Tušil jsem, že To the Moon na mě bude mít podobný účinek, jako svého času Dear Esther. Nemýlil jsem se.

To the Moon bych se snad i zdráhal označit jako hru; spíš bych použil něco jako interaktivní stylizovaný film. Popravdě hráč nemá mnoho prostoru a všechno je předem nalinkované, tudíž není možné udělat chybu. Může se to zdát jako zápor, ale v této hře nehraje žádnou významnou roli, protože už po prvních pěti minutách vám dojde, že tady se rádi necháte vést za ručičku.

Kdysi jsem v recenzi četl, že zápletka a příběh hry by mohly sloužit jako scénář filmu a byl jsem velmi mile překvapen, když se mi tento závěr potvrdil. Ač se jedná o sci-fi, je zajímavé, že na nitro člověka působí spíš ty přízemní součásti vyprávění - láska, smrt, přátelství... On je sám o sobě dost silný zážitek, probírat se vzpomínkami umírajícího člověka a vůbec nezáleží na kostičkovaném RPG Maker zpracování; ohromnou část zážitku má na svědomí vcelku jednoduchý, ale přesto skvěle padnoucí soundtrack, který hráče vyždíme jako mokrý hadr.

Apeluji na každého, kdo neztratil schopnost empatie: vydejte se zjistit, proč chce Johnny na Měsíc. Sice budete po další týden přemýšlet nad základní otázkou bytí a rozhodnutími, které jste v životě učinili, ale posléze nebudete litovat ani vteřiny strávené v téhle vypravěčské kráse, která láme srdce na potkání.

Edit: Po třech dnech od dohrání zvedám hodnocení na 90 %. Nemohu dostat z hlavy Johnnyho příběh a ústřední písničku, která mě instantně uvrhne do nekonečného smutku. Jestli přesně tohle není známkou kvality, pak už jí není nic.