Druhá epizoda příběhu o Atlantidě nás zavede tam, kde ta předchozí skončila, do podsvětí. Květinová pole vystřídaly vyprahlé pustiny, vzduchem si místo ptáků poletují zatracené duše a na každém kroku se potulují pekelní psi. Atmosféra podsvětí a jeho obyvatel mě od samotného začátku pohltila a neskutečně mě bavila. 
 Při své návštěvě této ponuré krajiny budeme pomáhat jejímu vládci Hádovi v nastolení pořádku,
 který jsme svým příchodem a zabitím kerbera tak trochu narušili. 

 Hádes je bezvadná postava, která mě svým postojem přišla sympatická a lehce znepokojivá zároveň. V Elysiu jsem potkal spoustu zástupců rasy Isu, ale nikdo z nich u mě nevzbuzoval takovou autoritu, jako měl Hádes.
Jeho občasné návštěvy během misí nebo komentáře mých činů mě bavily a pokaždé jsem čekal, jestli se odněkud zase nevyskočí.

Úkoly jsou zde mnohem zajímavější než v předchozí epizodě a často vás hra postaví před nějaké rozhodnutí. Ne že by v Elysiu nic takového nebylo, ale zde měla rozhodnutí větší váhu. Dobrým příkladem jsou například úkoly s Brasidasem. V základní hře mi byl dobrým přítelem a spolubojovníkem, o to víc mě překvapilo zjištění, jakých činů se během války dopustil. Hezká ukázka toho, že ne všichni jsou úplní dobráci. 

Samotná mapa mi přišla menší než Elysium, ale možná na tom měly svůj podíl teleportační plošiny, kterých zde bylo mnohem méně. Také využití koně je zde mnohem snazší a není nutné každou chvíli hledat most nebo okliku přes vodu. 
Dočkáme se zde i návratu systému žoldáků ze základní hry. Ten sice není tak obsáhlý, ale přinese sebou zpátky pár starých “známých“ a ukáže, co se s nimi v podsvětí stalo.

Za mě se jednalo rozhodně o nejlepší ze všech tří epizod. A to jak atmosférou, tak obsahem.