Ehm… mně asi něco dlouhodobě uniká, ale pro změnu se vyjádřím stručně: tohle prostě není hra. Ne, nepovažuju za hry pouze komplexní, těžce inovativní střílečky s megasložitým bojovým systémem, originálním dějem a nulovou repetitivností. Problém To the Moon nespočívá v jednoduchosti, ani v opakovanosti, dokonce ani v tom, že se zas tak moc nestane. Problém To the Moon spočívá v tom, že totálně ignoruje médium, v němž působí, a násilím ho láme tak, aby co nejvíc připomínalo literaturu a film, jejichž vyjadřovací prostředky se marně snaží replikovat v domnění, že pouze s jejich pomocí lze dělat umění. Tyto prostředky jsou naneštěstí efektivní pouze, jsou-li úzce spjaty s původním médiem, a nelze je slepě přejímat: jako se do filmu nedají naflákat vnitřní monology s tím, že fajn, niterní stav postav zachycen, a akční scény si v literatuře nevystačí s kinematograficky ultrarychlým sázením jedné činnosti za druhou, stejně tak nemůžu vzít kýbl charakterových dialogů, podmínit jejich plynutí ubíjejícím odklikáváním, hráčův vklad omezit na nečinné přecházení z místa na místo a plácat se po zádech, jakej mám skvělej příběh, a tudíž hru.
A mám pro vás další nepříjemné zprávy, děti: takto výhradní upřednostňování příběhu a ignorování interaktivity, tj. toho nejcharakterističtějšího rysu, který hry odlišuje od všech ostatních uměleckých forem, nejvíc škodí právě samotnému příběhu, protože jednak kvůli neustálému vyrušování a vyžadování té nejbanálnější aktivity na straně hráče znemožňuje jakékoli ponoření do děje, a druhak materiál, který by vystačil maximálně na průměrnou útlou novelku či velice slušný středometrážní animák, natahuje na neúsnosnou délku Pána prstenů.
Krucinál, tohle je přece vývoj úplně blbým směrem, podobně jako navoněné knihy nebo kinofilmy, jejichž zápletku určuje divák. Dostojevskij nedovedl román na hranici možností tím, že imitoval poezii, Mozart nevděčí za své místo v historii pokusům zachytit styl ústního vyprávění a Kubrick se nestal nejlepším režisérem všech dob napodobováním divadla. Proč tedy oceňovat snahu určitých her být v zaslepené touze po uměleckosti všechno jen ne hry, zvlášť když jejím výsledkem není nic než znuděné nepřítomné rozjímání, o kolik víc mě tohle téma emocionálně i intelektuálně stimulovalo v Počátku a Věčném svitu neposkvrněné mysli. Po Brothers: A Tale of Two Sons, skutečně revoluční jednoduché hře zaměřené na příběh a postavy, budované a rozvíjené čistě herní mechanikou, zkrátka odmítám mít s podobnými glorifikovanými kolotočárnami trpělivost.
A mám pro vás další nepříjemné zprávy, děti: takto výhradní upřednostňování příběhu a ignorování interaktivity, tj. toho nejcharakterističtějšího rysu, který hry odlišuje od všech ostatních uměleckých forem, nejvíc škodí právě samotnému příběhu, protože jednak kvůli neustálému vyrušování a vyžadování té nejbanálnější aktivity na straně hráče znemožňuje jakékoli ponoření do děje, a druhak materiál, který by vystačil maximálně na průměrnou útlou novelku či velice slušný středometrážní animák, natahuje na neúsnosnou délku Pána prstenů.
Krucinál, tohle je přece vývoj úplně blbým směrem, podobně jako navoněné knihy nebo kinofilmy, jejichž zápletku určuje divák. Dostojevskij nedovedl román na hranici možností tím, že imitoval poezii, Mozart nevděčí za své místo v historii pokusům zachytit styl ústního vyprávění a Kubrick se nestal nejlepším režisérem všech dob napodobováním divadla. Proč tedy oceňovat snahu určitých her být v zaslepené touze po uměleckosti všechno jen ne hry, zvlášť když jejím výsledkem není nic než znuděné nepřítomné rozjímání, o kolik víc mě tohle téma emocionálně i intelektuálně stimulovalo v Počátku a Věčném svitu neposkvrněné mysli. Po Brothers: A Tale of Two Sons, skutečně revoluční jednoduché hře zaměřené na příběh a postavy, budované a rozvíjené čistě herní mechanikou, zkrátka odmítám mít s podobnými glorifikovanými kolotočárnami trpělivost.
