Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 90
Mohl bych říct, že The Last of Us má nejlepší příběh s nemrtvými v hlavní roli…minimálně za hodně dlouhou dobu. Nejlepší v tom smyslu, že je nejkomplexnější, nejnápaditější, s nervy drásajícími scénami a s momenty, při kterých nejen tuhne krev v žilách, ale mění se i názory na různé postavy, na jejich smýšlení a chování v průběhu samotného dění. Je pravda, že pořád tu jsou The Walking Dead, kteří jsou v té herní branži také hodně vysoko. Ale hej, teď je řeč o The Last of Us a já jsem po jejím dohrání byl úplně rozhozenej. Tohle byl totiž herní zážitek věru numero uno.

Naughty Dog už pro mě nejsou neznámí. První hrou, kterou mě uchvátili, je Uncharted 4: A Thief´s End, což je vlastně poslední hra, kterou jsem dohrál před rozehráním této. I proto si mohu dovolit srovnávat. Ono totiž je co. V rámci herních mechanismů nepřichází s ničím výrazně jiným. Naopak je tu kladen víc důraz na realističnost. V praxi to pak znamená to, že tu s Joelem a ani s Ellie neskáču přes obří kaluže, popřípadě přes budovy jak pavouk po mouše. Jednoduše proto, že je to nereálné. Přitom to ale neubere na efektivnosti. S tou hra stále pracuje uvědoměle už v rámci její atmosféry a především v rámci prostředí zarostlých amerických velkoměst, které jak kdyby vypadly z filmu Já, legenda. Správně ponuré, postapokalyptické. No přesně takové, jaké Vás naučila dnešní popkultura podobné prostředí vnímat.

Já osobně mám postapokalyptické prostředí moc rád. Líbí se mi ta možnost vnímat tu samotu. To, že kolem Vás není nic jiného, než zvířena a potenciální nebezpečí. Jakákoliv nuance do té samoty vložená, která nicméně zároveň tvoří i děj, pak trhá celou atmosféru na padrť, ale vytváří to, proč to v celkovém kontextu máme tak rádi. I to je vlastně důvod, proč na The Last of Us nebudu chtít nikdy zapomenout.

V rámci herního prostředí tu máme krásně vyprávěný příběh, kde znalost jakékoliv scény by mohla být ku škodě. Tvůrci jsou evidentně odborníci ve vyprávění, protože to samé jsem říkal i u Uncharted IV. Stejně tak jsou ale profíci i ve tvorbě prostředí, které je jednoduše skvělé. Jak ve městě, tak v přírodě. Nestalo se mi, že bych se někdy vysloveně ztratil, přičemž na mě svět působil více než otevřený. Evidentně tak existuje hodně možností a cest, jak se dostat k cíli. Během hraní si navíc zahrajete jak za Joela (i když za toho převážně), tak za Ellie, kde u každého musíte pracovat s fyzickými možnostmi dané postavy. Navíc snad nikdy nedojde k nějakému stereotypu. Hra v každé kapitole překvapí něčím navíc. Něčím, co v předchozí kapitole ještě nebylo, čímž získá plusové body k hratelnosti.

The Last of Us má skvělý koncept. Vůbec se nedivím, že brzo vyjde i seriálové provedení. Já osobně ve hrách vyhledávám příběhy a zde jsem dostal jeden pořádný měrou vrchovatou. Vlastně nebyl moment, abych si rozmýšlel, jestli se pustit do datadisku a ihned po dohrání ho spustil. Nešlo jinak. Ten svět a ty postavy se ve mně tak zakořenily, že jsem chtěl vědět víc. Vědět víc ze světa, kde se o budoucnosti přestalo mluvit. Ze světa, kde naděje neumřela…nebo umřela? To už Vám zodpoví tato hra, jakmile ji dohrajete.
+15
  • PS4 100
Postapokalyptický svět plný zombies, co víc si člověk může přát? Herní zážitek na úrovni lepšího filmu s oscarovým příběhem. Hra lze hrát v podstatě komplet ve stealth mode, což dodává atmosféře tu správnou temnotu a skleslost.

Pro: Grafika, příběh, hratelnost

+5 +8 −3
  • PS4 80
Tak jsem si v rámci herní výzvy k tomuhle počinu konečně sednul.

Ačkoliv nemusím úplně zombie hry, bral jsem Last of Us něco jako Telltale's Walking Dead. Ano, jsou tam, ano zabíjíte je ale ne v takových hordách jako v Left 4 Dead či Back 4 Blood. Zajímal mne hlavně příběh, prostředí a nová optimalizace pro PS4 Pro se Supersamplingem & 60fps.

Remastered verze doručila opravdu úžasnou atmosféru jak hudební tak i vizuální. Občas se teda AI zbláznilo kvůli vypnutému 30fps capu a občas i prostředí, které působilo obdivuhodně, začalo tu a tam glitchovat.

Jelikož nejsem úplně konzolista a střílení mi zas tolik nejde, byla Normální obtížnost pro mě celkem adekvátní a občas i výzva. Hlavně teda v poslední hodině hry. Craftění různých vychytávek na zbraně byl krásný dodatek jen holt najít patřičné náboje do patřičné zbraně byl občas problém. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se plazit kolem infikovaných nepozorovaně a dostat se do další úrovně. Avšak je to právě tohle, co odděluje podle mě hry podobného žánru. Holt ty suroviny a potřebné věci nemáte tak si musíte nějak jinak poradit.

Co se týče příběhu, zaujal mne ale až tak moc neohromil. Ono sice mi tohle duo nějak k srdci přirostlo ale už jsem nějak dopředu věděl, jak to asi dopadne.

Herní elementy typu quick time events, veškeré prolezačky, skládačky byly fajn ale v pár momentech mi přišlo, že se tam moc nehodí.

Pro: Optimalizace pro PS4 Pro, Grafika, Realismus, Soundtrack

Proti: Občas RNG AI

+20
  • PS5 100
Po tolika letech a mediální pozornosti je dost těžké napsat něco, co už někde nezaznělo, ale i tak se pokusím o pár slov.

Je to prostě skvělá hra, promyšlená téměř do každého detailu, s úžasným emotivním příběhem Joela a Ellie, kteří se snaží přežít v apokalyptickém světě, ať už před nakaženými nebo před ostatními lidmi, kteří se Vás snaží obrat už o ty malé zdroje, co máte a stěží sami najdete, na cestě za možností vytvoření vakcíny a konečným rozhodnutím, jestli má větší cenu život jednoho nebo miliónu.

Celý příběh jsem hltal, ať už tu hlavní linku, nebo příběhy ostatních lidí, které po cestě nacházíte, vyvíjecí se vztah mezi Joelem a Ellie a vývoj i jich samotných. Většinu hry hrajete za Joela, ale na konci si zahrajete za i za samotnou Ellie, což tomu taky dost přidalo. Je to prostě film, který si můžete sami zahrát.

Samotný gameplay je dost jednoduchý, trošku i opakující se, ale funguje jak má. Můžete použít stealth, můžete se zkusit prostřílet, ale vzhledem k omezeným zdrojům se každá kulka počítá, můžete se zkusit ubránit pěstmi a když už nejste v boji, tak vyřešíte minipuzzly za pomocí žebříku, palety, nahozeného generátoru, abyste se dostali do další oblasti. Hrál jsem na normální obtížnost a pro mě to byla optimální obtížnost, tak aby to byla i trošku výzva a zároveň si užil příběh.

Kromě 2 grafických bugů a nemožnosti si pohladit žirafu hra celou dobu šlapala jak má a technicky jí taky není co vytknout.

A to všechno krásně ještě doplňuje DLC Last of Us: Left Behind.
+13 +14 −1
  • PS5 85
The Last of Us je beze sporu skvělá hra a svoji pověst si rozhodně zasloužila právem. Tím, že jsem se k ní ale dostal až teď si dovolím hádat, že se na jejím úspěchu taky významně podílel fakt, že rok 2013 nebyl zrovna plodný na velkou várku kvalitních titulů a tak měla tato jen hodně slabou konkurenci (schválně, kromě GTA a Bioshocku, napadá vás něco?). Hraní jsem si skvěle užil, ale objektivně vzato byly moje očekávání nastavené možná ještě o maličko výš.

The Last of Us za mě nejvíce vyniká v dávkování akce, příběhu a mezi-sekvencí, kdy se nic důležitého neděje. Vývojáři nakládají s těmito třemi prvky absolutně bezchybně, příběh se velmi plynule odebírá k dějovému zvratu, kdy přijde vyvrcholení a následně vyklidnění situace, kdy dostanete možnost se vydýchat, doplnit zásoby a zaměřit se na malou chvíli na postavy, které hrají v této hře ústřední roli. Velmi organicky se tento recept neustále opakuje a provází vás celou hru. Perfektní. Samotní protagonisté jsou podle očekávání perfektně napsané postavy se skvělým voice-overem i animacemi, kde se k nim nedá nic vytknout.

Nicméně, příběh samotný možná není tak úplně bezchybný, jak si někdo pochvaluje. Z příběhového hlediska vás nečeká nic třeskutě originálního, žádný velký dějový zvrat se také nekoná, a jen málo (pokud vůbec) situací vás nějak víc vyvedou z míry. I když je hra bohatá na stresující, silné, děsivé nebo i překrásné momenty, nenastala žádná situace, ze které bych si vyloženě sedl na zadek. Čekal jsem alespoň pár momentů (např. jako v Life is Strange), kdy vás příběhový zvrat nečekaně vezme odnikud natvrdo prknem po ksichtě, ale nemůžu říct, že bych se něčeho podobného dočkal. Na druhou stranu, to že je příběh až tak moc civilní má také své kouzlo, a vlastně mi jeho jednoduchost nijak nevadila. Jedná se další důkaz toho, že nepotřebujete promyšlenou dějovou linku s milionem zvratů k tomu, abyste odvyprávěli dobrý příběh. Stačí dobré dávkování, dobré dialogy a dobře napsané postavy - jako v tomto případě.

Hratelně je na tom The Last of Us taky dost dobře, i když pokud rozebereme hratelnost na jednotlivé části, taky by se daly nalézt nedostatky. Ve hře je možné se plížit nebo bojovat, sem tam vyřešit mini-puzzle za účelem dostat se dál. Jako mix všeho dohromady působí hratelnost dobře, ale paradoxně v místech, kde je vám jeden z postupů znemožněn (nucený stealth/nucený boj) vyjdou najevo nedostatky. Bohužel, umělá inteligence je asi nejslabší faktor takto staré hry a je to poznat hlavně na lidských protivnících. Chaotický a nesmyslný pohyb u nakažených není tak znát, ale u lidí ano. Jak při plížení, tak při boji se UI chová divně, běhá v kruzích nebo nabíhá/chodí kam nemá, což je bohužel nejvíc vidět v částech, kdy vám jeden z postupů selže, nebo nejde použít. Na boji se mi ale i přes všechno líbilo, že je poměrně pomalý a dost realistický, zbraně mají váhu a jde cítit sílu každého vystřeleného náboje, i když zasáhne třeba jen nohu nebo ruku.

Jinak po technické stránce není hře co vytknout. Prostředí je velmi dobře zpracované, uvěřitelné detailní a grafika pořád vypadá dost dobře. Animace jsou krásně plynulé a detailní.

Přijde mi možná trošku škoda, že na interakce s Ellie není navázaná nějaká mechanika loajality/přátelství a alespoň lehký systém rozhodování nebo možnost reagovat na určitě situace více způsoby. Párkrát se mi stalo, že postava kterou zrovna ovládám reagovala na danou situaci zcela jinak, než bych chtěl reagovat sám, což mi trošku rozbíjelo zážitek - ale vzhledem ke konci se dá pochopit, proč to autoři neudělali.

Kolem a kolem, The Last of Us je skvělá hra, kterou jsem si užil, ale pořád jsem vlastně v rozpoložení, že jsem čekal trošku víc. Jsem hodně zvědavý na hranou adaptaci, hlavně kvůli příběhu, o kterém si nejsem jistý, jestli může na poli filmu sám o sobě obstát. Herní obsazení mě teda zatím taky úplně nenadchlo, ale kdyby Tommyho hrál třeba Josh Holloway? No, uvidíme ...

Pro: Animace, grafika, příběh, prostředí, atmosféra, hratelnost

Proti: Umělá inteligence nepřátel

+21
  • PS3 95
Herní výzva 2020 - 10. "Výzva naruby" (Dohraj hru, která splňuje současně alespoň tři výše uvedené kategorie letošní Herní výzvy.)

Už delší dobu je v herní branži módní prezentovat velké AAA tituly jako "cinematické", což většinou odkazuje ke snaze nabídnout spektakulární prezentaci, například v podobě velkolepých skriptovaných sekvencí. The Last of Us takové sekvence samozřejmě také nabízí, ale podstata jeho cinematických kvalit sahá hlouběji k jádru toho, čím ohromují ty nejlepší hollywoodské filmy - nejsou to triky ani výprava, ale právě vyprávění.

Zdůrazňuji, že mluvím o vyprávění, nikoli o příběhu. Ten je ostatně složen z klasických, dobře odzkoušených motivů, které každý fanda fantastických příběhů důvěrně zná - nákaza, zombie, post-apo, rozvíjení vztahu mezi lidmi, kteří se nemají rádi, ale skrze společné dobrodružství si k sobě hledají cestu atd.

The Last of Us vyniká tím, jak efektně i efektivně tento příběh dokáže podat. Zombie jsou spíše jen rekvizitou, vypráví se především o lidech a jejich emocích a ty nejlepší a nejpamátnější momenty jsou často docela všední a na první pohled banální výjevy (např. žirafy nebo závěrečné "okay", případně polibek v DLCčku Left Behind). Ale pozor - The Last of Us je pořád hra, takže nevypráví jen v (bravurně inscenovaných) cutscénách, ale v průběhu celého hraní - skrze prostředí, interakce postav a dokonce i herní mechaniky. Např. skutečnost, že Ellie neumí plavat, motivuje jednak některé jednoduché puzzly (je třeba ji nějak dostat přes vodu) a zároveň je důležitá v rámci příběhu samotného.

Důmyslná práce s emocionálním působením na hráče a s vyprávěním pomocí různých subtilních prostředků je natolik hladká a přirozená, že hráč někdy možná pociťuje její účinky, ale jí samotné si ani nevšímá - přesně jako u zmíněných hollywoodských filmů. A stejně jako ty jsou často neprávem kritizované za to, že "už jsou jen o efektech a ne o příběhu", tak i The Last of Us schytává kritiku za to, že prý je vlastně jednoduché, klišovité a nic zvláštního na něm není.

Jenže - kolik her nabízejících srovnatelný zážitek tedy znáte? Mnoho jich nevzniklo ani po vydání TLOU, natož před ním.

K působivosti hry samozřejmě přispívá i skutečnost, že patří k nejlépe vypadajícím titulům pro PS3 a obecně 7. generaci. Daní za časté momenty, kdy si řeknete "tyvole, jak to z té konzole vůbec vymáčkli?", je ovšem dosti pochybný framerate, který se v soubojích pohybuje někde kolem 25 FPS a občas se žel propadne i níže. I z tohoto důvodu je rozhodně lepší sáhnout pro verzi na PS4.

Pro: inscenační a dramatické kvality, práce s emocemi (postav i hráče), grafika, subtilní a důmyslné vyprávění

Proti: slabší výkon na PS3, opakování některých postupů, prostředí příliš okatě uzpůsobené do herních arén

+19
  • PS4 95
Komentář obsahuje spoilery, z nichž většinu jsem označila, ale některé menší jsem v rámci smysluplnosti komentáře ponechala. Psychologický rozbor je jen můj názor a pohled.

Zasazení The Last of Us do budoucího světa zničeného a poznamenaného šířením nákazy způsobené agresivní houbou, která z lidí vytváří agresivní a odpudivá monstra, není nikterak rozmanité. Hráč se s postavami pohybuje po zchátralých amerických městech, která, nebýt přítomnosti nakažených a přeživších, ne vždy přátelských, lidí, se trochu svou atmosférou podobají něčemu, co bych označila jako ghost town. Také jednotlivé úkony, z nichž je hra složena, jsou v celé její délce v podstatě stejné, tedy založeny hlavně na plížení kolem nepřátel, konfrontace s nimi a následné vybrakování místností dříve okupovaných těmito nepřáteli. Ač by se z tohoto odstavce mohlo zdát, že jde o hru svým příběhem banální a nezajímavou, hra exceluje tím, že staví na pozorování a spoluprožívání vztahu mezi hlavními postavami a psychologií každé z těchto postav.

Joel zpočátku není nadšený ze svého nového společníka. Já se mu nedivím. Po smrti dcery před dvaceti lety Joel zamknul své nitro, svoji duši a nechal všechnu bolest v sobě. Ta je navíc umocněna jeho výčitkami, neboť z náznaků je patrné, že se své dceři nevěnoval tak, jak by měl a jak by chtěl. Mluvit o své minulosti je pro něho tabu, neboť tyto připomínky až moc "tnou do živého" a až moc připomínají něco, na co se on snaží zapomenout. Dobře to jde vidět po smrti Tess. Jedna z prvních vět, kterou řekne, je, že už o ní nikdy nechce slyšet. To ukazuje, že se Joel vůbec nenaučil zpracovávat traumata a vyrovnávat se s nimi. Jenže před takovou bolestí nejde uniknout tak, že to necháme v sobě dřímat a že bolest budeme ignorovat. Ono nás to totiž jednou dostihne a právě to se děje Joelovi, když potká Ellie. Nechce s ní mít blízký vztah. Jednak proto, že o takový blízký vztah už jednou přišel a nechce to opakovat znovu a jednak proto, že to v něm probouzí výčitky svědomí, že se věnuje Ellie, zatímco své dceři se nevěnoval.

Ellie je zpočátku opakem bručouna Joela a snaží se s ním navázat vztah, i když i ona sama přišla o plno svých známých a blízkých lidí. I přesto že naráží na ledovou bariéru, tak se nevzdává a pořád to zkouší znovu. Snaží se Joelovi zalíbit a chce mu ukázat, že na to má. Snaží se být více dospělou, než doopravdy je, protože vyrůstá v době, kdy není moc čas na to být dítětem. Navzdory tomu Ellie občas do hry přináší až dětskou radost a údiv nad okolním světem, ve kterém, přestože je stižen katastrofou, dokáže najít to hezké. Tím tak ukazuje Joelovi a také hráči, že všechno není tak bezútěšné, jak se zdá být.

Po dlouhém putování si přece jen Joel i přes svou odtažitost vytváří vztah s Ellie, který je ještě více upevněn setkáním s kanibaly. Hraní za Ellie v této části mi nedělalo dobře, což hodnotím jen kladně. Ta bezmocnost a vědomí, že je na všechno Ellie sama a že se svojí fyzickou konstrukcí nemůže v přímém boji rovnat se svým protivníkem Davidem, na mě dolehly plnou silou. Bylo to opravdu psychicky vyčerpávající.

Úplný závěr hry ukazuje, že ne každá hlavní postava musí být kladná a právě díky konečnému rozhodnutí ukazuje Joel svoji lidskost. To spočívá především v tom, že ačkoliv si my jako lidské bytosti rády myslíme, že jsou naše činy racionální povahy a že se řídíme naším rozumem, tak ve skutečnosti jsme řízeni našimi emocemi, které mimo jiné vychází z našich traumat jako v případě Joela. Ten si nemohl již dovolit ztratit podruhé "svou dceru" za žádnou cenu. Když Ellie položila otázku, jestli to, co jí Joel na konci řekl o Fireflies, je pravda, tak si myslím, že sama znala pravdu. Přesto byla ochotná akceptovat Joelovu lež, neboť našla člověka, kterému na ní z jejího pohledu záleželo, který ji chtěl zachránit (narozdíl od Marlene) a to mohlo být, co si přála, neboť vzpomeňme na její rozhovor se Samem, jemuž se svěřila, že se nejvíce bojí toho být sama.

Po dohrání jsem zůstala sedět, poslouchala komorní kytarovou hudbu při závěrečných titulcích a dlouho přemýšlela nad postavami a jejich cestě.
+44
  • PS3 100
  • PS4 100
Zatím pro mě jeden z nejlepších příběhu co kdy vznikl v herním průmyslu.Nejde zapomenout ty noci kdy jsem to hrával a neustále byl napjatý a čekal co na mě vyskočí

Pro: Příběh,hratelnost, grafika

+5 +7 −2
  • PS4 95
Po množstve odporúčaní som si túto hru zaobstarala ale trvalo ďalší rok pokiaľ som sa odhodlala ju zapnúť. Teraz to určite neľutujem.

Hneď na začiatku hry som spoznala rukopis Naughty dog. Hry od nich mám veľmi rada a teda to ovládanie a mechaniky mi dosť sadli. Neboli ešte tak vypilované ako napr. v Uncharted 4: A Thief's End, ale to sa dá čakať. Jednou s vecí čo mi vadilo bolo to, že mi môj parťák niekedy stojí v ceste a nechce sa pohnúť. Príklad bol: Skrčená som stála na schodoch odkial som pozorovala nepriateľa, ten sa pomaly pohyboval smerom ku mne, tak som sa chcela stiahnuť dozadu. To bohužiaľ nešlo, keďže za mnou stála Ellie a ani po niekoľkých pokusoch o ústup sa nepohla. Alebo mi ďalší parťák vraví: ,,Poď Joel, dvere sú otvorené." Tak ja idem k tým dverám a chcem prejsť. To by tam ale nemal stáť on a blokovať mi prechod. :) Našťastie sa to nestávalo príliš často.
Taktiež som si všimla, že niekedy aj AI nepriateľov nefungovalo ako malo. Bolo celkom vtipné sledovať chlapíka ako behá v kruhu dookola alebo ,,tancuje odzemok". :)

Postapokaliptický svet a nákaza neznejú úplne originálne a človek sa opýta, či mi môže, tento už 100krát omieľaný námet ponúknuť niečo nové? Neviem s určitosťou povedať, či je to niečo nové ale určite je to zaujimavé a príjemným spôsobom poháňajúce vpred. Páči sa mi, že v hre nejde o to, aby sme zabili čo najviac nakazených, predierali sa horami nepriateľov a podobne. Skôr sa vyplatí skrývanie a nenápadný postup, než rambo prístup. (bohužiaľ mi tá stealth taktika nie vždy vyšla :) )

Hlavná ústredná dvojica je super. To ako sa časom vyvíja ich vzťah bolo pre mňa základom príbehu. Je úžasné sledovať ako sa z mlčiaceho, trochu nevrlého Joela stáva ten, ktorý odmieta nechať Ellie napospas osudu. Samotný záver sa mi veľmi páčil a nemôžem mu nič vytknúť. (Som zvedavá ako to bude pokračovať v dvojke. :) )

Hru som hrala na normálnej obtiažnosti (až na jednu pasáž, ktorú som si dala na easy) a myslím, že to bola úroveň pre mňa. Bola obtiažna tak akurát, tak aby som z hry nemala mindráky a správne si ju užila. Veď o to práve ide :)

PS1: Škoda, že tie komixy v hre neexistujú aj reálne. Celkom rada, by som si prečítala celý príbeh sama. :)
PS2: Ah, tie žirafy...
+24
  • PS4 90
Naughty dog umí perfektně vyobrazit postavy a vztahy mezi nimi. Uvěřitelně a (převážně) logicky vyprávět příběh a to postavit na klišoidní zápletce. To už před několika lety dokázali v Uncharted a přesně proto tuto herní sérii miluji. V Last of Us tomu není jinak.

Reakce postav a řešení problému mi na pár místech přišlo pře dramatizované, ale Last of Us je vážná hra, která se odehrává v drsném světě, takže se snaží vyvolat spousty pocitů. Její vážnost je pro mne největší překážka v tom, abych se jí nechal pohltit. Scénáristické přešlapy a designové rozhodnutí mě dokážou z vážně pojaté hry vytrhnout mnohem více, než je tomu v humorně pojatých hrách.

Na několika místech zabijí atmosféru, kterou se snaží celou dobu budovat. Mám na mysli vyloženě střílecí pasáže, ve kterých jsem musel spotřebovat všechny nashromážděné zásoby. Pasáž, ve které se Ellie společně s Davidem snaží odrazit útok clickerů a runnerům mě na sílu vytrhla ze světa, ve kterém není dostatek nábojů, neboť z každého druhého runnera vypadla munice. Celou hru se člověk snaží procházet každou píď a šetřit vším co jde, jen pro to, aby ho hra donutila na jasně daných místech většinu zásob (v mém případě skoro všechny) použít.

Sbírání a vyrábění předmětů v survival hře je naprosto v pořádku. Jenže mě vlastně nic mezi filmovými předěly a naskriptovanými ojedinělými částmi (střelba ze sniperky) nepřišlo nijak zajímavé. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že hraji Resident Evil LITE. Nevím jestli je to tím, že dialogy, příběhové filmečky a zvraty zastínili vše ostatní, ale při plížení se kolem clickerů jsem nebyl nervózní (checkpointy fungují skvěle), při střelbě jsem nebyl plný adrenalinu a z hledání zásob se stala nudná, ale nutná činnost. Znechucení se prohloubilo ve chvílích, kdy jsem věděl, že se to všechno zvrtne a já se budu muset probít hordou nepřátel...

Komentář zní poměrně drsněji a možná i přísněji než bych k velké hře napsal, obzvlášť když jí dám takové hodnocení.O Last of Us jsem slyšel jen chválu, ve které se nešetřilo superlativy a já očekával naprosto ozbrojující a dokonalou hru a tu jsem (ne)dostal. Nedokážu přehlídnout standardní vývojářské postupy, ale zároveň vidím její nesporné kvality, které jsou jinde. Takový hype a očekávání nedokáže naplnit ledajaká hra, natož hra stará sedm let. Dohrál jsem ji 3x a pokaždé jsem od ní odcházel s tím, že bych ji mohl mít mnohem radši, než jak tomu je. Každopádně nic to nemění na tom, že jsem jí dohrál několikrát a pokaždé jsem se jejím koncem nechal odrovnat - nejdrsnější a nejsilnější konec, který jsem ve hrách zažil. Možná jsem víc zklamaný ze sebe, než z té hry... nevím, přineste mi radši další Uncharted.
Update 11.4.: Znova hráno na PC a docenil jsem to zase o trochu víc. Zvýšeno hodnocení.
+18
  • PS4 90
Nevím pořádně z jakého rozmaru jsem se rozhodl dát TLOU druhou šanci po tom, co jsem hru před 7 lety po dohrání na PS3 zařadil jako "jen lehce nadprůměrný, ale příliš zdlouhavý zážitek". Nicméně jsem za to rád.

Pravděpodobně jsem sám dospěl, ale konečně jsem dokázal ocenit ty úžasné postavy. Tohle není hra o střílení nepřátel a plížení. Je to primárně příběh o dvou lidech, kteří si oba už něco zažili a snaží se přežívat ve světě, který je s prominutím úplně v prdeli a jen shoda náhod je svede dohromady. Ellie je charistmatická, zábavná a úžasně silná (až do chvíle, než ji svět a jeden pedofilní lidojed zlomí, což je moment, u kterého není ostuda plakat). Joel je zatvrzelý cynik (což je těžké mít mu za zlé), ale jeho charakter má úžasnou hloubku. Sledovat kam se tyhle postavy vyvinou je radost sama o sobě a emocionální horská dráha.

Herní mechaniky potom hrají spíš druhé housle, nicméně příběhu sekundují znamenitě. Je to náramný pocit, když se podaří proplížit přes nepřátelské opevnění, sundat odstřelovače šípem skrz okno a ještě perfektně nastražit hřebíkovou minu smontovanou z vašich posledních zásob. Zdroje jsou tu omezené, se vším se musí šetřit a o to větší je radost, když se plánovaná taktika zadaří.

Konec hry pak jen potvrzuje, že celá hra je o Joelovi a Ellie. Kdo by čekal boss-fight s finální mega-zombie-houbou, ten bude zklamaný. Ale kdo má zájem o lidské vyústění příběhu dvou postav, ten bude nadšený.

Pokud vám tahle hra poprvé nesedne, zkuste to za pár let znovu. Možná vás příjemně překvapí.

Pro: postavy, příběh, svět, řemeslně perfektní

Proti: horší míření zbraní, hlavně lukem (a to už mám na gamepadu něco nahráno)

+34
  • PS4 90
NIKDY! Nikdy, nikdy, nikdy nekoukám na filmy a seriály o zombících a rozhodně NIKDY nebudu hrát žádnou hru se zombíkama.
Tak takhle nějak zněla moje odpověď, když se mě manžel snažil přesvědčit, abych si zahrála The Last of Us. Jestli existuje něco, co snad nenávidím víc než tuto havěť, tak jsou to horory a postapo. Tato hra je ztělesněním všeho, od čeho se snažím držet na míle daleko. Tak jak se sakra mohlo stát, že sem ji odehrála? Karanténa je svině ;)

Ano, není nic vhodnějšího, než zahnat myšlenky na světovou pandemii hraním hry o světové pandemii... poetické. Hned po naskočení menu, které bylo doprovázeno atypickým soundtrackem mne zašimralo na zátylku. První náznak, že tento počin od Naughty Dog nebude běžná zombie střílečka. Po dohrání úvodního prequelu se mé na kousky roztrhané srdce válelo někde pod gaučem v jezírku vlastní krve. Něco takového přece nelze zvládnout za pár minut gameplaye, ne? Běžně ne, ale v Naughty Dog to nějakým zázrakem dokázali. A právě díky tomu jsem okamžitě věděla, že ať se stane cokoliv, vždycky budu s hlavní postavou soucítit.

The Last of Us je jako indie film hollywoodských rozměrů o stopáži seriálu. Drama na vás dýchá z každé scény, ať už je akční, emotivní, nebo s nádechem hořkého humoru. Středobodem všeho je dynamika mezi hlavními postavami - Joelem, samotářským mužem pozdního středního věku a světem neotřelou čtrnáctiletou Ellie. Vývoj jejich vztahu je to, co hráče motivuje v pokračování a splnění cíle hry, což je opět vcelku netradiční na poli videoher. Cílem není vyčistit každou oblast od nakažených potvor. Prostě jen pokračujete dál, snažíte se přežít a možná tak udělat jeden dobrý skutek v tomto nehostinném světě. Neznám žádnou jinou hru, kde by se gameplay stal téměř neviditelným i přes to, jak je relativně propracovaný se svou škálou různých zbraní na dálku i na blízko.

O The Last of Us je těžké psát či mluvit, jelikož většina podstatného, co vám hra jako hráči dá, spadá do kategorie spoilerů. Co ale můžu říct... během celého hraní jsem měla na hrudi těžký nepříjemný pocit. Mix soucitu, lítosti, znechucení a občas i vzteku. A to i v části, kdy hra zpomalila na úplné minimum a dala hráči možnost se po dlouhých hodinách hraní konečně zhluboka nadechnout. Celá scéna působí v kontrastu se zbytkem hry neuvěřitelně surreálné a je vývojářským mistrovským kouskem. V pozadí hraje tichá, jemná a procítěná melodie. Váš pohyb je místy regulován na poklidnou chůzi, aby nedošlo k rušivému efektu. A před vámi je ztělesněný malý zázrak uprostřed apokalypsy, který symbolizuje nejen dosažení cíle hry, ale zároveň ztrátu, která bude nevyhnutelně následovat. Standardně, kamera po ukončení cutscény vždy od postavy lehce "poodjede". Univerzální jazyk napříč herním průmyslem, který nám dává najevo opětovné převzetí kontroly nad postavou a popíchne hráče k činnosti. Naughty Dog záměrně pro tento jediný okamžik porušili toto pravidlo - kamera zůstane na stejném místě, jako v okamžiku ukončení scény a hráč tak na možnost pokračování ve své cestě přijde až v momentě, kdy už je skutečně připraven dotáhnout celý příběh do konce. Někdo na daném místě stráví vteřiny, jiný minuty. V každém ale zanechá silný dojem. A takové je The Last of Us.

Pro: filmové podání, příběh, hlavní postavy a jejich dynamika, skutečný pocit omezených surovin a zásob, soundtrack

Proti: DLC mělo být součástí základní hry, AI při stealthu

+23
  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+32
  • PS4 95
Dlouho jsem byl PC only hráč (sem tam něco na x360), ale vždycky jsem si chtěl Last of Us zahrát. Byly by to poměrně zbytečně vyhozené peníze, kupovat konzoli jen kvůli jedné hře. Tak jsem to nechal být. Avšak pak přišla velká sleva, PS4 Slim za slušnou cenu plus vyšli další hry na PS4, co se mi zamlouvali. Dál jsem neváhal a objednal jsem konzoli a rovnou s TLoU a musím říct, že chápu, co na tý hře všichni vídí.

Hra nikdy nezůstává příliš dlouho ve stejném prostředí, i přestože grafika nebyla něco úchvatného (jedná se přece jen o remaster hry z ps3) líbili se mi lokace do kterých mě hra zavedla. Největším tahákem hry je interakce meli Joelem a Ellie, která jen provedena na výbornou. Narozdíl od jiných her, kde vám hra přidělí sidekicka, je Ellie opravdu užitečná. V boji pomáhá různými způsoby, občas když vypadá, že tentokrát prostě to grabnutí enemákem nepřežijete přiskočí Ellie a bodne záporáka do hlavy a vy tam jen stojíte a koukáte, jak je ta mladá holka nehoráznej badass.

Zakončení hry je něco co jsem opravdu nečekal. Konec, kdy se cítíte jak padouch, ale zároveň jste částečně rádi, že Ellie žije dál ... ale za jakou cenu?

Pro: příběh, postavy, crafting system

+19
  • PS4 95
O této hře se mluví jako o jedné z nejlepších, a to taky je. Při asi první hodině hraní mě hra příliš až na smutnou část nezaujala, ale pak to teda začalo. Joel se potká s Ellie, ten ji má dovéct k vědcům pro lék. Vypukla totiž zombie apokalypsa. Pomalu se začnou sbližovat, Joel ji po čase začne mít rád - připomíná to otce a dceru, moc hezké. Po dlouhých cestách se lék stejně nenajde, Joel totiž Ellie před operací zachrání (jde o život Ellie).


Ve hře opravdu nemám, co vytknout, proto hru hodnotím na 95% a moc se těším na pokračování!

Pro: Grafika, příběh, emoce

Proti: Nic :)

+13 +19 −6
  • PS3 80
  • PS4 55
Teda jak jsem mohl tuhle nudu dohrát někdy do konce, to vážně nechápu.

Pamět je zrádná věc. Jasně, pamatoval jsem si, že gameplay mě nezaujal a že úvod byl k uzoufání nudný, ale dynamické finále a velice dobře napsaný scénář vygumoval všechny záporné dojmy a ve mně zůstala vlastně kladná vzpomínka na tenhle interaktivní film s gameplay pasážemi. Takže s blížícím se příchodem dvojky jsem si hru chtěl oživit. Chyba!

Úvod je neskutečně nudnej. Ale fakt neskutečně. Tehdy jsem to skoro vypnul a i když jsem letos věděl do čeho jdu, trpěl jsem. Z nějakého neznámého důvodu nám tvůrci prezentují nudný generický zombie postapo svět dlouhými pasážemi, kde procházíte ulicemi, baráky, skladišti a do toho sledujete dialog mezi hlavním hrdinou a nejnudnější vedlejší postavou z celé hry, které v celém příběhu nemá žádnou zásadní roli.

Ještě než dojde k první akci, tak to hráč pozná díky šikovně poskládaným překážkám, za které se dá krýt. Vypadá to jako nějaká multiplayerová aréna ze hry z roku 2001. A těchto arén je tam obrovské množství, jen v některé se musíte plížit a v některé se střílí. A když se střílí, je to ještě větší nuda než v Uncharted.

Hra má jasná pravidla jak ji hrát a vlastně vám nedovolí chovat se jinak. Máte zde klidné pasáže a pasáže s enemáky. Ty klidné pasáže slouží k posouvání příběhu a dialogům mezi postavami a bufetění nutného lootu, arény s enemáky slouží k jejich překonání - většino proplížení skrz. Tyto pasáže jsou vždy jasně oddělené, aby se hráč jasně orientoval a věděl, kdy má být na pozoru.

Problém je v tom, že ani jedna součást gameplaye není zábavné. Plížení mezi zombíky je nuda, protože jeden druh je slepý, druhý druh je hluchý, takže jen měníte taktiku podle potřeby a nic víc. Pokud k tomu navíc používáte rentgenové vidění skrze zdi, tak přijdete o veškeré napětí. Nicméně letos jsem ho využíval, protože nemám tolik trpělivosti jako před 6 lety. Mým cílem bylo projít tyto arény co nejrychleji abych si užil příběh.

Ale příběh se táhne jak smrad z tichého pšouku ve výtahu a ani po 4 hodinách jsem se nedostal do míst, kde by začal mít grády. Všechno je to hrozně unylý, utahaný, pořád někde hledáte bordel abyste si z nůžek udělali nožík, který nepotřebujete, protože je vždycky možnost se proplížit. Ellie mi přišla tehdy cool, dneska mi přijde jako protivný fracek, Joel mi přišel zádumčivý, dneska mi přijde nudně emo a rádoby otravně odtažitý.

Co si budeme povídat, celý ten příběh je jedno obří klišé, ale já si pamatuju, že je funkční. Že někde v půce začne šlapat a že finále je famózní. A že pasáž s Ellie je úžasná, protože to je jediné místo, kde má gameplay skutečnou atmosféru a koule. Tak jsem radši přestal hrát, aby alespoň tyhle vzpomínky zůstaly nepoškozené. Ale jestli půjdu do dvojky, to zatím nedokážu říct.

Pro: remasterovaná verze se hýbe hezky, postavy jsou napsané dobře a celkově je příběh fajn, alespoň co si pamatuju

Proti: nudný nezáživný svazující gameplay plný qte a nudného pokládání prken, plavení vorů, otevírání vrat od garáže atd.

+17 +23 −6
  • PS4 75
Tak jsem navštívil svět přeceňovaných mainstreamových PlayStation klenetů, a do Herní výzvy dohrál hru, které podle wikipedie dostala nejméně 20 ocenění za hru roku 2013! Ten overrating je však hře spíše na škodu, protože jsem od ní čekal mnohem více, než může skutečně nabídnout.

Gameplay je fajn, ale nic převratného. Postavy jsou celkem fajn, ale zas nějaký speciální vztah jsem si k nim nevytvořil. Příběh je fajn, ale některé pasáže mi přišli spíše zbytečné. A konec je zajímavý, určitě nechává prostor k zamyšlení, ale jiná díla už něco podobného zpracovali mnohem lépe.

Last of Us je určitě povedený nadprůměr bez nějakých zásadních nedostatků, ale stejně bych jí doporučil spíše jen casual hráčům, na které je vlastně i cílená vzhledem k tomu že vyšla jen na PS. Pokud si ale myslíte, že právě kvůli takovým hrám se vyplatí konzoly kupovat, věřte že vážně ne a o nic závratného nepřicházíte.
+25 +29 −4
  • PS3 100
  • PS4 100
V Last of Us se vypravíte do postapokalyptického světa plného nakažených lidí houbou cordyceps. Příběh je zasazený do 20tileté budoucnosti. V příběhu hrají hlavní roli Joel a Ellie (ta byla pokousána jedním z nakažených, ale neproměnila se), kteří se vydávají na cestu přes celou Ameriku. Při této cestě potkají Joela s Ellie mnoho překážek, s kterými se budou snažit poprat a také mnoho nových přátel i nepřátel, kteří se snaží v tomto světě přežít. Ve hře se hraje za Joela, (ale ke konci hry si zahrajete i za Ellie). Nakažených je několik druhů, podle toho jak dlouho jsou nakažení a jak se houba v jejich těle rozrůstá. Příroda, kterou putujete je velmi krásná a dokázal bych se touto krajinou kochat hodně dlouho i když po tomto světe pobíhá mnoho nakažených. Ve hře jste rádi i za pár nábojů protože je jich nedostatek a často se vám může i stát, že nebudete mít žádné a budete si muset vystačit jen s ručníma zbraněma a nebo se stealthem. Budete si také vyrábět s pomocí věcí co najdete po světě různé druhy bomb, kudly, lékárničky a vylepšení na vaše ruční zbraně. Celou hru navíc doprovází krásná hudba. Je to hra s opravdu nejlepším příběhem, co jsem si mohl zahrát. The Last of Us jsem hrál na PS3 i na PS4, na kterém jsem hru už několikrát dohrál. Na obou konzolích se hra může pyšnit skvělou grafikou a hratelností. Hru mám opravdu rád a těším se na druhý díl, který mě přijde podle ukázek temnější, takže se budu víc bát, což mě možná odradí od hraní hry.

NA POPRVÉ - leden, únor 2019.
Hrál jsem na normální obtížnost.
Hru jsem dohrál za 14:56:47.
- 547 zabití, 70% úspěšnost střelby, 90 headshotů, 46 úmrtí.

NA PODRUHÉ - květen 2020.
Hrál jsem na normální obtížnost.
Hru jsem dohrál za 11:22:58.
- 478 zabití, 74% úspěšnost střelby, 81 headshotů, 25 úmrtí.

Pro: Příběh, grafika, sympatické postavy, hrací doba, krásné prostředí, hudba

Proti: Nic

+18 +19 −1
  • PS4 95
Jsem zarytý fanoušek herní konzole Playstation a když se u piva oháníme v hádkách různými exkluzivitami a důvody, proč si pořídit Xbox nebo PSko, je pro mě hra "The Last of Us" esem v rukávu. Jedná se totiž o klenot, o krále herní konzole PlayStation 3 a velice důstojného soupeře hrám na PlayStation 4. I po letech má totiž co nabídnout.

O samotné hře bylo sepsáno mnoho a věřte, že pokud si chcete vychutnat ten nejemotivnější a nejzdařilejší příběh, jaký byl vytvořen pro herní konzole, tak se vyplatí nic nečíst a pouze zasednout k herní konzoli a vychutnat si jej. Pro vlastníky PlayStation konzole je to povinnost si hru zahrát, pro vlastníky Xbox konzole důvod k zamyšlení.

Pro: - nejemotivnější a nejpropracovanější příběh na herních konzolích; - grafika, která i po letech vyrazí dech; - hratelnost; - soundtrack

+17 +18 −1
  • PS3 100
Jestli něco nesnáším, tak je to psaní komentářů k opravdu vynikajícím hrám. Nejen, že tím strávím podstatnou část dne, protože ze sebe zkrátka musím dostat tu hromadu pocitů, ale především nikdy nevím, jak začít. Tentokrát začnu trochu netradičně a sice poděkováním. Nebudu ale děkovat tvůrcům hry, kterým samozřejmě mé díky patří především, ale poděkuji nejprve vám – všem lidem z databáze her. A abych byl konkrétnější, tak děkuji hlavně všem těm, kteří stojí za letošní herní výzvou, protože nebýt jí, patrně nikdy bych se nedonutil dotáhnout tuhle hru do konce. A to by byla životní chyba.

S The Last of Us se to má takhle. Hrál jsem jí už tuším třikrát. Nikdy jsem se ale nedostal příliš daleko. Jako věrný PC hráč, byť odkojený na PS1, jsem se strašně dlouho nemohl přenést přes nepohodlné ovládání všech her zahrnujících střelbu. Rychlé a přesné míření je pro mě zkrátka výsadou myši, nikoliv gamepadu. To byl asi ten první a hlavní důvod, proč jsme u hry nikdy moc dlouho nevydržel.

Druhým důvodem byl fakt, že mě hra ani moc nebavila. Byl jsem ovlivněn absolutním hodnocením většiny recenzí, a tak jsem zkrátka čekal, že nebudu schopen polapit dech už od první vteřiny. A skoro to tak i vypadalo. Celé intro bych se nebál zařadit mezi to nejlepší, co vám může jakákoliv hra nabídnout. Teď jsem ji rozehrál už po páté a stejně mi vždy běhá mráz po zádech a vlhnou mi oči, když Joel přijde o svou dceru. Velice silný moment, a to ho člověk může vidět klidně po několikáté. Pak ale hra zvláštním způsobem ztratila to, co jsem od ní očekával a začala mi připadat jako další z mnoha. Ta největší krize u mě začala vždy, když jsem se dostal do části, kde musí trojice našich hrdinů prolézat rozbořený mrakodrap. Tam jsem pokaždé skončil s myšlenkou, že je to prostě jen další průměrná záležitost s opravdu krásnou grafikou. Pokaždé až doteď….

Pokud má nebo měl někdo z vás podobný problém, silně vám doporučuji, ať vydržíte. Ať dojdete alespoň k budově Kapitolu a pokud vás hra ani do té doby nechytne, asi je něco špatně. To, co se totiž začne odehrávat po té dlouhé, nutné a občas trochu nudné části, vás nutně přiková ke gauči, židli, sedačce, podlaze nebo čemukoliv, co máte zrovna pod sebou. Právě v této části jsem se do The Last of Us konečně ponořil tak, jak si zaslouží. Srdce mi tlouklo jako o život, zatímco jsem se plížil za zády nepřátel (což se mi mnohdy nepovedlo, a tak jsem musel vytáhnout pistoli). Akce střídala akci a já byl skoro až frustrován z toho, že mě hra nenechá ani na chvíli vydechnout. Pak jsem se ale dostal konečně ven z města a přišlo to, co jsem si poslední hodinu tolik přál. Zasloužené ticho.




A právě v této části začíná to, o čem se tolik mluví v souvislosti s touto hrou. Teprve tady jsem se doopravdy stal Joelem. Ocitl jsem se ve vizuálně nádherné krajině – jenom já a má zásilka. Můj náklad, mé zboží, mé břemeno. A bohužel pro mě, tohle břímě umí mluvit a samostatně myslet. Bohužel pro mě, pro Joela – díkybohu pro mě, pro hráče. Celou tu dlouhou adrenalinem a akcí nacpanou část střídá téměř až idylická procházka lesem na sklonku léta. Slunce skoro zapadá, sem tam se mihne nějaké drobné zvíře a má nová parťačka se snaží z té neučesané, roky zanedbané hromady kamení dostat alespoň nějakou souvislou větu, či emoci. Marně. Necítil jsem však, že bych měl potřebu s Ellie hovořit. Cítil jsem se mrzutě, smutně a naštvaně. Rázem jsem byl s Joelem jedna osoba a sdílel jsem všechny jeho pocity, chápal všechny jeho reakce a činy.

Společně s Ellie jsme překonali první řadu překážek a vstupujeme do nádherného, smutně opuštěného města. Město duchů? Možná. Na zlomek vteřiny si připouštím, že něco takového je ve své podstatě vlastně krásné. Město bez lidí. Jen ticho, které je tu a tam narušeno dvojicí kroků, či rozmlouváním malé holky. Zdánlivý pocit bezpečí, který ve mně město vyvolává je ještě více podtržen poetikou jednotlivých míst. Ať už se jedná o bar se hrou, kterou už si nikdy nikdo nezahraje, nebo hudební obchod plný gramofonových desek, které už nikdy nikdo neuslyší. Bylo by krásné si zavzpomínat za zvuku dávno zapomenuté hudby na tu dobu, kdy si všichni stěžují na tu zdánlivou těžkost bytí nevědouce, co je čeká v budoucnu. My ale musíme pokračovat dál. Najít někoho, kdo nám pomůže překonat další řadu nástrah. Spřízněnou duši, která i přes svou samotářskou a podezřívavou náturu nezapomíná na závazky, které k druhým má. Hledáme Billa, dávného přítele a životního dlužníka. Snad on nám pomůže dostat Ellie tam, kam se dostat má.

V tomhle světě ale nic netrvá věčně. Lidé odcházejí a zase přicházejí. Můj dávný přítel nám pomáhá a záhy opět mizí zpátky – věnovat se těm svým strastem a problémům. My pokračujeme dál. Zdá se, že se na nás směje štěstí. Bohužel, je to právě naopak. Nesměje – vysmívá se. Není to ani pár hodin a už nám zase dýchá na záda nebezpečí. A zase. A znovu. Všechno se vždy tak zvláštně změní ze špatného na ještě horší a motá se to v dokonalém cyklu stále dokola. Jen jediná věc, která plyne nějakým směrem. Čas. Vlastně nejen on. Ještě „to něco", co dělá z náhodných kolemjdoucí přátele. Najednou to nejsem jen já a ta holka. Najednou jsme to MY. Sem tam se přistihnu, že si s ní povídám rád. Že mi na ní záleží. Ne jako na vzácné a důležité zásilce, ale jako na člověku, kterého jsem měl, ale už je dlouho někde pryč a já vím, že už se nevrátí.

Nevím, co nás svedlo dohromady. Nevím, proč mi na ní začalo záležet. Jediné, co vím je to, že už nechci nikdy nikoho ztratit. A i když je v tomhle zkurveným světě smrt a utrpení na denním pořádku, tak přísahám, že zajdu tak daleko, jak jen to bude možné, aby ona nic z toho už nikdy víc nemusela prožít. Budu pro ni bojovat, budu pro ni krvácet. Budu po tvém boku, Ellie. Na pokraji svých sil plivnu smrti do očí – jindy jí zase půjdu naproti, abych jí od tebe odlákal. Budu pro tebe lhát, holčičko – to abych tě ochránil. Jen doufám, že mi odpustíš...





Víte, jak poznat opravdu dobrou hru? Vše se odvíjí od míry odosobnění, které během hraní prožijete. U The Last of Us ve mně proběhlo to nejvyšší stádium. Jak už jsem poznamenal výše, s postavami jsem cítil, a to nejen co se emocí týče, ale i fyzické vjemy jako bolest, zima, vlhko. Užíval jsem si uvěřitelnost světa, i uvěřitelnost postav. Ellie s Joelem klábosí přesně tak, jak bych to dělal ve stejné situaci i já. Nezávazně, o všem možném. Dva lidé, kteří jen tak bloumají vpřed nehostinnou, ale krásnou krajinou. Nic vám, nepřipadá nucené. Joel naprosto reálně reguje na své okolí. Valí se z trubky nad vámi voda? Zkuste si pod ní stoupnout a sledujte, jak si vaše postava kryje hlavu před proudem vody. Stejně tak, když se postavíte do přímého svitu reflektoru. Joel si dá před oči dlaň, která mu vytvoří stín na jeho tváři. A takových detailů je hra plná.

Všimněte si například toho, jak se mění stav vyhrnutí Joelovi košile v závislosti na tom, jestli má za opaskem zbraň nebo ne.

Dojde vám šťáva ve svítilně? Stačí jenom párkrát zatřepat gamepadem a je dobyto. Maličkost, ale zpříjemní zážitek ze hry.

Kryjete se za překážkou, ale v cestě vám stojí kryjící se parťák? Ve většině jiných her by se to řešilo buďto fyzickou kolizí nebo by došlo na trapné prolnutí textur. Ale tady ne! Tady se Joel jen lehce oddálí od překážky a zapře se o ní rukou, která prochází kolem hlavy spřízněné postavy. Ano, přesně tak, jak by to musel udělat člověk v reálu. Vnímá totiž, že před objektem, kterého se dotýkal, je další objekt.

V jednu chvíli jsem se pokusil hru i trochu vytrollit a tak jsem v části, kde Sam s Ellie hrají šipky udělal takovou malou legrácku a sice to, že jsem se pokusil stoupnout do cesty letícím hrotům. Hra, ale myslela na všechno, tedy i na přirozenou inteligenci postav, takže Joelův pud sebezáchovy způsobil to, že mi můj malý vtípek zkrátka neumožnil provést.

Myslelo se zkrátka na všechno.



Zvlášť citlivě je podána Elliina neznalost světa před katastrofou. Člověka by skoro ani nenapadlo přemýšlet nad tím, co ta holka může nebo nemůže znát. Vývojáři z Naughty Dog nad tím ale zauvažovali a přinesli nám krásný obraz takto poznamenané osoby. Ellie neví, co je elektrárna. Samozřejmě, vždyť je pro ni v tomto světě vrchol elektrotechnické výroby svítilna. Když jí Joel říká o zmrzlinářských vozech, nechce tomu věřit. Trefně naráží na absurditu našeho vyspělého světa i při listování deníkem neznámého děvčete:
„Opravdu se všichni stresovali tímhle? Klukama? Filmy? Rozhodováním, jaké šaty si vzít? Bizarní.“

Ellie vlastně neumí ani plavat. Jak by taky mohla? Hra ze života v karanténních oblastech ukáže sice jenom málo, ale hádám, že moc příležitostí si zaplavat město nenabízí. Ve hře je ale Elliin její nedostatek implementován rozumně – jako zajímavá herní mechanika. Ke konci už jsem si sice říkal: „Vážně? Zase paleta?“, ale nadruhou stranu jsem tomu rozuměl. Oba zjistili, že tento jednoduchý způsob funguje, tak proč to dělat jinak. Byli byste jiní?



Zdejší apokalyptický svět je správným způsobem nemilosrdný. Munice je málo a hra se vás nebojí vytrestat za nerozvážnosti.
„Mám riskovat, že mě uslyší v okolí potácející se clicker a napálit do jeho kolegy salvu z brokovnice nebo raději obětovat poslední kudlu?“

Zvlášť krutě mě hra vypekla za mé vraždící sklony. V pistoli jsem měl poslední náboj, ale mě i tak ohromně zajímalo, jestli toho kraba na pláži mohu zabít. Proč bych to taky nezkusil, když se v předchozí cutscéně mluvilo o lodi plné zásob. *Prásk!* Vedle. Krab žije a já jsem bez nábojů. A hádejte co? V tý lodi byla sice hromada zásob, ale žádná munice!

Moc se mi líbilo i to, že v oblastech, kde se zdržují nepřátelští lovci, nenajdete zhola nic. Vše je vybíleno. Bylo by totiž nereálné, kdyby lovci, kterým jde především o okrádání nebohých lidí, nechali plné baráky zásob.

Souboje obecně jsou pecka a hra vás drží v napětí téměř po celou dobu. Celé tomu přidává to, že skoro každá rána shodí Joela na zem a ten musí nejprve stát a zmátořit se, než zahájí protiútok. Nicméně občas jsem si říkal:
„Nechte mě prosím být, teď nechci bojovat, chci tu jen stát a kochat se tou krásou všude kolem!“

Nadruhou stranu hrácům dost pomáhá nesmrtelnost spřátelených postav. Respektive to, že je nemůžete zabít vy. Zemřít cizí rukou mohou, což jsem až do druhé poloviny hry nevěděl. Když jsem se tedy dostal až do části, kde máte za úkol hrát si na snipera, byl jsem opravdu nemile překvapen prostřelenou hlavou Ellie od jednoho z nájezdníků.

Civilně vyhlížející život postav navozuje ty správné pocity a nutí vás přemýšlet nad jejich pohnutkami.
"Proč udělal/a zrovna tohle? A proč řekl/a zrovna tohle?"
Hra odsýpá, Joel s Ellie vzájemně interagují a herní svět čaruje.

A ani na samém závěru hra nezklamává. Tam, kde jiné hry nabízejí epická finále, The Last of Us servíruje komorní představení, které dokazuje, že stačí jen pár dobře zvolených vět a emoce se dostaví samy – i bez megalomanských obrazů, twistů, efektů a bůhví čeho ještě.




Samozřejmě nebudu jen chválit, ale vyloženě negativní věci mě nenapadají. Zvuky zbraní, obzvlášť jednoručních, stály za houby. K tomu se váže i častá absence nábojů u mrtvých těl ozbrojených nepřátel.

Trochu mě zamrzelo, že Joel s Ellie procházejí dlouhými časovými úseky, kdy je hráč neovládá, ale stav zásob, munice, a dokonce i zdraví se nijak nemění. Oblečení mají přesto odlišné. Chápu, že do konceptu survival her by příliš nezapadal princip doplňování všech položek, ale nějak náhodně rozhozené hodnoty by hru příjemně zpestřily.

A do třetice tu mám vtipný bug. V jedné scéně má za úkol Ellie následovat Tess a Joela. Nějakým nedopatřením se ale stalo to, že se Ellie objevila na místě, kam teprve měla doběhnout po Tessině povelu. Když ji Tess povzbudila k přeběhnutí právě na ono místo, vrátila se Ellie zpět k ní a společně odběhly tam, kde se ještě před chvílí krčila ve stínu.




Co ale říct na závěr, že? The Last of Us je neuvěřitelně dospělá hra. To, jakým způsobem servíruje jednotlivé obrazy, pocity a nálady z ní dělá něco víc než pouhou hru. Až projdete celým příběhem od začátku do konce, teprve pak pochopíte ten rozdíl mezi "hrou pro dospělé"a "dospělou hrou". The Last of Us je obojím. Je atmosférická, upřímná a smutná. Násilná, brutální a realistická. Záměrně jsem se vyvaroval tomu, abych recenzi psal ihned po dohrání. Nechtěl jsem riskovat, že sepíšu tisíce superlativů jenom proto, že mám zážitek čerstvě pod kůží. Nicméně i po týdnu důkladného přemítání za zvuků minimalistického, ale mistrovsky napsaného soundtracku jsem v ničem neslevil. Vypadá to, že jsem se zamiloval.




Nezapomenutelné momenty (!!!SPOILER ALERT!!!):
1) Cestou k Billovi se Joel chytí do jedné z pastí a visí vzhůru nohama na kladce. Ellie se mu snaží pomoci tím, že se pokusí uvolnit protizávaží. Co se ale nestane, na místo se rázem sesype armáda nakažených a vám nezbývá nic jiného než ochránit střelbou z revolveru jak sebe, tak Ellie. Celý systém míření je samozřejmě vzhůru nohama, takže konkrétně ze mě přímo sršel adrenalin namíchaný se zoufalstvím, protože gamepad je pro mě zatím spíše nepřítel. Slova typu: „Do prdeleeee“ ze mě lítala v jednom kuse.

2) Když jdete s Billem do jeho muničáku, máte pocit relativního bezpečí. Aby ne, nikde nikdo, žádná hudba, žádné děsivé zvuky. No a najednou … další nájezd nakažených. Prostě jen tak – zčistajasna. Celá přestřelka se vlastně skládá pouze ze zvuků střelby a nechutných skřeků infikovaných zrůd.

3) Ve scéně, kdy Joel přepadne přes zábradlí a propíchne si břicho jsem byl opět zcela s ním. Každý jeho krok směrem ven mě bolel za něj. Měl jsem pocit, že je mi stejně mdlo jako jemu a byl jsem napjatý, i přestože mi bylo jasné, že nezemře.

4) No a na to přímo navazuje nejúžasnější část, kterou může The Last of Us nabídnout. Celé zimní období. A nemůže za to jenom fakt, že hrajete za Ellie, což je velice příjemná změna. Může za to neúprosně rostoucí míra napětí po jejím zajmutí. Zároveň se jedná o patrně nejsyrovější a nejbrutálnější úsek celé hry. Joel se stává bledou, chodící mrtvolou, která vyráží do mrazivé krajiny za jediným úkolem – zachránit Ellie, i kdyby měl vyzabíjet zbytek planety. Během své cesty dosti nevybíravým a skoro až svinským způsobem vyslechne dva příslušníky gangu. V této scéně jsem si pomyslel:
„Sakra … takhle by se kladná postava chovat neměla.“
Hned za touto myšlenkou následovala další.
„Ale jde to vůbec? Zachovat si v takovém světě špetku morality a lidskosti?“
Ano, byl jsem šokován, přesto jsem cítil ten krásný pocit zadostiučinění. Opět se v této hře postavy zachovaly lidsky. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Efektní filmové prostřihy, kdy střídavě ovládáte Joela a pak zase Ellie, a které většinou nastávají v ten nejdramatičtější moment, opět umocnily napětí a donutily mě se soustředit na hru jako ještě nikdy. Prakticky po celou dobu jsem se v této snažil před nepřáteli utíkat a o to horší to bylo pro můj zdravý rozum. Povzbuzoval jsem se, nadával jsem, nevnímal jsem realitu. Nadával jsem i tý zpropadený hře, že mě nenechá vydechnout. Ano, tady nastal ten vrchol, kdy jsem si za zvuku svého silně bušícího srdce uvědomil, že takhle jsem se ještě u žádné hry necítil. Vše končí velice napínavým „bossfightem“ a nezvykle brutální scénou, při níž emoce stříkají do všech stran. Takhle se dělají hry.

5) Poslední opravdu silný zážitek přišel v létě. Kdo hrál, jistě si vybaví jednu velice emotivní scénu. Potloukáte se zelení prorostlým městem, léto je v plném proudu a všem už je jasné, že Joel našel v Ellie svou ztracenou dceru. Náhle se strany obrací. Ellie je ta mrzutá, špatně naladěná hromádka kamení a Joel se snaží hledat způsoby, jak z ní dostat alespoň jednu souvislou větu. Nádherně vymyšlená je scéna, kdy Joel nastavuje ruce, aby mohla Ellie vyšplhat na vyvýšené místo a shodit žebřík. V ten moment jsem si říkal, že by vypadalo strašně hezky, kdyby Ellie, vlivem svého melancholického rozpoložení, vůbec nepřišla. A ono se tak opravdu stalo! Joel jen stojí, čeká a náhle se podivuje, kde se jeho parťačka zasekla. Když se jí konečně dovolá a dívku vysadí, stane se něco podivného. Ellie s neskrývaným údivem vykřikne, nedbale shodí žebřík dolů a utíká neznámo kam. Joel za ní musí chvíli běžet, než spatří to co ona. Jen když tenhle komentář píšu, vrací se mi husí kůže. Když už máte pocit, že vás tahle hra nemůže ničím překvapit, vytáhne z kapsy trumf, který vám se vší grácií omlátí o hlavu – nejspíš za trest, že jste si dovolili pochybovat o možnosti zevšednění tohoto uměleckého díla.



Herní čas: 12h 57m
Obtížnost: Easy
Verze: Playstation 3

P.S.: Omlouvám se za extrémně dlouhý a trochu "jiný" komentář.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 7. Nejen PC živ je člověk (hardcore)

Pro: Smysl pro detail, vztah Joela a Ellie, grafika, soundtrack, ...

Proti: Zvuky zbraní, rozvleklý začátek, munice u mrtvol

+27 +28 −1
  • PS4 95
Už od začátku hraní The Last of Us jsem věděl, že jde podle hráčů o příběhově a emočně strhující jízdu, čemuž nasvědčuje i úvodní kapitola, jejíž vyústění pro mě bylo na slzu v oku. Vážně.., která hra vás nalomila už po 10 minutách hraní?! Nicméně, pak nastane skok o 20 let a z vaší postavy je zralý muž a vy se konečně dostáváte k nějakému hraní. Po pár hodinách je vám jasné, že otevřený prostor tady budete hledat marně. TLoU je koridorovka, což jí vůbec neškodí, naopak v akcích s walkery nemáte kam utéct, navíc vám to umožňuje lépe se soustředit na děj a sem tam si odskočíte do vedlejších místností pro nějaký ten šťavnatý loot.

Když jsme u těch surovin, jejich nalézání je velmi uspokojivé a strávil jsem mnoho chvil rozmýšlením nad tím, co se mi vykraftěním v nadcházejících chvílích bude více hodit (lékárna, bomba, kudla). To samé s "dopováním" Joela. Prostě chytře a přesto jednoduše navržený systém, který skvěle spolupracuje s gameplayem. Ten je totiž prostý, leč úderný, což taky sedí k post-apokalyptickému světu. "Všeho je málo, i ty budeš bojovat o přežití s málem." Míření v pohodě, je zde i drobná taktika s cihlami, stealth také funguje, rozdílně přistupujete k lidem, jinak potom k tichošlápkům. Mimochodem, nesnáším clickery... ten zvuk a instakill mě bude budit ze spaní dlouho. V návaznosti na clickera musím pochválit malý počet druhů nepřátel. Na co to přejebávat? Palec nahoru.

A teď pojďme k našemu Joelovi a Ellie. Studio Naughty Dog dokázalo pozvolně vystavět velmi silné pouto mezi našimi protagonisty pouhými dialogovými výměnami. Hra je celkově pozvolnější a proto tak skvěle umožňuje hráči přilnout k hlavním protagonistům. Pocity, které jsem zažíval u Sářiny smrti, posledním sbohem Tess, mrazivému konci bratrů Henryho a Sama, zranění Joela, zvratu s cizincem u Ellie nebo u znovu shledání Joela s Ellie, vyúčtování se Světlonoši... do prdele, i příběh "kapitána Ishe" ze zápisků měl větší sílu, než finále kdejaké dnešní hry. Prostě neskutečné! A můžeme za to také poděkovat i naprosto vynikajícím dabérům a soundtracku. Skladbu z menu nezapomenu (lol, jsem raper). Od série Uncharted je to prostě velký odklon, protože Joel je zralejší a příběh se nese v komorním stylu a je vážný. Graficky jde o skvělý nadstandard. Všechno vypadá "hezky", okolí vás vnoří do jejich budoucnosti, žasnete nad rozpadajícím se světem. Je to prostě jedna z nejlepších her tohoto tisíciletí.

Herní výzva 2018 - Nejen PC živ je člověk

Pro: Příběh, postavy, gameplay, soundtrack, prostředí

Proti: Neuspokojivě ukončeno

+22
  • PS3 100
Hra má pomalý rozjezd. Ze začátku jsem se do toho nemohl dostat. Nešlo mi to. Nebyl jsem zvyklý hrát za postavu, které táhne na šedesátku (Díky stáří Joelově dcery na začátku a po jak dlouhé době se to odehrává). Díky vývoji na začátku už mu musí táhnout na šedesátku. Nečekejte od něj nějaké velké sprinty. V soubojích na blízko také není moc dominantní. Oproti Uncharted docela změna. Často jsem na začátku umíral. Joel to ale nahrazuje svou vytrvalostí a odhodláním. Chce to jen správné načasování.

Postupem času jsem si hratelnost The Last of Us zamiloval. Hra vás nijak netlačí, abyste to hráli stealth nebo akčně. Je to jen na vás. Pokud střílíte, z nepřátel padá víc nábojů. Chce to jen přesnou mušku (nepadá jich moc) a dobrý kryt. Joel toho moc nevydrží. Pokud hrajete stealthově, musíte počítat s tím, že škrcení trvá delší dobu, rozmlátit cihlu o hlavu vydá hlasitý zvuk a umělá inteligence není vůbec špatná. Jakmile uslyší podezřelý zvuk, začnou systematicky prohledávat okolí. Nakažení naopak běží instinktivně rovnou za zvukem.

Hratelnost je nakažlivá. Bavilo mě vyrábět předměty a pak přemýšlet, jakým způsobem se dostat dál. Bavilo mě prohledávat okolí. Hledat zásoby a zamčené dveře. Grafika dostala z PS3 snad i to, co tam není. Po Uncharted 3 jsem nevěřil, že se z téhle konzole dá dostat víc. Lidé z Naughty Dogs to ale dokázali. To co mě ale hlavně bavilo byl příběh. Hra vás nenudí žádným stereotypem i přes svou slušnou délku. Často vám pouští cut-scény a posunuje příběh dál.

Bavilo mě sledovat osudy hrdinů. Těšil jsem se na každý vývoj v příběhu. Hra celou dobu postupně gradovala a já jsem nechtěl konec. Celé to nakonec vygradovalo tak, že to ve mně nechalo hluboký dojem. Chápu proč je příběh TLoU tak ceněný. Už dlouho se mi nestalo, aby mě to nutkalo hru rozehrát hned znovu. Civilnost prostředí a vážně pojatý příběh mi trochu připomněl seriál The Walking Dead. Možná se tvůrci trochu inspirovali. Tohle ale bylo lepší.

Pecka jak hovado. Hra, kvůli které stojí za to si koupit konzoli od Sony. Hra která nastavila laťku tak vysoko, že jediný konkurent může být snad jen druhý díl.

Pro: příběh, atmosféra, hratelnost, délka, prostředí, gradace, uvěřitelnost, snad všechno

Proti: mohlo by to mít dalších 10 hodin

+24
  • PS4 85
A máme tu další důvod k tomu, abych si pogratuloval, že jsem se dokopal a pořídil si PS4. To, že má tato konzole velkou sílu právě v exkluzivních hrách, je prostě všeobecně daný fakt a The Last of Us mě v tom jen utvrdil.

Poslední dobou u sebe pociťuji, že se trochu hůř do her dostávám a chvíli mi trvá, než do toho spadnu (když do toho spadnu), nevím, jestli to je počtem odehraným kousků, výběrem či něčím jiným, ale u TLOU mě první dvě kapitoly moc nepohltily. Tak nějak jsem si říkal jo, hezky to vypadá, celkem kvalitně vytvořený svět, ale kde je ta přidaná hodnota?

No a pak přišla do příběhu Ellie. Já to nechápu, ale malé holky či puberťačky jsou často ve hrách výborně napsané charaktery, které mě baví víc, než klasický mačo cápci, co všechno hustě rozmetají. Asi je to tím, že ty charaktery jsou mnohdy hlubší a zajímavější a nesklouzává to jen ke klišóidní drsnosti a násilí (což mimochodem Joel celkem splňuje, ač je to i tak fajn postava). Nicméně Ellie je prostě výborná postava, vtipná, v úžasu ze světa kolem sebe, statečná, ale i pěkně vostrá.

Jak jsem říkal, postapo svět je zde fakt povedený. Na jednu stranu tu máme totálně zdevastovanou civilizaci a města, na druhou stranu vše prostupuje příroda a zpět si bere, co vždy tak nějak bylo její. Tohle umocnil jeden okamžik z konce hry, který je skutečně hodně wowowow, ale nechci nic prozrazovat, páč je to vážně pěkné překvápko.

Příběh je celkem fajn, ale zase nemohu říct, že by mě úplně odrovnal. Je to takové zombie postapo klišé, kdy jsem většinu z toho již někde viděl. Třeba scénka z odstřelovačem je krásným příkladem. Neustále někam dojít, kde... no, nebudu prozrazovat. Daleko silnější stránkou jsou samotné charaktery a to se teď nemusíme bavit jen o Joelovi a hlavně Ellie, ale každá vedlejší postava má co říct a nějakým způsobem si vás získá.

Možná je na můj vkus svět až moc plný násilí, přijde mi trochu nedůvěryhodné, že se tu fakt nikdo na nic neptá a rovnou se všichni odkráglují (možná až na jeden/dva případy), ale dejme tomu, třeba se z nás fakt stanou taková zvířat až či jestli na něco takového dojde. Nicméně díky tomu se dá většina situací rychle prohlédnout.

Ovládání a hratelnost je ideálně vyvážená. Jednak si budete moct užít příběh, zároveň se bude jednat o přiměřeně velkou výzvu, není to tak, že by jste hru prošli s minimem či bez žádné smrti (mluvíme tu o průměrném hráči) a mechanik je tak akorát, aby jste jim postupně přicházeli na kloub a zároveň si hra udržela celých 15-16 hodin vaší pozornost. Ideální počet zbraní, vylepšování a různých vychytávek.

Jak jsem se z počátku každého kontaktu se zombíky bál, protože jsem musel dost přemýšlet nad tím, jak je pěkně sundat, čímž byl umocněn ten survival hororový pocit, tak ke konci už jsem si přišel jako pán, kdy stačil vytasit plamenomet a fuuuuuush bylo po hrozbě.

Ze začátku jsem měl velký sklon ke stealthu, kdy se s minimem zbraní a nábojů ani moc nevyplatí do toho jít jako Rambo, s postupem času se náročnost na stealth hodně zvýší, ale o to jednodušší to je prostě vybít. Navíc člověk musí i trochu přemýšlet nad tím, kolik čeho má, kdy a jak to použít, neboť se jedná i o survival a rozhodně není vždy všeho neomezené množství (ač jsem nikdy neměl větší problém).

Celkově se ovšem jedná o velmi silný a dobrý herní zážitek, sice jsem měl pár drobností, ale když si mám dát ruku na srdce, tak ta hra je prostě skvělá. Takhle nějak si představuji survival zombie postapo příběhovku se silnou atmosférou.
+19 +21 −2
  • PS4 95
Pro mě nejsou hry o skóre, achievementech ani bossech. Dobrou hru nedělá počet zbraní, druhů nepřátel nebo konců, ke kterým můžu dospět. Hry jsou pro mě stejně jako filmy či seriály o poselství a zážitku, které mi dokáží svou formou předat.

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli.

The Last of Us je synonymem pro „show, don’t tell“. Vidět a sám si interpretovat a utvářet názor o osobnosti charakterů na základě sebemenšího pohybu, náznaku, mimiky, fráze, je krásný pocit tolik známý z knižního světa.
Podlehnout statečnosti Elliiny naivní (v dobrém) dětské duše ošlehané drsným světem okolo.
Zpochybňovat tradiční paradigma hrdiny skrze nečernobílé Joelovy kruté činy.
Přehodnotit hranice myšlenky obecného dobra, možnost ho vůbec definovat a kde se kříží s osobní interpretací a osobními zájmy.

To vše v surovém realistickém světě, kde vystřelit kulku je poslední, mnohdy však paradoxně tou jedinou možnosti. Kde mlčky procházet a nasávat krásu scenérií dá zapomenout na hořkou pachuť, kterou s sebou poselství křehké cesty dvou osamělých duší nese.

Chopení se otěže Ellie na konci není náhoda. Ztotožnění. Jak až mrazivě zní Joelovo povídání při průchodu lesem. Jindy vítané otevření se, tu v kontextu posledních událostí zní tak … A to je ta krása. Je na hráči, aby rozhodl o svých pocitech. Zadostiučinění? Sobeckost? Láska? Nezodpovědnost? …
Plně se ztotožňuji s komiksem, který lze v lese najít v opuštěném autě. Celou dobu byly komiksy paralelou těch dvou. A ten poslední, dle Elliiných pochyb v poslední částí, jí mluví z duše.


Osobně jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.

Pro: příběh; dospělost; emoce; nádherná nevtíravá hudba; surová hratelnost; perfektní dávkování akce/průzkumu/příběhu; nádherný design a prostředí; žádní bossové, tuny nepřátel a další v jiných hrách „důležité“ věci, které by zde jen uškodili

Proti: technické chybky (doskakující textury, levitující objekty, díry v mapě; polámaná AI, zasekávání); občas nefér naskriptované praktiky

+27
  • PS4 95
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika

Proti: Nic závažného

+36
  • PS4 100
Jste ošlehaný, zralý a životem v apokalypse přiměřeně zdrcený muž, který se náhodou přimotá k úkolu propašovat náctiletou dívku z bodu A do bodu B. Z přímočaré práce na 24 hodin se vyklube úděl na měsíce, jehož se nejdříve snažíte ve vhodných chvílích zbavit, až se s ním nakonec smíříte. A co víc, najdete v něm novou příležitost k seberealizaci, jelikož ve svěřené dívce najdete náhradu své mrtvé dcery, a tedy nový smysl existence v beznadějném světě.

Cestujete spolu s Ellie napříč tím, co zbylo ze Spojených států a potkáváte další, méně mainstreamově populární figury než jste vy dva (=chybující, ochranitelský otec a zdravě rebelující adoptivní dcera) jako jsou třeba homosexuálové nebo černoši. Ve vypjatém momentě, kdy Ellie padne do rukou banditům, jejichž vůdce vypadá popisově v podstatě stejně jako vy se ještě umocní vaše plusové body, jelikož jste ji narozdíl od tohoto grázla absolutně nikdy nechtěl znásilnit, natožpak sníst. Ellie se mezitím osamostatní, musí si totiž poradit sama atd. atd.
- tolik rekapitulace příběhu před tím, než začne být doopravdy zajímavý.

Důvod, proč se mi tahle hra tolik líbila a proč jsem ji jako jedinou z velmi mála dohrála hned dvakrát (a napodruhé to bylo ještě lepší, protože jsem věděla, co čekat) není skutečnost, že se odehrává (zase) během zombie apokalypsy. Není to ani velmi pěkná grafika remasterované verze a celkem ucházející hratelnost, kterou kazí třeba jen momenty, kdy si během přestřelky s bandity Ellie skotačí mezi nepřáteli, aniž by jí cokoliv udělali.

Co mě osobně opravdu dostalo byl geniální, emocionálně i morálně odrovnávající konec. Ok, těžko říct, co se Joelovi asi honilo hlavou, když si byl celou dobu vědom, že Ellie nakonec předá vědcům za účelem získání léku proti zombie infekci. Asi neměl během vydělávání peněz na hypotéku v době před tím, než to všechno ztratilo smysl, čas pustit si nějaké sci-fi, kde by zjistil, že předat milovanou osobu do rukou vědy většinou nevěstí nic dobrého. Navíc cordyceps napadá mozek, jak si asi myslel, že z Ellie ty protilátky dostanou?

Tak jako tak, v momentě, kdy Joelovi nakonec přece jen dojde, co se chystá, tak se z hrdiny příběhu obratem stane záporák. A ze zlých doktorů, kteří chtějí rozpitvat Ellie jsou najednou potenciální zachránci lidstva, kteří za svoji snahu zaplatí životem, když je postřílí šílenec, co jim Ellie nejdříve dovedl a pak si to rozmyslel. Z Joelova zásadního rozhodnutí vyvstává řada otázek, co je správné a co není a za jakých okolností. Joel sice nemá právo vzít Ellie možnost volby, jak naložit s vlastním životem a její zachování při životě jen proto, že pro něj znamená víc než cokoliv jiného, je tak svým způsobem vrcholem sobeckosti - jsou tu ale i další faktory.

Mě konkrétně velmi oslovilo převrácení klasických hodnot "hrdina jedná vždy pro dobro všech" jimiž se řídí veškerá populární tvorba. Všeobecné dobro je těžko definovatelné - ve světě Last of Us by sice asi bylo pro většinu lidí lepší, aby se zombie infekce eradikovala, ale kdo říká, že pro všechny a zda by společnost vůbec byla schopná vrátit se do normálu bez nutnosti nějaké další krvavé revoluce. Dál je zde otázka, zda má člověk povinnost zachránit svět, když k tomu má možnost - koneckonců, co kdy udělal svět pro něj? Nemůžu si pomoct, ale zkrátka sympatizuji s tou menšinou fiktivních postav, které si v situaci, kdy musí zvolit mezi jedním člověkem a celým světem, vyberou jednoho člověka.


Zkrátka - Last of Us byl pro mě jeden z nejlepších příběhů ve hře vůbec, i pro to, že byl takový osobní, kompaktní, lidský - a tak nějak se do něj přimíchala i ta zkáza civilizace. Nehrálo se to špatně, co si pamatuji, ale nějaké mouchy by se našly: co mě nakonec už nudilo byly nezáživné přestřelky s lidmi; taky jsem si pořád šetřila plamenomet na to poslední hejno zombie, které nikdy nedorazilo. Naopak se mi líbilo zpracování zombie, kde se setkáváte s několika druhy s odlišnými vlastnostmi podle intenzity infekce zmutovaným cordycepsem (ten nezmutovaný si můžete koupit normálně v lékarně jako doplněk stravy).

Joel a Ellie jsou úžasně napsané postavy, na kterých vám záleží a co víc, jelikož Ellie poznáte poprvé ve stejný moment jako Joel, tak během hraní zjistíte i proč jim záleží na sobě navzájem. No nezbývá než se těšit na to, co přinese další díl.

Pro: jeden z nejlepších příběhů ve hrách vůbec

+33
  • PS3 --
  • PS4 --

[PS3 verze]

Po celou dobu si TLoU drží vysokou laťku především díky příběhu, charakteru postav, emocím, atmosféře a vypiplanému level-designu. Tyhle věci jsou zvládnuty opravdu brilantně.

Co už naopak příliš zábavné nebylo, jsou hektické souboje. Není jich mnoho, ale s mým neumětelstvím s gamepadem jsem u nich trpěl, nadával a byl opravdu hodně nakrknutý. Ony ani sami o sobě nejsou příliš zábavné. Legendární pak byla situace, kdy jsem vystřelil celkem 15x na nakaženého, běžícího po přímce směrem ke mně - samozřejmě jsem ani jednou netrefil. Nejen díky tomu jsem se uchyloval na stealth způsob hraní, který je tady mimořádně povedený.

Procházky po zdecimovaných lokacích, rozhovory a příležitostné potyčky s nakaženými, popř. komorní přestřelky, to je přesně to nejlepší na celé hře. Lokace jsou nádherné, každý kout plný odpadků má své kouzlo. Rozhovory nejsou jen prázdné žvatlání, charaktery jsou nevyzpytatelné a uvěřitelné.

Příběh je napsán opravdu zajímavě a především ke konci začala jeho kvalita ještě stoupat. Trochu mi to připomnělo RDR, kde jsem si taky v jednu chvíli myslel, že je konec hry a ejhle, ono to ještě pokračuje dál. A jak! Zombie apokalypsa ještě nikdy nebyla tak uvěřitelná...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 20hod 23min

Remaster [PS4 verze]

60fps hell yeah! Konečně příjemné plynulé hraní. Dovolil bych si jen vypíchnout některé věci, které mě při druhém hraní mírně nakrkly:

- na vyšších obtížnostech je TLOU docela nevyvážená hra. Ačkoli jsem vymetal každý kout, jen zřídka jsem si mohl dovolit něco vykraftit.

- hrát stealth jsem musel především proto, že přestřelky na gamepadu se ovládají asi tak příjemně, jako Starcraft na volantu. Bohužel, kdo hraje stealth, nešetří munici, protože z omráčených nepřátel munice nespadne, ani když mají viditelně zbraň v ruce a hra tak hráči podsouvá nahodilý počet munice až během střelby. To má dost zásadní vliv na celkový stealth gameplay, který tady hráče neodměňuje prakticky ničím. Všeobecně platí, že kdo nestřílí, nedostává náboje a naopak. Vynucený nedostatek munice? Bullshit!

- v části hry, kde se Joel propadne do sklepení a musí najít kartu a restartovat generátor, jsem měl sto chutí s hraním úplně praštit. Za prvé - karta se neustále resetuje a po smrti je potřeba ji vždy znovu sebrat, i když jsem si to uložil až po jejím sebrání. Za druhé - nepřátelé se spawnují v místech, kde ještě před chvílí rozhodně nebyli a i kdybych chtěl kartu použít ve spěchu ihned do čtečky, Joel musí nejprve zkusit otevřít dveře, pak čtečku a pak znovu dveře, kvůli čemuž jsem několikrát naprosto zbytečně vychcípal. Bullshit 2!

- část se sniperem je dost prudce skriptovaná. Pokud se hráč pohybuje ve středové části mapy a nechá po sobě střílet, žádní nepřátelé se kolem nerespawnují. Jakmile ale volím boční průchod skrz jednotlivé domy, kde jsem relativně v bezpečí od snipera, spawnují se na místo hromady nepřátel, aby mi postup znesnadnily. Opět ukázka trestání hráče nesmyslnou mechanikou.

Left Behind, zakomponovaný do Remasteru, jsme opět sfoukl docela rychle a otravná byla jen část, kde autoři vyšlou na malou holku před umřením a s jedním šípem skvadru několika nepřátel s brokovnicemi, a aby to mělo jakože grády, ještě mě prozradí. Stupid Bullshit 3, který není fér.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 24hod 15min
+22