Robotí láska je všude. Nebo aspoň láska je všude. Třeba v robotech. A v NieR: Automata je hodně robotů, takže i hodně lásky.

Tohle je další hra z ranku těch, co mě na první trailer vůbec nezaujaly, aneb sexistická mlátička s ošklivýma robotama, myslel jsem si. Když ale vyšli první recenze a já se do nich začetl, velmi rychle se hra přetavila v něco, co mě zaujalo.

A tak jsem se vydal na pouť sestávající z více průchodů, které ale dohromady tvoří jeden příběh a vůbec tak konec A (protože hra má konců jako písmen abecedy) neberu za konec. Během těch několika průchodů ovládáte postupně více postav, ať už bojovější modely androidů nebo hackovací (ale i ti zvládají boj docela dobře) a klestíte si cestu přes zástupy robotů, kteří ale možná nejsou zas tak špatní, jak na první pohled stejně nevypadají.

Příběh a postavy v něm mě bavily hodně a stejně tak i bojové, potažmo hackovací mechaniky. Trochu otravné jsou vedlejší úkoly, kde je potřeba neustále běhat do již prošlých lokací, ať už něco donést, nebo něco rozbít. Animace jsou ale krásné a on i ten svět je docela dost hezký.

Většinu času jsem měl navíc radost z pouhého pohybu hlavní postavy, který mi nějakým způsobem přišel o řád dynamičtější, než by člověk čekal. Hra navíc sama v určitých místech přepíná pohled ze třetí osoby na fixní kameru (ať už ze shora nebo z profilu) a k tomu má ještě pasáže, kde člověk (nebo android, ehm) lítá s letadýlkem a střílí na všechno, co se na obrazovce pohne (ve stylu shmup her).

Příběh na(ne)štěstí není nijak jednoduchý a jeho linky se mezi sebou proplétají, což nádherně vrcholí během skutečného konce hry. Všechno to navíc podkresluje a někdy i zcela překresluje nádherná hudba s řadou silných motivů, která se dá velmi dobře poslouchat jen tak (pokud člověka tyhle japonský epický soundtracky berou jako mě).