí, který se při každé své návštěvě představil jiným jménem. Na první pohled trochu pochybný, ale v jádru celkem milý kluk.
Samotné postavy jsou pěkně nakreslené a sprity krásně animované. Prosté věci, jako třeba máchání ocasem, nervózní těkání očima, nebo pohyb uší u zvířecích ras vytvářejí krásný efekt života.

Pak je tu míchání nápojů. Nepochybně důležitá část práce každého hostinského, bohužel ne moc podařená. Vizuální stránka je pěkná, kombinování jednotlivých přísad také ujde, i nápojový lístek je celkem pestrý. Co mi však trochu vadilo, byla celková jednoduchost přípravy. Na výběr je řada různých nápojů, každý trochu jiný. Bohužel postavy obvykle chtěly něco jednoduchého, nad čím nebylo třeba vůbec přemýšlet. Stačilo si najít správný recept, okopírovat ho a bylo to. Občas někdo požádal o nějaký speciální efekt, ale i tak nešlo o žádnou výzvu. Žádné lámání si hlavy s tím, jak docílit toho, nebo onoho efektu, jak to dát celé dohromady. Ne.
Tvorba úkolů je obdobně prostá. Na každý potřebujete získat několik informací a jakmile je máte, tak vyberete ty správné a úkol je hotový. Nic nemůžete zkazit, ani si upravit podle sebe.

I přes to vše mě ale hra neskutečně bavila a rád jsem poslouchal příběhy svých hostů. Jak strávily svůj den, jak se utkali s hordou nemrtvých a celkově se o nich dovídal všechno možné. Každý den jsem se těšil na své oblíbence, abych s nimi mohl prochodit alespoň pár slov, i když po chvilce museli zase odejít.

Žila, byla jedna holčička a ta vždycky snila o tom, že se jednoho dne stane princeznou. Mocnou válečnicí. Nebo to byla tanečnice? Kněžka? Kuchařkou??? Víte co, rozhodnutí nechám raději na vás.  

Volcano Princess je simulátor, ve kterém vychováváte dívku po vzoru her jako třeba Princess maker. Jakožto správný otec se musíte postarat o to, aby z vaší dcerky vyrostla spořádaná mladá žena. Vybíráte, co bude studovat, jak bude trávit svůj volný čas a s jakými lidmi se bude přátelit. Budete jí zakazovat přátelit se s kluky? Zaměříte její studium na vzdělání a inteligenci? O tom všem a dalším budete v této hře rozhodovat. 

Hra jako taková nemá žádný výrazný příběh. Konec konců vychováte tu mladou dívku, tak proč čekat nějakou epickou ságu o záchraně světa. Výchova je zde alfou a omegou, ale nějaké příběhové prvky tu pochopitelně jsou. Blíží se oslavy, vojáci plánují výpravu do lesa, blížící se ples a tak.
Co jsem si všiml, tak hra vám neustále dává nějaké informace, byť se nemusí vždy zdát jako důležité. Setkáte se zde například s mladým princem, který má i přes svůj původ značný problém s řečí a psaním. Důvody z počátku nejsou úplně zřejmé, ale pokud čtete noviny, tak si můžete pamatovat, že byl jako malý asi měsíc pohřešovaný. Hra vám to zpětně nepřipomene. Navíc pokud chcete vědět víc, musíte s postavou strávit nějaký ten čas.
A tak je to zde se vším. Malé útržky příběhů, kterých si poprvé třeba ani nevšimnete. 

Podstatnou část hry tvoří pochopitelně starání se o vaší dcerku. Vybíráte, co bude studovat a v čem se bude zlepšovat. Podle toho vám budou stoupat statistiky a otevírat se nové možnosti. Současně řešíte únavu, která jí brání se soustředit na studium, nebo třeba osobní problémy. Některé aktivity vyžadují určité statistiky, a pokud je nesplňujete, zůstávají vám uzavřeny.  K práci v lázních potřebujete převážně charisma, zatím co lov koní si zase žádá inteligenci. Je toho zde opravdu hodně a zvládnout vše za jeden průchod je prakticky nemožné, už jenom kvůli směru, jakým vaší dceru směřujete. Na druhou stranu to dává příležitost vyzkoušet nové věci při další hře. 
K dispozici zde máte i řadu miniher, které jsou s některými z aktivit přímo spojené. Můžete závodit na koních, hrát kostky ( Ano, zrovna moje holčička byla velký gambler a já jí v tom ochotně podporoval. A ne nestydím se za to. ), účastnit se plesů a samozřejmě chodit na výpravy do lesa.
Zrovna souboje jsou důležitou součástí hry, když se rozhodnete pro cestu bojovníka. Jako tomu bylo třeba v mém případě. Gambler a bojovnice k tomu. Co to vlastně vychovávám? Udělal jsem někde ve výchově chybu? Navíc oproti ostatním minihrám jsou asi nejpropracovanější.
Jedná se o zjednodušené tahové souboje, kdy ovládáte vámi zvolenou družinu postav a probíjíte se vybranou mapou až k samotnému bossovi. Co mi na soubojích přišlo trochu zvláštní, byl systém energie. Ta je nejen sdílená pro celou vaši družinu, ale není ani možné (jinak než bojovou dovedností) jí zvýšit. Při silnějších útocích se tak ke slovu dostane jen jedna z postav, zatím co tým nepřítele zaútočí v plném počtu.  Zvláštní, ale ne nehratelné.

Ať už zvolíte jakýkoliv přístup, tak se dřív nebo později dostanete k osmnáctým narozeninám, které značí konec hry. Je třeba zatlačit slzy a na vše se psychicky připravit. Ne nesmím brečet. Nesmím, jsem silný chlap.
Vaše dcera je dospělá a brzy vás opustí. Je na ní, aby si zvolila svojí vlastní cestu. Podle vašich rozhodnutí a výuky je pak zvolen jeden z konců, který vám řekne, co se s ní stalo. A to je vše. K samotnému závěru jsem se dostal za nějakých 13 hodin, což mi přišlo tak nějak akorát. Hra nebyla zbytečně dlouhá aby začala nudit, nebo odrazovala od dalšího průchodu.
I přes herní náplň a žánr musím říct, že mě hra opravdu bavila. Někdo by mohl říct, že roztomilé obrázky a výchova budou nudné, ale nebylo to tak. Určitě se nejedná o běžný typ hry, ale je rozhodně zábavná.

Vše začíná celkem prostě. Hlavní hrdina je obyčejný kluk, který nemá žádné starosti a jediné s čím si  trápí hlavu, je jak sehnat holku. Když si už konečně domluví schůzku (ano s holkou), tak zrovna nastane konec světa.
No nenaštvalo by vás to? K tomu všemu se ještě přijde o ruku a musí bojovat s monstry, které se staly z některých lidí. Pokud tohle není ten nejhorší den, tak už nevím co.
Už od samotného začátku mě příběh chytil, a i když je celkem předvídatelný, tak si mě udržel až do konce. Značnou část na tom měla i ponurá atmosféra, kterou na mě hra působila. Všichni kolem vás jsou buď mrtví, změnění v monstra, nebo je smrt teprve čeká. Hra není nijak morbidní ani krvavá, ale čas od času vám připomene, že se konec pomalu blíží.  
Jediná pozitivní věc během toho všeho, jsou vaši přátelé. S těmi trávíte svůj volný čas, trénujete, hledáte zásoby a pomalu se sbližujete. Mnohdy se jedná o opravdové prkotiny, které ve výsledku nic neznamenají, ale zahřejí u srdce, nebo vás donutí se pousmát. Postavy, které tu máte, nejsou kdoví jak složité, ale třeba taková Yuna, o které jsem si už od začátku myslel, že jí mám přečtenou, mě celkem mile překvapila. 

Kromě trávení volného času vám postavy budou také pomáhat v boji. Ten je dle mého asi nejlepší částí na celé hře. Z počátku máte k dispozici jen obyčejný útok a úskok. Později si odemknete i těžký útok, blokování a celou řadu speciálních schopností, které vám poskytují vaši společníci. 
Rázem se vám otevírají nové možnosti a na vás je najít to správné načasování a naučit se je správně používat. Kdy se léčit, na koho se zaměřit nejdříve, nebo jak zvládat štíty vašich nepřátel. Souboje jsou zábavné a rychlé.
Osobně si myslím, že nejsou kdoví jak složité a to ani proti samotným bossům. Ti možná z počátku představují nějaké problémy, než se naučíte fungování hry, ale později už tomu tak nebylo. Obvykle padli jen po několika málo pokusech a v řadě případů i na první pokus. Očekával bych nějakou rostoucí obtížnost, ale za celou hru jsem necítil potřebu se vůbec přizpůsobovat, nebo měnit svou taktiku.

Vizuální stránka se drží anime vzhledu, který je v podání hry velmi prostý a jednoduchý. Občas působí hodně komicky až trapně. Určitě jedna ze slabších částí hry, ale není to nic na co by mi vadilo. Objeví se zde i pár animovaných filmečků, které jsou opravdu dobré, ale není jich zrovna moc, což je škoda.

Eternights není žádná velká pecka, z které byste se posadili na zadek, nepřináší na herní scénu nic převratného ani nevypráví žádný dech beroucí příběh. Je to vcelku průměrná hra a pokud budete hledat, tak určitě najdete něco podobného (možná i lepší). Přesto si myslím, že se jedná o dobrou hru. Obzvláště vezmete-li v potaz, že jí vytvořilo malé a celkem neznámé studio. Pokud se budou ubírat podobným směrem, tak se v budoucnu možná dočkáme i nějakého většího titulu.

Studio Owlcat games přináší svou další RPG hru. Nejedná se o žádné fantasy jako u předchozích dvou her, ale a tentokrát zavítáme do temného světa Warhammer 40k. Jako fanouškovi tohoto universa a her od samotného studia mi bylo okamžitě jasné, že to bude hra, kterou si prostě musím zahrát. Moje očekávání tedy nebyla zrovna malá.
Svět Warhammeru je VELMI obsáhlý. Prakticky každá frakce má dlouhou historii mapující jejich minulost, významné bitvy, nebo třeba důležité postavy, které se nějak podílely na utváření světa. Do toho přidejte ještě tunu loru a desítky knih. Je toho opravdu hodně, navíc Warhammer není něco tak známého, jako třeba takové Star Wars. Jistě, hra vás celou dobu zásobuje informacemi a vysvětluje vám věci, které jinak běžný obyvatel tohoto světa zná, ALE. Pokud si opravdu toužíte tuto hru užít a nechcete strávit desítky hodin pročítání knih nebo internetových stránek, který vás dost možná od hraní odradí, doporučuji najít si nějaké video, popisující základy a fungování světa. Vážně vám to pomůže se lépe ponořit do celkové atmosféry a fungování věcí kolem vás.

No a o co, že tu tedy vlastně jde? Ocitáte se v kůži nového Rogue tradera. Osoby, zmocněné samotným císařem k prozkoumávání a dobývání vzdálených koutů kosmu a to prakticky s neomezenou mocí. To vše ve jménu lidstva a zlatého trůnu. Je to tedy taková sci-fi obdoba conquistadora? No, ne tak docela. Pod svým velením budete mít loď čítající tisíce lidí, nebo budete rozhodovat nad osudy několika planet a společně s tím životy jejich obyvatel. Většinu času ale strávíte cestováním po různých planetách, obnovováním svého impéria, souboji s kultisty a mimozemskými rasami. Jste tedy něco víc, než jen obyčejný průzkumník, i když to bude asi vaše hlavní náplň. To a také boje.  

Souboje jsou zde řešeny tahově. Žádná forma pauzy nebo přepínání režimu, pouze tahový systém, doplnění o možnost krytu. Z počátku jsou vaše postavy slabé (tak jak to už obvykle bývá) a nezmůžete se než na klasické přesunout a zaútočit. Případně ještě zvládnete použít nějakou tu nebojovou schopnost. Ale jak budete sílit, začne se boj stávat daleko zábavnější. Někdy jde o útok navíc, jindy o buff, který udělá ze salvy z bolteru smrtící déšť.
V mé družině excelovala například sestra Argenta. Ta nejen že dokázala zaútočit více než dvakrát za kolo, ale se svým vybavením byla schopná postarat se o většinu protivníků, kteří se odvážili postavit se mi do cesty. Ve spojení s takovou Yrliet jsem pak dostal dvojici, která v případě lehčích střetů nepustila ostatní postavy ani ke slovu.
Jediný problém který jsem s boji měl, byly občas až nesmyslné velké životy některých bossů (hrál jsem na normální obtížnost). Ne, že by byly těžké, ale ukrajování jejich životů bylo trochu zdlouhavé. A nedej bože, totiž Císaři, aby jste si nechali některou ze silných postav na lodi.
Když už je řeč o lodi, tak souboje vás tu čekají i jiné, než ty pěší. K dispozici máte totiž svojí osobní loď a ta rozhodně není jen na okrasu. Během cest vás budou obtěžovat piráti, nebo mimozemské rasy, lačnící po vašem nákladu nebo prostě jen po krvi.

Stejně jako u Pathfinderu vás i zde čeká obsáhlý systém tříd a schopností. Byť trochu jinak pojatý.
Hlavním viditelným rozdílem je počet tříd. Těch je pouze deset. Čtyři základní a šest pokročilých (je tu teoreticky ještě jedenáctá, ale tam se jedná hlavně o zlepšení stávajících dovedností). Nezní to jako moc, obzvláště když takové Wrath of the Righteous jich mělo daleko víc. Tvorba postavy v sobě schovává ale další možnosti, které vám tenhle nedostatek pomohou vyřešit.
Vezměte si takový původ nebo váš domovský svět. Obvykle jde o detail, který vám dá nějaký bonus ke statistikám a kromě roleplaye pak k ničemu není. Tady toho ale dostanete víc. Třeba takový šlechtic. Jeho speciální schopností je vytvořit z jedné postavy svého "sluhu" a té postavě propůjčuje bonus k jejím statistikám. Nebo třeba komisař, který svým spolubojovníkům dává navíc tahy a tím i možnost způsobit víc škod, nebo se naopak přeskupit. V závislosti na zvolené třídě si pak můžete vytvořit třeba velitele s důrazem na podporu, nebo velitele, který vede samotný útok.
Kapitolou samou o sobě je pak původ psykera (zdejší obdoba čaroděje). Nejen, že vás to neomezuje ve volbě třídy, ale dává vám to další možnosti. Bojovník s “magickými“ útoky? Bojovník, který si dává buffy? Velitel který kromě podpory odstřeluje nepřátele blesky? Stačí popustit uzdu své fantazii a můžete tvořit.  

Za zmínku stojí určitě i spolubojovníci, kteří se podle mě řadí k těm zajímavějším. Už to není dvacátý trpaslík se sekerou, elfí lučištník, nebo temný čaroděj, které v běžných RPG potkáte prakticky na každém kroku a liší se jen v drobnostech. Vezměte si takového Ulfara. Ulfar, je vesmírný mariňák. Geneticky modifikovaný člověk, který je silnější než obyčejný člověk a rozhodně mnohem mohutnější. Zabírá proto hned čtyři políčka a ne jedno. Nejlépe by se dal přirovnat k MEC Trooperovi z XCOMu, který je sám o sobě takový chodící tank. Nebo takový Pasqal, který je knězem adepta mechanika, což je … no řekněte, už jste někdy viděli chodící švýcarský nůž, ze kterého čouhají mechanické chapadla a rád si povídá s vaší mikrovlnkou? A jsou tu i další. Dokonce i mezi lidskými, kteří mohou působit celkem nudně, se najde pár zajímavých. 

Svět je bezvadný. Správně temný, jak se dá od Warhammeru čekat. Všude spousta lebek, ohromných soch přehršle svící nebo oslavování císaře. Jednou navštívíte džungli, jindy se budete procházet městem s monumentálními stavbami, nebo se ocitnete na palubě opuštěné lodi. To poslední bylo poprvé obzvláště dobré a mělo to tu správnou strašidelnou atmosféru. k tomu si ještě přidejte parádní soundtrack, který atmosféru ještě umocňuje.

Největší problém, který hra během mého hraní měla, byl její technický stav. Jak už to tak u Owlcat games bývá, vyšla hra s řadou bugů. Plně hratelná od začátku do konce ale pořád to byly bugy, které byly občas trochu znát.
Stejně tak jsem byl trochu zklamaný z druhé poloviny hry. Prolog a první dvě kapitoly byly fajn a nemám co jim vytknout. Třetí vás dostane do podobné situace, jako ve čtvrté kapitoly Wrath of the righteous.
Ale s tím rozdílem, že zde nemáte možnost přehazovat si své postavy a musíte celou kapitolu odehrát s družinou, kterou jste si na začátku vybrali. A to v tu chvíli ani nevíte.
A zbytek, tam už podle mě hra trochu ztrácela dech a nebyla tak zábavná jako samotný začátek.
Hru v každém případě, i přes její nedostatky, vřele doporučuji. Mezi RPG se jedná o něco netradiční zasazení, které se jen tak nevidí.

Sable je hra, do které jsem šel prakticky naslepo. Věděl jsem, že je zde jakási postava v masce a rudém plášti, nějaké to létání v kluzáku a to bylo tak asi vše. Dokonce i těch pár videí, které jsem zahlédl mi toho neřekly o moc víc, než co už jsem zmínil.

Co tedy Sable vlastně je? Jednoduše řečeno je to cesta. Cesta dospívání a sebepoznání. Na začátku hry je před vás postaven vcelku jednoduchý úkol. Opustit vesnici a vrátit se teprve až s novou maskou. Masky totiž v tomto světě hrají velkou roli. Říkají, kdo jste, kam patříte a také co je vaše práce. Máte zde sběrače, kteří prozkoumávají staré trosky a sbírají šrot. Lezce, kteří jsou velmi zdatní ve šplhání a dostanou se, kam jiní nemohou. Nebo třeba obchodníky cestující od města k městu. A to je jenom pár příkladů. Každá postava, na kterou během svého putování narazíte nějakou má. Stačí si jenom prohlédnout její masku a už o ní něco málo víte.
Váš úkol je tedy nějakou takovou masku získat. Masku, se kterou budete cítit největší propojení. U které si při prvním pohledu řeknete: “Jo tahle je ta pravá.“ A nebo hodíte všechno za hlavu, popadnete první masku, na kterou narazíte a vrátíte se hned zpátky. Tím se ale připravíte o celý zážitek, který hra nabízí. Svět je rozlehlý a plný míst k prozkoumávání. V jednu chvíli se proháníte na svém vznášedle mezi písečnými dunami, jindy prozkoumáváte mrtvý les, trosky vesmírných lodí, nebo šplháte po skalách. Hra vám toho ale moc nevysvětlí. Čemu patřily ty obrovské kostry, které jsem právě minul? Byl svět vždycky tak pustý? A co je s těmi maskami? 
Během hraní jsem se sám sebe neustále ptal na podobné otázky a i po jejím dohrání mi jich spousta zůstala. Jistě by se na internetu dala najít spousta teorií nebo i samotných odpovědí, ale tohle je jeden z těch případů, kdy to nedoporučuji. Je v tom podle mě část kouzla této hry. Nechat svou představivost, aby z nalezených střípků poskládala příběh. Vše ještě vyniká díky hudebnímu doprovodu, nebo grafice, které navozují tu správnou atmosféru.

Během všeho toho prozkoumávání  narazíte i na součástky pro vaše vznášedlo, nové druhy oblečení a samozřejmě masky. Trochu mě zklamalo, že jejich účel je čistě kosmetický a nepropůjčují vám žádné bonusy nebo speciální schopnosti. U oblečení to tak nějak chápu, ale masky jsou přeci jen v této hře něco víc. Jako třeba kdyby lezecká maska propůjčovala bonus pro šplhání, nebo maska obchodníka zajišťovala trochu lepší ceny. Člověk by tak měl alespoň další důvod proč si oblíbit tu nebo tamtu masku.  

Hra trpí i technickými problémy. Framerate začne čas od času trochu zlobit (hlavně při delších cestách vznášedlem), což dokáže zkazit jinak příjemnou atmosféru. Několikrát mi postava úplně zmizela a bylo nutné vyskočit zpátky do hlavního menu, aby se celý problém vyřešil. Stejně tak párkrát nastaly i situace, kdy postava prostě nedokázala vylézt po nějakém povrchu a jakoby se sekla v prostoru. Pokud ale přehlédnete těch pár nedostatků, dostanete příjemnou oddychovou hru. Žádné souboje, složité bitky s bossy, nebo časově omezené mise. Hra taky není kdoví jak dlouhá. Jestli chcete, můžete se toulat a objevovat, nebo zamířit zpátky domů jakmile vás vše začne nudit.

Není to tak dlouho, co jsem se  seznámil se sérií Earth Defense Force. Third-person akční hry, ve kterých se pustíte do boje proti mimozemské invazi ohrožující naší matičku zemi. Zapomeňte ale na Mass Effect, Star Wars, Star Trek nebo třeba Warhammer 40k. Ne, nic z toho se nedá s Earth Defense Force srovnávat. Zejména proto, že Earth Defense Force je kapitola sama o sobě. Nečeká vás žádný epický příběh ani složitý Lore. Jen spousta střílení.
V tomto případě se podíváme na díl Iron Rain, na kterém nepracovalo studio Sandlot a který tak trochu stojí mimo hlavní sérii.
Všechny stěžejní body jsou zde ale přítomné. Máme zde invazi z kosmu, hordy nepřátel, čtyři hratelné třídy, spousty zbraní a samozřejmě velkou spoustu akce. Kromě toho ale tvůrci přišli s několika novinkami, které hru odlišují od ostatních dílů. 

Hlavní z nich je bojový exoskelet známý jako Physical Augmentation Gear, zkráceně PA – Gear. Pryč jsou jednotlivé třídy. Místo nich je tu čtveřice exoskeletů, mezi kterými můžete volně přeskakovat a upravovat je. Každý z nich je trochu jiný, ale všechny vám dávají nějaké speciální možnosti. Tedy za předpokladu, že budete mít energii. U starších her to byl problém především třídy Wing Diver, ale teď se o svou energii musí starat všichni. Energie se doplňuje celkem rychle, ale během boje se může stát, že na hlídání zapomenete a hranici překročíte. Potom ztrácíte speciální schopnosti a musíte počkat, až se energie zase dobije. Což v žáru boje není nikdy dobře. Stejně tak můžete zapnout přetížení, což vám na krátký čas dodá výrazný boost. Nejde tedy jen o hloupé střílení po všem kolem, musíte také taktizovat. 
A teď něco bližšího  k jednotlivým exoskeletům. Ve třech případech se jedná o staré známé třídy z předchozích her (Ranger, Wing Diver a Fencer), byť trochu upravené. Trooper představuje vašeho běžného pěšáka. Jednoduchý na hraní a svými statistikami se hodí prakticky na cokoliv. Jet Lifter se kvůli své nízké odolnosti do přední linie moc nehodí, ale jeho schopnosti létat vám dává větší mobilitu. Heavy Striker je zase dokonalý tank, který má kromě zvýšené odolnosti také schopnost povolat silové pole a snese tak ohromné poškození.
Poslední je Prowl Rider. Ten nevychází z žádné ze starých tříd a jde tak o novinku. Tento exoskelet má odolnost běžného pěšáka, ale svou pohyblivostí je zase něco jako Jet Lifter. Ve výsledku se ale hraje úplně jinak, protože je vybaven speciálními kotvami, kterými se může přitahovat k budovám i nepřátelům. Pokud někoho z vás napadá  anime Attack on Titan, nebo oblíbený soused Spider-man, tak přesně takové to je.
Ovládání chce trochu cviku, ale jakmile si na něj zvyknete, tak se budete prohánět vzduchem jako nic. Ona každá třída vyžaduje nějaký ten trénink, abyste pochopili její ovládání, ale oproti starším dílům je vše daleko snazší.
Všechny zmíněné exoskelety se hrají trochu jinak, ale jsou stejně zábavné a každý se vám bude někdy hodit.
I přes to, že jsem se většinu času držel svého Troopera, tak jsem často podle potřeby své obleky měnil.

Hra mimo jiné dává i hodně možností, jak si svého vojáka upravit. Už nejste omezeni pevně danými postavami a můžete si upravit jak pohlaví, tak vzhled. A podobným způsobem se dá upravit i výzbroj, což se mě osobně velmi líbilo. Už nezáleží, za jakou třídu hrajete. Můžete sáhnout po zbraních běžné pěchoty a na sebe navléci létající exoskelet. Nebo si naopak vezmete  ty nejtěžší zbraně které najdete a uděláte ze sebe malý bombardér. 

Věc, ve které EDF hry nikdy moc nevynikaly, byl příběh. Vždy byl jen tak v pozadí a na ničem jiném kromě akce moc nezáleželo. A proč by taky mělo? Pokud vám jde o příběh, tak nebudete hrát EDF. V Iron Rain se tuhle věc ale pokusili vylepšit. Je zde více videosekvencí a celou hrou vás doprovází dialogy. V jeden moment je to přátelské pošťuchování vašich spolubojovníků, komentáře velení, zprávy o vývoji bojů, nebo třeba DJ Lizzie, která podporuje vojáky skrze rádio. Stále se nejedná o žádný ucelený příběh, ale je to rozhodně posun k lepšímu. 

To, co zůstává stejné, je AI nepřátel a spojenců. Ani jedni nejsou moc inteligentní, což je během hraní znát. Spojenci se vám vrhají před hlavně zbraní aby si popošli třeba jen pár metrů a potom si ještě stěžují, že ne ně střílíte. U nepřátel bych takové chování ještě pochopil, konec konců vy jste ten hrdina. Když se na vás bezhlavě řítí horda přerostlých mravenců, tak neočekáváte žádné taktické manévry. Problém je, jakmile začnou spamovat některé útoky. Během jedné z misí se mě takto začala šikanovat skupina robotů. Jejich ledový útok mě na čas zmrazil, což jim dalo dostatek času, sebrat mi kus zdraví. Bohužel sotva co zmrazení pominulo, zmrazil mě jiný robot (a pak ještě asi dvakrát).

Iron Rain bezvadně předvádí, co hra ze série EDF je a k tomu všemu přihazuje něco nového a zábavného.
Obtížnost není tak velká jako u starších titulů a zvládnout jednotlivé třídy je celkem snadné. Pro hráče uvažující naskočit do série je to dobrý startovní bod. Trochu mě zklamala délka. Ano, je tu nějakých 50 misí, ale ty utečou docela rychle. V porovnání s takovým Earth Defense Force 4.1 je pro mě Iron Rain trochu slabší, ale rozhodně není špatný.

"Mé jméno je legie, protože nás je mnoho."
 
 I tak by se dal ve zkratce popsat třetí Watch Dogs. A do jisté míry to hru i vystihuje. Vše se totiž tentokrát točí okolo Londýnské odnože DedSecu a možnosti do svých řad naverbovat prakticky kohokoliv. A to bez ohledu na to, jestli se jedná o prodavačku v květinářství, bezdomovce, důchodce, nebo třeba člena bezpečnosti. Abych pravdu řekl, tak je to na celé hře asi to nejlepší, co nabízí. Vezměme to ale popořadě. 

Příběh celé hry není kdoví jak převratný. Vše začíná tím, že je Londýnská skupina zničena a v reakci na nedávné útoky se celé město mění. Práci policie přebírá soukromá společnost známá jako Albion, všude na silnicích jsou checkpointy vybavené automatickými zbraněmi a neuběhne pár minut, aby vám nad hlavou neproletěl bezpečnostní dron. Do toho započítejte diskriminaci, rasizmus a zatýkání na ulicích. Takhle napsané to zní docela fajn, atmosférou vlastně i je, ale hra se do ničeho z toho moc neponoří. Jistě, na ulicích vidíte každou chvilku ozbrojence otravovat slušné lidi, popřípadě demonstranty s megafony. Vše jsou to ale spíše kulisy, než aby to hrálo nějakou větší roli.
Hlavní příběh se točí okolo tajemné postavy Zero Day a několika lidmi, kteří ovládají město. Na hráči pak není nic jiného, než aby Londýn osvobodil. Vše pochopitelně okořeněné lehkými sci-fi prvky. Vytváří to fajn atmosféru, ale tvůrci si mohli klidně dovolit jít ještě hlouběji. Několikrát se tu nakousne pochybné využití technologie a jeho dopad na lidskou společnost. Jako například když se jedna z postav chystá rozjet autonomní systém dronů, kteří by měli sami rozhodovat o tom co je špatné a také to sami řešit. Od samého počátku je vám řečeno, že je to špatné a musí to být zastaveno. Přitom by nebylo špatné mít možnost o situaci trochu více rozhodnout. Třeba taková možnost si systém přivlastnit a upravit aby sloužil "dobru". Vy jste ale prostě ti dobří a musíte tomu zabránit.
Celý příběh je hodně předvídatelný a s trochou logického uvažování dokážete odhadnout jak to vše dopadne.
Ve srovnání s tím byly osobní příběhy mých postav daleko zajímavější. Měl jsem programátora který spravoval stránku na darkwebu a vizuálně vypadal jako kdyby se právě vyškrábal z pekla. Potkat ho někde na ulici, asi bych mu předal svojí peněženku a utíkal bych pryč. On byl ale v hloubi duše celkem milý a rád si čas od času začutal s míčem v parku. Nebo moje řidička. Už od pohledu drsná holka kterou nechcete naštvat. No a po večerech si chodívala zaběhat. Záleží na tom? Moc ne, ale jsou to detaily, na kterých mi záleželo víc než na celém úkolu osvobodit Londýn.

Pokud jde o vaše operativce, tak ti jsou hlavním prvkem, na kterém celá hra stojí. Do začátku si vyberete malou skupinku, kterou pak můžete v průběhu hry dále rozšiřovat. Je to celkem jednoduché a nemusíte kvůli tomu čekat do půlky hry, než si odemknete nějaký prvek. Stačí si na ulici vytipovat člověka a přidat si ho na seznam. Potom už záleží jen na tom, jak ho naverbovat. Někdo chce drobnou službu, další je vám od začátku nakloněný, takže se stačí jenom zeptat. A pak jsou tu i tací, kteří DedSec rádi nemají a musíte na nich trochu pracovat.
Postavy mají různé vlastnosti a výbavu ale nejsou si tak úplně rovny. Některé toho umí víc, některé mají pár negativních rysů a pak jsou tu i tací, kteří neumí vůbec nic. Ti jsou pravděpodobně pro hráče, kteří chtějí nějakou výzvu, protože pro ně jinak žádné využití nenajdete. Když je řeč o využití vašeho týmu, tak to nijak nejde. Ano, můžete skákat mezi postavami jak blecha na výstavě psů, ale vždy ovládáte pouze jednu z nich. Žádní parťáci, podpora, rozptýlení, nic. K čemu je mi únikový řidič, když mě nemůže vyzvednout po dokončené misi když mě pronásledují vojáci Albionu? Ano, můžu misi odehrát za samotného řidiče, ale ten zase není moc bojově založený, takže riskuji, že o něj v případě boje přijdu.
Klidně ať mi při příjezdu auto přehodí hra ovládání na něj, ale ať mám možnost využít svůj tým naplno. Vždyť už Brotherhood mělo možnost do nějaké míry ovládat svůj tým. To nemohli tvůrci od svých kolegů alespoň trochu opisovat?
Situace se dá trochu vyvážit s pomocí výbavy, ale to je zase další kapitola sama o sobě.
V základě mají všichni k dispozici tutéž výbavu (nesmrtící zbraně a techniku), kterou si v průběhu hry dále odemykáte a vylepšujete za nalezené body. K tomu se pak počítá speciální výbava, která si liší podle jednotlivých postav. Jednou je to páčidlo, podruhé třeba puška nebo kouřový granát. Zbraně lze mezi postavami i přehazovat, ale na jakém principu to funguje, jsem nepochopil.
Můj hitman k nám do skupiny zavítal s celkem slušným arzenálem (Desert eagle a puška). Desert jsem mohl dát postavě která normálně ovládala pistoli, ale pušku ne. Dobrá, tak je třeba jen zaměřený na pistole. Člen Albionu měl ve výbavě normálně pušku a mohl jsem mu tak dát tu hitmanovu. Už ale ne Deserta. Že by stejný problém? Ale nesmrtící verzi pistole ovládat přeci umí. Později jsem si odemkl špiona. Bezva, to bych mohl dát svému hitmanovi pistoli s tlumičem. Ne nemohl. Uvažoval jsem, jestli to není speciální zbraň pro špiona, ale na ulici jsem narazil na členy Albionu i obyčejné lidi s touto zbraní. A podobných věcí je tu víc. Proč postava, která má přímo ve svém profilu napsáno, že se jedná o bývalého vojáka, může používat pouze pistoli a ne jiné zbraně, zatím co nejaká důchodkyně si po ulici pobíhá s revolverem a granátometem k tomu?

Podobné je to i s gadgety. Každá postava může nést dvě zbraně a jeden gadget (plus jejich speciální vybavení). Na tom se nic nemění a nejde to změnit, což bych u některých postav docela uvítal. Paralyzační boxer nebo naváděný dron zní jako užitečná věcička. Bohužel si mohu vzít jenom jednu věc a mechanický pavouk je v mnoha ohledech mnohem všestrannější věc. U většiny operativců u mě vítězil on, popřípadě jeho ozbrojená verze.

Watch Dogs: Legion je jedna z těch her, která přijdou s nezvyklým a zajímavým nápadem, který zní na papíře jako totální pecka. Výsledek se ale zastavil někde na půli cesty.

Když jsem na tuhle hru narazil, tak první věc, která mě napadla, bylo, že je to neuvěřitelně bláznivá blbost.
A myslím, že tohle označení hru perfektně vystihuje. JE to blbost a JE to bláznivé. Navíc po vizuální stránce nijak zvlášť dobře vypadající. Proč to tedy vůbec hrát? No protože je to děsně zábavná blbost! 

 Ve hře se ocitáme v ne příliš vzdálené budoucnosti. Lidstvu se podařilo setkat se s mimozemšťany a nebylo to zrovna přátelské setkání. Naštěstí vše dopadlo dobře a mimozemšťani byli poraženi. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Mimozemšťani se ale po několika letech vracejí zpátky na další kolo a je tak na jednotkách Earth Defense Force (EDF), aby je znovu zastavili. A to je vlastně celá zápletka celé hry. Těžko bystě tu hledali nějaký složitější příběh, protože o ten tu moc nejde. Hra se také nebere zrovna moc vážně, takže se připravte na hloupý humor, silácké kecy vojáků a všeobecně atmosféru Béčkových filmů z osmdesátek.
Výbornou ukázkou je samotný trailer, který podle mě patří k těm velmi podařeným. Má podobu televizních zpráv, kdy vám dvojice reportérů s ohromným zapálením řekne, co to EDF vlastně je a proč se přidat do jejich řad. Je z toho silně cítit inspirace Hvězdnou pěchotou a každou chvíli jsem čekal, že odněkud zazní: “Chcete vědět víc?“ 

 Pojďme ale konečně k tomu hlavnímu, o co tady jde. Boj. Je to alfa a omega celé hry a pokud nemáte rádi střílení, tak nemá cenu se o ní zajímat, protože vám nemá co nabídnout. Náplň jednotlivých misí se občas trochu liší, ale ve výsledku jde vždy jen o jednu věc. Pobít všechno co má víc než dvě nohy, nebo je technologicky dokonalejší než počítač od NASA. A to je vlastně všechno. Občas dostanete v rámci nějaké příběhové mise za úkol jen přežít, ale nečekejte nic víc. EDF je prostě akční zábava na odreagování. A aby se všechna ta destrukce jen tak neokoukala, je k dispozici nějakých 800 kusů zbraní a bojové technologie. I po mém prvním průchodu hrou (zaměřeným převážně na jednu třídu) se mi ani zdaleka nepodařilo získat polovinu. Do jisté míry i proto, že je vše rozděleno mezi čtyři třídy.
První z těchto tříd je Ranger. Klasický pěšák a zástupce takové té běžné akce, na kterou bude většina hráčů zvyklá. K dispozici má široky arzenál (bazuky, samopaly, brokovnice, lasery, granátomety …) a statistikami je to takový zlatý střed. Nic moc extra, ale oblíbil jsem si ho nejvíc.
 Jako další následuje Wing Diver. Děvčata v létajících oblecích, která si zakládají na pohyblivosti a bleskových útocích. Zde už to začíná být lehce složitější. Kromě střílení a zdraví je totiž třeba dávat pozor i na energii, která pohání jak létající oblek, tak některé zbraně. A pak je tu samozřejmě odolnost, která nepatří k největším.
 A když je ale řeč o odolnosti, tak je tu třetí třída, Fencer. Voják navlečený do těžké zbroje, který připomíná jakéhosi scifi rytíře. Svou palebnou silou předčí všechny ostatní třídy a bez problémů se může rovnat tanku, nebo malé armádě. Zajímavá třída, která je v závislosti na zvolené výbavě velmi všestranná, podobně jako Ranger, jenom ne tak jednoduchá.
 Poslední z našich statečných je Air Raider. Řekl bych, že asi nejtěžší ze všech tříd. Zatím co všechny předchozí jsou schopné se o sebe postarat víceméně samy, tak Air Raider je z počátku velmi slabý. Je to totiž v první řadě podpůrná jednotka, takže není vybaven běžnými zbraněmi, jako má třeba takový Ranger. Není ale neškodný, to v žádném případě. Jako jediná třída je schopný přivolat letecké nálety, podporovat ostatní jednotky, nebo přivolávat vozidla. Dobrý kandidát na multiplayerovou hru, ale v jednom hráči to bude mít složité. 
 Ať se už rozhodnete jakkoliv, tak není problém se později přeorientovat na něco jiného, případně střídat třídy podle konkrétní mise. Znamená to ale další práci navíc. Každá třída si totiž odemyká zbraně pouze pro sebe, stejně tak zbroj. Pokud tedy někdy v půlce chopíte třídy, na kterou jste od začátku nesáhli, bude slabá. A nepřátelům to bude jedno.  Takové mravence nebo pavouky pravděpodobně zabijete jako nic, ale mimozemské mechy jsou už těžší oříšek. A co teprve když se na vás řítí celá horda, navíc ještě podporována loděmi, které z nebe shazují další nepřátele. 

 Map je zde pár a zanedlouho se tak začnou opakovat, ale musím říct, že se mi tak snadno neokoukaly. Jednou bojujete s pavouky, kteří mají všude po domech rozvěšené sítě, zatím co o pár misí dál bojujete s roboty, kteří demolují všechno kolem nich. Případně se objeví na obloze mimozemské lodě a z mapy kde jste ještě pět misí zpátky likvidovali mravence se stane mise kde děláte protivzdušnou obranu. 
Jeden z nejlepších momentů hry je za mě na samotném konci celé hry. Většina velkých měst je zdemolována, armády zničeny a oblohu zakrývá gigantická mateřská loď. Už od prvního pohledu je jasné, že je celá situace v háji, ale i tak se jde znovu do boje a tentokrát pravděpodobně naposledy. Možná že to není kdo-ví jak nápaditý boss, ale svou velikostí a díky celkové atmosféře je rozhodně epický. Všude létají lasery, zatím co já pálím rakety na všechny strany. Několikrát se moje zdraví dostane nebezpečně nízko a já začínám uvažovat, že jsem si nezvolil nejlepší výbavu. Zdá se to jako marný boj, ale i přesto pokračuji.

 Abych to na závěr vše shrnul. Není to nijak převratná hra, nemá žádnou hi-tech grafiku ani úžasné efekty a její náplň je pouze to, že střílíte hordy a hordy nepřátel. Upřímně to není nic moc, co by stálo za pozornost, ale z nějakého zvláštního důvodu to celé funguje. Od začátku do konce jsem se bavil a žádná z oněch nedokonalostí mi vůbec nevadila.

Už při prvním pohledu se asi většině lidem vybaví známá hra World of Tanks, případně anime Girls und Panzer, ke kterému má hra hodně blízko díky vyobrazení postav a japonskému dabingu. Kromě zmíněných her mě napadla ještě jiná hra. Tou je Valkyria Chronicles a to především díky pastelové grafice, která působí dojmem nakreslených obrázků. Panzer Knights se tomuto vyobrazení hodně podobají, což je znát například když se projíždíte po bojištích ve Francii.

Přejděme k tomu podstatnému a tím jsou vozidla K dispozici je něco přes 20 strojů, kde jsou zastoupeny různé druhy tanků a samohybných děl, do kterých můžete nasednout a vydat se do boje. Kromě nich je tu ještě pár dalších, které sice ovládat nemůžete, ale potkáte je jako nepřátele. Jednotlivé stroje odpovídají tomu, jak by měly vypadat a i jejich parametry jsou tak nějak na správném místě (mé znalosti tanků jsou amatérské tak mě prosím nekamenujte). Hra je ale v první řadě arkáda, takže nečekejte žádný realistický simulátor. Fyzika vozidel občas zlobí a i jejich chování na některých površích velmi zvláštní.
Akce je ale ve výsledku zábavná. K dispozici máte různé možnosti, jako například možnost spustit bombardování nebo se na místě opravit, takže souboje nemusí končit první chybou kterou uděláte.
I tak se ale nejedná o snadnou záležitost, což je znát především na začátku, kdy ještě v garáži nemáte tolik strojů. Je třeba postupovat opatrně, využívat terén, nebo již zmíněné bombardování, jinak riskujete to, že skončíte v plamenech. Hra mi to hodně dobře vysvětlila. V domnění, že byli všichni nepřátelé zlikvidováni mám namířeno k dalšímu cíli, aby najednou moje posádka zpozorovala tanky ukryté v nedalekém statku. Nečekal jsem to a byl jsem moc pomalý. Nepřítel si mě podal dříve než jsem mohl já nebo moji spojenci cokoliv udělat. Byl konec a já se tak musel vrátit zpátky na začátek a jet celou misi hezky od začátku.
Hra totiž nedisponuje možností ukládání a pokud chcete misi dohrát, musíte to udělat aniž by vás zničili. Občas tak vznikají napínavé okamžiky, kdy se blížíte k dalšímu střetu, ale vaše zásoby rychle docházejí. Není to ale zas tak strašné, protože i v případě neúspěchu jste odměněni nějakými těma body, za které si můžete nakoupit nové hračky, případně vylepšit posádku.

Posádku samotnou si můžete zcela přizpůsobit vašim potřebám. Z počátku máte k dispozici jenom pár lidí, ale můžete si odemknout další. Jednotliví členové vám pak zvyšují statistiky tanku a pomáhají například s rychlejším nabíjením, nebo otáčením věže. Čím více navíc své svěřence vylepšíte, tím efektivnější budou.
Kromě toho postavy také komentují dění na bojišti (i když pouze japonsky) a čas od času obstarají nějaké ty příběhové dialogy.
A tím se dostáváme k podle mě nejslabší části celé hry. Tou je příběh.
V kampani na vás čeká celkem 12 misí (plus pár vedlejších), ve kterých si projdete některé momenty druhé světové, od útoku na Polsko až po samotný Kursk. Jednotlivé mise spolu nejsou nijak výrazně spojené a nezáleží ani moc na složení vaší posádky. Dialogy i události budou vždy stejné.
Ocenil bych kdyby tvůrci věnovali příběhu trochu víc pozornosti. Možná se nezaměřovat ani tak na samotný konflikt, který tu byl převyprávěn už nesčetněkrát, jako spíš na příběh posádky. Jejich malé bitvy mimo pohledy historiků, nesnáze či těžká rozhodnutí. Proč se zabývat pouze historickými místy? Proč posádku neuvěznit za liniemi nepřítele, neposlat je na sebevražednou misi nebo neustupovat před nepřátelskými silami?

Kromě již zmíněných problémů s fyzikou a terénem, je tu ještě jeden malý nedostatek. A to AI. Její chování je velmi jednoduché a rozdělil bych ho asi na dva druhy. Skriptované sekvence, kdy dělají přesně to, na co byli naprogramováni a čekání. V druhém režimu nepřátelé pouze čekají dokud na ně nezahájíte palbu, případně se nedostanete do jejich zorného pole. A i když už palbu zahájíte, tak to neznamená nutně, že vás budou pronásledovat. Opatrně jsem se proplížil na dostřel, nepřítel o mě neměl ani tušení. BUM. Zásah, nepřátelský tank hoří. Posádka přebíjí a nepřátelský tank ... no ten stojí na místě jako by se nic nedělo. Nedaleko hořící trosky svých spolubojovníků ho zřejmě nezajímají, takže vzápětí dostává sám zásah.

Hra mě dokázala pohltit na velmi dlouhou dobu a i přes všechny vady na kráse to je příjemná akční záležitost.
V porovnání s jinými hrami ztrácí dech a je dle mého názoru lehce nedodělaná, ale jako oddychová jednohubka pro pár minut je to dobré.

Poslední epizoda příběhu. Tentokrát se už konečně podíváme do oné bájné Atlantidy. 

 Vizuální stránka byla jako u předešlých dvou epizod vyvedena celkem dobře, byť technologicky pokročilí Isu už nebyli úplně můj šálek čaje a spojení s mytologií tu lehce pokulhávalo. Hratelností se vracíme zpátky někam do první epizody, kdy všechny novinky z druhé epizody jdou pryč. To by až tak úplně nevadilo, jenomže zde tvůrci ani nepřicházejí s ničím novým. Vzhledem k zasazení bych očekával průzkum nějakých podvodních oblastí, možná jednu nebo dvě námořní bitvy (a věřte mi, že by to tam zakomponovat bez problémů šlo), ale nic z toho tu není. 
 Příběh není špatný, byť je lehce předvídatelný. Bavil mě mnohem více než Elysium, ale nebylo to úplně ono. Na začátku z vás Poseidon udělá dikasta (jednoduše řečeno soudce) a jako takový byste měli mít hlavní poslední slovo při rozhodování v celé Atlantidě. Nad vámi by měl být pouze samotný Poseidon. To celé si říká o úkoly s řadou rozhodnutí, politiku možná pátrání po stopách. Ne, nic takového tu není. Úkoly se zakládají na obvyklém, zabij, najdi, přines nebo ukradni. A pokud jde o autoritu, tak ta tu není. Ano, obyčejní lidé k vám vzhlížejí, ale všem ostatním je úplně jedno, jaký máte titul. Můžete sice vznést námitky nebo nesouhlasit, ale nakonec vám zadavatel stejně řekne: „...fajn, ale stejně to udělej.“ Připadal jsem si jako obyčejný žoldák ze základní hry. Dokonce i v předchozí epizodě zvládli podobná rozhodnutí zpracovat mnohem lépe. 

 Nakonec bych se rád zmínil ještě o vylepšeních. Ta získáváte v průběhu všech tří epizod, pokaždé něco trochu jiného, ale tak nějak rovnoměrně rozložené mezi všechny tři stromy dovedností. Takže by si měl každý přijít na to své, že? Nevím jak je tomu u ostatních, ale za mě musím říct, že ani moc ne. Nevím, jestli je to mnou, ale build “assassína“ který jsem si vytvořil, využíval většinou schopnosti, které se vylepšit nedaly. Pokud jsem náhodou měl nějakou takovou schopnost, tak mi vylepšení nepřišlo tak dobré jako základní vlastnosti. Ve finále jsem využíval pouze jednu, jejíž základní verzi jsem si odemkl až v poslední epizodě. 

Třetí epizoda nabízí tolik možností, jak z toho udělat skvělou hru, bohužel nic z toho nebylo využito.

Druhá epizoda příběhu o Atlantidě nás zavede tam, kde ta předchozí skončila, do podsvětí. Květinová pole vystřídaly vyprahlé pustiny, vzduchem si místo ptáků poletují zatracené duše a na každém kroku se potulují pekelní psi. Atmosféra podsvětí a jeho obyvatel mě od samotného začátku pohltila a neskutečně mě bavila. 
 Při své návštěvě této ponuré krajiny budeme pomáhat jejímu vládci Hádovi v nastolení pořádku,
 který jsme svým příchodem a zabitím kerbera tak trochu narušili. 

 Hádes je bezvadná postava, která mě svým postojem přišla sympatická a lehce znepokojivá zároveň. V Elysiu jsem potkal spoustu zástupců rasy Isu, ale nikdo z nich u mě nevzbuzoval takovou autoritu, jako měl Hádes.
Jeho občasné návštěvy během misí nebo komentáře mých činů mě bavily a pokaždé jsem čekal, jestli se odněkud zase nevyskočí.

Úkoly jsou zde mnohem zajímavější než v předchozí epizodě a často vás hra postaví před nějaké rozhodnutí. Ne že by v Elysiu nic takového nebylo, ale zde měla rozhodnutí větší váhu. Dobrým příkladem jsou například úkoly s Brasidasem. V základní hře mi byl dobrým přítelem a spolubojovníkem, o to víc mě překvapilo zjištění, jakých činů se během války dopustil. Hezká ukázka toho, že ne všichni jsou úplní dobráci. 

Samotná mapa mi přišla menší než Elysium, ale možná na tom měly svůj podíl teleportační plošiny, kterých zde bylo mnohem méně. Také využití koně je zde mnohem snazší a není nutné každou chvíli hledat most nebo okliku přes vodu. 
Dočkáme se zde i návratu systému žoldáků ze základní hry. Ten sice není tak obsáhlý, ale přinese sebou zpátky pár starých “známých“ a ukáže, co se s nimi v podsvětí stalo.

Za mě se jednalo rozhodně o nejlepší ze všech tří epizod. A to jak atmosférou, tak obsahem.

S mytologií si už Ubisoft zahrával v základní hře, byť to bylo jen okrajově. O to víc jsem byl zvědavý na Zkázu Atlantidy, kde měla být mytologie přímo tím hlavním.
Hned v první epizodě zavítáme na elysejská pole, kde se setkáme s místní vládkyní Persefónou. Ta však není tak nápomocná, jak by se dalo čekat a je tedy nutné pro postup použít sílu (a to bez ohledu na to jakou cestu zvolíte).  A o tom je vlastně celá epizoda. Napadáte pevnosti, rabujete zásoby, ničíte sochy, zkrátka děláte vše pro to, aby jste oslabili vliv svého protivníka a nakonec ho mohli vtáhnout do rozhodující bitvy, stejně jako v základní hře. Problém je ten, že to nefunguje stejně dobře a časem jsem se začal nudit.

Příběh je docela prostý a ničím výjimečným nepřekvapí. Většina úkolů se týká nadcházejícího střetu, nebo získávání spojenců.  Mezi moje nejoblíbenější se určitě řadí série úkolů s Leonidasem, během kterých musíte udělati pár zajímavých rozhodnutí.  Úkoly můžete plnit pro několik různých stran, ale to ve výsledku nemá vůbec žádný vliv.

Pokud jde o protivníky, tak přibilo pár zajímavých kousků. Prvním jsou vojáci Isu, kteří mají stejné třídy jako běžní nepřátelé.  Rozdíl je ale ten, že mají pár nových schopností, které je činí v otevřeném boji mnohem nebezpečnějšími. Další, ti zajímavější jsou kolosové. Na první pohled nehybné sochy, které na vás nijak nereagují, tedy až do chvíle, než někoho v jejich přítomnosti napadnete. Je to zajímavý prvek, který přidává něco nového a podporuje používání kradmého postupu.

Ještě určitě  stojí za zmínku  i vizuální stránka, která je úchvatná. Rozsáhlá květinová pole, vodopády, hory. Stačí jediný pohled a víte, že jste se dostali do ráje.

Awakening byl mým úvodem do této herní série. Už před tím jsem sice slýchával jméno Fire Emblem, ale žádnou z těch her jsem nikdy nehrál. Vždy byla totiž nějaká jiná hra která mě lákala mnohem více nebo nebyla prostě nálada. Navíc série FE neklade tak velký důraz na vizuální stránku jako jiné hry. Potom jsem ale narazil na Awakening. Vztahy mezi jednotkami a možní potomci byli vskutku netradiční systém, s kterým jsem se nikdy před tím nesetkal a to mě velmi zaujalo.

Začněme tam kde hry obvykle začínají, na začátku. Po tvorbě hlavní postavy a krátkém tutorialu se ocitáte na místě které neznáte a krom svého vlastního jména si skoro nic jiného nepamatujete. Ano, tvůrci zde sáhli po klasické zápletce se ztrátou paměti. Není to kdo ví jak originální, ale nijak mi to nevadilo.
Takto ztraceného vás nachází družina prince Chroma, který je také jediná osoba, jejíž jméno si pamatujete kromě svého. A jelikož je Chrom tak trochu důvěřivý hlupák, udělá z vás po několika potyčkách s bandity svého taktika. Čímž máme zdůvodněno i to, proč ovládáte armádu právě vy. Opět lehce úsměvné řešení, ale nic kvůli čemu by bylo třeba mlátit scénáristům hlavou o stůl.
Situace se poté značně zamotá a jste zataženi do konfliktu se sousedním královstvím. Což jako by nebylo málo, doprovází ještě zjevení podivné brány na obloze, která sebou přináší podivná monstra a záhadného šermíře. Věřte nebo ne, tohle není zápletka celé hry ale jenom její úvod. Příběh se pak ještě dál rozvíjí a zamotává.

Co mě však zaujalo mnohem více než samotný příběh, a co mě vlastně k této hře přivedlo je systém vztahů mezi postavami. Čím více spolu jednotky bojují, tím lépe si rozumí a o to lépe pak spolu vycházejí na bojišti. Není to ale všechno. Pokud se totiž vztah některých postav dostane na dost vysokou úroveň, mohou uzavřít sňatek a mít spolu děti. A jejich potomci jsou navíc regulérní jednotky, které můžete rovněž ovládat.
Variací tu je tu na první pohled zdá se spousta ale i když můžete kombinovat postavy téměř jak si zamanete, tak nakonec zjistíte, že potomci jsou už pevně daní podle jednoho z rodičů. Co můžete ovlivnit svou volbou jsou akorát statistiky, nějaké vlastnosti a také interakce mezi dětmi a rodiči. I přes to se ale jedná o zajímavý a ne příliš využívaný prvek.

Souboje jsou něco, co se u této série za dobu její existence moc nezměnilo. Funguje zde systém ve stylu kámen, nůžky, papír, kdy jednotlivé zbraně a jednotky mají výhodu či nevýhodu proti jiným. Občas se to dá obejít lepšími statistikami, kvalitnějším vybavením nebo spárováním dvou různých jednotek. Ne však vždy.
Jako třeba u letců. Pokud má váš nepřítel spousty střelců a vy si zvolíte na misi letecké jednotky, tak vám nezbývá než se modlit, aby vaší jednotce zbyl po jejich útoku alespoň jeden život.
Množství všech možných tříd a postav kterým můžete velet je tu opravdu dost. Pěšáci, střelci, letci, obrněné jednotky nebo healeři. Najdou se zde ale i lehce netradiční jako třeba taková tanečnice, která dovoluje jednotkám které mají odehraný svůj tah hrát znovu.
Někdy tak není na škodu vyzkoušet nové jednotky, i když už máte tým svých oblíbenců máte. Jako například takový Donnel. Obyčejný vesnický chlapec, kterého potkáte během jedné z vedlejších misí. Na první pohled za moc nestojí a i na ten druhý a zjistíte, že je opravdu hrozný :D Nikoho nedokáže zabít pokud mu ho vaše jednotky napřed nepředžvýkají na pokraj smrti a svou odolností připomíná papírového draka. Pokud mu ale věnujete čas a patřičnou péči, stane se z něj jedna z nejsilnějších postav ve hře, která se svou užitečností řadila hned vedle mou hlavní postavu a prince. Nebo třeba taková Tharja. I přes to, že se jedná o čarodějnici, tak se mi z ní povedlo vytvořit jednotku, která excelovala v první linii. A to dokonce proti jednotkám které si běžně dávají kouzelníky k snídani. Obě výše zmíněné postavy dokázaly samotné vzdorovat několikanásobné přesile a v mé armádě si získali jedno z nejvyšších postavení. Postav je tu opravdu hodně. Což mě přivádí k jednomu drobnému problému. Jednotek je tu totiž tolik, že normálním hraním je nemáte šanci všechny vycvičit. Buď si vyberete svůj dreamteam na který se soustředíte (a na zbylé cca tři čtvrtiny postav se vykašlete), nebo se pustíte do grindování. V opačném případě je dost velká šance, že vás neustále sílící nepřítel brzy převálcuje.

Po technické stránce není moc o čem mluvit. Hra vyšla pro Nintendo 3DS a tomu odpovídá grafika i ovládání. To využívá dvě obrazovky kterými je konzole vybavena a funguje to opravdu dobře. Na hlavní obrazovce ovládáte hru, zatím co ta druhá složí k podpůrným věcem, jako je zobrazování mapy, inventáře a všech dodatečných informací. Dnes jsou k dispozici už i další, mnohem propracovanější díly, přesto mám Awakening pořád rád. Jistě za to může i jeho pro mě sentimentální hodnota, ale i tak se mu nedá upřít jeho zajímavý příběh. Řekl bych, že i dnes je Awakening stále dobrou hrou a pokud si moc nepotrpíte na vizuální provedení, tak vám nabídne spousty hodin zábavy.

Pokud jste se nějakým způsobem dostali k této hře, tak nejspíš patříte k jedné ze dvou skupin lidí. Tou první jsou fanoušci série Sword art online (SAO), kteří tak nějak už tuší do čeho jdou. Druhou skupinou jsou zvědavci, kteří předlohu nejspíše neznají, ale zajímá je, co je tahle hra vlastně zač. A právě těm se to teď pokusím přiblížit.

Jako první začněme s příběhem. Jako nový hráč se ocitáte ve světe Gun gale online, což je jakási odnož SAO, kam vás pozvala vaše kamarádka z dětství. Ani se nenadějete a hned v úvodu se vám do rukou dostane unikátní zbraň a AI společník, který je speciální i mezi svým vlastním druhem.  Tím se ale pochopitelně získáte pozornost spousty lidí. Zejména pak “šermíře v černém“ a jeho přátel. Fanoušci předlohy jistě ví o kom je řeč.
Celý zbytek hry se pak točí okolo vašeho AI společníka a nového updatu ve hře, který má být brzy spuštěn.
Příběh tu nějaký je, ale neřekl bych, že je zrovna silnou částí hry. Popravdě mě v některých momentech i trochu štval a to nemám s anime nebo SAO žádné velké problémy. Je vyprávěný formou dialogů, takže se připravte na to, že vás čeká spousta a spousta čtení. Občas tu máte možnost zvolit, co řeknete, nebo vybrat co uděláte, ale hra by se bez téhle možnosti úplně obešla. Ve výsledku na vašem rozhodnutí stejně nezáleží, protože se vždy rozhodujete mezi možností A a možností A, jen trochu jinak podanou. Kdyby alespoň vytvořili určitou iluzi, že tu volbu máte, potom by to tolik nevadilo.
Není to však jediný problém, který jsem s příběhem měl. Na začátku dostanete možnost vytvořit si svojí vlastní postavu. Jste to také vy, kdo získá onu unikátní AI a kdo je středem veškerého dění. To by naznačovalo, že budete nejspíš asi hrdina tohohle příběhu, že? No, možná na papíře. Jakmile se totiž ukážou postavy z anime, tak vás zcela zastíní. Fanoušci by mohli říct, že jim to nevadí, ale já, který si chtěl zahrát svůj vlastní příběh, jsem to tak cítil a přišel jako páté kolo u vozu.

Logika s jakou hra funguje, je také trochu zvláštní. V jeden moment jste úplný Noob, neznámá postava o kterou by si nikdo neopřel ani pušku a vzápětí jste nejlepší kamarádi s Top hráči a hlavními hrdiny SAO. Opět, fanouškům to nemusí vadit, ale mě to přišlo zvláštní. Měl jsem pocit, že mi hra dává něco, co si nezasloužím. Nemusel jsem se vyhrabat ze dna potravního řetězce hráčů. Nemusel jsem se potýkat s monstry sám, riskující proti přesile. Nemusel jsem šetřit peníze abych měl na jen o trochu lepší zbraň. Neradoval jsem se, když jsem dostal svého prvního parťáka a tak dále. Určitě tušíte, kam tím mířím.

Ale nechme už příběh být a podívejme se na něco, co se naopak tvůrcům povedlo. A tím je akce.
Hra je převážně střílečka z třetí osoby, takže nečekejte žádné logické puzzly nebo hádanky. Jediné co zde má blízko k puzzlům je nalezení a zapnutí těch správných pák. Souboje jsou rychlé a zábavné. V některých momentech možná lehce chaotické, ale od toho je zde aiming asistent. Ten za vás obstarává většinu práce, na vás je jenom udržovat nepřítele ve vašem zorném poli. Neznamená to ale, že by hra dělala vše za vás. Pokud chcete zasáhnout slabá místa a využít svého plného potenciálu, musíte použít manuální míření. A to je fajn. Hra vás odměňuje za vaše dovednosti, ale zase neomezuje, pokud vám to nejde.
Co se týká vybavení, kterým budete kolem sebe způsobovat zkázu, tak toho je tu spousta. Pistole, pušky, samopaly, granátomety, nebo pokud nejsou palné zbraně vaším šálkem čaje, najdete zde i fotonové meče.  Všechny zbraně se dále dělí na optické (laserové) a ty klasické. Každá zbraň má pochopitelně jiné statistiky a vlastnosti, takže je na vás najít tu, která bude vyhovovat vašemu stylu. Samozřejmě také musíte splňovat potřebné požadavky, čímž se dostáváme k RPG prvkům.

I když se to tak nemusí zdát, tak je Fatal Bullet RPG. Vaše postava má statistiky které si postupným levelováním vylepšujete. Více života, rychlejší přebíjení a tak dále. Každá zbraň má pak jiné požadavky a nemůžete tak svojí agilní postavu vybavit rotačním kulometem, na který nemá sílu. Kromě toho jsou zde pak ještě různé schopnosti a podpůrná výbava. Každá zbraň má své vlastní a v boji se hodí.

Vizuální stránka je celkem fajn. Nesmíte tedy zapomínat na to, že je vše dělané jako anime, ale pokud vám to nebude vadit, tak není co řešit. O trochu horší je to s designem úrovní. Vizuálně jsou krásné a obzvláště venkovní prostory. Horší je to v dungeonech, které jsou docela obyčejné. Pořád ty stejné šedivé chodby, akorát trochu jinak poskládané a s jinými nepřáteli. Nepřátelé jsou další ne příliš zajímavá část. Pokud pominu lidské protivníky, tak jsou to v devadesáti procentech roboti, jejichž vzhled se časem začne opakovat.

Co by ještě stálo za zmínku, je ovládání. Hru si nejlépe užijete s ovladačem, dá se ale normálně hrát i na klávesnici. Jenom se připravte na to, že si budete muset zvykat na rozložení některých kláves, které se mi z počátku docela dost často pletly.


Co říct na závěr. Hra není úplně špatná. Je to zábavná střílečka, která vás určitě zabaví na řadu hodin. Pokud jde ale o příběh, tak už tak nadšený nejsem. Velkým fanouškům mohu doporučit, ale pokud nemáte se značkou SAO moc velké zkušenosti, tak bych její koupi pořádně zvážil.

Henchman story je typickým příběhem se superhrdiny, jakých je spoustu. Tedy až na jeden drobný detail. Zde totiž stojíte na té druhé straně barikády, na straně těch špatných. To by nebylo nic tak divného, ale nejste žádný Lex Luthor, Venom ani Dr. Doom, ale pouze obyčejný poskok. Jste jen jedením z mnoha stejně vypadajících pomocníků bez tváře, kteří nikoho nezajímají.
Naším hrdinou je Stanley, alias poskok č. 65. Stanley není žádný velký ranař, je celkem líný a nepatří k těm, kteří by potřebovali ubližovat ostatním. To čím se liší od ostatních poskoků je jeho silný pud sebezáchovy a rychlé nohy. Nejspíš proto vydržel ve službách Lorda Bedlama tak dlouho. Ale věci se brzy začnou komplikovat. Ve hře si prožijete několik dní ve Stanleyho kůži a je jenom na vás, jestli zůstane věrný svému šéfovi, přeběhne na druhou stranu, najde si přátele, nebo dokonce lásku.

Pokud bych měl Henchman story ve zkratce nějak popsat, tak bych řekl, že je to jeden velký vtip. V tom dobrém samozřejmě. Hra si dělá neustále legraci ze superhrdinského žánru a ze všech stran na vás hrne spoustu vtipů a vtipných momentů. Někdy slabší, někdy lepší, ale ve výsledku to vzhledem ke hře působí přirozeně. Celou dobu jsem se neskutečně bavil a nejednou jsem se začal nahlas smát.
Jako třeba když hrajete s vašimi kolegy a šéfem zdejší variaci na DnD. Nejen že tuhle pasáž tvůrci neodbyli několika větami, oni jí věnovali celou jednu kapitolu. Takže si naplno užijete fantasy alterega všech postav společně se všemi narážkami na tohle téma. Jsem si jistý, že hráče DnD to určitě pobaví.

Postav zde není moc, ale každou z nich si určitě zapamatujete. Všechny jsou navíc kompletně nadabovány, což ještě zlepšuje celkový dojem. Stanley, který nás celým příběhem provází je typický sarkastický typ, který má neustále nějaké připomínky, nebo vtipné hlášky. Prostě to co máme rádi na Spider-manovi nebo Deadpoolovi, jen ne tak "super". Nebo tu máte Lorda Bedlama. Stanleyho šéf a prvotřídní karikatura padoucha. V jeden moment s neuvěřitelným zápalem mluví o svém geniálním plánu, aby vám vzápětí připomenul narozeniny jednoho z vašich kolegů, nebo vás odkázal na personální oddělení. Jsou tu ještě další, stejně dobré postavy a oblíbil jsem si je všechny, Dokonce i ty otravné (ano mluvím o tobě Dejve).

Délka hry není kdoví jak dlouhá, ale o to spíš vyzkoušíte ostatní možnosti, které máte k dispozici. Občas se sice jedná spíše o iluzi rozhodnutí Například když vybíráte možnost jak se vypořádat s hrdinou, který vás stejně ve výsledku zmydlí, ať se rozhodněte jakkoliv. ale nijak mi to nevadilo. Hra má celkem 12 různých konců, ale v některých případech se liší jen nějakými drobnými detaily.

Na hře jsem nenašel nic moc, co bych jí vytkl. Jistě, byl bych raději, kdyby byla hra delší, ale nejsem si jistý, jestli by byla pořád stejně dobrá. Ukládací menu je hezky stylizované do podoby komixových obálek, ale kromě epizody a času k tomu nemáte žádný jiný popis. Pokud tedy hodně ukládáte nebo zkoušíte různé cesty, tak můžete mít problém identifikovat, ze kterého místa daný save je.

Co na závěr. Pokud máte rádi komixy, humor a superhrdiny, tak rozhodně dejte téhle hře šanci. Neuděláte chybu.

Black Geyser je fantasy RPG, které se odehrává ve světě Yerengal. Svět zmítá kletba známá jako “Greed“. Ta se pomalu rozšiřuje a vše kolem sebe mění. Je jenom na vás, jak se ke všemu postavíte. Zda se rozhodnete být spasitelem, nebo jestli naopak vše zničíte. Záhadná hrozba, nečekaný hrdina a záchrana celého světa. Hold takové běžné sobotní odpoledne.  

Hned na začátku vás hra typicky postaví před tvorbu postavy. Ta je celkem přehledná a jednoduchá. Vše je podrobně popsané i co která vlastnost ovlivňuje. Máte tu na výběr z obvyklých ras, jako jsou lidé, trpaslíci a elfové ale i dvě trochu netradiční.  Feldegug jsou elfové ze zmrzlého severu. Jsou mnohem bledší než jejich lesní příbuzní a mají bonus k inteligenci. Vedle toho Rillow je jakási podivná kombinace člověka a slona (mínus ten chobot a uši) a hodí se spíše na bojové postavy. Třídy jsou tu klasické, i když občas trochu jinak pojmenované. Navíc pokud chcete, můžete si vytvořit hybridní třídu, která může být složená až ze tří klasických.  

Jakmile máte vše hotové, vrhne vás hra do děje. Vše začíná celkem normálně. Jako sluha lorda Espena plníte své obvyklé povinnosti a sloužíte vyšší společnosti. Když co se nestane, jednoho dne vše najednou změní . . .
Zcela klasická zápletka, která nepřichází s ničím novým. Začínáte jako nikdo a postupem se z vás stává osoba, jejíž jméno každý zná.
Příběh je podle mě asi jednou z lepších částí hry. Království zmítá občanská válka a do toho tu ještě řádí ona záhadná kletba. Ta navíc reaguje na vaše možnosti a podle toho roste nebo klesá. No, alespoň to vývojáři a hra tvrdí. Když jsem si vytvářel svojí postavu podvodníka, tak jsem měl trochu obavy z toho, jak se to celé promítne na samotný prvek Greed. Poděkování sice člověka zahřeje u srdce, ale šípy za to člověk nenakoupí. Tak co s tím? Mohl jsem se přeorientovat na klasického dobráka, ale to by bylo zase v rozporu s tím, jak jsem chtěl hrát. Chci být hrdina, ale i tak trochu zmetek. A peníze . . . všichni víte, že lektvary jsou při boji se zlem třeba.
Nakonec se ukázalo, že to tak ožehavé asi nebude. Celou dobu jsem se rozhodoval celkem normálně a pokud bych se nerozhodl chovat jako hamižnej zmetek, co by prodal i svou babičku, tak nic moc nehrozilo.
Občas mi vadilo, že vás hra do některých věcí nutí.
Jako když se třeba na začátku snažíte prokázat svůj původ. Hra vám prostě nedovolí odmítnout. Zkoušel jsem králi říct, že o ten blbý titul nestojím, že budu normální chuďas, ale on měl ve scénáři jasně napsáno, že ho dostanu. Tak mě prostě sejmul. Jako pochopím, že na mě pošle stráže, když jsem ho neustále urážel a dělal si z něj legraci, ale protože nechci titul? Jenom proto, aby mi pak vzápětí mohl vmést do tváře, že jsem šlechtic bez majetku.

Hra ale není jen příběh. Čas od času narazíte na okamžiky, kdy slova nepomohou. V tu chvíli přijde na řadu meč a magie. Nebo v mém případě luk. Nevím, jestli jsem rozmlsaný ostatními hrami, ale boj mi tady moc nesedl. Dokonce i stařičký Baldur´s Gate měl podle mě lepší souboje než tady. Vím, že srovnávat tohle s legendou se jen tak nedá, ale kdyby ho alespoň okopírovali.
Klasické bojovníky jsem většinou zvládl. Jediný problém byl, že je buď ne a ne trefit, nebo že měli moc života. Ale to se celkem dalo. Horší to bylo s magií. Většina čarodějů spamovala summony, kteří navíc moc dlouho nevydrží (štěstí pokud bojujete proti nim, smůla pokud jste vy ten vyvolávač). Kouzel není moc a schopností u nemagických tříd máte všeho všudy možná čtyři nebo pět (pokud si nedáte hybrid-classu).
Družině sice můžete naprogramovat chování, ale když na ně i tak nebudete dávat pozor, tak se může stát, že se zaseknou a nebudou nic dělat, nebo půjdou úplně do pryč.

Společníci mě také moc nenadchli. Každá z postav kterou jsem přibral do družiny vypadala na první pohled zajímavě. Prokletý bojovník který nemůže umřít, trpaslík, který chce usmířit dva rody, nebo třeba nekromantka Jade, kterou najdete spoutanou na mučidlech. Každá postava má sice nějaký svůj osobní quest, občas se zapojí do rozhovoru nebo řekne něco zajímavého, ale tím vše končí. Žádné hlubší rozvíjení vztahů nebo romance. Dokonce ani nezáleží, jestli jim s jejich úkoly pomůžete, protože na konci je hra úplně ignoruje a neřekne vám ani, co s nimi bylo dál. Většinu času je to tedy jen pomocná síla která za vás bojuje.

Během vašeho putování projdete několik různých míst, jako jsou zříceniny, lesy, opuštěné doly, jeskyně a nakonec taky říši démonů. Provedete několik rozhodnutí, zabijete spoustu monster a než se nadějete, jste na konci. Hra není zrovna moc dlouhá a dohrát mi jí trvalo něco málo přes dvacet hodin.
Takže zpátky na začátek a zkusit to jinak. No, popravdě mě to ani moc neláká. Jako ano, zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se připojil k těm špatným, kdybych byl ten největší hamoun jen abych věděl jak to změní celou hru, ale ne. Jako celek mi to přišlo celé takové obyčejné. Krátké dobrodružství které si vymyslíte třeba s kamarády při hraní DnD a po jeho dohrání si už na něj ani nevzpomenete.
Je to špatná hra? Ne, ani moc ne spíš nedodělaná s prostorem pro víc obsahu.
Vyplatí se jí kupovat? Za plnou cenu rozhodně ne.