Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Řeknu to zcela jednoduše – během hry jsem se regulérně několikrát rozbrečel jako malé dítě. Nebavíme se tady o pár slzách, ale naprosto intenzivní ubulené pubertální spoušti slz, sople a emocí. Jestli tohle není dobrá reference, tak už nevím co je.

Pro: špičkování hlavních protagonistů; promyšlený nečernobílý příběh, který netlačí na city samoúčelně

Proti: technicky přeci jen zastaralé

+7 +9 −2
  • PC 75
Po hře už jsem nějaký pátek pokukoval a pořád si v duchu říkal, proč je tak vychvalovaná, když je to jen výtvor z RPG Makeru. Tak teď už to vím.

Už jsem pár pixelartů hrál, nejsem ani jejich fanoušek, ani mi nevadí je hrát, takže pokud je příběh a gameplay dobrý, tak proč ne. No, ten gameplay, co si budeme povídat, ten je opravdu nicmoc, pohyb myší hodně omezený a na šipkách je to jen o trochu lepší. Navíc pořádně není ani co dělat, pár aktivních objektů v každé lokaci je po najetí kurzorem hned označených, takže je to "jen" vata mezi jednotlivými rozhovory a interakcemi. Hra se dobrou polovinu času hraje prakticky sama a hráč tak nejvíc diktuje tempo tím, v jakém rytmu odklepává jednotlivé repliky :) Co mě úplně nesedlo, byly některé až infantilní hlášky těch dvou doktorů, od někoho se vzděláním a takhle zodpovědnou prací bych čekal trochu serióznější přístup, nicméně občas to bylo vtipné.

No, ale ten příběh a hudba. To je slušná kvalita. Ponoření do vzpomínek jiného člověka je vděčné téma, ale nese s sebou i všechny možné emoce, tím spíš, když jeho život nebyl úplně standartní. Každá další vzpomínka nádherně dokreslovala osobnost jejího nositele a zároveň to byl většinou silný moment. Chci se vyhnout příběhovým spoilerům, takže jen uvedu, že ten velký vztah táhnoucí se celou hrou je smutný, ale i nesmírně inspirativní. Líbilo se mi, že ke hře, která na první pohled působí nízkorozpočtově, vznikl tak silný soundtrack, za který by se nemusely stydět ani ty největší hráči na trhu.

No a co mě zaujalo navíc, jen tak mimochodem? Asi nejdůležitější postava ve hře, kterou je samozřejmě boží ptakopysk, kolem něho se to všechno točí, jsem rád, že někoho napadlo toto obsazení ;) Líbil se mi i apel hry na hráče, aby jako řidiči dávali pozor na srážky se zvířátky, ač z toho tedy v konečném důsledku vznikají silné vzpomínky. No a poslední moje úvaha míří přímo k závěru, pořád o tom přemýšlím, jak by asi vypadalo přistání raketoplánu na Měsíci? :D No, jsem zvědav na nepřímá pokračování, někdy si je určitě taky zahraju.

Pro: příběh, soundtrack, vesmírný program, River, pan ptakopysk

Proti: hra se místy hraje sama, pohyb je špatný, některé rozhovory jsou infantilní

+28
  • PC 85
Po nedávném dohrání her jako jsou Life is Strange, Detroit: Become Human nebo první Walking Dead jsem měl chuť na další emocionální hry, chystal jsem se znovu na Firewatch a Night in the Woods, ale kamarád mi doporučil tuhle hříčku.
To the Moon mě hned po spuštění nijak zvlášť neuchvátila, RPG makeru nefandím a JRPG taky není můj šálek kávy a přesně jako nějaké low budget JRPG na mě hra zapůsobila v moment, kdy jsem ji spustil... a jak jen jsem se pletl :)
To the moon má velmi, velmi silnou atmosféru, která chytne a nepustí! Ať už jde o dialogy nebo o naprosto úžasný soundtrack!
Pokud jste emocionální hráč, hra si Vás stoprocentně podmaní. Hru nevyhledávejte, pokud vám jde o gameplay souboje, logické puzzle hádanky nebo dialogové rozhodnutí s dopadem na příběh. Nic takového tato hra neobsahuje. Znovuhratelnost tu také žádná není. Defakto jen "vyhledáváte" itemy a pročítáte si text, ale nenechte se odradit, jak říkám, hra má dost silný emocionální dopad!

Pokud máte smysl pro empatii a příběh je pro Vás ve hře na prvním místě, hra Vás stoprocentně nadchne! A já končím s tímto psaním, jelikož se už chystám na další hry z tohoto univerza :)

Pro: příběh, hudba, hutná atmosféra, rozhovory mezi hlavními protagonisty

Proti: nic?

+24
  • PC 60
To the Moon jsem si chtěl zahrát od té doby, co jsem slyšel nádherný soundtrack, jímž hra disponuje, ale odrazovala mě grafika, kterou má na svědomí RPG Maker. Poté, co na mé vlastní svatbě hrála Johnyho verze For River spolu s Take Me Anywhere, jsem však ke hře cítil jakýsi dluh, který bylo třeba konečně splatit.

Vše stojí na opravdu kvalitním příběhu, jež mě chytl a nepustil až do samotného konce. Aby bylo možné dokončit zadaný úkol, bylo třeba procházet čím dál tím starší Johnyho vzpomínky a pomocí vyslechnutí rozhovorů a nacházení důležitých předmětů rozplétat veškeré nitky.

Rozhovory byly v převážné většině opravdu skvělé, ale předměty (včetně mého oblíbeného plyšového ptakopyska) se neustále opakovaly. A opakoval se také postup, jak se posunout zase o kousek dál. Získat paměťová spojení, najít memento a poskládat puzzle, to opravdu není herní mechanika, kterou bych mohl vychvalovat do nebes.

Jak už jsem psal, hlavním prvkem je zde příběh, ale pouze ten mi u her nestačí, ať už je podpořen sebelepším hudebním podkresem. To the Moon však v podstatě nic jiného nenabízí, což je určitě škoda. Nečekal jsem žádný herní klenot, ale i tak podle mě mohl být první komerční počin Freebird Games o poznání lepší.

Pro: příběh, soundtrack, plyšový ptakopysk

Proti: opakování herních mechanik, mimo příběhu nic navíc

+15
  • PC 70
Spíš než "interaktivní film" bych řekla prostě jen "film", protože interaktivity je zde opravdu málo. Sice se můžete mezi dialogy hýbat, ale volnost nemáte prakticky žádnou, protože hratelnost je velmi lineární. Co se příběhu týče, už mám na kontě pár smutných her, takže mě tento tolik nezasáhl, ale emocionální bez debat je. Moc se mi také líbil přenádherný soundtrack a překvapivě jsem si nakonec oblíbila také postavy, v čele s oběma doktory. A bavily mě i všechny ty drobné vtípky uvolňující atmosféru.

Pro: emoce, příběh, postavy

Proti: linearita

+17
  • PC 90
Tušil jsem, že To the Moon na mě bude mít podobný účinek, jako svého času Dear Esther. Nemýlil jsem se.

To the Moon bych se snad i zdráhal označit jako hru; spíš bych použil něco jako interaktivní stylizovaný film. Popravdě hráč nemá mnoho prostoru a všechno je předem nalinkované, tudíž není možné udělat chybu. Může se to zdát jako zápor, ale v této hře nehraje žádnou významnou roli, protože už po prvních pěti minutách vám dojde, že tady se rádi necháte vést za ručičku.

Kdysi jsem v recenzi četl, že zápletka a příběh hry by mohly sloužit jako scénář filmu a byl jsem velmi mile překvapen, když se mi tento závěr potvrdil. Ač se jedná o sci-fi, je zajímavé, že na nitro člověka působí spíš ty přízemní součásti vyprávění - láska, smrt, přátelství... On je sám o sobě dost silný zážitek, probírat se vzpomínkami umírajícího člověka a vůbec nezáleží na kostičkovaném RPG Maker zpracování; ohromnou část zážitku má na svědomí vcelku jednoduchý, ale přesto skvěle padnoucí soundtrack, který hráče vyždíme jako mokrý hadr.

Apeluji na každého, kdo neztratil schopnost empatie: vydejte se zjistit, proč chce Johnny na Měsíc. Sice budete po další týden přemýšlet nad základní otázkou bytí a rozhodnutími, které jste v životě učinili, ale posléze nebudete litovat ani vteřiny strávené v téhle vypravěčské kráse, která láme srdce na potkání.

Edit: Po třech dnech od dohrání zvedám hodnocení na 90 %. Nemohu dostat z hlavy Johnnyho příběh a ústřední písničku, která mě instantně uvrhne do nekonečného smutku. Jestli přesně tohle není známkou kvality, pak už jí není nic.

Pro: Příběh, smršť emocí, geniální scénář

+18
  • PC 30
Ehm… mně asi něco dlouhodobě uniká, ale pro změnu se vyjádřím stručně: tohle prostě není hra. Ne, nepovažuju za hry pouze komplexní, těžce inovativní střílečky s megasložitým bojovým systémem, originálním dějem a nulovou repetitivností. Problém To the Moon nespočívá v jednoduchosti, ani v opakovanosti, dokonce ani v tom, že se zas tak moc nestane. Problém To the Moon spočívá v tom, že totálně ignoruje médium, v němž působí, a násilím ho láme tak, aby co nejvíc připomínalo literaturu a film, jejichž vyjadřovací prostředky se marně snaží replikovat v domnění, že pouze s jejich pomocí lze dělat umění. Tyto prostředky jsou naneštěstí efektivní pouze, jsou-li úzce spjaty s původním médiem, a nelze je slepě přejímat: jako se do filmu nedají naflákat vnitřní monology s tím, že fajn, niterní stav postav zachycen, a akční scény si v literatuře nevystačí s kinematograficky ultrarychlým sázením jedné činnosti za druhou, stejně tak nemůžu vzít kýbl charakterových dialogů, podmínit jejich plynutí ubíjejícím odklikáváním, hráčův vklad omezit na nečinné přecházení z místa na místo a plácat se po zádech, jakej mám skvělej příběh, a tudíž hru.

A mám pro vás další nepříjemné zprávy, děti: takto výhradní upřednostňování příběhu a ignorování interaktivity, tj. toho nejcharakterističtějšího rysu, který hry odlišuje od všech ostatních uměleckých forem, nejvíc škodí právě samotnému příběhu, protože jednak kvůli neustálému vyrušování a vyžadování té nejbanálnější aktivity na straně hráče znemožňuje jakékoli ponoření do děje, a druhak materiál, který by vystačil maximálně na průměrnou útlou novelku či velice slušný středometrážní animák, natahuje na neúsnosnou délku Pána prstenů.

Krucinál, tohle je přece vývoj úplně blbým směrem, podobně jako navoněné knihy nebo kinofilmy, jejichž zápletku určuje divák. Dostojevskij nedovedl román na hranici možností tím, že imitoval poezii, Mozart nevděčí za své místo v historii pokusům zachytit styl ústního vyprávění a Kubrick se nestal nejlepším režisérem všech dob napodobováním divadla. Proč tedy oceňovat snahu určitých her být v zaslepené touze po uměleckosti všechno jen ne hry, zvlášť když jejím výsledkem není nic než znuděné nepřítomné rozjímání, o kolik víc mě tohle téma emocionálně i intelektuálně stimulovalo v Počátku a Věčném svitu neposkvrněné mysli. Po Brothers: A Tale of Two Sons, skutečně revoluční jednoduché hře zaměřené na příběh a postavy, budované a rozvíjené čistě herní mechanikou, zkrátka odmítám mít s podobnými glorifikovanými kolotočárnami trpělivost.
+17 +18 −1
  • PC 90
Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mě nadchne hra vytvořená v RPG makeru. Je až neuvěřitelné, kolik emocí tvůrci dokázali vtisknout do několika rozpixelovaných figurek. To the Moon je více než adventura interaktivním filmem, kde hraje prim příběh a jeho vyprávění. Hráč tu a tam na něco klikne a pak jen sleduje, co se před ním na obrazovce děje. Pravda, že velký vliv má opravdu přenádherný soundtrack, ale faktem je, že příběh To the Moon by měl slušný potenciál i ve filmovém světě. I když si myslím, že by se část kouzla ze hry vytratila, umělecká stránka hry má totiž hodně co do sebe. To the Moon kombinuje jemný humor, napětí, drama i romantiku. A táhne... příběh opravdu táhne a není vůbec těžké se hrou strávit celý večer a dorazit ji na jeden zátah. Akorátní pětihodinovou délku příjemně rozvíjí dvojice vánočních DLC, jež poodkrývají morální dilemata, která se v daném tématu skrývají a která jistě rozvede již připravované pokračování. Záměrně trochu mlžím, protože čím méně hráč o To the Moon ví, tím víc si ho užije. Romantická duše či prostě milovník kvalitních a ne zcela typických herních příběhu určitě!

"They all look the same from here, but that doesn't make them any less pretty."

Pro: příběh, atmosféra, emoce, hudba, jemný humor, nebrzdící herní prvky

+30
  • PC 100
Jako bych se vrátil do dětských let a vyslechl si pohádku o lásce a dosud nenaplněném snu o cestě k měsíci. Vaším úkolem je se pomocí přístroje přenést do vzpomínek umírajícího starce a změnit chod událostí tak, aby se mu jeho sen vyplnil. Při cestě napříč různými vzpomínkami se postupně rozvíjí příběh, během kterého narazíte na osudové okamžiky, různé záhady a hlavně strasti i radosti života. Hra si zakládá hlavně na silném romantickém příběhu, ale za zmínku rozhodně stojí i grafické zpracování celé hry a hudební doprovod, který je parádní a celé to završuje skladba "Everything's Alright", při které ve spojení s příběhem nezůstane jedno oko suché.
+15
  • PC 100
Po Dreamfallu oficiálně druhá hra, které se podařilo mě rozfňukat. Na druhou stranu místama i rozhihňat. Hra se ani tak moc nehraje, jako spíš čte. Zbytek "gameplaye" je vpodstatě jen klikání na předměty a jedna hodně lehká opakující se minihra. Ale ten příběh... Hru jsem dokázal vkuse dohrát za 4 hodiny, protože mě strašně zajímalo, co se vlastně Johnnymu stalo. A jak se to dá napravit. Někdy v polovině už jsem prožíval všechny ty tragédie a lepší časy tak moc, že prostě nešlo odejít. Načež mě ke konci emočně pomalu zničili. Obrovskou zásluhu na tom měla i naprosto nádherná hudba odkaz .

A prostě bylo to krásný. ^_^
+20
  • PC 50
To the Moon je na herním nebi velmi zvláštní kousek. Bere nepříliš hezký RPG Maker a vytváří v něm originálně se tvářící čtyřhodinové dílko. Dva protagonisté se vydávají na cestu vzpomínkami pomalu umírajícího Johnyho a snaží se mu splnit největší přání, kterým je právě cesta na Měsíc. Jenže nic není tak prosté, jak se původně zdá. Cesta do vzpomínek starého muže je plná otázek. Čím hlouběji do jeho paměti postupují, tím zvláštnější vše je. V závěru se děj bohužel mění na poměrně tradiční love story s dost předvídatelným koncem.

Samotné hraní se skládá z hledání předmětů a řešení velmi jednoduchých a opakujících se puzzlů. Z pohledu hratelnosti jde o tradiční RPG Maker výtvor bez soubojů obsahující povedenou hudbu a oblečený do NES kabátu. Ústřední duo vědců zpočátku působí dost genericky, ale postupně si dokázali získat mou oblibu a i ostatní postavy měli v příběhu své opodstatnění. Prostředí je propracované a nenajdou se vněm žádná prázdná místa. Povedené dialogy občas vystřídaly nepříliš vtipné vsuvky, které akorát kazily atmosféru.

Přes několik nedostatků To the Moon jistě stojí za zkoušku. Jednoduché herní mechanismy umožňují plynulé vyprávění příběhu, jen je škoda, že není problém vytušit jeho závěr již před koncem hry.

Pro: hudba, prostředí, plynulost děje

Proti: ke konci předvídatelné, nehodící se humor

+14 +15 −1
  • PC 80
"They can take you back Johnny,
they´ll give you a second chance, and they´ll let you relieve your life.
All the way.. from the beginning...
Change one thing, fulfill one wish,
you know what you´d wish for, don´t you?
But just remember...
It will be the last thing you ever do."

Ptáte se sami, co by se stalo, kdyby jste onu osobu nepotkali ve svém životě? Co kdyby vaše cesta byla úplně jiná? Co když na smrtelné posteli budete chtít změnit jednu věc ve svém životě, ale čas se přece vrátit nedá... nebo snad ano?

Interaktivní adventura To the Moon, která má srdce a duši. V roli Dr. Evy Rosalene a Dr. Neila Wattse se vydáte ke svému dalšímu pacientovi Johnnymu, který žije na osamoceném místě v blízkosti majáku a žádá své poslední přání. A vy jej můžete splnit.

Nejenom nápad hry je zajímavý, ale stejně tak postavy a jejich příběhy, komunikace, řešení jak se vracet v čase aj. Interaktivní příběh vás nechá lehce plout hrou, která příjemně odsýpá a vás vždy překvapí, jak odkazy a drobnosti ve hře jsou navzájem propojeny.
Vzhled hry je v typickém jrpg stylu, který já mám ráda, hudba je také solidní a podkresluje celkový nádech hry, který je melancholický, dojemný a i veselý. Hrací doba je cca 5 hodin, což mi přišlo naprosto dostačující.

Mě tato hra oslovila. Po dohrání hry a následném shlídnutí traileru jsem opět měla příjemný pocit, který me doprovázel celou hrou, pocit, že charaktery a příběh ke mě promluvily a zanechaly ve mě pozitivní pocity. Tato hra není pro každého, stejně jako např. Dear Esther - někdo se může u této hry nudit, jiný bude plesat. Pokud jste ale připraveni nahlédnout do životního příběhu muže a sledovat, kam vás jeho minulost i budoucnost zavede, tak směle tuto hru zkuste.

( Můžete si zkusit hodinovou free verzi zde odkaz )
+26
  • PC 40
Počin To the Moon uhodil na indie herní scénu jako blesk, a kde se na něj nachází kritika, tam z drtivé většiny převládají nadšené reakce (viz. metacritics). Nejlepší adventura za poslední léta, jak si lze i někde přečíst, to jistě není, ale jako titul s řadou zajímavých nápadů to obstojí. Navíc děj, tak trochu inspirovaný filmy Inception či Paprika, netrpí žádnou podstatnou logickou kolizí.

Samotný námět je dostatečně neokoukaný, a tak od prvních chvil je zábavné sledovat kam se hra bude ubírat, ačkoliv je z počátku hráči více méně ukázáno o co půjde po přibližně pět hodin hrací doby díky použité retrospektivní naraci. Vedle příběhu, který však nijak nevybočuje ze zažitého archetypu romantického vztahu dle západní kultury, zaujmou i dialogy, které působí dostatečně přirozeně, obzvláště ve srovnání s tituly, které se z většiny vyskytují na použitém enginu. Nechybí v nich jak jemný humor, především z úst ústřední dvojice za kterou budete hrát, tak i vážné pojetí. Celková hrací doba je naplno využita, hluchých míst se tvůrci vyvarovali.

Upozaděným prvkem vůči ději je zde hratelnost, která se skládá z častého opakování takřka stejných postupů – ačkoliv to může znít nepříliš zábavně, tak v průběhu hraní si toho ani nevšimnete – jednodušše budete pohlceni odkrýváním příběhu, a "zdržování se" puzzly by se do výsledného konceptu příliš nehodilo. Ačkoliv i ty zde jsou, respektive jedna vcelku zábavná minihra mezi časovými předěly, která je však až příliš jednoduchá.

Velké překvapení, zvláště když jde o titul vytvořený za pomoci RPG Makeru. Osobně To the Moon také můžu řadit mezi to lepší, co v roce 2011 vzniklo – jen málokterá hra upoutá pozornost po pár minutách hraní, nabídne po celou dobu intenzivní zážitek postavený na kvalitě vyprávění a mimo jiné nabídne i soundtrack, za který by se nestyděla kdejaká áčková hra (For River).

Na druhou stranu však titul Freebird Games není pro každého díky zvolenému tématu. Pokud však hledáte kvalitní interaktivní příběh ve stylu Fahrenheit či Tender Loving Care, pak To the Moon stojí za pozornost.

Pro: dialogy, hudba, detaily

Proti: nevyužití potenciálu naplno (což možná napraví pokračování)

+20 +21 −1