Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Moje cesta k HOMAM2 byla trochu trnitá, protože jsem jako malý hrál jedničku a později se dostal rovnou ke trojce, která je dosud mým nejmilovanějším a nejvíce hraným dílem. Dvojku jsem si zahrál a dohrál až zpětně, snad dokonce až po dohrání čtyřky a pětky. Přesto ji hodnotím extrémně vysoko, ta hra je prostě neskutečně dobrá a zábavná a to i dnes, po tolika letech od vydání. "Ještě jeden tah a půjdu spát" je profláklé herní klišé, ale u téhle hry platí naprosto přesně. Nejednou jsem si před spaním říkal, že už vážně jen jeden tah (než jsem o nějakých 50 tahů později misi vyhrál a ráno těžce litoval).

Bohužel jsem dvojku nikdy nehrál v multiplayeru, takže můžu hodnotit jen kampaň a jednotlivá scenaria, ale je to oproti prvnímu dílu strašně vymazlená a vypiplaná hra, která přinesla přesně ty změny, které byly potřeba. Systém kouzlení používá manu, hrdinové dostali sekundární skilly a jednotky jde upgradovat. Oproti ještě o něco lepší trojce pořád chybí pár zásadních věcí (nejvíc ze všeho čekání v boji, ale chyběla mi například i možnost vybrat si v rámci jedné frakce bojového nebo kouzelnického hrdinu), přesto je to i dnes po všech stránkách perfektně hratelná strategie, která vyjma grafiky nepůsobí zastarale. Grafiku už samozřejmě zub času ohlodal, ale pořád je pěkná, 2D a hra má navíc fantastickou hudbu.

Další věc, která mě nadchla a málokdy ji vidím zmíněnou, je systém kampaní, který dvojka nově oproti jedničce přinesla. Kampaň už není jen série nijak spolu nesouvisejících misí, ale má jasně daný příběh a linii (byť hrdiny si ještě na rozdíl od trojky mezi misemi nepřenášíte) a několik voleb misí. S tím souvisí absolutně skvělý prvek, který jsem pomalu v žádné jiné strategické hře neviděl, a sice možnost zahrát si nepovinnou misi, jejíž splnění vám do zbytku kampaně dá nějaký trvalý bonus (například trpaslíci vás požádají o pomoc a když přijmete, jdete hrát nepovinnou extra misi, po jejímž splnění jsou trpaslíci do konce kampaně vaši spojenci a v každé další misi se všechny neutrální jednotky trpaslíků automaticky přidávají k vašim hrdinům). Je to samozřejmě využito jen málo, ale potěšilo to.

Jediné, co bych vytknul, je příliš nízká obtížnost kampaní (a ještě k tomu nevyvážená, protože například druhá mise za Rolanda je výrazně těžší než několik posledních misí). Pokud člověk není v HOMAM sérii úplný začátečník a už trochu ví co a jak (hrát od prvního tahu agresivně, nelpět na nulových ztrátách, co nejrychleji vytechovat na nejsilnější jednotky, neztrácet vůbec čas), tak oběma kampaněmi doslova prosviští. V tomhle je výrazně lepší datadisk Price of Loyalty, ke kterému ale napíšu samostatný příspěvek.

Pro: Fantastická hratelnost, hra kromě grafiky a animací nepůsobí zastarale, hudba

Proti: Takřka nic, jen že třetí díl je přece jen ještě o kousek vymazlenější

+12
  • PC 90
Moje první setkání se sérií Heroes of Might and Magic bylo u prvního dílu někdy v devadesátých letech minulého století. Ten mě ale na poprvé úplně nesednul, ale naštěstí jsem se po pár letech dostal k dvojce, která mě naopak uchvátila. Nedávno jsem se rozhodl, že si projdu celou sérii znovu a po dohrané jedničce přišla na řadu právě i dvojka.

Základní hra tentokrát neobsahuje kampaň pro každou z 6 frakcí, ale pouze dvě za dva znepřátelené bratry Ironfisty (správné je samozřejmě hrát za Rolanda, protože s jeho závěrem kampaně počítá příběh v M&MVI). Každý z nich pak má 3 spřátelené frakce a u jednotlivých map je pak často možnost si vybrat, za kterou chceme začínat. Schválně jsem si postupně bral vždy jinou frakci, abych se zbytečně neupínal jen na jednu a měl to trochu variabilní. Zajímavou volbou je pak možnost změnit cca v polovině kampaně stranu. Některé mapy se v rámci kampaní recyklují, ale není jich tolik jako v jedničce. Jejich obtížnost je malinko vyšší než by bylo zdrávo (nejhorší byla finální velká mapa v obou kampaních), ale nepřišla mi zase až tak hrozná, že by se to vůbec nedalo zvládnout.

Mechanismy hry dostaly pořádnou nálož změn tím správným směrem. Je tu mnohem více kouzel, které nyní spotřebovávají hrdinovu manu. Odpadá tak nutnost z jedničky se vracet do postavených měst, kvůli doplnění počtu možného kouzelní. Hrdinům přibyly sekundární skilly, takže se každý hrdina může více specializovat (pro mě byla vždy nutností logistika kvůli rychlejšímu pohybu na mapě). Co mě pak hodně potěšilo, byla možnost mít na bitevním poli více stejných jednotek vedle sebe, což často přináší slušnou strategickou výhodu.

Za sebe musím říct, že na Heroesech mě vždycky baví vzhled měst jednotlivých frakcí. Zde je to okořeněno vynikající operní hudbou (teď si nejsem jistý, jestli byla taková již v devadesátkách a nebo se doplnila později). Všechna města mají líbivý vzhled a graficky se povedla, fajn je i přítomnost dalších pomocných budov jako tržiště, obranné věže či další specifické nevojenské budovy dané frakce. Tím se dostávám k nepříliš dobré vyváženosti frakcí. Přijde mi, že některé frakce jsou vhodnější na rychlý rozmach, jiné mají zase trošku dražší budovy, ale později jsou odměněni silnějšími jednotkami. Na druhou stranu se to dá použít jako další strategický prvek a třeba přizpůsobit volbu frakce k velikosti mapy, apod.

No a relativně spokojený jsem i se zbytkem hry. Hlavní mapa vypadá lépe, spousta nových typů interaktivních míst, slabší neutrální jednotky utíkají, takže není potřeba je zabíjet, atd. Stejně tak i souboje jsou zase o něco lepší a propracovanější s větším důrazem na kouzla.

Co mě na hře naopak vyloženě vadí, je možnost si rekrutovat poraženého hrdinu na jeho původní úrovni a se všemi naučenými kouzly. Nejsem si jistý, jestli to mohu dělat i já jako hráč, ale počítač to dělá v kampani docela běžně. Není lepší pocit než ten, kdy se mi podaří (kompletně) porazit soupeřova fakt OP hrdinu, který mi během několika kol kouzly zruší půlku armády a po pár kolech na něj narazit znova. To fakt potěší.

Druhou nepříjemnou věcí je AI a její podvádění. Mám silné podezření na to, že AI zná kompletně celou mapu, protože její hrdinové jezdí celkem najisto na důležitá strategická místa. Stejně tak se mi zdá, že AI zná i umístění pokladu z obelisků, protože se mi několikrát stalo, že nepřátelský hrdina jel opět kopat na dané místo najisto, aniž by prošel alespoň větší část obelisků na mé straně mapy. 

Znám několik lidí, kteří považují dvojku za úplně nejlepší z celé série. Já mezi ně sice nepatřím, ale rozhodně musím říct, že se tato hra opravdu povedla a já si její hraní náramně užil.

Pro: Propracovanější, hezká grafika

Proti: AI, syndrom "ještě jedno kolo a už jdu fakt spát"

+23
  • PC 90
A je to tady. Přesně zde začalo mé seznámení se sérií HOMAM. Tehdy si pamatuji, kdy jsme tento díl hrávali s kamarády v družině, to byly začátky. A to byly přesně ty momenty, kdy jsem si tuto sérii hodně oblíbil. Samozřejmě jsem v té době ještě netušil, že vyjde ještě luxusnější třetí díl, který dvojku na plné čáře trumfne. Ale i tak je dvojka stále hratelná i v dnešní době.

Co mě u této hry praštilo hned do očí a většina to tak určitě má, je bez váhání skvělá grafika. Chvílemi si troufám říct, že o kapku lepší, než trojka. A když už zmiňuji tu grafiku, tak k tomu samozřejmě přidám i hudbu. Stejně jako u grafiky si myslím, že i hudba se naprosto povedla. (Stále jsem, v té době ještě nevěděl o luxusnější trojce). Vzpomínám si, když jsem hru poprvé zapnul, chvílemi jsem měl problém se vyznat v menu, proč to zmiňuji? No důvod je přeci jasný. Když už jsem se v tom trošku orientoval, tak mě velmi překvapily scénáře, kterých tam bylo nespočet. Takže jsem samozřejmě musel všechny dohrát.

Nyní ale musím vypíchnout i nějaké to negativum. Bohužel jsem to tu už někde viděl a nejsem sám. Místy opravdu šílená obtížnost, kdy máte opravdu problém nějaký scénář či kampaň dotáhnout dokonce a místy mám pocit, že počítač podvádí. Pamatuji si, že jsem v jednom scénáři viděl hrdinu s ubohou armádou a přijde o den později s Titány a džiny, V tu chvíli si říkám, jak se mu to proboha povedlo? Vždyť to není ani možné. To byly momenty, které mě trošku rozhodili, ale že bych od hry odešel? To zase ne. Tato série je u mě taková srdcovka, že bych si to nikdy nedovolil.

Takže závěrečné slovo? Klady převládají nad zápory, v té době to byla TOP hra a nyní je to prostě nostalgie a skvělá vzpomínka. Určitě není na škodu si druhý díl této série zahrát i v dnešní době, jako jsem to udělal i já. Myslím, že milovníci to určitě ocení a kritici by stále zírali, jaká je to legenda! U takové legendy nemohu jít pod 90%!

Pro: Hudba, Grafika, Scénáře, Bitvy, Hrdinové

Proti: Místy obtížnost, počítač nehraje fér, místy stereotyp

+30
  • PC 85
K blížícímu se 25. letému výročí hry jsem si konečně pořádně posvítil na druhý díl herní ságy Heroes of Might & Magic, který jsem kdysi poznal jen velmi zběžně. V mých očích jej plně zastínil díl třetí, kterému jsem věnoval (deseti)tisíce hodin, takže je pravda, že po celou dobu mého objevování druhého dílu jsem trpěl nutkavými pocity jej srovnávat se svým následovníkem (s dalšími nutkavými pocity se svěřím svému psychologovi). Samozřejmě to není fér, není to k hodnocení hry relevantní, ale pro zajímavost to stejně udělám.

Herní principy se napříč celou herní sérií příliš nemění – vždy je patrné, že to, co fungovalo v předchozích dílech, se přeneslo a nějakým způsobem rozšířilo v díle následujícím (pouze čtvrtý díl považuji za úkrok stranou). Graficky je hra stále stejně sympatická jako před čtvrt stoletím, obzvláště s modem fheroes2, který mimo jiné umožňuje hrát hru v libovolném rozlišení. Pečlivě animovaná retro grafika, v které je vše perfektně přehledné a intuitivní, je mi bližší než moderní 3D pozlátko, v kterém nedokážu odhadnout, kde hrdina může projet, kde lze zablokovat cestu apod. Oproti prvnímu dílu je grafika „praktičtější“ zejména na bojišti. To má nyní 11x9 hexů, přičemž potvory zabírají obvykle 1x1, výjimečně 2x1. Přesto do geniálního bojového systému třetího dílu má druhý díl téměř stejně daleko jako ten první. Proč? Jsou jimi velmi omezené taktické možnosti. Potvory nemůžou v rámci bojového kola využívat čekání, což je překvapivě zásadní mechanika, která může kompletně změnit dynamiku boje. Zde se tedy může stát, že příliš vysoká rychlost jednotek se stane nevýhodou, když jste nucení buď okamžitě naletět do soupeřových defenzivních jednotek, anebo tah úplně vynechat. Souboje v druhém (a samozřejmě i prvním) díle jsou tedy spíše „zážitkové“, než taktické. Pamatuju však na své začátky u Heroes, kdy jsem ani příliš taktizovat nechtěl a líbil se mi právě ten souboj hrubé síly, kdy se do sebe v přímém střetu zaklesnou dvě armády a vy své draze placené zabijáky konečně vidíte v akci.

Hratelnost je oproti třetímu dílu více konzervativní v tom smyslu, že je maximálně vázána na klasické budování města a management surovin. Města nevydělávají mnoho a produkce základních jednotek je poměrně nízká. K tomu si přičtěte to, že souboje jsou přímočařejší, obvykle není možné se v boji vyhnout ztrátám nějakou elegantní „ochcávačkou“ umělé inteligence jako v HOMaM III, takže začátky jsou vždy krušné. Zažil jsem mapy, v kterých se první týden hry nedalo prakticky hnout z hradu. Bohužel i v pozdějších fázích hry jsem měl pocit, že se v druhém díle nebojuje tolik jako v díle třetím, resp. nedají se tolik nalevelovat hrdinové. Výsledkem je tedy opět větší důraz na armádě samotné než na hrdinovi, který je vede. Rozdíly mezi bojovníky a mágy nejsou tak drastické. Původně jsem sázel na taktiku založenou na zabíjení nepřátel kouzly a dobíjení many zadarmo, nicméně narazil jsem na to, že nebylo, kde a jak získat potřebný spell power. To vnímám vlastně jako pozitivum směřující k vyváženosti hry, neboť opak by se dal zneužívat. A když jsme u té vyváženosti, nelze se pozastavit nad černými draky... Je vidět, že rozložení frakcí v HOMaM II je poplatné hernímu světu (lore) a nikoli nějaké snaze o balanci. Přeci jen, psal se rok 1996. Myšlenka, že určité rasy jsou silné v early game, jiné v late game, není sama o sobě k zahození. Pokud však chcete hrát s živým soupeřem, tak obrovské břímě leží na mapách samotných. Casual hráčům to samozřejmě může být jedno a pro hry s kamarády si také vystačíte s tvrzením, že šanci má vlastně každé město. Ovšem pro to pomyslné kompetitivní hraní je třeba skutečně vzít v potaz to, že každé město má jiný poločas rozpadu a byť je zde dobývání hradu podstatně jednodušší než ve třetím díle, tak pokud Warlocka necháte postavit draky, šance na výhru se začnou exponenciálně snižovat.

Nakonec k samotnému gró singleplayeru a tou je příběhová kampaň. Na jednu stranu se dá říct, že kampaň se příliš neliší od opakovaného hraní proti počítači na 20 různých mapách, ale v kontextu své doby si myslím, že nelze být nespokojen. Příběh je sice poměrně triviální, nebo chcete-li přímočarý, ale za to snad po každém scénáři následuje pěkná in-game animace s krátkým vyprávěním a vyloženě mě šokovala možnost v určitém bodě kompletně změnit stranu. Každý scénář předkládá hráči stejný cíl a to vyhladit 1-3 počítačem řízené soupeře s výjimkou jedné mapy pro každou stranu, kde pouze sbíráte armádu a jedné mapy pro každou stranu, kde máte vykopat grál (ultimátní artefakt). Herní dobu a obtížnost asi nejsem schopen objektivně zhodnotit, ale pokud se přenesu do doby před 20 lety, tak si vzpomínám, že mě určitě velmi otravovalo, když počítač nabíhal z různých stran a nutil mě nehrát stylem 1 hrdina / 1 armáda. Pokud však přistoupíte na to, že musíte aktivně používat více hrdinů, občas něco někam přesunout, nebo rozdělit, tak by snad neměl být problém. Naopak poslední scénáře mi přišly až primitivně jednoduché, protože se mi tam z dračí výpravy o dvě mapy nazpět přeneslo cca 17 černých draků. Nezaznamenal jsem, že by umělá inteligence hrála v něčem nefér, naopak mi přišla někdy hloupá i v úplně základních věcech, jako je např. jít rovně a napadnout výrazně slabšího hrdinu nebo dobít minimálně střežený hrad. Z hlediska tvorby map může výhoda AI spočívat pouze v tom, že bude buď začínat s větší armádou než hráč, anebo, že se scriptem v určitém dni/týdnu/měsíci přidá určitému městu nebo hrdinovi předem nastavený počet jednotek.

Závěrem, jako všichni, oceňuji úžasnou hudbu. Samozřejmě hudba v HOMaM III bude pro mě vždy top, ale dvojka také krásná. Určitě skvělý krok od tvůrců si v tahové strategii, kde lze předpokládat delší prostoje na straně hráče, dát tak moc záležet na hudební stránce hry. V roce 1996 zdaleka nebyla kvalitní herní hudba samozřejmostí, avšak nějakého vizionáře v New World Computing to napadlo a díky tomu se zapsal do videoherní historie zlatým písmem…
+26
  • PC 80
Dlouhou a nekončící debatu jestli je lepší druhý nebo třetí díl vyřeším jednoduše. Nejraději bych si zahrál třetí díl s grafikou a hudbou dílu druhého. Hra vypadá stále skvěle a ode dne vydání nezestárla ani o den.

Příběh navazuje na předchozí díl. Po smrti Lorda Ironfista se o trůn nově sjednocené říše Enroth uchází jeho dva synové. Hodný Roland a zlý Archibald. V kampani si hráč vybírá svého favorita, aby pod jeho praporem vybojoval krvavou občanskou válku. Z hlediska historie však vyhrál Roland a na tento konec navazuje Might and Magic VI. Obě hry na sebe v několika momentech odkazují, ale v zásadě se jedna bez druhé obejde. Provázanost mezi pozdějšími Heroes III a Might and Magic VII je silnější, a to jak z hlediska jednotek, tak událostmi.

Hratelnost si bere to lepší z prvního dílu a přidává další možnosti. Přibyly dvě nové frakce, hrdinové získali sekundární schopnosti, ekonomická část hry je bohatší a některé jednotky lze povýšit. Druhý díl je tak překvapivě komplexní, i když na první pohled působí vcelku přímočaře. Pohádková grafika a přehledná obrazovka bez složitých tabulek a statistik svádí k podcenění a to vede k hořkým porážkám. Heroes II má pomalou křivku učení. Na pochopení souvislostí a vypracování vítězné strategie mnohdy nestačí ani desítky hodiny hraní. Na každém rozhodnutí záleží a správně vybrané a cílené kouzlo může zcela změnit ráz bitvy. Je nutné znát mapu, možnosti soupeře i limity jednotek. Příliš agresivní hra končí vyčerpáním zdrojů a rychlou prohrou. Přehnaně defenzivní postup naopak nechává konkurentům prostor pro rozvoj a oni následně uvězní hráče v nekonečné smyčce útoků ukousávajících jeho obranu.

Cesta za vítězstvím je dlouhá a trnitá. Hra je opravdu těžká. Lidé kteří ji hrají nepřetržitě od devadesátého šestého sice budou tvrdit že je snadná, ale není to pravda. Je těžká i kdyby hrál počítač fér, což bohužel nehraje. Nejen že je vybaven věšteckými schopnostmi, takže zná celou mapu a ví kolik jednotek má jeho oběť k dispozici. Dokonce umí vyrábět posily z řídkého vzduchu. Jeden jediný hrad je schopný chrlit jednotky tempem, za nějž by se nestyděla ani Traktorárna v Čeljabinsku. Několikrát se mi stalo, že po kruté prohrané bitvě jsem nechal soupeře s několika málo jednotkami, on se stáhl do čerstvě dobytého hradu a tam si z trpaslíků a jednorožců vyrobil elitní paladiny. Je to fantasy, takže se dá určitá míra ohýbání reality tolerovat, ale s něčím takovým se smiřuje opravdu těžko.

Výtek by se našlo vícero. Chybí možnost přenášet hrdiny do dalších bitev, což zamrzí zvlášť v kampani. Vysloveně iritující je nemožnost změnit pořadí útoku jednotek, takže místo aby zranitelní letci doráželi oslabeného protivníka, musí jít do akce první. Magie je občas až příliš silná a někdy frustrující. Logistika přísunu posil se v delších scénářích mění v noční můru, protože vyžaduje dlouhý řetězec hrdinů, a i tak se zvrhává do nudných pasáží vyplněných úmornými přesuny.

Přes trýznivou obtížnost, zdlouhavost, repetitivnost a omezené možnosti vedení bitvy je hra neskutečně návyková. Na klapání koňských podkov je něco uklidňujícího a radost ze začleňování měst a dolů do stále se rozrůstajícího království nevymizela ani po dohrání druhé kampaně.

Pro: šest rozdílných frakcí, skvělá grafika a hudba, návykovost, návaznost na svět Might and Magic, RPG prvky u hrdinů

Proti: počítač nehraje fér, občasná zdlouhavost, ergonomie ovládání, bitvy by mohly nabídnout více taktických možností

+30
  • PC 85
Druhý díl v pořadí je zároveň i můj druhý nejoblíbenější a zároveň jsem ho hrál i jako druhý v časové posloupnosti, to jen aby těch dvojek nebylo málo. Kdysi se mi dostalo do ruky vydání s českým dabingem, který na mě už tenkrát působil tuze směšně a připadal mi spíše jako fanouškovský přídavek než věc, kterou bych měl brát vážně. Pamatuji, jak jsme si z něj s kamarády dělali legraci. "Roland byl hodný a Archibald byl zlýý.." No nekecej.
Nyní už si čas od času pustím pouze originální verzi s datadiskem Heroes of Might and Magic II: The Price of Loyalty .

Oproti dnes již hodně zastaralé jedničce Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest působí dvojka docela svěžím dojmem, grafická stránka pohádkového, možná bych si dovolil říct až dětského ražení, rozhodně neurazí a co se týče hudebního podkresu, ten dominuje na všech frontách a v některých případech dokonce i překonává téměř dokonalý třetí díl. Jedná se samozřejmě jen o můj názor.
S jednotlivými městy a jednotkami v nich (i mimo ně) jsem byl vždy nadmíru spokojen a vlastně zde se mi celkové uspořádání líbilo nejvíce ze všech dílů, které jsem zatím hrál. Hrdinové získali nějaké možnosti navíc a hlavně! bitvy už mě konečně bavily a jednotky nezabíraly půlku obrazovky. Výborně!

No a na závěr bych jen rád upozornil, že Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars zdárně pokračuje v sérii neskutečné náročnosti a od půlky hry v příběhovém režimu jsem se už jen vztekal a loadoval a rozehrával jednotlivé questy pořád dokola a dokola od začátku. Nevím, co si tím vývojáři chtěli dokázat. Možná je i chyba ve mně a prostě nejsem dostatečně schopný hráč. Přiznávám, že ovládání dvaceti hrdinů naráz mě nikdy moc nebralo, spíše jsem vždy věnoval pozornost dvěma, maximálně třem na jedné mapě. To platí obecně na celou sérii. Tak i tak, po několika letech se mi tuto krásně vypadající šílenost podařilo dokončit i včetně datadisku a své místo v mém žebříčku vynikajících her rozhodně má. 85%.

Pro: města, jednotky, hudba, bitvy

Proti: náročnost, příběh o zlém a hodném bratrovi mě moc nebral, český dabing

+21
  • PC 90
Druhý díl Heroes byla ta pravá nostalgie z dětství. Je to jedna z mála her, pokud nepočítám staré NES a arkády, které jsme hráli spolu s bráchou a jedna partie se klidně vyrovnala Dostihám a Sázkám.

Druhý díl nabízí prakticky totéž co jednička. Princip bojů, budování města, obsazování dolů, sbírání artefaktů, průzkumu mapy se nezměnil, nezměnila se příliš ani grafika. Jediný rozdílem jsou samotné boje, kde jednotlivé potvory vypadají menší a méně pohádkověji.

Ani ve dvojce nehraje příliš velkou roli příběh - tentokrát tu máme dva syny rytíře Ironfista, kteří soupeří o trůn. Hodný Roland a zlý Archibald, přičemž každý z nich preferuje určité jednotky. Oceňuji že tvůrci vytvořili jakousi kampaň pro oba, kde si dvakrát vyberete misi, jednou zda chcete splnit nepovinný level a jednou můžete i zradit. Jinak jsou si obě kampaně podobné jak vejce vejci. Na mulimediální pozlátko se opět nehraje, předěly mezi misemi doprovází rozanimované obrázky, podobně vidíte zhruba v desetisekundových animacích i konce (kanonický je ten Rolandův).

Co se tedy změnilo? Drobnosti, které dolaďují hru k dokonalosti. Ve městě můžete stavět spoustu nových budov (opevnění, příkop, podpůrné stavby), většina ze 6 jednotek má nějaký upgrade a moc krásně ta výstavba vypadá. Přibyli dva noví hrdinové (světlý čaroděj a nekromant), kteří mají specifické jednotky. Nekromant se svými zombie, upíry, mumiemi a kostlivci byl v dětství jasná volba, ale díky pomalému pohybu postav se za něj moc hrát nedá, oblíbil jsem si spíše čarodějku (dvě střílecí a dvě létající jednotky).

Úpravu získaly i vlastnosti - kromě těch základních získáváte díky levelování i sekundurání jako například lukostřelbu, rychlejší pohyb, lepší navigaci, štěstí. Každá vlastnost má 3 úrovně a některé jako například Logistica a Pathfinding jsou nezbytné pro trošku normální pohyb hrdiny. Bohužel jejich získávání je náhodné. A konečně přibylo spousta nových artefaktů, který přidávají nejen body k základním vlastnostem, ale i různé specifické výhody.

Co druhý Heroes dělí od dokonalé hry je obtížnost, která je naprosto šílená. Zhruba od půlky kampaně začnou soupeři posílat desítky hrdiny, které Vám v nestřežené chvíli obsadí město a pokud ho máte hlídané a máte mega armádu, ze všech stran Vám obsazují doly. Peněz je málo a tak máte v budově jednotky, ale nemáte je za co koupit. A i když se vše daří tak narazíte na soupeře, který má 10* větší sílu a můžete se jít klouzat.

Takže jsem nakonec byl nucen vzpomenout na nezapomenutelný cheat na černé draky (32167, něco jako IDDQD), se kterým se obtížnost proti evidentně cheatujícímu počítači trošku vyrovná. I tak byly poslední kola obou kampaní peklem. Přiznávám tady narovinu, že ani první ani druhý díl, jsem snad v životě bez cheatů nedohrál, protože to není zkrátka v mých silách (narozdíl od realtimovek). Každopádně i přes obtížnost jsou druzí Heroesy nezpochybnitelnou legendou.

Pro: To podstatné je stejné v jako jedničce a přibývá k tomu spousta nenápadných ale skvělých vylepšní.

Proti: Stále ta naprosto šílená obtížnost.

+21
  • PC 95
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému PC druhé půlky devadesátek patří Heroes 2 jako k velbloudovi hrby. Pravda, první díl také vyvolá obdiv a hraní s partou kamarádů vykoná své, ale Heroes 2 je Heroes 2. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít. Těm z vás, kterým příjde tenhle úvod divný, jedná se o mojí parafrázi na povídku Šimka a Grossmanna Jak jsem se učil kouřit.

V éře DOSu a 486ek mi žánr strategií moc neříkal. Dune 2 a Warcraft mi připadaly moc chaotické, Civilizace a UFO zase na mě byly moc složité a Transport Tycoon se kvůli časový náročnosti nedal moc hrát po návštěvách u kámoše. Když jsem u něj poprvé hrál Heroes, bylo to zároveň i poprvé, co celá jedna návštěva padla na stategii. Sice byla taky dost komplexní, ale s trochou snahy se dala rychle pochopit. Bavila nás dlouho, ale když kámoš nainstaloval dvojku, k jedničce už jsme se nikdy nevrátili. Nebyl důvod.

Dvojka byla ve všech směrech lepší. Na první pohled mě chytla za srdce nádherná grafika. Tu ostatně považuji za nejlepší v celé sérii. Mapa světa se od prvního dílu prakticky nelišila, spousta věcí vypadala totožně (hromádky se surovinami, pokladničky, stromy, hrdinové atd.). Co se ale změnilo zásadním způsobem, to byl vzhled všech jednotek, které působily mnohem dospělejším a vyzrálejším dojmem než ve skoro dětsky vyhlížející jedničce. Úžasné byly i hudební motivy, které hrály v každém hradu.

Ale přibyla i spousta dalších věcí. Nejviditelnějším rozdílem byly dva nové hrady (Necromani a Wizardi), které výrazně zvýšily variabilitu hry a dost jsme si je oblíbili. Navíc jsou hrady dobře vyvážené, takže při správném stylu hraní máte dobrou šanci na vítězství za kterýkoliv z nich. Důležitou novinku byla i možnost upgradovat některé jednotky. V každém hradě pak přibyly budovy. Ať už ty, které byly pro všechny společné (střílny, vodní příkop, tržiště), tak speciální pro každý národ.

Novinkou v bojové části hry bylo podstatné zvětšení bojiště a přidání sekundárních vlastností pro hrdiny, takže hráč si mohl hrdinu lépe přizpůsobit svému stylu hraní. Ač se to třeba nezdá, všechny tyto novinky zásadním způsobem změnily hraní celé hry a jednička najednou vypadala jako polotovar.

Ještě jednu věc bych chtěl zmínit v souvislosti s druhým dílem. To, že se z hradů nedalo získat moc peněz a muselo se dost brzo začít dobývat vesnice a hrady, případně zlaté doly, považuji za velkou přednost hry, protože když třeba hrajete ve čtyřech lidech u jednoho kompu, nezvrhne se hra v taktické vyčkávání, naopak má mnohem větší spád, protože kdo zůstane zalezlý v hradu, dostane se docela brzo do slušné nevýhody. Stejné je to i s bitvami. Přiznám se, že když trojka přidala možnost v bitvě čekat, sám jsem to uvítal, protože bitvy se staly výrazně taktičtějšími. Na druhou stranu ve dvojce, kde všechny létající jednotky přeletí celé bojiště hned napoprvé a střelci nejsou limitováni vzdáleností, mají bitvy o něco větší spád, než ve třetím pokračování. A to mi celkem vyhovovalo.

U Heroes 2 jsem propařil stovky a možná tisíce hodin a na dny, kdy jsme se u kámoše sešli v pěti lidech a hráli jednu mapu celou sobotu i neděli budu vždycky rád vzpomínat jako na jednu z nejhezčích vzpomínek v celém svým hráčském životě.

Pro: Mraky vylepšení oproti předchůdci, krásná grafika i hudba, akčnější hratelnost

Proti: Fakt nic

+31
  • PC 80
Homam 2 byla jednou z prvních PC her co jsem hrál a dokázala pobavit i dnes, i když těžko říct zda se nejednalo o kouzlo ze vzpomínek, ale každopádně ve své době.. Celkově Homam 2 jako předchůdce obecně vzato nejpopulárnějšího třetího dílu dělá obrovský průlom v principech fungování hry. Ať už je debata o jednotkách, o kouzlech, o bitkách nebo o upgradech, všechno se znovu objevuje ve třetím díle, který se s menšími změnami prezentuje v novém kabátě. Hráč si může vychutnat Dimension Door nebo různé mass spelly. Dungeon nabízí hned dva upgrady na dracích a titáni ve věži mají chůzi o rychlosti blesku. Mohl bych pokračovat, ale nevnášel bych sem zřejmě žádné novinky.

Armádu hrdiny může sice tvořit jen 5 druhů monster, ale oproti jedničce lze skupiny rozdělovat v různých počtech do dvou a více slotů, což byla velmi postrádaná funkce. Za jediné mínus bych snad pokládal možnou výbavu hrdiny, který si může na sebe navléct třeba dva pláště nebo vícero zbraní, nemluvě o tom že sloty jsou značně počtem omezené. Dále výstavba hradu ohledně příjmu zlata je víceméně neřešená, a proto pak objevený zlatý důl byl ve svém slova smyslu zlatý.

No jsou to drobnosti a byla by blbost je vyčítat tak staré hře, která neměla ve svém žánru ani konkurenta (snad se nemýlím). HoMaM 2 je taky zajímavý svojí ručně malovanou grafikou, která byla skrz dřívější technologie velmi oblíbená. Kampaň nabízí různorodé mise a v postupu hry se nachází několik možností, jak některé mise vynechat. Příběh o zlém a hodném bratrovi, kteří se navzájem nenávidí je sice starý jako samo lidstvo, ale naštěstí nic nekazí.

Pro: multiplayer na 1 počítači, průkopník funkcí v sérii heroesů.. upgrady, spelly, množství a rozmanitost nestvůr, rozdělování skupin, viditelné pole v bitvě, Dungeon a draci :)

Proti: sloty v inventáři hrdiny a jejich omezení

+14 +15 −1
  • PC 100
Pro brajgl, kterej ohledně dvojky a jejich datadisků mám, komentuju tohle. No kdybych to měl shrnout v jedný větě, bylo by to něco jako:"Totální pecka na 100% a kdo dal míň je hajzl!", ale to je samo sebou dost málo jako komentář a svědčilo by to o něčem jako je nerespektování cizího vkusu, ale dost keců. Prostě je to první hra ze série HOMAM, kterou jsem kdy hrál a musím říct, že pro mě i přes fakt, že už je šest dílů je ten druhý pro mě král... Léta už mezi mnou a kamarády panujou dohady o tom, kterej že Hýrous je ten nej a já jsem nikdy neřekl jinak než že dvojka.
Nevím, čím to je, jestli totálně boží napůl pohádkovou grafikou, která je krásně symbolická a tak nějak jsem si vždycky tu kterou příšeru představoval, nebo hratelností, která i po letech dokáže pěkně potrápit, narozdíl od pocitu, kterej mám ze šestky, kde je mapa buď primitivně jednoduchá, nebo zase turbohardcoreperverz hard, ale výsledkem je, že tahle hra je po každým reinstalu oken první, kterou si na kompa fouknu a nikdy ji neodinstaluju.
Co je ale největší nářez a podle mě (a troufám si říct nejen podle mě) největší devizou týhle série je multiplayer. Ať už v hotseatu, nebo lan, vždycky se to počítá na hodiny. Někdo může namítnout, že tam je málo hradů, frakcí chceš-li, ale míň je někdy víc a myslím si, že naprosto vystačím s tím co mi hra nabízí (většinou beru nekromanty, páč jsem na nemrtváky odjakživa ujetej).
Upřímně je mi líto mladší generace, která může tuhle věc klidně pro to jak vypadá zavrhnout, protože neví o co se ignorací tohohle může přijít. Stovky a stovky hodin zábavy, krve, potu, vzteku, ale i radosti, co tahle hra skýtá je naprosto neuvěřitelná a s klidem se vyrovná kdejakým dnešním titulům...
Osobní žebříček HOMAM série:
1. HOMAM 2
2. HOMAM 5
3. HOMAM 3
4. HOMAM 6
5. HOMAM 1
6. proboha proč HOMAM 4

Pro: Evergreen, jednoduchá ale promakaná, zábava z toho chčije, kouzelná grafika

Proti: Na dnešní poměry zastaralé (pro někoho), single není taková pecka jako multi.

+9 +10 −1
  • PC 80
Svou obtížností navazuje druhý díl Heroes of Might and Magic na první, nebo by se to dalo alespoň tak říct, takže doporučuji si před ním zahrát jedničku :-). Jinak se jedná o klasiku, která posunula sérii o dost dopředu, ale bohužel má pár much.

Pro: Kouzelná grafika, návyková hratelnost (+Heroes prvky :-))

Proti: Nevyvážený upgrady, příliš velká mapa při dobývání

+2 +6 −4
  • PC 90
Absolutní klasika, kterou ovšem po právu zastínil třetí, v některých směrech propracovanější díl série.

Já se ale radši vracím k The Succession Wars, který má pro mě přehlednější grafické zpracování a především nezapomenutelnou hudbu v jednotlivých městech a bitvách (Knight Town, Barbarian Town, Combat 3 ), která mě dokáže vrátit do druhé poloviny 90. let. Dlouhé desítky, až stovky, hodin hraní se mi vrylo do paměti, a musím říci, že zpětně šlo o jednu z nejlepších voleb v rámci přiložených her (Level).

Příběh kampaně o dvou bratrech, "zlého" Archibalda a "hodného" Rolanda, kteří chtějí uzmout trůn po svém zemřelém otci, ničím nepřekvapí, ale jako výplň mezi několika mapy (konkrétně jich je deset, respektive jedenáct) funguje. To vše navíc doplňuje nesčetné množství samostatných misí a editor, v němž stvoření kvalitní mapy je otázkou jen pár desítek minut až hodin a následná zkouška v hot saetu (až šest hráčů) ověří vaše konstruktérské schopnosti. A tak jediným větším záporem je repetivnost konání. Vždy je tu ale možnost Heroes odložit, a vrátit se k nim za pár týdnů. Proto jsem také hrál HoMaM II přibližně rok, a to především s kamarádem u jednoho počítače. Krásná protiváha stejně tak populárnímu, ale zcela odlišnému, Age of Empires II: The Age of Kings. Na Windows 98 se ale krásně doplňovaly.

Ekonomická rovina je do puntíku vyvážená, a tak všechna města mají stejné šance (warlock, ehm) na vítezství v jednotlivých scénářích. Hrdina po kapitulaci nepřátelské tvrze (a po jejím pracném dobývání) si může nakombinovat armádu z pěti různých typů jednotek a tak se může stát, že bude ovládat pět nejsilnějších kreatur z rozdílných měst. Z řadových jednotek jsem měl nejraději zombíky, pro něž byl typický pohyb, kdy šoupají druhou nohu za první. Pomalé, neohrabané a celkově nesympatické = a tedy ideální underdog!

Jak jednou nainstalujete a pochopíte základní princip, těžko se vám bude vstávat od počítače po dlouhé týdny. Vedle her jako UFO, Jagged Alliance 2 či Incubation patří série Heroes mezi nejpovedenějí "tahovky" 90. let. Doporučuje deset z deseti drolinů.

Pro: hudba, mnoho scénářů, krásná grafika, není tak rozsáhlé jako třetí díl

Proti: občas dlouhé a stereotypní (některé scénaře)

+32
  • PC 95
Vedle UFA/X-COMu považuju sérii Heroes of Might and Magic (kromě mnou nikdy nepochopeného čtvrtého dílu) za to nejlepší, co se dá mezi tahovými strategiemi nalézt. Neskutečná detailnost prostředí, množství předmětů, monster a dalších objektů na mapě, nová města a možnosti, to vše jsou věci, které mě dokázaly ke hře přikovat a nevstát od ní až do dohrání. Tahový systém tohoto kousku jeprostě závislost, od které se vstává jen velmi těžko. I po těch letech ji rád spustím a odehraju "pár" tahů.

Pro: Skvělá detailní grafika, množství nových předmětů/monster/skillů/artafktů/dalších věcí...

Proti: Při hraní této hry je nutné počítat s nedostatkem spánku.

+18
  • PC 85
Heroes strategie jsou pro me srdeční záležitostí. Víceméně jak vyjde nějaka Heroes of Might and Magic hra, jdu a kupuji, automaticky. Za to vše tato série vděčí prvnímu dílu, který mě doslova učaroval. Dvojka, tedy tento titul, pokračovala v jeho šlépějích. Hra byla velice variabilní, grafika krásně ručně kreslená, perfektní hudba. New World Computing prostě válel. Vřele doporučují.

Pro: Variabilita, grafika, hudba, obtížnost (nic pro amatéry), výborně odlišené hrady atd.

Proti: Z tehdejšího pohledu nic.

+11 +13 −2