NIKDY! Nikdy, nikdy, nikdy nekoukám na filmy a seriály o zombících a rozhodně NIKDY nebudu hrát žádnou hru se zombíkama.
Tak takhle nějak zněla moje odpověď, když se mě manžel snažil přesvědčit, abych si zahrála The Last of Us. Jestli existuje něco, co snad nenávidím víc než tuto havěť, tak jsou to horory a postapo. Tato hra je ztělesněním všeho, od čeho se snažím držet na míle daleko. Tak jak se sakra mohlo stát, že sem ji odehrála? Karanténa je svině ;)
Ano, není nic vhodnějšího, než zahnat myšlenky na světovou pandemii hraním hry o světové pandemii... poetické. Hned po naskočení menu, které bylo doprovázeno atypickým soundtrackem mne zašimralo na zátylku. První náznak, že tento počin od Naughty Dog nebude běžná zombie střílečka. Po dohrání úvodního prequelu se mé na kousky roztrhané srdce válelo někde pod gaučem v jezírku vlastní krve. Něco takového přece nelze zvládnout za pár minut gameplaye, ne? Běžně ne, ale v Naughty Dog to nějakým zázrakem dokázali. A právě díky tomu jsem okamžitě věděla, že ať se stane cokoliv, vždycky budu s hlavní postavou soucítit.
The Last of Us je jako indie film hollywoodských rozměrů o stopáži seriálu. Drama na vás dýchá z každé scény, ať už je akční, emotivní, nebo s nádechem hořkého humoru. Středobodem všeho je dynamika mezi hlavními postavami - Joelem, samotářským mužem pozdního středního věku a světem neotřelou čtrnáctiletou Ellie. Vývoj jejich vztahu je to, co hráče motivuje v pokračování a splnění cíle hry, což je opět vcelku netradiční na poli videoher. Cílem není vyčistit každou oblast od nakažených potvor. Prostě jen pokračujete dál, snažíte se přežít a možná tak udělat jeden dobrý skutek v tomto nehostinném světě. Neznám žádnou jinou hru, kde by se gameplay stal téměř neviditelným i přes to, jak je relativně propracovaný se svou škálou různých zbraní na dálku i na blízko.
O The Last of Us je těžké psát či mluvit, jelikož většina podstatného, co vám hra jako hráči dá, spadá do kategorie spoilerů. Co ale můžu říct... během celého hraní jsem měla na hrudi těžký nepříjemný pocit. Mix soucitu, lítosti, znechucení a občas i vzteku. A to i v části, kdy hra zpomalila na úplné minimum a dala hráči možnost se po dlouhých hodinách hraní konečně zhluboka nadechnout. Celá scéna působí v kontrastu se zbytkem hry neuvěřitelně surreálné a je vývojářským mistrovským kouskem. V pozadí hraje tichá, jemná a procítěná melodie. Váš pohyb je místy regulován na poklidnou chůzi, aby nedošlo k rušivému efektu. A před vámi je ztělesněný malý zázrak uprostřed apokalypsy, který symbolizuje nejen dosažení cíle hry, ale zároveň ztrátu, která bude nevyhnutelně následovat. Standardně, kamera po ukončení cutscény vždy od postavy lehce "poodjede". Univerzální jazyk napříč herním průmyslem, který nám dává najevo opětovné převzetí kontroly nad postavou a popíchne hráče k činnosti. Naughty Dog záměrně pro tento jediný okamžik porušili toto pravidlo - kamera zůstane na stejném místě, jako v okamžiku ukončení scény a hráč tak na možnost pokračování ve své cestě přijde až v momentě, kdy už je skutečně připraven dotáhnout celý příběh do konce. Někdo na daném místě stráví vteřiny, jiný minuty. V každém ale zanechá silný dojem. A takové je The Last of Us.
Tak takhle nějak zněla moje odpověď, když se mě manžel snažil přesvědčit, abych si zahrála The Last of Us. Jestli existuje něco, co snad nenávidím víc než tuto havěť, tak jsou to horory a postapo. Tato hra je ztělesněním všeho, od čeho se snažím držet na míle daleko. Tak jak se sakra mohlo stát, že sem ji odehrála? Karanténa je svině ;)
Ano, není nic vhodnějšího, než zahnat myšlenky na světovou pandemii hraním hry o světové pandemii... poetické. Hned po naskočení menu, které bylo doprovázeno atypickým soundtrackem mne zašimralo na zátylku. První náznak, že tento počin od Naughty Dog nebude běžná zombie střílečka. Po dohrání úvodního prequelu se mé na kousky roztrhané srdce válelo někde pod gaučem v jezírku vlastní krve. Něco takového přece nelze zvládnout za pár minut gameplaye, ne? Běžně ne, ale v Naughty Dog to nějakým zázrakem dokázali. A právě díky tomu jsem okamžitě věděla, že ať se stane cokoliv, vždycky budu s hlavní postavou soucítit.
The Last of Us je jako indie film hollywoodských rozměrů o stopáži seriálu. Drama na vás dýchá z každé scény, ať už je akční, emotivní, nebo s nádechem hořkého humoru. Středobodem všeho je dynamika mezi hlavními postavami - Joelem, samotářským mužem pozdního středního věku a světem neotřelou čtrnáctiletou Ellie. Vývoj jejich vztahu je to, co hráče motivuje v pokračování a splnění cíle hry, což je opět vcelku netradiční na poli videoher. Cílem není vyčistit každou oblast od nakažených potvor. Prostě jen pokračujete dál, snažíte se přežít a možná tak udělat jeden dobrý skutek v tomto nehostinném světě. Neznám žádnou jinou hru, kde by se gameplay stal téměř neviditelným i přes to, jak je relativně propracovaný se svou škálou různých zbraní na dálku i na blízko.
O The Last of Us je těžké psát či mluvit, jelikož většina podstatného, co vám hra jako hráči dá, spadá do kategorie spoilerů. Co ale můžu říct... během celého hraní jsem měla na hrudi těžký nepříjemný pocit. Mix soucitu, lítosti, znechucení a občas i vzteku. A to i v části, kdy hra zpomalila na úplné minimum a dala hráči možnost se po dlouhých hodinách hraní konečně zhluboka nadechnout. Celá scéna působí v kontrastu se zbytkem hry neuvěřitelně surreálné a je vývojářským mistrovským kouskem. V pozadí hraje tichá, jemná a procítěná melodie. Váš pohyb je místy regulován na poklidnou chůzi, aby nedošlo k rušivému efektu. A před vámi je ztělesněný malý zázrak uprostřed apokalypsy, který symbolizuje nejen dosažení cíle hry, ale zároveň ztrátu, která bude nevyhnutelně následovat. Standardně, kamera po ukončení cutscény vždy od postavy lehce "poodjede". Univerzální jazyk napříč herním průmyslem, který nám dává najevo opětovné převzetí kontroly nad postavou a popíchne hráče k činnosti. Naughty Dog záměrně pro tento jediný okamžik porušili toto pravidlo - kamera zůstane na stejném místě, jako v okamžiku ukončení scény a hráč tak na možnost pokračování ve své cestě přijde až v momentě, kdy už je skutečně připraven dotáhnout celý příběh do konce. Někdo na daném místě stráví vteřiny, jiný minuty. V každém ale zanechá silný dojem. A takové je The Last of Us.
God of War Ragnarök: Valhalla
Pro: filmové podání, příběh, hlavní postavy a jejich dynamika, skutečný pocit omezených surovin a zásob, soundtrack
Proti: DLC mělo být součástí základní hry, AI při stealthu