Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Asi jedna z najlepších hier akú som hral. Dreamfall: The Longest Journey nie je obyčajná adventúra.

Táto hra jednoznačne vsadila na príbeh. Možno je to tým že to nie je hra ako taká skôr mi pripadá ako film. Možno kvôli tomu je taká nezvyčajná. Po tom čo som čítal o The Longest Journey som zistil že asi je potrebné zahrať si aj predchádzajúci diel na čom začínam pracovať. Dreamfall bol aj dosť jednoduchý. Nebol pri ňom potrebný návod a neboli tam momenty pri ktorých by sa človek zasekol. Ja som sa zasekol jedine v Rusku kde som nemohol hacknúť auto. Ale po 10 minútach som sa odsekol aj odtiaľ. Veľmi sa mi páčilo menenie postáv. Aj keď ma naštvalo že April zomrela a nedalo sa to nijako zmeniť. Páčilo sa mi keď ste hrali za Kiana a išli ste z väzenia kde bola Zoë a stretli ste April. Rozprávali ste sa a zrazu ste hrali za inú postavu. Páčili sa mi aj bitky ktoré tam aj tak nemuseli byť ale na spestrenie to stačilo. Ďalej by som chcel pochváliť soundtrack. Nie v každej hre sa dá počúvať. Nevie náhodou kde by sa dal zohnať?

Naštvali ma len dve veci. A to bol až príliš otvorený koniec. Druhá vec je to že stále nevyšiel ďalší diel.

Pro: Príbeh, postavy, soundtrack, minihry, jednoduchosť, vtipy ktorých tam bolo viac než dosť, dreamer, Arcadia, bitky (aj keď tam nemuseli byť).

Proti: Príliš otvorený koniec, chcelo by to ďalšie pokračovanie.

+63
  • PC 90
Po legendární The Longest Journey, pravděpodobně nejlepší point and click adventury všech dob, přišla pro mnohé studená sprcha v podobě Dreamfallu. Přechod v třetí rozměr a akčnější ladění adventurního žánru mnozí nepřekousli. V jádru tu máme ale stále vynikající příbeh i s jeho perfektním podáním (pohled na jednu situaci očima tří postav), nevídané spojení sci-fi a fantasy (Stark vs. Arcadia), sympatické hlavní postavy (zvláště jejich věrně zpracované reakce na nestandardní kritické situace, spíše z toho dlouhodobějšího hlediska) a hlavně v neposlední řadě komentáře hlavních postav. Dreamfall je zkrátka stejně jako první díl neuvěřitelně ukecaný a není nouze o emotivní scény, sem tam nějaké ty slzy... ale hlavně perfektní humor. Znalci prvního dílu budou pukat smíchy při rozhovorech se starými známými postavami (zvláště s Roperem Klacksem a Crow). Ostatní si ale také užijí své.

Adventurní prvky tu jsou zastoupeny už jen sporadicky. Sem tam se musí zkombinovat či použít nějaký předmět, pokecat s nějakou postavou, vyluštit nějakou tu hádanku... Většinou zde ale jde o pokecání s těmi správnými lidmi, což často vyústí v běhání mezi dvěma nebo třemi body. Ještě že ty rozhovory za to rozhodně stojí. Někdy ale vyjednávání selže a nastupuje na řadu soubojový systém. Ten se zrovna mnoho nepovedl, je velmi jednoduchý a hodně záleží na štěstí. Bojuje se pouze s jedním nepřítelem (ti další přihlížejí ve frontě). Ještě že je těch soubojů ve hře hodně málo (2 tréningy, 3-7 opravdových soubojů - počet podle způsobu hraní).

Grafika má pár mušek, ale díky geniálnímu level-designu vypadá fantasy Arcadia i sci-fi Stark naprosto famózně. Atmosféra čiší i ze zapadlé uličky někde támhle u hřbitova. Na opuštění hostince v Arcadii a následné první spatření tamního zasněženého městečka nikdy nezapomenu, ta atmosféra neměla chybu. Navíc znalci prvního dílu mají možnost prohlédnout si staré známé oblasti po 10 letech. Zvláště s přihlédnutím na fakt, že se vše odehrává po tzv. Collapse, což byl jakýsi restart obou světů, kdy ve Starku přestalo vše fungovat (například nadsvětelný pohon nebo antigravitace byla vlastně jen magie, která se dostávala do Starku z Arcadie díky absenci Guardiana a po událostech z prvním TLJ se to holt všecko muselo nějak napravit). Hudby zde mnoho není, ale když už je použita, tak perfektně dokresluje atmosféru. Trochu zamrzí poměrně šíleně neovladatelná kamera, aneb pohyb v úzkých prostorách se stává trochu utrpením (lituji každého, kdo nemá tréning ze série Tomb Raider).

Nakonec ještě musím pochválit autory příběhu (zejména Ragnara Tornquista), kteří se nebáli vykročit ze zažitých klišé scénářů a přinést kvalitní, komplikovaný a místy dech-beroucí příběh s ne zrovna happy-endingem. Závěr příběhu graduje neuvěřitelným tempem a po skončení hry jsem chvíli jen nevěřícně zíral na monitor, tak silné emoce umí vyvolat jen málokterá hra/film. To vše zasazeno do geniálního prostředí "Twin Worldů" Arcadie a Starku (+ pár dalších dimenzí), kde hráč musí zapojit hodně fantazie a spousta věcí není úplně jasných (viva la Star Wars). Tohle možná autoři trochu přehnali na samotném konci, kde je nezodpovězeno strašně mnoho věcí, ale tím větší možnosti mají autoři u závěrečného dílu trilogie TLJ. Tedy, FunCome, jděte už do háje s neúspěšnými kopiemi World of Warcraftu a zamakejte na pokračování Dreamfallu!

Pro: atmosféra, příběh, rozhovory, komentáře úplně všeho, tři postavy (tři pohledy na věc), level-design, svět Arcadie a Starku, hráč není v příběhu veden úplně za ručičku a musí zapojit fantazii, neortodoxní příbehové postupy

Proti: souboje, kamera, některé puzzly spočívají jen v běhání sem a tam, rychlý konec (14 hodin), čekání na další díl (můj tip je tak přelom roku 2012/2013; EDIT: nebo spíš 2015/2016)

+43
  • PC 85
Původně jsem si chtěl zahrát Dreamfall hned po prvním dílu, ale po mírném zklamání z The Longnest Journey jsem jej odložil na neurčito. Kdybych však věděl, o co se jedná a podobně jako u série NOLF nebo Max Payne se doberu názoru, že druhý díl předčí ten první, šel bych do toho dříve. Na rozdíl od zmíněných herních sérií mou náklonnost neovlivňuje fakt, že bych se k jedničce dostal až po pokračování, ale prostě mi Dreamfall sám o sobě sedí daleko více.

Hned na začátku jsem měl menší problémy se spuštěním, ale nakonec jsem je vyřešil. Pak jsem konečně zjistil, odkud že si to musa vypůjčil svého avatara a jak je vlastně Wonkers milý společník. Oblíbil jsem si i hlavní hrdinku Zoë, která je sice neskutečná flákačka a má hodně tolerantního otce, ale i tak mi byla daleko sympatičtější, než April, kterou jsem na rozdíl od většiny nikdy moc nemusel. Ale i slavná April Ryan už nebyla tak otravná a její chování či postoje mi přišly celkově uvěřitelnější.

Prvky akční adventury, jako je ovládání pomocí kláves WSAD, boj či stealth postup byly dobrým oživením hratelnosti, i když nebyly zrovna nejlépe zpracovány a zvláště konzolová kamera si někdy dělala, co chtěla. Jde o koridor se spoustou nahrávacích obrazovek, ale to mi zde vůbec nevadilo.

Návrat do starých známých lokací, které se po deseti letech více či méně změnily, byl fascinující a přesto, že první díl nepatří mezi mé nejoblíbenější hry, nedovedu si představit hrát Dreamfall bez znalosti The Longest Journey. I známé postavy včele s Vránou mě potěšily. Nové lokace se také vcelku povedly, ať už jde o jeskyně, vězení, WATIcorp a především muzeum, kde je každý exponát vtipně okomentován.

Musím ještě také zmínit pár výtek, které mi zkazily celkový dojem. Když pominu, že mi hra párkrát spadla, tak mě nejvíce štvalo zasekávání mé postavy o jinou tak, že se nemohla hnout a jedinou možností, jak to vyřešit, bylo nahrání uložené pozice. Naštěstí se hra ukládá sama vcelku často, takže nešlo o nic závažného. V příběhu, který se mi opravdu líbil, mě nejvíc štvalo to zelené monstrum, které se do hry vůbec nehodilo a ten konec jsem mu přál.

Hra má spád a ke konci je to neskutečná jízda, i když už téměř bez interakce a co na tom, že rozuzlení přidává k těm nevyřešeným otázkám mnoho dalších. Teď, když existuje pokračování už to není tak palčivý problém. Uvidím, jestli se na něj někdy vrhnu, protože ten epizodický formát mě trochu odrazuje.

Pro: příběh, Zoë, Wonkers, prvky akční adventury, staré i nové lokace, Vrána

Proti: neposedná kamera, pády hry, zasekávání postav, zelené monstrum

+39
  • PC 80
Loni touto dobou jsem dohrál The Longest Journey, a protože se mi toto herní putování moc líbilo, tak byla jen otázka času, než skočím i po pokračování. A stálo to za to, ale... No nejprve se podívám na několik aspektů, které mi hru více či méně zkazily (ve smyslu, že to pro mě nebude herní skvost), ale potom budu i chválit, nebojte ;)

První horší vlastností hry je, že pořádně neví, co chce, adventura to úplně není, akční hra naštěstí taky ne, interaktivním filmem by byla spíš nerada a už vůbec to není hra pro malé děti. Je to takový mišmaš všeho možného, což sebou nese tu vynikající, tu slabší scény a situace. Ale to je spíš o vkusu. Zaujaly mě i nevyrovnané charaktery postav od řekněme propracovaných (Zoe, April, Benrime, s výhradou i Crow) k naprosto plochým charakterům v čele s kamarádkou Olivií, která snad ani nemá emoce a Damienem, který jen nezúčastněně kouká a pak se dost neohrabaně zamiluje a oba tito "parťáci" se nakonec vypaří. Hratelná postava v podobě Kiana mi pak po celou hru byla absolutně nesympatická a až dokonce mi přišla zbytečná (a těmi rasistickými moudry tomu jen nasadil korunu).

Úplně se mi nelíbilo ani opětovné procházení stejných lokací, chápu, že to bylo pokaždé s jinou postavou a za trochu jiným účelem, ale přišlo mi to spíš jako ušetření vývojářské práce při tvorbě prostředí. Zbytečně jsme tak navštívili hlavně v Arcadii jen 3-4 lokace a prakticky nepotkali to množství roztodivných tvorů, kteří tu žijí. Zhruba 2 třetiny hry jsem si celkem užíval (někde do nasazení červa do systému a osvobození z vězení), ale pak se vše "zvrhlo" v jeden téměř bezzásahový interaktivní film, kde to všechno hrozně rychle skončilo, přišlo mi, že tam chybělo snad 5, nebo 10 hodin obsahu, kde by se ještě něco řešilo a hrálo.

No a úplně nejhorší byl především konec. Mně nevadí, že to není happy end, ale dost mě naštvalo, jak ke všemu došlo, zabití April bezejmenným pěšákem, morální přerod Kiana, na můj vkus extrémně rychlej, zneužití Zoe ve Velké hře a její odkopnutí, a ta malá holka byla jako hlavní cíl hry? Navíc jsem nesplnil její jediný přání, který celou hru opakovala. To všechno navíc bez existence pokračování po nekonečně hodně let. Uvidím, jestli se Dreamfall Chapters povedlo aspoň něco vyřešit.

A co se povedlo? Není toho málo, naštěstí ;) První je vizuál, ten je velmi pěkný i dnes, při vydání to musely být téměř grafické orgie. Na hru se prostě dobře kouká. První díl už dnes nijak pěkný není (minimálně, co se pohybu týče), ten zestárnul znatelně. Povedly se i charaktery Zoe, která je sice naivnější než April minule, ale je celkově celkem prima. I April je velmi zajímavá, přiznávám, že jsem ze začátku měl s její proměnou za uplynulých 10 let trochu problém, ale s postupem to začalo dávat smysl a bylo by vlastně špatně, kdyby se chovala jako tehdy. Crow si udržel svojí pozici baviče a filozofa, jen škoda, že nebyl k mání po větší herní dobu.

Byl nádherný pocit navštívit stará známá místa (tohle mám obecně v různých pokračováních moc rád), je to nostalgie, takové to příjemné lehtání a objevování, co se za tu dobu změnilo v jednom. Jen škoda, že jsem se nemohl podívat na chvíli na můj oblíbený ostrov Alais. Oceňuju i zařazení několika starých známých postav do příběhu, i to se povedlo , napravený čaroděj byl hodně vtipný.

Na konci jsem byl naštvaný, na tolik negativních a nevyřešených věcí, ale ono, je to vlastně hrozně osvěžující, že měli autoři "koule" jít proti konvencím a udělat ten konec, co možná nejhorší a zároveň nevyřešený, takže je to klad hry. Ale svých pár výhrad ke konci už jsem sdělil výše a na nich si trvám :).

Celkově jsem se hrou spokojený, nedostal jsem úplně to, co jsem čekal, ale zase jsem byl obohacen o nezvyklé, případně neortodoxní herní vyprávění a to se taky počítá.

Pro: April, Crow, Wattila, skvělý vizuál, známá místa, pokračování velké cesty

Proti: Kian a některé ploché postavy, málo cestování po Arcadii, výhrady ke konci

+30
  • PC 85
Hm. Tak nevím, po dohrání této hry jsou moje pocity vcelku smíšené. Takže postupně.

První věcí, která mne zarazila, bylo ovládání. Stálo mne hodně přenastavování v nastavení, abych konečně našel takové, kdy mi hra půjde ovládat. S tím je také propojeno označování aktivních částí prostředí. Hra nabízí pod pravým tlačítkem myši pomůcku, kdy kolem sebe otáčíte svislou čárou "pohledu", která automaticky zvýrazňuje veškeré aktivní předměty. ALE - vzhledem k tomu, že toto "oko" představuje svislý pruh od shora dolů, měl jsem alespoň já osobně obrovský problém označit jeden ze dvou předmětů, které se nacházely v jedné rovině nad sebou. V některých momentech to pro mne bylo skoro nemožné, což ve chvíli, kdy to tvoří jedinou cestu, jak jít dál, není vůbec dobré.

Zpočátku mi také připadalo jako špatný nápad ono (někdy dost časté) přeskakování mezi hratelnými postavami - chvíli hrajete za jednu, chvíli za druhou a když se jednu chvíli dvě z nich potkají a vy vybíráte cesty hovoru za obě, působí to dost šíleně. Postupem času se mi to začalo líbit - hra si tak udržuje klasický knižní "kapitolový" systém pro zvýšení napětí a dostáváte tak náhled na příběh ze značně protichůdných pohledů - je celkem zajímavé okomentovat se třemi různými postavami tentýž objekt a vidět, jak na něj která strana reaguje. Než si na to však zvyknete, působí to dost divně.

Za velký plus hry bych označil prostředí a procházení starými "známými" místy. Dreamfall se odehrává cca 10 let po svém předchůdci a je úžasné sledovat, jak se za tak relativně krátkou dobu proměnily jak oba světy, tak některé dřive poznané charaktery. Celá atmosféra na mne ve výsledku působila tak nějak temněji, pesimičtěji - po spíše pohádkovějším prvním díle působí Dreamfall spíše blíže našemu "reálnému světu".

Mám jisté pochybnosti, jestli bych hru ještě měl nazývat adventurou - i když pokud ne, pak opravdu nevím čím jiným ;-) - ono totiž nějaké řešení hádanek je spíše osekané na minimum a hra působí spíše jako film, kde většinu času strávíte procházením lokacemi a povídáním s postavami. Tento fakt však vidím jako jednoznačné plus, protože hra svižně odsýpá, příběh se rozvíjí a zápletka člověka slušně pohlcuje. Spousta situací vyznívá vtipně sama o sobě (většinou díky komentářům herních postav), spousta v porovnání s předchozím dílem - takže bych před hraním určitě doporučil nejprve si projít původní The Longest Journey. Atmosféře "návratu domů" také napomáhá znovu se objevení Vrány, byť bych jej raději ve hře potkal mnohem dřív.

Ona věc, co na mne působí nejvíce rozpačitě je však příběh nebo přesněji jeho vyvrcholení. Celou hru vás táhne kupředu, odhaluje překvapivé kličky až v závěru "končí" nějak neuzavřeně, jakoby někdo knížce před vydáním odstranil posledních pár kapitol. Dokážu přenést přes srdce, když hra skončí špatně, ale když neskončí nijak? Celou dobu jsem byl přesvědčen o tom, že hru ohodnotím devadesáti procenty, protože se hraje opravdu lehce, svižně, uspokojivě. Ale za ten "závěr" prostě alespoň těch 5% strhnout musím - ne-li víc. TLJ působí jako uzavřený příběh, Dreamfall ne. Připomíná mi to, jak na mne působila "trilogie" Matrix. Ať si o něm autoři říkali, co chtěli, stejně nevěřím tomu, že to měla být trilogie od počátku. První díl působí uzavřeně, druhý a třetí jako nastavovaná kaše na rýžování peněz. Podobně na mne ve srovnání s TLJ působí Dreamfall, až na to, že si až k samotnému závěru budete celé hraní dobře užívat. Proto ty smíšené pocity.

Závěrem - pokud hledáte slušnou zábavu, která není přehnaně složitá, svět TLJ se vám nejspíš zalíbí. Pokud s tímto světem nemáte žádné zkušenosti, určitě přednostně sáhněte po prvním dílu. Nejen, že jsem z něj měl ke konci lepší pocit (a vhledem k tomu, že jsem jej dohrál cca před dvěma týdny není to jen nostalgické prohlášení), ale znalost jeho reálií výrazně zvýší zážitek z druhého dílu. Pokud jste TLJ už hráli, druhý díl vás nejspíš také uspokojí. Hraje se hodně podobně, dokáže podobně uspokojit, je jen trochu modernější - jak co se týče 3D, grafiky, ovládání či vyznění příběhu, kde si nechává slušná zadní vrata pro následující pokračování.

Pro: Výtečná hudba, zajímavý návrat "domů", dravý příběh, stále slušný humor.

Proti: Drobné problémy s ovládáním, neukončený závěr příběhu, malá přítomnost Vrány.

+28
  • PC 75
Dreamfall není ani tolik hra, více se jedná o interaktivní film. Herní aspekty jsou docela slabé. Adventurní část funguje formou poslíčkování z jednoho místa na druhé přes několik loadingů, bojové části jsou naprosto zbytečné a stealth nic extra. Jde o to, že některé herní části tříští tempo příběhu, když v nich musíte provozovat nějaké bezvýznamné úkoly a zdlouhavě dobíhat na místa, aby se konečně odehrála další důležitější část příběhu.

Opět stejně jako u předchůdce se rozehrává velkolepý poutavý příběh. Ve snaze hráče (spíše tedy diváka) dojmout autoři na můj vkus někdy až příliš tlačí na pilu, mimo jiné až přehnaným vršením známých míst a lidí z původního TLJ. Největším problémem ale je, že se jedná o epizodu. Přestože má své vlastní zakončení, bylo toho nakousnuto spoustu, co má být zjevně dokončeno v druhé epizodě. Spoustu záhad, nezodpovězených otázek, dokonce samotná hra za Kiana neměla pro tento díl příliš velký význam a šlo spíše o předehru pro věci budoucí. Ragnar Tørnquist se svým způsobem stal sadistou, kterému se věci vymkly z rukou. Nechal nás trápit se všemi těmi otázkami, uvažovat nad záhadami, diskutovat, co to vše mělo znamenat, aby nám později poskytnul rozhřešení dalším dílem, který vše zodpoví a všechny dílky do sebe zapadnou jako perfektní skládačka (jak doufáme). Jenže to pokračování nám teď není schopný poskytnout. Je otázka kdy, jestli vůbec a v jaké podobě se ho dočkáme. Těžko hodnotit předehru k něčemu, co ještě neznáme. Nevíme, jak dobře to bylo rozehráno k tomu, co má teprve následovat.

Přes všechny mé stížnosti musím uznat jedno – Dreamfall se mi dostal pod kůži. Ne tolik jako první TLJ, přesto dost silně. A to ve mně vyvolává značně rozporuplné pocity, protože jsem zažil úžasné dobrodružství a zároveň se stal další obětí Tørnquistova sadismu.
+27
  • PC 60
Jak zničit dokonalou hru? Udělat ji pokračování, to funguje zaručeně. Longest Journey je pro mě špička adventurního žánru, kterou jsem vychválil do nebes a dohrál minimálně pětkrát. Dreamfall jsem dohrál kdysi jednou a pamatoval si z něj hmm... běhání po městě, nic víc. To nevěstilo nic dobrého a nemýlil jsem se.

Dreamfall se odehrává 10 let po událostech z Longest Journey, kde April zachránila oba světy. Po deseti letech je ale všechno jinak. Stark čelil zničujícímu kolapsu (proč se nedovíme), z Venice je odpudivé ghetto plné lidí co ztratili úplně všechno. Zoe Castillo nic z toho netrápí, žije si pohodlný život zhýčkané a znuděné teenagerky v Casablance, dokud nezačne vídat děsivou holčičku a nezmizí její expřítel Reza. Pátrání po něm ji vede po celém Starku a postupně odhaluje plány všemocné korporace týkající se lidských snů

Podíváme se samozřejmě i do Arcadie a za starými známými. Vrací se Charlie, Emma, v Arcadii se objeví napravený čaroděj Roper Clacks, troškou humoru přispěje Crow. A samozřejmě se vrací i April. Arcadie prožívá těžké časy - většina světa je okupována Azadijským impériem, fanatiky šířící mečem a ohněm víru v jedinou bohyni, kteří neváhají zavírat všechno magické a nelidské do ghett. April se stala vůdkyní odboje, ale během 10 let let se z ní stala zahořklá, cynická žena, které na ničem a nikom moc nezáleží, jen na válce. Třetím do hry je Kian, apoštol Azadijců, který je na misi zabít vůdce rebelů, ale v průběhu mise začíná pochybovat - a za všechny tyhle postavy si zahrajete.

Čili Stark v háji, Arcadie v háji, April změněná. Ještě pořád nemáte depresi? Tak se připravte, že na konci hry ji mít budete k a tomu vztek na tvůrce. Ve hře se totiž nevyřeší absolutně nic. Většina otázek zůstane bez odpovědi, zlo nepotrestané a na konci April umírá bez boje zabita bezejmenným vojákem, Kian je zatčen, Zoe zůstane uvězněná v říši snů a v komatu. Proč byla postavena obrovská věž? Co se stalo s Rezou? Kdo bude ovládat sny? Nic. Za ten "konec" šlo ve finále 10% dolů z mých původně plánovaných 70%.

Dreamfall totiž dlouho mate tělem. Narozdíl od jiných 3D adventur je grafika místy moc pěkná, místy naprosto úchvatná - Strážcova dimenze, zasněžená Marcurie či magická knihovna Temných lidí vypadají fantasticky. Ovládání není tak špatné, děj pádí svižně kupředu a opět je tu spousta osudovosti, předurčení a hlubokých rozhovorů (humor se ovšem prakticky vytratil). A díky okouzlení chvíli trvá, než Vám dojde, že jako hra je to vlastně o ničem.

Dreamfall prakticky není adventura. Je to interaktivní film, či vizuální novela. Běháte kilometry po městech či jiných prostředích a povídáte si. Pokud je něco potřeba vyřešit, dojdete si k člověku/bodu A pro předmět a v bodě B ho použijete. Předměty, kombinace, puzzle byly v podstatě vypuštěny. Vrchol kombinační adventury je sebrat hadr, násadu od koštěte, zkombinovat je, namočit do oleje a zapálit v hořáku.

Protože Dreamfall je 3D, namísto adventuření jsou tu celkem zábavné minihry na hackování a páčení zámků. A naprosto nezábavné stealth sekvence a boje. Žádná adventura prostě tyhle "akční" pasáže neumí udělat - při skrývání před trollem v jeskyní jsem měl chuť rozbít klávesnici, protože to bylo otravné a nudné a mizerně ovladatelné. A u soubojů je těžké odhadnout vzdálenost či natočení hrdin(k)y. Údery jdou často do prázdna, navíc kombinace šipky a slabého/silného úderu udělá pokaždé něco jiného.

Takže dávám 60%. Zbytečné pokračování, které zničilo dobrý pocit ze záchrany dvou světů v jedničce, přineslo nedořešený příběh a z adventury udělalo tupou vizuální novelu se zbytečnými akčními sekvencemi. Body nahoru jen za postavy, dialogy a krásnou grafiku.
+26
  • PC 60
Dreamfall: The Longest Journey je mnohými považován za jednu z nejlepších adventur všech dob. Bohužel ve mně zanechala velice rozporuplné pocity. První půlka hry, v které se ujmete role Zoë Castillo a rozehrává se zde zajímavý příběh v němž máte postavu pod kontrolou a plníte rozmanité úkoly, je skutečně skvělou adventurou. Kdyby tomu tak bylo až do konce, dostala by hra ode mě daleko vyšší hodnocení.

Postupem času se však hra bez jakéhokoliv varování a k mé velké nelibě začala měnit v jakýsi interaktivní film, z kterého prakticky vymizely veškeré adventurní postupy. Místo nich přibylo pasivního sledování takřka nekonečných rozhovorů, kdy jedinná činnost hráče spočívá v přemísťování postavy z místa na místo a započetí dalšího takřka nekonečného rozhovoru. Opětovný návrat k adventuře vždy přišel jako vysvobození z neskutečné herní nudy tvořené desítkami minut po sobě jdoucích a takřka nekonečných rozhovorů, do kterých navíc nešlo vůbec zasáhnout. I loudovací obrazovka se spustila sama…

Poslední hodinu hry tvoří takřka jeden nekonečný rozhovor a kdyby hra hráče upozornila na to, že už ho nebude k ničemu potřebovat, mohl jsem si konec rozvalený na gauči i užít. Takhle jsem jen prkeně na židli seděl a čekal, že budu moci ještě někde něco udělat, ale ono nic.

Pro: První půlka hry

Proti: Druhá půlka hry

+23 +24 −1
  • PC 80
K druhému dílu Longest Journey jsem přistupoval se značnými obavami. Přec jen: akční souboje, hrdinka jak vystřižená z módního časopisu, kompletní přechod do 3D, který mohl mít za následek ztrátu atmosféry původní TLJ.

A skutečně třebas ony souboje (přes svou jednoduchost a malou početnost) tam de facto nemusely být. Naopak mohlo být o dost méně nahrávacích obrazovek. A příběh nemusel (nutně) být semo tamo prokládán nějakým tím Beverly Hills, kterého se účastní právě Zoë.
Nadto to ani není moc adventura. Předmětů je pár a zkombinovat dva ze dvou skutečně není velký "hlavolam". O to více hra sází na dlouhé rozhovory a animace.

Teď už ale jen ke chvále. Hlavní hrdinku jsem si nakonec velmi oblíbil. Dokonce i pro ty její nové "oblečky" do každé lokace. Dokonce i přes její samo tamo hloupější odpovědi. Dokonce i přes občas inkonzistentní reakce (ty ale měly i další postavy). Dokonce i přes její "depky", na které bych normálně opravdu neměl náladu. Hra jako celek je totiž skvělá.
Napínavý příběh, v nemž často dochází k sérii zvratů. Přenádherná grafika a lokace. Celou hru jakoby předznamenával již domácí plyšák hlavní hrdinky, který přes svou žoviálnost působil především smutně. Takto citově "vydírá" i zbytek hry. Nicméně na mne to s přehledem působilo...

Podání celé "story" je skutečně fascinující. Pravděpodobně jsem více častu strávil v rozhovorech a videích než "aktivním" hraním. Nicméně on ten děj byl opravdu magický. Zvláště ke konci v neskutečné sérii nakupil spoustu scén, jež nutně chytí za srdce.
Nedokážu si teď představit lepší pokračování původní TLJ. A vůbec se nezlobím na autory, že si "koncem" otevřeli cestu k dalším dílům. Tak či tak Dreamfall má svou věrohodnou celistvost. A to včetně závěru.

Pro: Sen, z něhož se neprobouzí

+21
  • PC 90
POZOR !!! OBSAHUJE SPOILERY !!! NEČÍST !!!
April Ryan v těžké depresi. Tak by se dala nazvat dvojka The Longest Journey: Dreamfall.
První díl The Longest Journey byl hrou, ze které čišela dobrá nálada a vtip. Sem tam ve hře zableskla krutá realita, ale April byla stále civilní postavou, byla milá a veselá, vše brala s nadhledem, neublížila by ani mouše a nebezpečí rozhodně nevyhledávala.
I když ke konci jedničky silně přituhlo, celkově si hra podržela svůj optimizmus.
Ve dvojce je všechno jinak.
Kdysi April všichni chválili, dávali jí lichotivá jména a tituly, namlouvali jí že je vyvolená a najednou... konec.
Když se April smířila s tím, že stráví příštích tisíc let jako strážce Rovnováhy, že přijde o své přátele, že nikdy neuvidí svou rodinu, právě tehdy jí prostě řekli - věž tě nepřijala, nejsi vyvolená, můžeš jít domů, žij si svůj život, už tě nepotřebujeme.
Jenže kam jít?
Ve Starku se už nemůže ani ukázat, hledá ji tam policie, přátelé se na ni zlobí, protože kvůli ní darebáci zranili Emmu. Marcurie je osvobozena s pomocí cizích vojsk. Po vítězství už April nikdo nepotřebuje, všichni ji zradili, všichni na ni zapomněli. A když žádá o pomoc bývalé spojence, kteří ji tak obdivovali a lichotili, ti ji s pohrdáním odmítnou.
Nestala se kouzelnicí, dokonce přestala mít schopnost cestovat. Už si sama nedokáže otevřít bránu. Žije jako obyčejný člověk v Marcurii. Je zoufalá. Její život ztratil smysl. Bolestivý pád do reality. Pro udržení Rovnováhy ztratila všechno a nezískala nic. Namluvili jí spoustu nesmyslů, jak důležité je to. co dělá. Zničili jí život a pak se na ni vykašlali. April je plná bolesti, oprávněné sebelítosti a vzteku. Ztratila všechny iluze sama o sobě i o Rovnováze.

V Marcurii kde žije, se dějí zlé věci. Bývalí spojenci v boji proti Tyrenům se nemají k odchodu, dělají si ve městě co chtějí a jejich "bratrská pomoc" se za pár let změnila v násilnou okupaci. April se postaví do čela partyzánů a bojuje proti novým nepřátelům. Ví, že nemá naději. Nepřátel je přesila a obyvatelé města chtějí "klid na práci". Neváhají spolupracovat s nepřítelem a na partyzány se dívají jako na teroristy.
April se za deset let strašlivě změnila. Po bývalé sladké dívence, která se dívá na svět nevinnýma očima už není ani stopy. April už není hodná. Všechnu lítost spotřebovala na sebe a pro jiné jí už nezbývá. Neváhá zabíjet. Vybíjí si svou bolest na okupantech. Marcurii v podstatě nenávidí. Není to její domov, je to její vězení. Ona tu nemá být. Má být doma, smiřovat se s rodinou, chodit do školy, malovat obrazy, hledat si životního partnera, bavit se s přáteli. Místo toho žije v hostinci U Poutníka a po nocích organizuje útoky na stráže okupantů.
Drsné.
Zpočátku jsem prostě odmítal uvěřit, že tahle April je skutečná. Musí to být nějaké zlé dvojče, někdo jiný! Ale čím déle jsem hrál, tím víc to dávalo smysl. Už ke konci jedničky bylo vidět, jak April následky jejích činů dohání a dvojka je jen logickým vyústěním jejího neodvratného pádu, který pokračuje až k trpkému konci. Cortéz měl pravdu - kdyby tak April věděla co ji čeká, nikdy by nešla zachraňovat Rovnováhu.

Dreamfall je hluboce depresívní, temný a krutý. Je to svět třicátníků, kteří už ztratili všechny iluze o sobě i o světě a ničím je nedokázali nahradit.
Vytratila se bezstarostnost mládí s jejím "ono to nějak dopadne". Stačilo pár let a April zůstala otlučená životem, nevěřící v nic, kromě sebe samé.
Naštěstí na April nezapomněli všichni, jinak by Zoe, která žije ve Starku, nedostávala podivné vize, které zpočátku považuje jen za halucinace. "Zachraň April, zachraň April, hned!"
Příběh hry uchvacuje a na konci se mi tlačily slzy do očí (kdybyste jen věděli). Tohle vymyslel zatraceně dobrý scénárista. Ale abych jen nechválil. Taky jsem na konci hry jen nevěřícně zařval: "to snad ne" !!! Přece to nemůžou ukončit TAKHLE !!! Přece nemůžou hru s tak silným příběhem ukončit v polovině !!! Jak to pokračuje dál, co bude s hlavními postavami? Jak skončila Marcurie? Kdo je Prorok? Vždyť ta hra tisíc věcí naznačila a NIC nedokončila. Není to na palici? Dokončí to někdy? U her s příběhem typu "zastav invazi skřetů", mi je úplně jedno, jak příběh pokračuje, ale takhle useknout příběh v adventuře je trestuhodné !!!
No nic, musíme si počkat na trojku.
Technické zpracování hry je už plně 3D. Grafika je kouzelná a hýbe se bez cukání i na slabých počítačích. Daní za to je velký počet nahrávacích obrazovek, ale loading trvá jen malou chvilku. Hra je adventurou která vypráví příběh a ten se do 3D akce vkládá těžko. Daní za silný příběh je velký počet videí se spoustou mluvení - nebo textu, pokud spíše čtete titulky. Ke konci hry jejich počet vzroste tak, že se častěji díváte, než hrajete. Ale příběh hry je natolik silný, že mi to vůbec nevadilo. Klidně by to mohli natočit jako film. Příběhová videa obsahují jen tolik textu, aby se příběh posunul dál, není to jako v jedničce, kde se hráč musel na začátku prokousávat tunami zbytečných dialogů. Co mě uchvátilo, byla místa známá z jedničky, která si teď můžete proběhnout ve 3D. Můžete se projít Marcuríí a obdivovat, jak se vývojářům povedlo vytvořit tohle krásné město, nebo se podívat do Hraničního domu a okolí. Tvůrci ze hry doslova vyždímali všechno co šlo, každou chvíli mě něčím příjemně překvapili, muselo to dát fůru práce. Dá se říct, že tohle je jedna z nejzábavnějších 3D akcí bez střílení, kterou jsem hrál. Často zde můžete narazit na nějakou postavu z jedničky, jako šílený čaroděj Klaks, nebo Havran. Jejich dialogy jsou vtipné a odlehčují jinak dost tíživou atmosféru hry.

Co se mi na hře moc nelíbilo:
Někteří uvádí jako velké mínus údajnou jednoduchost hry. Přiznám se, že takové lidi nechápu. Pro mě je důležité se u hry bavit, ne stresovat.
Konzolové ovládání není pro PC hráče žádný med, kamera skáče jako splašená, postavička moc neposlouchá a první hodinu strávíte ustavičnými experimenty s nastavením.
V úzkých prostorách jsem měl potíže , protože kamera si jednoduše dělala co chtěla. Ale zvyknout se na to dá. Vadit vám to bude dál, jen u toho nebudete tak nadávat. Inventář mě neposlouchal, reagoval na kolečko myši se zpožděním.
Nedokončený příběh !!!
Postav, které ve hře zemřely, nebylo zrovna málo a byly to moje oblíbené (víc neřeknu abych neprozrazoval děj).
Na můj vkus až příliš mnoho deprese a beznaděje.

Pro: příběh, grafika, atmosféra,

Proti: ovládání, nedokončená, příliš mnoho deprese

+21 +22 −1
  • PC 85
Rozporuplná hra. Pokiaľ ste fanúšikom point and click adventúr, tak je možné, že Vam nesadne úplne do nôty. Pokiaľ chcete v prvom rade sledovať pekný príbeh, samotné hľadanie predmetov Vás až tak nebaví a nechcete za hrou sedieť dlhé dni tak je to hra pre Vás.
Určite sa najde veľa ľudí, ktorí by so mnou nesúhlasili, ale pokiaľ by sa takýmto smerom uberali všetky novodobé adventúry, tak by to bolo len a len dobre.

Pro: príbeh, rozprávkova atmosféra (s prvkami "tvrdej reality")

Proti: otravnejšie akčné pasáže (ktoré ale zaberú len zopar minút)

+20
  • PC 90
Komentář obsahuje spoilery. Hra mě zpočátku příliš nenadchla, naopak jsem se lekla, že jsem omylem stáhla horor "Kruh", kde malá holčička stojí u studny a není jí vidět do obličeje. Vždy jsem se vyděsila, kdykoli na mě někde z obrazovky vyskočila :-D Prostě jsem se bála, kdy mě asi kde zabije, ta strašidelná holka. Naštěstí se tak nestalo a skutečně mi chtěla jen něco říct. Pak se mi tedy hrálo s ulehčením, jakmile jsem se dostala do "druhého-snového světa". Mrzelo mě, že vlastně nevím, co probíhalo v prvním díle a jaksi jsem se moc nechytala. Pak ale vše začalo do sebe zapadat. Konec této hry jsem docela pochopila a nepřipadalo mi to, příliš otevřené, jak tu někteří uvádí. Vždyť to důležité víme. Zoe si zvolila žít ve snu namísto té malé holčičky, aby jí zachránila a neví jak dlouho tam ještě bude. Do toho jí nějaký mág sám říká na konci, že je na půl cesty-mezi smrtí a životem-tj. že je v komatu. April byla také jakýmsi způsobem zachráněna-jak jí již říkala ta holčička. Čili mi to dává velkou naději, že nakonec vyjde pro velký úspěch ještě jeden díl. Protože.. Přece by se na ní ten blonďatý hezoun Damien nevykašlal po tom, co k ní začal cítit. :-) Podle mého se ve třetím díle pokusí jí zachránit a navíc ten Asasín, co měl zabít April a neudělal to, tak přísahal, že se pomstí a vyrve tomu bídákovi, co jí nechal zabít, srdce. Čili přece to vše musí nějak pokračovat! :-) Hloupé jen je, že si budeme všichni muset asi pořádně dlouho počkat. Sama jsem překvapená, že mě nakonec tato hra přeci jen chytla za srdce, i když to byl spíše film, než klasická adventura, kde musíte přemýšlet, až se z vás kouří :-) Jinak se mi velmi líbila grafika, ale velmi mě štvala neposedná kamera. Také mě příliš nenadchl maraton otravných soubojů, které mi nic jiného nedali, než nervy a zběsilé mačkání klávesnice. Nicméně jelikož jsem fanda adventur, tak se mi tato hra líbila už tím, že je zde po celou dobu cítit jakési "duchovno" a něco "nadpřirozeného". Čili novým hráčům doporučuji, ale předtím bych si raději být vámi pořídila i 1.díl, abyste moc netápali a věděli do čeho jdete ;-)

Pro: Atmosféra, duchovno, grafika, zvláštní typ adventury nutící k zamyšlení, zajímavé povahy postav.

Proti: Zpočátku trochu hororový děj, neposedné ovládání - kamera, maraton otravných soubojů, nízká obtížnost, krátká hra - za 4 dny hotovo, absence a čekání na 3.díl.

+20 +21 −1
  • PC 40
Je to adventura, kde nepotřebujete myslet. Je to interaktivní film bez interaktivity. Je to stealth hra, kde se můžete schovat jen na předem určených místech a je to bojovka, kde vám stačí jedno tlačítko. Co to je?
Je to Dreamfall :The Longest Journey.
Už jednička je podle mě mírně přeceňovaná hra, (ačkoliv je i tak nadprůměrná) ale dvojka je naprosté šlápnutí vedle.

Uznávám, že je Dreamfall velice rozmanitá, co se herních aspektů týče, ale všechny ty aspekty jsou tak dokonale nedodělané, že mě bez rozdílu rozčilovali. Vývojáři se snažili oslovit široké publikum tím, že do hry nacpali všechno, co jim přišlo "cool", ale vše je bráno jen povrchově a ničím se zvlášť nezabírali. To j alespoň můj pocit. Zkusím ty prvky podrobněji probrat.

Adventura: V této hře je prakticky zazděná. Málo předmětů, žádné logické hádanky a všichni vám hned řeknou co dělat a jak to dělat. Jednička v tomto excelovala. Nebyly tam zákysy, ale na všechno jste zároveň nepřišli hned. Vše bylo prostě LOGICKÉ a nemuseli jste mít k tomu nápovědu. Tady většina interakcí spočívá v "poslíčkování"
Bojovka: Po druhém souboji jsem zjistil, že stačí mačkat jedno tlačítko, abych vyhrál. Soubojů tady není naštěstí moc.
Interaktivní film: To podle mě znamená, že můžu rozhodovat o osudu hrdinů sám. Vím, že něco takového je prakticky nemožné, ale tady vaše rozhodnutí nezmění zhola nic. Ani postoj, či chování jiných postav. Ať řeknete, co řeknete, budou se k vám všichni chovat stejně, i když jste jim před chvílí vyhrožovali, nebo je prosili. Dalo by se to nazvat interaktivním filmem jen v případě, že vynecháme ono přídavné jméno "interaktivní".
Stealth: Miluji a vyhledávám stealth akce a snad proto mi tato část hry přišla jako ta nejotravnější a nejhorší. Celý stealth prvek spočívá jenom v tom, že se musíte skrčit a dělat to, co byste dělali normálně. Takhle kvalitní stealth nepracuje.
Zdálo se mi taky, že od třetí třetiny hry tu stealth složku cpali skoro všude. Sloní podíl na tom má také příšerné ovládání, díky kterému se stealth stal peklem. (Alespoň u mě). To je vše o herních aspektech.

Postavy jsou další kámen úrazu. Všechny jsou bez rozdílu ploché a nevýrazné a to dokonce i ty, které jsem měl v minulém dílu rád. (Vrána, Westhouse i April) Nikdo se vám nedostane pod kůži a budou vám úplně ukradení. Když "zemřela" April, bylo mi to jedno a jen jsem se těšil na konec. Minulí díl také disponoval zlehčujícím humorem, jehož zdrojem byl nejčastěji pták Vrána, nebo samotná April. Zde mi ani samotný Vrána nepřišel vtipný.

Možná to bylo špatnými herními mechanizmy, špatně vykreslenými postavami, nebo tam zapůsobilo obojí dohromady, že jsem si to plně nevychutnal, ale všemi vychvalovaný příběh mi přišel jako sled klišé. I když je to jen první část většího příběhu, myslím, že už teď dokáži předvídat, co se bude odehrávat dál. Tedy, pokud se vývojáři nepoučí ze svých chyb a příběh nevylepší, v což doufám. Dle mého skromného úsudku April nezemřela, ale vrátí se a bude těžit z toho, že si všichni budou myslet, že je mrtvá. Zoe se zázrakem probudí a zastaví svého "přítele". Kian napomůže tomu, že se v Mercurii vrátí svoboda od Azadů atd.

Závěr: Tahle hra mě nebavila. Je to ta nejhorší nejlepší hra, jakou jsem hrál. Dohrál jsem ji snad jen proto, abych po cimrmanovsku zjistil, zda druhá půlka bude stejně slabá, jako první.

Pro: Pěkná grafika

Proti: všechny dílčí prvky, ovládání, postavy, všestranost, příběh

+20 +25 −5
  • PC 85
Dolehla na mě letní vlna nostalgie a s ní touha znovu si zavzpomínat na TLJ, jak skvělá hra to je a jak od té doby jdou všechny hry do háje.
TLJ je i po letech stále skvělá, a to i přes 4 instalační cd a nutnost si pohrát s nastavením, aby na Windows 7 fungovala správně. Ale lokace, postavy a příběh... nadčasové.
K TLJ samozřejmě patří i její pokračování, takže jsem se s chutí vrhla i na Dreamfall. Bohužel, tady to začalo malinko drhnout.

Hlavní problém Dreamfallu leží v jeho neústálé a neuvěřitelně vytrvalé snaze vás citově vydírat. Ať už jde o hlavní hrdinku s očima velikosti tenisáků a psím pohledem, nebo neustálým hraním na nostalgickou notu - lokace z jedničky, postavy z jedničky, dojemné návraty a vzpomínky, co se vám snaží za každou cenu vydojit slzu z oka.

Dreamfall obecně vsadil na mnohem jednodušší hádanky, což znamená méně výzev, ale omezuje to možnost zákysů.
Bohužel, kreativní průjem tvůrců se obtížné puzzly pokusil vykompenzovat "stealth" pasážemi a souboji. Obojí je špatné a to tak špatné, jak to jen může být.

Lokace. Bohužel jediné povedené jsou ty, které byly recyklovány z jedničky. Většina ostatních je zoufale nudná, nebo ošklivá, nebo příliš velká. Vyhněme se nedorozuměním - rozlehlé, majestátní lokace jsou fajn, pokud po vás hra nevyžaduje, abyste jimi minimálně 10x prošli. Pak už přestávají být dechberoucími, jsou prostě jen otravné. Obrovská věž je nádhera - ale nikdy se nepodívat dovnitř a ani nezjistit, k čemu je vlastně dobrá? No tak to tedy nedík.

Celé to završuje skvělý konec - tak frustrující závěr má málokterá hra. Nemluvě o tom, že polovina věcí se nedořešila, tvůrci však na další pokračování zřejmě rezignovali.

Na druhou stranu... Dreamfall není špatná hra. Vlastně je docela dobrá, ale blízké srovnání se svým předchůdcem mu nesvědčí.

EDIT:
Zapomněla jsem zmínit ještě další dva body:

Loadingy - vím, že v té době a s omezeným rozpočtem to asi jinak nešlo, ale působí to velmi rušivě, raději bych obětovala 3D za hezčí lokace a absenci loadingů.

Trapné cestování kontinenty alá Tomb Raider - Japonsko, Rusko, Amerika (ta jediná je omluvitelná)... Já nevím, ale minimálně cesta do Ruska tam působí nějak nepatřičně. Raději bych uvítala cestování po Arcadii, než do provařeného Ruska. Naopak plusem je nápad umístit domov hlavní hrdinky do Afriky.
+19
  • PC 85
Na tuhle hru jsem narazil při náhodném procházení CJova profilu. Jelikož se často shodnem a jeho komentář zněl opravdu dost přesvědčivě, šel jsem do toho.

Grafické zpracování na dobré úrovni - lokace mají svou osobitou atmosféru a některý místa se vskutku povedly. Škoda jen, že většina lokací byla navržena příliš koridorově a lineárně. Hudba i zvuky taky dobrý, především dabing (EN) se mi opravdu líbil.

Hlavním pilířem této hry je však bezesporu příběh, do něhož vstupujeme pomocí třech různých charakterů. Na začátku jsem byl nadšen ze způsobu vyprávění a pečlivě vedl každej dialog. Zhruba v půlce se však dostavil pocit vystřízlivění = malinko mi najednou přišlo, že většina postav je vykreslena trochu naivně (skoro každej je dobrák od kosti) a do jisté míry podobně (Damien a Reza) a jejich reakce tak lze do jisté míry předvídat, navíc se nedá v rozhovoru jakoby ani nic pokazit.

Jak se blížil závěr, už jsem hru jakoby dohrával s pocitem, že to nejlepší je za mnou a tak mě vyvrcholení hry mile překvapilo - opravdu dochází ke kýžené dějové akceleraci a nepředvídatelným událostem a taky Crowovy hlášky stály někdy za to. Konec se mi tak líbil a musím kvůli němu připočíst nějaký to procento k celkovému ohodnocení. Sice jsem neseděl u monitoru s otevřenou hubou jako u památnýho Silent hill 2, ale i tak musím nad příběhem celkově uznale pokejvat hlavou.

Neduhem hry je bezesporu občasnej ryze poslíčkovskej herní vzorec, kdy chodíme sem a tam po lokacích, kvůli vyzvednutí předmětu nebo rozhovoru, abychom pak vesele zase zamířili zpět. Také malý podíl interaktivity v některých částech mě trochu vadil - pár minut sleduju cutscénu, abych potom ušel 10 metrů rovně a opět se koukal na další cutscénu - možná to chtělo někde trochu víc prokládat. Pomalu to začínalo místy hraničit s (mnou nepříliš vyhledávanými) interaktivními filmy.

Posledním významnějším negativem je poměrně jednoduchá obtížnost. Pokud teda zapomenu na dvě konkrétní místa, který mi prostě nedošly:
Ano, (ačkoli velmi nerad a po určité době vnitřního boje) bohužel, použil jsem 2x dokonce návod, k čemuž se zpravidla nesnižuju: poprvé u melodie, kterou byla potřeba přehrát v jeskyni. Nevím, jestli je to bug, ale u mě se ta výsledná s tou slyšenou vůbec nepodobaly - ačkoli jsem tedy přišel na to, co se po mě chce, nezadařilo se a to způsobilo mou částečnou nedůvěru k herním zákonům a mechanismům. Podruhé to bylo však už pouze díky mé tuposti, pro kterou nemám žádné omluvy - nemohl jsem najít knihu pro DarkPeople a přestože jsem chodil kolem ní nenapadlo mě vést rozhovor s NPC tímto směrem.

Celkově musím uznat, že tento do jisté míry netradiční kousek má svý kouzlo a příběh, který hra vypráví, stojí za to. Celkově mi z toho vychází 85% materiál.

Mimochodem, jsem jedinej, komu to místy silně připomíná starý dobrý Nomad soul?

Pro: příběh, grafická stránka, dabing

Proti: menší interaktivita některých pasáží, poslíčkovskej herní vzorec, povětšinou dost jednoduché

+19
  • PC 65
Budu upřímný, Dreamfall chápu jako nutné zlo a poněkud rozpačité přemostění mezi TLJ a Dreamfall: chapters. Přechod na 3D mě tedy vůbec nepotěšil, původní TLJ byla sice poměrně minimalistická, ale jednotlivé lokace nikdy nepůsobily prázdně nebo nezajímavě. Zde autoři, dle mého názoru, trochu přecenili svoje možnosti.

Už od začátku mi vadila kýčovitá barvotiskovovst prostředí. Jednotlivé lokace mě příliš nepřesvědčily, působily poměrně prázdně a nekreativně. Abych ale byl spravedlivý, jejich kvalita se podstatně lišila. Musím dát jedno velké a významné plus za opravdu krásně a detailně zpracovanou Marcurii, příjemné překvapení.

Nejvíce jsem se těšil na Venice s atmosferickou kavárnou The Fringe a samozřejmě Border house, bývalý privát April Ryan. Jako naprostou podpásovku a svatokrádež tedy beru jeho proměnu ve feťácké doupě... mno, život je pes, takže budiž.

Jednoznačně nejhorší byla ale (naštěstí krátká) návštěva April u starého modrého levitujícího dobráka Gordona. Vážení, co to mělo být? Balance be cursed, ya basterds! No, dobře, že si Guardian ve chvilce nudy zazahradničil ještě beru, ale kam se poděla původní věž apod.?

Ostatní lokace byly ok, ale žádná sláva. Celkově mi tu chyběla magická atmosféra původní hry. A taky nadhled!!! Zoey je sucharka na slovo vzatá, což je do jisté míry absencí jakékoliv mimiky (jsme v roce 2006, chápu), ale ani dia/monology příliš neuchvátí. Slečna je prostě věcná, stručná, že by někdy zasloužila pár facek, a to bych za normálních okolností něžnou dívku ani kvítkem neuhodil. Co se stalo s April mě taky příliš nepotěšilo, ale na druhou stranu je to zajímavý a v podstatě logický vývoj postavy.

Uvažoval jsem, že hodnocení ještě snížím, ale neměl jsem to srdce. Přece jen setkání se starými známými po tolika letech (herního i reálného času) a navíc ve 3D mělo jakési kouzlo (Crow nezklamal).

A jak už tu padlo v jednom z komentářů, bylo příjemné se moct podívat za roh tam kde, to původní 2D zpracování neumožňovalo... to, že za tím rohem v podstatě nic zajímavého není je věc druhá. Prostředí by mohlo být trochu detailnější, kreativnější, neuškodilo by více odkazů na původní hru. Pak by si hráč každou lokaci vychutnal a pouze ji neproletěl kvůli nějakému úkolu.

Nerad píšu negativisticky, ale celkový dojem z Dreamfall je poměrně vágní.

Pro: Crow, Marcuria, setkání po letech :)

Proti: nevkusnost a odbytost prostředí, dialogy.

+16 +17 −1
  • PC 95
Hra, na jejímž konci chybělo málo, abych uronil slzu dojetí. :) Pro ty co nevědí - hra obsahuje jak scifi, tak fantasy prostředí, což je i na dnešní dobu ne moc obvyklá kombinace, ale v rámci příběhu funguje skvěle. Kouzelnou atmosféru dokresluje krásně barevná grafika a ještě lépe vykreslené charaktery postav. Není tam žádná, kterou byste si po dohrání nepamatovali. Zamotaný příběh vypráví o lásce, zradě, zodpovědnosti, obětování, přátelství,.... Vypadá to jako klíšé, ale zatím nejlépe podané klíšé, co jsem ve hře viděl. :) Zaručuji, že se od něj neodtrhnete. Logické hádanky jsou (ve většině případů) opravdu logické, takže se vám nestane, že se u rozjetého příběhu někde zaseknete. Popravdě hádanek tam ani moc není, takže si spíš připadáte, jako u sledování filmu, do kterého můžete občas zasáhnout. Na druhou stranu stealth a akční pasáže jsou opravdu nepovedené a někdy i zdlouhavé, takže to jsou ty případy, kdy dojde ke zpomalení příběhu. :) Jestli to z textu nevyplynulo, tak hra se mi velmi líbila a doporučil bych jí každému, kdo rád tráví čas v "jiném" světě.

Pro: prostředí, postavy, příběh, výpravnost

Proti: plížecí a šermovací pasáže

+15
  • PC 100
Možno by stačilo napísať komentár len jedným jediným slovom: "Ďakujem!". Ale to by asi nebolo veľkým prínosom pre iných hráčov...
Pred vašimi očami sa rozvíja mimoriadne košatý a komplikovaný príbeh, ktorý by snáď vydal aj na tri celovečerné filmy. Fantasy svetov je hneď niekoľko a je ťažké vybrať, ktorý z nich je pôsobivejší.
Hráte až za tri rôzne postavy, pričom zmeny medzi nimi takmer spôsobia schizofréniu. Ak si raz už zvyknete na Zoe, ťažko sa Vám zrazu bude hrať za svalnatého šermiara...
Toto všetko by bežnému duševnému maloroľníkovi, ktorý je zvyknutý iba na bezhlavé kosenie nepriateľov rotačným guľometom, malo spoľahlivo spôsobiť točenie hlavy a nechápavé krútenie hlavou. My ostatní, intelektom vyspelejší, sa len pousmejeme a dlhé hodiny sa kocháme fantáziou tvorcov tohto adventúrneho klenotu.
Za celý čas neprichádza fakticky jeden jediný zákys. Neviem, či mám práve túto skutočnosť brať ako pozitívum alebo negatívum. Človek má skôr z celej hry akýsi dojem filmu, s ktorým má iba občasnú interakciu. Hlavne "akčné" pasáže, kde treba zabojovať či už holými rukami alebo zbraňou, pôsobia dosť impotentne. Na toto všetko však človek veľmi rýchlo zabudne, ak sa na okamih zastaví, nadýchne a poobzerá vôkol seba...
100% hodnotenie je v tomto prípade absolútnou povinnosťou.

Pro: herný svet, atmosféra, postavy

Proti: nízka obtiažnosť, zložitý príbeh, extrémna dĺžka

+15 +16 −1
  • PC 90
Dreamfall. Je jednoduchý, primitivní, dost možná jediná adventura, u které jsem ani jednou nesáhnul k návodu. Ale funguje - příběh odsýpá a je dobrý a to je to hlavní, co po adventuře chci.

Navrch má Dreamfall moc hezky zpracované lokace, které dýchají atmosférou a na pozadí hraje moc moc pěkný soundtrack. (Doufám že to mělo někde alespoň nominaci za hudbu.) Dvousečnou zbraní je pak spousta postav a reálií z prvního dílu. Hra tím každopadně získává na atmosféře pro každého, kdo TLJ hrál, pro ostatní je ale tohle kouzlo skryto a některé věci si patrně tak dobře nevychutnají (načež ovšem kašlu). Věci, které jsem vyčítal, TLJ lze tady vícemnéně škrtnout. Humoru celkově bych řekl lehce ubylo, ale o to víc jsem se u něj nasmál. Hlavně rozhovory s Crow jsou naprosto perfektní a i většina ostatních postav je velmi slušně napasná. Nová hlavní postava Zoe je poměrně sympatická (whoo ty velký kukadla :)) a střídání s April, a tím týpkem, co si ani nepamatuju jeho jméno, docela zajímavě funguje. Souboje a stealth prvky jsou tu jaksi navíc a nečekal jsem od nich kdovíjakou funkčnost nebo snad zábavu, ale překvapivě alespoň jakš takš fungují a atmosféru nekazí, stejně tak puzly tu nejsou tak často, aby vadilo, že jsou jen dva.

Co mě zaskočilo hned po startu, bylo otřesné ovládání, které považuju v defaultu za nepoužitelné. Navíc hra ignorovala můj gamepad, ale nakonec jsem cvaknul na pár voleb a upravil tak ovaládání KB+myš do použitelné podoby a postupně si na ně zvyknul. Další věc k vytknutí by bylo časté "poslíčkování" na začátku hry, kde byla nejdena situace o běhání sem a tam mezi dvěma body. Vopruz. Trošku zamrzí špatná mimika obličejů, ale není to nějak hrozivé. Náselduje několik menších logických chybek v příběhu, babizna po návratu do Caira byla hodně laciná. A pak samozřejmě to, že hra končí po vyřešení něčeho, co jsem považoval tak nějak za vedlejší problém a všchny ty ostatní velké a důležité věci, které se dějí, zůstávají nevyřešeny. Navíc ještě hra sama pár polínek pod kotel otázek v závěru přihodí, takže seveřan se srandovním jménem mě docela nasere, jestli nezpracuje pokračování :) Konec lze prostě jen těžko nazvat uspokojivým.

Celkově, bylo to dobré. Bylo to lepší, než TLJ. TLJ sice ukázal propracovanější svět, ale neuměl ho tak dobře podat. Navíc Dreamfall z TLJ v tomhle jakožto pokračování těží. Dreamfall má báječnou atmosféru a poutavý, i když místy.. e... "jednoduchý" příběh. Ten díky nenáročnosti hraní spěje svižně kupředu, což je jen dobře. Vyčítat MGS4 poměr filmečků a samotného hraní mi vedle Dreamfallu přijde směšné. Teda, ono mi to přijde směšné i tak, ale prostě tady je to často jen o tom někam dojít a podívat se na cutscény a vyleschnout dlouhé zajímavé rozhovory, občas v nich vybrat možnost. A baví to. Rozhodně je to lepší, než luštit nebo hledat hodinu nějakou blbost a následně rezignovat k návodu. (Zdravím adventurní masochisty.) Příběh ale nechal otevřených až moc vrátek, než abych hru končil s pocitem dobře odvedené práce, což je velká škoda.

Pro: příběh, grafika, hudba, atmosféra, rozhovory, návaznosti na předchozí díl, zajímavé nápady, nenáročnost, Vrána!

Proti: konec nekonec, ovládání, sem tam zaskřípe nějaká maličkost v příběhu, cliffhangery (resp. ten jeden), nějaké maličkosti v hratelnosti

+14 +15 −1
  • PC 90
Po dohrání prvního se mi moc nechtělo hrát další pokačování. Říkal jsem si, že už to nebude ono, ale nakonec jsem byl celkem mile překvapený.

Nejlepší na celé hře je určitě příběh. Rozjíždí se sice dost pomalu, ale po několika hodinách hraní hráč velice snadno začne ten příběh "žrát". Jediné, co bych příběhu vytknul je to, že není ukončený. Hra vlastně končí tom nejlepším. Sice se říká, že v tom nejlepším se má přestat, ale já bych v tomto případě preferoval víc uzavřený příběh.

Další z kladů je hudba. Přiznávám, že v některých lokacích byla průměrná, ale v některých byla dost dobrá. Nejvíc ze všeho se mi ale líbila hudba v závěrečných titulcích (Magnet - Be With You).

Další z věcí, které mě zaujaly bylo hraní za víc postav. Já si teda původně ještě před začátkem hry myslel, že to bude stát za prd. Ale opak byl pravdou. Líbily se mně ty momenty přepínání mezi jednotlivými postavami - v některých případech se třeba stalo, že hrajete za jednu postavu, která má namířeno někam, potkáte druhou postavu a poté se přepnete do role té postavy, kterou jste potkali (OK, tohle se sice stalo za hru tuším jenom jednou, ale i tak).

Teď ale k těm záporům, kterých bohužel nebylo málo. Hra je braná, jako 3D adventura, ale ve skutečnosti postrádala některé adventurní prvky. Např. jsem za celou hru narazil jenom na pár předmětů, které se k něčemu použily. Ale když už jsme na nějaký předmět narazil, tak bylo celkem jasné, k čemu ho hráč použije. Takže celková obtížnost hry (až na pár míst) byla dost malá.

Další věcí je kamera. Celkově nebyla moc dobře provedená, nemohl jsem se ani třeba pořádně podívat nahoru nebo dolů.

Další důležitá věc, která mi vadila, byly některé chyby ve hře jako zasekávání o vzduch, neviditelné překážky atd. Chápu, že do některých lokací nešlo jít, ale třeba se mi stalo, že jsem ani nemohl vyjít schody. Hráč si potom připadá trochu jako retard, když ani není schopný s postavou vyjít schody, projít obrovskou dírou ve zdi atd.

Poslední věc, která mě trochu zklamala, byl velmi malý počet lokací ve městě Marcuria. Na jednu stranu chápu z hlediska příběhu, že se vlastně vše změnilo, ale mě osobně prostě chybělo si projít víc lokací jenom tak z nostalgie.

Celkově se mi hra velice líbila i přes všechny její záporné stránky. Do velké míry za to můžou některé zvraty z hlediska příběhu (smrt April Ryan). Po dohrání této hry sice zůstalo spoustu otázek nezodpovězeno, ale doufám, že v dalších dílech se vše vysvětlí a příběh dosáhne kvalitního vyvrcholení.
+14