Vše začíná celkem prostě. Hlavní hrdina je obyčejný kluk, který nemá žádné starosti a jediné s čím si  trápí hlavu, je jak sehnat holku. Když si už konečně domluví schůzku (ano s holkou), tak zrovna nastane konec světa.
No nenaštvalo by vás to? K tomu všemu se ještě přijde o ruku a musí bojovat s monstry, které se staly z některých lidí. Pokud tohle není ten nejhorší den, tak už nevím co.
Už od samotného začátku mě příběh chytil, a i když je celkem předvídatelný, tak si mě udržel až do konce. Značnou část na tom měla i ponurá atmosféra, kterou na mě hra působila. Všichni kolem vás jsou buď mrtví, změnění v monstra, nebo je smrt teprve čeká. Hra není nijak morbidní ani krvavá, ale čas od času vám připomene, že se konec pomalu blíží.  
Jediná pozitivní věc během toho všeho, jsou vaši přátelé. S těmi trávíte svůj volný čas, trénujete, hledáte zásoby a pomalu se sbližujete. Mnohdy se jedná o opravdové prkotiny, které ve výsledku nic neznamenají, ale zahřejí u srdce, nebo vás donutí se pousmát. Postavy, které tu máte, nejsou kdoví jak složité, ale třeba taková Yuna, o které jsem si už od začátku myslel, že jí mám přečtenou, mě celkem mile překvapila. 

Kromě trávení volného času vám postavy budou také pomáhat v boji. Ten je dle mého asi nejlepší částí na celé hře. Z počátku máte k dispozici jen obyčejný útok a úskok. Později si odemknete i těžký útok, blokování a celou řadu speciálních schopností, které vám poskytují vaši společníci. 
Rázem se vám otevírají nové možnosti a na vás je najít to správné načasování a naučit se je správně používat. Kdy se léčit, na koho se zaměřit nejdříve, nebo jak zvládat štíty vašich nepřátel. Souboje jsou zábavné a rychlé.
Osobně si myslím, že nejsou kdoví jak složité a to ani proti samotným bossům. Ti možná z počátku představují nějaké problémy, než se naučíte fungování hry, ale později už tomu tak nebylo. Obvykle padli jen po několika málo pokusech a v řadě případů i na první pokus. Očekával bych nějakou rostoucí obtížnost, ale za celou hru jsem necítil potřebu se vůbec přizpůsobovat, nebo měnit svou taktiku.

Vizuální stránka se drží anime vzhledu, který je v podání hry velmi prostý a jednoduchý. Občas působí hodně komicky až trapně. Určitě jedna ze slabších částí hry, ale není to nic na co by mi vadilo. Objeví se zde i pár animovaných filmečků, které jsou opravdu dobré, ale není jich zrovna moc, což je škoda.

Eternights není žádná velká pecka, z které byste se posadili na zadek, nepřináší na herní scénu nic převratného ani nevypráví žádný dech beroucí příběh. Je to vcelku průměrná hra a pokud budete hledat, tak určitě najdete něco podobného (možná i lepší). Přesto si myslím, že se jedná o dobrou hru. Obzvláště vezmete-li v potaz, že jí vytvořilo malé a celkem neznámé studio. Pokud se budou ubírat podobným směrem, tak se v budoucnu možná dočkáme i nějakého většího titulu.

Studio Owlcat games přináší svou další RPG hru. Nejedná se o žádné fantasy jako u předchozích dvou her, ale a tentokrát zavítáme do temného světa Warhammer 40k. Jako fanouškovi tohoto universa a her od samotného studia mi bylo okamžitě jasné, že to bude hra, kterou si prostě musím zahrát. Moje očekávání tedy nebyla zrovna malá.
Svět Warhammeru je VELMI obsáhlý. Prakticky každá frakce má dlouhou historii mapující jejich minulost, významné bitvy, nebo třeba důležité postavy, které se nějak podílely na utváření světa. Do toho přidejte ještě tunu loru a desítky knih. Je toho opravdu hodně, navíc Warhammer není něco tak známého, jako třeba takové Star Wars. Jistě, hra vás celou dobu zásobuje informacemi a vysvětluje vám věci, které jinak běžný obyvatel tohoto světa zná, ALE. Pokud si opravdu toužíte tuto hru užít a nechcete strávit desítky hodin pročítání knih nebo internetových stránek, který vás dost možná od hraní odradí, doporučuji najít si nějaké video, popisující základy a fungování světa. Vážně vám to pomůže se lépe ponořit do celkové atmosféry a fungování věcí kolem vás.

No a o co, že tu tedy vlastně jde? Ocitáte se v kůži nového Rogue tradera. Osoby, zmocněné samotným císařem k prozkoumávání a dobývání vzdálených koutů kosmu a to prakticky s neomezenou mocí. To vše ve jménu lidstva a zlatého trůnu. Je to tedy taková sci-fi obdoba conquistadora? No, ne tak docela. Pod svým velením budete mít loď čítající tisíce lidí, nebo budete rozhodovat nad osudy několika planet a společně s tím životy jejich obyvatel. Většinu času ale strávíte cestováním po různých planetách, obnovováním svého impéria, souboji s kultisty a mimozemskými rasami. Jste tedy něco víc, než jen obyčejný průzkumník, i když to bude asi vaše hlavní náplň. To a také boje.  

Souboje jsou zde řešeny tahově. Žádná forma pauzy nebo přepínání režimu, pouze tahový systém, doplnění o možnost krytu. Z počátku jsou vaše postavy slabé (tak jak to už obvykle bývá) a nezmůžete se než na klasické přesunout a zaútočit. Případně ještě zvládnete použít nějakou tu nebojovou schopnost. Ale jak budete sílit, začne se boj stávat daleko zábavnější. Někdy jde o útok navíc, jindy o buff, který udělá ze salvy z bolteru smrtící déšť.
V mé družině excelovala například sestra Argenta. Ta nejen že dokázala zaútočit více než dvakrát za kolo, ale se svým vybavením byla schopná postarat se o většinu protivníků, kteří se odvážili postavit se mi do cesty. Ve spojení s takovou Yrliet jsem pak dostal dvojici, která v případě lehčích střetů nepustila ostatní postavy ani ke slovu.
Jediný problém který jsem s boji měl, byly občas až nesmyslné velké životy některých bossů (hrál jsem na normální obtížnost). Ne, že by byly těžké, ale ukrajování jejich životů bylo trochu zdlouhavé. A nedej bože, totiž Císaři, aby jste si nechali některou ze silných postav na lodi.
Když už je řeč o lodi, tak souboje vás tu čekají i jiné, než ty pěší. K dispozici máte totiž svojí osobní loď a ta rozhodně není jen na okrasu. Během cest vás budou obtěžovat piráti, nebo mimozemské rasy, lačnící po vašem nákladu nebo prostě jen po krvi.

Stejně jako u Pathfinderu vás i zde čeká obsáhlý systém tříd a schopností. Byť trochu jinak pojatý.
Hlavním viditelným rozdílem je počet tříd. Těch je pouze deset. Čtyři základní a šest pokročilých (je tu teoreticky ještě jedenáctá, ale tam se jedná hlavně o zlepšení stávajících dovedností). Nezní to jako moc, obzvláště když takové Wrath of the Righteous jich mělo daleko víc. Tvorba postavy v sobě schovává ale další možnosti, které vám tenhle nedostatek pomohou vyřešit.
Vezměte si takový původ nebo váš domovský svět. Obvykle jde o detail, který vám dá nějaký bonus ke statistikám a kromě roleplaye pak k ničemu není. Tady toho ale dostanete víc. Třeba takový šlechtic. Jeho speciální schopností je vytvořit z jedné postavy svého "sluhu" a té postavě propůjčuje bonus k jejím statistikám. Nebo třeba komisař, který svým spolubojovníkům dává navíc tahy a tím i možnost způsobit víc škod, nebo se naopak přeskupit. V závislosti na zvolené třídě si pak můžete vytvořit třeba velitele s důrazem na podporu, nebo velitele, který vede samotný útok.
Kapitolou samou o sobě je pak původ psykera (zdejší obdoba čaroděje). Nejen, že vás to neomezuje ve volbě třídy, ale dává vám to další možnosti. Bojovník s “magickými“ útoky? Bojovník, který si dává buffy? Velitel který kromě podpory odstřeluje nepřátele blesky? Stačí popustit uzdu své fantazii a můžete tvořit.  

Za zmínku stojí určitě i spolubojovníci, kteří se podle mě řadí k těm zajímavějším. Už to není dvacátý trpaslík se sekerou, elfí lučištník, nebo temný čaroděj, které v běžných RPG potkáte prakticky na každém kroku a liší se jen v drobnostech. Vezměte si takového Ulfara. Ulfar, je vesmírný mariňák. Geneticky modifikovaný člověk, který je silnější než obyčejný člověk a rozhodně mnohem mohutnější. Zabírá proto hned čtyři políčka a ne jedno. Nejlépe by se dal přirovnat k MEC Trooperovi z XCOMu, který je sám o sobě takový chodící tank. Nebo takový Pasqal, který je knězem adepta mechanika, což je … no řekněte, už jste někdy viděli chodící švýcarský nůž, ze kterého čouhají mechanické chapadla a rád si povídá s vaší mikrovlnkou? A jsou tu i další. Dokonce i mezi lidskými, kteří mohou působit celkem nudně, se najde pár zajímavých. 

Svět je bezvadný. Správně temný, jak se dá od Warhammeru čekat. Všude spousta lebek, ohromných soch přehršle svící nebo oslavování císaře. Jednou navštívíte džungli, jindy se budete procházet městem s monumentálními stavbami, nebo se ocitnete na palubě opuštěné lodi. To poslední bylo poprvé obzvláště dobré a mělo to tu správnou strašidelnou atmosféru. k tomu si ještě přidejte parádní soundtrack, který atmosféru ještě umocňuje.

Největší problém, který hra během mého hraní měla, byl její technický stav. Jak už to tak u Owlcat games bývá, vyšla hra s řadou bugů. Plně hratelná od začátku do konce ale pořád to byly bugy, které byly občas trochu znát.
Stejně tak jsem byl trochu zklamaný z druhé poloviny hry. Prolog a první dvě kapitoly byly fajn a nemám co jim vytknout. Třetí vás dostane do podobné situace, jako ve čtvrté kapitoly Wrath of the righteous.
Ale s tím rozdílem, že zde nemáte možnost přehazovat si své postavy a musíte celou kapitolu odehrát s družinou, kterou jste si na začátku vybrali. A to v tu chvíli ani nevíte.
A zbytek, tam už podle mě hra trochu ztrácela dech a nebyla tak zábavná jako samotný začátek.
Hru v každém případě, i přes její nedostatky, vřele doporučuji. Mezi RPG se jedná o něco netradiční zasazení, které se jen tak nevidí.

Sable je hra, do které jsem šel prakticky naslepo. Věděl jsem, že je zde jakási postava v masce a rudém plášti, nějaké to létání v kluzáku a to bylo tak asi vše. Dokonce i těch pár videí, které jsem zahlédl mi toho neřekly o moc víc, než co už jsem zmínil.

Co tedy Sable vlastně je? Jednoduše řečeno je to cesta. Cesta dospívání a sebepoznání. Na začátku hry je před vás postaven vcelku jednoduchý úkol. Opustit vesnici a vrátit se teprve až s novou maskou. Masky totiž v tomto světě hrají velkou roli. Říkají, kdo jste, kam patříte a také co je vaše práce. Máte zde sběrače, kteří prozkoumávají staré trosky a sbírají šrot. Lezce, kteří jsou velmi zdatní ve šplhání a dostanou se, kam jiní nemohou. Nebo třeba obchodníky cestující od města k městu. A to je jenom pár příkladů. Každá postava, na kterou během svého putování narazíte nějakou má. Stačí si jenom prohlédnout její masku a už o ní něco málo víte.
Váš úkol je tedy nějakou takovou masku získat. Masku, se kterou budete cítit největší propojení. U které si při prvním pohledu řeknete: “Jo tahle je ta pravá.“ A nebo hodíte všechno za hlavu, popadnete první masku, na kterou narazíte a vrátíte se hned zpátky. Tím se ale připravíte o celý zážitek, který hra nabízí. Svět je rozlehlý a plný míst k prozkoumávání. V jednu chvíli se proháníte na svém vznášedle mezi písečnými dunami, jindy prozkoumáváte mrtvý les, trosky vesmírných lodí, nebo šplháte po skalách. Hra vám toho ale moc nevysvětlí. Čemu patřily ty obrovské kostry, které jsem právě minul? Byl svět vždycky tak pustý? A co je s těmi maskami? 
Během hraní jsem se sám sebe neustále ptal na podobné otázky a i po jejím dohrání mi jich spousta zůstala. Jistě by se na internetu dala najít spousta teorií nebo i samotných odpovědí, ale tohle je jeden z těch případů, kdy to nedoporučuji. Je v tom podle mě část kouzla této hry. Nechat svou představivost, aby z nalezených střípků poskládala příběh. Vše ještě vyniká díky hudebnímu doprovodu, nebo grafice, které navozují tu správnou atmosféru.

Během všeho toho prozkoumávání  narazíte i na součástky pro vaše vznášedlo, nové druhy oblečení a samozřejmě masky. Trochu mě zklamalo, že jejich účel je čistě kosmetický a nepropůjčují vám žádné bonusy nebo speciální schopnosti. U oblečení to tak nějak chápu, ale masky jsou přeci jen v této hře něco víc. Jako třeba kdyby lezecká maska propůjčovala bonus pro šplhání, nebo maska obchodníka zajišťovala trochu lepší ceny. Člověk by tak měl alespoň další důvod proč si oblíbit tu nebo tamtu masku.  

Hra trpí i technickými problémy. Framerate začne čas od času trochu zlobit (hlavně při delších cestách vznášedlem), což dokáže zkazit jinak příjemnou atmosféru. Několikrát mi postava úplně zmizela a bylo nutné vyskočit zpátky do hlavního menu, aby se celý problém vyřešil. Stejně tak párkrát nastaly i situace, kdy postava prostě nedokázala vylézt po nějakém povrchu a jakoby se sekla v prostoru. Pokud ale přehlédnete těch pár nedostatků, dostanete příjemnou oddychovou hru. Žádné souboje, složité bitky s bossy, nebo časově omezené mise. Hra taky není kdoví jak dlouhá. Jestli chcete, můžete se toulat a objevovat, nebo zamířit zpátky domů jakmile vás vše začne nudit.

Není to tak dlouho, co jsem se  seznámil se sérií Earth Defense Force. Third-person akční hry, ve kterých se pustíte do boje proti mimozemské invazi ohrožující naší matičku zemi. Zapomeňte ale na Mass Effect, Star Wars, Star Trek nebo třeba Warhammer 40k. Ne, nic z toho se nedá s Earth Defense Force srovnávat. Zejména proto, že Earth Defense Force je kapitola sama o sobě. Nečeká vás žádný epický příběh ani složitý Lore. Jen spousta střílení.
V tomto případě se podíváme na díl Iron Rain, na kterém nepracovalo studio Sandlot a který tak trochu stojí mimo hlavní sérii.
Všechny stěžejní body jsou zde ale přítomné. Máme zde invazi z kosmu, hordy nepřátel, čtyři hratelné třídy, spousty zbraní a samozřejmě velkou spoustu akce. Kromě toho ale tvůrci přišli s několika novinkami, které hru odlišují od ostatních dílů. 

Hlavní z nich je bojový exoskelet známý jako Physical Augmentation Gear, zkráceně PA – Gear. Pryč jsou jednotlivé třídy. Místo nich je tu čtveřice exoskeletů, mezi kterými můžete volně přeskakovat a upravovat je. Každý z nich je trochu jiný, ale všechny vám dávají nějaké speciální možnosti. Tedy za předpokladu, že budete mít energii. U starších her to byl problém především třídy Wing Diver, ale teď se o svou energii musí starat všichni. Energie se doplňuje celkem rychle, ale během boje se může stát, že na hlídání zapomenete a hranici překročíte. Potom ztrácíte speciální schopnosti a musíte počkat, až se energie zase dobije. Což v žáru boje není nikdy dobře. Stejně tak můžete zapnout přetížení, což vám na krátký čas dodá výrazný boost. Nejde tedy jen o hloupé střílení po všem kolem, musíte také taktizovat. 
A teď něco bližšího  k jednotlivým exoskeletům. Ve třech případech se jedná o staré známé třídy z předchozích her (Ranger, Wing Diver a Fencer), byť trochu upravené. Trooper představuje vašeho běžného pěšáka. Jednoduchý na hraní a svými statistikami se hodí prakticky na cokoliv. Jet Lifter se kvůli své nízké odolnosti do přední linie moc nehodí, ale jeho schopnosti létat vám dává větší mobilitu. Heavy Striker je zase dokonalý tank, který má kromě zvýšené odolnosti také schopnost povolat silové pole a snese tak ohromné poškození.
Poslední je Prowl Rider. Ten nevychází z žádné ze starých tříd a jde tak o novinku. Tento exoskelet má odolnost běžného pěšáka, ale svou pohyblivostí je zase něco jako Jet Lifter. Ve výsledku se ale hraje úplně jinak, protože je vybaven speciálními kotvami, kterými se může přitahovat k budovám i nepřátelům. Pokud někoho z vás napadá  anime Attack on Titan, nebo oblíbený soused Spider-man, tak přesně takové to je.
Ovládání chce trochu cviku, ale jakmile si na něj zvyknete, tak se budete prohánět vzduchem jako nic. Ona každá třída vyžaduje nějaký ten trénink, abyste pochopili její ovládání, ale oproti starším dílům je vše daleko snazší.
Všechny zmíněné exoskelety se hrají trochu jinak, ale jsou stejně zábavné a každý se vám bude někdy hodit.
I přes to, že jsem se většinu času držel svého Troopera, tak jsem často podle potřeby své obleky měnil.

Hra mimo jiné dává i hodně možností, jak si svého vojáka upravit. Už nejste omezeni pevně danými postavami a můžete si upravit jak pohlaví, tak vzhled. A podobným způsobem se dá upravit i výzbroj, což se mě osobně velmi líbilo. Už nezáleží, za jakou třídu hrajete. Můžete sáhnout po zbraních běžné pěchoty a na sebe navléci létající exoskelet. Nebo si naopak vezmete  ty nejtěžší zbraně které najdete a uděláte ze sebe malý bombardér. 

Věc, ve které EDF hry nikdy moc nevynikaly, byl příběh. Vždy byl jen tak v pozadí a na ničem jiném kromě akce moc nezáleželo. A proč by taky mělo? Pokud vám jde o příběh, tak nebudete hrát EDF. V Iron Rain se tuhle věc ale pokusili vylepšit. Je zde více videosekvencí a celou hrou vás doprovází dialogy. V jeden moment je to přátelské pošťuchování vašich spolubojovníků, komentáře velení, zprávy o vývoji bojů, nebo třeba DJ Lizzie, která podporuje vojáky skrze rádio. Stále se nejedná o žádný ucelený příběh, ale je to rozhodně posun k lepšímu. 

To, co zůstává stejné, je AI nepřátel a spojenců. Ani jedni nejsou moc inteligentní, což je během hraní znát. Spojenci se vám vrhají před hlavně zbraní aby si popošli třeba jen pár metrů a potom si ještě stěžují, že ne ně střílíte. U nepřátel bych takové chování ještě pochopil, konec konců vy jste ten hrdina. Když se na vás bezhlavě řítí horda přerostlých mravenců, tak neočekáváte žádné taktické manévry. Problém je, jakmile začnou spamovat některé útoky. Během jedné z misí se mě takto začala šikanovat skupina robotů. Jejich ledový útok mě na čas zmrazil, což jim dalo dostatek času, sebrat mi kus zdraví. Bohužel sotva co zmrazení pominulo, zmrazil mě jiný robot (a pak ještě asi dvakrát).

Iron Rain bezvadně předvádí, co hra ze série EDF je a k tomu všemu přihazuje něco nového a zábavného.
Obtížnost není tak velká jako u starších titulů a zvládnout jednotlivé třídy je celkem snadné. Pro hráče uvažující naskočit do série je to dobrý startovní bod. Trochu mě zklamala délka. Ano, je tu nějakých 50 misí, ale ty utečou docela rychle. V porovnání s takovým Earth Defense Force 4.1 je pro mě Iron Rain trochu slabší, ale rozhodně není špatný.

"Mé jméno je legie, protože nás je mnoho."
 
 I tak by se dal ve zkratce popsat třetí Watch Dogs. A do jisté míry to hru i vystihuje. Vše se totiž tentokrát točí okolo Londýnské odnože DedSecu a možnosti do svých řad naverbovat prakticky kohokoliv. A to bez ohledu na to, jestli se jedná o prodavačku v květinářství, bezdomovce, důchodce, nebo třeba člena bezpečnosti. Abych pravdu řekl, tak je to na celé hře asi to nejlepší, co nabízí. Vezměme to ale popořadě. 

Příběh celé hry není kdoví jak převratný. Vše začíná tím, že je Londýnská skupina zničena a v reakci na nedávné útoky se celé město mění. Práci policie přebírá soukromá společnost známá jako Albion, všude na silnicích jsou checkpointy vybavené automatickými zbraněmi a neuběhne pár minut, aby vám nad hlavou neproletěl bezpečnostní dron. Do toho započítejte diskriminaci, rasizmus a zatýkání na ulicích. Takhle napsané to zní docela fajn, atmosférou vlastně i je, ale hra se do ničeho z toho moc neponoří. Jistě, na ulicích vidíte každou chvilku ozbrojence otravovat slušné lidi, popřípadě demonstranty s megafony. Vše jsou to ale spíše kulisy, než aby to hrálo nějakou větší roli.
Hlavní příběh se točí okolo tajemné postavy Zero Day a několika lidmi, kteří ovládají město. Na hráči pak není nic jiného, než aby Londýn osvobodil. Vše pochopitelně okořeněné lehkými sci-fi prvky. Vytváří to fajn atmosféru, ale tvůrci si mohli klidně dovolit jít ještě hlouběji. Několikrát se tu nakousne pochybné využití technologie a jeho dopad na lidskou společnost. Jako například když se jedna z postav chystá rozjet autonomní systém dronů, kteří by měli sami rozhodovat o tom co je špatné a také to sami řešit. Od samého počátku je vám řečeno, že je to špatné a musí to být zastaveno. Přitom by nebylo špatné mít možnost o situaci trochu více rozhodnout. Třeba taková možnost si systém přivlastnit a upravit aby sloužil "dobru". Vy jste ale prostě ti dobří a musíte tomu zabránit.
Celý příběh je hodně předvídatelný a s trochou logického uvažování dokážete odhadnout jak to vše dopadne.
Ve srovnání s tím byly osobní příběhy mých postav daleko zajímavější. Měl jsem programátora který spravoval stránku na darkwebu a vizuálně vypadal jako kdyby se právě vyškrábal z pekla. Potkat ho někde na ulici, asi bych mu předal svojí peněženku a utíkal bych pryč. On byl ale v hloubi duše celkem milý a rád si čas od času začutal s míčem v parku. Nebo moje řidička. Už od pohledu drsná holka kterou nechcete naštvat. No a po večerech si chodívala zaběhat. Záleží na tom? Moc ne, ale jsou to detaily, na kterých mi záleželo víc než na celém úkolu osvobodit Londýn.

Pokud jde o vaše operativce, tak ti jsou hlavním prvkem, na kterém celá hra stojí. Do začátku si vyberete malou skupinku, kterou pak můžete v průběhu hry dále rozšiřovat. Je to celkem jednoduché a nemusíte kvůli tomu čekat do půlky hry, než si odemknete nějaký prvek. Stačí si na ulici vytipovat člověka a přidat si ho na seznam. Potom už záleží jen na tom, jak ho naverbovat. Někdo chce drobnou službu, další je vám od začátku nakloněný, takže se stačí jenom zeptat. A pak jsou tu i tací, kteří DedSec rádi nemají a musíte na nich trochu pracovat.
Postavy mají různé vlastnosti a výbavu ale nejsou si tak úplně rovny. Některé toho umí víc, některé mají pár negativních rysů a pak jsou tu i tací, kteří neumí vůbec nic. Ti jsou pravděpodobně pro hráče, kteří chtějí nějakou výzvu, protože pro ně jinak žádné využití nenajdete. Když je řeč o využití vašeho týmu, tak to nijak nejde. Ano, můžete skákat mezi postavami jak blecha na výstavě psů, ale vždy ovládáte pouze jednu z nich. Žádní parťáci, podpora, rozptýlení, nic. K čemu je mi únikový řidič, když mě nemůže vyzvednout po dokončené misi když mě pronásledují vojáci Albionu? Ano, můžu misi odehrát za samotného řidiče, ale ten zase není moc bojově založený, takže riskuji, že o něj v případě boje přijdu.
Klidně ať mi při příjezdu auto přehodí hra ovládání na něj, ale ať mám možnost využít svůj tým naplno. Vždyť už Brotherhood mělo možnost do nějaké míry ovládat svůj tým. To nemohli tvůrci od svých kolegů alespoň trochu opisovat?
Situace se dá trochu vyvážit s pomocí výbavy, ale to je zase další kapitola sama o sobě.
V základě mají všichni k dispozici tutéž výbavu (nesmrtící zbraně a techniku), kterou si v průběhu hry dále odemykáte a vylepšujete za nalezené body. K tomu se pak počítá speciální výbava, která si liší podle jednotlivých postav. Jednou je to páčidlo, podruhé třeba puška nebo kouřový granát. Zbraně lze mezi postavami i přehazovat, ale na jakém principu to funguje, jsem nepochopil.
Můj hitman k nám do skupiny zavítal s celkem slušným arzenálem (Desert eagle a puška). Desert jsem mohl dát postavě která normálně ovládala pistoli, ale pušku ne. Dobrá, tak je třeba jen zaměřený na pistole. Člen Albionu měl ve výbavě normálně pušku a mohl jsem mu tak dát tu hitmanovu. Už ale ne Deserta. Že by stejný problém? Ale nesmrtící verzi pistole ovládat přeci umí. Později jsem si odemkl špiona. Bezva, to bych mohl dát svému hitmanovi pistoli s tlumičem. Ne nemohl. Uvažoval jsem, jestli to není speciální zbraň pro špiona, ale na ulici jsem narazil na členy Albionu i obyčejné lidi s touto zbraní. A podobných věcí je tu víc. Proč postava, která má přímo ve svém profilu napsáno, že se jedná o bývalého vojáka, může používat pouze pistoli a ne jiné zbraně, zatím co nejaká důchodkyně si po ulici pobíhá s revolverem a granátometem k tomu?

Podobné je to i s gadgety. Každá postava může nést dvě zbraně a jeden gadget (plus jejich speciální vybavení). Na tom se nic nemění a nejde to změnit, což bych u některých postav docela uvítal. Paralyzační boxer nebo naváděný dron zní jako užitečná věcička. Bohužel si mohu vzít jenom jednu věc a mechanický pavouk je v mnoha ohledech mnohem všestrannější věc. U většiny operativců u mě vítězil on, popřípadě jeho ozbrojená verze.

Watch Dogs: Legion je jedna z těch her, která přijdou s nezvyklým a zajímavým nápadem, který zní na papíře jako totální pecka. Výsledek se ale zastavil někde na půli cesty.

Když jsem na tuhle hru narazil, tak první věc, která mě napadla, bylo, že je to neuvěřitelně bláznivá blbost.
A myslím, že tohle označení hru perfektně vystihuje. JE to blbost a JE to bláznivé. Navíc po vizuální stránce nijak zvlášť dobře vypadající. Proč to tedy vůbec hrát? No protože je to děsně zábavná blbost! 

 Ve hře se ocitáme v ne příliš vzdálené budoucnosti. Lidstvu se podařilo setkat se s mimozemšťany a nebylo to zrovna přátelské setkání. Naštěstí vše dopadlo dobře a mimozemšťani byli poraženi. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Mimozemšťani se ale po několika letech vracejí zpátky na další kolo a je tak na jednotkách Earth Defense Force (EDF), aby je znovu zastavili. A to je vlastně celá zápletka celé hry. Těžko bystě tu hledali nějaký složitější příběh, protože o ten tu moc nejde. Hra se také nebere zrovna moc vážně, takže se připravte na hloupý humor, silácké kecy vojáků a všeobecně atmosféru Béčkových filmů z osmdesátek.
Výbornou ukázkou je samotný trailer, který podle mě patří k těm velmi podařeným. Má podobu televizních zpráv, kdy vám dvojice reportérů s ohromným zapálením řekne, co to EDF vlastně je a proč se přidat do jejich řad. Je z toho silně cítit inspirace Hvězdnou pěchotou a každou chvíli jsem čekal, že odněkud zazní: “Chcete vědět víc?“ 

 Pojďme ale konečně k tomu hlavnímu, o co tady jde. Boj. Je to alfa a omega celé hry a pokud nemáte rádi střílení, tak nemá cenu se o ní zajímat, protože vám nemá co nabídnout. Náplň jednotlivých misí se občas trochu liší, ale ve výsledku jde vždy jen o jednu věc. Pobít všechno co má víc než dvě nohy, nebo je technologicky dokonalejší než počítač od NASA. A to je vlastně všechno. Občas dostanete v rámci nějaké příběhové mise za úkol jen přežít, ale nečekejte nic víc. EDF je prostě akční zábava na odreagování. A aby se všechna ta destrukce jen tak neokoukala, je k dispozici nějakých 800 kusů zbraní a bojové technologie. I po mém prvním průchodu hrou (zaměřeným převážně na jednu třídu) se mi ani zdaleka nepodařilo získat polovinu. Do jisté míry i proto, že je vše rozděleno mezi čtyři třídy.
První z těchto tříd je Ranger. Klasický pěšák a zástupce takové té běžné akce, na kterou bude většina hráčů zvyklá. K dispozici má široky arzenál (bazuky, samopaly, brokovnice, lasery, granátomety …) a statistikami je to takový zlatý střed. Nic moc extra, ale oblíbil jsem si ho nejvíc.
 Jako další následuje Wing Diver. Děvčata v létajících oblecích, která si zakládají na pohyblivosti a bleskových útocích. Zde už to začíná být lehce složitější. Kromě střílení a zdraví je totiž třeba dávat pozor i na energii, která pohání jak létající oblek, tak některé zbraně. A pak je tu samozřejmě odolnost, která nepatří k největším.
 A když je ale řeč o odolnosti, tak je tu třetí třída, Fencer. Voják navlečený do těžké zbroje, který připomíná jakéhosi scifi rytíře. Svou palebnou silou předčí všechny ostatní třídy a bez problémů se může rovnat tanku, nebo malé armádě. Zajímavá třída, která je v závislosti na zvolené výbavě velmi všestranná, podobně jako Ranger, jenom ne tak jednoduchá.
 Poslední z našich statečných je Air Raider. Řekl bych, že asi nejtěžší ze všech tříd. Zatím co všechny předchozí jsou schopné se o sebe postarat víceméně samy, tak Air Raider je z počátku velmi slabý. Je to totiž v první řadě podpůrná jednotka, takže není vybaven běžnými zbraněmi, jako má třeba takový Ranger. Není ale neškodný, to v žádném případě. Jako jediná třída je schopný přivolat letecké nálety, podporovat ostatní jednotky, nebo přivolávat vozidla. Dobrý kandidát na multiplayerovou hru, ale v jednom hráči to bude mít složité. 
 Ať se už rozhodnete jakkoliv, tak není problém se později přeorientovat na něco jiného, případně střídat třídy podle konkrétní mise. Znamená to ale další práci navíc. Každá třída si totiž odemyká zbraně pouze pro sebe, stejně tak zbroj. Pokud tedy někdy v půlce chopíte třídy, na kterou jste od začátku nesáhli, bude slabá. A nepřátelům to bude jedno.  Takové mravence nebo pavouky pravděpodobně zabijete jako nic, ale mimozemské mechy jsou už těžší oříšek. A co teprve když se na vás řítí celá horda, navíc ještě podporována loděmi, které z nebe shazují další nepřátele. 

 Map je zde pár a zanedlouho se tak začnou opakovat, ale musím říct, že se mi tak snadno neokoukaly. Jednou bojujete s pavouky, kteří mají všude po domech rozvěšené sítě, zatím co o pár misí dál bojujete s roboty, kteří demolují všechno kolem nich. Případně se objeví na obloze mimozemské lodě a z mapy kde jste ještě pět misí zpátky likvidovali mravence se stane mise kde děláte protivzdušnou obranu. 
Jeden z nejlepších momentů hry je za mě na samotném konci celé hry. Většina velkých měst je zdemolována, armády zničeny a oblohu zakrývá gigantická mateřská loď. Už od prvního pohledu je jasné, že je celá situace v háji, ale i tak se jde znovu do boje a tentokrát pravděpodobně naposledy. Možná že to není kdo-ví jak nápaditý boss, ale svou velikostí a díky celkové atmosféře je rozhodně epický. Všude létají lasery, zatím co já pálím rakety na všechny strany. Několikrát se moje zdraví dostane nebezpečně nízko a já začínám uvažovat, že jsem si nezvolil nejlepší výbavu. Zdá se to jako marný boj, ale i přesto pokračuji.

 Abych to na závěr vše shrnul. Není to nijak převratná hra, nemá žádnou hi-tech grafiku ani úžasné efekty a její náplň je pouze to, že střílíte hordy a hordy nepřátel. Upřímně to není nic moc, co by stálo za pozornost, ale z nějakého zvláštního důvodu to celé funguje. Od začátku do konce jsem se bavil a žádná z oněch nedokonalostí mi vůbec nevadila.

Už při prvním pohledu se asi většině lidem vybaví známá hra World of Tanks, případně anime Girls und Panzer, ke kterému má hra hodně blízko díky vyobrazení postav a japonskému dabingu. Kromě zmíněných her mě napadla ještě jiná hra. Tou je Valkyria Chronicles a to především díky pastelové grafice, která působí dojmem nakreslených obrázků. Panzer Knights se tomuto vyobrazení hodně podobají, což je znát například když se projíždíte po bojištích ve Francii.

Přejděme k tomu podstatnému a tím jsou vozidla K dispozici je něco přes 20 strojů, kde jsou zastoupeny různé druhy tanků a samohybných děl, do kterých můžete nasednout a vydat se do boje. Kromě nich je tu ještě pár dalších, které sice ovládat nemůžete, ale potkáte je jako nepřátele. Jednotlivé stroje odpovídají tomu, jak by měly vypadat a i jejich parametry jsou tak nějak na správném místě (mé znalosti tanků jsou amatérské tak mě prosím nekamenujte). Hra je ale v první řadě arkáda, takže nečekejte žádný realistický simulátor. Fyzika vozidel občas zlobí a i jejich chování na některých površích velmi zvláštní.
Akce je ale ve výsledku zábavná. K dispozici máte různé možnosti, jako například možnost spustit bombardování nebo se na místě opravit, takže souboje nemusí končit první chybou kterou uděláte.
I tak se ale nejedná o snadnou záležitost, což je znát především na začátku, kdy ještě v garáži nemáte tolik strojů. Je třeba postupovat opatrně, využívat terén, nebo již zmíněné bombardování, jinak riskujete to, že skončíte v plamenech. Hra mi to hodně dobře vysvětlila. V domnění, že byli všichni nepřátelé zlikvidováni mám namířeno k dalšímu cíli, aby najednou moje posádka zpozorovala tanky ukryté v nedalekém statku. Nečekal jsem to a byl jsem moc pomalý. Nepřítel si mě podal dříve než jsem mohl já nebo moji spojenci cokoliv udělat. Byl konec a já se tak musel vrátit zpátky na začátek a jet celou misi hezky od začátku.
Hra totiž nedisponuje možností ukládání a pokud chcete misi dohrát, musíte to udělat aniž by vás zničili. Občas tak vznikají napínavé okamžiky, kdy se blížíte k dalšímu střetu, ale vaše zásoby rychle docházejí. Není to ale zas tak strašné, protože i v případě neúspěchu jste odměněni nějakými těma body, za které si můžete nakoupit nové hračky, případně vylepšit posádku.

Posádku samotnou si můžete zcela přizpůsobit vašim potřebám. Z počátku máte k dispozici jenom pár lidí, ale můžete si odemknout další. Jednotliví členové vám pak zvyšují statistiky tanku a pomáhají například s rychlejším nabíjením, nebo otáčením věže. Čím více navíc své svěřence vylepšíte, tím efektivnější budou.
Kromě toho postavy také komentují dění na bojišti (i když pouze japonsky) a čas od času obstarají nějaké ty příběhové dialogy.
A tím se dostáváme k podle mě nejslabší části celé hry. Tou je příběh.
V kampani na vás čeká celkem 12 misí (plus pár vedlejších), ve kterých si projdete některé momenty druhé světové, od útoku na Polsko až po samotný Kursk. Jednotlivé mise spolu nejsou nijak výrazně spojené a nezáleží ani moc na složení vaší posádky. Dialogy i události budou vždy stejné.
Ocenil bych kdyby tvůrci věnovali příběhu trochu víc pozornosti. Možná se nezaměřovat ani tak na samotný konflikt, který tu byl převyprávěn už nesčetněkrát, jako spíš na příběh posádky. Jejich malé bitvy mimo pohledy historiků, nesnáze či těžká rozhodnutí. Proč se zabývat pouze historickými místy? Proč posádku neuvěznit za liniemi nepřítele, neposlat je na sebevražednou misi nebo neustupovat před nepřátelskými silami?

Kromě již zmíněných problémů s fyzikou a terénem, je tu ještě jeden malý nedostatek. A to AI. Její chování je velmi jednoduché a rozdělil bych ho asi na dva druhy. Skriptované sekvence, kdy dělají přesně to, na co byli naprogramováni a čekání. V druhém režimu nepřátelé pouze čekají dokud na ně nezahájíte palbu, případně se nedostanete do jejich zorného pole. A i když už palbu zahájíte, tak to neznamená nutně, že vás budou pronásledovat. Opatrně jsem se proplížil na dostřel, nepřítel o mě neměl ani tušení. BUM. Zásah, nepřátelský tank hoří. Posádka přebíjí a nepřátelský tank ... no ten stojí na místě jako by se nic nedělo. Nedaleko hořící trosky svých spolubojovníků ho zřejmě nezajímají, takže vzápětí dostává sám zásah.

Hra mě dokázala pohltit na velmi dlouhou dobu a i přes všechny vady na kráse to je příjemná akční záležitost.
V porovnání s jinými hrami ztrácí dech a je dle mého názoru lehce nedodělaná, ale jako oddychová jednohubka pro pár minut je to dobré.

Poslední epizoda příběhu. Tentokrát se už konečně podíváme do oné bájné Atlantidy. 

 Vizuální stránka byla jako u předešlých dvou epizod vyvedena celkem dobře, byť technologicky pokročilí Isu už nebyli úplně můj šálek čaje a spojení s mytologií tu lehce pokulhávalo. Hratelností se vracíme zpátky někam do první epizody, kdy všechny novinky z druhé epizody jdou pryč. To by až tak úplně nevadilo, jenomže zde tvůrci ani nepřicházejí s ničím novým. Vzhledem k zasazení bych očekával průzkum nějakých podvodních oblastí, možná jednu nebo dvě námořní bitvy (a věřte mi, že by to tam zakomponovat bez problémů šlo), ale nic z toho tu není. 
 Příběh není špatný, byť je lehce předvídatelný. Bavil mě mnohem více než Elysium, ale nebylo to úplně ono. Na začátku z vás Poseidon udělá dikasta (jednoduše řečeno soudce) a jako takový byste měli mít hlavní poslední slovo při rozhodování v celé Atlantidě. Nad vámi by měl být pouze samotný Poseidon. To celé si říká o úkoly s řadou rozhodnutí, politiku možná pátrání po stopách. Ne, nic takového tu není. Úkoly se zakládají na obvyklém, zabij, najdi, přines nebo ukradni. A pokud jde o autoritu, tak ta tu není. Ano, obyčejní lidé k vám vzhlížejí, ale všem ostatním je úplně jedno, jaký máte titul. Můžete sice vznést námitky nebo nesouhlasit, ale nakonec vám zadavatel stejně řekne: „...fajn, ale stejně to udělej.“ Připadal jsem si jako obyčejný žoldák ze základní hry. Dokonce i v předchozí epizodě zvládli podobná rozhodnutí zpracovat mnohem lépe. 

 Nakonec bych se rád zmínil ještě o vylepšeních. Ta získáváte v průběhu všech tří epizod, pokaždé něco trochu jiného, ale tak nějak rovnoměrně rozložené mezi všechny tři stromy dovedností. Takže by si měl každý přijít na to své, že? Nevím jak je tomu u ostatních, ale za mě musím říct, že ani moc ne. Nevím, jestli je to mnou, ale build “assassína“ který jsem si vytvořil, využíval většinou schopnosti, které se vylepšit nedaly. Pokud jsem náhodou měl nějakou takovou schopnost, tak mi vylepšení nepřišlo tak dobré jako základní vlastnosti. Ve finále jsem využíval pouze jednu, jejíž základní verzi jsem si odemkl až v poslední epizodě. 

Třetí epizoda nabízí tolik možností, jak z toho udělat skvělou hru, bohužel nic z toho nebylo využito.

Druhá epizoda příběhu o Atlantidě nás zavede tam, kde ta předchozí skončila, do podsvětí. Květinová pole vystřídaly vyprahlé pustiny, vzduchem si místo ptáků poletují zatracené duše a na každém kroku se potulují pekelní psi. Atmosféra podsvětí a jeho obyvatel mě od samotného začátku pohltila a neskutečně mě bavila. 
 Při své návštěvě této ponuré krajiny budeme pomáhat jejímu vládci Hádovi v nastolení pořádku,
 který jsme svým příchodem a zabitím kerbera tak trochu narušili. 

 Hádes je bezvadná postava, která mě svým postojem přišla sympatická a lehce znepokojivá zároveň. V Elysiu jsem potkal spoustu zástupců rasy Isu, ale nikdo z nich u mě nevzbuzoval takovou autoritu, jako měl Hádes.
Jeho občasné návštěvy během misí nebo komentáře mých činů mě bavily a pokaždé jsem čekal, jestli se odněkud zase nevyskočí.

Úkoly jsou zde mnohem zajímavější než v předchozí epizodě a často vás hra postaví před nějaké rozhodnutí. Ne že by v Elysiu nic takového nebylo, ale zde měla rozhodnutí větší váhu. Dobrým příkladem jsou například úkoly s Brasidasem. V základní hře mi byl dobrým přítelem a spolubojovníkem, o to víc mě překvapilo zjištění, jakých činů se během války dopustil. Hezká ukázka toho, že ne všichni jsou úplní dobráci. 

Samotná mapa mi přišla menší než Elysium, ale možná na tom měly svůj podíl teleportační plošiny, kterých zde bylo mnohem méně. Také využití koně je zde mnohem snazší a není nutné každou chvíli hledat most nebo okliku přes vodu. 
Dočkáme se zde i návratu systému žoldáků ze základní hry. Ten sice není tak obsáhlý, ale přinese sebou zpátky pár starých “známých“ a ukáže, co se s nimi v podsvětí stalo.

Za mě se jednalo rozhodně o nejlepší ze všech tří epizod. A to jak atmosférou, tak obsahem.

S mytologií si už Ubisoft zahrával v základní hře, byť to bylo jen okrajově. O to víc jsem byl zvědavý na Zkázu Atlantidy, kde měla být mytologie přímo tím hlavním.
Hned v první epizodě zavítáme na elysejská pole, kde se setkáme s místní vládkyní Persefónou. Ta však není tak nápomocná, jak by se dalo čekat a je tedy nutné pro postup použít sílu (a to bez ohledu na to jakou cestu zvolíte).  A o tom je vlastně celá epizoda. Napadáte pevnosti, rabujete zásoby, ničíte sochy, zkrátka děláte vše pro to, aby jste oslabili vliv svého protivníka a nakonec ho mohli vtáhnout do rozhodující bitvy, stejně jako v základní hře. Problém je ten, že to nefunguje stejně dobře a časem jsem se začal nudit.

Příběh je docela prostý a ničím výjimečným nepřekvapí. Většina úkolů se týká nadcházejícího střetu, nebo získávání spojenců.  Mezi moje nejoblíbenější se určitě řadí série úkolů s Leonidasem, během kterých musíte udělati pár zajímavých rozhodnutí.  Úkoly můžete plnit pro několik různých stran, ale to ve výsledku nemá vůbec žádný vliv.

Pokud jde o protivníky, tak přibilo pár zajímavých kousků. Prvním jsou vojáci Isu, kteří mají stejné třídy jako běžní nepřátelé.  Rozdíl je ale ten, že mají pár nových schopností, které je činí v otevřeném boji mnohem nebezpečnějšími. Další, ti zajímavější jsou kolosové. Na první pohled nehybné sochy, které na vás nijak nereagují, tedy až do chvíle, než někoho v jejich přítomnosti napadnete. Je to zajímavý prvek, který přidává něco nového a podporuje používání kradmého postupu.

Ještě určitě  stojí za zmínku  i vizuální stránka, která je úchvatná. Rozsáhlá květinová pole, vodopády, hory. Stačí jediný pohled a víte, že jste se dostali do ráje.

Awakening byl mým úvodem do této herní série. Už před tím jsem sice slýchával jméno Fire Emblem, ale žádnou z těch her jsem nikdy nehrál. Vždy byla totiž nějaká jiná hra která mě lákala mnohem více nebo nebyla prostě nálada. Navíc série FE neklade tak velký důraz na vizuální stránku jako jiné hry. Potom jsem ale narazil na Awakening. Vztahy mezi jednotkami a možní potomci byli vskutku netradiční systém, s kterým jsem se nikdy před tím nesetkal a to mě velmi zaujalo.

Začněme tam kde hry obvykle začínají, na začátku. Po tvorbě hlavní postavy a krátkém tutorialu se ocitáte na místě které neznáte a krom svého vlastního jména si skoro nic jiného nepamatujete. Ano, tvůrci zde sáhli po klasické zápletce se ztrátou paměti. Není to kdo ví jak originální, ale nijak mi to nevadilo.
Takto ztraceného vás nachází družina prince Chroma, který je také jediná osoba, jejíž jméno si pamatujete kromě svého. A jelikož je Chrom tak trochu důvěřivý hlupák, udělá z vás po několika potyčkách s bandity svého taktika. Čímž máme zdůvodněno i to, proč ovládáte armádu právě vy. Opět lehce úsměvné řešení, ale nic kvůli čemu by bylo třeba mlátit scénáristům hlavou o stůl.
Situace se poté značně zamotá a jste zataženi do konfliktu se sousedním královstvím. Což jako by nebylo málo, doprovází ještě zjevení podivné brány na obloze, která sebou přináší podivná monstra a záhadného šermíře. Věřte nebo ne, tohle není zápletka celé hry ale jenom její úvod. Příběh se pak ještě dál rozvíjí a zamotává.

Co mě však zaujalo mnohem více než samotný příběh, a co mě vlastně k této hře přivedlo je systém vztahů mezi postavami. Čím více spolu jednotky bojují, tím lépe si rozumí a o to lépe pak spolu vycházejí na bojišti. Není to ale všechno. Pokud se totiž vztah některých postav dostane na dost vysokou úroveň, mohou uzavřít sňatek a mít spolu děti. A jejich potomci jsou navíc regulérní jednotky, které můžete rovněž ovládat.
Variací tu je tu na první pohled zdá se spousta ale i když můžete kombinovat postavy téměř jak si zamanete, tak nakonec zjistíte, že potomci jsou už pevně daní podle jednoho z rodičů. Co můžete ovlivnit svou volbou jsou akorát statistiky, nějaké vlastnosti a také interakce mezi dětmi a rodiči. I přes to se ale jedná o zajímavý a ne příliš využívaný prvek.

Souboje jsou něco, co se u této série za dobu její existence moc nezměnilo. Funguje zde systém ve stylu kámen, nůžky, papír, kdy jednotlivé zbraně a jednotky mají výhodu či nevýhodu proti jiným. Občas se to dá obejít lepšími statistikami, kvalitnějším vybavením nebo spárováním dvou různých jednotek. Ne však vždy.
Jako třeba u letců. Pokud má váš nepřítel spousty střelců a vy si zvolíte na misi letecké jednotky, tak vám nezbývá než se modlit, aby vaší jednotce zbyl po jejich útoku alespoň jeden život.
Množství všech možných tříd a postav kterým můžete velet je tu opravdu dost. Pěšáci, střelci, letci, obrněné jednotky nebo healeři. Najdou se zde ale i lehce netradiční jako třeba taková tanečnice, která dovoluje jednotkám které mají odehraný svůj tah hrát znovu.
Někdy tak není na škodu vyzkoušet nové jednotky, i když už máte tým svých oblíbenců máte. Jako například takový Donnel. Obyčejný vesnický chlapec, kterého potkáte během jedné z vedlejších misí. Na první pohled za moc nestojí a i na ten druhý a zjistíte, že je opravdu hrozný :D Nikoho nedokáže zabít pokud mu ho vaše jednotky napřed nepředžvýkají na pokraj smrti a svou odolností připomíná papírového draka. Pokud mu ale věnujete čas a patřičnou péči, stane se z něj jedna z nejsilnějších postav ve hře, která se svou užitečností řadila hned vedle mou hlavní postavu a prince. Nebo třeba taková Tharja. I přes to, že se jedná o čarodějnici, tak se mi z ní povedlo vytvořit jednotku, která excelovala v první linii. A to dokonce proti jednotkám které si běžně dávají kouzelníky k snídani. Obě výše zmíněné postavy dokázaly samotné vzdorovat několikanásobné přesile a v mé armádě si získali jedno z nejvyšších postavení. Postav je tu opravdu hodně. Což mě přivádí k jednomu drobnému problému. Jednotek je tu totiž tolik, že normálním hraním je nemáte šanci všechny vycvičit. Buď si vyberete svůj dreamteam na který se soustředíte (a na zbylé cca tři čtvrtiny postav se vykašlete), nebo se pustíte do grindování. V opačném případě je dost velká šance, že vás neustále sílící nepřítel brzy převálcuje.

Po technické stránce není moc o čem mluvit. Hra vyšla pro Nintendo 3DS a tomu odpovídá grafika i ovládání. To využívá dvě obrazovky kterými je konzole vybavena a funguje to opravdu dobře. Na hlavní obrazovce ovládáte hru, zatím co ta druhá složí k podpůrným věcem, jako je zobrazování mapy, inventáře a všech dodatečných informací. Dnes jsou k dispozici už i další, mnohem propracovanější díly, přesto mám Awakening pořád rád. Jistě za to může i jeho pro mě sentimentální hodnota, ale i tak se mu nedá upřít jeho zajímavý příběh. Řekl bych, že i dnes je Awakening stále dobrou hrou a pokud si moc nepotrpíte na vizuální provedení, tak vám nabídne spousty hodin zábavy.

Pokud jste se nějakým způsobem dostali k této hře, tak nejspíš patříte k jedné ze dvou skupin lidí. Tou první jsou fanoušci série Sword art online (SAO), kteří tak nějak už tuší do čeho jdou. Druhou skupinou jsou zvědavci, kteří předlohu nejspíše neznají, ale zajímá je, co je tahle hra vlastně zač. A právě těm se to teď pokusím přiblížit.

Jako první začněme s příběhem. Jako nový hráč se ocitáte ve světe Gun gale online, což je jakási odnož SAO, kam vás pozvala vaše kamarádka z dětství. Ani se nenadějete a hned v úvodu se vám do rukou dostane unikátní zbraň a AI společník, který je speciální i mezi svým vlastním druhem.  Tím se ale pochopitelně získáte pozornost spousty lidí. Zejména pak “šermíře v černém“ a jeho přátel. Fanoušci předlohy jistě ví o kom je řeč.
Celý zbytek hry se pak točí okolo vašeho AI společníka a nového updatu ve hře, který má být brzy spuštěn.
Příběh tu nějaký je, ale neřekl bych, že je zrovna silnou částí hry. Popravdě mě v některých momentech i trochu štval a to nemám s anime nebo SAO žádné velké problémy. Je vyprávěný formou dialogů, takže se připravte na to, že vás čeká spousta a spousta čtení. Občas tu máte možnost zvolit, co řeknete, nebo vybrat co uděláte, ale hra by se bez téhle možnosti úplně obešla. Ve výsledku na vašem rozhodnutí stejně nezáleží, protože se vždy rozhodujete mezi možností A a možností A, jen trochu jinak podanou. Kdyby alespoň vytvořili určitou iluzi, že tu volbu máte, potom by to tolik nevadilo.
Není to však jediný problém, který jsem s příběhem měl. Na začátku dostanete možnost vytvořit si svojí vlastní postavu. Jste to také vy, kdo získá onu unikátní AI a kdo je středem veškerého dění. To by naznačovalo, že budete nejspíš asi hrdina tohohle příběhu, že? No, možná na papíře. Jakmile se totiž ukážou postavy z anime, tak vás zcela zastíní. Fanoušci by mohli říct, že jim to nevadí, ale já, který si chtěl zahrát svůj vlastní příběh, jsem to tak cítil a přišel jako páté kolo u vozu.

Logika s jakou hra funguje, je také trochu zvláštní. V jeden moment jste úplný Noob, neznámá postava o kterou by si nikdo neopřel ani pušku a vzápětí jste nejlepší kamarádi s Top hráči a hlavními hrdiny SAO. Opět, fanouškům to nemusí vadit, ale mě to přišlo zvláštní. Měl jsem pocit, že mi hra dává něco, co si nezasloužím. Nemusel jsem se vyhrabat ze dna potravního řetězce hráčů. Nemusel jsem se potýkat s monstry sám, riskující proti přesile. Nemusel jsem šetřit peníze abych měl na jen o trochu lepší zbraň. Neradoval jsem se, když jsem dostal svého prvního parťáka a tak dále. Určitě tušíte, kam tím mířím.

Ale nechme už příběh být a podívejme se na něco, co se naopak tvůrcům povedlo. A tím je akce.
Hra je převážně střílečka z třetí osoby, takže nečekejte žádné logické puzzly nebo hádanky. Jediné co zde má blízko k puzzlům je nalezení a zapnutí těch správných pák. Souboje jsou rychlé a zábavné. V některých momentech možná lehce chaotické, ale od toho je zde aiming asistent. Ten za vás obstarává většinu práce, na vás je jenom udržovat nepřítele ve vašem zorném poli. Neznamená to ale, že by hra dělala vše za vás. Pokud chcete zasáhnout slabá místa a využít svého plného potenciálu, musíte použít manuální míření. A to je fajn. Hra vás odměňuje za vaše dovednosti, ale zase neomezuje, pokud vám to nejde.
Co se týká vybavení, kterým budete kolem sebe způsobovat zkázu, tak toho je tu spousta. Pistole, pušky, samopaly, granátomety, nebo pokud nejsou palné zbraně vaším šálkem čaje, najdete zde i fotonové meče.  Všechny zbraně se dále dělí na optické (laserové) a ty klasické. Každá zbraň má pochopitelně jiné statistiky a vlastnosti, takže je na vás najít tu, která bude vyhovovat vašemu stylu. Samozřejmě také musíte splňovat potřebné požadavky, čímž se dostáváme k RPG prvkům.

I když se to tak nemusí zdát, tak je Fatal Bullet RPG. Vaše postava má statistiky které si postupným levelováním vylepšujete. Více života, rychlejší přebíjení a tak dále. Každá zbraň má pak jiné požadavky a nemůžete tak svojí agilní postavu vybavit rotačním kulometem, na který nemá sílu. Kromě toho jsou zde pak ještě různé schopnosti a podpůrná výbava. Každá zbraň má své vlastní a v boji se hodí.

Vizuální stránka je celkem fajn. Nesmíte tedy zapomínat na to, že je vše dělané jako anime, ale pokud vám to nebude vadit, tak není co řešit. O trochu horší je to s designem úrovní. Vizuálně jsou krásné a obzvláště venkovní prostory. Horší je to v dungeonech, které jsou docela obyčejné. Pořád ty stejné šedivé chodby, akorát trochu jinak poskládané a s jinými nepřáteli. Nepřátelé jsou další ne příliš zajímavá část. Pokud pominu lidské protivníky, tak jsou to v devadesáti procentech roboti, jejichž vzhled se časem začne opakovat.

Co by ještě stálo za zmínku, je ovládání. Hru si nejlépe užijete s ovladačem, dá se ale normálně hrát i na klávesnici. Jenom se připravte na to, že si budete muset zvykat na rozložení některých kláves, které se mi z počátku docela dost často pletly.


Co říct na závěr. Hra není úplně špatná. Je to zábavná střílečka, která vás určitě zabaví na řadu hodin. Pokud jde ale o příběh, tak už tak nadšený nejsem. Velkým fanouškům mohu doporučit, ale pokud nemáte se značkou SAO moc velké zkušenosti, tak bych její koupi pořádně zvážil.

Henchman story je typickým příběhem se superhrdiny, jakých je spoustu. Tedy až na jeden drobný detail. Zde totiž stojíte na té druhé straně barikády, na straně těch špatných. To by nebylo nic tak divného, ale nejste žádný Lex Luthor, Venom ani Dr. Doom, ale pouze obyčejný poskok. Jste jen jedením z mnoha stejně vypadajících pomocníků bez tváře, kteří nikoho nezajímají.
Naším hrdinou je Stanley, alias poskok č. 65. Stanley není žádný velký ranař, je celkem líný a nepatří k těm, kteří by potřebovali ubližovat ostatním. To čím se liší od ostatních poskoků je jeho silný pud sebezáchovy a rychlé nohy. Nejspíš proto vydržel ve službách Lorda Bedlama tak dlouho. Ale věci se brzy začnou komplikovat. Ve hře si prožijete několik dní ve Stanleyho kůži a je jenom na vás, jestli zůstane věrný svému šéfovi, přeběhne na druhou stranu, najde si přátele, nebo dokonce lásku.

Pokud bych měl Henchman story ve zkratce nějak popsat, tak bych řekl, že je to jeden velký vtip. V tom dobrém samozřejmě. Hra si dělá neustále legraci ze superhrdinského žánru a ze všech stran na vás hrne spoustu vtipů a vtipných momentů. Někdy slabší, někdy lepší, ale ve výsledku to vzhledem ke hře působí přirozeně. Celou dobu jsem se neskutečně bavil a nejednou jsem se začal nahlas smát.
Jako třeba když hrajete s vašimi kolegy a šéfem zdejší variaci na DnD. Nejen že tuhle pasáž tvůrci neodbyli několika větami, oni jí věnovali celou jednu kapitolu. Takže si naplno užijete fantasy alterega všech postav společně se všemi narážkami na tohle téma. Jsem si jistý, že hráče DnD to určitě pobaví.

Postav zde není moc, ale každou z nich si určitě zapamatujete. Všechny jsou navíc kompletně nadabovány, což ještě zlepšuje celkový dojem. Stanley, který nás celým příběhem provází je typický sarkastický typ, který má neustále nějaké připomínky, nebo vtipné hlášky. Prostě to co máme rádi na Spider-manovi nebo Deadpoolovi, jen ne tak "super". Nebo tu máte Lorda Bedlama. Stanleyho šéf a prvotřídní karikatura padoucha. V jeden moment s neuvěřitelným zápalem mluví o svém geniálním plánu, aby vám vzápětí připomenul narozeniny jednoho z vašich kolegů, nebo vás odkázal na personální oddělení. Jsou tu ještě další, stejně dobré postavy a oblíbil jsem si je všechny, Dokonce i ty otravné (ano mluvím o tobě Dejve).

Délka hry není kdoví jak dlouhá, ale o to spíš vyzkoušíte ostatní možnosti, které máte k dispozici. Občas se sice jedná spíše o iluzi rozhodnutí Například když vybíráte možnost jak se vypořádat s hrdinou, který vás stejně ve výsledku zmydlí, ať se rozhodněte jakkoliv. ale nijak mi to nevadilo. Hra má celkem 12 různých konců, ale v některých případech se liší jen nějakými drobnými detaily.

Na hře jsem nenašel nic moc, co bych jí vytkl. Jistě, byl bych raději, kdyby byla hra delší, ale nejsem si jistý, jestli by byla pořád stejně dobrá. Ukládací menu je hezky stylizované do podoby komixových obálek, ale kromě epizody a času k tomu nemáte žádný jiný popis. Pokud tedy hodně ukládáte nebo zkoušíte různé cesty, tak můžete mít problém identifikovat, ze kterého místa daný save je.

Co na závěr. Pokud máte rádi komixy, humor a superhrdiny, tak rozhodně dejte téhle hře šanci. Neuděláte chybu.

Black Geyser je fantasy RPG, které se odehrává ve světě Yerengal. Svět zmítá kletba známá jako “Greed“. Ta se pomalu rozšiřuje a vše kolem sebe mění. Je jenom na vás, jak se ke všemu postavíte. Zda se rozhodnete být spasitelem, nebo jestli naopak vše zničíte. Záhadná hrozba, nečekaný hrdina a záchrana celého světa. Hold takové běžné sobotní odpoledne.  

Hned na začátku vás hra typicky postaví před tvorbu postavy. Ta je celkem přehledná a jednoduchá. Vše je podrobně popsané i co která vlastnost ovlivňuje. Máte tu na výběr z obvyklých ras, jako jsou lidé, trpaslíci a elfové ale i dvě trochu netradiční.  Feldegug jsou elfové ze zmrzlého severu. Jsou mnohem bledší než jejich lesní příbuzní a mají bonus k inteligenci. Vedle toho Rillow je jakási podivná kombinace člověka a slona (mínus ten chobot a uši) a hodí se spíše na bojové postavy. Třídy jsou tu klasické, i když občas trochu jinak pojmenované. Navíc pokud chcete, můžete si vytvořit hybridní třídu, která může být složená až ze tří klasických.  

Jakmile máte vše hotové, vrhne vás hra do děje. Vše začíná celkem normálně. Jako sluha lorda Espena plníte své obvyklé povinnosti a sloužíte vyšší společnosti. Když co se nestane, jednoho dne vše najednou změní . . .
Zcela klasická zápletka, která nepřichází s ničím novým. Začínáte jako nikdo a postupem se z vás stává osoba, jejíž jméno každý zná.
Příběh je podle mě asi jednou z lepších částí hry. Království zmítá občanská válka a do toho tu ještě řádí ona záhadná kletba. Ta navíc reaguje na vaše možnosti a podle toho roste nebo klesá. No, alespoň to vývojáři a hra tvrdí. Když jsem si vytvářel svojí postavu podvodníka, tak jsem měl trochu obavy z toho, jak se to celé promítne na samotný prvek Greed. Poděkování sice člověka zahřeje u srdce, ale šípy za to člověk nenakoupí. Tak co s tím? Mohl jsem se přeorientovat na klasického dobráka, ale to by bylo zase v rozporu s tím, jak jsem chtěl hrát. Chci být hrdina, ale i tak trochu zmetek. A peníze . . . všichni víte, že lektvary jsou při boji se zlem třeba.
Nakonec se ukázalo, že to tak ožehavé asi nebude. Celou dobu jsem se rozhodoval celkem normálně a pokud bych se nerozhodl chovat jako hamižnej zmetek, co by prodal i svou babičku, tak nic moc nehrozilo.
Občas mi vadilo, že vás hra do některých věcí nutí.
Jako když se třeba na začátku snažíte prokázat svůj původ. Hra vám prostě nedovolí odmítnout. Zkoušel jsem králi říct, že o ten blbý titul nestojím, že budu normální chuďas, ale on měl ve scénáři jasně napsáno, že ho dostanu. Tak mě prostě sejmul. Jako pochopím, že na mě pošle stráže, když jsem ho neustále urážel a dělal si z něj legraci, ale protože nechci titul? Jenom proto, aby mi pak vzápětí mohl vmést do tváře, že jsem šlechtic bez majetku.

Hra ale není jen příběh. Čas od času narazíte na okamžiky, kdy slova nepomohou. V tu chvíli přijde na řadu meč a magie. Nebo v mém případě luk. Nevím, jestli jsem rozmlsaný ostatními hrami, ale boj mi tady moc nesedl. Dokonce i stařičký Baldur´s Gate měl podle mě lepší souboje než tady. Vím, že srovnávat tohle s legendou se jen tak nedá, ale kdyby ho alespoň okopírovali.
Klasické bojovníky jsem většinou zvládl. Jediný problém byl, že je buď ne a ne trefit, nebo že měli moc života. Ale to se celkem dalo. Horší to bylo s magií. Většina čarodějů spamovala summony, kteří navíc moc dlouho nevydrží (štěstí pokud bojujete proti nim, smůla pokud jste vy ten vyvolávač). Kouzel není moc a schopností u nemagických tříd máte všeho všudy možná čtyři nebo pět (pokud si nedáte hybrid-classu).
Družině sice můžete naprogramovat chování, ale když na ně i tak nebudete dávat pozor, tak se může stát, že se zaseknou a nebudou nic dělat, nebo půjdou úplně do pryč.

Společníci mě také moc nenadchli. Každá z postav kterou jsem přibral do družiny vypadala na první pohled zajímavě. Prokletý bojovník který nemůže umřít, trpaslík, který chce usmířit dva rody, nebo třeba nekromantka Jade, kterou najdete spoutanou na mučidlech. Každá postava má sice nějaký svůj osobní quest, občas se zapojí do rozhovoru nebo řekne něco zajímavého, ale tím vše končí. Žádné hlubší rozvíjení vztahů nebo romance. Dokonce ani nezáleží, jestli jim s jejich úkoly pomůžete, protože na konci je hra úplně ignoruje a neřekne vám ani, co s nimi bylo dál. Většinu času je to tedy jen pomocná síla která za vás bojuje.

Během vašeho putování projdete několik různých míst, jako jsou zříceniny, lesy, opuštěné doly, jeskyně a nakonec taky říši démonů. Provedete několik rozhodnutí, zabijete spoustu monster a než se nadějete, jste na konci. Hra není zrovna moc dlouhá a dohrát mi jí trvalo něco málo přes dvacet hodin.
Takže zpátky na začátek a zkusit to jinak. No, popravdě mě to ani moc neláká. Jako ano, zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se připojil k těm špatným, kdybych byl ten největší hamoun jen abych věděl jak to změní celou hru, ale ne. Jako celek mi to přišlo celé takové obyčejné. Krátké dobrodružství které si vymyslíte třeba s kamarády při hraní DnD a po jeho dohrání si už na něj ani nevzpomenete.
Je to špatná hra? Ne, ani moc ne spíš nedodělaná s prostorem pro víc obsahu.
Vyplatí se jí kupovat? Za plnou cenu rozhodně ne.

Je tu už nějaká doba, co se objevil Kingmaker. Izometrické RPG po vzoru starých klasik jako Baldur´s Gate nebo třeba Icewind Dale. Byl to příjemný návrat k něčemu starému v novém kabátě, navíc dost slušně udělané. Hra mě neskutečně bavila, proto jsem byl nadšený, když tvůrci ohlásili nový díl. 
Wrath of the Righterous nás vezme do oblasti známé jako Worldwound. Místa, které je už nějakých sto let ohrožováno útoky démonů. Vy se ocitáte ve městě Kenabres přímo během útoku démonů, který nakonec vyústí v pátou křížovou výpravu, která se má pokusit vše změnit.

První oříšek, který před vás hra postaví, je tvorba postavy. Pathfinder je velmi obsáhlá hra se spoustou možností a od posledně přibylo i řada nových věcí. K dispozici máte něco přes dvacet tříd, přičemž každá z nich má ještě asi šest dalších variací. Ty třídu více či méně upravují a poskytují nové možnosti. Kromě toho máte k dispozici na výběr dvanáct ras (každá se svou vlastní nabídkou dalších podskupin), náboženství, zvířecí společníky (od slepice až po veliciraptora) a další. Možností je opravdu hodně, což by mohlo některé hráče trochu odradit. Naštěstí jsou všechny třídy popsané, je jasně ukázána jejich obtížnost a směr v čem vynikají. Také se ve hře vyskytuje nápověda, která vás seznámí s nejrůznějšími mechanikami. 

Když už budete mít tohle vše za sebou, můžete se pustit do hry. Ta v základě zůstává stejná jako její předchůdce. Máte k dispozici skupinku dobrodruhů, které si můžete libovolně přehazovat a potom s nimi vyrážet na výpravy. Zůstala tu i stavba města a pevností, i když tu na to není kladen takový důraz. Místo toho se budete starat o svou armádu. Konec konců co by byla křížová výprava bez armády. Tu můžete budovat podle svého uvážení. Najímáte generály, verbujete žoldáky a čas od času učiníte rozhodnutí, které vám vaše jednotky upgraduje na vyšší stupeň. Armáda ale není pochopitelně jen na okrasu a utkáte se tak s armádami démonů. Bitvy jsou inspirovány sérií HOMAM a ovládají se víceméně stejně, i když nejsou tak době vypilované.

Další novinkou jsou takzvané Mýtické cesty, které získáváte při postupu hrou. Ty fungují podobně jako klasické třídy. Každá vám dává k dispozici jiné schopnosti, případně možnosti v rozhovorech. Právě tyto cesty jsou jednou z věcí, která vám dá při další hraní úplně jiný zážitek. Na výběr jich máte celkem deset a každá je trochu jiná. 
Já si například zvolil cestu Aeona, který je takovým kosmickým soudcem a správcem rovnováhy. Jeho schopnosti mu umožňují například identifikovat zločince, nebo třeba cestovat v čase. Zní to bezvadně, vlastně to bezvadné i je, ale postupem času se začalo ukazovat, že to není moc pro mě. Aeon by měl být nestranný a mělo by mu jít především o řád samotného světa a reality. Navíc se díky tomu můžete dostat do konfliktu s některými ze svých postav, které mají něco na svědomí, ale jinak jsou v jádru celkem dobré. 
Kromě již zmíněného Aeona se dále můžete stát třeba andělem, démonem, nebo třeba zlatým drakem. Každá cesta má své vlastní schopnosti a odemyká nové možnosti. Navíc se jen tak nestává, že byste si mohli zahrát za poloboha.

Co stojí za zmínku, jsou určitě rozhodnutí a jejich následky. Nebudu tu tvrdit, že každé vaše rozhodnutí bude mít v budoucnu nějaký dopad na hru, ale některé z nich ano. Například hned ze začátku jsem se setkal se sukubou, která očarovala skupinku křižáků, a ti jí uctívali. Samozřejmě si mě okamžitě všimla a chtěla použít stejný trik na mě. Změnila svou podobu na podobu bohyně Iomedae, v naději, že jí jako správný křižácký pejsek padnu k nohám a budu jí uctívat. Bohužel holka netušila, že jsem ateista a božská zjevení pro mě nic neznamenají. A podobných momentů je tam více. Některé výraznější, jiné méně. Ve výsledku ale vytvářejí příjemný dojem.

A teď k těm méně příjemným věcem. Ani WotR se neobejde bez nějakých těch mušek a chybek. Asi nejvíce patrným, ale nejméně problematickým, je nedodělanost hry. Většinou se jedná o chybějící texty, bugnuté questy nebo zapomenuté poznámky vývojářů. Vzhledem k množství obsahu to trochu chápu. Navíc to není to nic moc strašného, co by překáželo při hraní a určitě se to v nejbližší době opraví.
Obtížnost se mi místy zdála trochu nevyvážená. To platí i u některých questů, kdy bylo na můj vkus soubojů trochu příliš a už jsem se modlil, ať už mě nikdo nečeká. S tím se trochu pojí i složitost systému vytváření postav. Pokud se do něj totiž moc ponoříte a přeženeteto, tak se může stát, že si vytvoříte něco, co není tak úplně dobře hratelné. To je znát především na vyšších úrovních.
Další drobnou výtku bych měl ohledně některých rozhovorových možností. Některé z nich totiž automaticky ukončují daný quest, ačkoliv to z textu vůbec nevyplývá. V jiném případě musíte postavy bedlivě poslouchat, vyptávat se a aktivně nabízet svou pomoc, jinak se nehnete dál. Je to pochopitelné, ale kazí to trochu možnosti roleplaye.

Abych to na závěr shrnul. Jedná se o parádní RPG, které vás zabaví na spousty a spousty hodin (můj první průchod trval něco přes 160), které vám nabízí propracovaný systém tvorby postav, svět který reaguje na vaše rozhodnutí a zajímavý příběh. Vyskytují se zde nějaké drobnější chyby, ale ničemu nepřekáží.

Tak, nahodit motory, nabrat rychlost a letadlo se pomalu odlepuje od dráhy. Ještě zatáhnout podvozek, určit kurz a hurá k cíli.

Hra Bomber Crew vás postaví do role (jak už název napovídá) posádky bombardéru. Konkrétně Britského stroje Avro Lancaster. Milovníkům letadel je už podle jména nejspíš jasné, že se budeme pohybovat po Evropské obloze během 2. světové války.
Vaším úkolem bude plnit různé mise, jako pořizování fotek, shazování zásob a pochopitelně také bombardování. Za plnění těchto úkolů budete náležitě odměňováni. Za získané peníze si potom budete upgradovat svůj letoun a posádku, aby mohli čelit mnohem náročnějším výzvám.

Co vás tedy čeká? Hra by se dala rozdělit na dvě části. Tou první je základna. Zde spravujete svou posádku, pořizujete si nové vybavení, nebo rekrutujete nové členy posádky místo těch, kteří zahynuli během poslední mise. A věřte, že umírat budou. Abyste tomu zabránili, nebo alespoň zmírnili své ztráty, můžete své svěřence ověsit nejrůznější výbavou, která upravuje jejich statistiky. Přilbice a ochranné vesty jsou sice skvělá věc, ale snižují pohyblivost posádky. To vám může být u střelce, co se nevzdálí od kulometu úplně jedno, ale u takového mechanika, který z počátku jako jediný dokáže opravovat poruchy je to velmi důležitá vlastnost. A není to jenom rychlost nebo odolnost, na co budete muset dávat pozor. Se stoupající výškou nastává také problém s nedostatkem kyslíku a rostoucí zima. Je tedy třeba brát v potaz řadu různých faktorů a následně podle toho upravit i výbavu.
Kromě posádky o které toho už padlo spoustu, budete také moci upravovat svůj letoun. Lepší pancéřování, lepší kulomety, pancéřované motory nebo lepší hydrauliku, která není tak poruchová jako starší model. I zde je třeba počítat s určitou přípravnou strategií. Pancíř poskytuje dobrou ochranu, ale něco váží. Opravdu potřebuji mít všude ten nejlepší? Některé kulomety mají k dispozici automatické doplňování munice, jiné verze jsou pro změnu ničivější, ale je třeba munici doplňovat manuálně. To se může ukázat v případě některých vzdálenějších kulometů jako velmi důležitý faktor. O to víc, pokud není posádka moc pohyblivá. Už asi tušíte, kolik zábavy si užijete s vyvažováním jednotlivých vlastností.

To bychom měli základnu. Jakmile máte posádku i letadlo připravené můžete vyrazit do akce. K dispozici je vždy několik různých misí, které se mohou lišit svou obtížností, nebo i délkou jejich trvání. Zadání se také různí, ale vždy jde v základě o jednu ze dvou věcí. Focení a shazování “nákladu“. Ten nemusí být nutně výbušný. Vaše letadlo neovládáte přímo, o to se stará vaše posádka sama. Na vás je akorát vydávat příkazy k provádění určitých akcí. Možná se zdá, že toho není moc, ale jakmile dojde k boji, budete mít všeho až nad hlavu.

Pomalu se blížíme ke svému cíli, zatím co všude kolem explodují protiletadlové střely. Pilot žádá o upravení kurzu přímo na cíl. Krátce na to radista upozorní na německé stíhačky. Ty je ale třeba označit, aby střelci věděli, po čem pálit. Brzy se rozpoutá peklo. Kulky lítají vzduchem, trhají pancíř na kusy, zatím co kolem padají letadla k zemi. Cíl je na dohled. Je třeba přesunout bombometčíka od kulometu na zaměřovací pozici. To ale nechá předek letadla bez ochrany. Vrata pro shození bomb se otevírají. Ve stejnou chvíli jeden střelec hlásí, že mu došla munice. V ten moment zvažuji, jestli jsem přeci jen neměl investovat do těch samonabíjecích kulometů. Posílám ho k bedně s municí a nechávám horní kulomet neobsazený. Ještě štěstí, že to nemá moc daleko.
Jsme nad cílem, bomby shozeny a teď rychle pryč. Vrata se zavírají a bombometčík se přesouvá zpátky na pozici střelce. Pilot obdrží nové instrukce, aby změnil kurz směrem, který určil navigátor. Uf, už jen odrazit ta dotěrná letadla. Ale co se nestalo. Jeden střelec je zraněn a potřebuje pomoc. Vysílám tedy okamžitě jednoho člena pro lékárničku a pak ke zraněnému, aby ho ošetřil. Mezí tím letadla dělají z nechráněného zadku ementál. V ten moment se porouchá jeden z motorů. Vysílám tedy našeho statečného mechanika, aby vylezl na křídlo a opravil ho.  Další střelec hlásí nedostatek munice. Já si měl tu automatiku vážně koupit. Zraněný střelec je zpátky na pozici. Motor opraven, ale zase se porouchala hydraulika a věže se nemohou otáčet … 

To je jenom jeden z případů, které se mohou naskytnout. Občas je toho tolik, že prostě nestíháte. I tak je podle mě hra zábavná, i když ne vždy zrovna lehká. Přesto jsem se v žádné misi netrápil moc dlouho. Mise jsou krátké, takže není problém hru večer zapnout, odlétat si jednu dvě mise, aniž by bylo třeba u ní strávit několik hodin.

Grafika je jednoduchá. Není to nic převratného, ale podle mě ke svému účelu naprosto dostačující. Postavičky působí roztomile a pokud chcete, můžete si jejich vzhled stejně jako vzhled letadla upravit.

Pokud jde o nedostatky, nebylo jich tolik. K dispozici je spousta vylepšení, i když bych se nezlobil, kdyby jich bylo víc. Už někdy v půlce jsem měl většinu výzbroje, se kterou jsem vydržel až do konce.
Mise se začnou časem trochu opakovat, naštěstí nejsou příliš dlouhé aby to tolik vadilo. Pomáhá taky určitý prvek náhody, kdy se mise, kterou jste už třikrát bez potíží dokončili, může změnit v naprostou katastrofu.
Ovládání je v některých momentech trochu problematické. Například pravé myšítko, které slouží k rozhlížení, je současně používané ke zrušení vybrané postavy. Což může někdy trochu potrápit. Stejně tak nutnost zaměřování letounů. Pokud nepoužijete radistovu schopnost automatického zaměřování a některý vám uteče, tak do něj střelci prostě nezačnou pálit. Několikrát se mi takhle letoun přikradl k nechráněnému spodku a i když jsem tam nakonec poslal střelce, tak nevystřelil, přestože ho měl přímo před kulomety.

Pokud ale pominu tyto drobné neduhy, kterými hra trpí, tak jí nemohu nic vytknout. Pokud vás baví letadla nebo se rádi trápíte s optimalizováním vašeho týmu/stroje, tak mohu hru doporučit.

Je deštivá noc a dole na ulici svítí kyber metropole nejrůznějšími barvami. Náhle se tříští sklo a neznámá osoba (později zjistíte, že jedna z hlavních postav) se řítí dolů z mrakodrapu vstříc jistému konci.
Přesně takto vás uvítá hra na samotném začátku. Nebo by bylo lepší říci konci?
Po chvilce se ocitáte zpátky v čase, nějakou dobou před vaším pádem. Nyní je jen na vás zjistit, jak k tomu všemu vlastně došlo.

The Red String Club je zajímavá hra, která se těžko popisuje. Pokud bych jí měl nějak zařadit, asi by to nejlépe vystihovalo označení interaktivní příběh s minihrami. To vše v kyberpunkovém kabátu, podkreslené pěknou hudbou.
Ve hře se ujmete dvou postav. Hackera Brandeise a barmana Donnovana. V jejich kůži se budete snažit zabránit plánu jisté megakorporace. Co je tím plánem a zda je vůbec nutné je zabránit, to musíte zjistit sami. Celá hratelnost se dělí na dvě části. Rozhovory s postavami a minihry. Ty jsou tu přesně tři. Míchání drinků, tvorba implantátů a na závěru i trochu hackování.

Hra je zajímavá a má dobrou atmosféru, ať už jde o příběh, nebo hudební podkres. Minihry jsou také zajímavé a vůbec mě nenudily. Co mě trochu zklamalo, je délka. Celkem rychle jsem se dostal na samotný konec a nijak zvlášť jsem nespěchal. Minihry, jak jsem říkal, jsou zajímavé, ale slouží tu hlavně jako takový puzzle, abyste mohli pokročit dál. Nic výrazného neovlivňují ani nemění.
Příběh samotný je také až na pár detailů stejný. Tak jako tak potkáte ty samé lidi a Brandeis nakonec vypadne z okna. Vzhledem k příběhu pochopitelné, ale je to drobné zklamání. Také zůstává spousta nezodpovězených otázek. Kdo byl tajemný Gost? Jaké je tajemství Red string klubu? A co se vlastně po to všem stalo s Donnovanem?

Nejedná se o žádný velký titul z kterého by jste se nutně posadili na zadek, ale je to příjemná jednohubka, která neurazí.

„Stygian není o tom vyhrát, ale vydržet.“

Přesně tohle vám hra říká v jednom ze svých tipů během načítací obrazovky a podle mě to dokonale vystihuje, co vás během hraní čeká. Budete krvácet, budete trpět, a pokud vám během vašeho dobrodružství jenom trochu přeskočí, můžete se považovat za šťastné.

Ocitáte se ve městě Arkham, uvězněném v neznámém světě. To proč, jak a kdo, to vám nikdo neřekne. Jste sami, a pokud chcete zjistit pravdu, budete se muset postavit tomu nejhoršímu, co před vás může město postavit. Monstra, kultisté, nevysvětlitelné jevy nebo samotní obyvatelné města, kteří už dávno nemají všech šest pohromadě. Navíc je dost pravděpodobné, že se k nim v nejbližší době přidáte.
Nejsem žádný velký fanda děl H. P. Lovecrafta, ale Stygian: Reign of the Old Ones, si okamžitě získalo mou pozornost svou atmosférou. Všechno je špinavé, ponuré a kam se podíváte, tam vidíte zoufalství, beznaděj a hromadu šílenství. Příběh není špatný, celkem mě i bavil, ale jak jsem se pomalu blížil ke konci, zdálo se mi, že ho tvůrci poněkud uspěchali. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno a já byl z toho všeho tak nějak zmatený.

Hra je RPG, které vám dává celou řadu možností, jak postupovat a řešit jednotlivé problémy. To vše ještě doplněné tahovými souboji, které v závislosti na vašem přístupu nemusíte skoro ani podstupovat.
Hned na samém začátku vás čeká tvoření postavy, které je celkem originální. Například takový věk, který je ve většině hrách slouží spíše kosmetický detail, má zde vliv na vaše statistiky a dovednosti. Ano, mladá postava je silná a vitální, ale zase postrádá zkušenosti. Stará má zase na své straně léta praxe, není však už nejmladší, což se podepsalo na jejím fyzickém stavu. Nebo se můžete rozhodnout jít zlatou střední cestou, kde nemáte žádné výrazné bonusy ani postihy.
Další zajímavou možností tvorby, je víra vaší postavy. Ta vám do jisté míry určuje, jak byste měli hrát. Můj kriminálník byl například materialisticky založený, tudíž se z každé situace snažil vytřískat, co to šlo. Jistě, možná jsem si nezískal obdiv některých lidí a spoustě dalších jsem lhal, ale náboje si za dobrý pocit nekoupíte. Kromě samotného roleplaye má dodržování vašeho přesvědčení také pozitivní vliv na vaší příčetnost.
Povolání jako takové zde nenaleznete, místo toho tu jsou archetypy, kterých je celkem osm. Každý má své silné stránky a případné bonusy. Některé se týkají vybavení, jiné charaktery mají do začátku rovnou společníka. Jak svou postavu budete hrát, je ale čistě na vás. Nikdo vám nebrání hrát vojáka jako specialistu na pušky, nebo třeba jako plíživého řezníka se sekerou.

Hratelnost samotná se skládá především z prozkoumávání samotného města a odhalování jeho tajemství. Pomalu rozplétáte jednu záhadu za druhou, abyste si později uvědomili, že to možná nebyl ten nejlepší nápad. V závislosti na vaší postavě si pak zvolíte pro vás nejlepší cestu. Budete se plížit tiše jako stín, nebo se zkusíte z problémů raději vykecat. Někdo dává třeba přednost okultním uměním, zatím co jiní se raději spolehnou na svůj věrný šestiraňák.
Možností, jak už jsem se zmínil, je tu hodně. Souboje jsou jednou z nich, ne vždy jsou ale tou nejlepší volbou. Někdy se vyplatí spíše utéct a zbytečně neriskovat fyzickou, či mentální újmu. Obzvláště na to druhé se tady hraje hodně.
Mysl je něco křehkého a hra bude dělat vše pro to, aby vám jí co nejvíc poškodila. Tady nejste žádným otupělým superhrdinou, ale obyčejnou lidskou bytostí. Každá děsivá událost, každé zohavené tělo, dokonce každý střet vaší postavu traumatizuje a okrádá jí o její příčetnost. Kromě normálních zkušeností pak sbíráte ještě negativní body, díky kterým můžete získat nějaké postihy. Než dojdete na samotný konec hry, vypěstujete si jednu nebo dvě psychické poruchy. Já sám skončil jako paranoik závislý na lécích a alkoholu, s citovou vazbou na své společníky.



Stygian je RPG jako žádné jiné. Není to dokonalá hra a bezpochyby se tu najde pár vad na kráse, ale na druhou stranu nabízí neokoukané zasazení, řadu možností a zajímavé mechaniky. Věřím, že si hra najde své hráče, ať už z řad fandů H. P. Lovecrafta, nebo mezi těmi, kteří s jeho světem neměli ještě co dočinění.

Hra mě od prvních trailerů velmi zaujala. Konec konců nenajdete často RPG, které by se odehrávalo ve světě, který je jakousi směsicí fantasy a 17. století. Příběh i samotné zasazení vypadaly velmi slibně, k prvnímu překvapení ale došlo v okamžiku, když jsem spatřil, kdo má tuhle hru na svědomí.
Studio Spiders pro mě není žádnou neznámou a hrál jsem několik jejich předchozích her. Všechny měly sice zajímavý nápad, ale jeho provedení bylo více než průměrné a nemohu říci, že bych se k některé z nich chtěl vrátit. O to opatrněji jsem přistupoval ke Greedfall, ale poté co jsem si přečetl několik recenzí, rozhodl jsem se dát studiu Spiders (další) šanci. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen.

Příběh se točí okolo nemoci zvané Malichor, která decimuje starý svět. Na tuto chorobu neexistuje žádný lék a každého kdo se nakazí, čeká pomalá a bolestivá smrt. Existuje ale jistá šance, že by se mohl lék nacházet na dalekém ostrově Teer Fradee, který byl nedávno objeven a stále je ještě ve fázi kolonizace. Ostrov je obýván domorodci využívajícími přírodní magii a děsivými tvory, kteří vás bez milosti sežerou.
Myšlenka kolonizace se mi líbila a dle mého byla celkem dobře zpracována. Jakožto objevitelé nového světa musíte prozkoumávat okolí, navazovat vztahy s domorodci a učit se přežít na tomhle novém místě. Obzvláště domorodci na mě hodně zapůsobili. Jsou tu sice ještě další frakce, ale domorodci, kteří jsou úzce spojení se samotným ostrovem, se mi líbili nejvíce. Jejich kultura, jazyk, vzhled a tak podobně.
Když už jsem se zmínil o frakcích, nachází se jich tu celkem šest. Domorodci jsou na Teer Fradee doma a nejsou s příchodem ostatních zrovna moc nadšení. Dále tu je Kongregace obchodníků, ke které patříte vy. Jsou neutrální, což vám dává dobrý prostor pro budování vztahů a spojenectví. Bridge Alliance, jsou vědci inspirovaní východní kulturou. Učenci a vědci, kteří studují nové druhy. Thélème je to, co byste si představili pod klasickými kolonizátory. Plátové zbroje, misionáři a inkvizitoři. Coin Guard jsou vaši typičtí žoldáci. Pracují pro všechny národy ze starého světa a najdete je prakticky všude na ostrově. Jako poslední jsou tu Nauti. Navigátoři a námořníci. Celkem zajímavá skupina s nevyužitým potenciálem.

Jde o klasické RPG, takže máte ze začátku na výběr ze tří povolání (bojovník, kouzelník a jakási varianta na zloděje), jejichž schopnosti můžete libovolně kombinovat a vytvořit si tak styl který vám bude sedět. Boj probíhá v reálném čase, ale máte možnost si ho kdykoliv během hry pozastavit, zhodnotit situaci a použít nějaké ze svých schopností. Oproti předchozím hrám studia Spiders tu došlo k výraznému vylepšení boje. Je celkem jednoduchý na pochopení, ale vaší nepozornost vám dokáže tvrdě oplatit. Několikrát jsem se trochu zapotil, ale vůbec si nemohu stěžovat.
Kromě bojových dovedností tu máte ještě řadu dalších, s kterými si můžete upravit hratelnost. Pokud neholdujete násilí, můžete si dát body do charisma a z většiny problémů se vykecat. Nebo investujete do vědy a kromě míchání různých alchymistických směsí budete schopní vyhazovat do vzduchu slabé stěny (ano, páčení zámků je tu taky, ale tohle je větší zábava).

Ve hře strávíte dost času souboji, ale jste v první řadě diplomat, takže odpadají typické úkoly typu: zabij smečku vlků, nasbírej deset bylin a tak. Jako ano, najde se tu pár varianty těch úkolů, ale mezi vším tím vyšetřováním a rozhovory nevyčnívají. Na druhou stranu hra trpí velkou spoustou chození. Několikrát se mi stalo, že jsem došel na místo určení, jen abych se pak vracel zase zpátky, odkud jsem vyšel. Narazil jsem dokonce na úkol, který měl úplně stejný průběh jako ten předchozí, dokonce s navštívením těch samých lidí.

Pokud jde o negativní věci, tak se jich tu pochopitelně pár najde. Hra není úplně perfektní a najdete tu řadu drobných chybek, které ale nejsou tak hrozné, aby se nedaly přehlédnout. Pokud to srovnám s předchozími hrami, a tím co dělají jiné firmy, tak to zase tak strašné není.
Jedna z věcí, která mi postupem času stále více vadila, byla variabilita nepřátel. Máte tu ty lidské (tam mi to zase tolik nevadilo) a potom ty zvířecí. Těch je sice podle bestiáře hodně, ale spousta si jich je velmi podobných. A to jak vzhledem, tak pohyby. Ostrov Teer Fradee nabízí velké možnosti pro využití fantazie, ale vývojáři se v tomhle směru drželi trochu zkrátka.
Podobné je to s některými prostorami v různých městech, jako třeba paláce guvernérů. Kromě drobných detailů ve výzdobě se jedná o jednu a tutéž budovu, včetně rozmístění místností.
Během hraní jsem narazil asi jen na jeden bug, který se ale víckrát neopakoval.

Dalo by se toho zmínit ještě dost, jako třeba crafting nebo vaše společníky, ale nejlepší bude si hru přímo vyzkoušet. Ano, hra není dokonalá a řada větších titulů jí při srovnání nejspíš převálcuje, ale prostředí i nápad jsou netradiční a řekl bych, že se studiu Spiders konečně podařilo udělat hru, co by nebyla jen průměrným dílem, na které se po nějaké době zapomene. Za sebe mohu jenom doporučit.

Další hra z universa Warhammer 40k, ve které tentokrát nepřevezmete kontrolu nad žádnou z kapitulou známých Space Marine ani jednotek Imperiální gardy, ale nad technokněžími kultu adepta mechanika. Nikdy jsem nebyl velký znalec Warhammer loru, takže pro mě byli členové této skupiny vždy hlavně inženýři a mechanici. Tady se s nimi můžete trochu lépe seznámit.

Vy, jakožto velitel, vedete výpravu na planetu Silva Tenebris Zde se při průzkumu setkáte s rasou nebezpečných Necronů, kteří se právě začali probouzet a vylézat ze svých hrobek. Je na vás, aby jste je zastavili. Příběh je vyprávěn především prostřednictvím rozhovorů mezi jednotlivými veliteli a s pomocí textu popisujícího průzkum podzemních hrobek.

Hra by se dala rozdělit na tři části. Tou první je správa základny a starání se o vaše jednotky. K dispozici můžete mít až šest technokněží, které můžete libovolně upravovat a vylepšovat. Vzhledem k tomu, že členové kultu adepta mechanika považují tělo a maso za slabost, týkají se tato vylepšení nahrazování jednotlivých částí těl vašich svěřenců a přidáváním dalších mechanických součástí. Na konci tak můžete mít k dispozici například člena svého týmu vybaveného pavoučími nohami, párem mechanických paží s řetězovými pilami, dalším párem mechanických rukou pro dvě střelné zbraně a do vlastních pak může váš technokněz popadnout třeba sekeru. Je jen na vás, jak si své jednotky upravíte. Kromě nich pak budete mít k dispozici ještě řadu podpůrných jednotek.

Druhou částí, je holografická mapa, po které se pohybujete směrem ke svému cíli. Cestou můžete narazit na různé předměty, zásoby, události které vám poskytnou bonusy, nebo postihy a pak jsou tu střety s nepřáteli. Ty probíhají na tahy. Nečekejte ale žádný X-com. Z počátku ho to možná trochu připomíná, ale je tu pár menších odlišností. Tou první, je krytí. Prakticky žádné tu neexistuje, pokud nepočítáte ukrývání za zdi a sloupy, které znemožňují jednotkám míření. Dalším rozdílem, jsou takzvané CP body, které sbíráte na holografické mapě, nebo přímo v boji. Ty vám umožňují útočit se silnějšími zbraněmi, pohybovat se dále, nebo používat speciální schopnosti. Pokud jich máte dost, můžete v řadách nepřátel způsobit slušnou paseku i s jednou jednotkou.

Mise se odehrávají pouze uvnitř Necronských kobek a hrobek, které jsi sou chvílemi dost podobné a občas se některé mapy dokonce opakují, což může časem člověka začít nudit. Čas na jejich průchod a následné souboje máte omezen, protože s každým dalším tahem se zvyšuje ukazatel probuzení. Nepřátelských jednotek je pak víc, rychle ji se oživují a podobně. To vám dává důvod k dobrému plánování svého dalšího postupu.
Náplň misí je různorodá, ale ve výsledku budete mít za úkol asi čtyři věci. Někam dojít, něco oskenovat/zničit, ubránit se, nebo něco zabít. Toho posledního si užijete nejvíce.

Obtížnost hry je dle mého názoru mírně nevyvážená. Z počátku, když jsem byl ještě nevybavený a s malým počtem jednotek, cítil jsem se ohrožený a byl jsem nucen více taktizovat, případně obětovat podpůrné jednotky. Souboje byly o využití všech dostupných prostředků, ale postupem času začalo být všechno příliš jednoduché. Hrál jsem na normální obtížnost a neměl jsem žádné velké problémy. Obzvláště mě zklamaly souboje s některými bossy (většinou), kteří v mnoha případech padli na první pokus a během prvního, nebo druhého kola.

Fanoušci Warhammer universa by neměli být zklamaní. Hru bych ale doporučil i ostatním hráčům tahových her. Já osobně jsem se i přes drobné problémy dobře bavil.

Lucius je zpátky a tentokrát daleko lepší.
Příběh navazuje tam, kde první díl skončil. Celá rodina je mrtvá a Lucius se dostává na psychiatrické oddělení. Jeho schopnosti zmizeli a k žádným dalším úmrtím už nedošlo. Vypadá to, jako kdyby tím mělo všechno skončit, ale opak je pravdou, tady to celé začíná.
První díl byla celkem zajímavý počin, ale měl své mouchy. Za největší bych asi zmínil jistou linearitu, která vám předem vytyčila cíle, na vás pak bylo vše do puntíku splnit. Tím připravila hráče při plnění misí o jakoukoliv kreativitu. To u druhého dílu ale neplatí.

K dispozici vždy dostanete mapu, na které se můžete volně pohybovat, úkoly které je třeba splnit a řadu potenciálních obětí. To je víceméně vše. Hra vás do ničeho nenutí a je jenom na vás, k jakému postupu se uvolíte, koho zabijete a jakým způsobem.
Na začátku vám sice párkrát hra poradí co udělat, ale nespoléhejte se, že to tak bude pořád. Možností jak dosáhnout svého je tu víc než dost. Můžete připravovat pasti, ovládat druhé lidi a někdy vám pomůže náhoda, je na vás, aby jste je objevili. Jeden z mých oblíbených momentů byl ten, když se jedna ze zdravotních sester při pohledu na smrt své kolegyně zbláznila a vyskočila z okna.

Menší proměnou prošly i vaše schopnosti. Tentokrát je nebudete dostávat za postup hrou, ale za získané zkušenosti. Ty budou překvapivě za co jiného než zabíjení (takže nenechávat nikoho naživu). Máte tu tři stromy dovedností a jsou to telekineze, pyrokineze a ovládání mysli. Jejich výběr je čistě na vás a k dohrání hry nutné nejsou, získáte však s nimi daleko více možností.

Během vašeho řádění navštívíte jak je už podle začátku jasné nemocnici, městečko Ludlow a jeho přilehlé okolí. Přitom každá oblast nabízí různé způsoby jak se na okolních lidech vyřádit. Menším záporem je délka. Je tu něco kolem desíti map a i když se na nich můžete do syta vyblbnout tak není problém hru dohrát za jedno odpoledne. Naštěstí se ale nabízí znovu hratelnost při zkoušení a hledání nových způsobů likvidace.
Samotný příběh pak není kdoví jak složitý, ale ani silný. Převážně tu jde o to zabíjení.

S hrou jsem spokojen a můžu říct, že něco takového jsem si představoval, už když byl oznámen první díl. Tentokrát se hra podle mého podařila.

Tak společně s filmem tu máme další pokračování našeho pavoučího přítele. Mám rád Spider-mana, superhrdiny, stejně tak i hry které dají člověku k dispozici ke hraní celé město. Hra prošla několika změnami, z nichž každý si asi všimne nového systému pohybu.
Z počátku jsem se při poletováním městem cítil trochu zvláštně a pohyboval jsem se jako přiopilý pavouk. Jakmile jsem si ale na vše zvyknul tak bylo po problémech. V porovnání s jinými hrami (kde leckdy stačí držet jedno tlačítko) zde za vás spiderman špinavou práci dělat nebude a musíte se trochu snažit.
Menší problém jsem měl ale při šplhání. Po stěnách to ještě šlo, ale jakmile jsem se dostal hlavou dolů tak už ovládání trochu skřípalo.

Pokud jde příběh, tak nějaký tu je ale přišel mi dost slabý. Je rozkouskován do několika misí, z nichž každá je jakousi samostatnou kapitolou, a dohromady to celé tvoří jakýsi příběh. Film v tomhle ohledu vede na celé čáře.
Jsou tu sice zajímavé postavy, ale tvůrci některým nedali tolik prostoru kolik by potřebovali, a to je opravdu škoda.
S některými jako třeba mým oblíbencem Carnagem se navíc setkáte JENOM jednou a navíc to netrvá ani moc dlouho.
V praxi to znamená třeba, že se setkáte s nějakou známou postavou (například Elektro), natlučete mu, a tím to vše končí. Žádné drobné potyčky, které by vedli k finálnímu souboji, nějaký hlubší příběh oné postavy, nic.
Kromě klasických misí jsou tu i pasáže kde svléknete pavoučí kostým a půjdete mezi lidi jako „normální“ člověk. Jde o zajímavé zpestření a já osobně bych tomu dal více prostoru.

Kromě hlavních misí je tu i řada těch vedlejších, které nejsou špatné a nabízí zajímavou odbočku od hlavního příběhu. Co mě na nich ale vadilo, byly neustálé komentáře reportérů, jak se vám to „povedlo“ a jak „bezvadný“ Spider-man je. Nedozvěděl jsem se z nich nic užitečného a časem mě začali i štvát.

Další novinkou je tu systém „hrdiny“. Další z věcí, které si tvůrci mohli odpustit. Nápad je to opravdu hezký, ale moc to nefunguje. Nemá to žádný vliv na příběh ani schopnosti. Kromě otravných jednotek, které vám jdou při špatné reputaci po krku, jsem nic zajímavého nezaznamenal, vše je spíše o vašem pocitu z toho co děláte, než aby to mělo nějaký smysl. Navíc se vždy v určitě části příběhu ukazatel přehoupne směrem k hrozbě a na vás je zase aby jste si svou pověst vylepšili vedlejšími misemi.
Ke konci hry jsem systém už ignoroval a nechal ho ať si dělá co chce.

Hra se mi líbila, opravdu líbila, ale to neznamená, že by nemohla být o něco lepší. Zahrál jsem si jí a to je všechno. Nepředpokládám, že bych se k ní někdy později vrátil

Špinavé ulice New Yorku, nepřestávající déšť a záhadný případ. Takhle bych asi v krátkosti popsal atmosféru téhle hry. V roli soukromého detektiva se zhostíte celkem jednoduchého úkolu. Najít dceru jednoho klienta. Není to nic těžkého ale všechno náhle zamotá záhadný telefonát. Ten vás zaplete do daleko nebezpečnějších událostí a po zbytek hry se snažíte přijít na to co se to kolem vás vlastně děje.
Zní to prostě ale příběh je zajímavý. Dál ale o příběhu nebudu mluvit abych zbytečně nic neprozradil. Většinou mám tendenci u podobných her nebo filmů předvídat jak se budou vyvíjet a skončí ale tady ne. Po celou dobu jsem přemýšlel o co to jde ale nic. Z mé strany je to jeden z plusů.

Teď něco blíže ke hře. Prostředí vypadá dobře, atmosféra mě také zaujala ale ty postavy, ty postavy (grafické zpracování) jsou hrozné. Tedy alespoň pokud jde o rozhovory. Chvílemi jsem si říkal jestli je datum vydání opravdu 2013.
No nic. Jdeme dál. Dabing některých postav je další věc co mě zklamala. Hlavní hrdina ujde ale některé postavy mi přišly divné. Měl jsem pocit jako kdyby dabéři ani nevěděli co dabují a prostě jen čtou text.

Pokud jde o logickou stránku hry tak spousta hádanek a řešení je celkem snadná a logická. Nevzpomínám si že by jsem se zasekl kvůli nějaké zákeřnosti vývojářů. Je tu ale jiný problém. A tím je hledání správného předmětu.
Jedna ze situací vypadá třeba následovně. Probudíte se uprostřed noci a celá místnost je zalitá tmou. Část obrazovky občas prosvítí blesk z venkovní bouřky ale ne dostatečně. A teď si v té tmě zkuste najít vypínač který je právě někde v té tmě.
Právě v takových situacích (a věřte že jich nebude málo) přijde nápověda (F1) která vám ukáže všechny aktivní předměty na obrazovce. Ve hře je potom ještě pár zajímavých miniher jako třeba páčení zámků.

Hra má své kladné stránky i ty záporné. Daří se jí udržovat po celou dobu správnou atmosféru a během hraní jsem se vůbec nenudil. Pokud přehlédnete těch několik chybek máte před sebou průměrnou adventuru. Fanouškům detektivek doporučuji.

PS: Ten konec je hrozný. Vím že je to jenom můj názor ale to co udělali tvůrci tady je ten nejhorší možný způsob jak hru ukončit.

V této hře navštívíme paříž roku 2084 takže se dá očekávat spousta futuristických hraček. Ale na rozdíl od takového Deus Ex kde se to točí spíše okolo implantátů se tady tvůrci zaměřili na myšlenky a vzpomínky.

Vše se točí okolo společnosti MEMORIZE a zařízeních známých jako sensen. Ty jsou vlastně stavebním kamenem a jsou to právě ony které umožňují manipulaci s myslí druhých. Samotná hlavní hrdinka trpí ztrátou paměti takže je na hráči aby jí pomohl si vzpomenout a porozit MEMORIZE.
Příběh není nijak složitý na pochopení a co víc nenudí.
Ať jdete kamkoliv tak můžete vidět jak manipulace s myšlenkami ovlivnili lidskou společnost.
Vězni jsou zde drženi jako bezduché a neškodné loutky, bezpečnostní BOTI vás při zaměření vašeho Sensenu ihned zlikvidují a na ulici narazíte třeba i na zařízení podobné bankomatu s názvem memory bank. Při tom na vás z různých míst vyskakují holografické projekce které vám nabízejí výhodné slevy v obchodech, ukazují předpověď počasí nebo varují před vstupem do oblasti kde právě probíhají stavební práce.

Svět je tu udělán opravdu pěkně a to samé platí i o hlavní hrdince a jejích schopnostech. Hlavní hrdinka by se asi dala popsat jako novodobý druh hackera. Protivníky například může skrze jejich sensen paralyzovat nebo některého z nich nakazit jistým druhem myšlenkové bomby.
A potom je tu ještě právě ona manipulace s myšlenkami kdy musíte pozměnit něčí vzpomínky aby jste dosáhli svého. Myšlenku si přetáčíte kupředu nebo zpátky, sem tam něco upravíte a sledujete následnou reakci. V těch chvílích se mi vybavovalo Minority report a předvídání zločinů. Jenom tady jsem si připadal spíš jako ten špatný.

Kromě toho všeho se dokáže hlavní hrdinka s nepřáteli vypořádat i hezky po staru. K boji používáte prakticky jenom kopy a údery a při tom je větvíte do různých komb. Ty je možné různě upravovat a získávat tak bonusy ke zranění nebo k léčení zranění.
Boje jsou zábavné a to i přes fakt že jsou docela předvídatelné a místo kde vás někdo přepadne za chvilku už poznáte na první pohled. I přes to ale musím říct že mě až do konce boje neomrzely. Na každého protivníka se hodí jiná taktika a neměl jsem problém využít všechny dostupné schopnosti.

Až doteď jsem převážně popisoval ty kladné vlastnosti . Teď ale přišel čas i na ty méně dobré.
Jednou z věcí která by některým mohla vadit je přímočarost. Hra vám nedovolí se potulovat ulicemi Neo-paříže nebo zvolit odlišnou cestu. Celou dobu vás vede předem připravenou cestou s předem připravenými scénami. I přes to mě osobně tady přímočarost tak nevadí.
Společně s tím mi tu chybí třeba zmiňovaný stealth přístup. Nevím co si zde pod tímto slovem představují . Nepřátelé není možné obejít ani zlikvidovat bez hrozby následujícího boje.
Příběh sice není špatný ale bylo by lepší kdyby byl o něco delší.
Dále úprava myšlenek. Je to parádní věc a nemám co bych jí vytkl. Snad jen kdyby tu byla víc využitá.
Také bych zmínil kritiku i na boj a konkrétně na komba. Máte tu pár připravených komb a jediné co na upravujete je jestli budou dávat větší zranění jestli vás budou léčit a podobně.
A ještě bych rád zmínil QTE. Proč to sem sakra cpou? Na to kolikrát to ve hře využijete je to úplně zbytečný

Celkově ve mě tahle hra zanechala dobrý dojem. A to i přes drobné problémy a nedostatky jsem spokojený. Práce s myšlenkami je dobrý nápad a je tu dobře zpracovaná. Rozhodně si myslím že by bylo dobré toho využít a nebylo na škodu kdyby vyšla další hra.
Určitě stojí za to si tuhle hru zahrát.

Hra se z počátku tvářila celkem slibně a podle trailerů to vypadalo na dobrou hru. Bohužel vývojáři skončili někde na půli cesty a hra je nedodělaná.

Vezmu to ale z té lepší strany. Boj byl dobrý. Je třeba se mít pořád na pozoru, uhýbat a moc neriskovat. Stačí totiž jeden neopatrný moment a už hru načítáte. K boji vám kromě nějaké té palice dobře poslouží i hřebíková pistole, technomancie nebo výbušniny.
Pokud jde o zbraně tak se vám pod ruku dostanou hlavně různé trubky, obušky a palice které si můžete dále podle sebe vylepšit. Stejně tak je tomu i u zbrojí.
Zbraní na dálku bohužel moc není. Vlastně je to jenom ona hřebíková pistole. Upravit si jí nijak nemůžete tak zbývá jenom zlepšit si jí s pomocí dovednosti. Podobně je to i u technomancie. Když se vám zpřístupní dostanete pár schopností které už můžete v průběhu hry jen vylepšit. Nic nového si neodemknete ani v tomhle směru nejde vyrobit nic co by boj nějak ovlivnilo. To mě docela zklamalo.

Prostředí není špatné ale moc výrazných změn se člověk nedočká. Je jedno ať už jste v trestaneckém táboře, ve slumech nebo ve farmářské kolonii. Všechno to vypadá stejně.
Oblasti jsou plné větších prostranství na kterých na vás ve většině případů čeká banda nepřátel. A to opakovaně takže se nekoná žádné překvapení a souboj už předem očekáváte.

Příběh je nevýrazný. Většinou buď někam jdete a nebo bojujete. Pravda je to zabaleno do takových situací že máte dopadnout masového vraha, záchrana nebo získat od dlužníka peníze ale dojem byl u mě pořád stejný. Boj a cesta, cesta a boj. V pozadí celé hry se odehrává válka a spousta lidí má rasistický postoj vůči mutantům ale nic z toho do příběhu moc nezasáhne a neovlivní ho.

Pokud jde o strom dovedností tak nabízí celkem zajímavý výběr. Od oslepení protivníka hodem písku, zlepšení zdraví nebo tichým plížením. Nicméně i dovednosti mě dost zklamaly. Pokoušel jsem s o tichý postup mnohokrát ale skončil jsem většinou u toho že jsem odstranil pár protivníků a zbytek nakonec pomlátil. Není tu nic jako alternativní cesta která by nabízela tichý postup. Prostě se chvilku plížíte odstraníte většinu nepřátel a zbytek pobijete.
Bodu na rozdávání jsem měl dost a prakticky jsem nemusel přemýšlet nad tím co si zvolit. Jen kromě technomancerské větve vlastností jsem ze zbylých dvou získal většinu toho co jsem chtěl.

Při hraní jsem se dobře zabavil ale hra mě nijak výrazně nezaujala abych si jí opakovaně zahrál.

Stejně jako spoustu dalších lidí i já jsem byl zděšen kdy se objevily první videa ze hry a obzvláště když jsem viděl jak Dante dopadl. Nebylo to už to už to staré DMC které jsem tak rád hrál. Celkově jsem ze hry neměl dobrý pocit.
Jakmile jsem si ale hru zahrál tak jsem byl z toho jak dopadla mile překvapen. Nebyl to sice starý DMC ale také se to už lišilo od původních videí.

Musím se přiznat že nemám moc rád prequely a restarty her. Nicméně tvůrci z Ninja theory se toho docela dobře zhostili. Začíná se od začátku a úplně jinak. Příběh si tvůrci upravili po svém a zasadili ho do vlastního světa.
Jde v podstatě o to samé co před tím akorát jinak podané a novém kabátě. Příběh není špatný ale je obyčejný a ničím nepřekvapí. Celou dobu prakticky strávíte cestou koridorem vpřed a likvidováním všeho co se pohne. Občas tam skočí nějaké to video a pak zase hurá do boje.
Ten se odehrává ve světě Limbo. Šílená variace na realitu na kterou jsme zvyklí. Je to jedna z dobrých věcí na novém DMC. V Limbu není prakticky nic nemožné a občas jsou vidět dost zajímavé nápady.
Například mise na démonické diskotéce je jednou z nich.
Drobný mínus pro měl bylo to že mezi realitou a Limbem není možné volně přecházet. Prakticky na začátku každé mise vstoupíte do tohoto světa a celá hra se odehrává převážně tam. Uvítal bych alespoň dvě tři mise v realitě s trochu jinými a obyčejnějšími nepřáteli. Jako malé osvěžení a odpočinutí od všech těch démonů by to nebylo špatné.

Tak a teď k Dantemu. Nejdříve jsem byl z něj dost zklamaný co z něj udělali. Ale dal jsem mu ještě šanci. V první chvíli se zdálo že to co se změnilo byl jenom vzhled. Byl to fajn hajzlík kterému na ničem nezáleží. Nakonec se ale ukázalo že to byl jenom první dojem. Dante jako kdyby nějak vyměkl a stal se lidštějším. Dokonce i Nero z DMC4 kterého jsem z počátku také neměl rád se ukázal být lepší. Byl to fajn kluk ale pořád měl v sobě něco ze starého Danta.

Boj je bezvadný. Je jednoduchý, rychlý a přejde rychle do krve. Za chvíli jsem si na něj zvyknul a nebyl problém dosáhnout S-kových hodnoceních. Díky andělským a démonickým zbraním se nabízí pestré možnosti jak cupovat vaše protivníky. Navíc to nevypadá špatně.
Co mi vadilo byly samotné zbraně. Budiž Rebellion a Ebony s Ivory jsou klasika a nevadily mi. Ale zbytek zbraní za moc nestál. Byly nemastné, neslané a nijak nezaujaly. Dříve měla každá zbraň svou osobnost a každý nový kus byl něčím zajímavý. A tady máme plno nudného železa. Navíc nové zbraně získáváte na můj vkus strašně rychle a v podstatě za nic.
Řetězy ač jde o zajímavou a užitečnou věc se mi taky nelíbili. Proč nemůžu mít jeden? Proč musím mít dva kde každý dělá něco jiného ale v boji je nevyužiji tak jako Nerovu démonickou ruku. Někdo může říct že to jsou detaily a tolik neznamenají ale mě záleží právě na nich.

K věcem co mě zklamaly bych připojil i bossy. Za prvé jich moc není. A za druhé je většina z nich nudná a bez nápadu. Nějaké odporná stvoření a příšery které se dají najít i v jiných hrách.
Kde jsou bossové jako moje oblíbená dvojice Agni a Rudra.
Byl tu jenom jeden který se mi opravdu líbil a i přes to že mi u něj jako u jediného trvalo sakra dlouho než jsem ho zabil mě boj s ním bavil.


Jako celek mě hra bavila. Plno boje, akce a spousta zajímavých nápadů. Nový DMC je dobrý způsob jak nalákat nové hráče. Jsem docela rád za to jak nakonec hra dopadla. Ačkoliv u mě asi nepřekoná staré díly tak se z ní ani nestal trapný omyl.

Když se objevili první zprávy říkal jsem si hurá. Je tu hra se zajímavým nápadem a temnou atmosférou. Doufal jsem že se z toho vyklube takový dětský Hitman s příměsí magických dovedností. Hru jsem s očekáváním nainstaloval a ... a .... ono nic. Všechny naděje zmizely jak mávnutím kouzelného proutku.

Co mě zarazilo jako první byl průběh jednotlivých misí. Doufal jsem že se to časem změní ale nestalo se tak. Každá mise má dáno jak jí dohrát a nelze na tom nic změnit. Není tu žádná volnost ani různé možnosti postupu.
Když si vzpomenu na již zmíněného zabijáka s čárovým kódem tak jen kroutím nad touhle hrou nevěřícně hlavou. V Hitmanovi jste si mohli zvolit vlastní postup a splnit úkol jak jste chtěli. Kdyby se Lucius objevil před několika lety neřekl bych ani popel ale dnes nemá s tímhle postupem šanci uspět.

Příběh je obyčejné klišé jaké jste už mohli vidět v několika filmech. Průběh je docela předvídatelný a konec také.

Mechanismy hry na mě také moc dojem neudělali.
V misi kde se například musíte plýžit aby vás nikdo neviděl jsem se ukryl v malé komoře. A hned nastal problém. Jak zjistit kdy vylézt? Koukat klíčovou dirkou nejde a přez zeď nevidím. Nezbývalo než poslouchat a odhadovat. Stejně tak jsem tímto způsobem několikrát vběhl do náručí dospělých ( kteří vás nesměli chytit). A to se navíc občas některé postavy rozhodly si udělat kolečko a toulat se mimo svou normální trasu.
Hádánky byly jednoduché. Škoda mluvit.
Po celou hru se pohybujete po tom jednom a samém domě a po takových třech nebo čtyřech misích vás nemá už co překvapit.

Hlavní postava malého antikrista je nevýrazná. Vůbec jsem se s ní nesžil ani mě nijak nezaujal. Za celou hru jsem si nevšiml v jeho obličeji jediné emoce. Žádný škodolibý úsměv, ďábelský smích nebo předstíraný strach. Nic. Lucius je jen prázdná loutka.

Úmrtí a "nehody" byly pestré a zajímavé. Není tu nouze o krev a detailní pohled na to vše.
Pokaždé když jsem někoho zabil jsem měl docela dobrý pocit z toho jak jsem to dobře provedl a jenom jsem se kochal tím co jsem způsobil.

Tak závěr je následující. Hra vás na nějaký čas zabaví ale nic zajímavého nenabízí (tedy kromě možnosti hrát za syna ďábla). Hrát se to dá ale je to buď hodně odfláknuté a nebo nedodělané. Ten potenciál tam jinak je. Hra mi na dnešní dobu přijde dost zastaralá.
Po dohrání jsem neměl nejmenší chuť si hru zahrát znovu. A myslím že ani v nejbližší době.

Hra ve mě zanechala rozporuplné pocity i když musím říct že ty kladné převládají.
Jde především o akční rubačku. Je to koridorová záležitost kdy je třeba prostě jenom zabít všechno co stojí v cestě. Občas je sice možnost jít a udělat nějaký další úkol a získat tak lepší výbavu nebo se vyhnout střetu ale hlavně jde o ten boj. A je zbytečné od toho čekat něco víc.

Nejdříve začnu s negativy.
První jsou nepřátelé. Je pravda že se jich tu vyskytuje několik druhů od toho jakou mají zbroj a jak bojují ale neviděl jsem prakticky velké rozdíly. Buď to byli obyčejní pěšáci, střelci a nebo ti opravdu silní (orci). Ani jsem neměl potřebu moc měnit taktiku.
Dále umělá inteligence. I když jsem před začátkem boje polovinu vojáků podřezal tak si těl nikdo nevšiml a vesele chodili kolem nich dál. Také spolubojovník (ať jsem byl přepnutý na kohokoliv) moc inteligence nepobral. Používal jenom základní útoky a jinak ani ťuk.

A teď to dobré. Hlavní dvojice Arkail a Styx byla bezvadná. Dobře se oba doplňují. Co nezvládne jeden dokáže druhý. Jeden drsný válečník a druhý nebezpečný zabiják.
Styx je sice prohnaný ale do boje se moc nehrne a je spíše zbabělec. Taky tomu odpovídají jeho reakce a vtípky. Také některé plíživé pasáže s ním trochu odlehčují všechny ty bitky.
Příběh je zajímavý a nenudil jsem se. Nešlo o žádné klišé ve které jde o záchranu světa nebo poražení hlavního zloducha (jistě je tu někdo takový ale je to jen obyčejný člověk). Je možné dělat různá rozhodnutí i když na konec myslím žádný vliv nemají. Alespoň má člověk nějaký ten pocit volnosti. Navíc není moc her kdy se na vše díváte z té druhé strany těch kteří jsou obvykle bráni jako ti špatní.
Vývoj postav je slušný. Výbava také ujde ale nemám moc co bych k těmhle věcem řekl. Nic vážného mi na nich nevadilo ale nic mě na tom nezaujalo.

Celkově jsem se bavil. A i když hra nepatří mezi ty epické fantasy a jde jenom o běžnou rubačku bez nějakých zajímavých prvků nebo novinek tak stojí za zahrání. S jinými hrami se nemůže měřit ale řekl bych že se alespoň drží v těch lepších číslech.

Tak konečně jsem se dočkal druhého dílu a to ještě za mého oblíbeného jezdce.
Hra nenavazuje na jedničku přímo ale odehrává se někdy ve stejné době a nezávisle na předchozím příběhu. Když se Smrt dovídá co se stalo jeho bratru Válce a protože věří v jeho nevinu rozhodne se jednat. Během své cesty navštíví několik různých světů (krátce i zemi) a samozřejmě i plno nepřátel kteří se mění podle daného prostředí.

Od prvního dílu se několik věcí změnilo. Jednička se hodně podobala titulům jako Devil May Cry, God of War aj.. Některým to nevyhovovalo ale mě osobně to moc nevadilo. Druhý díl se začal ubírat trochu jiným směrem a dělá si vše už trochu po svém. Nemůžu říci že je to dobře ale ani špatné to není.
V první řadě přibyl inventář ve kterém se ukládají všechny věci které vypadnou ze zabitých nepřátel, zbraně, zbroje, peníze a další. Zbraně a zbroje jsou různě silné a upravují základní vlastnosti. Pokud jde o zbraně tak zde máme například silná a pomalá kladiva nebo slabší ale rychlejší drápy. Každý si určitě přijde na své.
Potom tu jsou dva vývojové stromy s různými schopnostmi. A není problém je jakkoliv kombinovat. Za zmínku určitě stojí povolávání vran nebo ghoulů.

Pokud jde o Smrťákovu výbavu tak stejně jako jeho bratr i on má svého věrného oře který mu pomáhá v překonávání vzdáleností nebo v boji. Kromě něj má ještě havrana který mu ukazuje cestu.
Jeho hlavní zbraní jsou dvě kosy které při kombech může spojovat do jedné kosy. Trochu mě zklamalo že neměl podobně jako válka jednu hlavní zbraň. Sice se ve hře vyskytuje smrťákova kosa ale to pouze v jeho druhé podobě.
Dále má ještě několik schopností které může používat v boji nebo při řešení různých hádanek. Hádanky nejsou špatné. Občas se najde některá u které jsem se zasekl ale většina není složitá.

Svět(y) je rozsáhlý a plný různých míst s poklady a všelijakými monstry. Většina oblastí je už od začátku přístupná jen je nutné mít správnou schopnost. V každém světě je nějaký obchodník u kterého lze nakupovat zbraně, zbroje amulety nebo lektvary. Stejně tak trenéři kteří vás učí různé útoky.

Celkově mě hra bavila. Příběh je prostý ale nenudil jsem se. Hudba je dobrá stejně tak akrobatické pasáže ve kterých smrt z mého pohledu opravdu vynikal.

Bylo i pár mínusů. Co mi hodně vadilo byla kamera. Při některých skocích sebou kamera škubla aniž bych cokoliv udělal a danou pasáž jsem musel opakovat několikrát dokud jsem nenašel nějakou fintu nebo se to zkrátka nepodařilo.
Bossové by mohli být také trochu více nápadití. Většina z nich si jsou docela obyčejní a kromě několika detailů i podobní. Na spoustu z nich mi stačily ty stejné triky. Pouze někteří byli tak podlí že bylo třeba přijít s něčím novým.
Například poslední Boss byl ve srovnání s takovým Argulem (ledový kostěný obr) docela jednoduchý a bylo to velké zklamání. Obtížnost na některých místech byla docela nevyvážená. Mrzelo mě že jsem nenarazil na nějaký pořádný souboj u kterého bych se zapotil.

Hra je jiná než jednička. Není špatná ale ani není lepší. V některých věcech je jednička stále lepší.

Předchozí díl jsem hrál, líbil se mi a byl jsem zvědavý jak dopadl druhý díl. První viditelná změna ze které jsem byl trochu zklamán byl nový hlavní hrdina. Řekl jsem si ale že to nevadí. Nový hrdina dává nové možnosti. Dal jsem mu ale šanci ať ukáže co dovede. A abych řekl pravdu moc mě neohromil.

Je jiný, i jeho mutace jinak vypadají ale v jádru je to pořád stejný mutant jako Alex. Čekal jsem nějaké novinky ale moc jich nebylo. Bio bomby nebo ovládaní nakažených bestií byloy bezva. Chapadlovité pěsti (tendrils) které nahradily Alexovy svalnaté ruce byly dobré a bavily mě. Trhat s nimi nepřátele na kusy byla legrace ale u ostatních vlastností to říct nemůžu. Pochopil bych kdyby zůstaly drápy nebo těžké palice ale když jsem získal čepel a poté i bič tak jsem začal ztrácet víru v nějakou spásu. A přitom velké mačety (nebo to nazývejte jinak) které měli někteří mutanti bych bral všemi deseti. Dokonce se tu ani neobjevila zbroj jako byla v jedničce. Z pohledu Hellerových schopností jsem tedy moc spokojený nebyl.

Mise nejsou špatné ale ty vedlejší se po čase opakují a omrzí. Abych se přiznal dělal jsem je jenom kvůli mutacím na vylepšení vlastností. Chyběly mi tu nějaké výzvy (plachtění, vraždění určitého počtu...) jako byly v jedničce.
Samotný příběh není špatný ale nijak mě neohromil. Heller mě ničím neohromil. Je to obyčejný záporák (ano říkám záporák vždyť chladnokrevně zabíjí lidi) a jediný rozdíl z mého pohledu mezi ním a Alexem je ten že za Hellera hrajeme. Oba mají nějaký cíl a půjdou si za ním i přes mrtvoly. Postup hrou byl jednoduchý a nedělo se v něm nic zvláštního. Hrál jsem na normální obtížnost ale za celou dobu hraní jsem nenarazil na úsek který by mi dělal nějaké problémy nebo s kterým bych si nějak neporadil.
Hudba dobrá a grafika také nebyla špatná. Docela se mi při hraní líbil Noirový pohled zdůrazňující mutaci pokaždé když zdraví kleslo na kritickou hranici. U poslední bitvy to působilo bezvadně a dělalo to dobrou atmosféru.

Celkově mě hra bavila. Pobíhání po městě a zabíjení lidí a mutantů na odreagování špatné není. Dobře jsem se zabavil. Bohužel ve srovnání s jedničkou dvojka nepřináší skoro nic nového a nebavila mě tak jako první díl.

Další z adventur od španělského studia Péndulo. Tentokrát se ale tvůrci trochu odklonili od směru kterým směřovaly jejich předchozí hry. Tato hra má temnější příběh než kterákoliv z předchozích.
Celý příběh je velmi tajemný. Vše se točí okolo mystiky a temných rituálů takže je to chvílemi i trochu strašidelné. Příběh začíná záhadnými vraždami bezdomovců které někdo zabíjí. Hráč postupem času odhaluje pravdu o vraždách a nejen o nich ale o postavách samotných. Napsal bych toho o příběhu více ale nechci něco prozrazovat a kazit tak lidem co hru nehráli zábavu.
Grafika prošla drobnými změnami tak aby odpovídali svému žánru a podkreslovaly tak temnou atmosféru. Není to tak barevné jako v Runaway nebo The Next Big Thing ale na škodu to rozhodně není.
Rozhovory probíhají v menších obrazovkách což na mě chvílemi působilo trochu komixově. Netuším jestli je to dobře nebo ne. Mě osobně to nijak zvlášť nebránilo.

Nevím co se to se studiem Péndulo poslední dobou děje ale stejně jako u jejich předchozí hry tato postrádá nějakou délku. Hra je moc krátká a určitě by jí neškodilo kdyby byla jednou tak dlouhá.
Také mi tu chyběla nějaká pořádná minihra. Například šachová partie při které máte vybrat správný tah je až neuvěřitelně jednoduchá a není možné aby jí nezvládl někdo kdo nikdy neviděl šachovnici.

Na závěr bych řekl že mě hra docela překvapila. Příběh byl napínavý a držel mě od začátku až dokonce. Bohužel na ani jsem se nenadál a konec za chvíli přišel. Páni vývojáři tedy opět udělali tu stejnou chybu a udělili hru moc krátkou. Na druhou stranu se jim povedl zajímavý příběh s dobrou atmosférou. Příště to snad konečně bude jak má.

S hraním této hry jsem docela dlouho váhal a teď když jsem si jí konečně zahrál tak musím smutně konstatovat že bych o nic tak úžasného nepřišel. Ale zpět ke hře.

Příběh se točí okolo filmových studií a monster která v nich hrají. Vše začíná stejně prostě jako většina jiných adventur a to tím že je hrdina (hrdinové) ve špatný čas na špatném místě načež se začne všechno zamotávat a je na hráčích jak si s tím poradí.

Ač to dělám nerad tak začnu nejdříve kritikou.
Hlavní zápor této hry je její délka. Přijde mi neuvěřitelně krátká což u mě sráží její kvalitu.
Prostředí filmů je dobré a narazil jsem i na pár narážek na různé filmy. Nicméně bych řekl že autoři nevyužili potenciál jaký filmy poskytují. Obě hlavní postavy a jejich osobnosti se mi líbili ale vzhledem k délce hry jsem se s nimi musel zanedlouho rozloučit a vůbec jsem si je neužil.

Humor byl dobrý a můžu říct že jsem se celkem dobře bavil. Možnost nápovědy která se už u her studia objevila mi nevadí. Nováčci a lidé co si nechtějí namáhat mozek jí uvítají. Mě osobně se ale spíše zamlouvala možnost si nápovědu zakázat aby mě zbytečně nelákalo její použití.

Celkově bych o hře řekl to že je slušná a drží se v jakémsi průměru. Není v ní ale nic úžasného ani neobyčejného z čeho by vám spadla čelist. Adventura je to dobrá a doporučuji každému kdo má takovéto hry rád. Raději toho od ní ale moc nečekejte aby jste nebyli zklamaní.

Jelikož se mi líbil komix tak jsem si nemohl nechat ujít herní zpracování. Hned ze začátku jsem byl velmi zvědavý jak se vývojáři své práce zhostili a podle mého se jim to opravdu povedlo.
Na to že jde v jádru o střílečku tak má několik dobrých věcí které z ní dělají zajímavý kousek. Tou hlavní je především temnota kolem které se tu všechno točí. Nejen že lze nepřátele zabíjet s pomocí palných zbraní ale rovněž má hráč k dispozici dvojici "roztomilých" chapadel které sekají, drtí, hází a doslova trhají nepřátele na kusy. A kromě toho jsou k dispozici ještě další schopnosti takže možností jak bojovat je tu opravdu spousta. Tvůrci se uchýlili ke komixové grafice která hře sedne a vylepšuje už tak dobrou atmosféru hry.

Dobrá je možnost vylepšování a kupování nových schopností za body získávané ze zabitých nepřátel. Hráč si tak může odemknout řadu schopností a posílit ty stávající. Postup hrou je sice přímočarý ale nikdy mě to při hře nevadilo.

Co musím určitě zmínit je Darkling. Věrný goblin který vás doprovází kamkoliv kam jdete.
Kromě toho že vám pomáhá při bojích obstarává zábavu a provádí všelijaké skopičiny. Člověk si toho chlapíka dost oblíbí :)

Záporů jsem nenašel moc. Jeden z nich je linearita. Dále jsou to zbraně. Výběr není moc velký a moc jsem je nevyužíval. Většinou jsem se spokojil s jen s pistolí a zbytek práce obstarala temnota. Nejvíce mi vadila délka. Hra mi přišla velmi krátká a nijak jsem se nesnažil o rychlé dohrání. Jinak se mi hra líbila a dost jsem si jí užil.

Na tuhle hru jsem se docela těšil. Strategie ze světa Warhammeru které Relic dělal před tím mě bavily a byl jsem zvědavý jak si poradí se střílečkou. Dle mého názoru nezklamali.
Ve hře jde v podstatě o jednu věc. O zabíjení. Sice je to vše kamuflováno úkoly kdy je třeba někam dojít, bránit pozice nebo někomu pomoci. Cíl je vždy za spoustou nepřátel přes které je třeba se prosekat, což by někomu mohlo přijít dost nudné. Na druhou stranu o tom Warhammer ale je.

Boj ve hře je zábavný a místy i docela obtížný což jsem příjemně uvítal. Prostředí se mění a čas od času dojde ke zpestření jako například v oblasti kde je k dispozici jump pack. Zbraní je široká paleta a každý si určitě najde to po čem jeho krvelačné srdce touží.

Co mě na této hře ale zklamalo byla absence nějakých vylepšení postavy (schopnosti, zbroje...). Další co mě kazilo dobrý dojem byli spolubojovníci. Ať dostali sebevětší počet zásahů tak jsem si nepovšiml že by z nich některý z nich padl. Díky tomu se tak při obraně spolubojovníka člověk o něj nemusí starat a stačí střílet jen nepřátele.

Celkově je to příjemná hra na odreagování ale nepředvádí nic moc extra a pár věcí by se v ní určitě dalo zlepšit. Fandové Warhammeru by měli být spokojení :)