Moje první setkání se sérií Heroes of Might and Magic bylo u prvního dílu někdy v devadesátých letech minulého století. Ten mě ale na poprvé úplně nesednul, ale naštěstí jsem se po pár letech dostal k dvojce, která mě naopak uchvátila. Nedávno jsem se rozhodl, že si projdu celou sérii znovu a po dohrané jedničce přišla na řadu právě i dvojka.

Základní hra tentokrát neobsahuje kampaň pro každou z 6 frakcí, ale pouze dvě za dva znepřátelené bratry Ironfisty (správné je samozřejmě hrát za Rolanda, protože s jeho závěrem kampaně počítá příběh v M&MVI). Každý z nich pak má 3 spřátelené frakce a u jednotlivých map je pak často možnost si vybrat, za kterou chceme začínat. Schválně jsem si postupně bral vždy jinou frakci, abych se zbytečně neupínal jen na jednu a měl to trochu variabilní. Zajímavou volbou je pak možnost změnit cca v polovině kampaně stranu. Některé mapy se v rámci kampaní recyklují, ale není jich tolik jako v jedničce. Jejich obtížnost je malinko vyšší než by bylo zdrávo (nejhorší byla finální velká mapa v obou kampaních), ale nepřišla mi zase až tak hrozná, že by se to vůbec nedalo zvládnout.

Mechanismy hry dostaly pořádnou nálož změn tím správným směrem. Je tu mnohem více kouzel, které nyní spotřebovávají hrdinovu manu. Odpadá tak nutnost z jedničky se vracet do postavených měst, kvůli doplnění počtu možného kouzelní. Hrdinům přibyly sekundární skilly, takže se každý hrdina může více specializovat (pro mě byla vždy nutností logistika kvůli rychlejšímu pohybu na mapě). Co mě pak hodně potěšilo, byla možnost mít na bitevním poli více stejných jednotek vedle sebe, což často přináší slušnou strategickou výhodu.

Za sebe musím říct, že na Heroesech mě vždycky baví vzhled měst jednotlivých frakcí. Zde je to okořeněno vynikající operní hudbou (teď si nejsem jistý, jestli byla taková již v devadesátkách a nebo se doplnila později). Všechna města mají líbivý vzhled a graficky se povedla, fajn je i přítomnost dalších pomocných budov jako tržiště, obranné věže či další specifické nevojenské budovy dané frakce. Tím se dostávám k nepříliš dobré vyváženosti frakcí. Přijde mi, že některé frakce jsou vhodnější na rychlý rozmach, jiné mají zase trošku dražší budovy, ale později jsou odměněni silnějšími jednotkami. Na druhou stranu se to dá použít jako další strategický prvek a třeba přizpůsobit volbu frakce k velikosti mapy, apod.

No a relativně spokojený jsem i se zbytkem hry. Hlavní mapa vypadá lépe, spousta nových typů interaktivních míst, slabší neutrální jednotky utíkají, takže není potřeba je zabíjet, atd. Stejně tak i souboje jsou zase o něco lepší a propracovanější s větším důrazem na kouzla.

Co mě na hře naopak vyloženě vadí, je možnost si rekrutovat poraženého hrdinu na jeho původní úrovni a se všemi naučenými kouzly. Nejsem si jistý, jestli to mohu dělat i já jako hráč, ale počítač to dělá v kampani docela běžně. Není lepší pocit než ten, kdy se mi podaří (kompletně) porazit soupeřova fakt OP hrdinu, který mi během několika kol kouzly zruší půlku armády a po pár kolech na něj narazit znova. To fakt potěší.

Druhou nepříjemnou věcí je AI a její podvádění. Mám silné podezření na to, že AI zná kompletně celou mapu, protože její hrdinové jezdí celkem najisto na důležitá strategická místa. Stejně tak se mi zdá, že AI zná i umístění pokladu z obelisků, protože se mi několikrát stalo, že nepřátelský hrdina jel opět kopat na dané místo najisto, aniž by prošel alespoň větší část obelisků na mé straně mapy. 

Znám několik lidí, kteří považují dvojku za úplně nejlepší z celé série. Já mezi ně sice nepatřím, ale rozhodně musím říct, že se tato hra opravdu povedla a já si její hraní náramně užil.