Komentáře

TL;DR: Zábavná a unikátní hra s výtečným hudebním podkresem, která si zaslouží svou šanci. Buď vám nesedne, nebo v ní naleznete naprostý klenot.

NieR: Automatu jsem hrál už v době jejího vydání. Tehdy mi ovšem nesedla hratelností ani stylem vyprávění. Nicméně mě přivedla k předchůdcům, jako byl třeba NieR ještě pro PlayStation 3 (dnes známý spíše jako Replicant), který se téměř okamžitě stal mou nejoblíbenější hrou. Po letech zkušeností s touto sérií jsem se k Automatě vrátil, abych jí dal druhou šanci a třeba si ji taky oblíbil.

Příběh nás zavádí do daleké budoucnosti, kde zdevastované Zemi vévodí agresivní mechanické životní formy, proti nimž jsou samotným lidstvem uchýleným na Měsíci vysíláni bojoví androidi. Jedním z nich je i ústřední hrdinka 2B, která se s parťákem 9S vydává prozkoumat náhlé změny, co se na poli robotích vetřelců odehrávají.

Na zápletce je skvělé, že je přístupná i naprostému nováčkovi, který nemusí mít absolutně žádné znalosti série. Takový bude dychtivě zjišťovat, co se se zdejším světem skutečně stalo a čeká ho řada zajímavých zvratů i překvapení. Nicméně ani znalci nebudou ošizeni. Ti možná budou vědět, jak se to s oním lidstvem doopravdy má, ale budou si klást další otázky, jako co tu proboha dělá Emil, nebo odkud se vzala dvojčata Devola a Popola. (Emil tu má, mimochodem, v DLC zajímavě uzavřený příběh.) Příběh se zaměřuje na otázky lidskosti a smyslu existence jako takové. Podobně jako Shades v Replicantovi, ani zdejší mechanické životní formy nejsou nutně jen zlé. Tvoří celé mírumilovné kolonie, či dokonce království. Stává otázka - mohou mít i ony vlastní vědomí? Nebo je to jen jakási iluze? Čas na těžkou filozofii! Lehčí a skoro komediální tón střídá někdy ohromná krutost, depresivnost, až bizarnost. Toť rukopis hlavního tvůrce Taroa Yokoa. Kdo ho nezná, zde tohoto sadistu pozná! Naprosto jeho přístup k věci a vize zbožňuju. Je mým velkým tvůrčím vzorem.

Kampaň má tři části. V té první se hráč chopí chladné, ale dobrosrdečné 2B, v druhé si zahraje za jejího věrného a věčně optimistického parťáka 9S, a finále si utrhne tajemná a drsná A2, která nejde pro ránu daleko. Popravdě jsem si i přes silné zastoupení charakterů a vazeb mezi nimi dodnes žádný zvlášť neoblíbil. Dynamika bratra/otce a sestry/dcery v předešlé hře mi přišla mnohem silnější a osobitější, včetně celého světa, kde byla stále víc zastoupena lidskost. Zdejší mechanické osazenstvo si samozřejmě vysloužilo vlastní vědomí, které se podobně, jako v Replicantech, utvořilo až časem. Ale jak říkám, na mě zdaleka nemělo až takový emocionální dopad. Hrdiny jsem uznával především díky jejich módě, která zde prostě vypadá k světu. Už jenom 2B lahodí bez rozdílu každému oku. Kdo by chtěl nicméně necudně poslintávat nad četnými (a záměrnými) pohledy pod její sukni - androidi nemají reprodukční orgány, tudíž pod tou vší látkou nečeká žádné tajemství. Nemáte zač!

Jde o akční hru, takže nechybí na výběr ze čtyř typů kontaktních zbraní (malé meče, velké meče, kopí, bojové bracery) a příruční dron, který může jak střílet projektily, tak laser, nebo rakety. Začátek je krušný. Zásahy nepřátelům ubírají na zdraví jen po kousíčkách, zatímco jejich rány, či orby, které metají i v nechutném množství, dokážou zabít na pár úderů. Kdo umře, musí si dojít pro vlastní tělo (a nebo načíst poslední uloženou pozici), jinak přijde o veškeré aktivní čipy. Je tu pár malých prvků převzatých z Dark Souls, nebudeme si nic nalhávat. Nesmířlivost ale exponenciálně polevuje s tím, jak hráč získává zkušenosti a další úrovně, takže je v pozdější fázi hra už jen procházka růžovou zahradou nehledě na to, proti komu stojí. Když si navíc chytře zvolí čipy, které se zábavnou formou a skládají na sebe a musí se vejít do celkové kapacity, nemusí pak ani přemýšlet nad léčením, protože se zdraví bude např. percentuálně dobíjet s každým zásahem. Typů nepřátel je řada. Někteří menší, jiní větší, či jsou tu různé kombinace i několika naráz. Každý dokáže svým způsobem zavařit - nejsou hloupí, uhýbají, nenechají se jen tak nadarmo zasáhnout a mnohdy útočí v nezastavitelných sekvencích. Když se jich na bojišti sejde celá armáda, o chaos je postaráno.

Herní styly si unikátně pohrávají a ne vždycky jde nutně o klasickou hru ze třetí osoby. Některé pasáže přepnou na pohled ze strany, takže tu najednou máme skákačku. Jindy zase kamera přepne do diagonální roviny. Potom dojde na letecké bitvy v obřích robotech, které jsou asi nejjednoduššími částmi celé hry a připomínají Space Invaders. V kampani za 9S je zase možné celé oplétačky s nepřáteli úplně obejít, zkrátka je hacknout a utkat se s nimi ve virtuálním prostoru střílením do různých tvarů. A kdyby byl člověk unaven intenzivní akcí, může prostě jen prozkoumávat okolí, kde je toho k vidění hodně. Postapokalyptické město, trochu děsivý zábavní park, nebo lesy s monumentálním středověkým hradem. Nebyl by to NieR, aby v neposlední řadě nebylo zastoupeno třeba relaxační rybaření. Nebo je libo si počíst? Ačkoliv mi v Replicantovi přišly takovéto hříčky se styly nápaditější, ani tady zkrátka nechybí ten úžas poté, co se z jedné hry stane pomalu zcela jiná a to jen díky perspektivě.

Je něco, co bych hře vytkl? Určitě. Třeba tu panuje fakt, že jakmile máte nějakou velkou budovu a tam otvor, do něhož by se vešli všichni hrdinové naráz a možná i jeden velký robot, dělí ho neviditelná zeď. A podobných bizarností se na mapách najde spousta - nijak vizuálně nezatarasených míst, která přímo pobízí k prozkoumání, ale kam se zkrátka nedá jít ani skočit. Chápu, že to je prevence proti zaseknutí se, či vylezení mimo mapu, ale proč takové místo neobdařit jasnou překážkou? Býval bych hanil i monotónní úkoly typu nasbírej, dojdi, najdi, nebo znič. Ale spousta z nich vedla k nějakému zajímavému příběhovému zvratu, či jen poznání, takže se ve výsledku vyplatilo plnit i na první pohled nudné úkoly zadávané postavami okolo.

Třešničkou na dortu je hudba, která je prostě fantastická. Orchestrální, éterické skladby, dokážou podkreslit každou emoci a dějství s neuvěřitelnou dokonalostí. Zase bych byl schopen tvrdit, že skladby v Replicantovi mě zaujaly o trochu víc, ale obě hry leckteré sdílejí a lze je brát za jeden velký celek. Ne, u mě osobně tohle dosud žádná hra nedokázala překonat. Když přejdeme na grafické zpracování, původně jsem se na Automatu vrhl ihned po dohrání Horizon Zero Dawn, který je nicméně graficky úplně jinde, tudíž mě trochu vyděsilo, jak oproti němu tahle hra vypadala. Dnes v mých očích Automata vypadá velice hezky, lehce stylizovaně a místy nadčasově. Ze schnutí oděvu v reálném čase po jeho smočení dodnes žasnu, neuvěřitelný detail. Zbytek si zachovává trochu nabledlou estetiku, rozhodně neplýtvá barevností, což mu nicméně velice sluší a nic bych na něm neměnil.

Hru jsem po celých 8 letech konečně dohrál na 100 %, tedy odhalil veškerá tajemství a zažil si někdy i těžké chvíle, protože četné výzvy daly na dlouhé hodiny. V základu je tu 26 konců, z nichž prvních 5 je hlavních a zbytek ironie za ironií. Třeba, že: „2B se vykašlala na misi, šla na ryby a tím strávila zbytek života“. Ne všechno je ale taková sranda, například nutnost vylepšit všechny zbraně nebo drony. Kolikrát je potřeba probíhat jednu oblast stále dokola a doufat, že ta 15% šance na pád vysněného předmětu tentokrát vyjde. Zejména dokončené zbraně totiž odemknou jeden ze skrytých konců. Všechno se plní lépe, než třeba v Replicantovi, kde to byla doslova noční můra, ale i tak říkám jedno - kdo se do toho vrhne, hodně štěstí! Znovu bych do toho nešel. (Kdo si nicméně achievementy koupí ve speciálním herním obchodě, ať mi vůbec nechodí na oči!)

Nemám, co víc bych k NieR: Automatě dodal. Je to skvělá, zábavná a hlavně unikátní hra s krásným vizuálem, úžasným hudebním podkresem, netradičně pojatým příběhem a zajímavými charaktery. Kdo má pocit, že už ho žádná hra nemůže překvapit, ať sáhne po Automatě. Takovouhle hru rozhodně ještě nehrál, za to dám krk!