To the Moon je jedna z těch her, kterou jsem si pustila a moc se mi na první pohled nelíbila. Nelíbilo se mi ovládání, ani grafika. Jediné co mě na první pohled zaujalo byla hudba. Nějakou dobu mě tyhle pocity nepřecházely, ale čím déle jsem hrála, tím více jsem byla přesvědčená, že tohle je hra s opravdu silným příběhem.

Nebudu tady psát o příběhu nic, protože by byla velká škoda, aby si ho někdo kvůli tomu vyspoileroval. Myslím si, že kdyby se takový příběh někomu šikovému dostal do rukou, byl by z toho pěkný film. Takovému příběhu odpustíte i tu grafiku a ovládání. Mimochodem co se té hudby týče, já hru hrála až letos, ale můj manžel ji hrál už před lety, a to právě kvůli hudbě, která nám před deseti lety hrála na svatbě. Tím bylo vlastně dáno, že si to jednou musím zahrát i já, i když mi to trvalo opravdu dlouho.
Na konci To the Moon jsem rozhodně nebyla zklamaná a myslím si, že jen tak někdo nebude. Jako negativum vidím to, že při puzzlech mohli tvůrci vybrat více hádanek, než pořád to samé dokola. Podobných logických hádanek je nepřeberné množství a hru by to hodně oživilo. To samé při sbírání vzpomínkových předmětů, autoři mohli použít jiné techniky, aby to nebylo pořád to samé dokola.