Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Ace Combat 7: Skies Unknown

18.01.2019
01.02.2019
11.07.2024
kompatibilní
77
24 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Již sedmý díl série arkádových leteckých simulátorů Ace Combat (osmnáctý, počítaje všechny spin-offy) nese podtitul Skies Unknown.

Před událostmi hry postaví federace Osea mezinárodní vesmírné silo zvané „Maják“, sloužící k čerpání sluneční energie a jejím následném distribuování elektrárnám na Zemi. Tato energie je použita k opravě škod vzniklých dopadem asteroidu Ulysses 1994XF04. Z obav, že cílem projektu „Maják“ je převzetí celého Useanského kontinentu, jej v roce 2019 ovládne království Erusea a vyhlásí Osee válku. Osea ovládá ty nejmocnější ozbrojené síly na planetě, ale Erusea úspěšně vzdoruje díky bezpilotním letadlům.

Hlavní postavou hry je pilot Trigger, který začíná bojovat na straně Osey a později je za údajnou vraždu bývalého prezidenta země poslán na pokání do trestanecké skupiny „Spare Squadron“, kde ho čeká nový začátek ve stíhačce, které má větší hodnotu než jeho trestanecký život.

Po stránce hratelnosti se hra vrací především k dílům Ace Combat: Squadron Leader a Ace Combat: The Belkan War. Zásadní změnou je simulace oblačnosti, kterou může hráč využívat k nenápadnému postupu za cenu snížené viditelnosti a risku zamrznutí. Život budou pilotům komplikovat i blesky, které mohou udeřit do letadel a snížit tak jejich ovladatelnost.

Verze pro PlayStation 4 obsahuje podporu pro headset PlayStation VR v podobě exkluzivních misí.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 80
Název „Skies Unknown“ skutečně sedí, jedná se totiž o moji první zkušenost s touto sérií a typem hry. Byli zde velké šance, že mě tento neprobádaný žánr her nebude bavit, opak je naštěstí pravdou.

Herní výzva 2022 – 10. Vzhůru do oblak Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra je zaměřená na pilotování stíhaček.

Musím se přiznat, že jako hráč nepolíbený Ace sérií, jsem měl veliký problém, dostat se z počátku do příběhu. Několik prvních misí jsem se nemohl pořádně rozkoukat. Může za to určitě fakt, že se ve hře nevyskytuje přesný odraz naší planety Země, nýbrž její upravená fiktivní verze, s jinačími státy a kontinenty. To bezpochyby považuji za dobrý nápad, nemusí tak do hry zbytečně tahat naše reálné konflikty a mě to na zážitku stejně neubralo.

Než jsem ale spustil hru, musel jsem si vybrat, jaký režim ovládání letadla budu chtít, konkrétně jestli „jednoduchý“ nebo „expertní“. Pro hráče bez zkušeností, je vhodnější to jednoduché ovládání, tak jsem si ho tedy zvolil. Když jsem poprvé letěl, nebylo to špatné, ale nebylo to ono. Moje stíhačka mi sama automaticky s lehkým nakloněním zahýbala doprava nebo doleva, aniž bych musel vynaložit úsilí. Je rozhodně super, že hra nabízí takovou možnost ovládání pro začátečníky, mě to ale nesedělo, a tak jsem se přepnul na ovládání pro zkušenější hráče. Rázem úplně jiný šálek kávy. Konečně jsem mohl dělat vývrtky a další vylomeniny. Na rozdíl od jednoduchého ovládání, to je blíže k reálnému pilotování, na druhou stranu to s sebou přináší poměrně veliký chaos v momentech, kdy se s letounem otáčím sem tam hlava nehlava, a netuším, kde se nachází pevná zem. To platí hlavně na začátku, v pozdějších fázích hry se už hráč vypracuje na kvalitního pilota a tak chaosu dost ubude...minimálně u téhle problematiky.

Ještě předtím, než jsem vzlétnul z runwaye v první misi, jsem dostal úvodní cutscénu, která uvede do jedné příběhové linky, týkajících se vedlejších postav, a potom jsem dostal hlášení od velitelství, kde mi bylo na zdigitalizované mapě bylo ukázáno a řečeno, co se všechno bude dít a co je mím úkolem. Následně jsem si vybral svůj letoun a mise mohla začít. Aby to ale nebylo pouze o létání a plnění úkolů, tak se během mise, vedlejší postavy mezi sebou dorozumívají za pomocí rádiové komunikace. Vaše postava za celou dobu nikdy nepromluví, abyste se do ní mohli více vcítit. Určitě se vyplatí tyto konverzace poslouchat, nejen že posouvají příběh, ale také pomůžou vtáhnout do hry. Já jsem s tím však měl přesto velký problém, protože se toho na scéně děje až přespříliš, že poslouchání komunikace bylo to poslední, na co jsem se dokázal soustředit.

Veškeré mise jsou omezené časem. Když se hráč dostane do checkpointu, tak se čas znovu navýší. Časová tíseň se může zdát problémová, ale já jsem upřímně minimálně dojížděl na vypršení časového limitu, spíše jsem většinou zemřel nebo nesplnil úkol.

S tím souvisí realita, že je hra poměrně těžká i na normální obtížnost. Průměrně jsem tak 3x nebo 4x opakoval misi, než jsem jí konečně dokončil. Mluvím hlavně o pozdějších fázích, kdy jsem hru už v klidu ovládal, během počátečních fází jsem ale misi opakoval klidně i 10x. Ve velkém procentu případů to bylo z důvodu, že jsem netušil, co se po mně vlastně chce, a došlo mi to až během několikátého opakování. Ne že by mi hra zatajila můj úkol, ale při tom všem, co se na obloze dělo, jsem se v tom všem ztrácel. I přesto, jsem frustraci tolik nepociťoval, protože mě hra jednoduše bavila a bral jsem to jako výzvu, o které jsem věděl, že jí jednou pokořím.

I po několika dalších hodinách mě hra nepřestávala bavit. Jádrem ve finále sice je prosté „přileťte sem a všechno rozstřílejte“, ale pokaždé je k tomu přidáno něco navíc. Jednou se na otevřeném nebi musíte vyhýbat neviditelným nepřátelským radarům, jindy se schováváte v mracích, dále nesmíte vystoupat nad stanovenou výšku, nebo Vám zrovna nefunguje identifikační systém, a tak všechna ostatní letadla na nebi musíte teprve identifikovat, jestli se jedná o spojence nebo nepřítele. Takových maličkostí, které upravují hratelnost, bylo celkem dost, byli dobře dávkované a hra mi tak nepřišla stereotypní. Když Vás navíc chytne i samotný příběh, tak je vůbec vyhráno.

Co už je takovou skvrnou na designu misí, je typická neduha, kterou má více her. Když v první části mise vypotřebuji veškerou svoji munici, a následně v druhé části mise jí budu potřebovat mít zase hodně, tak se mi vyplatí zemřít nebo nesplnit úkol, abych měl GAME OVER. Já se potom respawnu u checkpointu, na začátku druhé části mise, a mám zase maximálně plnou munici. Tohle mě občas trochu vyhodilo z intenzivního zážitku ze hry. Některé mise ale tenhle problém řeší nádherným způsobem. V misích, kdy je úkolem napáchat co nejvíce škody na nepřátelskou základnu, je v určité části lokace vztyčena hranice, kterou když se proletí, tak se přistane na domovské základně (mimo hlavní lokaci) a v klidu se doplní munice a opraví se stroj. Časový limit se zastaví, dokud se hráč znovu nevrátí do bitvy.

Další věcí, kterou hra vyniká je arzenál stíhaček a zbraní. Odemknout si lze skutečně dost strojů. Za penízky vydělané během plnění hlavních misí, si hráč odemyká nová letadla a další pomocné perky jako jsou rychlejší a silnější rakety, lepší manévrování letadla, vylepšené zrychlení/zpomalení a další věci. Zde si hráč může celkem vyhrát, a po dokončení hlavního příběhu se můžou měnit i skiny letadel. 

Teď k technickému stavu hru. Grafické zpracování je hodně vydařené, co se týče samotných stíhaček nebo vybraných objektů na povrchu země (například budovy, mosty atd...). Samotný povrch země už tak pohledný není, jedná se většinou o pouhou rozmazanou texturu bez větších detailů, je to ale pochopitelné, když se hráč nachází hlavně na nebi. Je tu také doskakování objektů (většinou jde hlavně o stromy), málokdy jsem to ale nějak razantně zaznamenal. Hra jinak na základní PS4 neběží v 60fps, ale něco kolem 40, což je celkem škoda, ale moc to nevadí. Na bugy jsem nenarazil.

Hudební doprovod je taky povedený, dost pomáhá na intenzitě. Ve hře jsem měl dokonce i "DLC" ze Season Passu, který přidává MP3 přehrávač do hlavního menu hry, pro poslech oficiálního soundtracku. Nelze ho však zapnout během letu. Dá se to ale obejít, za pomocí aplikace Spotify v systému PS4. Jednou jsem si takhle zkusil během volného letu (bez nepřátel a bez úkolů) zapnout "Top Gun Anthem" a bylo to naprosto parádní, hlavně jako fanoušek filmu jsem se to celkem dost prožíval.

Ještě dodám, že se ve hře nachází anglický a japonský dabing. Oba dva jsem zkusil a jsou povedené. Nejspíš bych více doporučil ten japonský, který jsem si hned na začátku hry zapnul, ale jak jsem měl původně problém dostat se pořádně do příběhu, tak mi ta japonština tolik nepomáhala, nedokázal jsem se soustředit na anglické titulky. Obvykle takový problém nemám, zde se ale vyměňují informace až moc rychle, tak jsem nakonec musel přepnout na anglický dabing. Druhý průchod hrou bych už ale bez debat dokončil japonsky.

Zkusil jsem i přítomný Multiplayer, konkrétně Battle Royale mód. Jednou se mi dokonce podařilo i někoho sestřelit, ale oproti ostatním hráčům jsem byl bažant, tak jsem se raději soustředil na příběhovou kampaň, někdy se ale do Mulťáku vrátím.

Na závěr napíšu, že jsem si hru velice užíval, a jsem rád, že jsem si jí zařadil do herní výzvy. Jedná se totiž o hru ze žánru, který mi byl předtím cizí, teď se mohu nazývat jeho fanouškem. Hru mohu jen vřele doporučit a už se těším na nějaké pokračování.

Pro: Hratelnost, expertní ovládání, rozmanité náplně misí, bohatý arzenál, grafické zpracování

Proti: Místy chaos ohledně úkolů, poměrně náročná obtížnost hry

+14
  • Switch 80
Nebýt tohoto souborného vydání na Switch, tak nevím, jestli bych se někdy vůbec ještě pustil do létání na obrazovce. Je to tím, že nejsem zrovna příliš technický typ člověka, stroje mi zas tak moc neříkají a v akčním ovládání poletuch taky nejsem kdovíjak zdatný. Těžko říct, kdy jsem naposledy ovládal nějaký letoun na obrazovce – možná to byl Red Baron kdysi dávno v mých raných klukovských dobách, a z něj si toho už moc nepamatuji, kromě typického pixelatého červeného trojplošníku. Na Ace Combat 7 jsem ale četl jen samou chválu a protože je z japonské dílny, pořídil jsem si tento kousek na Switch. A udělal jsem dobře.  

Musím říct, že ukázky a technický stav na Switchi ve mně vyvolaly upřímný údiv z toho, jak hra vypadá a běhá. Optimalizace se podle mě povedla a snad nikdy jsem nepocítil žádné propady fps. Letouny hází kovové odlesky ve slunečních paprscích, hvizdot a hukot se line větrem, ovládání je poměrně přesné. Vlastně je všechno tak, jak si to zhruba představuji u letecké hry.
Neznámá obloha mě dokázala vtáhnout a bitevní vřavy jsem si opravdu užíval. Jenom jsem to nedokázal hrát v handheldu, protože na obrazovce se toho obvykle odehrává hodně a je třeba sledovat všechny detaily kolem dokola, zvláště co se týče létajících a kroužících nepřátel. Hru jsem si tedy zapojil do noťasu a odehrál ji na jeho obrazovce. V obavě z vyšší obtížnosti hry jsem zvolil easy (druhá nejlehčí možnost), ale i tak pro mě byla celá hra velkou výzvou a mnohokrát jsem musel opakovat některé mise nebo dané úseky. Ovládání stíhačky jsem zvolil expert.  

Ve hře hráč hraje za mlčícího protagonistu ve stíhačce. Veškerou komunikaci obstarávají ostatní postavy dálkovým spojením s ústředím, odkud přicházejí rozkazy; anebo samy mezi sebou. Příběh je zhruba o tom, že hrajeme za „hrdinu“ v jedné ze dvou fiktivních válčících mocností a cílem je ukončit moderní válečný konflikt, který se stále protahuje kvůli novým technologiím, zejména v kombinaci s vyvíjenými drony a AI. Překvapilo mě, že v každé z 23 misí (tři extra mise jsou údajně součástí DLC) se posouvá příběh i pomocí bohatých cutscén, které sledují dění dalších postav, včetně mladičké princezny z nepřátelského národa.
Postupem času jsem se z hrdiny stal kriminálníkem a děj hry mě uvrtal do pořádné kaše, takže bylo potřebné sekat dobrotu ve vězeňské pozici (i tak mě ale narvali do stíhačky, lol) a nastala cesta za očištěním jména, která tedy v závěrečných misích vyeskalovala do zcela nápadité bitvy.  

Musím vyzdvihnout pěknou grafiku, hudbu a živost, kterou hra dokázala vyvolat. Ace Combat 7 jsem hrál v japonštině s anglickými titulky a pokud mi něco opravdu vadilo, pak jedině fakt, že nikdy žádná mise neproběhla v klidu a té živosti bylo možná až moc. Vždy běžela časomíra odtikávající zbývající čas ke splnění úseku mise (obvykle kolem 10-20 minut), a po celou dobu (opravdu pořád) všichni piloti okolo živě diskutují a řvou během leteckých bitev, manévrů, kecají s ústředím, kecají mezi sebou nebo kecají prostě jenom aby nebylo ticho, vedou monology k mému letounu, a jakoby to nestačilo, tak se do toho plete ještě komunikace nepřítele anebo rovnou dalších příběhových postav. Prostě ani chvilka klidu. A tohle všechno poměrně silně narušovalo moji koncentraci, takže jsem se musel naučit omezit čtení těchto dialogů, nicméně koutkem oka a častým opakováním misí jsem nakonec stejně většinu toho tlachání pochytil.

Původně jsem si myslel, že v misích o létání se toho nedá zas tak moc vymyslet, ale opak byl pravdou. Každá mise byla něčím unikátní a jako hráč jsem se musel přizpůsobit různým podmínkám – třeba držet se při zemi pod vrstvou oblaků; proletět v noci křivolakým kaňonem, jenž je pročesáván světlomety nepřítele; dobýt plně ozbrojený hrad; identifikovat objekty a nepřátele z přímé blízkosti a podobné chuťovky. Ale nesmí chybět ani masová devastace pozemních objektů či klasické vzdušné bitvy, kde speciálně souboje s leteckými esy mi daly pořádně zabrat. Zejména v druhé misi z DLC mi praskaly cévky, když jsem skoro celý den nemohl projít přes velmi obtížný závěrečný souboj. Také hned v začátku jsem se zasekl asi v páté a šesté misi, což ale bylo dáno hlavně tím, že jsem ještě nechápal plný princip ovládání.
Můj tip pro začínající hráče na Switchi: tlačítko X slouží pro přepínání cílů na obrazovce; cíle určitě není nutné likvidovat podle toho, jak je za sebou označuje hra. Tlačítkem B se automaticky střílí z kulometu (na to jsem jako správná lama přišel až po dohrání hlavní kampaně) a zmáčknutím pravého joy conu se přepíná výhled z kokpitu a na celý letoun. Cíle na radaru jsou značeny bíle a červeně, přičemž červené mají příběhovou prioritu - ve vzduchu jsou označeny nápisem TGT.  

Téměř všechny mise jsem proletěl se stíhačkou ADF-01, jen asi prvních pět s ADF-11F. Vyhovuje mi i jejich dostupná výbava (rakety pro 4 vzdušné cíle; shazované bomby se širokým záběrem pro pozemní cíle). Je škoda, že systém nevede statistiku a důvod úmrtí. Můj nejčastější game over zřejmě spočíval v tom, že jsem se vlastní vinou rozmáznul o nějaký terén na zemi.  

Po dohrání kampaně se odemkne řada různých vychytávek, třeba možnost aplikovat skiny, přídavné upgrady a emblémy pro své modely letadel; přehrávání cutscén a podobně. Za splněné mise během hry hráč dostává měnu, za niž si může kupovat další letouny a potenciální výbavu. Také je tu možnost pouštět si soundtrack hry, což je fajn. Multiplayer hry jsem nezkoušel, poněvadž vím, jak bych dopadl. Všiml jsem si, že ve hře je odkaz vedoucí do Nintendo eshopu, kde si hráč může dokoupit různé další stroje jednotlivě anebo v různých bundlech po třech (dohromady až 9 stíhaček) plus tematický balíček ze spolupráce s filmem Top Gun: Maverick, který je ovšem nejdražší (necelých 500kč).  

I přes několik poměrně frustrujících momentů jsem se u hry slušně bavil, dohrání všeho mi trvalo kolem 35 hodin. Občas se vyskytne nějaká ta nelogičnost, třeba že po vystřílení všech raket se znovu automaticky po dvou doplňují, nebo se doplní kompletní munice po dosažení checkpointu i kdykoliv v pozdější fázi mise (ach ano, autosave uznává pouze delší úseky s checkpointy). Letouny jsou založené na těch skutečných (pokud tak mohu soudit), ale příběh představuje i řadu fiktivních strojů.
Hlavní devízou však zůstává hratelnost, která funguje. Osobně jsem potěšen, že jsem se odvážil pustit do neznámých obloh a proletěl… i když s notně odřeným čumákem. Snad mohu hru doporučit i ostatním začátečníkům v létání, jako jsem já.

Pro: Živé; nápadité mise; grafika a hudba; optimalizace; japonština

Proti: Místy poměrně náročné; všichni pořád něco melou

+12